// Profipravo.cz / Procesní shrnutí 22.01.2020
Žaloba o novém nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění
Při zhoršení již ustáleného zdravotního stavu, který zakládá nárok na náhradu za ztížení společenského uplatnění, nebo projeví-li se nové následky související s původním úrazem, vzniká v důsledku původní škodné události další – nový nárok na náhradu za ztížení společenského uplatnění, u nějž se porovnává stav před zhoršením zdravotního stavu se stavem nynějším. Ačkoliv je při hodnocení trvalých následků na zdraví třeba přihlížet i k jejich předpokládanému vývoji, není vyloučen vznik nového nároku, pokud se výrazně zhoršil již ustálený zdravotní stav, popřípadě se projevily další následky v takové intenzitě a takovým způsobem, že původně ani nemohly být předvídané.
Vzhledem k tomu, že není vyloučeno, aby z téže škodné události vznikl nový, samostatný nárok, musí soudy rozlišit, zda není uplatňován nárok, o kterém již bylo dříve rozhodnuto mezi týmiž účastníky, tedy zda projednání žaloby nebrání překážka rei iudicatae – věci pravomocně rozhodnuté. Přitom právě pomocí žalobního petitu a základu, který tvoří právně relevantní skutečnosti, na nichž svůj nárok zakládá (skutkové okolnosti), žalobce vymezuje nárok, který je předmětem řízení. Mezi skutečnosti představující základ, které se musí v žalobě vymezit, patří v případě uplatnění nového nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění konkrétní popis zhoršení zdravotního stavu, ke kterému došlo ve srovnání se stavem, za nějž byla dříve přiznána náhrada. Žalobce tedy musí dostatečně určitě vymezit, v čem ono zhoršení zdravotního stavu spočívá, aby soud mohl posoudit, zda došlo ke vzniku nového nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění, popř. jaká je jeho výše. Popsané požadavky kladené na obsah žaloby jsou odůvodněny i tím, že hrozí potenciální nebezpečí, že by soud rozhodoval o nároku, o kterém již bylo pravomocně rozhodnuto. I s ohledem na to, že pro stanovení nové náhrady je třeba vycházet z nynějšího stavu a stavu před zhoršením, je důležité, aby žalobce co nejpřesněji popsal předešlý zdravotní stav a újmu, o které na jeho základě bylo rozhodnuto, a stav nový, tedy konkrétní zdravotní obtíže, ze kterých nárok dovozuje a o kterých dříve rozhodnuto nebylo, a výši náhrady – to vše pak představuje předmět řízení.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 3014/2018, ze dne 16. 10. 2019
Dotčené předpisy:
§ 420 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013
§ 444 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013
§ 43 o. s. ř.
§ 79 odst. 1 o. s. ř.
Kategorie: žaloba; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Okresní soud ve Zlíně usnesením ze dne 13. 3. 2018, č. j. 38 C 66/2018-76, odmítl podání žalobkyně ze dne 20. 2. 2017 ve znění jeho doplňků ze dne 22. 11. 2017 a 7. 3. 2018. Žalovaná i přesto, že byla usnesením ze dne 19. 2. 2018, č. j. 38 Nc 601/2017-67, vyzvána k odstranění vad podání spočívajících v neurčitosti podání, vady neodstranila, konkrétně nevymezila dostatečně určitě skutkový základ žaloby. Neuvedla přesně, za jakou újmu na zdraví požaduje náhradu, resp. nepopsala, které zdravotní potíže způsobené kosmetickou oční operací, kterou absolvovala v roce 1998 v zařízení právní předchůdkyně žalované, se později zhoršily oproti stavu po operaci a kdy se tak stalo. Přitom právě ono zhoršení zdravotního stavu je určující pro vymezení skutkového základu žaloby a musí být popsáno tak, aby nebylo možné ho zaměnit s jinými zdravotními následky. Ze spisu téhož soudu sp. zn. 17 C 106/99 je zřejmé, že všechny v žalobě uvedené potíže uplatnila již v tomto řízení; žaloba byla tehdy zamítnuta, protože nebyl prokázán postup poskytovatele zdravotní péče non lege artis. Jestliže žalobkyně nyní nevymezila, jak se které zdravotní potíže zhoršily oproti stavu vyvolanému operací, neboť právě toto zhoršení potíží mělo být podle žaloby zřejmě předmětem odškodnění, soud nemůže zjistit, zda se žalobkyně nedomáhá nároku, o kterém již bylo rozhodnuto v přechozím řízení. Soud odmítl argument žalobkyně, že se v nyní zahájeném řízení domáhá náhrady škody z jiného protiprávního jednání žalované s tím, že opírá svůj nárok o tvrzení, že lékařský zákrok byl proveden bez informovaného souhlasu, zatímco v původním řízení svůj nárok opírala o tvrzení, že zákrok byl proveden non lege artis; i v předchozím řízení ovšem žalobkyně odůvodňovala svůj nárok mimo jiné tvrzením, že lékařský zákrok proběhl bez jejího souhlasu.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně usnesením ze dne 25. 4. 2018, č. j. 59 Co 119/2018-95, potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Ztotožnil se s jeho závěrem, že odmítnuté podání trpělo vadou spočívající v neurčitosti, která nebyla ani přes výzvu soudu podle § 43 o. s. ř. odstraněna. Odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu (rozhodnutí sp. zn. 32 Cdo 1609/2011, 23 Cdo 2555/2012), podle níž nedostatek žaloby brání jejímu věcnému projednání a pokračování v řízení, neobsahuje-li vylíčení rozhodujících skutečností, nebo je-li jejich vylíčení natolik neúplné, neurčité nebo nesrozumitelné, že nelze bez dalšího stanovit, jaký skutek má být předmětem řízení, nebo je-li mezi tvrzenými skutečnostmi a žalobním petitem logický rozpor. Vzhledem k tomu, že již v návrhu na zahájení řízení plní žalobce svou povinnost tvrzení, je třeba, aby v něm byl skutek vymezen takovým způsobem, aby nebyl zaměnitelný s jiným. To provede žalobce tak, že v žalobě uvede takové skutečnosti, jimiž vylíčí skutek, na jehož základě uplatňuje svůj nárok, a to v rozsahu, který umožní jeho jednoznačnou individualizaci. Neurčité vymezení skutečností v žalobě podané v této věci neumožňuje soudu úspěšně vyřešit otázku, zda projednání nároku, kterého se žalobkyně domáhá, nebrání překážka věci pravomocně rozhodnuté podle § 159 odst. 4 o. s. ř. Především není z podání žalobkyně jednoznačně zřejmé, zda se domáhá odškodnění za pooperační důsledky, u nichž však absentuje konkrétní vylíčení „zhoršeného“ zdravotního stavu, tak aby bylo možno předmět řízení náležitě individualizovat, nebo zda se domáhá de facto „revize“ již pravomocně skončeného řízení. Konkrétní skutečnosti týkající se „zhoršení“ jejího zdravotního stavu nevyplývají ani ze znaleckého posudku a lékařských zpráv, kterých se dovolává. Ty pouze konstatují aktuální zdravotní stav, aniž by z nich bylo možné usoudit, z čeho dovozuje žalobkyně jeho „zhoršení“, resp. v čem spočívá. Pokud tedy žalobkyně nebyla schopna své zhoršení zdravotního stavu vylíčit ani na základě výzvy soudu prvního stupně, aniž by především uvedla, k jakému předchozímu zdravotnímu stavu ono „zhoršení“ má na mysli, nebylo tuto vadu podání možné odstranit účastnickou výpovědí, jak se domáhala v odvolání.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 o. s. ř. tím, že rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 2692/2007, 33 Odo 202/2002 a 32 Cdo 4004/2011 v otázce, zda lze podání odmítnout jako neurčité podle § 43 o. s. ř., pokud v něm žalobkyně uvedla rozhodující skutečnosti, na jejichž základě bylo možno podanou žalobu projednat a meritorně o věci rozhodnout. V žalobě totiž dostatečně popsala předmětnou operaci, výrazné zhoršení zdravotního stavu, k němuž v důsledku ní došlo až do současného stádia trvalých následků, a rovněž dostatečně vylíčila absenci řádného předoperačního poučení o možných komplikacích a trvalých následcích. Ohledně zhoršení zdravotního stavu konkrétně uvedla, jakými zdravotními obtížemi v souvislosti s provedením předmětné operace trpí a jak konkrétně se projevují a zhoršují v čase. To, že došlo ke zhoršení zdravotního stavu, vyplývá též z porovnání závěrů učiněných v předchozím řízení a závěrů znaleckého posudku Doc. MUDr. Jana Nováka CSc. Žalovaná sama v předchozím řízení uvedla, že po operaci došlo k následkům toliko dočasné povahy, zatímco z uvedeného posudku vyplývá, že se jedná o následky trvalé. Odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2692/2007, ze kterého vyplývá, že v žalobě nemusí být uvedeny všechny skutečnosti tak, aby měl soud dostatek informací o tom, jak má spor věcně posoudit, nýbrž postačuje, aby si z těchto informací mohl učinit představu, o čem bude v daném sporu rozhodovat. Podle dovolatelky žaloba tento požadavek splňovala. Navíc žalobkyně uvádí, že nebyla soudem dostatečně konkrétně poučena, jak neurčitost žaloby odstranit. Druhou otázkou pak je, zda se žalovaná domáhala nároku na základě stejného skutkového základu jako v předešlém řízení. Uvádí, že v předchozím řízení se domáhala náhrady škody z důvodu chybného provedení předmětné operace, zatímco nyní se domáhá náhrady nemajetkové újmy z důvodu provedení operace bez informovaného souhlasu a řádného poučení o případných rizicích, což samo o sobě představuje porušení právní povinnosti, tj. protiprávní jednání, které je odlišné od protiprávního jednání spočívajícího v chybném provedení lékařského zákroku. Skutkový základ žaloby tak nebyl stejný jako v předchozím řízení. Bylo-li v předchozím řízení rozhodnuto pouze o tom, že operace proběhla lege artis, nelze vztáhnout překážku věci rozsouzené též na otázku jiného protiprávního jednání, kterým je chybějící poučení pacienta. Rovněž se na základě žaloby domáhala jiného nároku, neboť v předchozím řízení uplatňovala náhradu pooperačních komplikací, zatímco v tomto řízení uplatňuje náhradu trvalých následků. Při řešení této otázky se odvolací soud odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2003, sp. zn. 33 Odo 202/2002, ve kterém se uvádí, že o totožnost předmětu řízení jde v případě, že v novém řízení se jedná o tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem, opírající se o tentýž právní důvod. Podstatu skutku lze přitom spatřovat především v jednání a v následku, který jím byl způsoben. Odvolací soud se odchýlil i od rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 4004/2011, podle kterého řešení otázky, která nebyla přímo předmětem sporu v jiném řízení, a o níž proto soud nerozhodoval ve výroku, nýbrž se s ní pro účely svého rozhodnutí vypořádal toliko v odůvodnění rozhodnutí, pro soud v jiném řízení závazné není. Na základě těchto skutečností žalobkyně navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání uvádí, že žalobkyně se v obou řízeních domáhala náhrady nemajetkové újmy na zdraví vzniklé údajně v důsledku operace dolních víček, a to v jejích shodných složkách. Rozdílný byl z pohledu žalobkyně pouze právní důvod jejího názoru, když dříve požadovala náhradu újmy z důvodu provedení operace non lege artis, zatímco v projednávané věci z důvodu provedení operace bez informovaného souhlasu a řádného poučení o případných rizicích. Zdravotní potíže, které popisuje v tomto řízení, jsou naprosto totožné s těmi, které popisovala již v řízení předcházejícím. Stejně tak již v předchozím řízení tvrdila, že operace byla provedena bez jejího informovaného souhlasu a poučení o možných rizicích. Skutečnost, že tato otázka byla v předešlém řízení řešena pouze okrajově, není významná, neboť tato tvrzení žalobkyně učinila již v předešlém řízení a byla tak součástí skutkových tvrzení a právní posouzení věci, i kdyby bylo neúplné nebo i nesprávné, není pro posouzení totožnosti skutku významné, a byla by i tak dána překážka věci pravomocně rozhodnuté. Pokud žalobkyně předmětem řízení učinila zhoršení zdravotního stavu, měla je přesně vymezit z důvodu určitosti žaloby (i pro posouzení možné překážky věci pravomocně rozhodnuté). S ohledem na to považuje žalovaná rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhuje, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., a je přípustné podle § 237 o. s. ř. k řešení otázky náležitostí žaloby na náhradu nemajetkové újmy vyvolané poškozením zdraví při zdravotnickém výkonu v případě, že o nárocích plynoucích z jeho provedení již bylo dříve pravomocně soudem rozhodnuto. Dovolání není důvodné.
Nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval. Právní otázkou v tomto smyslu může být i otázka práva procesního.
Podle § 79 odst. 1, věty první a druhé o. s. ř. se řízení zahajuje na návrh. Návrh musí kromě obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) obsahovat jméno, příjmení, bydliště účastníků, popřípadě rodná čísla nebo identifikační čísla účastníků (obchodní firmu nebo název a sídlo právnické osoby, identifikační číslo, označení státu a příslušné organizační složky státu, která za stát před soudem vystupuje), popřípadě též jejich zástupců, vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se navrhovatel dovolává, a musí být z něj patrno, čeho se navrhovatel domáhá.
Podle § 43 odst. 1 o. s. ř. předseda senátu usnesením vyzve účastníka, aby bylo opraveno nebo doplněno podání, které neobsahuje všechny stanovené náležitosti nebo které je nesrozumitelné nebo neurčité. K opravě nebo doplnění podání určí lhůtu a účastníka poučí, jak je třeba opravu nebo doplnění provést. Podle odst. 2 tohoto ustanovení není-li přes výzvu předsedy senátu podání řádně opraveno nebo doplněno a v řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, soud usnesením podání, kterým se zahajuje řízení, odmítne. K ostatním podáním soud nepřihlíží, dokud nebudou řádně opravena nebo doplněna. O těchto následcích musí být účastník poučen.
Ustanovení § 43 o. s. ř. upravuje postup soudu v případech, kdy návrh na zahájení řízení je neúplný, nesrozumitelný nebo neurčitý. V těchto případech není možné žalobu meritorně projednat a ve věci rozhodnout. Soud musí dbát o odstranění vad podání, a činí tak výzvou, jíž účastníka poučí, v čem vada spočívá, jak je třeba opravu nebo doplnění provést, a určí k tomu přiměřenou lhůtu; zároveň jej poučí o možných následcích neodstranění vady, tj. o odmítnutí žaloby. Podání je neúplné, neobsahuje-li všechny náležitosti stanovené zákonem. V případě žaloby je vedle obecných náležitostí uvedených v § 42 odst. 4 o. s. ř. pro každé podání nutné dále splnit i náležitosti stanovené v § 79 odst. 1 o. s. ř. Žalobce tak musí vedle tzv. žalobního petitu (vyjádření, čeho se domáhá) v žalobě vymezit i předmět řízení způsobem, který umožní soudu zjistit, čím je uplatněný nárok opodstatněn a na jakých skutkových základech spočívá. Žalobce není povinen jej právně kvalifikovat, nicméně je povinen jej skutkově vymezit tak, aby bylo zřejmé, co je předmětem řízení, případně aby byl nárok individualizován natolik, že nehrozí jeho záměna s nárokem jiným. Ve sporech o náhradu újmy způsobené poškozením zdraví tak žalobce může učinit i laickým popisem, neboť tyto spory jsou často založeny na skutkovém stavu, k jehož posouzení je třeba odborných znalostí; po žalobci nelze požadovat odborné lékařské závěry ohledně jím uplatněného nároku, nicméně nelze ustoupit od požadavku na dostatečné skutkové vymezení žaloby (srov. obdobně rozsudek NS ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3584/2012, publikovaný pod C 14698 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále jen „Soubor“). Není tedy vyloučeno, aby žalobce svoji povinnost tvrzení splnil odkazem na existující znalecký posudek, jestliže z něj ovšem vyplývají rozhodné skutečnosti, které je žalobce povinen tvrdit. Pro určení, zda žaloba je z tohoto pohledu dostatečně odůvodněna, je významné, jaké předpoklady pro vznik nároku stanoví hmotné právo.
Z hlediska hmotného práva se podle § 3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“), věc posuzuje podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“); srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 25 Cdo 1965/2016, publikovaný pod č. 34/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Sbírka“, či rozsudek téhož soudu ze dne 29. 8. 2019, sp. zn. 25 Cdo 2308/2018.
Podle § 444 odst. 1 obč. zák. se při škodě na zdraví jednorázově odškodňují bolesti poškozeného a ztížení jeho společenského uplatnění.
Při zhoršení již ustáleného zdravotního stavu, který zakládá nárok na náhradu za ztížení společenského uplatnění, nebo projeví-li se nové následky související s původním úrazem, vzniká v důsledku původní škodné události další – nový nárok na náhradu za ztížení společenského uplatnění, u nějž se porovnává stav před zhoršením zdravotního stavu se stavem nynějším. Ačkoliv je při hodnocení trvalých následků na zdraví třeba přihlížet i k jejich předpokládanému vývoji, není vyloučen vznik nového nároku, pokud se výrazně zhoršil již ustálený zdravotní stav, popřípadě se projevily další následky v takové intenzitě a takovým způsobem, že původně ani nemohly být předvídané (Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M., a kol. Občanský zákoník I, II. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1293, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1983, sp. zn. 1 Cz 23/83, č. 9/1986 Sbírky). Jedná se zpravidla o výjimečné případy, i u nichž platí, že musí být zachována příčinná souvislost s původní událostí. Tehdy je třeba při stanovení výše nového nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění porovnávat nynější stav se stavem před zhoršením, nikoliv se stavem před úrazem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2006, sp. zn. 25 Cdo 991/2006, č. 79/2007 Sbírky, a usnesení téhož soudu ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 25 Cdo 275/2006, publikované v časopise Soudní rozhledy 8/2007, str. 313).
Žalobkyně v nyní projednávané věci uplatňuje nároky na náhradu nemajetkové újmy na zdraví v souvislosti s oční operací, jíž se podrobila v roce 1998; činí tak několik let poté, co byla pravomocně zamítnuta její žaloba na náhradu škod vyvolaných toutéž operací rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 17 C 106/99, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 21. 12. 2006, sp. zn. 60 Co 174/2006. Tehdy kromě řady položek na náhradě nákladů léčení uplatnila též nárok na náhradu za vytrpěnou bolest a za ztížení společenského uplatnění. Nyní požaduje přiznání náhrady výslovně podle zákona č. 89/2012 Sb. (předběžně je vyčíslila částkami 50.000 Kč za bolest, 150.000 Kč za ztížení společenského uplatnění a 150.000 Kč za způsobené duševní útrapy), ačkoliv i na případné nároky ze změny (zhoršení) zdravotního stavu se uplatní předpis předchozí. Vzhledem k tomu, že není vyloučeno, aby z téže škodné události vznikl nový, samostatný nárok, důvodně se soudy obou stupňů snažily rozlišit, zda není uplatňován nárok, o kterém již bylo dříve rozhodnuto mezi týmiž účastníky, tedy zda projednání žaloby nebrání překážka rei iudicatae – věci pravomocně rozhodnuté (§ 159a odst. 4 o. s. ř.). Přitom právě pomocí žalobního petitu a základu, který tvoří právně relevantní skutečnosti, na nichž svůj nárok zakládá (skutkové okolnosti), žalobce vymezuje nárok, který je předmětem řízení. Mezi skutečnosti představující základ, které se musí v žalobě vymezit, patří v případě uplatnění nového nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění konkrétní popis zhoršení zdravotního stavu, ke kterému došlo ve srovnání se stavem, za nějž byla dříve přiznána náhrada. Žalobce tedy musí dostatečně určitě vymezit, v čem ono zhoršení zdravotního stavu spočívá, aby soud mohl posoudit, zda došlo ke vzniku nového nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění, popř. jaká je jeho výše. Popsané požadavky kladené na obsah žaloby jsou odůvodněny i tím, že hrozí potencionální nebezpečí, že by soud rozhodoval o nároku, o kterém již bylo pravomocně rozhodnuto, jak ostatně zdůraznil i odvolací soud. I s ohledem na to, že pro stanovení nové náhrady je třeba vycházet z nynějšího stavu a stavu před zhoršením, je důležité, aby žalobce co nejpřesněji popsal předešlý zdravotní stav a újmu, o které na jeho základě bylo rozhodnuto, a stav nový, tedy konkrétní zdravotní obtíže, ze kterých nárok dovozuje a o kterých dříve rozhodnuto nebylo, a výši náhrady – to vše pak představuje předmět řízení. Dovolatelka tvrdí, že tak učinila odkazem na znalecký posudek. Ten ovšem popsaný účel splnit nemůže, protože obsahuje pouze popis aktuálního zdravotního stavu, nikoliv jeho srovnání se stavem předchozím, což podrobně a přesně vyložil odvolací soud.
Obdobně ani u nároku na náhradu za bolest není zřejmé, v čem se liší nyní uplatněný nárok od nároku uplatněného v předchozím řízení. Konečně by se mohlo zdát, že zcela novým nárokem, který v předchozím řízení nebyl uplatněn, je požadavek na náhradu za způsobené duševní útrapy, popisované jako psychické důsledky dlouhotrvajících bolestí a zdravotních komplikací, spojených s úzkostí z dalšího vývoje. Již v rámci náhrady za ztížení společenského uplatnění požadované v předchozím řízení však žalobkyně argumentuje vážnými duševními obtížemi vzniklými působením tísnivých situací. I zde tedy bez dostatečného vymezení uplatněného nároku nelze dovodit, zda a nakolik jde o tentýž nárok.
Uvádí-li žalobkyně, že se náhrady domáhá na základě jiného protiprávního jednání žalované než v řízení původním, je třeba přisvědčit odvolacímu soudu, že žalobkyně tvrzenou protiprávnost spočívající v provedení operace bez informovaného souhlasu a náležitého poučení učinila předmětem sporu již v prvním řízení, kdy tuto skutečnost rovněž namítala. Jestliže by soud toto jednání žalované tehdy nijak neposoudil, jednalo by se o vadu, která měla být odstraněna v rámci odvolacího řízení v tehdejším řízení, aniž by mohla být řešena nyní. Překážka věci pravomocně rozhodnuté je totiž dána i tehdy, jestliže skutek (skutkový děj), který byl předmětem řízení, byl soudem posouzen po právní stránce nesprávně nebo neúplně (Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1097).
Konečně lze doplnit, že ani v dovolání žalobkyně dostatečně přesně nevymezuje, co má vlastně být předmětem řízení, a i její dovolací námitky vykazují vnitřní rozpor v pojetí uplatněných nároků; na jedné straně poukazuje na zhoršení zdravotních obtíží oproti stavu v době předchozího soudního rozhodnutí, jímž bylo rozhodováno kromě nároku na náhradu nákladů léčení rovněž i o nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění (trvalé zdravotní následky), na straně druhé tvrdí, že tehdy popisované a řešené obtíže byly pouze dočasného charakteru a že zdravotní následky se staly trvalými až nyní, kdy teprve zakládají nárok na náhradu za ztížení společenského uplatnění. Ze všech těchto důvodů vyplývá, že soud prvního stupně postupoval správně, vyzval-li žalobkyni k odstranění nedostatku žaloby spočívajícího v její neurčitosti podle § 43 o. s. ř. Protože žalobkyně ani přes tuto výzvu vadu podání neodstranila, důvodně soud žalobu odmítl. Je totiž třeba, aby již v žalobě byla ze strany žalobkyně splněna jedna ze dvou základních povinností - povinnost tvrzení takovým způsobem, aby soud mohl žalobu projednat.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je tedy z pohledu uplatněného dovolacího důvodu věcně správné, Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 o. s. ř. Vzhledem k výsledku dovolacího řízení má žalovaná právo na náhradu nákladů, které se skládají z odměny advokáta ve výši 9.700 Kč podle § 1 odst. 2, § 6 odst. 1, § 7 bod 6, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb. za jeden úkon právní služby, spočívající ve vyjádření k dovolání žalobkyně, a z náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč podle § 2 odst. 1 a § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., to vše zvýšeno o náhradu za daň z přidané hodnoty podle § 137 odst. 3 o. s. ř., celkem tedy 12.300 Kč.
Autor: -mha-