// Profipravo.cz / Procesní shrnutí 09.09.2020

Rozhodování soudu o náhradě za živý a mrtvý inventář

V pravomoci Ministerstva zemědělství při rozhodování podle ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb. není rozhodovat o tom, zda se náhrada za živý a mrtvý inventář přiznává nebo nepřiznává, v jaké výši a podobně; v kompetenci Ministerstva zemědělství je pouze určit subjekt, s nímž má být jednáno o poskytnutí náhrady za živý a mrtvý inventář.

Náleží do pravomoci soudu (a nikoli Ministerstva zemědělství) v řízení nalézacím rozhodnout ve věci samé, tedy o tom, zda vůbec a případně v jaké výši přísluší náhrada oprávněné osobě vůči určené osobě povinné. V něm sice soud při svém rozhodování z rozhodnutí správního orgánu o určení osoby, s níž má být o poskytnutí náhrady za živý a mrtvý inventář v režimu ustanovení § 20 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. jednáno, vychází, nicméně jejím řešením není vázán a může ji posoudit, stejně tak jako všechny další pro věc rozhodné skutečnosti, samostatně. Soud tudíž v řízení o tom, zda právo na náhradu bude přiznáno, z aktu ministerstva vychází podle ustanovení § 135 odst. 2 o. s. ř. jen v otázce, k níž se daný akt vyslovuje, tedy v otázce určení povinné osoby (aniž by to ovšem znamenalo, že tuto otázku soud nemůže posoudit v odůvodněných případech jinak), jež není spjata se závazným stanovením povinnosti poskytnout náhradu ve vymezeném rozsahu.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 982/2020, ze dne 20. 5. 2020

vytisknout článek


Dotčené předpisy:
§ 20 odst. 1 zák. č. 229/1991 Sb.
§ 9 odst. 1 zák. č. 243/1992 Sb.
§ 135 odst. 2 o. s. ř.

Kategorie: restituce a rehabilitace; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:

Okresní soud v Hradci Králové (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. 6. 2019, č. j. 14 C 61/2000-260, zamítl žalobu, kterou žalobci navrhovali, aby soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci a) částku 144.589,90 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení, žalobkyni b) částku 89.304,95 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení a L. D., jež není účastníkem dovolacího řízení, částku 89.304,95 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I.). Dále řízení ve věci L. B., původně vystupující v řízení jako žalobkyně c), aj. N. v. S. jakožto původního žalobce d) zastavil (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III., IV., V. a VI.).

Rozhodnutí soudu prvního stupně, jenž ve věci rozhodoval po kasaci svého předchozího mezitímního rozsudku ze dne 11. 4. 2001, č. j. 14 C 61/2000-49, rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. 12. 2001, č. j. 25 Co 444/2001-56, je odůvodněno závěrem, že žalobci jsou osobami oprávněnými k poskytnutí náhrady za mrtvý inventář umístěný v hájence XY a v objektu XY (byt a kancelář pilaře, pila), jenž přešel na stát na základě zápisu ze dne 22. 10. 1948 bez náhrady postupem podle zákona č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy. Rozhodnutím Ministerstva zemědělství, Územního odboru Karlovy Vary, ze dne 18. 11. 1997, č. j. 608/97 („předmětný správní akt“), byl určen žalovaný osobou povinnou k poskytnutí náhrady za odňatý živý a mrtvý inventář náležející k pile a ke dvoru v XY. Soud prvního stupně shledal, že mrtvý inventář sepsaný dne 22. 10. 1948 v hájence XY a v objektu XY nesloužil bezprostředně k zajištění provozu zemědělské nebo lesní výroby, tudíž nebyly splněny podmínky pro poskytnutí náhrady ve smyslu ustanovení § 20 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon o půdě“), pročež žalobu zamítl.

K odvolání žalobců a) a b) proti výrokům I., IV. a V. a L. D. (toliko proti výrokům I. a VI.) Krajský soud v Hradci Králové (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 7. 11. 2019, č. j. 25 Co 254/2019-294, rozsudek soudu prvního stupně s výjimkou odvoláním nedotčených výroků II. a III. potvrdil (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).

Odvolací soud aproboval názor soudu prvního stupně, že bývalé vnitřní zařízení pily, včetně zařízení bytového, k bezprostřednímu zajištění lesní výroby neslouží a nejedná se tak o mrtvý inventář, za nějž by bylo možné poskytnout žalobcům náhradu podle ustanovení § 20 zákona o půdě. Zdůraznil přitom, že předmětný správní akt je pro soud závazný výhradně v otázce určení povinné osoby k poskytnutí náhrad za odňatý inventář patřící k velkostatku XY, nikoli v otázce náhrad živého a mrtvého inventáře. Konstatoval, že ačkoli velkostatek XY je třeba pokládat za jeden funkční celek se všemi souvisejícími dvory, nárok na náhradu za inventář dle ustanovení § 20 zákona o půdě představuje samostatný nárok, jenž není přímo vázán na nároky na vydání nemovitosti podle ustanovení § 6 odst. 1 zákona o půdě, včetně vydání náhradních pozemků a peněžního plnění za nemovitosti, které vydat nelze.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jež považují za přípustné ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jakož i pro existenci otázek dovolacím soudem dosud neřešených. Úvahu soudů nižších instancí, že inventář převzatý státem na pile v XY nesloužil k bezprostřednímu zajištění provozu lesní výroby, dovolatelé označují za účelovou a nelogickou. Na podporu svých tvrzení připomínají zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4602/2009 (označený rozsudek, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, je přístupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz), z jehož odůvodnění dle názoru dovolatelů vyplývá, že za odňatý, státním subjektem převzatý, inventář pily náleží oprávněným osobám náhrada v souladu s ustanovením § 20 zákona o půdě. Naopak závěry formulované v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1657/97, považují za nesouvisející s projednávanou věcí, jelikož dopadají na posouzení jiného typu nároku (nároku dle ustanovení § 14 a § 16 zákona o půdě) souvisejícího s odlišným druhem nemovitosti (lihovarem). Dále dovolatelé vznáší dle jejich mínění v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešené otázky týkající se závaznosti správních rozhodnutí. Mají za to, že správní rozhodnutí o určení povinné osoby k poskytnutí náhrady za inventář a zásoby vydané dle ustanovení § 20 zákona o půdě ve spojení s ustanovení § 9 zákona č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č. 93/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon č. 243/1992 Sb.“), je pro soud závazné ve smyslu ustanovení § 135 odst. 2 o. s. ř. i ve vztahu ke konkrétnímu majetku, neboť určení povinné osoby bez specifikace majetku, za který má být poskytnuta náhrada, by bylo nevykonatelným, právně nerelevantním rozhodnutím. Vyjadřují proto přesvědčení, že určení povinné osoby rozhodnutím správního orgánu je spojeno s povinností poskytnout náhradu za konkrétní majetek (inventář, zásoby). Domnívají se rovněž, že se odvolací soud nezabýval dalšími správními rozhodnutími týkajícími se žalobcům odňatého majetku, přičemž zdůrazňují, že rozhodnutí Okresního úřadu Karlovy Vary, Okresního pozemkového úřadu v Karlových Varech, ze dne 28. 7. 1995, č. j. PÚ 1178/95-203, je rozhodnutím o předběžné otázce, na níž závisí rozhodnutí soudu v nyní projednávané věci, a to zda se v případě mrtvého inventáře náležejícího k pile v XY jednalo o majetek, na který se vztahuje zákon o půdě, a tudíž jím byl odvolací soud podle ustanovení § 135 odst. 2 o. s. ř. vázán. Upozorňují též na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 1. 1998, sp. zn. 6 A 13/95, a na porušení právní jistoty a legitimního očekávání. Navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil, popřípadě změnil tak, že žalovanému uloží povinnost zaplatit žalobci a) částku 144.589,90 Kč s příslušenstvím a žalobkyni b) částku 89.304,95 Kč s příslušenstvím.

Žalovaný ve vyjádření označil dovolání žalobců za nepřípustné a rozsudek odvolacího soudu za věcně správný. Zdůraznil přitom, že v řízení nebylo prokázáno, že by pila v XY sloužila pouze jako doplňková výroba pro zpracování vlastních surovin, a pokládá tudíž za logické vycházet z primárního charakteru pilařské výroby, který ji řadí do dřevozpracujícího průmyslu. Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, popřípadě aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu potvrdil.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 7. 11. 2019 (srovnej čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnými osobami (účastníky řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelů advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobců přípustné (§ 237 o. s. ř.).

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Na dovolání žalobců je možno nahlížet jako na přípustné ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř., protože otázka rozsahu vázanosti soudu v občanskoprávním řízení ve smyslu ustanovení § 135 odst. 2 o. s. ř. správním aktem vydaným podle ustanovení § 9 odst. l zákona č. 243/1992 Sb., ve spojení s ustanovením § 20 zákona o půdě, nebyla doposud v naznačených souvislostech v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu (na rozdíl od judikatury Nejvyššího správního soudu) řešena.

Podle ustanovení § 20 odst. 1 zákona o půdě k zajištění provozu zemědělské nebo lesní výroby má původní vlastník živého a mrtvého inventáře, jakož i zásob právo na jejich náhradu, pokud je vnesl do zemědělského družstva nebo mu byly odňaty nebo jinak bezúplatně převedeny v období od 25. února 1948 do 1. ledna 1990. Zemřel-li původní vlastník nebo byl-li prohlášen za mrtvého, má právo požadovat náhradu k zajištění provozu zemědělské výroby další oprávněná osoba uvedená v § 4 odst. 2.

Podle ustanovení § 9 odst. l zákona č. 243/1992 Sb. v případech, kdy nelze jednoznačně určit, která právnická osoba je povinnou osobou k poskytnutí náhrady za vnesený nebo odňatý živý a mrtvý inventář, jakož i zásob rozhodne ministerstvo zemědělství České republiky ve správním řízení, která z nástupnických organizací je povinnou osobou.

Z těchto ustanovení vyplývá, že v kompetenci Ministerstva zemědělství je pouze určit subjekt, s nímž má být jednáno o poskytnutí náhrady za živý a mrtvý inventář. Při tomto rozhodnutí ministerstvo vychází z ustanovení § 20 odst. 2 zákona o půdě, tj. zjišťuje, která právnická osoba převzala vnesený, odňatý nebo jinak bezúplatně převedený živý a mrtvý inventář a zásoby a kdo je právním nástupcem této právnické osoby. Vlastní právo na poskytnutí náhrady za odňatý či bezúplatně převedený živý či mrtvý inventář nebo zásoby tedy zakládá zákon o půdě v ustanovení § 20; jde o subjektivní oprávnění osoby oprávněné proti určené osobě povinné na peněžité plnění. Takové právo náleží zřetelně do oblasti soukromého práva; nerozhodují o něm správní orgány, ale soudy v řízení civilním. Úlohou správního orgánu je vytvořit oprávněným osobám snazší procesní pozici pro uplatnění takového práva tím, že správní orgán (Ministerstvo zemědělství) může rozhodnout o tom, která z nástupnických organizací je osobou, s níž má být o náhradě jednáno, a není-li to možné, rozhodnout o tom, že povinnou k náhradě je právnická osoba, která užívala pozemky oprávněné osoby ke dni účinnosti zákona o půdě (§ 9 odst. 1 a 2 zákona č. 243/1992 Sb.).

Jinak řečeno v pravomoci Ministerstva zemědělství při rozhodování podle ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb. není rozhodovat o tom, zda se náhrada přiznává nebo nepřiznává, v jaké výši a podobně. K poskytnutí této náhrady dochází především na základě dohody mezi příslušnými subjekty, případně mezi správním rozhodnutím určenou povinnou osobou a oprávněnou osobu. Pokud nedojde k uzavření takovéto dohody o poskytnutí náhrady, může oprávněná osoba podat žalobu, o které rozhodne soud v řízení podle části třetí o. s. ř. (viz § 20 odst. 3 zákona o půdě; srovnej rovněž nařízení vlády ČR č. 20/1992 Sb., kterým se stanoví způsob výpočtu náhrad za živý a mrtvý inventář a zásoby, ve znění pozdějších předpisů). Náleží proto do pravomoci soudu (a nikoli Ministerstva zemědělství) v řízení nalézacím rozhodnout ve věci samé, tedy o tom, zda vůbec a případně v jaké výši přísluší náhrada oprávněné osobě vůči určené osobě povinné. V něm sice soud při svém rozhodování z rozhodnutí správního orgánu o určení osoby, s níž má být o poskytnutí náhrady za živý a mrtvý inventář v režimu ustanovení § 20 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. jednáno, vychází, nicméně jejím řešení není vázán a může ji posoudit, stejně tak jako všechny další pro věc rozhodné skutečnosti, samostatně [srovnej např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 2. 2003, sp. zn. 7 A 16/2001, usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 2. 2003, sp. zn. 6 A 139/2001, usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 6 A 95/2002 (uvedená usnesení jsou přístupná na internetových stránkách Nejvyššího správního soudu http://www.nssoud.cz), či rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 5. 1995, sp. zn. 6 A 69/94]. Sluší se ovšem uvést, že o otázce, kterou rozhodl správní orgán ve své kompetenci, by měl soud v civilním soudním řízení rozhodnout jinak pouze tehdy, pokud by k takové otázce byl podán důkaz opaku, popřípadě se správním rozhodnutím a jeho významem pro souzenou věc se zabývat a případné odchylky od otázky správním rozhodnutím řešené racionálně zdůvodnit (srovnej přiměřeně důvody vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4634/2010).

Ve světle výše uvedeného nelze přitakat námitkám dovolatelů o závaznosti předmětného správního aktu ve smyslu ustanovení § 135 odst. 2 o. s. ř. stran povinnosti určené povinné osoby poskytnout náhradu za konkrétní majetek, neboť předmětným správním aktem o restitučním nároku žalobců rozhodnuto nebylo. Správní akt ministerstva nijak autoritativním způsobem nezasahuje sféru práv a povinností osob oprávněných nebo povinných; žádné právo se jim tu nezakládá ani neodnímá, ani jim nevzniká právní povinnost, které by tu předtím nebylo. Smyslem vydaného aktu – jak bylo již shora uvedeno – je usnadnění procesní pozice, protože mnohdy právně i skutkově komplikovaná otázka je zodpovězena k tomu kvalifikovaným subjektem, pro něhož jsou mnohé skutkové okolnosti snáze zjistitelné než pro restituenta. Soud v řízení o tom, zda právo na náhradu bude přiznáno, tudíž z aktu ministerstva vychází podle ustanovení § 135 odst. 2 o. s. ř. jen v otázce, k níž se daný akt vyslovuje, tedy v otázce určení povinné osoby (aniž by to ovšem znamenalo, že tuto otázku soud nemůže posoudit v odůvodněných případech jinak), jež není spjata se závazným stanovením povinnosti poskytnout náhradu ve vymezeném rozsahu.

Závěr odvolacího soudu nikterak nekoliduje s dovolateli odkazovaným rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 1. 1998, sp. zn. 6 A 13/95, v němž bylo shledáno, že určení povinné osoby je vázáno na prokázání faktu, že došlo k odnětí věcí způsobem uvedeným v zákoně, přičemž stejně jako v nyní projednávané věci bylo konstatováno, že právo na náhradu podle zákona o půdě a vládního nařízení č. 20/1992 Sb., kterým se stanoví způsob výpočtu výše náhrad za živý a mrtvý inventář a zásoby, ve znění pozdějších předpisů, stojí samostatně, neboť jde o nárok občanskoprávní, o němž nerozhoduje Ministerstvo zemědělství ve správním řízení.

Kritizují-li pak dovolatelé skutkové závěry, na nichž odvolací soud založil závěr o tom, že se na nárokovaný majetek nevztahují ustanovení zákona o půdě, respektive že se nejedná o inventář bezprostředně sloužící k zajištění provozu lesní výroby, sluší se podotknout, že od 1. 1. 2013 nelze v režimu dovolacího řízení úspěšně zpochybnit skutková zjištění učiněná v nalézacím řízení. Těmito skutkovými zjištěními je dovolací soud vázán a nemůže je přezkoumávat (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013). Dovolání, které je přípustné, lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Přitom nelze vycházet z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 33 Cdo 3503/2017).

Ani samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srovnej např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu – označený nález je přístupný na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz). Na nesprávnost hodnocení důkazů totiž lze usuzovat jen ze způsobu, jakým soud hodnocení důkazů provedl, a to jen polemikou se správností skutkových zjištění soudu, tj. prostřednictvím dovolacího důvodu, který dovolatelé od 1. 1. 2013 k dispozici nemají.

Nadto Nejvyšší soud k polemice dovolatelů s rozhodnutím Okresního úřadu Karlovy Vary, Okresního pozemkového úřadu v Karlových Varech, ze dne 28. 7. 1995, č. j. PÚ 1178/95-203, podotýká, že odvolací soud může převzít právní hodnocení soudu prvního stupně a v odůvodnění svého rozhodnutí odkázat na rozhodnutí soudu prvního stupně, shledal-li jeho závěr správným a dostatečně zdůvodněným a není potřeba k uvedené argumentaci v rozhodnutí odvolacího soudu nic dalšího uvádět (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 33 Odo 428/2003, a ze dne 17. 10. 2008, sp. zn. 22 Cdo 2437/2008, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1353/2016). Mají-li dovolatelé za to, že citovaným rozhodnutím ze dne 28. 7. 1995 bylo rozhodnuto o předběžné otázce týkající se charakteru mrtvého inventáře náležejícího k pile v XY, sluší se uvést, že dané rozhodnutí se vyjadřuje pouze k náhradě za specifikované obytné a hospodářské budovy a jiné stavby, které byly po přechodu na stát zbořeny (viz § 14 odst. 1 zákona o půdě), nikoli k poskytnutí náhrady za inventář podle ustanovení § 20 zákona o půdě. Dovolatelé přitom v řízení netvrdili a neprokazovali, že se domáhají náhrady za odstraněnou stavbu podle ustanovení § 14 odst. 1 zákona o půdě, jejíž součástí by byly pevně zabudované technologie, které by nebyly oddělitelné bez znehodnocení stavby spadající pod pojem „zemědělská stavba“ užitý v ustanovení § 1 odst. 1 zákona o půdě. Platí přitom, že v případě, že náhrada „výrobní technologie či vnitřního inventáře“ provozní budovy, který nesloužil přímo zemědělské výrobě, byť provoz sám se zemědělskou výrobou souvisel, nespadá pod režim náhrad podle zákona o půdě, pokud nejde o pevně zabudovanou součást stavby (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 1999, sp. zn. 24 Cdo 234/98, a na něj navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2001, sp. zn. 26 Cdo 482/2000).

Na posouzení charakteru odňatého inventáře pak soudy nižších stupňů – na rozdíl od mínění dovolatelů – přiléhavě vztáhly závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1657/97, v němž Nejvyšší soud dovodil, že „mrtvým a živým inventářem ve smyslu § 20 zákona o půdě je jen ten inventář, který bezprostředně slouží „k zajištění provozu zemědělské nebo lesní výroby“. V poměrech jím posuzované věci pak dovodil, že „vnitřní zařízení lihovaru, které k bezprostřednímu zajištění zemědělské ani lesní výroby neslouží, není mrtvým inventářem, jehož náhradu by bylo možno poskytnout podle § 20 zákona o půdě. To vyplývá i z ustanovení § 3 zákona č. 49/1948 Sb., o zemědělské dani, platného v době, kdy došlo k odnětí předmětného majetku, který mimo jiné stanoví, že k provozu zemědělského hospodářství patří též vedlejší výroba, pokud se omezuje na zpracování výrobků vlastního hospodářství a pokud taková výroba není zpravidla a převážně provozována samostatnými průmyslovými podniky (pilami, mlýny, pekárnami, pivovary, lihovary, cukrovary apod.). Je pak nepochybné, že správní rozhodnutí, vydané podle ustanovení § 9 odst. l zákona č. 243/1992 Sb., ve znění zákona č. 441/1992 Sb., se nevztahuje na jiné případy, než na náhradu za živý a mrtvý inventář a za zásoby (§ 20 zákona o půdě).“ Promítnutí závěrů odkazovaného rozsudku dovolacího soudu do poměrů projednávané věci je možné, neboť dovolací soud, byť posuzoval nárok podle ustanovení § 14 a § 16 zákona o půdě, se vyjádřil i k vymezené pojmu „mrtvého inventáře“ ve smyslu ustanovení § 20 odst. 1 zákona o půdě, přičemž jasně vyložil, které věci k mrtvému inventáři přiřadit nelze.

Přiléhavost postrádá poukaz dovolatelů na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4602/2009, v němž se jednalo (odlišně od nyní posuzované věci) o objasnění toho, zda lze zjistit právnickou osobu, která převzala věci (inventář), o něž v řízení šlo, nebo jejího právního nástupce, anebo zda tato právnická osoba zanikla, aby tak plně bylo postaveno najisto, zda je po právu tamějšími žalobci uplatněný nárok. Nepřípadný je rovněž odkaz dovolatelů na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. 28 Cdo 2209/2003, v němž byla – na rozdíl od projednávané věci – předmětem sporu otázka pasivní věcné legitimace.

Protože žalobci dovoláním napadli rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, zabýval se dovolací soud přípustností dovolání i ve vztahu k části výroku I., jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o nákladech prvostupňového řízení, jakož i ve vztahu k výroku II. o nákladech odvolacího řízení. Proti označeným výrokům však není dovolání objektivně – ze zákona – přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017].

Jelikož bylo dovolání shledáno přípustným, zabýval se Nejvyšší soud rovněž tím, zda nebylo řízení před soudy nižších stupňů postiženo zmatečnostmi či jinými vadami, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Na základě obsahu spisu však přítomnost takových procesních pochybení (včetně dovolateli zmiňované neurčitosti a nesrozumitelnosti rozhodnutí) zjištěna nebyla. Vytýkají-li dovolatelé odvolacímu soudu, že v rámci své argumentace odkázal na judikaturu uvedenou v rozsudku soudu prvního stupně, avšak - dle dovolatelů – označení takové judikatury v prvostupňovém rozsudku absentuje, pak přehlédli, že i prvostupňový soud se při výkladu pojmu „věcí, které v době odnětí sloužily k zajištění lesní výroby“ přichýlil k závěrům vyplývajícím z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1657/97, jež mu byly připomenuty v kasačním usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. 12. 2001, č. j. 25 Co 444/2001 – 56 (srovnej bod 37. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). V tomto smyslu je třeba dovolateli kritizovaný odkaz odvolacího soudu na rozsudek soudu prvního stupně chápat.

Vzhledem k tomu, že závěr odvolacího soudu při řešení otázky rozsahu závaznosti rozhodnutí správního orgánu o určení povinné osoby k poskytnutí náhrady za vnesený nebo odňatý živý a mrtvý inventář ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb., nekoliduje se závěrem vyjádřeným v dovolateli odkazovaném rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 1. 1998, sp. zn. 6 A 13/95, nemohl odvolací soud dovoláním dotčeným rozsudkem porušit zásady právní jistoty a legitimního očekávání dovolatelů.

Ze shora předestřeného se podává, že rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovující žalobcům z důvodu závěru o nenaplnění předpokladů ve smyslu zákona o půdě obstojí jako věcně správné, pročež dovolací soud v souladu s ustanovením§ 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. dovolání žalobců jako nedůvodné zamítl.

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů