// Profipravo.cz / Procesní shrnutí 16.06.2022
Složení jistoty na náklady řízení dle § 11 odst. 1 ZMPS
I. Lhůta ke složení jistoty na náklady řízení určená podle § 11 odst. 1 ZMPS je při platbě jistoty prováděné na základě bezhotovostního příkazu k úhradě prostřednictvím banky (poskytovatele platebních služeb) zachována, jen je-li stanovená částka (jistota) nejpozději posledního dne lhůty připsána na účet příslušného soudu.
II. K opožděnému složení jistoty na náklady řízení (§ 11 odst. 1 ZMPS) se nepřihlíží.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 280/2021, ze dne 30. 3. 2022
Dotčené předpisy: § 11 odst. 1 zák. č. 91/2012 Sb.
Kategorie: náklady řízení; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Městský soud v Praze usnesením ze dne 9. 6. 2017, č. j. 52 Cm 160/2006-369, k návrhu žalované uložil žalobkyni, aby do tří dnů od právní moci tohoto usnesení složila jistotu na náklady řízení ve výši 2 000 000 Kč [§ 11 odst. 1 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZMPS“)].
2. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 28. 11. 2017, č. j. 8 Cmo 130/2017-385, usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že návrh žalované, který považoval za opožděný, zamítl.
3. Proti tomuto usnesení podala žalovaná dovolání. Nejvyšší soud usnesením ze dne 20. 6. 2018, č. j. 32 Cdo 1279/2018-411, napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
4. Odvolací soud následně usnesením ze dne 19. 10. 2018, č. j. 8 Cmo 130/2017-424, potvrdil usnesení soudu prvního stupně ze dne 9. 6. 2017, č. j. 52 Cm 160/2006-369 (dovolání proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2019, č. j. 32 Cdo 594/2019-467).
5. Protože žalobkyně jistotu na náklady řízení do tří dnů od právní moci usnesení soudu prvního stupně ze dne 9. 6. 2017, č. j. 52 Cm 160/2006-369, tj. do 19. 11. 2018, nesložila (učinila tak až dne následujícího), soud prvního stupně, a to po té, co mu žalovaná sdělila, že souhlasí se zastavením řízení, usnesením ze dne 12. 12. 2018, č. j. 52 Cm 160/2006-442, řízení o zaplacení částky 38 387 065,97 Kč s příslušenstvím zastavil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
6. K odvolání žalobkyně odvolací soud usnesením ze dne 24. 6. 2019, č. j. 6 Cmo 130/2019-475, usnesení soudu prvního stupně ze dne 12. 12. 2018, č. j. 52 Cm 160/2006-442, změnil tak, že řízení se nezastavuje.
7. Nejvyšší soud k dovolání žalované usnesením ze dne 23. 4. 2019, č. j. 32 Cdo 594/2019, usnesení odvolacího soudu ze dne 24. 6. 2019, č. j. 6 Cmo 130/2019-475, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
8. Odvolací soud usnesením ze dne 21. 9. 2020, č. j. 6 Cmo 130/2019-529, potvrdil usnesení soudu prvního stupně ze dne 12. 12. 2018, č. j. 52 Cm 160/2006-442.
II. Dovolání a vyjádření k němu
9. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek procesního práva, a to: 1) stanovení okamžiku, kdy je splněna povinnost složit jistotu dle § 11 odst. 1 ZMPS, jde-li o platbu uskutečněnou prostřednictvím banky bezhotovostním převodem; 2) „zda je řádným poučením o následcích nedodržení lhůty ke složení jistoty dle § 11 odst. 1 ZMPS citace právního předpisu v odůvodnění rozhodnutí“; 3) „zda může žalovaný požadovat zastavení řízení (navrhnout zastavení řízení, souhlasit s podnětem soudu k zastavení řízení) z důvodu nedodržení lhůty ke složení jistoty dle § 11 odst. 1 ZMPS v situaci, kdy jistota již byla na účet soudu složena, resp. zda soud může za těchto okolností řízení zastavit“; a 4) „…porušení práva na spravedlivý proces, která dle jeho názoru zakládají přípustnost dovolání ve smyslu odkazované judikaturu Ústavního soudu“, které má za doposud v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešené.
10. V případě první otázky žalobkyně argumentuje ve prospěch názoru, že z hlediska včasnosti plnění je rozhodující okamžik, kdy bylo složení jistoty připsáno na účet České národní banky, a nikoliv okamžik, kdy byla příchozí platba zaúčtována na výpisu z bankovního účtu soudu. Dosavadní judikaturu (usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2019, sp. zn. 31 Cdo 3042/2018, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. 29 ICdo 13/2019; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz, zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz) podle ní nelze v poměrech posuzované věci aplikovat. Jistotu určenou soudem na náklady řízení podle § 11 odst. 1 ZMPS nelze podřadit pod pojem daně, což vylučuje aplikaci daňového řádu na její správu. Rozdíl dále spatřuje ve způsobu rozhodnutí o procesním následku, není-li povinnost splněna (zastavení řízení), a v soudcovské lhůtě.
11. V případě třetí otázky se dovolací argumentace opírá o smysl a účel jistoty určené soudem na náklady řízení; poté, kdy došlo ke složení jistoty, byť po uplynutí stanovené lhůty, přestává být jakkoliv racionální, aby řízení nepokračovalo. Podle žalobkyně právní úprava § 11 odst. 1 ZMPS, že k pozdní úhradě jistoty se nepřihlíží, dokonce ani samotný fakt nesložení jistoty ve stanovené lhůtě nemá za následek zastavení řízení z úřední povinnosti. Rozhodná je vůle žalovaného v řízení nepokračovat, která může být relevantně projevena jen do doby složení jistoty, poté jeho „právo“ projevit nesouhlas s pokračováním v řízení zaniká.
12. Žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto. Přípustnost dovolání první otázka nezakládá, protože v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti. Kromě toho poukázala na soudní praxi ohledně obdobných institutů a nemožnost aplikace § 1957 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, zdůvodnila tak, že nejde o peněžitý dluh dle občanského zákoníku („účastník a soud nejsou ve vzájemném postavení dlužníka a věřitele“, další odlišnosti pak spočívají v možnosti vymáhání a následcích nesplnění). Třetí otázku považovala za zjevně bezdůvodnou.
III. Přípustnost dovolání
13. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (srov. čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb., kterým se mění zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
14. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), zastoupenou advokátem a ve lhůtě uvedené v § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou, zda splňuje náležitosti dovolání a je přípustné.
15. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
16. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
17. Podle judikatury Ústavního soudu dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. může být i námitka vycházející z tvrzení porušení ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15, nebo ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. I. ÚS 1600/15), přičemž i předpoklady přípustnosti lze z ústavněprávního pohledu vztáhnout na nerespektování (nálezové) judikatury Ústavního soudu.
18. Nicméně k věcnému posouzení takto zformulovaného dovolání (s odkazem na ústavněprávní argumentaci) je zapotřebí též právně relevantním způsobem vymezit předmětnou variantu předpokladu přípustnosti dovolání, což z povahy věci odráží nezbytnost formulovat dovolání v tom směru, že při řešení konkrétní právní otázky, na jejímž vyřešení závisí napadené rozhodnutí odvolacího soudu, nebyla podle přesvědčení dovolatele (v tom kterém rozsahu) respektována předmětná (nálezová) judikatura Ústavního soudu, případně že od této (nálezové) judikatury se odvolací soud při řešení konkrétní právní otázky odchýlil. Nestačí tedy pouze v dovolání učinit formulační zmínku o tom, že odvolací soud porušil právo dovolatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), nýbrž je zapotřebí k takovému tvrzení též (za účelem právně relevantního vymezení uplatněného předpokladu přípustnosti dovolání z ústavněprávní oblasti) označit předmětnou (nálezovou) judikaturu, kterou dovolatel podkládá tuto svou dovolací argumentaci (např. tím, že při řešení zformulované právní otázky týkající se procesního práva je rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu s označenou nálezovou judikaturou).
19. Žalobkyní zformulovaná čtvrtá otázka „porušení práva na spravedlivý proces“ přípustnost dovolání založit nemůže. Ve skutečnosti jde pouze o formulační zmínku o tom, že (snad) v důsledku stanovení 3 denní lhůty ke složení jistoty odvolací soud porušil právo žalobkyně na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. V dovolání není vymezena argumentace ve směru odkazu na příslušný nález Ústavního soudu. Přístup k Nejvyššímu soudu je přitom z vůle zákonodárce záměrně omezen a formalizován tak, aby se dovolací soud mohl podrobněji zabývat skutečně jen vybranými, právně složitými a soudní praxí dosud neřešenými případy (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2020, sp. zn. I. ÚS 2835/20).
20. Dovolání žalobkyně nesplňuje Ústavním soudem vyjádřené limity pro dovolání, které je způsobilé k tomu, aby jej mohl Nejvyšší soud (kvazi)meritorně posuzovat z pohledu jeho přípustnosti, a v tomto rozsahu podané dovolání trpí vadou, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat a jež nebyla dovolatelkou odstraněna v zákonné lhůtě.
21. Ústavní soud ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, zdůraznil, že § 241a odst. 2 o. s. ř. stanovuje srozumitelný, legitimní a přiměřený požadavek na obsah podaného dovolání, přičemž pro poměry posuzované věci je z citovaného stanoviska klíčové, že odmítnutí dovolání pro nenaplnění zákonem stanovených náležitostí nemůže být považováno za přepjatě formalistické.
22. Kromě toho žalobkyně zcela přehlíží, že usnesení soudu prvního stupně ze dne 9. 6. 2017, č. j. 52 Cm 160/2006-369, jí bylo doručeno 12. 6. 2017, zatímco právní moci (v důsledku uplatnění opravného prostředku) nabylo až 16. 11. 2018. Časový prostor zhruba 19 měsíců je nutno považovat za víc než dostatečný na to, aby se připravila na splnění povinnosti složit jistotu včas, přestože jde o zahraniční právnickou osobu.
23. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 26. 6. 2012, sen. zn. 29 NSČR 39/2012, vysvětlil, že v případech, kdy soud neposkytuje účastníku poučení o jeho procesních právech při jednání, při jiném soudním roku nebo do protokolu, nýbrž jako součást písemného vyhotovení soudního rozhodnutí, účastník zpravidla očekává, že se mu poučení o jeho procesních právech dostane v závěrečné části tohoto rozhodnutí, označené jako poučení, což je dáno obecně nastavenou strukturou soudních rozhodnutí (srov. § 157 odst. 1 o. s. ř. a § 169 odst. 1 o. s. ř.). U těch soudních rozhodnutí (usnesení), jejichž prostřednictvím soud plní právě svou poučovací povinnost (výzev) a mezi něž se řadí i usnesení o výzvě k složení jistoty určené soudem na náklady řízení, je pak povahou věci dáno, že příslušné poučení (výzva) je obsaženo ve výrokové části usnesení. To však ještě neznamená, že požadavku na řádné poučení nedostojí usnesení, které obsahuje příslušné procesní poučení v jiné své části (v odůvodnění).
24. Jakkoli je žádoucí, aby soud dbal i na předepsanou formu poučení, podstatné je, zda se v dané procesní situaci, v době, kdy je toho podle stavu řízení pro účastníka zapotřebí, účastníku dostalo náležitě konkrétního poučení o jeho procesních právech nebo povinnostech (podstatný je obsah poučení).
25. Pokud soud prvního stupně v odůvodnění usnesení ze dne 9. 6. 2017, č. j. 52 Cm 160/2006-369, citoval § 11 odst. 1 ZMPS a uvedl: „…a zahraniční právnické osobě, kteří se domáhají rozhodnutí o majetkovém právu, může soud uložit na návrh žalovaného, aby složili jistotu určenou soudem na náklady řízení. Nesloží-li jistotu do stanovené lhůty, nebude soud proti vůli žalovaného v řízení pokračovat a řízení zastaví.“, dostalo se žalobkyni řádného poučení, neboť bylo náležitě konkrétní a žalobkyně obdržela relevantní informace o následcích pozdního složení jistoty. Protože odvolací soud se při řešení druhé otázky od ustálené rozhodovací praxe neodchýlil, přípustnost dovolání tato otázka nezakládá.
26. Přípustným dovolání podle § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud shledává pro řešení první a třetí otázky, neboť tyto otázky nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud vyřešeny.
IV. Důvodnost dovolání
27. Dovolání není důvodné.
28. Podle § 11 odst. 1 ZMPS cizinci, který má obvyklý pobyt v cizině, a zahraniční právnické osobě, kteří se domáhají rozhodnutí o majetkovém právu, může soud uložit na návrh žalovaného, aby složili jistotu určenou soudem na náklady řízení. Nesloží-li jistotu do stanovené lhůty, nebude soud proti vůli žalovaného v řízení pokračovat a řízení zastaví. O tom je třeba žalobce poučit.
29. V této podobě, pro věc rozhodné, platí výše citované ustanovení zákona o mezinárodním právu soukromém od 1. 1. 2014, kdy nabyl účinnosti.
30. Účel právní úpravy jistoty na náklady řízení (cautio judicatum solvi) je v rozhodovací praxi dovolacího soudu vymezen zabezpečením vymahatelnosti náhrady nákladů řízení žalovaného v případě jeho úspěchu ve sporu, a to v situaci, kdy žalobce je cizincem a vymožení náhrady nákladů řízení by mohlo být pro žalovaného spojeno s nemalými obtížemi (k tomu srov. například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 29 Cdo 1088/2010, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 29 Cdo 3681/2014, uveřejněném pod č. 14/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 32 Cdo 1289/2018, ze dne 20. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 2092/2018, ze dne 25. 6. 2020, sp. zn. 23 Cdo 269/2020; a komentářovou literaturu – Bříza, P., Břicháček, T., Fišerová, Z., Horák, P., Ptáček, L., Svoboda, J.: Zákon o mezinárodním právu soukromém. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, str. 85).
31. K účelu právní úpravy jistoty na náklady řízení incidenčního sporu [§ 202 odst. 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon)] se Nejvyšší soud vyjádřil v usnesení ze dne 24. 7. 2014, sp. zn. 29 ICdo 26/2014, uveřejněném pod č. 8/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo v usnesení ze dne 30. 5. 2019, sen. zn. 29 ICdo 141/2018, uveřejněném pod č. 28/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, proti kterému byla ústavní stížnost odmítnuta (usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 12. 2019, sp. zn. III. ÚS 2758/19), tak, že jistota slouží k zajištění finančních prostředků ke krytí nákladů incidenčního řízení ještě před věcným posouzením žaloby a zamezuje účelovému popírání pohledávek. Ústavní soud k tomu v již zmíněném usnesení ze dne 27. 12. 2019, sp. zn. III. ÚS 2758/19, uvedl, že nemá „žádné výhrady proti závěru Nejvyššího soudu, který jistotu (s ohledem na její preventivní funkci) připodobnil soudnímu poplatku. Institut jistoty totiž přináší přihlášenému věřiteli, jehož pohledávka byla popřena jiným věřitelem, pojistku, že tento věřitel je ochoten a schopen nést tíži nákladů sporu vzniklých věřiteli popřené pohledávky a má bránit (podobně jako soudní poplatek) účelovým podáním. Logickým vyústěním tohoto názoru (že institut jistoty v insolvenčním řízení odpovídá institutu soudního poplatku) je pak závěr o nutnosti použití příslušných ustanovení daňového řádu [viz § 166 odst. 1 písm. a) daňového řádu] na určení rozhodného dne platby v případě bezhotovostního převodu.“
32. Ze srovnání uvedeného vymezení je zřejmé, že účel jak jistoty skládané podle § 11 odst. 1 ZMPS, tak podle § 202 odst. 3 insolvenčního zákona je svou podstatou shodný.
33. Nestanoví-li zákon o mezinárodním právu soukromém okamžik složení jistoty, pak vzhledem k principu rovnosti a hodnotové bezrozpornosti právního řádu, je možno vyjít z argumentace, kterou dovolací soud předestřel k okamžiku složení jistoty na náklady řízení incidenčního sporu. Shodný účel eliminuje odůvodněnou diferenciaci. Také v tomto případě otevřené teleologické (nepravé) mezery v zákoně je namístě ji uzavřít analogickou aplikací § 166 odst. 1 písm. a) zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád.
34. Dovolací argumentace žalobkyně shodný účel jistoty přehlíží, což ve svém důsledku vede k bezdůvodné diferenciaci, které je zapotřebí se při nalézání práva vyvarovat. Odlišnost ve způsobu rozhodnutí, jako procesním následku nesplnění povinnosti složit, jakož i v povaze lhůty, je z hlediska nezbytnosti shodného posouzení hodnotově (účelem) shodných případů nevýznamná.
35. Lze tedy shrnout, že lhůta ke složení jistoty na náklady řízení určená podle § 11 odst. 1 ZMPS je při platbě jistoty prováděné na základě bezhotovostního příkazu k úhradě prostřednictvím banky (poskytovatele platebních služeb) zachována, jen je-li stanovená částka (jistota) nejpozději posledního dne lhůty připsána na účet příslušného soudu.
36. Pokud v posuzované věci usnesení soudu prvního stupně, kterým byla žalobkyni uložena povinnost k složení jistoty do tří dnů od právní moci, nabylo právní moci dne 16. 11. 2018, a žalobkyně jistotu složila až 20. 11. 2018, je závěr odvolacího soudu, že se tak stalo opožděně, správný.
37. Následek zmeškání lhůty určené soudem pro složení jistoty na náklady řízení vyplývá přímo z § 11 odst. 1 ZMPS, a to tak, že uplyne-li tato lhůta aniž dojde ke složení jistoty, soud nebude proti vůli žalovaného v řízení pokračovat a řízení zastaví.
38. Smyslem právního institutu lhůty je snížení neurčitosti při uplatňování práv, resp. pravomocí, časové omezení stavu nejistoty v právních vztazích, urychlení procesu rozhodování s cílem reálného dosažení zamýšlených cílů (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3214/2017, uveřejněné pod č. 45/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo nálezy Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2000, sp. zn. III. ÚS 545/99, a ze dne 11. 9. 2001, sp. zn. II. ÚS 738/2000).
39. Žalobkyně odpovídá za náležitou míru procesní diligence a pokud včas nesplnila svou povinnost složit jistotu, nemůže tento nedostatek v její procesní bdělosti jít k tíži žalované, na úkor její právní jistoty. Pominout nelze také zájem na rychlosti řízení. Má-li se žalovaný ještě dodatečně vyjádřit, zda hodlá pokračovat v řízení i přes nesplnění lhůty složitelem, nelze stanovit jiný okamžik, kdy by ještě zaplacení bylo akceptovatelné, než jaký určuje zákon, tj. lhůtu určenou soudem. Jinak by byl žalovaný při podání vyjádření v nejistotě o tom, zda jím učiněné vyjádření skutečně může založit procesně předpokládané účinky. Taková nejistota žalovaného je přitom v rozporu se smyslem lhůt.
40. Opožděné plnění nelze akceptovat též vzhledem k absenci zákonné úpravy určující případnou mezní lhůtu, do níž by pochybení spočívající v neuhrazení jistoty v soudem určené lhůtě mohlo být napraveno (jak tomu bylo například podle § 9 odst. 7 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění účinném do 29. 9. 2017).
41. Lze tedy uzavřít, že k opožděnému složení jistoty na náklady řízení (§ 11 odst. 1 ZMPS) se nepřihlíží.
42. Odvolací soud správně nepřihlédl k opožděně složené jistotě a v tomto směru provedený výklad, že k opožděně složené jistotě se nepřihlíží, byť by byla složena předtím, než žalovaná strana soudu sdělí svůj nesouhlas v řízení pokračovat, souzní s výkladem obdobných (svým účelem shodných) procesněprávních institutů (§ 202 odst. 3 insolvenčního zákona; srov. například již zmíněná usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2014, sp. zn. 29 ICdo 26/2014, uveřejněné pod č. 8/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 30. 5. 2019, sen. zn. 29 ICdo 141/2018, uveřejněné pod č. 28/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
43. Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v řešení právních otázek, pro něž bylo dovolání shledáno přípustným, správné a vady řízení, k nimž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), se ze spisu nepodávají, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
44. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o § 243b a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalované, která byla v dovolacím řízení úspěšná, byla přiznána náhrada účelně vynaložených nákladů, které se sestávají z odměny za zastupování žalované advokátem a paušální částky jako náhrady jeho hotových výdajů. Zástupce žalované vykonal ve věci úkon právní služby spočívající ve vyjádření k dovolání podle § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Odměna za zastupování žalované advokátem podle § 7 bod 7 advokátního tarifu činí za jeden úkon právní služby 59 660 Kč a paušální částka jako náhrada hotových výdajů podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu činí 300 Kč. Protože zástupce žalobkyně prokázal, že je plátcem DPH, byla částka 59 960 Kč navýšena o částku odpovídající příslušné sazbě DPH, tj. o částku 12 592 Kč. Souhrnná výše náhrady účelně vynaložených nákladů činí 72 557 Kč.
45. V souladu s § 149 odst. 1 o. s. ř. je žalobkyně povinna zaplatit náhradu nákladů dovolacího řízení k rukám zástupce žalované.
46. O lhůtě k plnění bylo rozhodnuto podle § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř., když nebyly shledány okolnosti, na základě kterých by byla pariční lhůta prodloužena, případně stanoveno, že plnění se bude dít ve splátkách.
Autor: -mha-