// Profipravo.cz / Procesní shrnutí 02.08.2022
Poučení manžela povinného podle § 304b odst. 4 o. s. ř.
Z ustanovení § 304b odst. 1 o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2012 (ustanovení § 304b odst. 1 o. s. ř. nedoznalo změny až do 30. 6. 2021), nelze dovozovat, že se ochrana peněžních prostředků ve výši dvojnásobku životního minima uplatní pouze do okamžiku odepsání vymáhané pohledávky z účtu podle ustanovení § 307 odst. 1 o. s. ř., naopak tyto prostředky musí povinnému zůstat k dispozici i poté, co bylo peněžnímu ústavu doručeno vyrozumění o nabytí právní moci usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí. S ohledem na prakticky shodnou formulaci ustanovení § 304b odst. 1 a odst. 4 o. s. ř. co do vyloučení zákazů uvedených v § 304 odst. 1 a 3 Nejvyšší soud neshledává relevantní důvod, aby se vyloučení zákazů dispozice, které se uplatnilo u povinného podle § 304b odst. 1 o. s. ř., nemělo uplatnit u manžela povinného podle § 304b odst. 4 o. s. ř.
Z toho tedy vyplývá, že i podle ustanovení § 304b odst. 4 o. s. ř., ve znění zákona č. 139/2015 Sb., se ochrana peněžních prostředků ve výši poloviny peněžních prostředků, které byly na účtu v okamžiku, v němž bylo peněžnímu ústavu doručeno usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí, převyšuje-li částku podle odstavce 1, uplatní i po odepsání vymáhané pohledávky z účtu podle § 307 odst. 1 o. s. ř., a i v tomto případě tyto prostředky musí manželce povinného zůstat k dispozici i poté, co bylo peněžnímu ústavu doručeno vyrozumění o nabytí právní moci usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí. Na tom nic nemění, že výslovné vyloučení postupu podle § 307 odst. 1 a 2 o. s. ř. vůči těmto peněžním prostředkům manžela povinného bylo do zákona vloženo novelizací až od 1. 7. 2021.
Z toho současně vyplývá, že nemohou-li být uvedené peněžní prostředky exekucí postiženy, bylo by v rozporu s elementární logikou (nehledě na konformní gramatický výklad zmíněného ustanovení), aby zákon ve vztahu k fakultativní žádosti manžela povinného o výplatu „chráněných“ finančních prostředků určoval jakoukoli lhůtu, nadto lhůtu propadnou či svými důsledky sankční, neboť je čistě na manželu povinného, zda a případně kdy o výplatu peněžních prostředků požádá. Právní závěr, že samotné nestanovení lhůty v poučení manžela povinného exekutorem nezakládá nesprávný úřední postup, je proto správný.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 868/2022, ze dne 27. 4. 2022
Dotčené předpisy:
§ 5 písm. b) zák. č. 82/1998 Sb.
§ 13 zák. č. 82/1998 Sb.
§ 262a odst. 4 o. s. ř. ve znění zák. č. 139/2015 Sb.
§ 304b odst. 4 o. s. ř. ve znění zák. č. 139/2015 Sb.
Kategorie: exekuce; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobkyně se domáhala náhrady škody ve výši 353 024,29 Kč s příslušenstvím, která jí měla vzniknout nesprávným úředním postupem v exekučním řízení vedeném u Exekutorského úřadu pro P., Mgr. Z. S., pod sp. zn. 180 EX 4671/16, jehož byla účastna jako manželka povinného. Uplatněná škoda představuje polovinu částky, která se nacházela na bankovním účtu žalobkyně vedeném u Českomoravské stavební spořitelny, a. s., č. účtu XY (dále jen „předmětný účet“), v okamžiku, v němž bylo peněžnímu ústavu doručeno usnesení o nařízení výkonu. V době, kdy požádala o její výplatu, již byly peněžní prostředky z účtu strženy, a proto jí nebyla předmětná polovina částky vyplacena.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7. 4. 2021, č. j. 47 C 111/2020-120, zamítl žalobu o zaplacení částky 353 024,29 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 10 % ročně od 1. 9. 2019 do zaplacení (výrok I) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 1 500 Kč (výrok II)
3. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) napadeným rozsudkem ze dne 11. 11. 2021, č. j. 53 Co 285/2021-149, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 900 Kč (výrok II).
4. Soud prvního stupně vyšel z následujících skutkových zjištění. V řízení vedeném u Exekutorského úřadu pro P., Mgr. Z. S., pod sp. zn. 180 EX 4671/16, žalobkyně vystupovala v postavení manželky povinného. Exekuce na majetek byla zahájena dne 12. 10. 2016. Dne 1. 11. 2016 byl vydán mj. exekuční příkaz přikázáním pohledávky z účtu u peněžního ústavu č. j. 180 EX 4671/16-13, 14 a dne 8. 11. 2016 exekuční příkaz č. j. 180 EX 4671/16-19. Návrhem z 11. 11. 2016 byl navržen odklad a zastavení exekuce s tím, že téhož dne žalobkyně podala vylučovací žalobu s odůvodněním, že je jednak výlučnou majitelkou účtů vedených u ČSOB a jednak jí je na jeden z těchto účtů zasílán starobní důchod, jenž nepřesahuje nezabavitelnou výši. Dne 15. 11. 2016 žalobkyně zaslala soudní exekutorce sdělení, že její návrh na odklad a zastavení exekuce z 11. 11. 2016 se vztahuje i na exekuční příkaz č. j. 180 EX 4671/16-19. Dne 8. 3. 2017 Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodl usnesením č. j. 68 EXE 3272/2016-115 o návrhu na odklad a zastavení exekuce ve vztahu ke třem účtům žalobkyně u ČSOB. Ve vztahu k těmto účtům následně dne 10. 7. 2017 rozhodoval k odvolání oprávněných Městský soud v Praze, přičemž ani v jednom z rozhodnutí nebylo rozhodováno o zastavení exekuce přikázáním pohledávek z Účtu. Dne 22. 11. 2017 bylo usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4, č. j. 68 EXE 3272/2016-275 rozhodnuto mimo jiné o zamítnutí návrhu žalobkyně jako manželky povinného na zastavení exekuce přikázáním pohledávky z předmětného účtu. Dne 18. 12. 2017 podala žalobkyně proti tomuto rozhodnutí odvolání, v němž namítala, že v rozhodnutí o návrhu na odklad exekuce nebylo rozhodováno ve vztahu k předmětnému účtu žalobkyně, a že ke stržení finančních prostředků došlo ještě před vydáním rozhodnutí o návrhu na zastavení exekuce. Usnesením Městského soudu v Praze č. j. 55 Co 67/2019-407 bylo rozhodnutí z 22. 11. 2017 potvrzeno.
5. Soud prvního stupně měl za prokázané, že usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 z 8. 3. 2017, č. j. 68 EXE 3272/2016-115, byla exekuce ve vztahu k žalobkyni částečně odložena a částečně zastavena. Proti uvedenému rozhodnutí se žalobkyně nijak nebránila, neodvolala se ani si nepodala návrh na doplnění výroku o rozhodnutí na odklad a zastavení exekuce ve vztahu k předmětnému účtu. Toto rozhodnutí nebylo zrušeno pro nezákonnost. Z oznámení o provedení exekuce z 21. 11. 2017, a ze zamítnutí žádosti žalobkyně o výplatu poloviny finančních prostředků z předmětného účtu z 30. 11. 2017 učinil soud prvního stupně zjištění, že na základě vyrozumění o právní moci exekučního příkazu postihujícího předmětný účet žalobkyně, došlo dne 16. 11. 2017 k vyplacení finančních prostředků nacházejících se na předmětném účtu soudní exekutorce.
6. Soud prvního stupně věc posoudil dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále též „OdpŠk“) a shledal, že není dána odpovědnost státu za škodu, neboť v napadeném řízení nebylo vydáno nezákonné rozhodnutí ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. Nicméně v napadeném řízení je nesprávným rozhodnutím usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 z 8. 3. 2017, č. j. 68 EXE 3272/2016-115. V případě, že by soud postupoval správně, měl rozhodovat též o návrhu žalobkyně na odklad a zastavení exekuce, resp. jeho doplnění, poněkud nepřesně označeného jako prosté sdělení, i co do exekučního příkazu č. j. 180 EX 4671/16-19, jímž byl postižen předmětný účet žalobkyně. Jelikož však toto rozhodnutí nebylo jako pravomocné pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk, a žalobkyně měla jiný účinný prostředek nápravy, který nevyužila, bylo namístě žalobu zamítnout. Dle soudu prvního stupně na uvedeném ničeho nemění argument žalobkyně, že namítá nesprávný úřední postup soudní exekutorky.
7. Pokud jde o samotnou tvrzenou škodu ve výši 353 024,29 Kč, soud prvního stupně uvedl, že v exekučním příkazu, jímž bylo nařízeno provedení exekuce přikázáním pohledávky z předmětného účtu, a který byl žalobkyni doručen dne 15. 11. 2016, byla žalobkyně řádně poučena o možnosti vybrat si polovinu peněžních prostředků z předmětného účtu. Námitku žalobkyně, že v exekučním příkaze nebyla uvedena lhůta pro podání žádosti o výběr, soud prvního stupně označil za nedůvodnou s tím, že žádný nesprávný úřední postup v postupu soudní exekutorky neshledal, neboť povinnost poučit o délce lhůty zákon neupravuje. Došlo-li dne 20. 11. 2017 (zjevně jde o chybné datum, správně 16. 11. 2017; pozn. dovolacího soudu) ke strhnutí finančních prostředků z předmětného účtu, stalo se tak pouze a jen v důsledku nečinnosti žalobkyně, navíc možnost vybrat si polovinu finančních prostředků, je nutno chápat jako dobrodiní ze strany zákonodárce a bylo jen na vůli žalobkyně, zda této možnosti využila či nikoliv.
8. Odvolací soud ve svém rozsudku v plném rozsahu odkázal na skutková zjištění soudu prvního stupně, neztotožnil se však s jeho právním závěrem, že odpovědnostní titul žalobkyně (při skutkovém vymezení spočívajícím v tom, že nebylo rozhodnuto o návrhu na odklad a zastavení exekuce) nepředstavuje nesprávný úřední postup, ale případně nezákonné rozhodnutí (usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 8. 3. 2017, č. j. 68 EXE 3272/2016-115). Konstatoval, že nesprávný úřední postup je postupem, který s rozhodovací činností zpravidla nesouvisí, a pro tuto formu odpovědnosti je určující, že úkony tzv. úředního postupu samy o sobě k vydání rozhodnutí nevedou a je-li rozhodnutí vydáno, bezprostředně se v jeho obsahu neodrazí. Nesprávným úředním postupem souvisejícím s rozhodovací činností je pak např. nevydání či opožděné vydání rozhodnutí, mělo-li být správně vydáno v souladu s uvedenými pravidly či vydáno ve stanovené lhůtě, příp. jiná nečinnost státního orgánu či jiné vady ve způsobu vedení řízení. Dovodil, že „skutkové vymezení odpovědnosti se v tomto případě spojuje právě s tím, že o návrzích žalobkyně nebylo rozhodnuto, respektive nebylo rozhodnuto předtím, než byly peněžní prostředky z předmětného účtu odepsány [16. 11. 2016 (správně 16. 11. 2017; pozn. dovolacího soudu)]. K jejich stržení přitom nemělo před rozhodnutím dojít, neboť návrh na zastavení exekuce ze dne 15. 11. 2016 (zde soud prvního stupně zcela správně vyhodnotil, že přes nepřesné označení se jednalo o návrh na zastavení exekuce ve vztahu k předmětnému účtu) byl podán ve lhůtě podle § 46 odst. 6 ex. řádu. Za té situace nebylo možné exekuci provést v souladu s § 47 odst. 2 písm. b) ex. řádu. O návrhu bylo rozhodnuto až dne 22. 11. 2017 tak, že byl zamítnut. O návrhu na odklad exekuce ve vztahu k předmětnému účtu pak v řízení nebylo rozhodnuto vůbec“. Odvolací soud uzavřel, že shledal odpovědnostní titul žalované v tomto popsaném nesprávném úředním postupu.
9. Odvolací soud se však ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, že neuvedení lhůty pro podání žádosti o výběr peněžních prostředků z předmětného účtu nelze považovat za nesprávný úřední postup, jelikož zákon povinnost poučit o délce lhůty neukládá. Přisvědčil žalované, že peněžní prostředky manželky povinného by nebyly v rámci exekuce de facto postižitelné, měly-li by zůstat nedotčené po celou dobu trvání exekuce, bez ohledu na její žádost.
10. Odvolací soud shledal předpoklady odpovědnosti za škodu, a to nesprávný úřední postup a existenci škody. Neměl však již za naplněný předpoklad příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a vzniklou škodou, neboť dle něj došlo k přetržení příčinné souvislosti, protože stejný následek (vznik škody) vyvolala i další příčina, spočívající v tom, že po dobu jednoho roku žalobkyně o výplatu peněžních prostředků nepožádala. Konstatoval, že žalobkyně sama svou nečinností způsobila, že jí peníze nebyly vyplaceny, přičemž také nelze přehlédnout, že byla po celou dobu zastoupena profesionálem z oboru práva, proto je namístě klást na ni i případné vyšší nároky a vycházet ze zásady „vigilantibus iura scripta sunt“, tedy právo svědčí dbalým. Přestože nebyla v poučení uvedena žádná lhůta k podání žádosti, nelze z toho vyvozovat, že tato možnost je časově zcela neomezená. Žalobkyně měla lhůtu více než dostačující, navíc okolnosti, pro které žádost po dobu jednoho roku nepodala, v řízení nijak neosvětluje, proto nečinnost musí jít pouze k její tíži.
II. Dovolání a vyjádření k němu
11. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v celém rozsahu dovoláním, ve kterém spatřuje následující předpoklady přípustnosti a uplatňuje následující dovolací důvody.
12. Dovolatelka má za to, že se odvolací soud při řešení právní otázky:
a) přerušení příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem exekutora a vznikem škody odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně např. rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1930/2014, ze dne 27. 7. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1457/2008 nebo ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 5819/2017, která vymezuje, že k přetržení příčinné souvislosti dochází tehdy, kdy nová okolnost působila jako výlučná a samostatná příčina, která vyvolala vznik škody bez ohledu na původní škodnou událost, a zůstala-li původní škodná událost tou skutečností, bez níž by k následku nedošlo, příčinná souvislost se nepřerušuje. Dle dovolatelky odvolací soud došel k chybnému závěru, že došlo k přetržení příčinné souvislosti, a žalobkyně tak nemá nárok na náhradu škody. Namítla, že nepodáním žádosti neporušila žádnou právní povinnost, a nekonání tak nemůže jít k její tíži a nemůže být způsobilé vyvolat vznik škody. Bez protiprávního stržení peněžních prostředků (nesprávný úřední postup exekutora) by peněžní prostředky zůstaly na účtu a žádná škoda by jí nevznikla, když by měla stále možnost žádat o jejich výplatu.
13. Dovolatelka dále namítla, že právní otázka:
b) zda musí být v poučení manžela povinného podle § 304b odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, uvedena i lhůta, ve které může manžel povinného žádat o vyplacení poloviny peněžních prostředků, které byly na účtu v okamžiku, v němž bylo peněžnímu ústavu doručeno usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí, nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena. V širších souvislostech uvedla (s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 20 Cdo 3524/2015), že s neuplatněním práva ve lhůtě nelze spojovat negativní důsledek, není-li takové časové omezení oprávněné osobě známo. Pokud by exekutor neměl povinnost poučovat manžela povinného o lhůtě, byl by tím popřen nejen smysl a účel poučovací povinnosti obecně, ale i smysl a účel již zmíněného § 304b odst. 4, kterým je „chránit povinné před faktickým úplným postižením všech finančních prostředků včetně nezabavitelných částek uvedených ve zvláštních předpisech a umožnit jim jednorázově čerpat určitou minimální částku nutnou k zachování základních životních potřeb.“ Přitom odkázala i na závěry z odborné literatury, že: „I když to zákon výslovně nestanoví, je třeba vyjít z toho, že peněžní prostředky, které mají zůstat na účtu ve prospěch manžela povinného, jsou takto chráněny po celou dobu exekuce. Nelze z nich tedy uspokojit dluh oprávněného ani tehdy, když manžel povinného nevyužije práva na jejich výplatu ve lhůtě, kterou mu za tím účelem exekutor stanovil“. (Svoboda K., Společné jmění manželů a exekuce. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 81). Z uvedeného dovolatelka vyvozuje, že peněžní prostředky manžela povinného mají být de facto v rámci exekuce nepostižitelné a mají zůstat nedotčené po celou dobu jejího trvání. Uzavírá, že se exekutor dopustil nesprávného úředního postupu tím, že ji nepoučil o délce lhůty, ve které mohla žádat o výplatu poloviny peněžních prostředků.
14. Navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
15. Žalovaná ve svém vyjádření uvedla, že v daném případě příčinná souvislost mezi vznikem škody a jednáním žalované zcela absentuje, neboť škoda byla způsobena buďto jednáním peněžního ústavu, který předmětnou částku odeslal soudní exekutorce (v případě výkladu, že peněžní prostředky mají zůstat na účtu manžela povinného po celou dobu exekuce), nebo případně nekonáním žalobkyně, neboť nevyužila svého práva a v přiměřené lhůtě nepožádala o výplatu peněžních prostředků (v případě výkladu, že peněžní prostředky nemají zůstat na účtu po celou dobu exekuce). Vyjádřila nesouhlas s právním závěrem odvolacího soudu, že nesprávným úředním postupem (žalované) bylo nevydání či opožděné vydání rozhodnutí, ztotožnila se však s jeho závěrem, že žalobkyně byla zcela v souladu se zákonem poučena o možnosti požádat o výplatu jedné poloviny finančních prostředků, a nejedná se tak v tomto směru o nesprávný úřední postup žalované. Závěrem navrhla, aby bylo dovolání jako nedůvodné zamítnuto.
III. Formální náležitosti a přípustnost dovolání
16. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
17. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř., a obsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř., Nejvyšší soud se proto dále zabýval přípustností dovolání.
18. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
19. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
20. Dovolání je sice podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně nepřípustné v části týkající se nákladů řízení, avšak Nejvyšší soud jej nemohl v této části odmítnout s ohledem na to, že nákladový výrok zrušil jako akcesorický.
21. Dovolání je přípustné pro právní otázku a), pokud jde o přerušení příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem exekutora a vznikem škody, neboť se při jejím řešení odvolací soud ve smyslu § 237 o. s. ř. odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
22. Dovolání je taktéž přípustné pro otázku b), zda musí být v poučení manžela povinného podle § 304b odst. 4 o. s. ř. uvedena i lhůta, ve které může manžel povinného žádat o vyplacení poloviny peněžních prostředků, které byly na účtu v okamžiku, v němž bylo peněžnímu ústavu doručeno usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí. Uvedená otázka nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena.
IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
23. Dovolání je v rozsahu otázky a) důvodné.
24. Podle § 5 písm. b) OdpŠk stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem.
25. Podle § 13 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanové lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě (odstavec 1). Právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda (odstavec 2).
26. Porušení povinnosti učinit úkon nebo vydání rozhodnutí v zákonem stanovené nebo přiměřené lhůtě je nesprávným úředním postupem vždy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1761/2016; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz).
27. Zákon č. 82/1998 Sb. zakládá objektivní odpovědnost státu (bez ohledu na zavinění), jíž se nelze zprostit a která předpokládá dle § 5 písm. b) ve spojení s § 13 OdpŠk současné splnění třech předpokladů: 1) nesprávný úřední postup, 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody. Jejich existence musí být v soudním řízení bezpečně prokázána a nepostačuje pouhý pravděpodobnostní závěr o splnění některé z nich.
28. Otázka příčinné souvislosti – vztahu mezi škodnou událostí a vznikem škody – je otázkou skutkovou, nikoli právní. Právní posouzení příčinné souvislosti spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2300/2011, nebo ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3082/2012).
29. Příčinná souvislost je dána, pokud by ke škodě nedošlo nebýt konkrétního jednání. Nemusí se přitom jednat o příčinu jedinou, nýbrž postačuje, jde-li o jednu z příčin, která se podílí na nepříznivém následku, který má být odškodněn (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2000, sp. zn. 25 Cdo 786/99). Podle teorie adekvátní příčinné souvislosti je příčinná souvislost dána tehdy, jestliže je škoda podle obecné povahy, obvyklého chodu věcí a zkušeností adekvátním důsledkem protiprávního úkonu nebo škodní události. Současně se musí prokázat, že škoda by nebyla nastala bez této příčiny (conditio sine qua non) – srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2007, sp. zn. I. ÚS 312/05 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na nalus.usoud.cz), a v něm označené odkazy na literaturu k teorii adekvátní příčinné souvislosti. Je běžné, že se kauzálního děje účastní více skutečností, které vedou ke vzniku škody.
30. K přerušení příčinné souvislosti dochází, jestliže nová okolnost působila jako výlučná a samostatná příčina, která vyvolala vznik škody bez ohledu na původní škodnou událost. Zůstala-li původní škodná událost tou skutečností, bez níž by k následku nedošlo, příčinná souvislost se nepřerušuje (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4841/2009).
31. Samotné jednání (nekonání) žalobkyně, která po dobu jednoho roku (exekuční příkaz s poučením byl žalobkyni doručen dne 14. 11. 2016, ke stržení finančních prostředků došlo dne 16. 11. 2017) nepožádala o výplatu jedné poloviny finančních prostředků z předmětného účtu, nebylo způsobilé vyvolat vznik škody. Pokud by nedošlo ke stržení peněžních prostředků na základě příkazu exekutora, peněžní prostředky by se na předmětném účtu stále nacházely a žalobkyni by nevznikla škoda ve výši 353 024,29 Kč. Popsané nekonání žalobkyně tedy ke vzniku škody bezprostředně nevedlo, a již z tohoto důvodu nebylo možno považovat tuto okolnost za výlučnou a samostatnou příčinu vzniku škody. Ve vztahu k posouzení příčinné souvislosti mezi jednáním žalobkyně a vznikem škody je tak právní posouzení věci odvolacím soudem nesprávné.
32. Podle § 262a odst. 4 o. s. ř., ve znění zákona č. 139/2015 Sb., jde-li o vydobytí dluhu, který patří do společného jmění manželů, nebo dluhu povinného, pro který lze nařídit výkon rozhodnutí na majetek ve společném jmění manželů, lze vést výkon rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu manžela povinného u peněžního ústavu.
33. Podle § 304b o. s. ř., ve znění zákona č. 139/2015 Sb., zákazy uvedené v § 304 odst. 1 a 3 se nevztahují na peněžní prostředky do výše dvojnásobku životního minima jednotlivce podle zvláštního právního předpisu. Má-li u jednoho peněžního ústavu povinný více účtů, použije se věta první pouze u jednoho z těchto účtů (odstavec 1). Je-li výkon rozhodnutí veden podle § 262a odst. 4, nevztahují se zákazy uvedené v § 304 odst. 1 a 3 na částku ve výši poloviny peněžních prostředků, které byly na účtu v okamžiku, v němž bylo peněžnímu ústavu doručeno usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí, převyšuje-li částku podle odstavce 1. Peněžní prostředky podle předchozí věty vyplatí peněžní ústav manželovi povinného na jeho žádost. O tom musí být manžel povinného při nařízení výkonu rozhodnutí poučen (odstavec 4).
34. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 20 Cdo 3524/2015, který byl uveřejněn ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 109/2018, dospěl k závěru, že z ustanovení § 304b odst. 1 o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2012 (ustanovení § 304b odst. 1 o. s. ř. nedoznalo změny až do 30. 6. 2021; poznámka dovolacího soudu), nelze dovozovat, že se ochrana peněžních prostředků ve výši dvojnásobku životního minima uplatní pouze do okamžiku odepsání vymáhané pohledávky z účtu podle ustanovení § 307 odst. 1 o. s. ř., naopak tyto prostředky musí povinnému zůstat k dispozici i poté, co bylo peněžnímu ústavu doručeno vyrozumění o nabytí právní moci usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí. S ohledem na prakticky shodnou formulaci ustanovení § 304b odst. 1 a odst. 4 o. s. ř. co do vyloučení zákazů uvedených v § 304 odst. 1 a 3 Nejvyšší soud neshledává relevantní důvod, aby se vyloučení zákazů dispozice, které se uplatnilo u povinného podle § 304b odst. 1 o. s. ř., nemělo uplatnit u manžela povinného podle § 304b odst. 4 o. s. ř. Z toho tedy vyplývá, že i podle ustanovení § 304b odst. 4 o. s. ř., ve znění zákona č. 139/2015 Sb., se ochrana peněžních prostředků ve výši poloviny peněžních prostředků, které byly na účtu v okamžiku, v němž bylo peněžnímu ústavu doručeno usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí, převyšuje-li částku podle odstavce 1, uplatní i po odepsání vymáhané pohledávky z účtu podle § 307 odst. 1 o. s. ř., a i v tomto případě tyto prostředky musí manželce povinného zůstat k dispozici i poté, co bylo peněžnímu ústavu doručeno vyrozumění o nabytí právní moci usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí. Na tom nic nemění, že výslovné vyloučení postupu podle § 307 odst. 1 a 2 o. s. ř. vůči těmto peněžním prostředkům manžela povinného bylo do zákona vloženo novelizací až od 1. 7. 2021. Z toho současně vyplývá, že nemohou-li být uvedené peněžní prostředky exekucí postiženy, bylo by v rozporu s elementární logikou (nehledě na konformní gramatický výklad zmíněného ustanovení), aby zákon ve vztahu k fakultativní žádosti manžela povinného o výplatu „chráněných“ finančních prostředků určoval jakoukoli lhůtu, nadto lhůtu propadnou či svými důsledky sankční, neboť je čistě na manželu povinného, zda a případně kdy o výplatu peněžních prostředků požádá. Dílčí právní závěr odvolacího soudu, že samotné nestanovení lhůty v poučení žalobkyně exekutorem nezakládá nesprávný úřední postup žalované, je proto správný.
35. Za situace, kdy dovolání bylo shledáno přípustným, se Nejvyšší soud ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. zabýval tím, zda jsou zde zmatečnostní vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., případně jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Takové vady však žalobkyně v podaném dovolání neohlašovala a Nejvyšší soud je z obsahu spisu rovněž nezjistil.
36. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadený rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Protože se důvody pro zrušení rozsudku odvolacího soudu vztahují i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud podle ustanovení § 243e odst. 2 o. s. ř. i jej, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
37. V dalším řízení soudy opětovně posoudí naplnění předpokladů vzniku odpovědnosti státu za tvrzenou škodu.
38. Soudy jsou ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
39. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne odvolací soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Autor: -mha-