// Profipravo.cz / Procesní shrnutí 10.02.2021

Ustanovení kolizního opatrovníka v řízení o svéprávnosti

I když byl již dříve posuzovanému soudem ustanoven stálý (hmotněprávní) opatrovník podle ustanovení § 62 o. z., ustanoví mu soud v řízení o svéprávnosti kolizního opatrovníka podle ustanovení § 37 odst. 1 z. ř. s., aniž by zkoumal a zjistil střet anebo alespoň hrozící střet zájmů.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 2497/2019, ze dne 15. 10. 2020

vytisknout článek


Dotčené předpisy: 
§ 37 odst. 1 zák. č. 292/2013 Sb.
§ 62 o. z.
§ 460 o. z.

Kategorie: zastoupení; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:

Okresní soud v Kladně usnesením ze dne 16. února 2018, č. j. 42 P 210/95 – 253, ustanovil posuzovanému podle ustanovení § 37 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, jako opatrovnici advokátku M. S., přestože již dříve soud prvního stupně usnesením ze dne 4. dubna 2008, č. j. 42 P 210/95 – 72, (hmotněprávním) opatrovníkem posuzovaného podle ustanovení § 62 o. z. ustanovil město Smečno.

K odvolání města Smečna Krajský soud v Praze usnesením ze dne 5. dubna 2018, č. j. 24 Co 70/2018 – 272, usnesení soudu prvního stupně potvrdil.

Dovolání města Smečna Nejvyšší soud usnesením ze dne 20. června 2018, č. j. 30 Cdo 2197/2018 – 280, odmítl s odůvodněním, že určitě nezformuloval dovozovanou přípustnost. Pokud by tato měla vyplývat z eventuální úvahy, že daná právní otázka dosud nebyla dovolacím soudem řešena, poukázal na usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. listopadu 2014, sp. zn. 8 Co 2017/2014, které bylo uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 1/2016 (dále také jen publikované rozhodnutí) s právní větou: „V řízení o svépravnosti soud jmenuje posuzovanému opatrovníka podle ustanovení § 37 odst. 1 z. ř. s. i když má stálého (‚hmotněprávního‘) opatrovníka.“ Řešení právní otázky přijaté v dovoláním napadeném rozhodnutí odvolacího soudu je s tímto právním názorem, od kterého není důvod se odchylovat, souladné.

K ústavní stížnosti města Smečna Ústavní soud nálezem ze dne 28. června 2018, sp. zn. IV. ÚS 2932/18, zrušil usnesení dovolacího soudu o odmítnutí dovolání (usnesení ze dne 20. června 2018, č. j. 30 Cdo 2197/2018 – 280). Uvedl, že v relevantních aspektech je věc shodná s těmi, o kterých rozhodl zejména nálezy ze dne 5. prosince 2016, sp. zn. IV. ÚS 1580/16, ze dne 18. dubna 2017, sp. zn. IV. ÚS 1584/16, ze dne 17. října 2017, sp. zn. I. ÚS 1581/16 a ze dne 5. prosince 2017, sp. zn. IV. ÚS 1582/16, s tím, že klíčovým je především bod 32 nálezu ze dne 29. listopadu 2017, sp. zn. IV. ÚS 1583/16, „podle kterého je s odkazem na § 460 občanského zákoníku nutné dojít k závěru, že předtím, než soud ustanoví kolizního opatrovníka pro řízení, je povinen zjistit a postavit najisto, zda v řízení skutečně existuje střet zájmů opatrovníka a posuzované osoby.“ Dovolacímu soudu vytkl, že aniž by předložil náležitou oponenturu ústavněprávní argumentaci obsažené ve zmíněné nálezové judikatuře, nerespektoval ji a rozhodl v rozporu s ní.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda jsou splněny náležitosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), potažmo, zda je dovolání přípustné (§ 237 o. s. ř.).

Jde-li o splnění náležitostí dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), je dovolací soud podle čl. 89 odst. 2 Ústavy, jenž se uplatní i ve vztahu k předpokladům dovolacího přezkumu, vázán odlišným názorem Ústavního soudu (viz bod 20 nálezu ze dne 28. června 2018, sp. zn. IV. ÚS 2932/18), který dospěl k tomu, že v posuzované věci jsou náležitosti dovolání splněny.

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Předmětem dovolání je posouzení otázky, zda v případě řízení o svéprávnosti byl-li již dříve posuzovanému soudem ustanoven stálý (hmotněprávní) opatrovník podle ustanovení § 62 o. z. (dále jen „opatrovník“; a to na rozdíl od opatrovníka ad hoc, který je i nadále označován jako kolizní opatrovník) ustanoví mu soud kolizního opatrovníka podle ustanovení § 37 odst. 1 z. ř. s., aniž by zkoumal a zjistil střet anebo alespoň hrozící střet zájmů.

Přestože rozhodovací činnost dovolacího soudu (sjednocená občanskoprávním a obchodním kolegiem Nejvyššího soudu, které projednalo a schválilo k uveřejnění usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. listopadu 2014, sp. zn. 8 Co 2017/2014) vycházela z právního názoru, že i v případě má-li posuzovaný opatrovníka ustanoví mu soud kolizního opatrovníka podle ustanovení § 37 odst. 1 z. ř. s., aniž by zkoumal a zjistil střet anebo alespoň hrozící střet zájmů (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. února 2018, sp. zn. 30 Cdo 197/2018, usnesení ze dne 20. června 2018, sp. zn. 30 Cdo 2173/2018, nebo usnesení ze dne 16. ledna 2019, sp. zn. 30 Cdo 2211/2018), nelze pominout, že Ústavní soud ve věcech vedených pod sp. zn IV. ÚS 1580/16, sp. zn. IV. ÚS 1584/16, sp. zn. I. ÚS 1581/16, sp. zn. IV. ÚS 1583/16 a sp. zn. IV. ÚS 1582/16 dospěl k závěru opačnému.

Již v nálezu ze dne 17. října 2017, sp. zn. I. ÚS 1581/16 (nikoliv až v nálezu ze dne 29. listopadu 2017, sp. zn. IV. ÚS 1583/16), byla vyjádřena úvaha, že i v případě ustanovení § 460 o. z. se uplatní závěry judikatury dovolacího soudu představované usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. srpna 2008, sp. zn. 21 Cdo 2439/2007, a usnesením ze dne 17. prosince 2015, sp. zn. 29 Cdo 1593/2014, o nezbytnosti zjištění střetu zájmů. Proto posuzovanému nelze ustanovit kolizního opatrovníka, nezjistil-li soud (případně se ani nezabýval) střet zájmů mezi posuzovaným a ustanoveným opatrovníkem, což Ústavní soud zopakoval v nálezech ze dne 29. listopadu 2017, sp. zn. IV. ÚS 1583/16, a ze dne 5. prosince 2017, sp. zn. IV. ÚS 1582/16.

Podle ustanovení § 22 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), fyzická osoba, která nemůže před soudem jednat samostatně, musí být zastoupena svým zákonným zástupcem nebo opatrovníkem.

Podle ustanovení § 62 věta prvá zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (také jen „o. z.“), v rozhodnutí o omezení svéprávnosti jmenuje soud člověku opatrovníka.

Podle ustanovení § 1 odst. 3 zákona č. 292/2013, o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z. ř. s.“), nestanoví-li tento zákon jinak, použije se občanský soudní řád.

Obecně platí, že má-li osoba, která nemá procesní způsobilost, jako je tomu u osoby, která byla ve svéprávnosti omezena, opatrovníka (§ 62 o. z.), který ji byl ustanoven v řízení o opatrovnictví osoby, zastupuje ji v řízení. Subsidiární uplatnění ustanovení § 22 o. s. ř. se prosadí i v případě řízení o svéprávnosti. Vyslovený závěr je podporován také účeloslovným výkladem [z jehož prevalence před výkladem jazykovým v případě jeho nejednoznačnosti nebo dokonce konfliktu se smyslem a účelem zákona (k tomu srov. závěry formulované Ústavním soudem k výkladu právních norem ve stanovisku jeho pléna ze dne 21. května 1996, sp. zn. Pl. ÚS-st-1/96) vychází rozhodovací činnost Nejvyššího soudu (viz důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 9. března 2011, sp. zn. 31 Cdo 4545/2008, usnesení ze dne 22. ledna 2014, sp. zn. 29 Cdo 2437/2013, nebo usnesení ze dne 19. února 2015, sp. zn. 29 Cdo 4388/2013)]. Z důvodové zprávy k zákonu o zvláštních řízeních soudních (k § 34 až § 43) vyplývá, že procesní úprava řízení o svéprávnosti vychází z procesní úpravy řízení o způsobilosti k právním úkonům (§ 186 až 191 o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2013), v jejímž rámci byl tento závěr zastáván (a to i v doktrinální rovině - k tomu srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1401), přičemž pochopitelně zohledňuje hmotněprávní změny, které nová právní úprava přinesla.

Podstatné je tak posoudit, zda opatrovníkovi posuzovaného nebrání v jeho zastupování v tomto typu řízení hrozící střetu zájmů a zda tento hrozící střet zájmů, na rozdíl od existujícího střetu zájmů, vyplývá již z povahy věci - je řízení o svéprávnosti bytostně vlastní - nebo zda je nezbytné jej nejprve zjistit.

Podle ustanovení § 460 o. z. dojde-li ke střetu zájmu zákonného zástupce nebo opatrovníka se zájmem zastoupeného či ke střetnutí zájmů těch, kteří jsou zastoupeni týmž zákonným zástupcem nebo opatrovníkem, anebo hrozí-li takový střet, jmenuje soud zastoupenému kolizního opatrovníka.

Základ ústavněprávní argumentace vychází z judikatury Nejvyššího soudu, a to usnesení ze dne 26. srpna 2008, sp. zn. 21 Cdo 2439/2007, a usnesení ze dne 17. prosince 2015, sp. zn. 29 Cdo 1593/2014. Její podstatný závěr – že střet zájmů zastoupeného a jeho zástupce musí být v řízení zjištěn (postaven najisto) – Ústavní soud aplikuje na poměry posuzované věci bez jakéhokoliv bližšího zdůvodnění (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. října 2017, sp. zn. I. ÚS 1581/16, bod 31 „…Přesto se nadále uplatní požadavek…“) a činí tak nepřiléhavě, vytrhávaje jej z argumentačního kontextu. Rozhodovací praxe dovolacího soudu, kterou tato usnesení představují, totiž vychází z předpokladu vyloučení hrozícího střetu zájmu zástupce se zájmem zastupovaného. Jinak vyjádřeno, vykládá existující střet zájmů, nikoliv hrozící střet zájmů. V usnesení ze dne 26. srpna 2008, sp. zn. 21 Cdo 2439/2007, se Nejvyšší soud zabýval výkladem existujícího rozporu v zájmech zastoupeného a jeho zástupce, a sice je-li dědic zastoupen dalším dědicem, účastníkem řízení, nikoliv hrozícím střetem zájmů a za jakých okolností není potřebné při vypořádání dědictví dohodou existující střet zájmů zjišťovat. V usnesení ze dne 17. prosince 2015, sp. zn. 29 Cdo 1593/2014, se zabýval vyloučením zástupce ze zastupování v občanskoprávním řízení pro rozporné zájmy zástupce a zastoupeného podle ustanovení § 32 odst. 2 o. s. ř. (relevantním byl procesněprávní úkon, kterým byla žaloba vzata zpět), přičemž uvedl [viz bod 38: „K vyloučení osoby zástupce ze zastupování nestačí pouhá možnost střetu se zájmy zastoupeného; tento rozpor musí existovat a musí být v řízení zjištěn (postaven najisto).“].

Ustanovení § 460 o. z., oproti ustanovení § 30 obč. zák., rozšířilo ochranu zastoupeného i na případy, kdy střet zájmů pouze hrozí, přitom však nemusí vůbec nastat. Z hlediska závěru o hrozícím střetu zájmů tedy stačí jen pravděpodobnost střetu zájmů.

V případě možného střetu zájmů se soudní praxe ustálila v závěru, že tento je zpravidla dán, jsou-li nároky či povinnosti zástupce (terminologie judikatury odpovídá právní úpravě účinné do 31. prosince 2013, která nerozlišovala právní důvod vzniku zastoupení, tedy zákonné zastoupení od opatrovnictví) a zastoupeného v řízení vzájemně podmíněny nebo jsou-li zástupce a zastoupený účastníky jednoho řízení; a to i tehdy vystupují-li na jedné straně sporu (k tomu srov. právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2003, sp. zn. 21 Cdo 890/2003, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 89/2006, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2015, sp. zn. 25 Cdo 3782/2013, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 100/2016). Skutečnost, že se rozhodovací činnost dovolacího soudu vypořádala s možným střetem zájmů v souvislosti s výkladem ustanovení § 37 odst. 2 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, vyplývala z hmotněprávní úpravy (úprava ustanovení kolizního opatrovníka zakotvená v ustanovení § 30 obč. zák. vycházela „pouze“ z existujícího střetu zájmů) a důvod opustit toto zobecňující vymezení předpokladů existence hrozícího střetu zájmů, které je aplikovatelné i na jiné, než rodinněprávní vztahy, Nejvyšší soud nenalézá.

Vždy je-li rozhodováno o svéprávnosti člověka, za situace má-li opatrovníka (§ 62 o. z.), je zároveň rozhodováno o právech a povinnostech tohoto opatrovníka (§ 463 odst. 1 o. z.). Je-li pro hrozící střet zájmů podstatné, že v řízení je rozhodováno zároveň o právech a povinnostech, tím spíše to platí v případě právního statusu člověka, jak zastupovaného, tak jeho opatrovníka, který by jej jinak v řízení zastupoval, vyplývá pravděpodobnost střetu zájmů zastupovaného a opatrovníka z povahy tohoto řízení. Nejde o situaci, kdy by bylo namístě zjišťovat, zájem opatrovníka na tom, aby záležitost, v níž má jménem zastoupeného jednat, nebyla vyřešena v nejlepším zájmu zastoupeného. V tomto zvláštním typu řízení je rozhodováno o právech a povinnostech zastupovaného a jeho opatrovníka, kteří jsou účastníky tohoto řízení, přímo, a proto je hrozící střet zájmů řízení o svéprávnosti bytostně vlastní. Zkoumat další aspekty hrozícího střetu zájmů nebo dokonce existující střet zájmů ad hoc, je vzhledem k nezbytnosti ustanovení kolizního opatrovníka již jen pro hrozící kolizi nejen nadbytečné, nýbrž v rozporu s prevalencí procesní ekonomie. Změna ustanovení § 460 o. z. se v řízení o svéprávnosti oproti řízení o způsobilosti projeví i tím způsobem, že má-li posuzovaný opatrovníka, pro hrozící střet zájmů mu soud ustanoví podle § 37 odst. 1 z. ř. s. opatrovníka kolizního, aniž by byť jen hrozící střet zájmů zjišťoval.

Zastávaný výklad lépe naplňuje smysl a účel právní úpravy (tradičního) řešení střetu zájmů zastoupeného a jeho opatrovníka. Eliminuje riziko, že by kolize nebyla v řízení zjištěna, potažmo nevyšla najevo, které přímoúměrně nabývá na významu s klesající schopností posuzovaného si kolizi vůbec uvědomit a soudu ji signalizovat. Dále nelze pominout ani posílení právní jistoty zákonného procedurálního postupu.

Protiváhou předestřené argumentaci pak nemůže být, pokud kolizní opatrovník řádně posuzovanou osobu nezastupoval a nehájil její zájmy, čímž jí například znemožní účast na řízení a možnost domoci se v něm svých práv, jako se tomu v posuzované věci (ještě před ustanovením současné kolizní opatrovnice) stalo.

Na věcné správnosti závěru odrážejícího se v právní větě publikovaného rozhodnutí (k jehož uveřejnění občanskoprávní a obchodněprávní kolegium Nejvyššího soudu přistoupilo i přes jeho argumentační strohost, za účelem co nejrannějšího sjednocení soudní praxe) není důvod cokoliv měnit.

Nejvyšší soud předkládá oponenturu ústavněprávní argumentaci, kterou zdůvodňuje nesouhlas s právním názorem Ústavního soudu vyjádřeným ve výše uvedené nálezové judikatuře, pročež jej nezohlednil při rozhodování této věci, aby nedošlo k porušení čl. 89 odst. 2 Ústavy, přičemž současně zdůrazňuje, že samotná rozhodovací praxe Ústavního soudu nemůže být považována za ustálenou. Jednak navázání na nález ze dne 24. listopadu 2016, sp. zn. II. ÚS 866/16, provedené Ústavním soudem již v nálezu ze dne 17. října 2017, sp. zn. I. ÚS 1581/16, neodpovídá argumentačnímu kontextu, jednak je dosavadní nálezová judikatura vylučující, že hrozba střetu zájmů je řízení o svéprávnosti imanentní, podkopána aktuálnějším (ve vztahu k výše uvedené nálezové judikatuře) rozhodnutím Ústavního soudu ze dne 11. června 2019, sp. zn. II. ÚS 2966/18.

Nálezem ze dne 24. listopadu 2016, sp. zn. II. ÚS 866/16, vyslovil Ústavní soud, že ustanovení kolizního opatrovníka v tam zmíněných věcech bylo protiústavní, avšak nikoliv pro absenci zkoumání střetu zájmů. Stalo se tak z důvodů jiných (k tomu blíže viz bod 21 nálezu). V tomto nálezu Ústavní soud výslovně aproboval názor o ustanovení kolizního opatrovníka, aniž by byl zjišťován střet zájmů opatrovníka a zastoupeného [v bodě 14 nálezu je uvedeno: „Z ustanovení § 37 odst. 1 z. ř. s. plyne, že soud v řízení o svéprávnosti jmenuje posuzovanému opatrovníka, a lze dospět i k názoru, že takto učiní i v případě, že posuzovaná osoba již opatrovníka (hmotněprávního opatrovníka dříve jí jmenovaného) má, neboť tento je v řízení o svéprávnosti také v postavení účastníka (srov. i usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 11. 2014, sp. zn. 8 Co 2017/2014).“]. V usnesení ze dne 11. června 2019, sp. zn. II. ÚS 2966/18, se k tomuto názoru opětovně přihlásil (k tomu srov. zejména bod 12, ve kterém uvedl: „Z toho však nicméně také podle Ústavního soudu plyne - jak již bylo naznačeno výše - že zde konflikt zájmů mezi posuzovanou a jejím hmotněprávním opatrovníkem v určitém slova smyslu skutečně existuje. V tomto ohledu je tak odkaz krajského soudu na publikované usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 11. 2014, sp. zn. 8 Co 2017/2014, zcela přijatelný.“).

Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud uzavírá, že právní otázka dovolatelem nastolená, není právní otázkou, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena a odvolací soud se při jejím řešení od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil, naopak, postupoval v souladu s ní, a proto dovolání města Smečna není přípustné.

Nejvyšší soud České republiky nepřípustné dovolání města Smečna podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů