// Profipravo.cz / Procesní shrnutí 07.11.2019

Vrácení plnění vymoženého na základě příkazu k úhradě nákladů exekuce

I v případě, že soud v rozhodnutí o zastavení exekuce výslovně nezruší předchozí příkazy k úhradě nákladů exekuce, tyto příkazy se přesto mají za zrušené, jestliže soud při zastavení exekuce rozhodne tak, že soudní exekutor nemá právo na náhradu nákladů exekuce vůči povinnému. Plnění, které soudní exekutor vymohl na základě příkazu k úhradě nákladů exekuce, je soudní exekutor povinen vydat jako tzv. bezdůvodné obohacení dle § 2991 o. z. poskytnuté z důvodu, který dodatečně odpadl. Běh promlčecí lhůty k uplatnění požadavku povinného na vrácení částky, kterou exekutor vymohl v průběhu exekuce na náhradu svých nákladů exekuce, na straně povinného počíná nejdříve právní mocí rozhodnutí o tom, že exekutor vůči povinnému nemá právo na náhradu nákladů zastavované exekuce.

Povinnost soudního exekutora vrátit plnění na náhradu nákladů exekuce, jež je dodatečně plněním bez právního důvodu, je povinností soukromoprávní. Soudní exekutor není ve vztahu ke své přiznané odměně (rozhoduje-li o ní soud) v postavení orgánu veřejné moci, ale vystupuje jako účastník řízení, kterého lze soudním rozhodnutím zavázat povinností, aby vrátil povinnému, to, co exekutor již na svých nákladech od něho vymohl.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 1227/2019, ze dne 10. 7. 2019

vytisknout článek


Dotčené předpisy:
§ 2291 o. z.
§ 271 o. s. ř.

Kategorie: náklady řízení; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:

Okresní soud ve Frýdku – Místku rozsudkem ze dne 26. 2. 2018, č. j. 116 C 9/2017-124, rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 52 755,70 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 19. 4. 2016 do zaplacení do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I.) a že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 28 506 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobce (výrok II.). Po skutkové stránce uzavřel, že na podkladě rozhodčího nálezu vydaného rozhodcem JUDr. J. S. dne 20. 10. 2011, sp. zn. A/2011/00449, který nabyl právní moci dne 9. 12. 2011, byla pro uspokojení pohledávky oprávněné CCRB a.s. ve výši 513 034,60 Kč s příslušenstvím, jakož i pro náklady nalézacího řízení a náklady exekučního řízení, nařízena pod sp. zn. 152 EXE 34/2012 Obvodním soudem pro Prahu 7 exekuce vůči žalobci, provedením exekuce byl pověřen žalovaný. Po zastavení exekučního řízení bylo Městským soudem v Praze usnesením ze dne 31. 8. 2015, č. j. 30 Co 251/2015-228, mimo jiné rozhodnuto, že soudní exekutor nemá právo na náhradu nákladů exekuce, přičemž na náklady exekuce byla žalovaným v průběhu exekuce vymožena částka 52 755,70 Kč, kterou žalovaný povinnému (žalobci) po pravomocném skončení exekuce nevrátil. Vzhledem k tomu, že bylo exekučním soudem pravomocně rozhodnuto, že žalovaný nemá právo na náhradu nákladů exekuce, je nutné částku 52 755,70 Kč právně kvalifikovat jako bezdůvodné plnění ve smyslu ustanovení § 2991 o. z. jako plnění poskytnuté na základě právního důvodu, který odpadl. Činnost soudního exekutora při provádění exekuce, stejně jako soudu při výkonu rozhodnutí podle ustanovení § 251 a násl. o. s. ř., představuje výkon státní moci. V průběhu exekuce tak soudní exekutor nejedná s účastníky v rovném postavení, ale v rámci veřejnoprávního vztahu. Je však zapotřebí si uvědomit, že pravomocným zastavením exekuce tento veřejnoprávní vztah skončil, žalovaný jako soudní exekutor ztratil své veřejnoprávní postavení v rámci vztahů s účastníky řízení a je – li v tomto období po skončení (zastavení) exekuce ze strany povinného (žalobce) uplatněn nárok na vrácení vymoženého plnění, stává se žalovaný účastníkem s postavením na úrovni povinného (žalobce), když žalovaná částka s ohledem na důvod jejího vzniku, nemůže být posouzena jako újma způsobená žalovaným žalobci v souvislosti s jeho činností v rámci jejich veřejnoprávního vztahu. Nesprávný je taktéž názor žalovaného, že pokud nejsou příkazy k úhradě nákladů exekuce zrušeny, tyto nadále zůstávají v platnosti, neboť v souladu s ustanovením § 47 odst. 7 ex. řádu provedením exekuce a zastavením exekuce zanikají účinky všech vydaných exekučních příkazů. Počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty se v daném exekučním řízení odvíjí od okamžiku právní moci konečného rozhodnutí, kterým je usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2015, č. j. 30 Co 251/2015-228, které nabylo právní moci dne 2. 9. 2015, neboť tímto okamžikem bylo najisto postaveno, že žalobce coby povinný nemá povinnost žalovanému coby soudnímu exekutorovi povinnost platit náklady exekuce. Jelikož žaloba byla soudu doručena dne 9. 3. 2017, byl nárok žalobce uplatněn v zákonem stanovené tříleté lhůtě a není promlčen.

Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 29. 11. 2018, č. j. 57 Co 225/2018-157, rozsudek okresního soudu potvrdil (výrok I.) a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech odvolacího řízení částku 4 259 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobce (výrok II.). Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně a uvedl, že vymožené plnění ve výši 52 755,70 Kč na náklady exekuce žalovanému původně náleželo, avšak pouze do doby pravomocného zastavení exekuce a souvisejícího výroku o nákladech exekuce. Vzhledem k podstatě uplatněného nároku není namístě posoudit tento nárok jinak, než jak učinil soud prvního stupně, např. jako újmu způsobenou žalovaným ve smyslu ustanovení § 32 ex. řádu, když předpokladem odpovědnosti exekutora za škodu způsobenou v souvislosti s exekuční činností je porušení právní povinnosti, vznik škody, příčinná souvislost mezi porušením právní povinnosti a vzniklou škodou a neexistence liberačního důvodu uvedeného v ustanovení § 32 odst. 2 ex. řádu. Dále odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2017, sp. zn. 20 Cdo 2528/2016, a ze dne 24. 5. 2016, sp. zn. 20 Cdo 1503/2016, v nichž je vysloven závěr, že je – li postaveno najisto, že exekuce byla provedena na základě titulu, který byl po jejím nařízení zrušen, může být vymožené plnění identifikováno s bezdůvodným obohacením. Nejvyšší soud také ve své judikatuře provedl srovnání úpravy náhrady škody dle ustanovení § 32 ex. řádu a § 57 notářského řádu a jazykovým výkladem dospěl k závěru, že exekuční řád nedává jednoznačnou prioritu či dokonce výlučnou odpovědnost státu před odpovědností soudního exekutora. Za škodu způsobenou exekutorem při výkonu veřejné moci, přenesené na něj zákonem, odpovídá vedle státu rovněž sám exekutor. Obě odpovědnosti stojí vedle sebe a poškozený si může vybrat, proti komu podá žalobní návrh. K interpretaci ustanovení § 47 odst. 7 ex. řádu odvolací soud uvedl, že toto zákonné ustanovení jednoznačně uvádí, že provedením exekuce a zastavením exekuce zanikají účinky všech vydaných exekučních příkazů. Z tohoto důvodu je pak již nadbytečné vydaný exekuční příkaz k úhradě nákladů exekuce soudem zrušit, jak namítá žalovaný.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, neboť rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, které dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyly vyřešeny. Namítá, že soudy obou stupňů nesprávně právně posoudily jeho pasivní legitimaci v uvedeném sporu. V případě nároku povinného na vydání plnění vymoženého v rámci exekuce se jedná o vztah veřejnoprávní, ve kterém vystupuje soudní exekutor jako orgán veřejné moci a žalobce vůči němu uplatňuje veřejnoprávní pohledávku, která vznikla v důsledku exekuční činnosti, tedy při výkonu moci veřejné. Dle dovolatele nelze exekuční příkaz ztotožňovat s příkazem k úhradě nákladů exekuce, který může být po nabytí právní moci samostatným exekučním titulem a není tedy možné na základě ustanovení § 47 odst. 7 ex. řádu dovozovat jeho zrušení. Pokud pak má soudní exekutor povinnému vracet, co mu zaplatil na náhradě nákladů exekuce, musí se jednat o situaci, kdy soud v řízení o zastavení exekuce rozhodl o zrušení příkazu k úhradě nákladů exekuce nebo kdy soud v řízení o zastavení exekuce uložil soudnímu exekutorovi vrátit povinnému na nákladech exekuce, co mu povinný již zaplatil. Ani jedna z těchto podmínek však v dané věci nenastala. Z uvedeného vyplývá, že ke vzniku bezdůvodného obohacení dovolatele nemohlo dojít, když právní důvod plnění žalobce (bývalého povinného) neodpadl, jelikož vydané příkazy k úhradě nákladů exekuce soudem zrušeny nebyly. Právní úprava bezdůvodného obohacení v občanském zákoníku je obecná, přičemž pro exekuční řízení existuje zvláštní úprava dle zákona č. 89/1998 Sb., bezdůvodné obohacení tedy v dané věci aplikovat nelze. Může se jednat nanejvýš o škodu způsobenou nesprávným úředním postupem, za kterou primárně odpovídá stát. Žalobce tak měl svůj nárok na náhradu zaplacených nákladů řízení uplatnit vůči státu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Soudy obou stupňů také dostatečně nezohlednily námitku promlčení. Žalobce podal žalobu v roce 2017 (tedy více než 6 let poté, co došlo ke změně rozhodovací praxe ohledně platnosti sjednávaných rozhodčích doložek). Promlčecí lhůta by tedy žalobci měla běžet od okamžiku, kdy došlo k prvním judikaturním změnám a nikoliv až po pravomocném rozhodnutí o zastavení předmětné exekuce.

Žalobce ve vyjádření k dovolání uvedl, že napadené rozhodnutí považuje za věcně správné, když je třeba vycházet z faktu, že ke sjednocení judikatury týkající se neplatných rozhodčích doložek došlo již ke dni 11. 5. 2011. Předmětný rozhodčí nález byl vydán až po tomto datu a exekuce byla zahájena více než po půl roce od daného data a oprávněná a žalovaný tak dlouhodobě vědomě zachovávali protiprávní stav až do roku 2015. Žalovaný jako soudní exekutor mohl rozhodnout o tom, že mu náklady exekuce uhradí oprávněná. Pokud se však de facto těchto nákladů vzdal, nemůže si je nyní ponechat a je povinen je vydat jako bezdůvodné obohacení.

Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a část první čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř, se nejprve zabýval otázkou přípustností dovolání.

V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud nebyla v úplnosti vyřešena právní otázka, zda i v případě, že soud v rozhodnutí o zastavení exekuce výslovně nezruší předchozí příkazy k úhradě nákladů exekuce, tyto příkazy se přesto mají za zrušené, jestliže soud při zastavení exekuce rozhodne tak, že soudní exekutor nemá právo na náhradu nákladů exekuce vůči povinnému. Dosud v úplnosti neřešenou a dovolatelem nastolenou právní otázkou je i to, zda běh promlčecí lhůty k uplatnění požadavku povinného na vrácení částky, kterou exekutor vymohl v průběhu exekuce na náhradu svých nákladů exekuce, na straně povinného počíná nejdříve právní mocí usnesení, jímž byla exekuce zastavena, a bylo rozhodnuto o tom, že exekutor vůči povinnému nemá právo na náhradu nákladů exekuce. Proto je dovolání přípustné.

Dle ustanovení § 52 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb., exekučního řádu – dále jen „ex. řádu“, nestanoví-li tento zákon jinak, je exekutor oprávněn vykonat všechny úkony, které občanský soudní řád a další právní předpisy jinak svěřují při provedení výkonu rozhodnutí soudu, soudci, vykonavateli nebo jinému zaměstnanci soudu.

Dle ustanovení § 271 o. s. ř. dojde-li k zastavení nařízeného výkonu rozhodnutí, rozhodne soud o náhradě nákladů, které účastníkům prováděním výkonu rozhodnutí vznikly, podle toho, z jakého důvodu k zastavení výkonu rozhodnutí došlo. Může také zrušit dosud vydaná rozhodnutí o nákladech výkonu, popřípadě uložit oprávněnému, aby vrátil, co mu povinný na náklady výkonu rozhodnutí již zaplatil.

Dle ustanovení § 2991 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku – dále jen „o. z.“, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

Dle ustanovení § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

V předmětné věci je rozhodující, že usnesením Městského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2015, č. j. 30 Co 251/2015-228, které nabylo právní moci dne 2. 9. 2015, bylo mimo jiné (výrokem III.) rozhodnuto tak, že žalovaný (soudní exekutor, nyní v postavení dovolatele) vůči povinnému nemá právo na náhradu nákladů exekuce. Za takových okolností se částka ve výši 52 755,70 Kč, kterou žalovaný v průběhu exekuce na povinném vymohl a kterou si ponechal na náhradu nákladů exekuce, stala plněním, které si žalovaný jako exekutor již nadále nesměl ponechat ani na základě dříve vydaného příkazu k úhradě nákladů exekuce (příkaz k úhradě nákladů exekuce ze dne 16. 1. 2014, č. j. 142 EX 1001/11-94), byť tento exekuční příkaz měl být zrušen za použití ust. § 271 o. s. ř. v rámci rozhodnutí o zastavení exekuce proto, že exekuce od samého počátku neměla být zahájena a vedena.

Zbývá dodat, že plnění, které soudní exekutor vymohl na základě příkazu k úhradě nákladů exekuce, je soudní exekutor (zde žalovaný) povinen vydat jako tzv. bezdůvodné obohacení dle § 2991 o. z. poskytnuté z důvodu, který dodatečně odpadl (srov. s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2017, sp. zn. 20 Cdo 2528/2016, a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2016, sp. zn. 20 Cdo 1503/2016). Skutečnost, že soudní exekutor při výkonu exekuční činnosti má postavení orgánu veřejné moci (zde soudu, srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2010, sp. zn. 33 Cdo 5127/2007), není podstatná, protože soudní exekutor má veřejnoprávní postavení jen po dobu trvání exekučního řízení a zároveň nelze odestát, že vymožené plnění v daném případě zůstalo v dispozici právě soudního exekutora a nikoho jiného. Fakt, že povinnost soudního exekutora vrátit plnění na náhradu nákladů exekuce, jež je dodatečně plněním bez právního důvodu, je povinností soukromoprávní, lze podpořit i nálezem Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. Pl. ÚS 5/14, v němž se konstatuje, že soudní exekutor není ve vztahu ke své přiznané odměně (rozhoduje-li o ní soud) v postavení orgánu veřejné moci, ale vystupuje jako účastník řízení, kterého lze soudním rozhodnutím zavázat povinností, aby vrátil povinnému, to, co exekutor již na svých nákladech od něho vymohl. Poukazuje-li dovolatel na usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 2. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3017/15, v němž Ústavní soud údajně aproboval právní názor Krajského soudu v Ostravě, že plnění vymožené exekutorem na náhradu jeho nákladů exekuce lze vymoci nikoliv jako bezdůvodné obohacení, ale postupem podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci, Ústavní soud tento právní názor přezkoumal pouze tak, že nevybočuje „z ústavního rámce rozhodovací činnosti obecných soudů“, neboť ve svém následku nevede k tomu, že by se povinný vůbec nemohl domoci, aby mu bylo navráceno plnění, které exekutor údajně neprávem zadržel. Ústavní soud tedy právní názor odvolacího soudu v tomto usnesení nepodrobil úplnému přezkumu, a proto dovolací soud z tohoto usnesení (nikoliv nálezu) nedovozuje, že by měl přehodnotit svoji výše uvedenou rozhodovací praxi.

Má-li dovolatel za to, že není správné (spravedlivé), aby si exekutor částku, kterou vymohl na nákladech exekuce, nemohl ponechat a že povinnost k náhradě částky vymožené na náklady exekutora má mít výhradně stát (viz jeho odkaz zejména na usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. IV. ÚS 1500/17, ze dne 24. 5. 2016, sp. zn. III. ÚS 82/16, na nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. I. ÚS 290/05, ze dne 22. 1. 2015, sp. zn. III. ÚS 2516/14, ze dne 4. 1. 2017, sp. zn. I. ÚS 2511/16, a na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Van der Mussele v. s. Belgie ze dne 23. 11. 1983), nejedná se o argumenty, které by byly v posuzované věci relevantní. Taková argumentace totiž směřuje vůči věcné správnosti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2015, č. j. 30 Co 251/2015-228, jímž bylo rozhodnuto, že dovolatel jako soudní exekutor nemá mít vůči oprávněnému právo na náhradu nákladů exekuce a měla být případně vznesena ve vztahu k předmětnému usnesení a nikoliv až v nynějším řízení. Stejně tak a z téhož důvodu není rozhodující ani argumentace dovolatele, že se nevzdal práva na náhradu nákladů exekuce, a proto by mu mělo náležet.

Dovolatel též klade otázku, zda promlčecí lhůta k uplatnění práva povinného na zaplacení částky vymožené na náhradu nákladů exekutora pro případ, že exekuce byla zastavena s tím, že exekutor nemá právo na náhradu nákladů exekuce, plyne až od pravomocného rozhodnutí o nákladech řízení mezi exekutorem a povinným. Již výše dovolací soud vysvětlil, že příkaz k úhradě nákladů exekuce (příkaz k úhradě nákladů exekuce ze dne 16. 1. 2014, č. j. 142 EX 1001/11-94), na jehož základě exekutor na povinném ve prospěch vlastních nákladů exekuce vymohl částku 52 755,70 Kč, byl nahrazen rozhodnutím Městského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2015, č. j. 30 Co 251/2015-228, jímž bylo mimo jiné (výrokem III.) rozhodnuto tak, že exekutor vůči povinnému nemá právo na náhradu nákladů exekuce. Právní mocí tohoto usnesení soudní exekutor pozbyl práva na předmětné finanční prostředky. Uzavřel-li tedy odvolací soud, že běh promlčecí lhůty k uplatnění požadavku povinného na vrácení částky, kterou exekutor vymohl v průběhu exekuce na náhradu svých nákladů exekuce, na straně povinného počíná nejdříve právní mocí rozhodnutí o tom, že exekutor vůči povinnému nemá právo na náhradu nákladů zastavované exekuce (v daném případě dne 2. 9. 2015), je jeho právní názor správný (srov. s ust. § 619 odst. 1, § 621 o. z.). K uplynutí tříleté promlčecí lhůty (§ 629 odst. 1 o. z.) ke dni podání žaloby (k 9. 3. 2017) v posuzovaném případě skutečně nedošlo. Na právě uvedeném ničeho nemění to, že exekuce byla od počátku vedena na základě nezpůsobilého exekučního titulu, jímž byl rozhodčí nález (vydaný rozhodcem JUDr. J. S. dne 20. 10. 2011, sp. zn. A/2011/00449). I za takových okolností totiž exekuce probíhala, byla zastavena a v rámci zastavení rozhodnuto o jejích nákladech. Není tedy pravdou, že by úkony uskutečněné během exekuce (včetně pověření exekutora a příkazů k úhradě nákladů exekuce) byly úkony, které by byly „nicotnými“.

Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správné. Protože nebylo zjištěno, že by řízení bylo postiženo některou z vad, uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného proti výroku I. rozhodnutí odvolacího soudu podle ustanovení § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů