// Profipravo.cz / Procesní shrnutí 16.08.2022
K povinnosti soudu seznámit účastníky řízení s použitím tzv. soudních notoriet
Z ustanovení § 121 o. s. ř. vyplývá, že předmětem dokazování nejsou – mimo jiné – takové skutečnosti vnějšího světa, které jsou obecně známé (tzv. notoriety – skutečnosti známé širšímu okruhu osob včetně soudu) nebo skutečnosti, které jsou známy jen soudu, a to z jeho úřední činnosti (tzv. soudní notoriety). Skutečnosti úředně známé pak jsou takové skutečnosti, ohledně nichž získal soud poznatky svou vlastní úřední činností. Ustanovení § 121 o. s. ř. proto umožňuje, aby skutečnosti známé soudu z jiné jeho úřední činnosti byly pro rozhodnutí ve věci použity bez dokazování (nestaly se tak předmětem dokazování). I v takovém případě ale musí být účastníkům v rámci principu předvídatelnosti umožněno, aby se v řízení o těchto skutečnostech vyjádřili, a musí jím být umožněno, aby případně dokazovali, že poznatek o tzv. úředně známé skutečnosti není správný.
Tímto způsobem odvolací soud nepostupoval, jestliže neseznámil účastníky či jejich zástupce přítomné u jednání s tím, že hodlá vycházet ze skutečnosti, že žalobce vede větší množství (doslova „stovky“) obdobných sporů, čímž ovšem účastníkům (zejména pak žalobci) znemožnil, aby se k této skutečnosti vyjádřili, předložili soudu tvrzení či návrhy na provedení dokazování, které by tento poznatek vyvracely, nebo případně argumentovali, z jakého důvodu by tato okolnost i v případě nespornosti neměla být brána v úvahu. Tím se rozhodnutí odvolacího soudu ocitlo též v rozporu se zásadou zákazu překvapivosti soudního rozhodnutí.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 3060/2021, ze dne 3. 5. 2022
Dotčené předpisy: § 121 o. s. ř.
Kategorie: dokazování; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobce se v tomto řízení původně domáhal po žalované zaplacení celkové částky 160 000 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 25 C 10/2013 (dále též jen „posuzované řízení“).
2. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. 8. 2020, č. j. 65 C 1/2020-42, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 97 500 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu v části, v níž se žalobce domáhal, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit mu dalších 62 500 Kč s příslušenstvím (výrok II), řízení ohledně úroku z prodlení z částky 160 000 Kč od 31. 12. 2019 do 2. 1. 2020 zastavil (výrok III) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi jeho účastníky (výrok IV).
3. K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil tak, že žalobu zamítl i ohledně žalobcem požadované částky 97 500 Kč s příslušenstvím (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II).
4. Odvolací soud po doplnění dokazování spisem posuzovaného řízení vyšel ze zjištění, že v tomto řízení se žalobce domáhá zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla být způsobena tím, že ke své žádosti ze dne 23. 9. 2010 o informace ohledně vyřešení přestupku, jehož se měl dopustit tehdejší soudce Obvodního soudu XY J. E., adresované Magistrátu hlavního města Prahy, a k téže žádosti adresované Ministerstvu dopravy ze dne 2. 7. 2012, mu požadovaná informace nebyla ze strany ani jednoho z uvedených úřadů poskytnuta. Posuzované řízení bylo zahájeno dne 2. 1. 2013 žalobou podanou proti České republice – Ministerstvu dopravy, přičemž prvostupňovým soudem bylo ve věci rozhodnuto dne 17. 9. 2014 a odvolacím soudem dne 28. 4. 2015. Proti tomuto rozsudku bylo podáno dovolání a dne 27. 7. 2017 dovolací soud oba rozsudky soudů nižších stupňů zrušil a věc jim vrátil k dalšímu řízení. Po doplnění žaloby a příslušných vyjádření bylo ve věci samé rozhodnuto soudem prvního stupně znovu dne 24. 11. 2017, přičemž usnesením odvolacího soudu ze dne 27. 4. 2018 byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen. Soud prvního stupně usnesením ze dne 23. 7. 2018 žalobu odmítl. K odvolání žalobce odvolací soud uvedené usnesení částečně změnil a částečně potvrdil, a to usnesením ze dne 28. 11. 2018, proti němuž podal žalobce dovolání, o kterém bylo rozhodnuto dne 4. 12. 2019. Dne 30. 3. 2020 byl spis předložen Ústavnímu soudu, jenž rozhodnutí soudů nižších stupňů nálezem ze dne 14. 10. 2020 zrušil. Posuzované řízení nebylo ke dni rozhodnutí odvolacího soudu skončeno.
5. Odvolací soud na podkladě zjištěných skutkových okolností dospěl, shodně se soudem prvního stupně, k závěru, že přes vyšší procesní složitost posuzované řízení trvá nepřiměřeně dlouhou dobu, a proto v něm došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) – dále též jen „OdpŠk“. Co se týče posouzení formy a případně výše přiměřeného zadostiučinění ve smyslu § 31a OdpŠk, ztotožnil se nejprve odvolací soud se žalobcem v tom, že vyšší procesní či právní složitost řízení nezbavuje soud povinnosti rozhodnout ve věci samé v přiměřeném čase, na druhou stranu však podotkl, že ani typově zvýšený význam předmětu řízení nevylučuje, aby byl tento předpoklad zejména ve vztahu k utrpěné újmě umenšen, případně vyloučen. Při hodnocení kritérií zakotvených v § 31a odst. 3 OdpŠk odvolací soud uzavřel, že posuzované řízení bylo procesně složitější, protože v něm bylo třeba zjistit, zda, popřípadě v jakém rozsahu, měli žalující právo na satisfakci za tvrzenou nepřiměřenou délku správního a na něj navazujícího soudního řízení, což byla v době zahájení posuzovaného řízení právní problematika, která podléhala značným výkladovým změnám. I s ohledem na potřebu vyřešení této otázky bylo řízení vedeno na všech stupních soudní soustavy a před Ústavním soudem.
6. Odvolací soud se ovšem neztotožnil se soudem prvního stupně v hodnocení kritéria významu předmětu řízení pro poškozeného, tedy se závěrem, že by toto řízení mělo z hlediska svého předmětu pro žalobce vyšší význam. Skutečnost, že žalobce vede se žalovanou stovky obdobných sporů, jej totiž podle odvolacího soudu staví do jiné pozice (ohledně prožívání intenzity újmy způsobené nepřiměřenou délkou některého z nich), než v jaké by se nacházela osoba účastná jediného či několika mála soudních řízení. Proto nastolení právní jistoty pro žalobce bylo sice žádoucí, nikoliv však podstatným způsobem zasahujícím do jeho života. S ohledem na nepatrný význam předmětu posuzovaného řízení pro žalobce je proto podle odvolacího soudu dostatečnou formou zadostiučinění omluva od žalované, které se mu již dostalo (nadto žalovaná konstatovala i porušení práva žalobce na spravedlivý proces).
II. Dovolání a vyjádření k němu
7. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z toho, že rozsudek odvolacího soudu je založen na řešení otázek hmotného či procesního práva, při jejichž zodpovězení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. na otázce, která by měla být v rozhodovací činnosti dovolacího soudu posouzena jinak.
8. Odvolací soud se podle názoru dovolatele odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při aplikaci § 121 o. s. ř., jestliže vycházel ze skutečnosti známé mu z jeho úřední činnosti spočívající v tom, že žalobce vede stovky obdobných sporů se žalovanou, aniž však k tomuto zjištění provedl jakékoliv dokazování a aniž s touto skutečností žalobce seznámil, aby se k ní mohl vyjádřit.
9. S poukazem na některá rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva, z nichž se podle žalobce podává, že projednávání kompenzačních řízení vyžaduje od státu zvláštní péči, je v dovolání namítána nesprávnost ustáleného judikatorního závěru, podle něhož kompenzační řízení nemá pro poškozeného z hlediska svého předmětu zvýšený význam.
10. Dále dovolatel dovolacímu soudu předkládá otázku, zda je možno uplatnit nárok na kompenzaci ještě před pravomocným skončením průtažného řízení, je-li toto řízení extrémně dlouhé, přičemž při zodpovězení této otázky se podle žalobce odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
11. Žalobce nesouhlasí ani s hodnocením kritérií složitosti řízení, postupu soudů v posuzovaném řízení a chováním poškozeného. Podle něj není pravda, že by právní posouzení aplikace čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochranu lidských práv a základních svobod a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod podléhala značným výkladovým změnám, a především zdůrazňuje, že důvodnost opravných prostředků podle ustálené judikatury indikuje nesprávný úřední postup orgánů veřejné moci v průběhu řízení.
12. Konečně dovolatel namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jestliže při hodnocení kritéria významu předmětu řízení pro žalobce dospěl k závěru o umenšení jemu vzniknuvší nemajetkové újmy v důsledku vedení vyššího počtu obdobných řízení. V této souvislosti dovolatel poukázal na judikaturu, podle které ani sudičský (litigiózní) přístup žalobce nezbavuje soud povinnosti rozhodnout věc v přiměřeném čase, a zdůraznil, že z jeho strany se nejednalo o zneužívání práva na přístup soudu, kterážto skutečnost by mohla jinak vést k závěru o přiměřeném zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva.
13. Žalobce navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
14. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
15. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
16. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. (a § 241a odst. 2 o. s. ř.)
17. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
18. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
19. V dovolání formulovaná otázka významu vzniklé újmy pro žalobce z důvodu množství jím vedených sporů není způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť ohledně ní nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu, jestliže odvolací soud uzavřel, že tato skutečnost staví žalobce do jiné pozice, než v jaké by se nacházela osoba účastná jediného či několika mála soudních řízení, a proto je snížen celkový negativní dopad každého takového sporu do osobnostní sféry žalobce. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1661/2013, proti němuž směřující ústavní stížnost byla pro zjevnou neopodstatněnost odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 24. 3. 2014, sp. zn. III. ÚS 1129/2014, dále srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2681/2014, usnesení ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1481/2014, usnesení ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 30 Cdo 5973/2017, usnesení ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 30 Cdo 5608/2016).
20. Rozsudek odvolacího soudu se v tomto směru neocitá v rozporu ani se závěry dovozenými Nejvyšším soudem například v rozsudku ze dne 18. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2681/2014 (jímž argumentuje dovolatel), neboť odvolací soud v dané věci nezaložil své rozhodnutí na závěru, že by žalobce zneužíval svého práva na přístup k soudu, a že by tak jeho chování bylo možno považovat za „sudičské“.
21. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. rovněž nezakládá nesouhlas žalobce s dosavadní rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, podle níž kompenzační řízení není typovým řízením se zvýšeným významem předmětu řízení pro poškozeného (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4320/2014, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1980/2019), a to již proto, že v dovoláním napadeném rozsudku odvolací soud takový – ve vztahu k dovolateli nepříznivě formulovaný – závěr neučinil; naopak výslovně zmínil, že „…ani typově zvýšený význam předmětu řízení (jímž kompenzační řízení nepochybně je) nevylučuje, aby byl tento předpoklad, a to zejména ve vztahu k utrpěné újmě, umenšen, případně i vyloučen…“.
22. Dovolání taktéž nemůže být podle § 237 o. s. ř. shledáno přípustným pro vyřešení otázky, zda je možné uplatnit nárok na kompenzaci ještě před pravomocným skončením extrémně dlouhého průtažného řízení, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu na řešení této otázky nespočívá. Odvolací soud neuzavřel, že by žalobce za těchto okolností nemohl uplatnit kompenzační nárok, pouze konstatoval, že tato situace ztěžovala možnost provést dokazování příslušným soudním spisem.
23. Ani nesouhlas žalobce se závěry odvolacího soudu stran aplikace kritérií složitosti posuzovaného řízení, jednání poškozeného a postupu orgánu veřejné moci během řízení, nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., pakliže je polemizováno s hodnocením odvolacího soudu spočívajícím v tom, že právní problematika řešená soudy v posuzovaném řízení podléhala značným výkladovým změnám a že řízení bylo prodlouženo v důsledku podávání opravných prostředků (včetně ústavní stížnosti), o kterých bylo nutno rozhodnout, a že toto prodloužení nelze přičítat státu. V této části rozhodnutí se totiž odvolací soud zabýval toliko kritériem složitosti řízení, přičemž uvážil, že posuzované řízení bylo po právní a procesní stránce (z hlediska počtu instancí, v nichž byla věc projednávána) složité, což není závěr odporující dosavadní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu (srov. zejména část IV stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, publikované pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, civilní část). Tyto závěry se nijak nepříčí ani judikatuře, kterou v tomto kontextu cituje dovolatel. Jedná se o rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2301/2009, a ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3628/2010, z nichž dovolatel dovozuje závěr, že sama důvodnost opravných prostředků indikuje nesprávný postup orgánů veřejné moci, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1328/2009, z nějž se podává, že ve sporu o náhradu imateriální újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení je třeba zohlednit i okolnost, že došlo ke zrušení rozhodnutí z důvodu jeho závažné vady, a konečně nález Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. I. ÚS 2500/17, z nějž má dovolatel za zásadní závěr, že byla-li věc opakovaně projednávána na několika stupních soudní soustavy a rozhodnutí v ní vydaná byla opakovaně rušena z důvodu vad či nesprávného posouzení, je nutno tuto skutečnost přičítat k tíži soudům. Odvolací soud v napadeném rozsudku neučinil závěr, že by v posuzovaném řízení nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu soudů, a nemohl vycházet ze zjištění, že ke zrušení v tomto řízení vydaných rozhodnutí došlo pro závažné vady řízení či proto, že by rozhodnutí byla opakovaně rušena pro nesprávné právní posouzení, neboť takové skutečnosti nebyly v průběhu řízení tvrzeny, tím méně zjištěny.
24. Dovolání je však přípustné pro zodpovězení otázky procesního práva, zda v situaci, kdy soud při rozhodování ve věci samé vychází ze skutečností známých mu z jeho úřední činnosti (tzv. úředních notoriet), je povinen účastníky s touto skutečností předem seznámit, neboť při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od závěrů přijatých v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
25. Dovolání je důvodné.
26. Je nutno předeslat, že odvolací soud v odůvodnění dovoláním napadeného rozhodnutí nijak nevysvětlil, kterak dospěl ke skutkovému zjištění, že žalobce vede větší množství (doslova „stovky“) obdobných sporů. Z kontextu celého odůvodnění je však možno dovodit, že tato skutečnost mu byla známa z jeho úřední činnosti. Odvolací soud též nikterak nezdůvodnil, proč k této skutečnosti přihlédl, aniž s ní žalobce, resp. účastníky řízení předem seznámil.
27. Podle § 121 o. s. ř. platí, že není třeba dokazovat skutečnosti obecně známé nebo známé soudu z jeho činnosti, jakož i právní předpisy uveřejněné nebo oznámené ve Sbírce zákonů a mezinárodních smluv nebo v předcházející obdobné sbírce.
28. Z citovaného ustanovení vyplývá, že předmětem dokazování nejsou – mimo jiné – takové skutečnosti vnějšího světa, které jsou obecně známé (tzv. notoriety – skutečnosti známé širšímu okruhu osob včetně soudu) nebo skutečnosti které jsou známy jen soudu, a to z jeho úřední činnosti (tzv. soudní notoriety). Skutečnosti úředně známé pak jsou takové skutečnosti, ohledně nichž získal soud poznatky svou vlastní úřední činností (viz Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, str. 578). Uvedené ustanovení proto umožňuje, aby skutečnosti známé soudu z jiné jeho úřední činnosti byly pro rozhodnutí ve věci použity bez dokazování (nestaly se tak předmětem dokazování), a to právě na základě výjimky ze zásady dosahování zjišťování skutkového stavu věci co by základu rozhodnutí (viz § 153 odst. 1 o. s. ř.) prováděním a volným hodnocením důkazů zakotvené v § 122 a násl. a v § 132 o. s. ř. I v takovém případě ale musí být účastníkům v rámci principu předvídatelnosti umožněno, aby se v řízení o těchto skutečnostech vyjádřili, a musí jím být umožněno, aby případně dokazovali, že poznatek o tzv. úředně známé skutečnosti není správný (viz Handl, V., Rubeš, J. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. Praha: Panorama, 1985, str. 563). Tentýž závěr lze dovodit i z novější komentářové či učebnicové literatury - např. Winterová, A. a kol. Občanský soudní řád s vysvětlivkami a judikaturou. 3. aktualizované vydání. Praha: Linde Praha, a. s., 2007, str. 266. a je zastáván i recentní judikaturou (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2020, sp. zn. 30 Cdo 303/2019, rozsudek ze dne 9. 2. 2021, sp. zn. 30 Cdo 3541/2020, dále též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 728/2019, či rozsudek ze dne 9. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1885/2008).
29. Kterak vyplývá ze záznamu z jednání před odvolacím soudem, judikaturou dovozeným způsobem odvolací soud nepostupoval, tedy neseznámil účastníky či jejich zástupce přítomné u jednání s tím, že hodlá vycházet z výše uvedené skutečnosti, čímž ovšem účastníkům (zejména pak žalobci) znemožnil, aby se k této skutečnosti vyjádřili, předložili soudu tvrzení či návrhy na provedení dokazování, které by tento poznatek vyvracely, nebo případně argumentovali, z jakého důvodu by tato okolnost i v případě nespornosti neměla být brána v úvahu. Tím se rozhodnutí odvolacího soudu ocitlo též v rozporu se zásadou zákazu překvapivosti soudního rozhodnutí.
30. Právní posouzení předmětné otázky procesního práva provedené (byť implicitně) odvolacím soudem není správné, v důsledku čehož došlo rovněž k zatížení řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Nejvyšší soud proto jeho rozsudek podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
22. Odvolací soud je ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
23. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Autor: -mha-