// Profipravo.cz / Procesní shrnutí 12.03.2020

Pojem „spotřebitel“ ve věci investičních nástrojů dle čl. 17 odst. 1 Brusel I bis

Co se týče otázky, zda může určitá osoba pozbýt postavení „spotřebitele“ ve smyslu čl. 17 odst. 1 nařízení Brusel I bis, má-li v oblasti, do níž spadá smlouva, kterou uzavřela, takové znalosti a odbornost, jaké má žalobkyně v oblasti rozdílových smluv ve věci v původním řízení, SDEU uvedl, že k tomu, aby mohlo být určité osobě toto postavení přiznáno, postačí, uzavře-li smlouvu pro účel, který se netýká její profesionální nebo podnikatelské činnosti. Uvedené ustanovení v tomto ohledu nestanoví žádné další podmínky.

Dále SDEU upřesnil, že aktivní jednání určité osoby na trhu FOREX, kdy tato osoba zadává příkazy prostřednictvím brokerské společnosti, a v důsledku toho zůstává odpovědnou za výnos svých investic, je jako takové bez vlivu na její kvalifikaci jako „spotřebitele“ ve smyslu čl. 17 odst. 1 nařízení Brusel I bis, neboť čl. 17 odst. 1 nařízení Brusel I bis nepožaduje, aby spotřebitel v rámci smlouvy uzavřené pro účel, který se netýká jeho profesionální nebo podnikatelské činnosti, jednal určitým konkrétním způsobem.

Postavení určité osoby jako „neprofesionálního klienta“ ve smyslu čl. 4 odst. 1 bodu 12 směrnice č. 2004/39 jako takové v zásadě nemá vliv na kvalifikaci této osoby jako „spotřebitele“ ve smyslu čl. 17 odst. 1 nařízení Brusel I bis.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 3918/2017, ze dne 26. 11. 2019

vytisknout článek


Dotčené předpisy:
čl. 17 odst. 1 Nařízení (EU) č. 1215/2012
čl. 18 odst. 1 Nařízení (EU) č. 1215/2012

Kategorie: soudní pravomoc a příslušnost; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení

1. Žalobou ze dne 10. 10. 2015, která byla soudu doručena dne 12. 10. 2015, se žalobkyně domáhá po žalované, jež je kyperským obchodníkem s cennými papíry, zaplacení částky 8 927,90 USD s příslušenstvím jako náhrady škody. Ta jí měla vzniknout při obchodování na mezinárodním trhu FOREX, na kterém žalobkyně obchodovala prostřednictvím online obchodní platformy provozované žalovanou na základě rozdílové smlouvy uzavřené s žalovanou v souladu s „Terms of Business“ (dále jen „rámcová smlouva“).

2. Krajský soud v Ostravě jako soud prvního stupně usnesením ze dne 29. 9. 2016, č. j. 42 Cm 242/2015-173, zastavil řízení (výrok I), uložil žalobkyni zaplatit žalované na nákladech řízení částku 18 960 Kč s příslušenstvím (výrok II), uložil žalobkyni zaplatit České republice na účet Krajského soudu v Ostravě na náhradě nákladů řízení vynaložených státem částku 22 850 Kč (výrok III) a rozhodl o vrácení soudního poplatku žalobkyni ve výši 8 508 Kč (výrok IV).

3. Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací napadeným usnesením ze dne 17. 1. 2017, č. j. 5 Cmo 3/2017-201, odmítl odvolání žalobkyně, pokud směřovalo i do odstavce IV výroku usnesení soudu prvního stupně (výrok I), potvrdil usnesení soudu prvního stupně v odstavcích I a III výroku (výrok II), v odstavci II výroku o nákladech řízení změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že uložil žalobkyni zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 22 990 Kč (výrok III), a uložil žalobkyni zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 5 917 Kč (výrok IV).

4. Soud prvního stupně vyšel z toho, že je žalovaná brokerskou obchodní společností založenou podle kyperského práva se sídlem v Kyperské republice, jež působí jako obchodník s cennými papíry a poskytuje svoje služby prostřednictvím internetu. Žalobkyně je fyzickou osobou s bydlištěm v České republice. Účastnice řízení dne 2. 10. 2014 distančně uzavřely rámcovou smlouvu, jejímž účelem bylo umožnit žalobkyni prostřednictvím uzavírání dílčích, tzv. rozdílových smluv, uskutečňovat transakce na mezinárodním devizovém trhu FOREX (Foreign Exchange). Devizový trh FOREX není svázán s centrálním místem obchodování, nýbrž je globální, elektronicky propojenou sítí institucionálních investorů a je přístupný k obchodování 24 hodin denně. Dle Rámcové smlouvy měla jednotlivé transakce na základě příkazů žalobkyně k nákupu a prodeji základní měny učiněné prostřednictvím online obchodní platformy realizovat na trhu FOREX žalovaná. Pro případ vzniku sporu mezi smluvními stranami obsahovala rámcová smlouva ve svém čl. 30 dohodu o volbě mezinárodní příslušnosti ve prospěch kyperských soudů. Podstatou rozdílových smluv jako investičního nástroje je vyrovnávání rozdílů v devizových kurzech mezi cenami nákupů základní měny (v daném případě amerického dolaru – USD) a jejími následnými prodeji, a to ve vztahu k měně křížové (v daném případě japonský jen – JPY). I přesto, že lze na trhu FOREX obchodovat s vlastními finančními prostředky, žalobkyně využila možnosti obchodovat v tzv. lotech (kdy 1 lot = 100 000 USD) za použití tzv. pákového efektu. To jí umožnilo obchodovat prostřednictvím žalované s větším objemem finančních prostředků, než kterými ve skutečnosti disponovala, když tzv. otevřením pozice (nákupem základní měny) si od žalované vezme zápůjčku, kterou tzv. uzavřením pozice (prodejem základní měny) vrátí. Tato zápůjčka není žalovanou poskytována z jejích vlastních finančních prostředků, nýbrž z disponibilních prostředků z její otevřené pozice v dané měně, neboť i žalovaná sama jako obchodník provádí podobné obchody na devizovém trhu. Žalobkyně uzavřela dne 3. 10. 2014 s žalovanou rozdílovou smlouvu, když spekulovala na vzestup USD proti JPY. Dále popsaným způsobem žalobkyně na svém obchodním účtu u žalované č. 10619 takto úspěšně zobchodovala měnový pár USD/JPY číslo transakce 616423. V 15:30:00 žalobkyně zadala příkaz k nákupu 35 lotů při kurzu 109,0000 USD/JPY, přičemž obchodní systém jí obratem oznámil, že aktuální kurz USD/JPY je 109,0500, což žalobkyně akceptovala a potvrdila příkaz k nákupu. Vlivem zpracování dlouhé fronty příkazů v obchodním systému žalované, která byla způsobena skokovým posílením kurzu USD oproti křížovým měnám v souvislosti se zveřejněním informací o pozitivním vývoji ukazatelů zaměstnanosti v nezemědělském sektoru USA za měsíc září 2014, došlo po 16 sekundách reakční doby obchodního systému k nákupu požadovaného množství 3 500 000 USD, ovšem již za 382 900 000 JPY (tj. s kurzem USD/JPY 109,4000). Na nákup požadovaného množství USD byla žalobkyni poskytnuta krátkodobá zápůjčka 382 900 000 JPY. Žalobkyně danou obchodní transakci ukončila (tj. uzavřela svou pozici), když v 15:48:11 téhož dne zadala do obchodního systému žalované příkaz k prodeji daného množství USD (a tedy zpětnému nákupu JPY). Potvrzením prodejního kurzu 109,5600 USD/JPY ze strany žalované tak došlo k prodeji základní měny ve výši 3 500 000 USD a nákupu křížové měny v hodnotě 383 460 000 JPY, přičemž došlo k vrácení zápůjčky poskytnuté žalovanou žalobkyni ve výši 382 900 000 JPY a k realizaci hrubého zisku žalobkyně z této transakce ve výši 560 000 JPY, tedy v hodnotě 4 081,33 USD. Předmět sporu tvoří nárok z tvrzeného bezdůvodného obohacení vzniklého na straně žalované, když příkaz žalobkyně k nákupu základní měny učiněný v souladu s rámcovou smlouvou byl realizován s časovou prodlevou 16 sekund. Důsledkem této časové prodlevy a související změny kurzu na devizovém trhu FOREX činil zisk žalobkyně z rozdílové smlouvy o žalovanou částku (8 927,90 USD) méně, než by činil v případě včasného provedení transakce žalovanou v souladu se zadaným příkazem. V takovém případě by zisk žalobkyně činil 1 785 000 JPY, tedy 13 009,23 USD. Žalobkyně proto podala žalobu u Krajského soudu v Ostravě. Řízení bylo zahájeno dne 12. 10. 2015. Žalobkyně se v daném smluvním vztahu považuje za spotřebitelku, z čehož dovozuje i pravomoc českých soudů věc rozhodnout, neboť v souladu s čl. 19 a čl. 25 odst. 4 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „nařízení Brusel I bis“), nemá dohoda o volbě mezinárodní příslušnosti sjednaná se spotřebitelem před vznikem sporu právní účinky.

5. Soud prvního stupně řízení zastavil pro neodstranitelný nedostatek podmínek řízení v podobě nedostatku mezinárodní příslušnosti, a to na základě námitky žalované. Konstatoval, že žalobkyně není spotřebitelkou, a proto byla dohoda o volbě mezinárodní příslušnosti obsažená v čl. 30 rámcové smlouvy platně sjednána. Svoje rozhodnutí přitom založil na závěru, že žalobkyně nejednala při uzavírání rozdílové smlouvy za účelem uspokojení svých soukromých potřeb, disponuje potřebnými znalostmi a mírou odbornosti, které jsou nezbytné pro uzavírání rozdílových smluv, jednala za účelem dosažení zisku a na příslušná rizika a nevhodnost rozdílových smluv pro retailové klienty byla upozorněna. Jako pomocný argument pak použil požadavek zachování jednotnosti právního režimu kolizních norem a ustanovení o mezinárodní příslušnosti spotřebitelských smluv, který z rozsahu spotřebitelských smluv ve smyslu nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008, o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (dále jen „nařízení Řím I“), finanční a investiční nástroje vylučuje.

6. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a shledal, že otázku, zda mají české soudy v předmětném sporu pravomoc, je nutno posuzovat podle nařízení Brusel I bis. Odvolací soud stanovil jako stěžejní otázku, kterou je nutno zodpovědět, zda žalobkyně v předmětném sporu vystupovala v pozici spotřebitelky ve smyslu čl. 17 odst. 1 nařízení Brusel I bis, přičemž se zabýval nejprve účelem spotřebitelské smlouvy. Uvedl, že ve smyslu čl. 17 odst. 1 nařízení Brusel I bis se spotřebitelské smlouvy netýkají profesionální nebo podnikatelské činnosti. Žalobkyně podporovala svou argumentaci, že vystupovala v pozici spotřebitele tím, že se podle ní nacházela v daném vztahu v pozici tzv. neprofesionálního zákazníka. K tomu odvolací soud uvedl, že kategorizaci zákazníka na profesionálního a neprofesionálního zavedla směrnice MiFID, která byla do českého právního řádu transponována novelou zákona č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu. Ve smyslu této směrnice se za neprofesionálního zákazníka považuje osoba, která nesplňuje požadavky profesionálního zákazníka, přičemž mezi profesionální zákazníky jsou řazeny zejména právnické osoby, které dosahují značného vlastního kapitálu či vysokého čistého ročního obratu a podléhají dohledu příslušného orgánu. Z uvedené směrnice je podle odvolacího soudu zřejmé, že tvrzení žalobkyně, podle kterého mohla zažádat o přeřazení do kategorie profesionálních zákazníků, ale neučinila tak, nejen že svědčí o vysoce odborných znalostech žalobkyně v oblasti obchodování na základě rozdílových smluv v případě, že by skutečně mohla o přeřazení do kategorie neprofesionálních zákazníků požádat a splnila by pro přeřazení přísně stanovené podmínky, ale předně není pro posouzení pozice žalobkyně jako spotřebitele relevantní, když ve smyslu směrnice MiFID může být neprofesionálním zákazníkem i osoba, která je v této kategorii zařazena i přesto, že svoji činnost vykonává s obchodní a profesní motivací, tedy jako podnikatel, avšak nedosahuje např. takového objemu transakcí, aby mohla vystupovat jako profesionální zákazník a podléhat tak menší ochraně než neprofesionální zákazník. Podle odvolacího soudu tedy nelze kategorii neprofesionálního zákazníka bez dalšího ztotožňovat s pojmem spotřebitel. K otázce nutnosti disponovat profesionálními a ekonomickými znalostmi vzhledem k mimořádné složitosti obchodování na základě rozdílových smluv odvolací soud odkázal na varování vydané Evropským orgánem pro cenné papíry a trhy (ESMA) a Evropským orgánem pro bankovnictví (EBA) určené veřejnosti v souvislosti s riziky spojenými s uzavíráním rozdílových smluv, ve kterém konstatují, že investování do těchto smluv je pro většinu neprofesionální zákazníků nevhodné, naopak jsou vhodné pouze pro profesionální nebo velmi zkušené neprofesionální zákazníky, kteří tomuto produktu dostatečně rozumí. Z uvedeného tak odvolací soud dovodil, že žalobkyně nevystupovala v předmětném vztahu v postavení spotřebitelky, když pro trh FOREX je typické, že účastníci na něm obchodující nevystupují ve vztahu nadřazeném nebo podřazeném, ale zcela rovném. Nadto je podle odvolacího soudu nutné konstatovat, že žalobkyně, jak sama tvrdí, uzavřela se žalovanou rámcovou dohodu, na základě které uzavírala jednotlivé rozdílové smlouvy, a nejednalo se tak z její strany o ojedinělou operaci, a zároveň na sebe žalobkyně brala takovou činností významná rizika. Na základě výše uvedeného odvolací soud uzavřel, že se v projednávané věci nejedná o spotřebitelskou smlouvu ve smyslu čl. 17 odst. 1 nařízení Brusel I bis a žalobkyni tudíž podle čl. 18 odst. 1 nařízení Brusel I bis nesvědčí právo podat žalobu u soudu místa, kde má bydliště, tj. v České republice. V daném případě tedy byla dohoda o příslušnosti platně ujednána v rámci čl. 30 rámcové smlouvy a mezinárodní příslušnost se posoudí podle čl. 25 odst. 1 nařízení Brusel I bis, podle kterého svědčí příslušnost soudům Kyperské republiky.


II. Dovolání a vyjádření k němu

7. Usnesení odvolacího soudu napadla žalobkyně ve výroku II dovoláním, ve kterém uplatnila následující dovolací důvody.

8. Odvolací soud podle žalobkyně nesprávně posoudil pojem „spotřebitel“ ve věci investičních nástrojů ve smyslu čl. 17 odst. 1 nařízení Brusel I bis. Žalobkyně proti posouzení odvolacího soudu namítá, že neměla být použita tzv. trojprvková definice spotřebitelské smlouvy, protože tato je podle žalobkyně pro účely výkladu nařízení Brusel I bis zcela nevhodná, a to pro její rozpor s judikaturou vztahující se k tomuto nařízení. Žalobkyně se domnívá, že na základě zařazení do kategorie neprofesionálního zákazníka by měl vzniknout předpoklad, že takový zákazník je i spotřebitelem pro účely výkladu nařízení Brusel I bis. K tomu namítá, že se soudy nezabývaly skutečným účelem, pro který uzavřela rámcovou smlouvu s žalovanou, ale hodnotily pouze jeden z předmětů rámcové smlouvy, a to rozdílové smlouvy, a nevzaly tedy v potaz, že spor vyplývá z rámcové smlouvy s žalovanou, která se netýká jen rozdílových smluv, ale investičních a dalších přidružených služeb. Dále se žalobkyně domnívá, že ani rizikovost přítomná u drtivé většiny investičních nástrojů by neměla jít k újmě procesní ochrany investorů. V neposlední řadě pak žalobkyně důrazně nesouhlasí s tím, že teoretická složitost finančních rozdílových smluv vyžaduje nutnost disponovat značnými znalostmi, a tedy automaticky vylučuje spotřebitelskou ochranu investora investujícího do takových produktů, neboť pokud se jedná o nákup měnových párů jako právě v případě žalobkyně, jde v zásadě o totožnou transakci jako ve směnárně, pouze na internetu. Přípustnost ohledně dané otázky žalobkyně dovozuje podle § 237 občanského soudního řádu, přičemž napadené rozhodnutí podle ní závisí na vyřešení otázky procesního práva, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.

9. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.


III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání

10. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.

11. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. a obsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud se proto dále zabýval přípustností dovolání.


IV. Přípustnost dovolání

12. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

13. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

14. Dovolání je přípustné pro řešení otázky právního posouzení pojmu „spotřebitel“ ve věcech investičních nástrojů ve smyslu čl. 17 odst. 1 nařízení Brusel I bis, neboť tato otázka nebyla dosud judikaturou Nejvyššího soudu vyřešena.


V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu

15. Dovolání je důvodné.

16. V projednávané věci je nezbytné zodpovědět otázku, zda mají české soudy mezinárodní příslušnost. Z toho důvodu je nutné aplikovat nařízení Brusel I bis, neboť se jedná o spor s mezinárodním prvkem v civilní věci a soudní řízení bylo zahájeno po 10. 1. 2015.

17. Podle čl. 25 odst. 4 nařízení Brusel I bis platí, že dohoda o mezinárodní příslušnosti nemá právní účinek, je-li v rozporu s čl. 19 tohoto nařízení. Čl. 19 nařízení Brusel I bis umožňuje smluvním stranám odchýlit se od ustanovení oddílu 4 nařízení Brusel I bis, upravujícího příslušnost ve věcech týkajících se spotřebitelských smluv, pouze za taxativně vymezených podmínek. Těmi jsou případy, kdy dohoda (1) je uzavřena až po vzniku sporu, (2) umožňuje spotřebiteli zahájit řízení u jiných soudů, nebo (3) zakládá pravomoc soudů členského státu, ve kterém měly bydliště či obvyklý pobyt obě smluvní strany v době uzavření smlouvy. Žádný z těchto případů na projednávaný spor nedopadá, neboť dohoda o mezinárodní příslušnosti byla uzavřena před vznikem sporu, účastnice řízení měly v době uzavření smlouvy bydliště v různých členských státech a dohoda o mezinárodní příslušnosti omezuje žalobkyni v možnosti podání žaloby (srov. čl. 18 nařízení Brusel I bis).

18. Klíčovou otázkou v projednávané věci proto je, zda jsou splněny podmínky aplikace oddílu 4 nařízení Brusel I bis pro příslušnost ve věcech týkajících se sporů ze spotřebitelských smluv tak, že žalobkyni svědčí související procesní ochrana, která by v souladu s čl. 19 tohoto nařízení znemožnila účinné založení příslušnosti kyperských soudů prostřednictvím dohody o mezinárodní příslušnosti ve smyslu čl. 30 rámcové smlouvy sjednané mezi účastnicemi řízení před vznikem sporu. České soudy by tak měly mezinárodní příslušnost ve věci rozhodnout dle čl. 18 odst. 1 nařízení Brusel I bis, který umožňuje spotřebiteli podat žalobu u soudu místa, kde má spotřebitel své bydliště.

19. Pro aplikaci oddílu 4 nařízení Brusel I bis je nutno kumulativně splnit 3 podmínky stanovené čl. 17 odst. 1 nařízení Brusel I bis, tedy (1) některá ze smluvních stran musí mít postavení spotřebitele, který jedná v rámci, o němž lze mít za to, že nespadá do jeho profesionální nebo podnikatelské činnosti, (2) smlouva mezi takovýmto spotřebitelem a profesionálem či podnikatelem byla skutečně uzavřena a (3) tato smlouva spadá do některé z kategorií uvedených v odst. 1 písm. a) až c) [srov. rozsudky Soudního dvora Evropské unie (dále jen „SDEU“) ze dne 14. 3. 2013, ve věci C-419/11, Česká spořitelna, a. s. proti Geraldu Feichterovi, bod 30, ze dne 28. 1. 2015, ve věci C-375/13, Harald Kolassa proti Barclays Bank plc, bod 23, a ze dne 23. 12. 2015, ve věci C-297/14, Rüdiger Hobohm proti Benedikt Kampik Ltd & Co. KG a dalším, bod 24].

20. V projednávané věci vzniká pochybnost o výkladu pojmu „spotřebitel“ ve smyslu první aplikační podmínky, tj. existence spotřebitele jednajícího mimo rámec své podnikatelské nebo profesionální činnosti. V kontextu daného případu se jedná o otázku, zda lze žalobkyni, tedy smluvní stranu, která prostřednictvím svého aktivního jednání v podobě příkazů k nákupu a prodeji základní měny nepřímo, tedy prostřednictvím činnosti žalované, obchoduje na devizovém trhu, považovat za spotřebitele.

21. Vzhledem k tomu, že nelze přijmout jednoznačný závěr, zda lze žalobkyni, jakožto investorku obchodující na mezinárodním trhu FOREX, považovat za „spotřebitele“ ve smyslu čl. 17 odst. 1 nařízení Brusel I bis, a jasné vodítko pro obdobný případ nelze najít ani v judikatuře SDEU, nejedná se o acte clair, ani o acte éclairé (viz rozsudek SDEU ze dne 6. 10. 1982, ve věci C-283/81, CILFIT a Lanificio di Gavardo proti Ministero della Sanità). Nejvyšší soud jako soud, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva, proto usnesením ze dne 13. 3. 2018, č. j. 30 Cdo 3918/2017-253, řízení přerušil a požádal na základě článku 267 Smlouvy o fungování Evropské unie SDEU o odpověď na následující předběžnou otázku:

22. „Musí být čl. 17 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech vykládán v tom smyslu, že za spotřebitele podle uvedeného ustanovení je třeba považovat i osobu, o jakou se jedná v původním řízení, která se účastní obchodu na mezinárodním devizovém trhu FOREX na základě vlastních aktivně činěných příkazů, avšak prostřednictvím třetí osoby, která je podnikatelem?“

23. Rozsudkem ze dne 3. 10. 2019 ve věci C-208/18 SDEU rozhodl takto:

24. „Článek 17 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech musí být vykládán v tom smyslu, že fyzická osoba, která na základě takové smlouvy, jako je rozdílová smlouva uzavřená s brokerskou společností, provádí prostřednictvím této společnosti transakce na mezinárodním devizovém trhu FOREX (Foreign Exchange), musí být kvalifikována jako ‚spotřebitel‘ ve smyslu tohoto ustanovení, pokud uzavření této smlouvy nespadá do profesionální nebo podnikatelské činnosti této osoby, což přísluší ověřit předkládajícímu soudu. Faktory, jako je hodnota transakcí prováděných na základě takových smluv, jako jsou rozdílové smlouvy, velikost rizika finančních ztrát spojeného s uzavíráním takových smluv, případné znalosti a odbornost této osoby v oblasti finančních nástrojů nebo její aktivní jednání v rámci takových transakcí, jsou jako takové pro účely této kvalifikace v zásadě nerozhodné a skutečnost, že se čl. 6 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. 6. 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I) nevztahuje na finanční nástroje nebo že je tato osoba ‚neprofesionálním klientem‘ ve smyslu čl. 4 odst. 1 bodu 12 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/39/ES ze dne 21. 4. 2004 o trzích finančních nástrojů, o změně směrnice Rady 85/611/EHS a 93/6/EHS a směrnice Evropského parlamentu a Rady 2000/12/ES a o zrušení směrnice Rady 93/22/EHS, v zásadě nemá jako takové na tuto kvalifikaci vliv“.

25. SDEU nejprve zdůraznil, že pojem „spotřebitel“ ve smyslu čl. 17 a 18 nařízení Brusel I bis musí být vykládán restriktivně, přičemž je třeba vycházet z postavení této osoby v určité smlouvě s ohledem na povahu a účel této smlouvy, a nikoliv ze subjektivního postavení této osoby, neboť jedna a tatáž osoba může být považována za spotřebitele v rámci některých transakcí a za hospodářský subjekt v rámci jiných transakcí (srov. rozsudek SDEU ze dne 25. 1. 2018, ve věci C-498/16, Maximilian Schrems proti Facebook Ireland Limited, bod 29). Z toho SDEU vyvodil závěr, že se zvláštní režim stanovený tímto nařízením v oblasti ochrany spotřebitele jakožto osoby, která je považována za stranu nacházející se ve slabším postavení, vztahuje pouze na smlouvy uzavřené mimo jakoukoliv činnost nebo účel profesionální nebo podnikatelské povahy a nezávisle na nich, s jediným cílem uspokojit vlastní potřeby v rámci soukromé spotřeby jednotlivce (srov. rozsudek SDEU ze dne 25. 1. 2018, ve věci C 498/16, Maximilian Schrems proti Facebook Ireland Limited, bod 30). V tomto ohledu poukázal SDEU na to, že nic v předkládacím rozhodnutí ani ve spise, který měl k dispozici, nenasvědčovalo tomu, že uzavření předmětné rámcové smlouvy nebo rozdílové smlouvy bylo součástí profesionální či podnikatelské činnosti žalobkyně.

26. Dále SDEU uvedl, že v minulosti již rozhodl, že do působnosti ustanovení oddílu 4 kapitoly II nařízení Brusel I bis, který upravuje příslušnost u spotřebitelských smluv, spadají všechny druhy smluv, s výjimkou smlouvy stanovené v čl. 17 odst. 3 tohoto nařízení, tj. přepravní smlouvy, kromě případu, kdy smlouva poskytuje kombinaci dopravy a ubytování zahrnutou v ceně (srov. rozsudek SDEU ze dne 2. 5. 2019, ve věci C-694/17, Pillar Securitisation, bod 42), z čehož vyplývá, že takové finanční nástroje, jako jsou rozdílové smlouvy, do působnosti čl. 17 – 19 nařízení Brusel I bis spadají. K tomu SDEU upřesnil, že působnost ustanovení téhož oddílu 4 kapitoly II nařízení Brusel I bis není omezena na konkrétní částky (srov. rozsudek SDEU ze dne 2. 5. 2019, ve věci C-694/17, Pillar Securitisation Sàrl proti Hildur Arnadottir, bod 42). Z uvedeného podle SDEU logicky plyne, že skutečnost – na niž je poukázáno v předkládacím rozhodnutí – že uzavření rozdílových smluv může pro investora obnášet značné riziko finančních ztrát, je jako taková nerozhodná pro jeho kvalifikaci jako „spotřebitele“ ve smyslu čl. 17 odst. 1 nařízení Brusel I bis.

27. Co se týče otázky, zda může určitá osoba pozbýt postavení „spotřebitele“ ve smyslu čl. 17 odst. 1 nařízení Brusel I bis, má-li v oblasti, do níž spadá smlouva, kterou uzavřela, takové znalosti a odbornost, jaké má žalobkyně v oblasti rozdílových smluv ve věci v původním řízení, SDEU uvedl, že k tomu, aby mohlo být určité osobě toto postavení přiznáno, postačí, uzavře-li smlouvu pro účel, který se netýká její profesionální nebo podnikatelské činnosti. Uvedené ustanovení v tomto ohledu nestanoví žádné další podmínky.

28. Dále SDEU upřesnil, že aktivní jednání určité osoby na trhu FOREX, kdy tato osoba zadává příkazy prostřednictvím brokerské společnosti, a v důsledku toho zůstává odpovědnou za výnos svých investic, je jako takové bez vlivu na její kvalifikaci jako „spotřebitele“ ve smyslu čl. 17 odst. 1 nařízení Brusel I bis, neboť jak uvedl generální advokát v bodě 53 svého stanoviska, čl. 17 odst. 1 nařízení Brusel I bis nepožaduje, aby spotřebitel v rámci smlouvy uzavřené pro účel, který se netýká jeho profesionální nebo podnikatelské činnosti, jednal určitým konkrétním způsobem.

29. Závěrem SDEU zkoumal, zda je na jedné straně rozhodné vyloučení finančních nástrojů z působnosti čl. 6 nařízení Řím I a na druhé straně postavení této osoby jako „neprofesionálních klienta“ ve smyslu čl. 4 odst. 1 bodu 12 směrnice č. 2004/39. K první otázce konstatoval, že nařízení Řím I a nařízení Brusel I bis sledují odlišné cíle. Zatímco se nařízení Řím I vztahuje na smluvní závazkové vztahy podle občanského a obchodního práva v případě kolize právních řádů za účelem určení rozhodného hmotného práva, cílem nařízení Brusel I bis je stanovení pravidel umožňujících určit soud, který je příslušný k rozhodování sporu v občanských a obchodních věcech týkajícího se mimo jiné smlouvy uzavřené mezi podnikatelem a osobou jednající za účelem, který se netýká její profesionální nebo podnikatelské činnosti, aby byla posledně uvedená osoba v takové situaci chráněna (srov. rozsudek SDEU ze dne 2. 5. 2019, ve věci C-694/17, Pillar Securitisation Sàrl proti Hildur Arnadottir, bod 42). V tomto ohledu považoval SDEU za důležité uvést, že jelikož takové finanční nástroje, jako jsou rozdílové smlouvy, spadají do působnosti čl. 17-19 nařízení Brusel I bis, odepření procesní ochrany spotřebiteli z pouhého důvodu, že mu taková ochrana není poskytována v oblasti kolizních norem, by bylo v rozporu s cíli tohoto nařízení. Pokud jde zadruhé o otázku, zda je pro účely této kvalifikace relevantní, že tato osoba je „neprofesionálním klientem“ ve smyslu čl. 4 odst. 1 bodu 12 směrnice č. 2004/39, SDEU vyložil pojmy „spotřebitel“ a „neprofesionální klient“ a shledal, že sledují odlišné cíle. Prvně uvedená kvalifikace totiž poskytuje ochranu při určování soudu příslušného k rozhodování sporu v občanských a obchodních věcech, zatímco druhá kvalifikace má za cíl chránit investora zejména v souvislosti s rozsahem informací, které je mu investiční podnik povinen poskytnout. Ačkoliv tedy nelze vyloučit, že by „neprofesionální klient“ mohl být kvalifikován jako „spotřebitel“, je-li fyzickou osobou jednající mimo jakoukoliv podnikatelskou činnost, tyto dva pojmy se s ohledem na rozdílnosti v jejich předmětu a v cílech, které příslušná ustanovení sledují, přesně nekryjí. Z toho podle SDEU plyne, že postavení určité osoby jako „neprofesionálního klienta“ ve smyslu čl. 4 odst. 1 bodu 12 směrnice č. 2004/39 jako takové v zásadě nemá vliv na kvalifikaci této osoby jako „spotřebitele“ ve smyslu čl. 17 odst. 1 nařízení Brusel I bis.

30. Ze všeho výše uvedeného je proto zřejmé, že závěr odvolacího soudu o tom, že žalobkyně nevystupovala v předmětném vztahu v postavení spotřebitelky, je nesprávný.


VI. Závěr

31. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadené usnesení odvolacího soudu podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. ve výroku II a v navazujících výrocích III a IV o náhradě nákladů řízení zrušil. Protože se důvody pro zrušení usnesení odvolacího soudu vztahují i na usnesení soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud podle ustanovení § 243e odst. 2 o. s. ř. i usnesení soudu prvního stupně ve výroku I, kterým bylo zastaveno řízení, a v navazujících výrocích II a III o náhradě nákladů řízení, a věc mu v uvedeném rozsahu vrátil k dalšímu řízení.

32. Skutečnost, že žalobkyně vystupovala v předmětném vztahu v pozici spotřebitelky ve smyslu čl. 17 odst. 1 nařízení Brusel I bis ale ještě neznamená, že je dána mezinárodní příslušnost českých soudů pro projednání a rozhodnutí tohoto sporu. Nyní bude na soudu prvního stupně, aby zkoumal splnění dalších podmínek uvedených v čl. 17 odst. 1 nařízení Brusel I bis a rozhodl námitce nedostatku mezinárodní příslušnosti českých soudů uplatněné žalovanou.

33. Soudy jsou ve smyslu § 243g odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.

34. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§ 151 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.).

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů