// Profipravo.cz / Procesní shrnutí 03.10.2019
Exekuce rozhodnutí správce daně o nedoplatku podle exekučního řádu
I. Ustanovení § 175 odst. 1, 2 d. ř. ukotvuje specifický předpoklad pro zahájení a vedení exekuce pro případ, že exekučním titulem je rozhodnutí správce daně ve smyslu § 175 odst. 1 d. ř.
Zjevným smyslem ustanovení § 175 odst. 1, 2 d. ř. je, aby nedocházelo k zahájení a vedení exekuce v případech, kdy je exekučním titulem vykonatelné rozhodnutí správce daně o nedoplatku a jestliže je zahájení a vedení exekuce konané podle exekučního řádu zcela zjevně neefektivním nástrojem k vymožení pohledávky z takového exekučního titulu. Za tím účelem nelze exekučnímu soudu upřít právo a povinnost zvážit, zda exekuce má být zahájena a případně i nadále vedena za situace, kdy je nasnadě, že náklady exekuce konané podle exekučního řádu budou ve zjevném nepoměru k výši nedoplatku.
Úvaha exekučního soudu však má své meze předepsané zákonem, konkrétně ustanovením § 175 odst. 2 d. ř. Z tohoto ustanovení se podává, že nikoliv každý údajně nesprávný postup správce daně, který vyústil v podání exekučního návrhu podle § 175 odst. 1 d. ř., je důvodem pro zamítnutí exekučního návrhu, případně pro zastavení již zahájené exekuce. Důvod pro zamítnutí exekučního návrhu nebo pro zastavení exekuce musí být kvalifikovaný.
Úvahu, zda výše nákladů spojených s exekucí konanou podle exekučního řádu je ve zjevném nepoměru k výši vymáhaného plnění, soud zásadně činí k okamžiku podání exekučního návrhu ze strany správce daně. Jestliže exekuce je již vedena, vychází ze situace existující v době, kdy zvažuje zastavení exekuce. Ustanovení § 175 odst. 2 d. ř. je totiž třeba vyložit tak, že nemá být vedena taková exekuce podle exekučního řádu za účelem vymožení nedoplatku podle § 175 odst. 1 d. ř., jejíž očekávané náklady jsou aktuálně ve zjevném nepoměru k výši vymáhaného plnění.
II. Ustanovení § 175 odst. 1 d. ř. je ve vztahu k § 251 odst. 2 o. s. ř. v poměru speciality.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 1766/2019, ze dne 10. 7. 2019
Dotčené předpisy:
§ 175 zák. č. 280/2009 Sb.
§ 251 odst. 2 o. s. ř.
§ 268 odst. 1 o. s. ř.
Kategorie: exekuce; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Okresní soud v Kladně usnesením ze dne 21. 3. 2018, č. j. 53 EXE 1075/2016-22, zamítl návrh povinného na zastavení exekuce vedené JUDr. I. L., Exekutorský úřad Praha 1, na základě pověření, které vydal Okresní soud v Kladně dne 17. 1. 2017, č. j. 57 EXE 47/2017-12. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že povinný neuplatnil žádný způsobilý důvod k zastavení exekuce, neboť sám nezpochybňuje, že exekuční titul je pravomocný a vykonatelný a že „oprávněné dluží“. Námitky povinného považoval soud prvního stupně za irelevantní, neboť náklady spojené s vymáháním nejsou ve zjevném nepoměru k výši vymáhané pohledávky a oprávněný jako správce daně zvolil způsob vymáhání nedoplatku v souladu s ustanovením § 175 odst. 2 daňového řádu.
K odvolání povinného Krajský soud v Praze usnesením ze dne 12. 2. 2019, č. j. 23 Co 175/2018-40, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud zjistil, že oprávněná podala dne 4. 10. 2016 návrh na nařízení exekuce k vymožení pohledávky ve výši 13 000 Kč podle vykonatelného rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 18. 7. 2016, č. j. 5 T 60/2015-671, že vyrozuměním soudního exekutora JUDr. I. L., Exekutorský úřad Praha 1, ze dne 9. 2. 2018, č. j. 099 EX 3420/16-33, byli účastníci vyrozuměni o spojení exekučních řízení ve věci oprávněné proti povinnému vedených u soudního exekutora JUDr. I. L., Exekutorský úřad Praha 1, pod sp. zn. 099 EX 3420/16 a sp. zn. 099 EX 179/17 (vedené podle vykonatelného usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 10. 11. 2016, č. j. 5 T 60/2015-709, k vymožení pohledávky ve výši 47 520 Kč), s tím, že řízení budou nadále vedena pod sp. zn. 099 EX 3420/16, a to k vymožení povinnosti povinného v celkové výši 60 520 Kč s příslušenstvím. Odvolací soud dospěl k závěru, že vzhledem k tomu, že předmětem spojených exekučních řízení je 60 520 Kč, nelze považovat zvolený způsob exekuce za nepřiměřený. Vymáhání pohledávky prostřednictvím daňové exekuce je zákonem předpokládáno zejména v případech, kdy je předmětem bagatelní pohledávka a náklady vymáhání jiným způsobem tuto pohledávku neúměrně zvyšují. V projednávané věci by náklady daňové exekuce činily 500 Kč, navyšované za každý způsob provedení exekuce o 500 Kč, podle exekučního příkazu správce daně, a oproti tomu náklady exekutora za obě spojená řízení by činily minimálně 6 655 Kč v případě, že by byl provedením exekuce pověřen a povinný by neuhradil dluh ve lhůtě podle ustanovení § 46 odst. 6 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „ex. řád“. Odvolací soud dospěl k závěru, že nepřiměřené by v těchto případech vymáhání prostřednictvím soudního exekutora bylo vymáhání částky, která činí méně než 1/3 nákladů exekuce, tedy částky nižší než 2 200 Kč, což v projednávané věci není.
Proti usnesení odvolacího soudu podal povinný dovolání. Namítá, že oprávněná v exekučním řízení vymáhá náklady trestního řízení a náklady obhajoby v rámci trestního řízení, avšak tyto pohledávky jsou daňovými pohledávkami státu, které nemohou být vymáhány soudním exekutorem. Odvolací soud nerozlišuje postavení Krajského soudu v Praze jakožto orgánu veřejné (soudní) moci, jeho postavení coby správního úřadu vystupujícího před soudem za stát a jeho postavení, kdy je samostatným subjektem jakožto správce daně. V projednávané věci je Krajský soud v Praze oprávněným a nikoliv správcem daně, ustanovení § 175 daňového řádu však dává právo vymáhat daňovou pohledávku pouze správci daně; oprávněný není ze zákona účastníkem daňové exekuce a nezabezpečuje vymáhání nedoplatku prostřednictvím soudního exekutora, toto je úlohou pouze správce daně. Vzhledem k tomu, že exekuční návrh podal oprávněný a nikoliv správce daně, je exekuce vedená na základě tohoto exekučního návrhu nezákonná. Dovolatel dále namítá, že soudy v projednávané věci nerespektovaly zásadu hospodárnosti, neboť náklady exekuce z částky 60 520 Kč vedené soudním exekutorem v projednávané věci činí 15 233,90 Kč, zatímco ze stejné částky by dle § 183 daňového řádu náklady daňové exekuce činily pouze 1 210 Kč, přičemž tuto částku nelze u téhož nedoplatku požadovat opakovaně. Odvolací soud současně nerespektoval instrukci Ministerstva spravedlnosti ze dne 19. 12. 2012, č. 4/2012-INV-M, ze které plyne, že správce daně má provádět šetření o majetku dlužníka a zjistí-li majetek, který lze postihnout podle daňového řádu i podle exekučního řádu, má postup podle daňového řádu přednost. Dovolatel rovněž namítá, že vymáháním pohledávky podle exekučního řádu bylo zasaženo do práv a oprávněných zájmů třetích osob, neboť obě pohledávky před spojením exekucí byly vymáhány prostřednictvím exekuce srážkami z pracovní odměny povinného u plátce Vězeňské služby, přičemž pohledávka ve výši 47 520 Kč měla před spojením exekucí sedmé místo a spojením exekucí (které by v rámci daňové exekuce nebylo možné), získala celá pohledávka třetí místo v pořadí pohledávek, čímž byla oprávněná zvýhodněna oproti věřitelům, jejichž pohledávky byly v pořadí na čtvrtém až šestém místě. Dovolatel konečně namítá, že odvolací soud pominul, že podle ustanovení § 251 odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu není možné nařízení a provádění soudního výkonu rozhodnutí, jde-li o exekuční titul, který lze vykonat podle správního řádu nebo daňového řádu. Je-li ustanovení § 251 odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu v kolizi s ustanovením § 175 odst. 1 daňového řádu, je nutno dát přednost pozdější úpravě obsažení v občanském soudním řádu. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu změnil tak, že se exekuce vedená u Okresního soudu v Kladně pod č. j. 53 EXE 1075/2016 zastavuje.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Zjistil, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť napadené usnesení závisí na vyřešení otázky procesního práva, zda důvodem pro zastavení exekuce může být skutečnost, že správce daně nerespektoval ustanovení § 175 odst. 1, 2 daňového řádu a namísto vedení daňové exekuce podal exekuční návrh, přestože výše nákladů spojených se zahájením a vedením exekuce podle exekučního řádu je ve zjevném nepoměru k výši vymáhaného nedoplatku. Rozhodnutí odvolacího soudu rovněž závisí na vyřešení otázky procesního práva, zda v rámci posouzení zjevného nepoměru nákladů spojených s případným vedením exekuce podle exekučního řádu má správce daně přihlédnout nejen k poměru očekávaných nákladů realizace exekučního titulu pro případ, že bude vedena exekuce podle exekučního řádu, k vymáhané částce, ale i k tomu, jaké náklady by vznikly v případě, že by byla vedena daňová exekuce. Vzhledem k tomu, že tyto otázky procesního práva dosud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešeny, přezkoumal dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání povinného není opodstatněné.
Podle ustanovení § 152 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), dále též jen “tr. řád”, byl-li obžalovaný pravomocně uznán vinným, je povinen nahradit státu a) náklady spojené s výkonem vazby, b) odměnu a hotové výdaje uhrazené ustanovenému obhájci státem, pokud nemá nárok na obhajobu bezplatnou, c) náklady spojené s využitím elektronického kontrolního systému při podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody a při nahrazení vazby, d) náklady spojené s výkonem trestu odnětí svobody a s výkonem trestu domácího vězení a e) paušální částkou ostatní náklady, jež nese stát.
Podle ustanovení § 152a tr. řádu se při správě placení pohledávek uvedených v § 152 odst. 1 postupuje podle daňového řádu.
Podle ustanovení § 175 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, dále též jen “d. ř.”, může správce daně vymáhat nedoplatek daňovou exekucí nebo zabezpečit vymáhání nedoplatku prostřednictvím soudního exekutora, popřípadě jej uplatnit v insolvenčním řízení nebo přihlásit jej do veřejné dražby. Podle ustanovení § 175 odst. 2 d. ř. správce daně zvolí způsob vymáhání nedoplatku tak, aby výše nákladů spojených s vymáháním, které bude daňový subjekt povinen uhradit, nebyla ve zjevném nepoměru k výši nedoplatku.
Podle ustanovení § 251 odst. 1 o. s. ř. nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí. Soud nařizuje a provádí výkon rozhodnutí s výjimkou titulu, který se vykonává ve správním nebo daňovém řízení. Podle ustanovení § 251 odst. 2 o. s. ř. je-li k soudu podán návrh na výkon titulu, který se vykonává ve správním nebo daňovém řízení, soud návrh odmítne.
V projednávané věci jsou exekučními tituly usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18. 7. 2016, č. j. 5 T 60/2015-671, kterým byla povinnému uložena povinnost nahradit státu náklady trestního řízení ve výši 13 000 Kč, a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 10. 11. 2016, č. j. 5 T 60/2015-709, kterým byla povinnému uložena povinnost zaplatit státu náhradu odměny a hotových výdajů uhrazených ustanovenému obhájci státem ve výši 47 520 Kč. V projednávané věci jsou tedy vymáhány pohledávky státu podle ustanovení § 152 odst. 1 písm. b) a e) tr. ř., při jejichž správě se podle ustanovení § 152a tr. ř. postupuje podle daňového řádu. Peněžitá plnění, pokud zákon stanoví, že se při jejich správě postupuje podle daňového řádu (jako tomu je v projednávané věci), se pro účely daňového řádu považují za daň (srov. ustanovení § 2 odst. 3 písm. b) d. ř.) a při jejich vymáhání se tedy postupuje podle ustanovení § 175 a násl. d. ř.
Povinný ve svém dovolání namítá, že odvolací soud chybně nerozlišuje postavení Krajského soudu v Praze jakožto orgánu veřejné (soudní) moci, jeho postavení coby správního úřadu vystupujícího před soudem za stát a jeho postavení, kdy je samostatným subjektem jakožto správce daně. Soudy tak chybně označují Krajský soud v Praze jako “oprávněného” a nikoliv jako správce daně a tento postup je důvodem k zastavení exekuce, neboť podle ustanovení § 175 d. ř. může exekuční návrh podat pouze správce daně a nikoliv oprávněný. Povinnému lze přisvědčit potud, že správce daně má podle ustanovení § 175 odst. 1 d. ř. zabezpečit vymáhání nedoplatku prostřednictvím soudního exekutora. Avšak v následném exekučním řízení, které probíhá podle exekučního řádu, jde o občanské soudní řízení, ve kterém již nevystupuje správce daně, ale oprávněný z exekučního titulu, kterému je exekučním titulem přiznáno oprávnění plynoucí z hmotného práva. Je bezpochybné, že v projednávané věci byl správcem daně Krajský soud v Praze, avšak v současné fázi řízení již v řízení správce daně nevystupuje; vystupuje v něm oprávněný z exekučního titulu, který je věcně legitimován a má procesní způsobilost. Je-li oprávněným z exekučního titulu stát (Česká republika), má způsobilost být účastníkem řízení a pouze za něj vystupuje příslušná organizační složka. Exekučním titulem – usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 10. 11. 2016, č. j. 5 T 60/2015-709 – byla povinnému uložena povinnost zaplatit České republice – Krajskému soudu v Praze. Oprávněnou z tohoto exekučního titulu tedy je Česká republika – Krajský soud v Praze. Exekučním titulem – usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 18. 7. 2016, č. j. 5 T 60/2015-671 – byla povinnému uložena povinnost nahradit státu náklady trestního řízení. Oprávněným z tohoto exekučního titulu je tedy rovněž stát, resp. Česká republika – Krajský soud v Praze jako příslušná organizační složka státu. Odvolací soud společně se soudem prvního stupně tedy správně dovodily, že oprávněnou z exekučních titulů je v projednávané věci Česká republika – Krajský soud v Praze.
Dovolatel dále namítá, že vymáhání pohledávky prostřednictvím soudního exekutora je v projednávané věci v rozporu se zásadou hospodárnosti vyjádřenou v ustanovení § 175 odst. 2 d. ř. a oproti daňové exekuci tak povinnému vznikají nadbytečné náklady spojené s vymáháním pohledávky soudním exekutorem. Zjevným smyslem ustanovení § 175 odst. 1, 2 d. ř. je, aby nedocházelo k zahájení a vedení exekuce v případech, kdy je exekučním titulem vykonatelné rozhodnutí správce daně o nedoplatku a jestliže je zahájení a vedení exekuce konané podle exekučního řádu zcela zjevně neefektivním nástrojem k vymožení pohledávky z takového exekučního titulu. Za tím účelem nelze exekučnímu soudu upřít právo a povinnost zvážit, zda exekuce má být zahájena a případně i nadále vedena za situace, kdy je nasnadě, že náklady exekuce konané podle exekučního řádu budou ve zjevném nepoměru k výši nedoplatku. Právo a povinnost této úvahy exekučnímu soudu nelze upřít už jen proto, že správce daně na základě ustanovení § 175 odst. 1 d. ř. následně (jako organizační složka jednající jménem státu) vstupuje do postavení oprávněného, tedy subjektu, který během exekuce konané podle exekučního řádu nemá postavení orgánu veřejné moci a jehož konání, které bylo základem k podání exekučního návrhu, může být posouzeno orgánem, na jehož pokyn se exekuce zahajuje a jenž je oprávněn exekuci zastavit, když tímto orgánem je právě exekuční soud. Z výše uvedeného plyne, že ustanovení § 175 odst. 1, 2 d. ř. ukotvuje specifický předpoklad pro zahájení a vedení exekuce pro případ, že exekučním titulem je rozhodnutí správce daně ve smyslu § 175 odst. 1 d. ř. Úvaha exekučního soudu, zda exekuce, v níž má být vykonán exekuční titul ve smyslu § 175 odst. 1 d. ř., však má své meze předepsané zákonem, konkrétně ustanovením § 175 odst. 2 d. ř. Z tohoto ustanovení se podává, že nikoliv každý údajně nesprávný postup správce daně, který vyústil v podání exekučního návrhu podle § 175 odst. 1 d. ř., je důvodem pro zamítnutí exekučního návrhu, případně pro zastavení již zahájené exekuce. Důvod pro zamítnutí exekučního návrhu nebo pro zastavení exekuce musí být kvalifikovaný v tom smyslu, že výše předpokládaných nákladů spojených s exekucí konanou podle exekučního řádu není ve zjevném nepoměru k výši plnění, jež má být vymoženo.
Úvahu, zda výše nákladů spojených s exekucí konanou podle exekučního řádu je ve zjevném nepoměru k výši vymáhaného plnění, soud zásadně činí k okamžiku podání exekučního návrhu ze strany správce daně. Jestliže exekuce je již vedena, vychází ze situace existující v době, kdy zvažuje zastavení exekuce. Ustanovení § 175 odst. 2 d. ř. je totiž třeba vyložit tak, že nemá být vedena taková exekuce podle exekučního řádu za účelem vymožení nedoplatku podle § 175 odst. 1 d. ř., jejíž očekávané náklady jsou aktuálně ve zjevném nepoměru k výši vymáhaného plnění. Opačný přístup by vedl k zastavení exekuce konané podle exekučního řádu v případech, kdy počáteční úvaha, zda je exekuce vedena hospodárně, již neodpovídá aktuálním okolnostem exekuce.
V daném případě je předmětem exekuce plnění nedoplatku ve výši 13 000 Kč, resp. 47 520 Kč. Předpokládané náklady exekuce sestávají z odvolacím soudem vyčíslených nákladů exekutora ve výši 6 655 Kč, a to na základě vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem. Za daných okolností nelze konstatovat, že by mezi vymáhaným plněním a očekávanými náklady exekuce byl „zjevný nepoměr“ ve smyslu § 175 odst. 2 d. ř. Přitom pouze existence zjevného nepoměru může vést k závěru, že postup správce daně vedoucí k podání exekučního návrhu byl natolik nepřiměřený, že je třeba exekuci zastavit. Na právě uvedeném ničeho nemění domněnka povinného, že oprávněná jako správce daně před podáním exekučního návrhu nezjišťovala, zda existuje majetek povinného postižitelný v daňové exekuci a že oprávněná údajně nepostupovala důsledně podle § 13 a § 15 instrukce Ministerstva spravedlnosti ze dne 19. 12. 2012, č. 4/2012-INV-M, jestliže postup správce daně nevyústil v kvalifikovaný a zásadní následek, jenž by byl v rozporu s § 175 odst. 2 d. ř.
Namítá-li dovolatel, že spojením exekucí oprávněné došlo k jejímu zvýhodnění ve vztahu k ostatním přihlášeným věřitelům, není jeho námitka přípustná, neboť jde o nový argument, který dovolatel v průběhu řízení před soudem prvního stupně ani před odvolacím soudem nevznesl a odvolací soud se jím proto nezabýval a právně jej neposuzoval. Takový důvod dovolání proto pro svoji novost neobstojí (srov. ustanovení § 241a odst. 1, 6 o. s. ř. a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 20 Cdo 75/2018, ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 20 Cdo 5226/2017, či ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. 20 Cdo 1721/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2019, sp. zn. 20 Cdo 4365/2018). Navíc nelze pominout, že ani případně nesprávný postup soudního exekutora vedoucí ke spojení věcí není argumentem ve prospěch zájmu povinného na zastavení exekuce.
Dovolatel konečně namítá, že dle ustanovení § 251 odst. 2 o. s. ř. není možné nařízení a provádění výkonu rozhodnutí (exekuce), má-li být vykonáván exekuční titul, který lze vykonat podle správního nebo daňového řádu. Je-li tu kolize s ustanovením § 175 odst. 1 d. ř., je nutno dbát pozdější úpravy obsažené v občanském soudním řádu. Dovolatel však pomíjí, že odvolací soud (na rozdíl od dovolatele) zjevně vychází z právního názoru, že ustanovení § 175 odst. 1 d. ř. je ve vztahu k ustanovení § 251 odst. 2 o. s. ř. v poměru speciality, a proto nezastává názor, že by „pozdější úprava obsažená v občanském soudním řádu“ měla vést k nemožnosti aplikace ustanovení § 175 odst. 1 d. ř. Dovolací soud ve své dosavadní rozhodovací praxi opakovaně připustil, že správní exekuční tituly mohou být exekvovány na základě exekučního návrhu podle § 37 ex. řádu [k tomu srov. např. právní závěr vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 21 Cdo 1182/2016, dle kterého z ustanovení § 251 odst. 2 písm. b) o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 vyplývá (arg. a contrario), že s účinností od 1. 1. 2013 soudy nenařizují a neprovádějí výkon rozhodnutí, jde-li o exekuční titul, který lze vykonat podle správního řádu nebo daňového řádu. Řízení o výkonu rozhodnutí, jež lze vykonat podle správního řádu nebo daňového řádu, která byla u soudu zahájena před 1. 1. 2013, je soud povinen rozvrhnout rovnoměrně mezi soudní exekutory, kteří byli jmenováni do jeho obvodu, a vyrozumět o tom oprávněného a příslušného soudního exekutora, nebo (není-li do obvodu soudu jmenován žádný exekutor) mezi soudní exekutory, kteří byli jmenováni do obvodu soudu, který má společnou hranici s tímto obvodem a který patří do obvodu stejného krajského soudu (srov. čl. II bod 2 zákona č. 396/2012 Sb.); a dále srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2018, sp. zn. 20 Cdo 608/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2017, sp. zn. 20 Cdo 5326/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2019, sp. zn. 20 Cdo 3547/2018]. Od této své rozhodovací praxe nemá dovolací soud důvod se odchýlit ani na základě právní argumentace dovolatele. Naopak ve shodě odvolacím soudem má dovolací soud za to, že ustanovení § 175 odst. 1 d. ř. je ve vztahu k § 251 odst. 2 o. s. ř. v poměru speciality, když jeho smyslem je zabezpečit, aby správce daně nemusel vést daňovou exekuci, jestliže k tomu není personálně a materielně vybaven, a na místo toho mohl zvolit jiný postup, vedoucí k prosazení jím vydaného exekučního titulu, jímž je mimo jiné i podání exekučního návrhu, a to za předpokladu, že tento návrh není s ohledem na očekávané náklady exekuce konané podle exekučního řádu zjevně nepřiměřený (§ 175 odst. 2 d. ř.).
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správné. Protože nebylo zjištěno, že by řízení bylo postiženo některou z vad, uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání povinného podle ustanovení § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.
Autor: -mha-