// Profipravo.cz / Procesní shrnutí 19.05.2022
Právní zájem na umoření ztracené nebo zničené listiny
Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se podává, že právní zájem na umoření ztracené nebo zničené listiny má z pohledu ustanovení § 185j odst. 1 o. s. ř. ten, kdo z důvodu vlastnictví nebo z jiného právního titulu má právo (nárok) mít listinu u sebe (ve své dispozici), jestliže se umoření ztracené nebo zničené listiny odrazí (může projevit) v jeho právní sféře.
Dovozuje-li navrhovatel svůj právní zájem na umoření listiny, která je cenným papírem, z toho, že je jejím vlastníkem, může být jeho návrhu na umoření listiny vyhověno, jen jestliže bude „jeho vlastnické právo jednoznačně (bez pochybností) prokázáno“. Je-li tu „spor o vlastnictví“ listiny, která je cenným papírem, může být vyřešen pouze ve „sporném“ řízení podle části třetí občanského soudního řádu. V řízení o umoření listin nelze prostřednictvím dokazování řešit, komu svědčí vlastnické právo k listině (listinnému cennému papíru), jejíž umoření je navrhováno, a kdo proto má právo (nárok) mít listinu u sebe.
Tyto závěry – byť přijaté ve vztahu k právní úpravě účinné do 31. 12. 2013 při výkladu § 185j o. s. ř. – se obdobně prosadí i ve vztahu k řízení o umoření listin podle § 303 a násl. z. ř. s., ve znění účinném od 1. 1. 2014.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 993/2021, ze dne 2. 2. 2022
Dotčené předpisy: § 305 zák. č. 292/2013 Sb.
Kategorie: řízení o umoření listin; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
[1] Návrhem na zahájení řízení doručeným Obvodnímu soudu pro Prahu 2 dne 28. 2. 2018 se navrhovatelé domáhají, aby soud prohlásil za umořené akcie vydané společností G. R. D. (dříve s firmou G. R. C.; dále též jen „společnost“) na jméno T. M. (dále též jen „T. M.“) s číselným označením 01-15, opatřené rubopisem T. M. na řad F. K. (dále též jen „F. K.“ a „akcie č. 01-15“), a na jméno F. K. s číselným označením 16-30 (dále též jen „akcie č. 16-30“), všechny o jmenovité hodnotě jedné akcie 100.000 Kč, označené datem emise 12. 12. 2002 a podepsané K. K. (dále též jen „K. K.“) a J. K., členy představenstva společnosti (všechny akcie dohromady dále též jen jako „akcie“).
[2] Obvodní soud pro Prahu 2 usnesením ze dne 3. 4. 2018, č. j. 34 U 2/2018-42, vyzval toho, kdo má akcie, aby se ve lhůtě jednoho roku od vydání usnesení přihlásil u soudu a akcie předložil, nebo aby v téže lhůtě podal proti návrhu na umoření akcií námitky.
[3] Dne 6. 1. 2019 došly Obvodnímu soudu pro Prahu 2 námitky proti umoření, jež podal T. M. s tím, že akcie nemohou být umořeny pro nedostatek „aktivní věcné legitimace“ obou navrhovatelů, protože na umoření nemají právní zájem. Navrhovatel F. K. není nesporným vlastníkem umořovaných akcií, neboť byla učiněna řada „fiktivních úkonů“, a to zejména schválení prodeje „akcií představujících 50% podíl na společnosti T. M. navrhovateli F. K.“ představenstvem společnosti dne 15. 1. 2009, „fiktivní“ smlouva o prodeji akcií č. 01-15 ze dne 3. 2. 2009 a „falešné“ rubopisy na akciích č. 01-15. Společnost podle T. M. rovněž není vlastnicí akcií.
[4] Obvodní soud pro Prahu 2 usnesením ze dne 2. 6. 2020, č. j. 34 U 2/2018-157, akcie prohlásil za umořené, vyslovil, že toto usnesení nahrazuje umořené akcie (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
[5] Soud prvního stupně vyšel (mimo jiné) z toho, že:
1) Mezi účastníky není „žádného sporu o vlastnictví“ navrhovatele F. K., jde-li o akcie č. 16-30.
2) Podle smlouvy o prodeji cenných papírů ze dne 3. 2. 2009 uzavřené mezi T. M. jako prodávajícím a F. K. jako kupujícím T. M. předal F. K. akcie č. 01-15 spolu s rubopisem ve prospěch F. K., který tyto akcie od T. M. převzal a uhradil mu za ně kupní cenu ve výši 1.500.000 Kč v šesti splátkách po 250.000 Kč, což obě strany stvrdily svým podpisem.
3) Podle tvrzení navrhovatelů a podle úředního záznamu o podaném vysvětlení ze dne 25. 1. 2018 byly akcie odcizeny.
4) T. M. podal návrh na určení vlastnického práva k akciím č. 01-15 (řízení bylo vedeno u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 42 Cm 284/2017) a na vydání akcií (řízení bylo vedeno tamtéž pod sp. zn. 28 Cm 23/2018), obě řízení však byla zastavena, a to jednak pro nezaplacení soudního poplatku, jednak pro zpětvzetí žaloby.
5) Podle notářského zápisu ze dne 25. 9. 2017, č. NZ 1333/2017, navrhovatel F. K., jenž se prokázal předložením akcií, jako jediný akcionář při výkonu působnosti valné hromady společnosti „zvolil“ K. K. do funkce člena správní rady společnosti a zároveň do funkce statutárního ředitele společnosti (dále též jen „rozhodnutí jediného akcionáře“).
6) U Městského soudu v Praze je pod sp. zn. 75 Cm 153/2017 vedeno řízení o vyslovení neplatnosti rozhodnutí jediného akcionáře, které dosud nebylo skončeno.
[6] Na takto ustaveném základě soud uzavřel, že předpoklady pro umoření akcií byly splněny, neboť navrhovatelé podali nový návrh na umoření akcií do 1 měsíce od uplynutí jednoleté lhůty k podání přihlášek a námitek, umoření akcií nebylo vyloučeno, navrhovatelé měli právní zájem na jejich umoření a žádné skutečnosti nenasvědčovaly tomu, že by akcie nebyly vystaveny nebo že by nebyly ztraceny či zničeny. Naopak měl za prokázané, že akcie byly odcizeny. Soud proto v souladu s § 313 odst. 2 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále též jen „z. ř. s.“), prohlásil akcie za umořené.
[7] Co se týče posouzení právního zájmu na umoření akcií, soud dospěl k závěru, podle něhož je navrhovatel F. K. vlastníkem akcií, „když nebyl soudu v řízení prokázán opak“ a když „není sporu o vlastnictví k akciím, neboť namitatel si je zjevně vědom, že by v řízeních [uvedených pod bodem 4)] úspěšně neobstál“. Soud rovněž dovodil, že „právní zájem na umoření listiny může mít i schovatel, který měl listinu v úschově (§ 2402 až 2414 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku) a v jehož úschově došlo ke ztrátě nebo zničení listiny“. Jelikož společnost (dle tvrzení v návrhu uvedených) dne 2. 11. 2017 převzala od F. K. akcie do úschovy, má právní zájem na jejich umoření.
[8] K námitkám T. M., podle nichž „jednání představenstva společnosti dne 15. 1. 2009, stejně tak smlouva o prodeji akcií ze dne 3. 2. 2009, je fiktivní a že akcie č. 01-15 jsou opatřeny falešným rubopisem“ soud uvedl, že „namitatel tato svá tvrzení nikterak nedokládá, proto se soud těmito námitkami dále nezabýval“.
[9] Soud měl rovněž za to, že společnost má „procesní způsobilost“, neboť je za ni oprávněn jednat K. K. jako její statutární ředitel (jak vyplynulo i z výpisu z obchodního rejstříku), který udělil plnou moc pro zastupování v tomto řízení advokátovi JUDr. Martinu Uzsákovi. Odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. 29 Cdo 3092/2012, soud uvedl, že dokud nebyla vyslovena neplatnost rozhodnutí jediného akcionáře, má se za to, že je toto rozhodnutí platné.
[10] Městský soud v Praze k odvolání T. M. v záhlaví označeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
[11] Odvolací soud dospěl k závěru, podle něhož „po právní stránce není pochyb, že akcie jsou listinami, které lze umořit, ani to, že F. K. jako vlastník akcií, jehož vlastnictví nebylo dosud úspěšně vyvráceno, a společnost jako emitentka a schovatelka akcií mají právní zájem na umoření (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 21 Cdo 3776/2010). Jde o umoření ztracených listin, za které jsou považovány i listiny, které se dostaly mimo dispozici oprávněných osob v důsledku odcizení“.
[12] Podle odvolacího soudu „nebyl T. M. předložen žádný důkaz o tom, že vlastníkem akcií č. 01-15 není F. K., ale T. M. … Tvrzení T. M., že jde o smlouvu fiktivní a že podpis na rubopisu není jeho podpisem, nelze prokazovat v řízení o umoření listin, ale jen v řízení sporném (k tomu viz odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3776/2010)“.
[13] Námitku T. M. o „procesní nezpůsobilosti“ společnosti z důvodu sporu o platnost jmenování jejího statutárního orgánu vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 75 Cm 153/2017 považoval odvolací soud za účelovou. Uvedl, že „řízení není dosud skončeno, a dokud nebylo pravomocně rozhodnuto o neplatnosti jmenování, má se za to, že jde o rozhodnutí platné (viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3092/2012)“.
[14] Proti usnesení odvolacího soudu podal T. M. dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), maje za to, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky hmotného práva, „zda může být vyhověno návrhu na umoření listiny v případě, kdy vlastnické právo navrhovatele není jednoznačně (bez pochybností) prokázáno, přestože v době rozhodování o umoření listiny není vedeno řízení o určení vlastnického práva k takové listině“.
[15] Přípustnost dovolání dovolatel spatřuje dále v tom, že dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena otázka procesního práva, „zda může soud při zjišťování procesní způsobilosti vycházet toliko z údaje zapsaného ve veřejném rejstříku, i když jsou o správnosti takového údaje pochybnosti“.
[16] Podle dovolatele není pravdou, že „umoření akcií může bránit pouze skutečnost, že předtím, než by měl soud vydat usnesení o umoření, je vedeno soudní řízení o určení vlastnického práva. Naopak, na základě ustálené judikatury Nejvyššího soudu v případě, že umořovací soud dospěje k závěru, že vlastnictví listiny je sporné, umořovací soud návrh na umoření zamítne a navrhovatele právě odkáže, aby takovou žalobu o určení vlastnického práva podal. Přitom postačí, aby někdo jiný než navrhovatel podal námitky, ve kterých zpochybní jednoznačnost vlastnického práva navrhovatele, a aby takové námitky nebyly zcela zjevně bezpředmětné. Pak je ten, kdo hodlá listiny umořit, povinen prokázat své vlastnictví ve sporném řízení“.
[17] Dovolatel, odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3776/2010, má za to, že „v předmětném případě přitom zásadně nelze uzavřít, že vlastnické právo navrhovatele F. K. k akciím č. 01-15 je jednoznačně, bez pochybností prokázáno, stejně jako že rubopis na těchto akciích je pravý, a tedy že navrhovatel F. K. má právní zájem na umoření“.
[18] Dovolatel je rovněž přesvědčen, že při zjišťování „procesní způsobilosti“ společnosti soud nemůže vycházet jen z údaje zapsaného ve veřejném rejstříku. Odvolací soud podle dovolatele pominul, že podle § 8 odst. 1 zákona č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob a o evidenci svěřenských fondů (dále též jen „z. v. r.“), nemůže „to, že zápis neodpovídá skutečnosti, namítat toliko ten, jehož se zápis týká. Oproti tomu třetí osoby se podle § 8 odst. 3 z. v. r. naopak vždy mohou dovolat nezveřejněných údajů a obsahu listin. V daném případě je soud povinen zkoumat, zda je statutárním ředitelem společnosti K. K., namítne-li to jiný účastník a vzniknou-li o této otázce pochybnosti, a to bez ohledu na obsahu zápisu v obchodním rejstříku. Údaje v něm obsažené nejsou nevyvratitelné; naopak mohou být jinými důkazními prostředky vyvráceny“.
[19] Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[20] Navrhovatelé ve vyjádření k dovolání navrhují, aby Nejvyšší soud dovolání T. M. jako nepřípustné odmítl.
[21] Ve vztahu ke společnosti Nejvyšší soud dovolání T. M. odmítl jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř.
[22] Jelikož dovolatel nenapadl závěr odvolacího soudu, podle něhož společnost jako emitentka a schovatelka akcií má právní zájem na umoření akcií, nemůže věcný přezkum dovoláním otevřené otázky „jednoznačného prokázání vlastnického práva“ F. K. k akciím č. 01-15 (tj. skutečnosti zakládající právní zájem F. K., nikoliv společnosti, na umoření těchto akcií) ovlivnit výsledek řízení o jejím návrhu (nemůže vést k rozhodnutí, jež by bylo pro dovolatele ve vztahu ke společnosti příznivější).
[23] Namítá-li dovolatel nedostatek „procesní způsobilosti“ společnosti, uplatňuje tím ve skutečnosti zmatečnostní vadu řízení ve smyslu § 229 odst. 1 písm. c) o. s. ř., která podle výslovného znění § 241a odst. 1 věty druhé o. s. ř. způsobilým dovolacím důvodem není a Nejvyšší soud k ní přihlédne pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Nadto platí, že k takové vadě řízení by i u přípustného dovolání mohl Nejvyšší soud v dovolacím řízení přihlédnout (podle § 242 odst. 3 o. s. ř.), jen kdyby se týkala dovolatele (srov. obdobně závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2020, sp. zn. 27 Cdo 2947/2018).
[24] O náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi dovolatelem a společností bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání T. M. Nejvyšší soud v tomto rozsahu odmítl a společnosti vůči němu vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení. Náklady společnosti sestávají z odměny jejího zástupce za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání datované 25. 3. 2021) podle § 7 bodu 4., § 9 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. k) a § 12 odst. 4 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), ve výši 1.200 Kč a z náhrady hotových výdajů dle § 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu ve výši 150 Kč. Spolu s náhradou za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 283,50 Kč podle § 137 odst. 3 o. s. ř. tak dovolací soud přiznal společnosti k tíži dovolatele celkem 1.633,50 Kč.
[25] Dovolání je však přípustné podle § 237 o. s. ř. ve vztahu k navrhovateli F. K. pro řešení dovolatelem otevřené otázky existence právního zájmu F. K. na umoření akcií č. 01-15, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
[26] Podle § 305 odst. 1 z. ř. s. řízení lze zahájit jen na návrh. Návrh na umoření listiny může podat každý, kdo má na jejím umoření právní zájem.
[27] Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se podává, že:
1) Právní zájem na umoření ztracené nebo zničené listiny má z pohledu ustanovení § 185j odst. 1 o. s. ř. podle ustálené judikatury soudů ten, kdo z důvodu vlastnictví nebo z jiného právního titulu má právo (nárok) mít listinu u sebe (ve své dispozici), jestliže se umoření ztracené nebo zničené listiny odrazí (může projevit) v jeho právní sféře.
2) Dovozuje-li navrhovatel svůj právní zájem na umoření listiny, která je cenným papírem, z toho, že je jejím vlastníkem, může být jeho návrhu na umoření listiny vyhověno, jen jestliže bude „jeho vlastnické právo jednoznačně (bez pochybností) prokázáno“. Je-li tu „spor o vlastnictví“ listiny, která je cenným papírem, může být vyřešen pouze ve „sporném“ řízení podle části třetí občanského soudního řádu. V řízení o umoření listin nelze prostřednictvím dokazování řešit, komu svědčí vlastnické právo k listině (listinnému cennému papíru), jejíž umoření je navrhováno, a kdo proto má právo (nárok) mít listinu u sebe.
Srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. 21 Cdo 2748/2006, uveřejněné pod číslem 48/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 21 Cdo 3776/2010.
[28] Tyto závěry – byť přijaté ve vztahu k právní úpravě účinné do 31. 12. 2013 při výkladu § 185j o. s. ř. – se obdobně prosadí i ve vztahu k řízení o umoření listin podle § 303 a násl. z. ř. s., ve znění účinném od 1. 1. 2014.
[29] Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se dále podává, že:
1) V případě, kdy účastník popře pravost, respektive správnost, soukromé listiny, pak platí, že účastníka, který tuto listinu předložil k důkazu, stíhá důkazní povinnost a břemeno důkazní; tento účastník tedy nese procesně nepříznivé následky toho, že se v řízení nepodaří prokázat pravost či správnost soukromé listiny (za všechny srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 1996, sp. zn. 3 Cdon 1031/96, a judikaturu na něj navazující).
2) Popření pravosti listiny není pouhým popíráním (jako je tomu v případě pouhého popírání její pravdivosti), ale zahrnuje v sobě implicitně tvrzení, že údajný vystavitel listinu nepodepsal ani nevystavil; další tvrzení zpravidla nepřicházejí v úvahu (nelze po tom, jehož podpis byl zfalšován, požadovat např. tvrzení, za jakých okolností k falšování došlo). Takové popření je proto dostatečně relevantní k tomu, aby pravost listiny musela být dokazována; břemeno tvrzení i břemeno důkazní v daném případě tíží nikoliv toho účastníka, který pravost soukromé listiny popřel, nýbrž toho, který tuto listinu předložil k důkazu (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2670/98, ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1228/2012, ze dne 29. 6. 2006, sp. zn. 33 Odo 988/2004, ze dne 20. 1. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1722/2006, ze dne 21. 12. 2009, sp. zn. 29 Cdo 3478/2007, ze dne 27. 2. 2020, sp. zn. 33 Cdo 103/2018, a ze dne 30. 6. 2020, sp. zn. 27 Cdo 2756/2018).
[30] V poměrech projednávané věci je sporné, kdo je vlastníkem akcií č. 01-15, jejichž umoření se navrhovatel F. K. domáhá, neboť dovolatel popřel, že by smlouvu o prodeji akcií ze dne 3. 2. 2009 podepsal a akcie č. 01-15 rubopisoval. Z toho vyplývá, že vlastnické právo k akciím č. 01-15 není „jednoznačně (bez pochybností) prokázáno“. Na spornosti vlastnictví akcií č. 01-15 nic nemění ani skutečnost, že existující spor není řešen v žádném probíhajícím řízení o určení vlastnictví či v řízení o jejich vydání.
[31] Řešily-li soudy obou stupňů spor o vlastnictví akcií č. 01-15 v řízení o jejich umoření, odchýlily se od shora citovaných judikatorních závěrů.
[32] Soudy navíc opomněly, že je to navrhovatel F. K., kdo pro sebe dovozuje příznivé právní důsledky (právní zájem z důvodu vlastnického práva k akciím), a má tak povinnost prokázat pravost a správnost soukromých listin, které předloží k důkazu.
[33] Jelikož právní posouzení dovolatelem otevřené otázky existence právního zájmu F. K. na umoření akcií č. 01-15 není správné (dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn právem), Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené usnesení odvolacího soudu v uvedeném rozsahu (včetně závislých výroků o náhradě nákladů řízení) podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Důvody, pro které nemohlo obstát rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na rozhodnutí soudu prvního stupně; Nejvyšší soud proto v příslušném rozsahu (včetně závislého výroku o náhradě nákladů řízení) zrušil i je a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
[34] Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř., § 226 odst. 1 o. s. ř.).
[35] V novém rozhodnutí soud rozhodne i o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Autor: -mha-