// Profipravo.cz / Procesní shrnutí 08.12.2020
Opětovné zastavení exekuce z jiného důvodu
Soudní exekutor není povolán k zastavení exekuce poté, co již skončila vymožením. K takovému v kroku má přistoupit za výjimečných okolností exekuční soud a nikoliv exekutor. Nelze však přehlédnout, že úkony exekutora se považují za úkony exekučního soudu. Pochybení exekutora, jenž po ukončení exekuce vymožením sám vydal usnesení o zastavení exekuce, je tedy třeba přirovnat nikoliv k situaci, kdy orgán moci soudní (soud, soudní exekutor) koná mimo rámec své pravomoci, ale se situací, kdy orgán moci soudní (zde soudní exekutor) rozhodl mimo rámec své věcné příslušnosti. Rozhodnutí soudu (a tedy ani soudního exekutora, jenž je podle zákona v postavení soudu) není bez dalšího na místě pokládat za nicotné dokonce ani v případě, že je soud (soudní exekutor) vydal mimo rámec své pravomoci.
Dovolací soud se proto neztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně i soudu odvolacího, že dřívější pravomocné rozhodnutí soudního exekutora o zastavení exekuce poté, co exekuce skončila vymožením, nemá žádných právních účinků; naopak i toto usnesení vytváří překážku věci rozhodnuté, takže nelze exekuci po jeho právní moci zastavit znovu z jiného důvodu. Exekuce totiž už zastavena byla, exekuční soud neměl přistoupit k jejímu novému zastavení.
Došlo-li již dříve k pravomocnému a výslovnému zastavení exekuce z údajně nesprávného důvodu, nelze toto možné nedopatření odstranit novým zastavením již výslovně a pravomocně zastavené (a tedy již neplynoucí) exekuce. Má-li povinný za to, že exekučním titulem vymožené plnění ve prospěch oprávněné jí podle hmotného práva nenáleží, má k dispozici žalobu o vydání tohoto plnění z titulu bezdůvodného obohacení.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 2422/2020, ze dne 15. 9. 2020
Dotčené předpisy: § 268 odst. 1 o. s. ř.
Kategorie: exekuce; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
1. Okresní soud v Trutnově usnesením ze dne 20. 9. 2019, č. j. 26 Nc 3564/2009-180, zastavil exekuci na majetek povinného vedenou podle usnesení Okresního soudu v Trutnově ze dne 17. 2. 2009, č. j. 26 Nc 3564/2009-7 (výrok I.), zastavil řízení o návrhu povinného na odklad exekuce (výrok II.) a rozhodl, že oprávněná je povinna zaplatit soudnímu exekutorovi Mgr. M. T., Exekutorský úřad P., náklady exekuce v celkové výši 41 022 Kč (výrok III.) a že oprávněná je povinna zaplatit povinnému na náhradě nákladů řízení o odklad a zastavení exekuce 36 142,50 Kč k rukám zástupce povinného (výrok IV.). Soud prvního stupně zjistil, že exekuce v projednávané věci byla vedena na základě vykonatelného rozhodčího nálezu Mgr. M. L. ze dne 3. 9. 2008, č. j. La 3633/08-13, že soudní exekutor Mgr. M. T., Exekutorský úřad Plzeň – město, vydal dne 8. 1. 2018 oznámení o skončení exekuce podle § 46 odst. 8 zákona č. 120/2001, o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „ex. řád“, a že dne 8. 2. 2018 soudní exekutor exekuci k návrhu oprávněné zastavil podle § 268 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Své vlastní rozhodnutí o zastavení exekuce exekuční soud opřel o zjištění, že nárok na pohledávku oprávněné vymáhanou v projednávané exekuci měla založit smlouva o revolvingovém úvěru uzavřená mezi oprávněnou a povinným dne 7. 9. 2007, č. 9100161090, na jejímž základě oprávněná poskytla revolvingový úvěr v celkové výši 40 000 Kč, s neomezeným počtem možných revolvingů, na dobu 48 měsíců, že povinný se zavázal ke splácení splátek ve výši 2 193 Kč, že odměna za zapůjčení jistiny byla sjednána na 65 264 Kč, že celková částka, kterou měl povinný uhradit tak činila 105 264 Kč, že úroková sazba byla sjednána ve výši 76,65% p.a., že mezi účastníky byly sjednány další sankce pro případ prodlení povinného s úhradou dohodnutých plnění a že k zajištění celkové pohledávky ve výši 154 606 Kč měl povinný vystavit oprávněné jako věřiteli dne 7. 9. 2007 směnku. Soud prvního stupně dovodil, že soudnímu exekutorovi ze zákona zaniklo pověření k vedení dané exekuce, a tím i k rozhodování v dané exekuční věci, proto jeho rozhodnutí ze dne 8. 2. 2018, kterým předmětnou exekuci zastavil, nemohlo založit překážku věci pravomocně rozhodnuté. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že je namístě vyhovět návrhu povinného na zastavení exekuce ze dne 12. 4. 2018, neboť exekuce je vedena na základě nezpůsobilého exekučního titulu. Rozhodčí doložka, která měla založit pravomoc rozhodce Mgr. M. L., který vydal exekuční titul v projednávané věci, byla sjednána v rozporu s dobrými mravy a tím způsobila i neplatnost exekučního titulu od jeho vydání. Soud prvního stupně rovněž dovodil, že ustanovení smlouvy o revolvingovém úvěru uzavřené mezi oprávněnou a povinným dne 7. 9. 2007 obsahovala ustanovení příčící se zákonným podmínkám, neboť sjednaná úroková sazba, vyčíslená smluvní pokuta ve výši 50% z výše úvěru v částce 52 632 Kč a vystavená směnka na částku 154 606 Kč, zřejmě antidatovaná nebo nevyplněná ohledně směnečného peníze, jsou instituty sjednané v rozporu s dobrými mravy a způsobují neplatnost úvěrové smlouvy. Vynucení takové povinnosti, která je ve zjevném rozporu s hmotným právem, nelze poskytnout soudní ochranu a je proto dán důvod pro zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu.
2. Krajský soud v Hradci Králové k odvolání oprávněné usnesením ze dne 18. 2. 2020, č. j. 26 Co 354/2019-262, potvrdil usnesení soudu prvního stupně v části výroku I., jímž byla exekuce zastavena pro vymožení smluvní pokuty 52 632 Kč s 6% úrokem z prodlení od 25. 7. 2008 do zaplacení (výrok I.), a ve zbývající části výroku I. a ve výrocích III. a IV. usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (výrok II.). Odvolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí soudního exekutora ze dne 8. 2. 2018, kterým byla zastavena exekuce na návrh oprávněné, nemohlo založit překážku věci rozhodnuté ve vztahu k návrhu povinného, protože k zastavení exekuce nedošlo zpětně od jejího zahájení a okolnosti, na které povinný poukazuje, vůbec nebyly soudním exekutorem posuzovány. Odvolací soud dále dovodil, že při posuzování návrhu na zastavení exekuce musí provádět celkové vyhodnocení, zda případný rozpor rozhodcem přisouzeného plnění s dobrými mravy v kontextu s okolnostmi, za nichž došlo k založení povinností přiznaných rozhodčím nálezem a k uzavření rozhodčí smlouvy, včetně mechanismu ustavení osoby rozhodce, nevede k závěru, že tato konání jsou ve svém celku v rozporu se zákonnými principy ochrany spotřebitele; takové zhodnocení přitom soud může výjimečně provést i po skončení exekučního řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že je dán důvod pro zastavení exekuce, avšak pouze co do výše smluvní pokuty. Smlouva o úvěru byla zajištěna několika instrumenty (smluvní pokutou, vystavením bianco směnky) a smluvní pokuta byla formulována ve výši 50% maximální výše úvěru (tedy nejen jistiny, ale i smluvní odměny), aniž by její výše odrážela délku doby prodlení povinného a výši dluhu. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že v rozsahu přisouzené a vymožené smluvní pokuty (tj. ve výši 52 632 Kč s 6% úrokem z prodlení od 25. 7. 2008 do zaplacení) je ujednání účastníků v rozporu s dobrými mravy, když podstatným a zásadním způsobem způsobuje nerovnost mezi smluvními stranami, překračuje míru přiměřenou pro smluvní pokutu v obdobných spotřebitelských vztazích a jde o zásah do vztahu podnikatele a spotřebitele takové intenzity, že je namístě poskytnout povinnému soudní ochranu, přestože i ve vztahu k této části dluhu byl povinný v průběhu rozhodčího a exekučního řízení pasivní.
3. Proti výroku I. usnesení odvolacího soudu podala oprávněná dovolání, jehož přípustnost zakládá na řešení otázky procesního práva, zda může exekuční soud v exekučním řízení opětovně rozhodovat o zastavení exekuce k návrhu povinného na zastavení exekuce, je-li zde již pravomocné rozhodnutí o zastavení exekuce k návrhu oprávněné. Namítá, že podle ustálené judikatury dovolacího soudu (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. Cpj 159/79, Rc 21/1981) má návrh oprávněného na zastavení exekuce přednost před návrhy ostatními, proto navrhne-li oprávněný zastavení výkonu rozhodnutí a vedle toho jeho zastavení navrhne i povinný, není třeba pro rozhodnutí o zastavení zkoumat, zda jsou dány důvody tvrzené povinným, a výkon rozhodnutí soud zastaví podle návrhu oprávněného. Z toho důvodu, byla-li v projednávané věci exekuce zastavena rozhodnutím soudního exekutora Mgr. M. T., Exekutorský úřad Plzeň-město, které nabylo právní moci, aniž by mu povinný jakkoliv odporoval, založilo toto rozhodnutí překážku věci rozhodnuté a následnému návrhu povinného na zastavení exekuce již nelze vyhovět, neboť nelze zastavit již jednou pravomocně zastavenou exekuci. Oprávněná dále namítá, že důvodem pro zastavení exekuce nemůže být pouhé přezkoumání nároků přiznaných exekučním titulem bez dalšího, tak jak to učinil odvolací soud. Dovozuje, že podle ustálené judikatury dovolacího soudu (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 1222/2005) neplatnost smlouvy o úvěru nezpůsobí neplatnost rozhodčí smlouvy, kromě situací, kdy důvod neplatnosti smlouvy o úvěru obstojí samostatně i jako důvod neplatnosti rozhodčí smlouvy, avšak k tomuto závěru odvolací soud v projednávané věci nedospěl a důvod, pro který shledal částečnou neplatnost smlouvy o úvěru (rozpor s dobrými mravy), se na rozhodčí smlouvu nevztahuje. Smlouva o úvěru i rozhodčí smlouva byly povinným uzavřeny dobrovolně a bez nátlaku, povinný byl informován o výši úroku i o výši celkové částky, kterou bude muset zaplatit, a měl tedy možnost posoudit dopady uzavřené smlouvy do jeho majetkové sféry. Při posuzování platnosti smluv je přitom nezbytné zohlednit autonomii vůle účastníků i skutečnost, že povinný měl možnost brojit proti rozhodčímu nálezu, avšak byl po celou dobu rozhodčího řízení pasivní. V rámci exekučního řízení nemá být věcně přezkoumáván exekuční titul, exekuční řízení totiž neslouží k autoritativnímu nalézání práva a případné vady nalézacího řízení se do exekučního řízení nepřenášejí. Oprávněná navrhla, aby dovolací soud zrušil výrok I. napadeného usnesení odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
4. Povinný ve svém vyjádření především namítá, že exekuce v projednávané věci měla být zastavena v celém rozsahu, neboť smlouva byla sjednána v rozporu s dobrými mravy, a proto rozhodce neměl pravomoc rozhodovat a rozhodčí nález je nezpůsobilým exekučním titulem. Dále namítá, že soudní exekutor v projednávané věci nebyl oprávněn rozhodovat o návrhu oprávněné na zastavení exekuce, neboť jeho pověření k vedení exekuce zaniklo v okamžiku skončení exekuce vymožením. Usnesení soudního exekutora ze dne 8. 2. 2018, č. j. 094 EX 02882/09-105, o zastavení exekuce, je tedy nicotné, neboť bylo vydáno subjektem, který k tomu nebyl oprávněn. Z tohoto důvodu nebyla ve věci dána překážka věci rozsouzené a bylo proto možné opětovně rozhodnout o zastavení exekuce na návrh povinného podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu, když exekuce byla vedena na základě neexistujícího exekučního titulu a takovou exekuci je třeba zastavit v kterémkoliv jejím stadiu pro nepřípustnost. Z postupu, kdy se oprávněná domáhala zastavení exekuce po jejím vymožení podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, je zjevné, že se svým návrhem pouze snažila předejít tomu, aby mohla být její exekuce zastavena na základě návrhu povinného na zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu s účinky ex tunc, a to i po jejím vymožení. Toto jednání oprávněné se zjevně příčí dobrým mravům. Povinný namítá, že i v případě, že by exekuce byla zastavena podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, nemůže, s ohledem na účinky tohoto rozhodnutí ex nunc, založit překážku věci rozhodnuté pro rozhodnutí o následném návrhu povinného na zastavení exekuce podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu co do již vymoženého plnění. Povinný konečně namítá, že v projednávané věci odvolací soud nepřezkoumával exekuční titul po věcné stránce, ale zabýval se přezkumem způsobilosti exekučního titulu ve smyslu judikatury dovolacího soudu (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 4022/2017). Povinný navrhl, aby dovolací soud dovolání oprávněné odmítl.
5. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť otázka, zda lze na návrh povinného podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. znovu zastavit exekuci, která již byla soudním exekutorem zastavena na základě návrhu oprávněného podle § 268 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přistoupil-li exekutor k tomuto dřívějšímu zastavení až poté, co vydal oznámení o skončení exekuce podle § 46 odst. 8 ex. řádu, nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu v úplnosti vyřešena, přezkoumal napadené usnesení ve smyslu § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.). Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání oprávněné je důvodné.
6. Podle ustanovení § 43a odst. 1 ex. řádu exekutor, kterému došel exekuční návrh, požádá exekuční soud nejpozději do 15 dnů od doručení návrhu o pověření a nařízení exekuce (dále jen „pověření“). Neobsahuje-li návrh oprávněného všechny náležitosti nebo je nesrozumitelný nebo neurčitý, běží tato lhůta až ode dne doručení opraveného nebo doplněného návrhu, popřípadě exekučního titulu exekutorovi. Doručením žádosti o pověření soudu se do rejstříku zahájených exekucí elektronicky zapíší údaje podle § 35b odst. 1 písm. a) a c) až g).
7. Podle § 46 odst. 2 ex. řádu exekutor činí i bez návrhu úkony směřující k provedení exekuce. Exekutor vede exekuci až do vymožení pohledávky a jejího příslušenství nebo vynucení jiné vymáhané povinnosti, nákladů exekuce a nákladů oprávněného; tím bude exekuce provedena. Úkony a rozhodnutí exekutora a exekučního soudu jsou evidovány v exekučním spise, který vede exekutor v listinné nebo v elektronické podobě.
8. Podle ustanovení § 46 odst. 8 ex. řádu po skončení exekuce podle odstavců 2 a 6 a § 55 zašle exekutor oznámení o skončení exekuce všem orgánům a osobám, které ve svých evidencích (seznamech) vedou poznámku o probíhající exekuci anebo kterým byla v exekuci uložena nějaká povinnost; oznámení není rozhodnutím. V oznámení označí také exekuční příkazy, jejichž účinky skončením exekuce podle § 47 odst. 7 zanikly. Na žádost zašle toto oznámení neprodleně rovněž účastníkům řízení.
9. Podle ustanovení § 51 písm. c) ex. řádu oprávnění k vedení exekuce exekutorovi zaniká, jestliže pohledávka, její příslušenství a náklady exekuce byly vymoženy.
10. Podle ustanovení § 55 odst. 1 ex. řádu návrh na zastavení exekuce může povinný podat do 15 dnů ode dne, kdy se dozvěděl o důvodu zastavení exekuce. Návrh na zastavení exekuce se podává u exekutora, který vede exekuci. Podá-li manžel povinného návrh na zastavení exekuce podle § 262b občanského soudního řádu, rozhodne o tomto návrhu exekutor na základě písemných dokladů i bez souhlasu oprávněného do 15 dnů ode dne doručení návrhu. Nevyhoví-li exekutor návrhu, postoupí jej společně s exekučním spisem v uvedené lhůtě k rozhodnutí exekučnímu soudu, který o návrhu rozhodne. Ustanovení odstavce 3 se nepoužije.
11. Z citovaných ustanovení plyne, že exekutor může během exekučního řízení uskutečňovat úkony a rozhodnutí zejména od doby vydání pověření k vedení exekuce do doby, než exekuce skončí vymožením, případně zastavením, přestože dosud nedošlo k úplnému vymožení plnění dle exekučního titulu, nákladů exekuce a nákladů oprávněného. K uskutečnění jiných procesních úkonů a rozhodnutí mimo tuto dobu je exekutor oprávněn jen v případech, kdy mu tuto pravomoc výslovně přiznává zákon (ustanovení § 39 a § 43a odst. 6 ex. řádu). Z uvedeného rezultuje, že soudní exekutor nemá rozhodnout o zastavení exekuce, která již dříve byla skončena vymožením. Jestliže přesto exekuci zastavil, konal mimo rámec své příslušnosti, jež vyplývá z rozdělení činností mezi soudního exekutora a exekuční soud. Odvolacímu soudu je tedy na místě dát za pravdu, že soudní exekutor není povolán k zastavení exekuce poté, co již skončila vymožením. K takovému v kroku má přistoupit za výjimečných okolností (srov. např. s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2008, sp. zn. 20 Cdo 2706/2007, uveřejněném pod číslem 107/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2008, sp. zn. 20 Cdo 4312/2007) exekuční soud a nikoliv exekutor. Nelze však přehlédnout, že úkony exekutora se považují za úkony exekučního soudu (ustanovení § 28 věta druhá ex. řádu). Pochybení exekutora, jenž po ukončení exekuce vymožením sám vydal usnesení o zastavení exekuce, je tedy třeba přirovnat nikoliv k situaci, kdy orgán moci soudní (soud, soudní exekutor) koná mimo rámec své pravomoci, ale se situací, kdy orgán moci soudní (zde soudní exekutor) rozhodl mimo rámec své věcné příslušnosti (srov. s ustanovením § 9 o. s. ř.). Rovněž není na místě přehlížet ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, podle níž rozhodnutí soudu (a tedy ani soudního exekutora, jenž je podle zákona v postavení soudu) není bez dalšího na místně pokládat za nicotné dokonce ani v případě, že je soud (soudní exekutor) vydal mimo rámec své pravomoci (srov. s usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 7. 2019, sp. zn. 20 Cdo 2188/2019, nebo s usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 3. 2014, sp. zn. 21 Cdo 1840/2013). Dovolací soud se proto neztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně i soudu odvolacího, že dřívější rozhodnutí soudního exekutora o zastavení exekuce poté, co exekuce skončila vymožením, nemá žádných právních účinků; naopak i toto usnesení vytváří překážku věci rozhodnuté (srov. s ustanovením § 159a odst. 4 o. s. ř.), takže nelze exekuci po jeho právní moci zastavit znovu z jiného důvodu. Exekuce totiž už zastavena byla, exekuční soud neměl přistoupit k jejímu novému zastavení.
12. Jde-li o argument odvolacího soudu a povinného, že dojde-li k zastavení exekuce pro nezpůsobilý exekuční titul podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., dochází na rozdíl od zastavení podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. c) o. s. ř. k zastavení exekuce „zpětně“ (čímž odvolací soud zjevně mínil, že oprávněná i soudní exekutor musí povinnému vrátit plnění, které bylo vymoženo ve prospěch exekučního titulu a nákladů exekuce na straně soudního exekutora a oprávněné), nelze pominout, že bylo na povinném, aby již v předchozím řízení, v němž došlo k zastavení exekuce na návrh oprávněné podle § 268 odst. 1 písm. c) o. s. ř., uváděl skutečnosti, pro které má dojít k zastavení exekuce z prioritního důvodu (zde proto, že exekuční titul ve formě rozhodčího nálezu neobstojí pro údajnou „nemravnost“ plnění), a ovlivnil tak rozhodnutí o náhradě nákladů exekuce. Povinný rovněž mohl namítnout, že soudní exekutor v posuzovaném případě nebyl příslušný rozhodnout o zastavení exekuce. Za takových okolností by se soudní exekutor a posléze i odvolací soud museli těmito námitkami zabývat s tím, že o návrhu na zastavení exekuce může rozhodnout nikoliv exekutor, ale exekuční soud, jenž má zjistit jiný důvod pro její zastavení a tuto okolnost zohlednit ve výroku o náhradě nákladů exekuce a nákladů řízení na straně oprávněné. Došlo-li však již dříve k pravomocnému a výslovnému zastavení exekuce z údajně nesprávného důvodu, nelze toto možné nedopatření odstranit novým zastavením již výslovně a pravomocně zastavené (a tedy již neplynoucí) exekuce. Má-li povinný za to, že exekučním titulem vymožené plnění ve prospěch oprávněné jí podle hmotného práva nenáleží, má k dispozici žalobu o vydání tohoto plnění z titulu bezdůvodného obohacení (srov. např. s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2016, sp. zn. 20 Cdo 1503/2016).
13. Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu není správné. Dovolací soud však nemůže zasahovat do té části rozhodnutí odvolacího soudu, která nebyla dovoláním napadena, Přestože má za to, že řízení o návrhu povinného na zastavení exekuce mělo být zastaveno jako celek pro překážku uvedenou v ustanovení § 159a odst. 4 o. s. ř., Nejvyšší soud mohl usnesení exekučního a odvolacího soudu změnit a řízení o tomto návrhu zastavit jen v dovoláním napadené části [§ 243d odst. 1 písm. b) o. s. ř.].
14. Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (§ 243g odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.).
15. O nákladech řízení dovolací soud nerozhodoval (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Autor: -mha-