// Profipravo.cz / Procesní shrnutí 16.04.2020

K rozsahu zjišťování obsahu cizího práva

Obecně platí, že použití cizího práva by zásadně mělo vést ke stejnému výsledku, jako kdyby je aplikoval orgán státu, o jehož právo jde. Zpravidla proto nepostačí zjistit pouhý text právního předpisu, ale v rozsahu potřebném pro výklad zjištěné právní normy bude rovněž nezbytné získat přístup také k relevantní judikatuře či odborné literatuře, zabývající se řešenou problematikou. Pravidlo, podle kterého se právem rozhodným pro smlouvu řídí rovněž jeho výklad, ostatně pro poměry projednávané věci plyne přímo z textu nařízení Řím I.

Nabízel-li účastník v průběhu řízení soudu listiny, z nichž bylo (alespoň částečně) možné zjistit obsah cizího práva (včetně relevantní judikatury a odborné literatury vztahující se k řešeným otázkám), nemohl soud takový zdroj poznání obsahu cizího práva pominout a při výkladu sporného právního jednání k takto zjištěným skutečnostem nepřihlížet (nijak se s nimi nevypořádat).

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 ICdo 96/2016, ze dne 30. 12. 2019

vytisknout článek


Dotčené předpisy:
§ 23 odst. 2 zák. č. 91/2012 Sb.
§ 23 odst. 3 zák. č. 91/2012 Sb.
čl. 3 Nařízení (ES) č. 593/2008
čl. 12 Nařízení (ES) č. 593/2008

Kategorie: ostatní; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:

Rozsudkem ze dne 7. července 2015, č. j. 29 ICm 2713/2014-234, Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „insolvenční soud“) zamítl žalobu, kterou se žalobce (VTG Deutschland GmbH) domáhal vůči žalované (insolvenční správkyni dlužníka HEAVY MACHINERY SERVICES a. s.) určení, že pohledávky žalobce P 307-1, P 307-2, P 307-3 a P 307-4, přihlášené v insolvenčním řízení dlužníka, vedeném u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. KSCB 27 INS 29347/2013, jsou po právu (bod I. výroku), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku).

Při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku vyšel insolvenční soud zejména z toho, že:

1/ Žalobce přihlásil do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka pohledávky z titulu smluvních pokut (spolu se zákonným úrokem z prodlení z těchto smluvních pokut) za prodlení s dodáním železničních vozů dle kupních smluv uzavřených mezi žalobcem a dlužníkem, a to kupní smlouvy číslo KW 20100041 ze dne 25. února 2011 (celková výše přihlášené pohledávky činí 5.209.739,85 Kč), kupní smlouvy číslo KW 20110006 ze dne 15. dubna 2011 (celková výše přihlášené pohledávky činí 10.207.920,04 Kč), kupní smlouvy číslo KW 20110034 ze dne 14. července 2011 (celková výše přihlášené pohledávky činí 6.195.528,88 Kč) a kupní smlouvy číslo KW 20110040 ze dne 1. září 2011 (celková výše přihlášené pohledávky činí 10.217.514,19 Kč) [dále též jen „kupní smlouvy“].

2/ Všechny kupní smlouvy mají (minimálně v částech, jež jsou rozhodné pro posouzení existence přihlášených pohledávek) totožný obsah, liší se jen množstvím objednaných železničních vagónů, jejich cenou a termínem dodání. V každé z těchto smluv byla v článku G. 1. sjednána smluvní pokuta (penále za prodlení v dodávce) pro případ, že nebudou dodrženy termíny dodání objednaného zboží dle plánu dodávek (ve výši 35 EUR za každý den prodlení). V bodu 6. tohoto článku pak bylo ujednáno, že nárok na penále při přijetí plnění neodpadá, pokud žalobce podá výhradu nejpozději v době obdržení poslední dílčí faktury.

3/ V článku J. 2. kupních smluv se smluvní strany dále dohodly, že ústní dohody „nejsou přijaty“. Veškeré změny, doplnění, jakož i případná vedlejší ujednání týkající se kupních smluv „musí být podložena písemně“. Podle bodu 7. tohoto článku se všechny kupní smlouvy řídí právem Spolkové republiky Německo.

4/ Žalobce přijal opožděné plnění poskytnuté na základě kupních smluv dlužníkem. Výhradu podle článku G. 6. žalobce písemně neuplatnil.

5/ Žalovaná při přezkumném jednání konaném dne 14. července 2014 popřela pravost sporných pohledávek s odůvodněním, že prodlení dlužníka s dodávkami bylo způsobeno věřitelem, který dodatečně měnil projektovou dokumentaci, a že věřitel nesplnil podmínky pro uplatnění smluvních pokut, neboť v rozporu s uzavřenými kupními smlouvami nevyjádřil nejpozději při přijetí poslední dodatečné faktury výhradu s plněním.

Na tomto základě insolvenční soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, neboť výhradu týkající se smluvní pokuty žalobce neuplatnil, čímž mu právo na smluvní pokuty zaniklo.

Přitom zdůraznil, že v souladu s ustanovením § 23 odst. 2 a 3 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém (dále jen „ZMPS“), zjistil (za asistence Ministerstva spravedlnosti) obsah německé právní úpravy, přičemž z ustanovení § 341 odst. 3 německého občanského zákoníku (dále jen „BGB“) plyne, že akceptuje-li věřitel plnění, může pokutu požadovat pouze tehdy, když si na to při akceptaci vyhradil právo. Jinými slovy, právo na smluvní pokutu podle německé právní úpravy zaniká, jestliže si věřitel při přijetí opožděného plnění nevyhradí právo na zaplacení smluvní pokuty.

Jakkoli citované ustanovení nevyžaduje písemnou formu ani pro sjednání smluvní pokuty, ani pro uplatnění uvedené výhrady, v poměrech založených kupními smlouvami nezbytnost písemné formy plyne přímo z dohody smluvních stran obsažené v článku J. 2 kupních smluv, podle níž veškeré úkony týkající se kupních smluv musí být činěny písemně. Z tohoto ujednání lze dovodit, že smluvní strany projevily vůli, aby i případná výhrada k uplatnění smluvních pokut (jakožto jednostranný úkon věřitele mající zásadní vliv na výši dlužného plnění) byla učiněna písemně.

Žalobce u kupních smluv číslo KW 20110006, KW 20110034 a KW 20110040 ani netvrdil, že by výhrady k zachování nároku na smluvní pokuty učinil v písemné formě, uplatnění výhrady ve vztahu ke kupní smlouvě číslo KW 20100041 pak insolvenční soud považuje za „neúčinné“, neboť bylo provedeno e-mailovou zprávou žalobce adresovanou dlužníku dne 30. listopadu 2011, tedy v době, kdy dlužník ještě nebyl s plněním svého závazku podle označené kupní smlouvy v prodlení.

Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek insolvenčního soudu v bodě I. výroku jen tak, že určil pravost pohledávky žalobce za dlužníkem ve výši 5.209.739,85 Kč; ve zbývající části bodu I. výroku jej potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).

Odvolací soud poté, co zopakoval dokazování kupní smlouvou číslo KW 20100041, shledal správnými skutková zjištění učiněná insolvenčním soudem a dospěl k následujícím závěrům:

1/ V projednávané věci jsou v jedné listině vždy obsaženy dvě samostatné smlouvy, a to kupní smlouva a smlouva o smluvní pokutě, obsažená v jejím článku G.

2/ Podle německého práva není zásadně třeba k platnému uzavření smlouvy o smluvní pokutě a k uplatnění práv a povinností v ní sjednaných písemná forma, přičemž ustanovení BGB ohledně závazkových právních vztahů jsou dispozitivní, od nichž se smluvní strany mohou odchýlit, což se v projednávané věci stalo.

3/ Ujednání obsažené v článku J. kupních smluv se vztahuje i na smlouvy o smluvní pokutě, jež byly písemně uzavřeny na totožné listině jako kupní smlouvy. Proto podle odvolacího soudu platí, že i pro uzavření smlouvy o smluvní pokutě a stejně tak pro uplatnění práv z ní vyplývajících musí smluvní účastníci dodržet písemnou formu uplatnění svého práva, neboť si to výslovně dohodli a písemná forma se vztahuje i na uplatnění práva na smluvní pokutu, neboť takové uplatnění práva spadá pod pojem „vedlejší ujednání“.

4/ Žalobce neprokázal písemné uplatnění práva na smluvní pokutu u smluv číslo KW 20110006, KW 20110034 a KW 20110040.

5/ Písemnou formu naopak žalobce dodržel u kupní smlouvy číslo KW 20100041, když uplatnění práva na smluvní pokutu mohl nepochybně učinit i podle německého práva elektronickými prostředky. Odvolací soud přitom nesdílí názor insolvenčního soudu, že výhrada žalobce vznesená v elektronické zprávě ze dne 30. listopadu 2011 nemá žádné právní účinky, neboť byla učiněna v době, kdy dlužník ještě nebyl v prodlení s plněním svého závazku z kupní smlouvy. Žalobce v označené zprávě dlužníkovi navrhuje změnu původních termínů plnění (z nichž část již marně uplynula), s tím, že při dodržení nových termínů se jednostranně vzdá uplatnění penále za pozdní dodání, ale nebudou-li tyto nové termíny dodrženy, vyhrazuje si podle smlouvy uplatnění penále. Jelikož nebylo prokázáno, že by dlužník navrhovanou změnu termínů písemně akceptoval, ani že by tyto nové termíny plnění případně dodržel, je nepochybné, že v době, kdy žalobce tuto zprávu vyhotovil, již byl dlužník (byť částečně) v prodlení s plněním svého závazku. Podle článku G. 6. navíc mohl žalobce učinit výhradu smluvní pokuty nejpozději v době obdržení „poslední dílčí faktury“, z čehož podle odvolacího soudu logicky vyplývá, že tak mohl učinit i dříve.

6/ Důvodnou není ani námitka nesprávného obsazení insolvenčního soudu, neboť písemným opatřením předsedy Krajského soudu v Českých Budějovicích JUDr. Milana Tripese (viz č. l. 173 spisu) byla věc v souladu s ustanovením § 160 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), od 1. prosince 2014 přidělena k vyřízení soudci JUDr. Ondřeji Ludvíkovi. Daný organizační úkon není podle odvolacího soudu třeba doručovat účastníkům řízení, neboť ti jej mohli zjistit ze spisu, do něhož mají právo nahlížet. Ve věci tedy jednal a rozhodoval zákonný soudce.

7/ Odvolací námitka, že insolvenční soud nesprávně aplikoval zákonnou koncentraci řízení, nemůže mít v poměrech dané věci vliv na správnost rozhodnutí insolvenčního soudu ve věci samé, neboť žalobce postupem insolvenčního soudu nebyl omezen v jeho právu navrhovat a předkládat soudu důkazy. Jestliže insolvenční soud neprovedl některé důkazy navrhované žalobcem, pak tak učinil proto, že je nepovažoval za relevantní k prokázání žalobních nároků, přičemž tento postup shledává odvolací soud správným.

8/ Námitka žalobce, podle níž si insolvenční soud obstaral právní předpisy německého práva jen ve spolupráci s Ministerstvem spravedlnosti České republiky, je „zcela účelová“, neboť žalobce netvrdil ani nedoložil, že český překlad německého BGB opatřený insolvenčním soudem je obsahově nesprávný, přičemž navíc výklad ustanovení německého práva Ministerstvem spravedlnosti soud nezavazuje.

Z výše uvedených důvodů odvolací soud změnil rozsudek insolvenčního soudu v části, v níž se žalobce domáhal určení pravosti pohledávky související s kupní smlouvou číslo KW 20100041, přihlášené do insolvenčního řízení ve výši 5.209.739,85 Kč, a v tomto rozsahu žalobě vyhověl. Ve zbývající části výroku o věci samé pak rozsudek insolvenčního soudu potvrdil jako věcně správný.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání žalobce i žalovaná.

Žalobce, který svým dovoláním (posuzováno podle jeho obsahu) napadl potvrzující část prvního výroku rozsudku odvolacího soudu, opírá přípustnost dovolání o ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), maje za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, případně jsou dovolacím soudem rozhodovány rozdílně. Konkrétně jde podle dovolatele o následující otázky:

1/ Je v souladu s insolvenčním zákonem a s právem na zákonného soudce a na nezávislý soud postup předsedy insolvenčního soudu, který neodůvodněným rozhodnutím změní soudce příslušného věc projednat, a to s odkazem na ustanovení § 160 odst. 2 insolvenčního zákona, aniž by takovou změnu předpokládal rozvrh práce soudu a aniž by bylo rozhodnutí předsedy insolvenčního soudu doručeno účastníkům řízení?

2/ Lze podle práva Spolkové republiky Německo (jak učinily soudy obou stupňů) smluvní ustanovení, které stanoví písemnou formu pro změny, doplnění, jakož i případná vedlejší ujednání smluvních stran, interpretovat tak, že se vztahuje i na jednostranná právní jednání smluvních stran, a to konkrétně na výhradu jedné ze smluvních stran vůči druhé smluvní straně?

3/ Je z pohledu ZMPS přípustné, aby soud bez ohledu na žalobcem sdělený a doložený obsah německého práva postupoval podle § 23 odst. 3 ZMPS a vyžádal si obsah německého práva od Ministerstva spravedlnosti?

4/ Je přípustné, aby soud neuplatnil koncentraci řízení ve vztahu k insolvenčnímu správci jako žalovanému v incidenčním sporu ohledně obsahu jeho popěrného úkonu?

K jednotlivým otázkám předestřeným v dovolání uplatňuje žalobce následující argumentaci:

K otázce ad 1/

Podle žalobce byl postup insolvenčního soudu v rozporu se zákonem, neboť opatření předsedy insolvenčního soudu nebylo odůvodněno a nebylo doručeno účastníkům řízení, čímž bylo porušeno právo žalobce na spravedlivý proces a na zákonného soudce. Dále namítá, že původní soudce (JUDr. Toufar) v řízení učinil několik úkonů, než mu byla věc odňata, nedošlo ke změně rozvrhu práce a rozvrhem práce nebyla stanovena jasná pravidla a postup, podle kterých je příslušný soudce určen. Potud odkazuje na rozsáhlou judikaturu Nejvyššího soudu, Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva.

K otázce ad 2/

Žalobce namítá, že výhrada k uplatnění smluvní pokuty je jednostranným právním jednáním, které nelze považovat za ujednání smluvních stran, změny nebo doplnění smlouvy dle článku J. 2. kupních smluv (kupní smlouvy neobsahují žádné výslovné ustanovení o nutnosti písemné formy výhrady). Opačná interpretace (zastávaná oběma soudy) odporuje německému právu, ustanovení § 341 odst. 3 BGB i samotnému znění kupních smluv.

Také z německé odborné literatury a judikatury plyne, že „smluvní ujednání o nutnosti písemné formy dodatků smlouvy nemá na formu jednostranných právních jednání vliv“. V této souvislosti odkazuje zejména na rozhodnutí německého Spolkového soudního dvora ze dne 10. listopadu 2010, sp. zn. VII ZR 300/09 (správně „VIII ZR 300/09“). Žalobce proto dovozuje, že z německého práva ani z kupních smluv nevyplývá nutnost písemné formy výhrad podle § 341 odst. 3 BGB, když postačí vznést výhrady v ústní formě (či jen konkludentně). Vlivem nesprávného právního posouzení věci navíc v projednávané věci nebyly provedeny navrhované důkazy, jež by osvědčovaly, že výhrady byly učiněny (ústně či konkludentně).

K otázce ad 3/

Žalobce soudům obou stupňů vytýká, že nevyšly z obsahu německého práva, jež jim byl žalobcem sdělen, když přihlédly pouze ke sdělení Ministerstva spravedlnosti a argumentaci žalobce (včetně předložené německé judikatury a odborné literatury) zcela ignorovaly.

K otázce ad 4/

Podle žalobce insolvenční soud neuplatnil koncentraci řízení ve vztahu k žalované a soudy jí tak ponechaly možnost popěrný úkon měnit kdykoli během řízení. V této souvislosti žalobce rovněž odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2009, sp. zn. 21 Cdo 4957/2007, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. května 2001, sp. zn. 32 Cdo 1726/98 (jde o rozsudek uveřejněný pod číslem 76/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Z výše uvedených důvodů žalobce požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu v potvrzující části, jakož i rozhodnutí insolvenčního soudu v zamítavé části týkající se pohledávek žalobce P 307-2, P 307-3 a P 307-4 a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.

Rovněž žalovaná opírá přípustnost dovolání o ustanovení § 237 o. s. ř., s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Podle žalované jde o posouzení otázky, „jaké nároky co do obsahu a formy jsou kladeny německým právem na právní jednání a zda byly tyto podmínky v e-mailovém sdělení žalobce ze dne 30. listopadu 2011 beze zbytku splněny“.

Žalovaná uvádí, že z pohledu BGB a německého soukromého práva je nezbytné, aby „právní jednání bylo natolik určité a srozumitelné, aby bylo vůbec možné zjistit jeho obsah“, přičemž z e-mailového sdělení žalobce dlužníkovi ze dne 30. listopadu 2011 nevyplývá, že by žalobce uplatnil výhradu smluvní pokuty jednoznačně, určitě a srozumitelně, když sdělení je pouhým konstatováním případného nároku žalobce při nesplnění povinnosti dlužníka plnit v prodloužené lhůtě.

Proto požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že rozsudek insolvenčního soudu se i v této části potvrzuje.

Žalobce ve vyjádření navrhuje dovolání žalované odmítnout jako nepřípustné, s tím, že žalovaná nevymezuje k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, případně zamítnout jako neopodstatněné.

Rovněž žalovaná ve vyjádření navrhuje dovolání žalobce odmítnout, případně jako nedůvodné zamítnout.

S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném do 29. září 2017 (článek II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).

Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání.

Z ustanovení § 237 o. s. ř. se podává, že dovolání je přípustné (není-li stanoveno jinak) proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

I. K dovolání žalobce.

Řešení otázek ad 1/ a ad 4/ zjevně přípustnost podaného dovolání nezakládá.

Námitkami k nesprávnému obsazení soudu vystihuje dovolatel z obsahového hlediska tzv. zmatečnostní vadu řízení ve smyslu ustanovení § 229 odst. 1 písm. f) o. s. ř.. Zmatečnostní vady řízení přitom již od 1. ledna 2001 nejsou způsobilým dovolacím důvodem (k jejich prověření slouží žaloba pro zmatečnost) a přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. tudíž nezakládají. K tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002, uveřejněné pod číslem 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a pro dobu od 1. ledna 2013 např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2015, sp. zn. 29 Cdo 5075/2014, uveřejněného pod číslem 29/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2016, sen. zn. 29 NSČR 7/2014, uveřejněného pod číslem 76/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Na řešení otázek souvisejících s uplatněním zásady koncentrace řízení podle ustanovení § 118b o. s. ř. pak napadené rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá (podle odvolacího soudu totiž neprovedl insolvenční soud některé z žalobcem navrhovaných důkazů proto, že je nepovažoval za relevantní k prokázání rozhodných skutečností, nikoli z toho důvodu, že by žalobce tyto důkazy uplatnil nepřípustně až poté, co nastaly účinky koncentrace řízení).

Dovolání naopak shledává Nejvyšší soud přípustným k řešení ostatních žalobcem předestřených otázek (ad 2/ a ad 3/), týkajících se v převážné míře problematiky zjišťování obsahu cizího práva a jeho aplikace na projednávanou věc, když potud jde zčásti o otázky, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, zčásti pak o otázky dovolacím soudem v daných souvislostech dosud beze zbytku nezodpovězené.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Z ustanovení § 23 ZMPS se podává, že pokud dále není stanoveno něco jiného, obsah zahraničního práva, jehož se má použít podle ustanovení tohoto zákona, se zjišťuje bez návrhu z úřední povinnosti. Soud nebo orgán veřejné moci, který rozhoduje ve věcech upravených tímto zákonem, učiní k jeho zjištění všechna potřebná opatření (odstavec 2). Jestliže soudu nebo orgánu veřejné moci, který rozhoduje ve věcech upravených tímto zákonem, není obsah zahraničního práva znám, může si k jeho zjištění vyžádat také vyjádření Ministerstva spravedlnosti (odstavec 3).

Podle článku 3 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. června 2008, o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I), se smlouva řídí právem, které si strany zvolí. Volba musí být vyjádřena výslovně nebo jasně vyplývat z ustanovení smlouvy nebo okolností případu. Strany si mohou zvolit právo rozhodné pro celou smlouvu nebo pouze pro její část.

Podle článku 12 nařízení Řím I se právem rozhodným pro smlouvu podle tohoto nařízení řídí (také) výklad [písmeno a)] a plnění závazků vyplývajících ze smlouvy [písmeno b)].

Nejvyšší soud se ve své rozhodovací činnosti otázkou zjišťování obsahu cizího práva opakovaně zabýval, přičemž jeho judikatura je ustálena v závěrech, podle kterých:

1/ Justiční orgán má zásadně zjišťovat obsah cizího práva jakýmkoli dostupným, spolehlivým způsobem; může si opatřit znalost cizího práva přímo sám z pramenů jemu dostupných, jsou-li dostatečně spolehlivé, zejména s ohledem na možnost změn, ke kterým v cizím právním řádu může kdykoliv dojít. Může požadovat součinnost od účastníků, zejména jde-li o cizí právnické osoby, které mají vlastní právníky, nebo jsou-li účastníci zastoupeni advokáty, kteří mají možnost opatřit si od svého zahraničního spojení příslušné prameny, literaturu nebo vyjádření a posudky, jakož i požadovat od účastníka předložení osvědčení o cizím právu, vydaného příslušným orgánem cizího státu, případně si opatřit posudek příslušného znalce.

K tomu srov. shodně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2013, sp. zn. 23 Cdo 1308/2011, jehož závěry, ač přijaté při výkladu ustanovení § 53 zákona č. 96/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, se nepochybně plně prosadí i při výkladu nové právní úpravy obsažené v § 23 ZMPS.

2/ Pro zjištění obsahu cizího práva přitom nestačí zjistit pouhý text právního předpisu, ale také informace o jeho výkladu (odbornou komentářovou literaturu, judikaturu apod.), pokud ze samotného textu cizího práva není jeho obsah a způsob aplikace jednoznačný. Soud je povinen pro zjištění cizího práva učinit všechna nezbytná opatření, jež jsou reálně dostupná; bude záviset na okolnostech konkrétního případu, jaké opatření z těch, které přicházejí v úvahu, zvolí (srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. prosince 2015, sp. zn. 33 Cdo 4334/2014).

V poměrech projednávané věci vyplynula povinnost soudu použít cizí právo již z článku 3 odst. 1 nařízení Řím I (které se v souladu s jeho článkem 1 uplatní i na posuzované smluvní závazkové vztahy), když smluvní strany si pro všechny uzavřené kupní smlouvy zvolily jako rozhodné právo Spolkové republiky Německo (viz článek J. 7. kupních smluv).

Obecně platí, že použití cizího práva by zásadně mělo vést ke stejnému výsledku, jako kdyby je aplikoval orgán státu, o jehož právo jde. Zpravidla proto nepostačí zjistit pouhý text právního předpisu, ale v rozsahu potřebném pro výklad zjištěné právní normy bude rovněž nezbytné získat přístup také k relevantní judikatuře či odborné literatuře, zabývající se řešenou problematikou. Pravidlo, podle kterého se právem rozhodným pro smlouvu řídí rovněž jeho výklad, ostatně pro poměry projednávané věci plyne přímo z textu nařízení Řím I [srov. článek 12 odst. 1 písm. a) nařízení].

Soudy nižších stupňů při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku shodně uzavřely, že smluvní ujednání obsažené v článku J. každé z kupních smluv, které stanoví pro „změny, doplnění, jakož i případná vedlejší ujednání týkající se této smlouvy“ písemnou formu, lze interpretovat tak, že se vztahuje rovněž na jednostranné právní jednání některé ze smluvních stran, včetně jednání, kterým věřitel uplatňuje výhradu smluvní pokuty podle § 341 odst. 3 BGB. Pro takový právní závěr si ovšem ani jeden ze soudů neopatřil dostatečný podklad v obsahu německého práva. Výklad sporného právního jednání (ujednání obsaženého v článku J. kupních smluv) soudy provedly, aniž zjistily, podle jakých pravidel má být při výkladu postupováno podle německého práva a jakým způsobem k normovaným výkladovým pravidlům přistupuje německá judikatura a odborná literatura. Za tohoto stavu pak nelze ani přezkoumat, zda závěr soudů nižších stupňů o nezbytnosti písemné formy výhrady podle § 341 odst. 3 BGB rozhodným výkladovým pravidlům odpovídá.

Žalobci lze v této souvislosti přisvědčit i v tom, že nabízel-li v průběhu řízení soudu listiny, z nichž bylo (alespoň částečně) možné zjistit obsah cizího práva (včetně relevantní judikatury a odborné literatury vztahující se k řešeným otázkám), nemohl soud takový zdroj poznání obsahu cizího práva pominout a při výkladu sporného právního jednání k takto zjištěným skutečnostem nepřihlížet (nijak se s nimi nevypořádat).

Se zřetelem k výše uvedenému je tak závěr odvolacího soudu, že v poměrech dané věci musela být výhrada smluvní pokuty podle § 341 odst. 3 BGB učiněna v písemné formě, minimálně předčasný a dovolání žalobce je již na tomto základě opodstatněné.

II. K dovolání žalované.

Dovolání žalované shledává Nejvyšší soud rovněž přípustným podle ustanovení § 237 o. s. ř., a to k řešení otázek žalovanou otevřených, neboť zčásti jde o otázky, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, zčásti pak o otázky dovolacím soudem v daných souvislostech dosud beze zbytku nezodpovězené.

Také dovolání žalované je přitom důvodné, když potud se plně prosadí výše uvedené výhrady dovolacího soudu k postupu soudů nižších stupňů při výkladu (mezi účastníky) sporného právního jednání. Ani zde totiž soudy nižších stupňů při posuzování obsahu elektronického podání žalobce ze dne 30. listopadu 2011 nepostupovaly výše popsaným způsobem a jejich závěr o tom, že žalobce v označené zprávě vskutku uplatnil výhradu smluvní pokuty, je rovněž předčasný.

V projednávané věci je navíc řízení zatíženo zmatečností vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst. 1 písm. f) o. s. ř., na níž v podaném dovolání poukazoval i žalobce.

Jakkoliv zmatečnostní vady nejsou (jak bylo uvedeno shora) přípustným dovolacím důvodem, u přípustného dovolání Nejvyšší soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

Z obsahu spisu je přitom zřejmé, že projednávaná věc byla u insolvenčního soudu původně přidělena (v souladu s rozvrhem práce) do soudního oddělení číslo 29 soudci JUDr. P. T., který poté jednak usnesením ze dne 27. srpna 2014, č. j. 29 ICm 2713/2014-165, vyzval žalobce k zaplacení soudního poplatku za žalobu, jednak usnesením ze dne 5. září 2014, č. j. 29 ICm 2713/2014-167, vyzval žalovaného (předchozího insolvenčního správce dlužníka), aby se vyjádřil k žalobě. Následně předseda Krajského soudu v Českých Budějovicích JUDr. M. T. písemným opatřením ze dne 1. prosince 2014 (viz č. l. 173 spisu) přidělil s odkazem na ustanovení § 160 odst. 2 insolvenčního zákona věc k vyřízení soudci JUDr. O. L.

Nejvyšší soud (v době po vydání dovoláním napadeného rozhodnutí) v rozsudku ze dne 30. března 2017, sen. zn. 29 ICdo 28/2016, uveřejněném pod číslem 107/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ovšem vysvětlil, že ustanovení § 160 odst. 2 insolvenčního zákona (ve znění účinném do 30. června 2017), umožňující přikázání incidenčního sporu jinému soudci insolvenčního soudu, než který rozhoduje v insolvenčním řízení dotčeného dlužníka, je třeba vykládat v mezích nastavených článkem 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a – mimo jiné – ustanovením § 42 odst. 4 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích. S odkazem na závěry, jež k výkladu tohoto ustanovení formuloval v rozsudku ze dne 22. října 2008, sp. zn. 21 Cdo 1222/2008, pak Nejvyšší soud uzavřel, že předseda insolvenčního soudu zásadně nemůže incidenční spor přidělit jinému soudci téhož soudu podle citovaného ustanovení tehdy, byl-li ve věci učiněn úkon. Přikáže-li předseda insolvenčního soudu incidenční spor v rozporu s uvedeným požadavkem, a projedná-li a rozhodne věc takto nově určený soudce, platí, že věc projednal a rozhodl nesprávně obsazený insolvenční soud a tedy, že v řízení před insolvenčním soudem byl účastníkům řízení (incidenčního sporu) odňat zákonný soudce.

Z řečeného se podává, že v projednávané věci došlo ke změně v obsazení soudu v rozporu s ustanovením § 160 odst. 2 insolvenčního zákona (v rozhodném znění) a rozhodnutí insolvenčního soudu je tak postiženo zmatečnostní vadou vymezenou v § 229 odst. 1 písm. f) o. s. ř.

Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), zrušil rozsudek odvolacího soudu a spolu s ním ze stejných důvodů i rozsudek insolvenčního soudu a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).

Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud (insolvenční soud) závazný. V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů