// Profipravo.cz / Procesní shrnutí 24.03.2020

Předčasně podaná žaloba na přezkum oprávněnosti výpovědi z nájmu

I. Okolnost, že žaloba na přezkum oprávněnosti výpovědi z nájmu prostoru sloužícího podnikání byla podána ještě před tím, než vypovídající straně uplynula lhůta k zpětvzetí výpovědi, není sama o sobě důvodem pro zamítnutí žaloby na přezkum oprávněnosti výpovědi podle § 2314 o. z. Je-li v době rozhodování soudu zřejmé, že lhůta pro zpětvzetí výpovědi již vypovídající straně uplynula a výpověď nebyla vzata zpět, pak soudu nic nebrání o této (původně předčasné) žalobě rozhodnout.

II. Již z výslovného znění § 2314 odst. 1, 2 o. z. je zřejmé, že podání námitek je nezbytnou podmínkou pro uplatnění žaloby na přezkoumání oprávněnosti výpovědi soudem. Nesouhlasí-li vypovídaná strana s uplatněným výpovědním důvodem, případně má-li za to, že výpověď je neplatná či zdánlivá, a chce se proto domáhat u soudu přezkumu její oprávněnosti, musí vznést proti této výpovědi námitky, a to v písemné formě a vypovídající straně je musí dodat do jednoho měsíce ode dne, kdy jí byla výpověď doručena. Jen tak jí zůstane právo na přezkoumání výpovědi u soudu. Podle § 2314 odst. 3 o. z. má pak vypovídající strana možnost zvážit důvodnost uplatněných námitek a vzít výpověď zpět, a to do jednoho měsíce ode dne, kdy jí byly námitky doručeny.

Obsah námitek § 2314 o. z. neupravuje, je-li však jejich smyslem seznámit vypovídající stranu s tím, že vypovídaná strana s výpovědí nesouhlasí, a umožnit jí předejít sporu o přezkum oprávněnosti tím, že výpověď vezme zpět, pak postačí sdělení nesouhlasu; jejich obsahem nemusí být poučení vypovídající strany o možnosti vzít výpověď zpět.

III. Dá-li se podle obsahu žaloby (s přihlédnutím k dalším doplňujícím tvrzením) uzavřít, že se žalobkyně domáhá přezkumu oprávněnosti výpovědi, a že se jedná o žalobu podle § 2314 odst. 3 o. z., není rozumný důvod, proč by měl soud jen pro nesprávnou formulaci petitu posuzovat takovou žalobu podanou ve lhůtě stanovené v § 2314 o. z. jako obecnou žalobu na určení ve smyslu § 80 o. s. ř.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 1509/2019, ze dne 18. 12. 2019

vytisknout článek


Dotčené předpisy:
§ 80 o. s. ř.
§ 2314 obč. zák.

Kategorie: nájem nebytových prostor; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:

Okresní soud v Písku (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 17. 4. 2018, č. j. 9 C 214/2017-56, zamítl žalobu na určení, že nájemní smlouva uzavřená mezi žalobkyní jako pronajímatelkou a žalovanou jako nájemcem dne 10. 3. 2017, jejímž předmětem jsou prostory ve zvýšeném přízemí přístupné z dvorku a nákladové rampy sestávající se ze tří místností včetně místnosti s nákladovou rampou umístěné v budově čp. XY, která je součástí pozemku parcelní číslo st. XY v katastrálním území a obci XY, nezanikla odstoupením žalované ze dne 31. 5. 2017, které bylo zasláno žalobkyni formou prosté nepodepsané emailové zprávy ze dne 31. 5. 2017 ve 22.16 hodin s předmětem „odstoupení od smlouvy,“ (výrok I.), a na určení, že stejná nájemní smlouva nezanikla žádnou z výpovědí učiněných žalovanou prostřednictvím podání ze dne 2. 10. 2017 označeného „vyrozumění ve věci nájemní smlouvy ze dne 10. 3. 2017 a reakce na výzvu k plnění,“ které bylo žalobkyni doručeno dne 5. 10. 2017 (výrok II.), a rozhodl o povinnosti žalobkyně zaplatit žalované náhradu nákladů řízení (výrok III.).

Krajský soud v Českých Budějovicích (odvolací soud) rozsudkem ze dne 16. 10 2018, č. j. 19 Co 1116/2018-117, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Shodně se soudem prvního stupně zjistil, že účastnice uzavřely dne 10. 3. 2017 smlouvu o nájmu nebytových prostor, jejímž předmětem jsou prostory ve zvýšeném přízemí přístupné z dvorku a nákladové rampy sestávající ze tří místností včetně místnosti s nákladovou rampou umístěné v budově čp. XY, která je součástí pozemku parcelní číslo st. XY v katastrálním území a obci XY, a to na dobu určitou od 1. 4. 2017 do 31. 12. 2022, nájemné bylo dohodnuto ve výši 6.000 Kč, záloha na služby ve výši 2.000 Kč (dále též jen „Smlouva“). Dopisem ze dne 2. 10. 2017 sdělila žalovaná žalobkyni, že trvá na odstoupení od Smlouvy, které učinila podle § 2002 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále též jen „o. z.“ (důvodem bylo, že by nikdy Smlouvu neuzavřela, jestliže by měla informaci, že se nebude moci připojit k odběru energií v rozsahu nezbytném pro provoz pekárny), a zároveň jí sdělila, že z opatrnosti podle § 2232 ve spojení s § 2205, 2227 a 2302 odst. 1 věta druhá o. z. Smlouvu vypovídá bez výpovědní doby a pro případ, že by tyto výpovědní důvody nebyly naplněny, dává výpověď s výpovědní dobou, a to z důvodů uvedených v § 2308 písm. b) o. z., neboť pronajatý prostor je z objektivních důvodů nezpůsobilý k výkonu činnosti, k níž byl pronajat (provoz pekárny a cukrárny – výroben), a z důvodů uvedených v § 2308 písm. c) o. z. ve spojení s § 2205 o. z., když pronajímatel hrubě porušil své povinnosti vůči nájemci tím, že nepřenechal a neudržoval předmět nájmu ve stavu, aby mohl sloužit k účelu, k němuž byl pronajat (dále též jen „Dopis“). V odvolacím řízení doplnil dokazování dopisem ze dne 2. 11. 2017 právní zástupkyně žalobkyně, v němž žalované sděluje, že její tvrzení (v Dopise) ohledně uzavření nájemní smlouvy nejsou pravdivá, že nebyly naplněny důvody odstoupení ani výpovědi a trvá proto na řádném plnění povinností podle Smlouvy spočívajících zejména v řádné úhradě nájemného a vytápění prostor (dále též jen „Dopis žalobkyně“).

Za správný považoval i závěr soudu prvního stupně, že žaloba s takto formulovaným petitem je podle svého obsahu žalobou na určení ve smyslu § 80 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), a že přes poučení soudu žalobkyně neprokázala, že by na požadovaném určení měla naléhavý právní zájem. Žaloba nemůže plnit preventivní funkci, neboť žalobkyně již u soudu prvního stupně podala žalobu na plnění (domáhá se po žalované zaplacení dlužného nájemného), a v tomto řízení bude soud posuzovat jako předběžnou otázku platnost Smlouvy a její trvání. Navíc, i kdyby bylo žalobě vyhověno, nestaly by se právní poměry mezi účastnicemi nesporné. Námitku žalobkyně, že soud prvního stupně měl žalobu posoudit podle § 2314 odst. 3 o. z., nepovažoval za důvodnou. Z obsahu žaloby nelze dovodit, že jde o žalobu podle § 2314 odst. 3 o. z., ani z obsahu Dopisu žalobkyně jednoznačně nevyplývá, že by mělo jít o námitky ve smyslu § 2314 odst. 1 o. z., když v něm chybí výzva, aby žalovaná jako vypovídající strana vzala výpověď zpět. Zdůraznil, že i kdyby se o námitky jednalo, nelze přehlédnout, že žalobkyně podala žalobu na určení téhož dne, tedy 2. 11. 2017, a nikoliv po uplynutí jednoho měsíce, jak to požaduje § 2314 odst. 3 o. z.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, vytýkala odvolacímu soudu, že se odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího (a Ústavního) soudu při výkladu právního jednání, vylíčení skutku v žalobě, pominul jak judikaturu týkající se zdánlivosti a neplatnosti výpovědi (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2017, sp. zn. 26 Cdo 4249/2016, ze dne 17. 12. 2015, sp. zn. 26 Cdo 3862/2015, ze dne 30. 8. 2018, sp. zn. 26 Cdo 5461/2017), tak i poučovací povinnost podle § 118a o. s. ř. Měla za to, že v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu nebyla doposud řešena otázka náležitostí námitek proti výpovědi a žaloby podle § 2314 odst. 2 o. z., ani otázka, zda žaloba musí být podána jen v období určeném v § 2314 odst. 3 o. z., a zda žaloba na přezkum oprávněnosti výpovědi podle § 2314 o. z. je určovací žalobou ve smyslu § 80 o. s. ř. Ačkoliv jednala s žalovanou, nepodařilo se jí věc vyřešit smírně, proto jí nezbylo než se bránit všem důvodům, pro které mělo dojít ke skončení nájmu a brojit proti výpovědi. S ohledem na telefonické vyjádření žalované, že výpověď nevezme zpět, podala ihned žalobu, neboť měla zájem na rychlém vyřešení věci. Poukázala na odbornou literaturu, podle níž smysl námitkového řízení bude naplněn, bude-li sděleno, co je namítáno, nemusí jít přitom jen o námitky vůči neoprávněnosti, namítány mohou být i důvody neplatnosti či zdánlivosti, postačí i jen vyjádření nesouhlasu. Protože s ohledem na postoj žalované podala žalobu ihned, mohla být v určitém období považována za předčasnou, nicméně nebyla-li v tomto období zamítnuta, pak plynutím času její předčasnost odpadla. Měla za to, že názory na znění petitu žaloby se různí. Poukázala na judikaturu Nejvyššího soudu k naléhavému právnímu zájmu a k náležitostem žaloby a žalobního petitu (např. usnesení ze dne 16. 1. 2015, sp. zn. 21 Cdo 1076/2013, ze dne 15. 10. 2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002). Dále vytýkala soudu, že neměl ani opominout postoj žalované, která sice tvrdí, že nájem zanikl, neplatí nájemné, avšak předmět nájmu jí nepředala. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky zastoupení advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí.

Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v části, v níž potvrdil výrok I. soudu prvního stupně, kterým zamítl žalobu na určení, že Smlouva nezanikla odstoupením žalované ze dne 31. 5. 2017, není podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, neboť závěr odvolacího soudu, že v dané věci jde o žalobu na určení ve smyslu § 80 o. s. ř. a žalobkyně nemá na požadovaném určení naléhavý právní zájem, je v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit.

Soudní praxe je dlouhodobě ustálena v názoru, že určovací žaloba (§ 80 o. s. ř.) je preventivního charakteru a má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech, v nichž účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu ve smyslu § 80 o. s. ř.; nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení. Významné je také, jakého konkrétního určení se žalobce domáhá (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2016, sp. zn. 31 Cdo 4001/2013, uveřejněný pod číslem 22/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Žaloba o určení podle § 80 o. s. ř. nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti, a ani tehdy, má-li požadované určení jen povahu předběžné otázky ve vztahu k posouzení, zda tu je či není právní vztah nebo právo, a to zejména tehdy, jestliže taková předběžná otázka neřeší nebo nemůže (objektivně vzato) řešit celý obsah nebo dosah sporného právního vztahu nebo práva. Stav ohrožení práva žalobce nebo nejistota v jeho právním postavení se totiž v takovém případě neodstraní toliko tím, že bude vyřešena předběžná otázka, z níž bez dalšího právní vztah (právo) významný pro právní poměry účastníků ještě nevyplývá, ale až určením, zda tu právní vztah nebo právo je či není (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2003, sp. zn. 21 Cdo 58/2003, uveřejněný pod číslem 2/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek téhož soudu ze dne 2. 4. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2147/99, uveřejněný pod číslem 68/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání v této části podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

Proti další části rozsudku odvolacího soudu, v níž potvrdil výrok II. rozsudku soudu prvního stupně, jímž zamítl žalobu na určení, že Smlouva „nezanikla žádnou z výpovědí učiněných žalovanou prostřednictvím podání ze dne 2. 10. 2017 označeného ‚vyrozumění ve věci nájemní smlouvy ze dne 10. 3. 2017 a reakce na výzvu k plnění‘, které bylo žalobkyni doručeno dne 5. 10. 2017“, je však dovolání přípustné, neboť při posouzení otázky vázanosti žalobním petitem se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu a otázka náležitostí námitek proti výpovědi z nájmu podle § 2314 o. z., ani důsledky předčasně podané žaloby na přezkum oprávněnosti výpovědi, nebyla doposud výslovně v rozhodnutí dovolacího soudu řešena.

Nejvyšší soud v mnoha svých rozhodnutích (viz např. usnesení ze dne 20. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 909/2003, usnesení ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 26 Cdo 2031/2017, rozsudek ze dne 18. 1. 2017, sp. zn. 26 Cdo 4249/2016, uveřejněný pod číslem 75/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) zdůraznil, že požadavek ustanovení § 79 odst. 1 věty druhé o. s. ř., aby z žaloby bylo patrno, čeho se žalobce domáhá, neznamená, že by žalobce byl povinen učinit soudu návrh na znění výroku jeho rozsudku. Označí-li žalobce v žalobě přesně, určitě a srozumitelně povinnost, která má být žalovanému uložena rozhodnutím soudu, nebo způsob určení právního vztahu, práva nebo právní skutečnosti (požaduje-li ve smyslu ustanovení § 80 o. s. ř. nebo podle zvláštních právních předpisů určení, zda tu právní vztah, právo nebo právní skutečnost je či není), soud nepostupuje v rozporu se zákonem, jestliže použitím jiných slov vyjádří ve výroku svého rozhodnutí stejná práva a povinnosti, kterých se žalobce domáhal. Pouze soud rozhoduje, jak bude formulován výrok jeho rozhodnutí; případným návrhem žalobce na znění výroku rozhodnutí přitom není vázán. Při formulaci výroku rozhodnutí soud musí dbát, aby vyjadřoval (z obsahového hlediska) to, čeho se žalobce žalobou skutečně domáhal.

Žalobkyně v petitu své žaloby sice navrhuje, aby soud „určil, že Smlouva nezanikla výpovědí (Dopisem)“, z jejího obsahu je však zřejmé, že v části žaloby týkající se ukončení Smlouvy výpovědí zpochybňuje jak naplněnost uplatněného výpovědního důvodu, tak i platnost této výpovědi a že své výhrady vůči této výpovědi sdělila žalované ve lhůtě jednoho měsíce (Dopisem žalobkyně); ustanovení § 2314 o. z. a (ne)dodržení postupu v něm uvedeného se pak v průběhu řízení dovolávaly obě účastnice. Dá se tak podle obsahu žaloby (s přihlédnutím k dalším doplňujícím tvrzením) uzavřít, že se žalobkyně domáhá přezkumu oprávněnosti výpovědi, a že se jedná o žalobu podle § 2314 odst. 3 o. z. Okolnost, zda tvrzení žalobkyně a zjištění učiněná v průběhu řízení postačují k závěru o důvodnosti žaloby, není pro posouzení, jaký nárok žalobkyně svou žalobou uplatnila, významná. Je-li ze skutkových tvrzení zřejmé, že žalobkyně má výhrady vůči naplněnosti uplatněného výpovědního důvodu (s výpovědí „nesouhlasí“) a platnosti (případně zdánlivosti) výpovědi z nájmu prostor sloužících podnikání, a že má proto za to, že nájem „trvá“, „nezanikl“, výpověď je „neplatná“ apod. a takto i formuluje svůj žalobní petit, lze sice přisvědčit tomu, že formulace žalobního petitu není správná, soudu však nebrání ani v projednání žaloby, ani v jeho správné formulaci (obdobně viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2019, sp. zn. 26 Cdo 542/2019). Není rozumný důvod, proč by měl soud jen pro nesprávnou formulaci petitu posuzovat takovou žalobu podanou ve lhůtě stanovené v § 2314 o. z. jako obecnou žalobu na určení ve smyslu § 80 o. s. ř. Žaloba upravená v § 2314 o. z. je specifickou žalobou, definovanou v hmotněprávním předpise, jíž se může vypovídaná strana ve lhůtě tam stanovené bránit proti oprávněnosti výpovědi (zahrnující v sobě nejen naplněnost výpovědního důvodu, ale i neplatnost a zdánlivost výpovědi – viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2018, sp. zn. 26 Cdo 5461/2017), žalobce nemusí v řízení prokazovat naléhavý právní zájem a ustanovení § 2314 o. z. (není-li jeho použití vyloučeno dohodou stran) rovněž brání tomu, aby naplněnost výpovědního důvodu uplatněného ve výpovědi byla posuzována v jiném řízení, a to i jako otázka předběžná.

Správné nejsou ani závěry odvolacího soudu o náležitostech námitek (§ 2314 odst. 1 o. z.) a o důsledcích předčasně podané žaloby na přezkum oprávněnosti výpovědi.

Podle § 2314 odst. 1 o. z. vypovídaná strana má právo do uplynutí jednoho měsíce ode dne, kdy jí byla výpověď doručena, vznést proti výpovědi námitky; námitky vyžadují písemnou formu. Podle odstavce 2 nevznese-li vypovídaná strana námitky včas, právo žádat přezkoumání oprávněnosti výpovědi zanikne. Podle odstavce 3 vznese-li vypovídaná strana námitky včas, ale vypovídající strana do jednoho měsíce ode dne, kdy jí námitky byly doručeny, nevezme svou výpověď zpět, má vypovídaná strana právo žádat soud o přezkoumání oprávněnosti výpovědi, a to do dvou měsíců ode dne, kdy marně uplynula lhůta pro zpětvzetí výpovědi.

Již z výslovného znění § 2314 odst. 1, 2 o. z. je zřejmé, že podání námitek je nezbytnou podmínkou pro uplatnění žaloby na přezkoumání oprávněnosti výpovědi soudem. Nesouhlasí-li vypovídaná strana s uplatněným výpovědním důvodem, případně má-li za to, že výpověď je neplatná či zdánlivá, a chce se proto domáhat u soudu přezkumu její oprávněnosti, musí vznést proti této výpovědi námitky, a to v písemné formě a vypovídající straně je musí dodat do jednoho měsíce ode dne, kdy jí byla výpověď doručena. Jen tak jí zůstane právo na přezkoumání výpovědi u soudu (§ 2314 odst. 2 o. z.). Podle § 2314 odst. 3 o. z. má pak vypovídající strana možnost zvážit důvodnost uplatněných námitek a vzít výpověď zpět, a to do jednoho měsíce ode dne, kdy jí byly námitky doručeny. Obsah námitek § 2314 o. z. neupravuje, je-li však jejich smyslem seznámit vypovídající stranu s tím, že vypovídaná strana s výpovědí nesouhlasí, a umožnit jí předejít sporu o přezkum oprávněnosti tím, že výpověď vezme zpět, pak postačí sdělení nesouhlasu, jejich obsahem nemusí být poučení vypovídající strany o možnosti vzít výpověď zpět.

Okolnost, že žaloba na přezkum oprávněnosti byla podána ještě před tím, než vypovídající straně uplynula lhůta k zpětvzetí výpovědi, není sama o sobě důvodem pro zamítnutí žaloby na přezkum oprávněnosti výpovědi podle § 2314 o. z. Je-li v době rozhodování soudu (§ 154 odst. 1 o. s. ř.) zřejmé, že lhůta pro zpětvzetí výpovědi již vypovídající straně uplynula a výpověď nebyla vzata zpět, pak soudu nic nebrání o této (původně předčasné) žalobě rozhodnout.

Protože rozsudek odvolacího soudu není v části týkající se určení, že Smlouva „nezanikla žádnou z výpovědí učiněných žalovanou“, tj. v části týkající se přezkumu oprávněnosti výpovědi (Dopis), z hlediska uplatněných dovolacích námitek správný, dovolací soud ho v tomto rozsahu (včetně souvisejícího výroku o náhradě nákladů řízení) podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).

O náhradě nákladů řízení včetně dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů