// Profipravo.cz / Procesní shrnutí 15.04.2020
Nahrazení vůle při uzavírání dohody vlastníků provozně souvisejících vodovodů
Úprava § 8 odst. 3 ZVK účinná od 1. 1. 2014 již neobsahuje ustanovení, podle něhož v případech, kdy nedošlo k písemné dohodě mezi vlastníky vodovodů provozně souvisejících, rozhodlo o úpravě vzájemných práv a povinností Ministerstvo zemědělství. Se zřetelem k tomu, že jde o dohody, jejichž předmětem je úprava vzájemných vztahů vlastníků vodovodů provozně souvisejících ryze soukromoprávního charakteru, lze s přihlédnutím k § 12 o. z. dovodit, že řešení případných sporů z toho vyplývajících bude náležet do pravomoci soudu. V případě neexistence dohody vlastníků provozně souvisejících vodovodů rozhodne o žalobě o nahrazení vůle k uzavření takové dohody soud. O bilančních nárocích na zdroje zásobování pitnou vodou ze skupinových vodovodů a vodárenských soustav, nedojde-li k dohodě jejich vlastníka nebo provozovatele s jednotlivými vlastníky nebo provozovateli připojených vodovodů, rozhodne Ministerstvo zemědělství.
Nedohodnou-li se vlastníci provozně souvisejících vodovodů v souvislosti se sjednáváním dohody uzavírané podle § 8 odst. 3 ve spojení s odst. 15 ZVK na „množství předané pitné vody“, byť z důvodu, že mezi nimi nedošlo k dohodě o bilančních nárocích na zdroje zásobování pitnou vodou ze skupinových vodovodů a vodárenských soustav, pak pouze ohledně těchto bilančních nároků rozhodne Ministerstvo zemědělství. To jako správní orgán podle stávající úpravy však nemá pravomoc rozhodovat o úpravě práv a povinností mezi vlastníky provozně souvisejících vodovodů.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 4239/2018, ze dne 22. 1. 2020
Dotčené předpisy:
§ 8 odst. 3 zák. č. 274/2001 Sb. ve znění od 1. 1. 2014
§ 8 odst. 15 písm. a) zák. č. 274/2001 Sb. ve znění od 1. 1. 2014
§ 29 odst. 3 písm. b) zák. č. 274/2001 Sb.
Kategorie: soudní pravomoc a příslušnost; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 4. 1. 2018, č. j. 35 C 57/2017-38, zastavil řízení o žalobě, kterou se žalobce domáhá nahrazení projevu vůle žalované k uzavření dohody vlastníků provozně souvisejících vodovodů, s tím, že věc bude po právní moci rozhodnutí postoupena Ministerstvu zemědělství; zároveň rozhodl o nákladech řízení.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 14. 3. 2018, č. j. 30 Co 87/2018-64, usnesení soudu I. stupně potvrdil „v rozsahu, v němž se žalobce domáhal nahrazení souhlasu žalované s ujednáním čl. IV. bod 1.1 navrhované smlouvy (o maximálním množství předané pitné vody)“; ve zbývajícím rozsahu usnesení změnil tak, že se řízení nezastavuje.
Žalovaná včas podaným dovoláním brojí proti potvrzující části usnesení odvolacího soudu. Jeho přípustnost zakládá na přesvědčení, že napadené rozhodnutí závisí na řešení doposud neřešených otázek, jež odvolací soud nesprávně právně posoudil. Za první z nich označila otázku, zda je k přiřazení konkrétního vodovodu k systému vodovodu při absenci jejich zákonných definic ve spojení s absencí relevantních technických údajů v žalobě třeba odborných znalostí, závisí-li rozhodnutí na posouzení, ke kterému systému vodovodu přísluší konkrétní vodovod – tedy zda může soud sám bez odborných znalostí posoudit, zda vodovod žalobce tvoří s vodovodem žalované „technicky ucelené vodovodní zařízení“ a zda jsou či nejsou tyto vodovody „skupinovým vodovodem“. Jako další předkládá k posouzení otázku, zda lze připustit zastavení řízení o nahrazení projevu vůle uzavřít smlouvu o úpravě vzájemných práv a povinností vlastníků provozně souvisejících vodovodů, která je svou podstatou kupní smlouvou v části týkající se předmětu koupě a ujednání o jeho množství, a postoupení věci v této části k rozhodnutí správnímu orgánu, přičemž bude pokračováno v řízení před soudem ohledně ostatních ujednání smlouvy. Jako poslední formuluje otázku, zda v rozsahu zastavení řízení a postoupení věci Ministerstvu zemědělství jde o věc náležející do jeho pravomoci. Nesprávnost právního závěru odvolacího soudu dovolatelka spatřuje v tom, že sporné ujednání ohledně maximálního množství předané pitné vody nelze ztotožňovat s bilančními nároky na zdroje zásobování pitnou vodou ze skupinových vodovodů a vodárenských soustav, o nichž má rozhodovat Ministerstvo zemědělství.
Nejvyšší soud dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. - dále jen „o. s. ř.“).
Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud.
Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Námitkou, zda je třeba odborných znalostí k posouzení, ke kterému systému vodovodu přísluší konkrétní vodovod a zda může soud sám bez odborných znalostí posoudit, zda vodovod žalobce tvoří s vodovodem žalované „technicky ucelené vodovodní zařízení“ a zda jsou či nejsou tyto vodovody „skupinovým vodovodem“, dovolatelka neotvírá k dovolacímu přezkumu žádnou právní otázku, na níž by bylo napadené rozhodnutí založeno. Posouzením, zda v konkrétním případě jde o „technicky ucelené zařízení“ či o „skupinový vodovod“, se odvolací soud zabýval v souvislosti s tím, zda obsahem dohody, jejíhož uzavření se žalobce domáhá, je otázka bilančních nároků. Nicméně, jak bude rozvedeno dále, uvedená otázka není z pohledu závěru odvolacího soudu ohledně zastavení řízení a postoupení věci Ministerstvu zemědělství v projednávané věci určující.
Dovolání však je přípustné pro řešení otázky týkající se rozsahu nahrazení vůle při uzavírání dohody vlastníků provozně souvisejících vodovodů (§ 8 odst. 3 zákona č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích, ve znění účinném od 1. 1. 2014 - dále jen „ZVK“) se zřetelem k působnosti Ministerstva zemědělství rozhodovat o bilančních nárocích na zdroje zásobování pitnou vodou (§ 29 odst. 3 písm. b/ ZVK), jež nebyla v daných souvislostech dovolacím soudem dosud řešena a pro rozhodnutí v dané věci je její posouzení určující.
Ve vztahu k uvedené otázce je dovolání důvodné.
Podle § 8 odst. 3 ZVK vlastníci vodovodů nebo kanalizací provozně souvisejících, popřípadě jejich částí provozně souvisejících, upraví svá vzájemná práva a povinnosti písemnou dohodou tak, aby bylo zajištěno kvalitní a plynulé provozování vodovodu nebo kanalizace. Tato dohoda je podmínkou kolaudačního souhlasu podle stavebního zákona.
Podle § 8 odst. 4 ZVK vlastníci vodovodů nebo kanalizací, jakož i vlastníci vodovodních řadů, vodárenských objektů, kanalizačních stok a kanalizačních objektů provozně souvisejících, jsou povinni umožnit napojení vodovodu nebo kanalizace jiného vlastníka, pokud to umožňují kapacitní a technické možnosti. Současně uzavřou vlastníci těchto vodovodů a kanalizací písemnou dohodu podle odstavce 3. Možnost napojení k zabezpečení dodávek pitné vody nebo odvádění odpadních vod nesmí být podmiňována vyžadováním finančních nebo jiných plnění. Náklady na realizaci napojení vodovodu nebo kanalizace hradí vlastník, jemuž je umožněno napojení vodovodu nebo kanalizace.
Podle § 8 odst. 15 písm. a) ZVK písemná dohoda vlastníků provozně souvisejících vodovodů musí alespoň obsahovat strany dohody, předmět dohody včetně uvedení vlastnictví vodovodů, stanovení podmínek dodávky (jakost, množství, tlakové poměry, měření, kontrola podmínek, zajištění funkčnosti, postup v odstranění závad, vzájemná informovanost, řešení sporů), specifikace nákladů a jejich kontroly, způsob plateb, smluvní sankce, možnost změn a doba platnosti této dohody.
Podle § 29 odst. 2 ZVK je v působnosti Ministerstva zemědělství dále regulace oboru vodovodů a kanalizací, ochrana spotřebitelů a podpora hospodářské soutěže v prostředí přirozeného monopolu tohoto oboru, k uspokojování požadavků na dodávku pitné vody, odvádění a čištění odpadních vod včetně nákladů, zajištění dohledu nad zpracováním a plněním plánů financování obnovy vodovodů a kanalizací a poskytování objektivních informací z oboru vodovodů a kanalizací veřejnosti.
Podle § 29 odst. 3 písm. b) ZVK Ministerstvo zemědělství v rámci své působnosti podle odstavce 2 rozhoduje o bilančních nárocích na zdroje zásobování pitnou vodou ze skupinových vodovodů a vodárenských soustav, nedojde-li k dohodě jejich vlastníka nebo provozovatele s jednotlivými vlastníky nebo provozovateli připojených vodovodů.
Podle čl. II bodu 6 zákona č. 275/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích pro veřejnou potřebu a o změně některých zákonů (zákon o vodovodech a kanalizacích), ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon), ve znění pozdějších předpisů, písemné dohody vlastníků provozně souvisejících vodovodů a vlastníků provozně souvisejících kanalizací uzavřené před účinností tohoto zákona musí být uvedeny do souladu s ustanovením § 8 odst. 15 tohoto zákona do 1. ledna 2020.
Podle § 12 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), každý, kdo se cítí ve svém právu zkrácen, může se domáhat ochrany u orgánu vykonávajícího veřejnou moc (dále jen „orgán veřejné moci“). Není-li v zákoně stanoveno něco jiného, je tímto orgánem veřejné moci soud.
Úprava § 8 odst. 3 ZVK účinná od 1. 1. 2014 již neobsahuje ustanovení, podle něhož v případech, kdy nedošlo k písemné dohodě mezi vlastníky vodovodů provozně souvisejících, rozhodlo o úpravě vzájemných práv a povinností Ministerstvo zemědělství. Se zřetelem k tomu, že jde o dohody, jejichž předmětem je úprava vzájemných vztahů vlastníků vodovodů provozně souvisejících ryze soukromoprávního charakteru, lze s přihlédnutím k § 12 o. z. dovodit, že řešení případných sporů z toho vyplývajících bude náležet do pravomoci soudu. K tomuto řešení se přiklání i doktrína (srov. Nohejl, L., Žaludová, L. a kol. Zákon o vodovodech a kanalizacích. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2015, str. 102 -140). Potud je správný závěr odvolacího soudu, že v případě neexistence dohody vlastníků provozně souvisejících vodovodů rozhodne o žalobě o nahrazení vůle k uzavření takové dohody soud. Přitom stále platí, že o bilančních nárocích na zdroje zásobování pitnou vodou ze skupinových vodovodů a vodárenských soustav, nedojde-li k dohodě jejich vlastníka nebo provozovatele s jednotlivými vlastníky nebo provozovateli připojených vodovodů, rozhodne Ministerstvo zemědělství.
Zbývá vyřešit otázku postupu odvolacího soudu, který řízení „v rozsahu, v němž se žalobce domáhal nahrazení souhlasu žalované s ujednáním čl. IV. bod 1.1 navrhované smlouvy (o maximálním množství předané pitné vody)“ zastavil a v tomto rozsahu věc postoupil Ministerstvu zemědělství s odůvodněním, že do jeho působnosti náleží rozhodování o bilančních nárocích na zdroje zásobování pitnou vodou ze skupinových vodovodů a vodárenských soustav, nedojde-li k dohodě jejich vlastníka nebo provozovatele s jednotlivými vlastníky nebo provozovateli připojených vodovodů.
Ustanovení § 8 odst. 4 ZVK ukládá vlastníkům vodovodů nebo kanalizací, jakož i vlastníkům vodovodních řadů, vodárenských objektů, kanalizačních stok a kanalizačních objektů provozně souvisejících, povinnost umožnit napojení vodovodu nebo kanalizace jiného vlastníka, pokud to umožňují kapacitní a technické možnosti. Cílem této úpravy je zabezpečení kvalitního a plynulého provozování vodovodu nebo kanalizace. Znění zákona účinné do 31. 12. 2013 nekladlo co do obsahu na takovou dohodu žádné požadavky. Zákonem č. 275/2003 Sb. došlo s účinností od 1. 1. 2014 k doplnění § 8 ZVK o odstavec 15, který v písm. a) stanoví minimální obsahové požadavky na písemnou dohodu vlastníků provozně souvisejících vodovodů. Těmito obsahovými požadavky, jak vyplývá z jejich výčtu, jsou (mimo dalších) i „stanovení podmínek dodávky“, čímž je míněna „jakost, množství, tlakové poměry, měření, kontrola podmínek, zajištění funkčnosti, postup v odstranění závad, vzájemná informovanost a řešení sporů“.
Podle § 29 odst. 3 písm. a) ZVK Ministerstvo zemědělství v rámci své působnosti v oblastech vyjmenovaných v § 29 odst. 2 ZVK (regulace oboru vodovodů, ochrana spotřebitelů a podpora hospodářské soutěže v prostředí přirozeného monopolu tohoto oboru, k uspokojování požadavků na dodávku pitné vody, odvádění a čištění odpadních vod včetně nákladů, zajištění dohledu nad zpracováním a plněním plánů financování obnovy vodovodů a kanalizací a poskytování objektivních informací z oboru vodovodů a kanalizací veřejnosti) rozhoduje o bilančních nárocích na zdroje zásobování pitnou vodou ze skupinových vodovodů či vodárenských soustav, nedojde-li k dohodě vlastníka nebo provozovatele s jednotlivými vlastníky nebo provozovateli připojených vodovodů.
Z citované právní úpravy nevyplývá, že by působnost Ministerstva zemědělství „rozhodovat o bilančních nárocích na zdroje zásobování pitnou vodou ze skupinových vodovodů či vodárenských soustav, nedojde-li k dohodě vlastníka nebo provozovatele s jednotlivými vlastníky nebo provozovateli připojených vodovodů“ zahrnovala též nahrazování vůle účastníků dohody vlastníků provozně souvisejících vodovodů ohledně „stanovení podmínek dodávky“, tedy konkrétně ujednání dohody o „množství předané vody“. Takový postup by znamenal, že soudním rozhodnutím by byla nahrazena vůle účastníků ohledně části dohody vlastníků provozně souvisejících vodovodů, a pouze o nahrazení vůle části smlouvy týkající se ujednání o množství předané vody by rozhodovalo Ministerstvo zemědělství. Takový výklad neobstojí i proto, že v důsledku novely provedené zákonem č. 275/2013 Sb. sice Ministerstvu zemědělství zůstala i nadále působnost rozhodovat o bilančních nárocích na zdroje zásobování pitnou vodou ze skupinových vodovodů či vodárenských soustav, nedojde-li k dohodě vlastníka nebo provozovatele s jednotlivými vlastníky nebo provozovateli připojených vodovodů, nikoliv ale, jak tomu bylo v úpravě účinné do 31. 12. 2013, pravomoc rozhodovat o právech a povinnostech vlastníků provozně souvisejících vodovodů, kteří nebyli schopni se dohodnout, přičemž takové rozhodnutí v plném rozsahu nahrazovalo dohodu těchto vlastníků. Taková úprava jeho pravomoci však nyní zcela chybí. V této souvislosti je rovněž třeba důsledně odlišit pojem „množství předané vody“ jako součást „podmínek dodávky“, jež mají být obsahovou součástí „dohody vlastníků provozně souvisejících vodovodů“ (srov. § 8 odst. 15 ZVK), od pojmu „bilančních nároků na zdroje zásobování pitnou vodou ze skupinových vodovodů a vodárenských soustav, nedojde-li k dohodě jejich vlastníka nebo provozovatele s jednotlivými vlastníky nebo provozovateli připojených vodovodů“ (§ 29 odst. 3 písm. b/ ZVK).
Lze proto uzavřít, že nedohodnou-li se vlastníci provozně souvisejících vodovodů v souvislosti se sjednáváním dohody uzavírané podle § 8 odst. 3 ve spojení s odst. 15 ZVK na „množství předané pitné vody“, byť z důvodu, že mezi nimi nedošlo k dohodě o bilančních nárocích na zdroje zásobování pitnou vodou ze skupinových vodovodů a vodárenských soustav, pak pouze ohledně těchto bilančních nároků rozhodne Ministerstvo zemědělství. To jako správní orgán podle stávající úpravy však nemá pravomoc rozhodovat o úpravě práv a povinností mezi vlastníky provozně souvisejících vodovodů (jako tomu je v projednávané věci).
Pokud v kontextu řízení o nahrazení vůle k uzavření dohody upravující práva a povinnosti vlastníků provozně souvisejících vodovodů, jejíž součástí má být „množství předané vody“, jeho určení nepředchází dohoda ohledně bilančních nároků na zdroje zásobování pitnou vodou ze skupinových vodovodů a vodárenských soustav, pak se uplatní procesní postup podle § 109 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť rozhodnutí Ministerstva zemědělství o bilančních nárocích na zdroje vody je otázkou, na níž závisí rozhodnutí v projednávané věci, kterou však soud není oprávněn v tomto řízení řešit.
Lze tedy shrnout, že není správný závěr odvolacího soudu, který potvrdil zastavení řízení „v rozsahu, v němž se žalobce domáhal nahrazení souhlasu žalované s ujednáním čl. IV. bod 1.1 navrhované smlouvy (o maximálním množství předané pitné vody)“, z důvodu, že mezi účastníky nedošlo k dohodě ohledně bilančních nároků na zdroje zásobování pitnou vodou ze skupinových vodovodů a vodárenských soustav, jejíž řešení je sice v pravomoci Ministerstva zemědělství, ale jeho působnost se na nahrazení chybějící vůle ujednání smlouvy vlastníků provozně souvisejících vodovodů ohledně maximálního množství předané vody nevztahuje.
Vzhledem k výše uvedenému je zřejmé, že odvolací soud rozhodl nesprávně, přičemž dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout, proto dovolací soud napadené rozhodnutí změnil [§ 243d odst. 1 písm. b) o. s. ř.].
Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem vysloveným v tomto rozhodnutí (§ 243g odst. 1 věta první o. s. ř. ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v konečném rozhodnutí o věci (§ 151 o. s. ř.).
Autor: -mha-