// Profipravo.cz / Procesní shrnutí 02.12.2019

Procesní nástupnictví ve sporu o pohledávku vzniklou za účinnosti obč. zák.

Postupitelnost pohledávky vzniklé za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb. se bude i za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb. řídit dosavadními právními předpisy. Posouzení, zda v důsledku postoupení této pohledávky došlo ve smyslu § 107a o. s. ř. k takové právní skutečnosti, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práv či povinností, se pak rovněž řídí dosavadní právní úpravou obsaženou v občanském zákoníku účinném do 31. 12. 2013, i když k postoupení došlo až po 31. 12. 2013.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 1908/2018, ze dne 26. 9. 2019

vytisknout článek


Dotčené předpisy: 
§ 3028 odst. 2, 3 o. z.
§ 3079 o. z.
§ 525 odst. 1 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013
§ 579 odst. 2 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013
§ 107a o. s. ř.

Kategorie: procesní nástupnictví; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:

Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 31. 3. 2017, č. j. 26 C 75/2015-382, zamítl žalobu o zaplacení 333.200 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Neshledal důvodnými nároky na náhradu za ztížení společenského uplatnění (133.200 Kč) a na náhradu za zásah do práva na ochranu osobnosti (200.000 Kč), které žalobce odvozoval od porušení povinností při operaci páteře provedené mu žalovanou dne 11. 5. 2012 a při poskytování následné pooperační péče do 23. 5. 2012.
Rozsudek soudu prvního stupně napadl žalobce odvoláním a v rámci odvolacího řízení navrhl, aby ve smyslu ustanovení § 107a o. s. ř. vstoupila na jeho místo společnost Institut na ochranu práv poškozených s. r. o. jako nový žalobce. Návrh odůvodnil tím, že dne 17. 10. 2017 uzavřel s touto společností jako postupitel smlouvu o postoupení pohledávek vymáhaných v rámci probíhajícího řízení, ve vztahu k nimž tak pozbyl svou věřitelskou pozici, a není tedy nadále ve věci aktivně věcně legitimován.

Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci usnesením ze dne 3. 1. 2018, č. j. 69 Co 267/2017-429, návrh na záměnu účastníků zamítl. Vzhledem k ustanovení § 3079 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014 (dále též jen „o. z.“), vyšel z právní úpravy obsažené v zákoně č. 40/1964 Sb., občanském zákoníku, účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“), a uzavřel, že byť smlouva o postoupení pohledávky je obecně skutečností, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práv, nemůže tak tomu být v projednávané věci, neboť pohledávky uvedené ve smlouvě ze 17. 10. 2017 (náhrada za ztížení společenského uplatnění a za zásah do práva na ochranu osobnosti) nepředstavují podle zákona (§ 525 odst. 1, § 579 odst. 2, § 7 odst. 2 obč. zák.) způsobilý předmět postoupení. Ve věci tedy nejsou pro rozhodnutí podle § 107a odst. 2 o. s. ř. splněny podmínky a návrhu žalobce nelze vyhovět.

Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že se odvolací soud jednak odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jednak založil své rozhodnutí na řešení právních otázek, které v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Dovolatel namítá, že podle ustálené judikatury dovolacího soudu se otázkou, zda tvrzené právo či povinnost, které měly být převedeny nebo měly přejít na jiného ve smyslu § 107a o. s. ř., existují a zda opravdu přešly na jiného či byly převedeny, může soud zabývat jen v rozhodnutí ve věci samé, nikoliv při zkoumání procesního nástupnictví (poukazuje zejména na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2009, sp. zn. 22 Cdo 3015/2009). Dále je přesvědčen, že otázku zániku uplatněných práv okamžikem smrti, potažmo jejich postupitelnosti na třetí osobu, měl odvolací soud posoudit podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014, konkrétně podle ustanovení § 1475 odst. 2, § 2009 odst. 2 a § 3079 odst. 2 o. z., která postoupení takovýchto pohledávek umožňují. Namítá rovněž porušení svého práva na spravedlivý proces, potažmo práva na ochranu zdraví ve smyslu čl. 31 Listiny základních práv a svobod. Navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., a je přípustné podle § 238a o. s. ř., neboť napadeným usnesením odvolacího soudu nebyl připuštěn vstup společnosti Institut na ochranu práv poškozených s. r. o. do řízení na místo dosavadního žalobce. Dovolání není důvodné.

Podle § 107a odst. 1 o. s. ř. má-li žalobce za to, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde, může dříve, než soud o věci rozhodne, navrhnout, aby nabyvatel práva nebo povinnosti, popřípadě ten, kdo převzal výkon vlastnického práva k majetku, o nějž v řízení jde, vstoupil do řízení na místo dosavadního účastníka; to neplatí v případech uvedených v § 107. Podle odst. 2 téhož ustanovení soud návrhu usnesením vyhoví, jestliže se prokáže, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost uvedená v odstavci 1, a jestliže s tím souhlasí ten, kdo má vstoupit na místo žalobce; souhlas žalovaného nebo toho, kdo má vstoupit na jeho místo, se nevyžaduje. Právní účinky spojené s podáním žaloby zůstávají zachovány.

Při rozhodování o návrhu žalobce, aby nabyvatel práva vstoupil do řízení na jeho místo (§ 107a o. s. ř.), soud ve vztahu k žalobcem označené právní skutečnosti zkoumá, zda jde vůbec o právní skutečnost, s níž právní předpisy obecně vzato spojují převod nebo přechod práva, zda označená právní skutečnost nastala a zda je způsobilá mít za následek převod nebo přechod práva. Otázkou, zda je žalobce skutečně nositelem jím tvrzeného práva, popřípadě zda podle označené právní skutečnosti toto právo bylo převedeno (či přešlo) na jiného, se přitom nezabývá, neboť tato otázka nemá význam při zkoumání procesního nástupnictví podle ustanovení § 107a o. s. ř., nýbrž spadá již do posouzení věci samé (je jeho součástí), k níž se soud může vyslovit jen v rozhodnutí o věci samé (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 306/2003, uveřejněné pod číslem 31/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „Sbírka“, ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 708/2002, uveřejněné pod číslem 37/2004 Sbírky, nebo ze dne 1. 10. 2009, sp. zn. 22 Cdo 3015/2009, publikované pod C 7764 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále též jen „Soubor“).

Odvolací soud založil v nyní projednávané věci své zamítavé rozhodnutí o návrhu podle § 107a o. s. ř. na závěru, že smlouva o postoupení pohledávek uzavřená mezi žalobcem a společností Institut na ochranu práv poškozených s. r. o. není způsobilá vyvolat následek přechodu v řízení uplatněných práv na postupníka, neboť pohledávky na náhradu za ztížení společenského uplatnění, resp. z titulu ochrany osobnosti, nepředstavují podle rozhodné právní úpravy obsažené v občanském zákoníku, účinném do 31. 12. 2013, způsobilý předmět postoupení. Nezkoumal tedy platnost individuálního dvoustranného právního úkonu, jak mu nepřesně vytýká dovolatel, nýbrž vyšel z obecné nepřevoditelnosti uplatněných pohledávek, tedy zkoumal podmínky, za kterých § 107a o. s. ř. připouští uplatnění procesního institutu záměny účastníků. Takový procesní postup plně odpovídá citovaným východiskům ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, a to včetně závěrů dovolatelem namítaného usnesení sp. zn. 22 Cdo 3015/2009, neboť směřuje výhradně k objasnění předpokladů pro vydání rozhodnutí o procesním nástupnictví (zejm. způsobilosti označené právní skutečnosti – postupní smlouvy, resp. oznámení postoupení postupitelem dlužníkovi – mít za následek převod nebo přechod uplatněných práv), aniž by jím byly současně řešeny otázky spadající již do posouzení věci samé. Námitka žalobce, že odvolací soud postupoval nesprávně, jestliže se možností postoupení uplatněných pohledávek zabýval, tedy nemůže obstát.

Podle § 3028 odst. 3 o. z. není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti.

Podle ustanovení § 3079 odst. 1 o. z. právo na náhradu škody vzniklé porušením povinnosti stanovené právními předpisy, k němuž došlo přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se posuzuje podle dosavadních právních předpisů.

Ohledně dovolatelem předestřené právní otázky postupitelnosti uplatněných práv na třetí osobu, jakožto jednoho z předpokladů pro vyhovění návrhu ve smyslu § 107a o. s. ř., je třeba vzít v potaz především to, že zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, má – obdobně jako většina právních předpisů – nepravou zpětnou účinnost, podle které se novým právním předpisem sice mají řídit i právní vztahy (poměry) vzniklé před jeho účinností, avšak až ode dne jeho účinnosti; samotný vznik těchto právních vztahů (poměrů) a práva a povinnosti z těchto vztahů (poměrů), vzniklé před účinností nového právního předpisu, se spravují dosavadní právní úpravou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3612/2014, publikovaný pod č. 4/2016 Sbírky).

Žalobce uplatnil v řízení pohledávky na náhradu škody na zdraví a z titulu ochrany své osobnosti, jež mu měly vzniknout v souvislosti s porušením povinností žalovanou při operaci jeho páteře dne 11. 5. 2012 a při poskytování následné pooperační péče v následujících zhruba dvou týdnech. Rozhodné hmotné právo ve vztahu k oběma uplatněným nárokům se podává z ustanovení § 3079 o. z., které je jako speciální přechodné ustanovení k závazkům z deliktů nutno vykládat v návaznosti na obecné přechodné ustanovení § 3028 odst. 3 o. z. a na zde formulované pravidlo nepravé zpětné účinnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 25 Cdo 1965/2016, publikovaný pod č. 34/2019 Sbírky, či ze dne 29. 8. 2019, sp. zn. 25 Cdo 2308/2018, a v právnické literatuře např. Švestka, J., Dvořák, J., Fiala, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek VI. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2014, str. 1429 a násl.). Posouzení, zda v důsledku postoupení uplatněných pohledávek došlo ve smyslu § 107a o. s. ř. k takové právní skutečnosti, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práv či povinností, se pak rovněž řídí dosavadní právní úpravou obsaženou v občanském zákoníku účinném do 31. 12. 2013. K postoupení pohledávek došlo sice až 17. 10. 2017, tedy již za účinnosti nyní platného kodexu, avšak jde o práva vzniklá z právních poměrů z doby před jeho účinností.

Došlo-li tedy k oznámení postoupení pohledávek vzniklých do 31. 12. 2013 postupitelem postupníkovi po tomto datu (návrhem na vstup společnosti Institut na ochranu práv poškozených s. r. o. do řízení na místo žalobce), řídí se posouzení právních důsledků takového oznámení zákonem č. 40/1964 Sb. K obdobným závěrům ostatně dospěl Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. 23 Cdo 1878/2015, publikovaném pod č. 21/2018 Sbírky, byť v tehdy řešené věci byl žalobou uplatněn a následně postoupen typově odlišný nárok na zaplacení dlužných faktur ze smlouvy o dodávkách, odběru a následném prodeji periodického tisku a doplňkového zboží. Totožnou interpretaci pak sdílí i odborná literatura, srov. např. Melzer, F., Tégl, P. a kol.: Občanský zákoník – velký komentář. Svazek IX. § 2894-3081. Praha, Leges, 2018, s. 1186, a zde prezentovaný závěr, že postupitelnost pohledávky vzniklé za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb. se bude i za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb. řídit dosavadními právními předpisy.

Podle § 525 odst. 1 obč. zák. postoupit nelze pohledávku, která zaniká nejpozději smrtí věřitele nebo jejíž obsah by se změnou věřitele změnil. Postoupit nelze ani pohledávku, pokud nemůže být postižena výkonem rozhodnutí.

Podle § 579 odst. 2 obč. zák. smrtí věřitele právo zanikne, bylo-li plnění omezeno jen na jeho osobu; zanikne i právo na bolestné a na náhradu za ztížení společenského uplatnění.

Z těchto ustanovení vyplývá, že postoupit nelze pohledávku, která zaniká nejpozději smrtí věřitele, a proto postoupením nelze ani nabýt právo, jež zaniká smrtí věřitele. Jde o práva, která jsou vázána na osobu věřitele a jejichž uspokojení po smrti věřitele by ztratilo věcné opodstatnění. Zákon za taková práva výslovně označil právo na bolestné a na náhradu za ztížení společenského uplatnění, uvedený výčet však není vyčerpávající (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2017, sp. zn. 25 Cdo 4845/2017). Dovolací soud např. ve svém rozsudku ze dne 22. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 528/2010, mimo jiné vyložil, že smrtí postižené fyzické osoby zaniká rovněž právo na ochranu její osobnosti jako právo nemajetkové, ryze osobní povahy (§ 7 odst. 2 obč. zák.). Z toho vyplývá, že obě žalobcem uplatněná práva spadají podle rozhodné právní úpravy do kategorie práv zanikajících smrtí věřitele, jež nemohou tvořit způsobilý předmět postoupení. Ani oznámení jejich postoupení dlužníkovi (žalovanému) tudíž nelze považovat za právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde, a odvolací soud tak postupoval správně, pokud návrhu žalobce podle § 107a o. s. ř. nevyhověl.

Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že tyto závěry nejsou v rozporu s dnes již ustálenou rozhodovací praxí, že zemřel-li v době od 1. 1. 2014 poškozený, jenž utrpěl újmu na zdraví před tímto datem, stávají se součástí pozůstalosti nároky na náhradu za bolest a ztížení společenského uplatnění, které poškozený za svého života uplatnil u soudu (srov. zejm. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 25 Cdo 3556/2016, publikované pod č. 133/2018 Sbírky, či ze dne 20. 2. 2019, sp. zn. 25 Cdo 4873/2017). Tato judikatura je totiž založena na aplikaci speciálního přechodného ustanovení § 3069 o. z., které pro oblast dědění zakládá použitelnost právní úpravy účinné v den smrti zůstavitele (tj. po 1. 1. 2014 zejména aplikace § 1475 odst. 2 o. z.). Jelikož v nyní projednávané věci není řešena otázka rozsahu pozůstalosti dotčeného účastníka řízení, ani jiná otázka dědického práva, ve vztahu k níž by bylo předmětné přechodné ustanovení aplikovatelné (stěžejní je posouzení problematiky postupitelnosti v řízení uplatněných pohledávek, jež podléhá zcela odlišným přechodným ustanovením), nejsou zde použitelnými ani závěry citovaných rozhodnutí dovolacího soudu.

Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je tedy z pohledu uplatněného dovolacího důvodu věcně správné, Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.

Tímto rozhodnutím se řízení nekončí; o náhradě případných nákladů tohoto dovolacího řízení tak bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí (§ 243b, § 151 odst. 1 o. s. ř.).

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů