// Profipravo.cz / Procesní shrnutí 15.09.2020
Rozhodování o zániku zatížení při exekučním prodeji zástavy
Již ze samotné dikce ustanovení § 336a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že jde o možnost (nikoli povinnost) soudu (soudního exekutora) rozhodnout o zániku nájemního či pachtovního práva, výměnku nebo práva odpovídajícího věcnému břemeni, jsou-li (kumulativně) splněny předpoklady uvedené pod písmeny a) a b) tohoto ustanovení. Zákon tedy poskytuje soudu (soudnímu exekutorovi) prostor, aby v každém jednotlivém případě zvážil, zda je s ohledem na konkrétní okolnosti případu přiměřené, aby závada (nájemní či pachtovní právo, výměnek nebo právo odpovídající věcnému břemeni) zatěžující zastavenou nemovitou věc, jíž se výkon rozhodnutí (exekuce) týká a jež má být prodána v dražbě, zanikla, a aby tak nebylo přechodem této závady na vydražitele uspokojení zástavního věřitele z výtěžku prodeje zástavy v rozporu se smyslem a účelem zajištění pohledávek prostřednictvím zástavního práva ztíženo nebo dokonce znemožněno.
Rozhodnutí o zániku nájemního či pachtovního práva, výměnku nebo práva odpovídajícího věcnému břemeni by však na druhou stranu nemělo poskytovat zástavnímu věřiteli (na úkor osob, v jejichž prospěch bylo toto právo zřízeno) neoprávněnou výhodu spočívající v tom, že bude prodejem zástavy bez spravedlivého důvodu dosaženo vyššího výtěžku, než jaký bylo možné očekávat při zřízení zástavního práva. Z výrazu „může“ obsaženého v ustanovení § 336a odst. 2 o. s. ř. tedy zároveň vyplývá předpoklad, že soud (soudní exekutor) o zániku nájemního či pachtovního práva, výměnku nebo práva odpovídajícího věcnému břemeni rozhodne po hlubší úvaze, kterou nelze omezit pouze na zjištění, že jsou kumulativně splněny podmínky uvedené v ustanovení § 336a odst. 2 o. s. ř. pod písmeny a) a b). Soud (soudní exekutor) musí vždy vzít v úvahu také konkrétní okolnosti, za kterých nájemní či pachtovní právo, výměnek nebo právo odpovídající věcnému břemeni zatěžující předmětnou nemovitou věc vzniklo, jakož i dobu, kdy toto právo vzniklo.
Zatěžují-li předmětnou nemovitou věc výměnek nebo právo odpovídající věcnému břemeni, lze totéž vztáhnout i na dílčí úvahu soudu (soudního exekutora) o tom, zda je splněna podmínka uvedená v ustanovení § 336a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tedy zda je věcné břemeno či výměnek zcela nepřiměřený výhodě oprávněného. Rovněž při této úvaze je třeba, aby soud (soudní exekutor) přihlédl též k době vzniku těchto závad, ke konkrétním okolnostem a důvodům jejich vzniku, jakož i k době vzniku pohledávky, jež má být uspokojena prodejem nemovité věci (zástavy), a zástavního práva, které k ní bylo zřízeno za účelem zajištění této pohledávky, popřípadě též k dalším okolnostem a podmínkám jejich vzniku. Teprve poté je úvaha soudu (soudního exekutora) o tom, zda má dojít k zániku výměnku nebo práva odpovídajícího věcnému břemeni, podložena natolik, aby soud (soudní exekutor) mohl učinit závěr o zániku tohoto věcného práva.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 40/2020, ze dne 1. 7. 2020
Dotčené předpisy:
§ 336a o. s. ř.
§ 52 odst. 2 zák. č. 120/2001 Sb.
§ 59 odst. 3 zák. č. 120/2001 Sb.
§ 69 zák. č. 120/2001 Sb.
Kategorie: exekuce; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Okresní soud v Hodoníně pověřením ze dne 10. 1. 2019 č. j. 46 EXE 1546/2018-19 k uspokojení peněžité pohledávky oprávněného ve výši 2 550 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 2 550 000 Kč od 1. 3. 2011 do zaplacení podle pravomocného a vykonatelného usnesení Okresního soudu v Hodoníně ze dne 12. 4. 2018 č. j. 12 EXE 28/2013-94, jímž byl nařízen prodej zástavy, pověřil JUDr. V. N., soudního exekutora se sídlem exekutorského úřadu v Brně, Bratislavská č. 73, provedením exekuce prodejem nemovitých věcí povinného, „a to:
- pozemku p. č. XY – zastavěná plocha a nádvoří, o výměře 396 m2, součástí je stavba: XY, č. p. XY, bydlení,
- pozemku p. č. XY – ostatní plocha, o výměře 129 m2,
- pozemku p. č. XY – ostatní plocha, o výměře 26 m2,
- pozemku p. č. XY – orná půda, o výměře 210 m2,
- pozemku p. č. XY – orná půda, o výměře 168 m2,
- pozemku p. č. XY – vinice, o výměře 628 m2,
- pozemku p. č. XY – vinice, o výměře 526 m2,
- pozemku p. č. XY – orná půda, o výměře 565 m2,
- pozemku p. č. XY – orná půda, o výměře 564 m2,
zapsaných na listu vlastnictví č. XY pro katastrální území a obec XY, okres Hodonín, u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště XY.“
Soudní exekutor JUDr. V. N. exekučním příkazem ze dne 17. 1. 2019 č. j. 056 EX 1608/18-14 rozhodl o provedení exekuce prodejem výše uvedených nemovitých věcí.
Usnesením ze dne 8. 4. 2019 č. j. 056 EX 1608/18-31 soudní exekutor JUDr. V. N. ve výroku „I. Celek A)“ určil, že exekuce se týká pozemku p. č. XY – zastavěná plocha a nádvoří, o výměře 396 m2, jehož součástí je stavba: XY, č. p. XY, bydlení, pozemku p. č. XY – ostatní plocha, o výměře 129 m2, a pozemku p. č. XY – ostatní plocha, o výměře 26 m2, a jejich příslušenství – hospodářského objektu navazujícího na obytnou část pravého dvorního traktu, studny, venkovních úprav a trvalých porostů, že výsledná cena těchto nemovitých věcí včetně jejich příslušenství, kterého se exekuce týká, činí 1 050 000 Kč a že nejsou žádná oznámená nebo jinak známá věcná břemena, výměnky a nájemní, pachtovní či předkupní práva, která prodejem v dražbě nezaniknou, a rozhodl, že „právo odpovídající věcnému břemeni v podobě doživotního a bezplatného spoluužívání domu číslo popisné XY, na stavební ploše XY a pozemku p. č. XY zastavěná plocha o celkové výměře 396 m2 v katastrálním území XY, s oprávněním pro J. M., r. č. XY a S. M., r. č. XY, oba bytem XY, zaniká“. Ve výroku „II. Celek B)“ pak určil, že exekuce se týká pozemku p. č. XY – orná půda, o výměře 210 m2, pozemku p. č. XY – orná půda, o výměře 168 m2, pozemku p. č. XY – vinice, o výměře 628 m2, pozemku p. č. XY – vinice, o výměře 526 m2, pozemku p. č. XY – orná půda, o výměře 565 m2, a pozemku p. č. XY – orná půda, o výměře 564 m2, bez příslušenství, že výsledná cena těchto nemovitých věcí činí 66 000 Kč a že nejsou žádná oznámená nebo jinak známá věcná břemena, výměnky a nájemní, pachtovní či předkupní práva, která prodejem v dražbě nezaniknou. Při určení ceny nemovitých věcí soudní exekutor vycházel ze znaleckého posudku znalce Ing. Libora Svačiny; při rozhodování o zániku práva odpovídajícího věcnému břemeni pak vycházel ze zjištění, že uvedené věcné břemeno bylo zřízeno na základě darovací smlouvy a smlouvy o zřízení věcného břemene v podobě notářského zápisu ze dne 25. 10. 1996, kdy oprávnění z věcného břemene darovali „dotčené nemovitosti“ svému synovi (povinnému), že již v době zřízení tohoto věcného břemene spoluužívání domu měli oprávnění z věcného břemene trvalé bydliště ve vedlejším domě na adrese XY a tento trvalý pobyt podle výpisu z centrální evidence obyvatel „stále trvá“, že na adrese oceňované nemovitosti tedy oprávnění z věcného břemene fakticky nebydlí a nejsou zde ani hlášeni k trvalému pobytu, že navíc k domu, kde jsou trvale hlášeni, mají zřízeno věcné břemeno užívání „na základě smlouvy darovací, o zřízení věcného břemene – bezúplatná ze dne 5. 3. 2002“ s právními účinky vkladu práva ke dni 7. 3. 2002, že oprávnění z věcného břemene „jsou vlastníky nemovitostí označených jako parcely č. XY a XY, které bezprostředně navazují na jimi užívanou nemovitost – dům č. p. XY“, a že „oceňovaná nemovitost – dům č. p. XY“ je řadový nepodsklepený dům, vnitřně dispozičně řešený „pouze jako byt 3+1“. Protože oprávnění z věcného břemene mají řádně zajištěné bydlení mimo „oceňovanou nemovitost“, mají zřízena věcná břemena s právem doživotního a bezplatného užívání, resp. spoluužívání, ke dvěma samostatným rodinným domům, a s ohledem na to, že v domě č. p. XY nemají trvalý pobyt, má soudní exekutor za to, že zřízené věcné břemeno bezúplatného a doživotního spoluužívání „oceňované nemovitosti“ je zcela nepřiměřené výhodě oprávněných a že existence tohoto věcného břemene výrazně omezuje možnost prodat nemovitou věc v dražbě, neboť zde nelze zřídit dvě samostatné domácnosti ani vydraženou nemovitou věc „řádně pronajmout“.
K odvoláním povinného a oprávněných z věcného břemene směřujícím do výroku „I. Celek A)“ usnesení soudního exekutora Krajský soud v Brně usnesením ze dne 2. 9. 2019 č. j. 12 Co 203/2019-68 usnesení soudního exekutora v napadeném výroku potvrdil. Shodně se soudním exekutorem dospěl k závěru, že v projednávané věci je naplněna podmínka uvedená v ustanovení § 336a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu (že právo odpovídající věcnému břemeni výrazně omezuje možnost prodat exekucí dotčenou nemovitost v dražbě), neboť jsou-li dispozice předmětného domu takové, že tento stav fakticky vylučuje, aby případný zájemce mohl takovou nemovitost přiměřeně nerušeně pro svoji potřebu užívat i za existence stávajícího věcného břemene, potom si lze jen těžko představit, že někdo o koupi takové nemovitosti projeví zájem, což obdobně platí i v případě zájmu o získání takové nemovitosti jako investice s možností jejího pronájmu. Podle názoru odvolacího soudu je bez ohledu na to, zda soudní exekutor správně dovodil, že oprávnění z věcného břemene toto svoje právo realizují výhradně prostřednictvím sousedního domu, kde mají věcné břemeno také zřízeno a kde mají i evidováno místo svého trvalého pobytu, zřejmé, že požadavek na zachování možnosti uspokojování jejich bytových potřeb prostřednictvím exekucí dotčené nemovitosti je ve zřejmém nepoměru k postavení vlastníka nemovitosti. Odvolací soud proto uzavřel, že mají-li oprávnění z věcného břemene zajištěno uspokojování bytové potřeby i jiným způsobem (skutečnost, že tímto způsobem svoje bytové potřeby uspokojují, sami nijak nezpochybňují), pak je v daném případě naplněna i zákonem stanovená podmínka vymezená v ustanovení § 336a odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu (že věcné břemeno je zcela nepřiměřené výhodě oprávněného). K námitce odvolatelů, že ke zřízení věcného břemene došlo v souvislosti s darováním předmětné nemovitosti, a to ještě před vznikem „zde vymáhané pohledávky“, odvolací soud uvedl, že z tohoto pohledu (účelovost jednání při zřízení věcného břemene) není na posouzení naplnění podmínek vymezených v ustanovení § 336a odst. 2 občanského soudního řádu nahlíženo. Sama okolnost, že se oprávnění z věcného břemene nebudou moci volně pohybovat v obou nemovitostech určených k bydlení, je zde podle mínění odvolacího soudu „naprosto nevýznamná“, neboť možnost uspokojování bytové potřeby mají i nadále zajištěnu. Na závěru o správnosti rozhodnutí soudního exekutora pak nemůže nic změnit ani námitka ztíženého přístupu na jejich pozemky p. č. XY a XY (katastrální území XY, LV č. XY), neboť tato skutečnost „není sama o sobě natolik zásadní“, aby mohla změnit náhled na posouzení naplnění podmínky uvedené v stanovení § 336a odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podali povinný a oprávnění z věcného břemene dovolání. Ve svých dovoláních shodně namítají, že právní závěr odvolacího soudu o tom, že při posuzování podmínek vymezených v ustanovení § 336a odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu (při posuzování toho, zda věcné břemeno je zcela nepřiměřené výhodě oprávněného) nejsou předmětem posouzení okolnosti a podmínky, za kterých bylo věcné břemeno zřizováno, není správný. Mají za to, že je naopak třeba zkoumat i okolnosti a podmínky, za kterých bylo věcné břemeno zřízeno, že při posuzování míry přiměřenosti či nepřiměřenosti výhody oprávněného z věcného břemene nelze pominout právní a ekonomické důvody, za kterých věcné břemeno vzniklo, a že k aplikaci § 336a odst. 2 občanského soudního řádu lze přistoupit odůvodněně jen ve zcela výjimečných situacích, kdy nepřiměřenost věcného břemene je založena na zcela účelovém zřizování věcných břemen např. s cílem znehodnotit nemovitost nebo zřizování bez úplaty či jakéhokoliv ekonomického opodstatnění. Poukázali na to, že v projednávané věci bylo věcné břemeno zřízeno dne 25. 10. 1996 darovací smlouvou, kterou oprávnění z věcného břemene darovali nemovitosti povinnému při současném zřízení věcného břemene na nich, že toto věcné břemeno tak vzniklo čtrnáct a půl roku před tím, než bylo zřízeno zástavní právo k pohledávce oprávněného na nemovitostech povinného, že když oprávněný sjednával zástavní právo na nemovitostech, věděl o zřízeném právu z věcného břemene, a že rušené věcné břemeno tak „v žádném případě nevzniklo účelově s úmyslem znehodnotit zastavenou nemovitost“. Dovolatelé jsou přesvědčeni, že samy okolnosti, za kterých věcné břemeno vzniklo, kdy oprávnění z věcného břemene jako tehdejší vlastníci nemovitostí tyto darovali svému synovi s tím, že si současně sjednali právo nemovitost doživotně užívat, jim „v žádném případě“ nemohly přinést nepřiměřenou výhodu a že věcné právo užívat nemovitost je majetkovým právem oprávněných z věcného břemene a „v žádném případě nemůže být v této situaci i s ohledem na způsob a okolnosti jeho vzniku rušeno bez jakékoliv majetkové náhrady“. Dovolatelé navrhli, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu i „rozhodnutí soudu prvního stupně“ zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Povinný ve svém dovolání dále navrhl, aby dovolací soud navrhl Ústavnímu soudu zrušení ustanovení § 336a odst. 2 a věty poslední ustanovení § 336a odst. 3 občanského soudního řádu, neboť má za to, že tato ustanovení jsou v rozporu s ústavním pořádkem (s čl. 11 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod).
Oprávněný navrhl, aby dovolací soud dovolání povinného i dovolání oprávněných z věcného břemene odmítl „jako zjevně bezdůvodná“. Podle názoru oprávněného se odvolací soud řádně vypořádal s námitkami uvedenými v odvolání a správně vyhodnotil bytovou situaci oprávněných z věcného břemene, kdy i při zrušení věcného břemene, které je předmětem řízení, jim zůstává možnost bydlení ve vedlejší nemovitosti. Poukázal též na to, že je třeba mít stále na zřeteli účel a smysl právních norem upravujících výkon rozhodnutí (exekuci), který tkví v tom, aby byla pohledávka oprávněného uspokojena v co nejširší míře.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu byla podána oprávněnými osobami (účastníky řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
V projednávané věci závisí napadené rozhodnutí odvolacího soudu (mimo jiné) na vyřešení právní otázky, zda má soud (soudní exekutor) při rozhodování o zániku věcného břemene, jež vázne na zastavené nemovité věci, které se týká výkon rozhodnutí (exekuce) prodejem zástavy, podle ustanovení § 336a odst. 2 o. s. ř. přihlížet i k okolnostem, za kterých bylo věcné břemeno zřízeno, a k době, kdy bylo zřízeno. Protože tato právní otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešena, je dovolání proti usnesení odvolacího soudu podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání povinného a oprávněných z věcného břemene jsou opodstatněná.
Podle ustanovení § 59 odst. 3 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ex. řád“), exekuci prodejem zástavy lze pro zajištěnou pohledávku provést prodejem zastavených movitých věcí a nemovitých věcí.
Podle ustanovení § 69 ex. řádu nestanoví-li tento zákon jinak, použijí se na exekuci prodejem movitých věcí a nemovitých věcí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu upravující výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí a nemovitých věcí.
Podle ustanovení § 52 odst. 2 ex. řádu nestanoví-li tento zákon jinak, je exekutor oprávněn vykonat všechny úkony, které občanský soudní řád a další právní předpisy jinak svěřují při provedení výkonu rozhodnutí soudu, soudci, vykonavateli nebo jinému zaměstnanci soudu.
Podle ustanovení § 336a odst. 1 o. s. ř. podle výsledků ocenění a ohledání provedeného podle § 336 určí soud
a) nemovitou věc, které se výkon týká,
b) příslušenství nemovité věci, kterého se výkon týká,
c) výslednou cenu nemovité věci a jejího příslušenství, kterého se výkon týká,
d) soudu oznámená nebo jinak známá věcná břemena, výměnky a nájemní, pachtovní či předkupní práva, která prodejem v dražbě nezaniknou.
Podle ustanovení § 336a odst. 2 o. s. ř. soud zároveň může rozhodnout o zániku nájemního či pachtovního práva, výměnku nebo práva odpovídajícího věcnému břemeni, jestliže
a) je nájemné či pachtovné, případně poměrná část výnosu z věci zcela nepřiměřená nájemnému či pachtovnému, případně poměrné části výnosu z věci v místě a čase obvyklé nebo je-li věcné břemeno či výměnek zcela nepřiměřený výhodě oprávněného, a
b) toto právo výrazně omezuje možnost prodat nemovitou věc v dražbě.
Podle ustanovení § 336a odst. 3 o. s. ř. usnesení soud doručí oprávněnému, těm, kdo do řízení přistoupili jako další oprávnění, povinnému a osobám, o jejichž právech a povinnostech soud rozhodl podle odstavce 2. Jednání není třeba nařizovat.
Z uvedeného (mimo jiné) vyplývá, že soud (soudní exekutor) na základě znaleckého posudku o ocenění prodávané nemovité zástavy a jejího příslušenství (srov. § 336 o. s. ř.), provedeného obvyklou cenou ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, v usnesení kromě označení prodávané zástavy a jejího příslušenství určí výslednou cenu nemovitých věcí a jejich příslušenství, kterých se týká prodej zástavy, a jednotlivá soudu oznámená nebo jinak známá věcná břemena, výměnky a nájemní, pachtovní či předkupní práva, která prodejem v dražbě nezaniknou. Věcná břemena, výměnky a nájemní, pachtovní či předkupní práva, která prodejem v dražbě nezaniknou, se samostatně neoceňují (jejich hodnota se projeví ve výsledné ceně prodávané zástavy a jejího příslušenství) a přecházejí na vydražitele.
Jde-li však o nájemní či pachtovní právo, výměnek nebo právo odpovídající věcnému břemeni, může soud (soudní exekutor) v usnesení rozhodnout o jejich zániku v případě, že jsou splněny předpoklady kumulativně uvedené v ustanovení § 336a odst. 2 o. s. ř. Kdyby totiž i takové tzv. excesivní závady měly přejít na vydražitele, bylo by uspokojení zástavního věřitele z výtěžku prodeje zástavy v rozporu se smyslem a účelem zajištění pohledávek prostřednictvím zástavního práva ztíženo nebo dokonce znemožněno.
Již ze samotné dikce ustanovení § 336a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že jde o možnost (nikoli povinnost) soudu (soudního exekutora) rozhodnout o zániku nájemního či pachtovního práva, výměnku nebo práva odpovídajícího věcnému břemeni, jsou-li (kumulativně) splněny předpoklady uvedené pod písmeny a) a b) tohoto ustanovení (srov. výraz „může“ rozhodnout obsažený v úvodu ustanovení). Zákon tedy poskytuje soudu (soudnímu exekutorovi) prostor, aby v každém jednotlivém případě zvážil, zda je s ohledem na konkrétní okolnosti případu přiměřené, aby závada (nájemní či pachtovní právo, výměnek nebo právo odpovídající věcnému břemeni) zatěžující zastavenou nemovitou věc, jíž se výkon rozhodnutí (exekuce) týká a jež má být prodána v dražbě, zanikla, a aby tak nebylo přechodem této závady na vydražitele uspokojení zástavního věřitele z výtěžku prodeje zástavy v rozporu se smyslem a účelem zajištění pohledávek prostřednictvím zástavního práva ztíženo nebo dokonce znemožněno. Rozhodnutí o zániku nájemního či pachtovního práva, výměnku nebo práva odpovídajícího věcnému břemeni by však na druhou stranu nemělo poskytovat zástavnímu věřiteli (na úkor osob, v jejichž prospěch bylo toto právo zřízeno) neoprávněnou výhodu spočívající v tom, že bude prodejem zástavy bez spravedlivého důvodu dosaženo vyššího výtěžku, než jaký bylo možné očekávat při zřízení zástavního práva. Z výrazu „může“ obsaženého v ustanovení § 336a odst. 2 o. s. ř. tedy zároveň vyplývá předpoklad, že soud (soudní exekutor) o zániku nájemního či pachtovního práva, výměnku nebo práva odpovídajícího věcnému břemeni rozhodne po hlubší úvaze, kterou nelze omezit pouze na zjištění, že jsou kumulativně splněny podmínky uvedené v ustanovení § 336a odst. 2 o. s. ř. pod písmeny a) a b). Soud (soudní exekutor) musí vždy vzít v úvahu také konkrétní okolnosti, za kterých nájemní či pachtovní právo, výměnek nebo právo odpovídající věcnému břemeni zatěžující předmětnou nemovitou věc vzniklo, jakož i dobu, kdy toto právo vzniklo.
Zatěžují-li předmětnou nemovitou věc výměnek nebo právo odpovídající věcnému břemeni, lze totéž vztáhnout i na dílčí úvahu soudu (soudního exekutora) o tom, zda je splněna podmínka uvedená v ustanovení § 336a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tedy zda je věcné břemeno či výměnek zcela nepřiměřený výhodě oprávněného. Rovněž při této úvaze je třeba, aby soud (soudní exekutor) přihlédl též k době vzniku těchto závad, ke konkrétním okolnostem a důvodům jejich vzniku, jakož i k době vzniku pohledávky, jež má být uspokojena prodejem nemovité věci (zástavy), a zástavního práva, které k ní bylo zřízeno za účelem zajištění této pohledávky, popřípadě též k dalším okolnostem a podmínkám jejich vzniku. Teprve poté je úvaha soudu (soudního exekutora) o tom, zda má dojít k zániku výměnku nebo práva odpovídajícího věcnému břemeni, podložena natolik, aby soud (soudní exekutor) mohl učinit závěr o zániku tohoto věcného práva.
Potřeba takové úvahy ostatně již byla naznačena i v dosavadní judikatuře dovolacího soudu [srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2016 sp. zn. 21 Cdo 3178/2016 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2019 sp. zn. 21 Cdo 41/2018 a v nich vyslovený právní názor, že to, kdy jsou splněny předpoklady k rozhodnutí o zániku tzv. excesivních závad, soud (soudní exekutor) zkoumá v každém jednotlivém případě podle zjištěných konkrétních okolností a že jde-li o nájemní či pachtovní právo, výměnek nebo právo odpovídající věcnému břemeni, které vzniklo až poté, co již k nemovitosti bylo zřízeno zástavní právo, a bylo-li by zohlednění takové závady ve výsledné ceně prodávané zástavy na újmu (byť i částečného) uspokojení zástavního věřitele, je zpravidla odůvodněn závěr, že jsou dány předpoklady k rozhodnutí o zániku tzv. excesivních závad podle ustanovení § 69 ex. řádu a § 336a odst. 2 o. s. ř.].
V projednávané věci soudní exekutor dospěl k závěru, že věcné břemeno bezúplatného a doživotního spoluužívání oceňované nemovitosti je zcela nepřiměřené výhodě oprávněných a že existence tohoto věcného břemene výrazně omezuje možnost prodat nemovitou věc v dražbě. Závěr o splnění podmínek uvedených v ustanovení § 336a odst. 2 o. s. ř. odůvodnil tím, že v oceňované nemovité věci nelze zřídit dvě samostatné domácnosti ani „vydraženou nemovitou věc řádně pronajmout“, že oprávnění z věcného břemene mají řádně zajištěné bydlení mimo oceňovanou nemovitost, mají zřízena věcná břemena s právem doživotního a bezplatného užívání, resp. spoluužívání, ke dvěma samostatným rodinným domům a že na adrese oceňované nemovitosti fakticky nebydlí a nejsou zde ani hlášeni k trvalému pobytu. Odvolací soud se se závěry soudního exekutora ztotožnil a uzavřel, že bez ohledu na to, zda soudní exekutor správně dovodil, že oprávnění z věcného břemene toto svoje právo realizují výhradně prostřednictvím sousedního domu, kde mají věcné břemeno také zřízeno a kde mají i evidováno místo svého trvalého pobytu, je zřejmé, že požadavek na zachování možnosti uspokojování jejich bytových potřeb prostřednictvím exekucí dotčené nemovitosti je ve zřejmém nepoměru k postavení vlastníka nemovitosti.
Odvolací soud však při rozhodování o tom, zda jsou splněny podmínky uvedené v ustanovení § 336a odst. 2 o. s. ř. a zda je v projednávané věci namístě rozhodnout o zániku práva odpovídajícího věcnému břemeni, v rozporu s výše uvedeným náležitě nepřihlédl ke všem okolnostem případu, uvedl-li v odůvodnění svého rozhodnutí, že co se týká argumentace odvolatelů, že ke zřízení věcného břemene došlo v souvislosti s darováním předmětné nemovitosti, a to ještě před vznikem zde vymáhané pohledávky, z tohoto pohledu (účelovost jednání při zřízení věcného břemene) není na posouzení naplnění podmínek vymezených v ustanovení § 336a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nahlíženo. Odvolací soud zejména nepřihlédl k době, kdy právo odpovídající věcnému břemeni vzniklo (zda se tak stalo předtím, než bylo zřízeno zástavní právo váznoucí na předmětných nemovitostech, nebo až poté, přičemž podle tvrzení dovolatelů věcné břemeno vzniklo čtrnáct a půl roku před tím, než bylo k nemovitostem povinného zřízeno zástavní právo zajišťující pohledávku oprávněného), k okolnostem a důvodům vzniku práva odpovídajícího věcnému břemeni (k tomu, že podle zjištění soudního exekutora bylo věcné břemeno zřízeno na základě darovací smlouvy a smlouvy o zřízení věcného břemene ze dne 25. 10. 1996, kdy oprávnění z věcného břemene darovali dotčené nemovitosti svému synovi – povinnému) a k době vzniku pohledávky, jež má být uspokojena prodejem předmětných nemovitých věcí, a zástavního práva, které k nim bylo zřízeno za účelem zajištění pohledávky oprávněného (popřípadě též k dalším okolnostem a podmínkám jejich vzniku; v projednávané věci například též k tomu, zda oprávněný – jak tvrdí dovolatelé – v době, kdy sjednával zástavní právo k nemovitostem, o zřízeném věcném břemeni věděl nebo mohl vědět, a jaký výtěžek z případného prodeje zástavy proto mohl v té době očekávat). Závěr odvolacího soudu, že v projednávané věci jsou splněny podmínky vymezené v ustanovení § 336a odst. 2 písm. a) o. s. ř., který odvolací soud založil pouze na zjištění, že oprávnění z věcného břemene mají zajištěno uspokojování bytové potřeby i jiným způsobem, aniž by náležitě přihlédl též k dalším výše uvedeným okolnostem případu, je proto předčasný, a tudíž nesprávný. Správné proto (zatím) nemůže být ani jeho usnesení, které je na tomto závěru založeno.
Z výše uvedeného je též zřejmé, že dovolací soud nemá za to, že ustanovení § 336a odst. 2 o. s. ř. by bylo v rozporu s ústavním pořádkem. Totéž se týká i ustanovení § 336a odst. 3 o. s. ř., neboť toto ustanovení soudu nebrání v tom, aby za účelem posouzení, zda je namístě aplikovat ustanovení § 336a odst. 2 o. s. ř., uskutečnil jednání, považuje-li to za potřebné. Dovolací soud proto nespatřuje důvod pro podání návrhu Ústavnímu soudu na zrušení uvedených ustanovení podle § 64 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Protože usnesení odvolacího soudu není – jak vyplývá z výše uvedeného – správné a protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu usnesení odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky toto usnesení zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí i na usnesení soudního exekutora, zrušil Nejvyšší soud České republiky rovněž toto rozhodnutí [ve výroku „I. Celek A)“] a věc v tomto rozsahu vrátil soudnímu exekutorovi JUDr. V. N. k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.).
Autor: -mha-