// Profipravo.cz / Procesní shrnutí 19.09.2019

Zastavení exekuce na peněžité plnění přisouzené rozhodčím nálezem

Exekuční soud má v rámci úsudku, jestli jsou dány důvody pro zastavení exekuce na peněžité plnění přisouzené rozhodčím nálezem podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., vyhodnotit nejen to, zda rozhodčím nálezem přisouzená jednotlivá plnění jsou ve zjevném rozporu s dobrými mravy, ale i to, jestli tato plnění nejsou ve zjevném rozporu s dobrými mravy ve svém úhrnu.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 3498/2018, ze dne 11. 12. 2018

vytisknout článek


Dotčené předpisy:
§ 9 odst. 1 zák. č. 145/2010 Sb.
§ 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř.

Kategorie: exekuce; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:

Okresní soud v Karviné usnesením ze dne 5. září 2017, č. j. 49 EXE 1856/2016-67, zastavil exekuci vedenou u zdejšího soudu pod sp. zn. 49 EXE 1856/2016 a uložil oprávněné nahradit povinnému náklady řízení a soudnímu exekutorovi náklady exekuce. Dospěl k závěru, že exekuce je vedena na základě nezpůsobilého exekučního titulu, neboť rozhodčí nález vydal rozhodce, jenž z důvodu neplatné rozhodčí doložky nebyl vybaven pravomocí k projednání a rozhodnutí sporu mezi oprávněnou a povinnými. Neplatnost účastníky sjednané smlouvy o revolvingovém úvěru a do ní včleněné rozhodčí doložky dovodil na základě nepřiměřených smluvních ujednání, která evidentně poškozují práva povinných a jsou v rozporu s dobrými mravy.

K odvolání oprávněné Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 30. ledna 2018, č. j. 9 Co 803/2017-119, usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že návrh povinného 1) ze dne 8. února 2017 na zastavení exekuce vedené podle pověření Okresního soudu v Karviné ze dne 25. července 2016, č. j. 49 EXE 1856/2016-13, soudní exekutorkou Mgr. M. P., Exekutorský úřad Břeclav, pod sp. zn. 160 EX 5015-16, se zamítá. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně neshledal, že by v dané věci byla smlouva úvěru neplatná pro zjevný rozpor s dobrými mravy, neboť zde není naplněno kritérium „zjevné nespravedlnosti“, jehož naplnění je dle judikatury Ústavního soudu důvodem pro odepření soudní ochrany subjektům, kteří evidentně poškozují práva svých klientů. K závěru o zjevné nespravedlnosti nemůže bez dalšího vést pouhé porovnání výše jistiny úvěru, jenž byl povinným poskytnut, s výší částky, která má být povinnými vrácena. Výše ročního úroku z úvěru byla ve smlouvě o úvěru dohodnuta na 97,68 % po dobu splácení úvěru sjednané na 42 měsíců, a RPSN pak činila 100,34 %, přičemž úroková sazba úroku z úvěru byla sjednána vyšší než u banky, neboť se jednalo o střednědobý úvěr poskytnutý nebankovním subjektem, a to při sjednání minimálního zajištění ve formě dohodnutých smluvních pokut.

Z těchto skutečností odvolací soud dovodil vysokou míru rizikovosti úvěru pro oprávněnou, která je nebankovním subjektem, a tedy i důvodnou kompenzaci vyšším úrokem než u bankovního subjektu. Dle odvolacího soudu není v rozporu s dobrými mravy ani výše smluvních pokut, neboť se nejprve jedná o smluvní pokuty ve výši 8 % a dále 13 % u dlužných neuhrazených splátek, a poté o jednorázovou smluvní pokutu ve výši 25 % z dlužné částky za nesplacení úvěru v dohodnuté lhůtě 60 dnů po zesplatnění úvěru, která je nárokem vzniklým v důsledku předchozího opakovaného porušení povinností dlužníka ze smlouvy, a dále o smluvní pokutu ve výši 0,25 % za každý den prodlení s úhradou dluhu, jejíž výše však byla aprobována i ustálenou judikaturou a absolutní výše je pak způsobena dlouhodobým prodlením dlužníka. Odvolací soud rovněž neshledal důvod pro vyslovení neplatnosti rozhodčí smlouvy uzavřené mezi oprávněnou a povinným, neboť v rozhodčí smlouvě byla sjednána pravidla rozhodčího řízení i volby rozhodce z konkrétního výčtu rozhodců, a neobsahuje tak žádná netransparentní pravidla pro výběr rozhodce. Neplatnost rozhodčí smlouvy nemůže založit ani skutečnost, že v rozhodčí smlouvě uvedení rozhodci rozhodovali pro oprávněnou velké množství sporů, neboť pouze z této samotné skutečnosti nelze dovozovat ekonomickou či jinou závislost konkrétního rozhodce na oprávněné. Ekonomickou závislost rozhodce na oprávněné totiž není možné dovodit toliko z toho, že opakovaně shodným rozhodcům určeným v rozhodčí smlouvě vzniká v jimi rozhodnutých věcech nárok na odměnu. Odvolací soud tak neshledal žádný důvod pro zastavení exekuce.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal povinný dovolání. Namítá, že nemohl ovlivnit podobu smlouvy o úvěru, ani rozhodčí smlouvy a výběr rozhodců, neboť šlo o formulářové smlouvy, které odporují dobrým mravům, a že úrok ve smlouvě o úvěru ve výši 97,68 % p. a. a RPSN ve výši 100,34 % se zjevně příčí dobrým mravům, protože několikanásobně překračuje úrok u spotřebitelských půjček poskytovaných bankami a směřuje k nepřiměřenému obohacení oprávněné. Odvolací soud se nezabýval skutečností, že oprávněná v rozporu se zákonem nezkoumala úvěruschopnost povinného a tato skutečnost způsobuje rovněž neplatnost úvěrové smlouvy. Povinný dále namítá, že kumulace smluvních pokut ve výši nejprve 8 %, poté 13 % a nakonec 25 % z jistiny úvěru po jeho zesplatnění a 0,25 % denně z jistiny úvěru po jeho zesplatnění je excesivní a v rozporu dobrými mravy a s judikaturou Ústavního soudu (např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 199/11), neboť v jejich součtu činí celková smluvní pokuta přes 110 % nezaplacené částky při prodlení se zaplacením zesplatněného úvěru po dobu jednoho roku. Vzhledem k tomu, že „celý vymezený obchodní konstrukt“ se příčí dobrým mravům, je neplatná smlouva o úvěru i rozhodčí smlouva. Dovolatel konečně namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné, neboť odvolací soud se odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu (např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, a ze dne 24. ledna 2007, sp. zn. 33 Odo 234/2005) a toto odchýlení neodůvodnil. Povinný navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. září 2017 (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen „o. s. ř.“. Nejvyšší soud zjistil, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. Dovoláním napadené rozhodnutí záviselo též na posouzení právní otázky, zda exekuční soud v rámci úsudku, jestli jsou dány důvody pro zastavení exekuce na peněžité plnění přisouzené rozhodčím nálezem podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., má mimo jiné vyhodnotit nejen to, zda rozhodčím nálezem přisouzená jednotlivá plnění jsou ve zjevném rozporu s dobrými mravy, ale i to, jestli tato plnění nejsou ve zjevném rozporu s dobrými mravy ve svém úhrnu (v dovolání se píše o „kumulaci“). Protože tato právní otázka dosud nebyla dovolacím soudem v úplnosti vyřešena, je dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné. Dovolání je přípustné též proto, že odvolací soud i při posouzení, zda rozhodcem přiznaná smluvní pokuta a smluvní úrok jsou samy o sobě v rozporu s dobrými mravy, se důsledně nevypořádal s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, podle níž je třeba přihlédnout nejen k nominální výši sjednané smluvní pokuty a úroku, ale mimo jiné i k tomu, zda věřitel (oprávněný) před uzavřením smlouvy o úvěru se spotřebitelem (povinným) splnil povinnost předepsanou ustanovením § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a posoudil úvěruschopnost spotřebitele (povinného) s odbornou péčí a povinnému za přiměřených podmínek poskytl úvěr pouze v případě, že bylo zřejmé, že bude schopen spotřebitelský úvěr splácet. Proto dovolací soud přezkoumal napadené usnesení ve smyslu § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání povinného je opodstatněné.

Nejvyšší soud již dříve uzavřel (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017), že důvodem pro zastavení exekuce vedené na základě exekučního titulu ve formě rozhodčího nálezu sama o sobě není skutečnost, že rozhodčí nález přisoudil plnění, které je v rozporu s dobrými mravy. Současně však dovodil, že pro účely posouzení návrhu povinného na zastavení exekuce musí soud provést celkové vyhodnocení, zda případný rozpor rozhodcem přisouzeného plnění s dobrými mravy (zde uložení veškerých výše popsaných povinností založených úvěrovou smlouvou) v kontextu s okolnostmi, za nichž došlo k založení povinností přiznaných rozhodčím nálezem a k uzavření rozhodčí smlouvy včetně mechanismu ustavení osoby rozhodce, nevede k závěru, že tato konání ve svém celku jsou v rozporu se zákonnými principy ochrany spotřebitele (srov. např. rovněž i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. února 2018, sp. zn. 20 Cdo 5642/2017).

Ačkoli tedy přezkum věcné správnosti vykonávaného exekučního titulu není jako takový v exekučním řízení přípustný, není vyloučeno, aby se otázka platnosti „hlavní“ (zde úvěrové) smlouvy stala významnou pro hodnocení i na ni navazující rozhodčí smlouvy, a to s tím rozhodným směřováním, jímž je posouzení, zda vzhledem k jejímu obsahu a procesu jejího sjednání byla dána pravomoc rozhodce k vydání vykonávaného rozhodčího nálezu. I přesto, že neplatnost smlouvy hlavní sama o sobě nezpůsobuje neplatnost smlouvy rozhodčí (viz shora citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 2007, sp. zn. 29 Odo 1222/2005) a ani neplatnost rozhodčí smlouvy není v daném případě odvoditelná ze samotného jejího obsahu, nelze opomenout uvážit, zda obojí ve svém celku (jak obsahovém, tak procedurálním) není postiženo kolizí se zde rozhodnými „dobrými mravy“, resp. se zákonnými principy ochrany spotřebitele (coby „slabší strany“).

Odvolacímu soudu je třeba přisvědčit, že přisoudil-li rozhodce oprávněnému plnění, které není v rozporu s dobrými mravy, není možné, aby byl rozhodčí nález shledán nezpůsobilým exekučním titulem a exekuce byla zastavena (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. srpna 2018, sp. zn. 20 Cdo 1641/2018). Proto je na místě zabývat se posouzením přiměřenosti výsledku rozhodčího řízení, a to zejména mírou a zjevností rozporu rozhodcem přisouzeného plnění s dobrými mravy z pohledu hmotného práva (i s ohledem na výši smluvní pokuty, na smluvní úrok z poskytnuté částky), s přihlédnutím k možnému zneužití finanční tísně spotřebitele i k míře indicií, které podporují závěr o ekonomické provázanosti rozhodce s oprávněným. Zohlednit je rovněž třeba i způsob ustanovení rozhodce, míru a odůvodněnost pasivity povinného – spotřebitele, který své námitky ve vztahu ke způsobu určení rozhodce, jakož i hmotněprávní výhrady k plnění, které bylo v rozhodčím řízení přiznáno, nevznesl již při podpisu rozhodčí smlouvy, případně v rozhodčím řízení či v rámci žaloby podle ustanovení § 31 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „z. r. ř.“. Toto zkoumání je třeba provést nejen jednotlivě v dílčích částech, ale i v komplexně v celkovém úhrnu. Argumentací a maior ad minus pak nelze než dovodit, že tentýž způsob posouzení je třeba použít i pro dílčí přezkum souladu rozhodcem přisouzeného plnění s dobrými mravy (srov. s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017).

Z výše uvedeného plyne, že odvolací soud měl v projednávané věci za účelem úsudku, zda je na místě exekuci na peněžité plnění z rozhodčího nálezu zastavit podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., mimo jiné posoudit i mravnost rozhodčím nálezem přiznaných dílčích plnění ze smlouvy o úvěru (zejména smluvních úroků, smluvních pokut a částky, která má být zaplacena za poskytnutí úvěru), která byla rozhodčím nálezem přiznána, a to nejen samostatně, ale i v jejich celkovém úhrnu. Po dílčím závěru o mravnosti přisouzeného dílčího plnění tedy odvolací soud měl přistoupit i k posouzení mravnosti rozhodčím nálezem přiznaného plnění jako celku.

Ze spisu vyplývá, že dne 28. května 2013 uzavřeli oprávněný jako věřitel, povinný 1) jako dlužník a povinná 2) jako spoludlužník smlouvu o úvěru ve výši 100 000 Kč. Na jejím základě rozhodce Mgr. J. F. vydal dne 18. dubna 2016 rozhodčí nález č. j. 103 Rozh 880/2016-8, který je v projednávané věci exekučním titulem a jímž byla povinným uložena povinnost zaplatit oprávněné částku ve výši 122 652 Kč spolu s ročním úrokem z prodlení ve výši 8,05 % z této částky ode dne 22. února 2016 do zaplacení a smluvní pokutu ve výši 0,25 % denně za každý den prodlení s úhradou částky 83 604 Kč ode dne 22. ledna 2016 do zaplacení, a dále náhradu nákladů rozhodčího řízení ve výši 16 394 Kč.

Při posouzení, zda rozhodčím nálezem přiznaná smluvní pokuta ze smlouvy o úvěru je či není sama o sobě v rozporu s dobrými mravy, odvolací soud poukázal na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, z níž plyne, že sjednání smluvní pokuty ve výši 0,25 % denně z dlužné částky ještě nevede k jednoznačnému závěru o nemravnosti smluvní pokuty a že na nepřiměřenost smluvní pokuty nelze usuzovat z její celkové výše, je-li důsledkem dlouhodobého prodlení dlužníka (srov. s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 22. září 2006, sp. zn. 33 Odo 71/2006). Nejvyšší soud však v uvedeném rozhodnutí rovněž zdůraznil, že přiměřenost (mravnost) smluvní pokuty je na místě prověřovat s přihlédnutím k okolnostem, za nichž byla sjednána, a teprve na jejich základě a i s přihlédnutím k její nominální výši učinit závěr o její případné nemravnosti. K okolnostem sjednání smluvní pokuty odvolací soud uvedl, že smluvní pokuta v daném případě není nemravná proto, že šlo o střednědobý úvěr poskytnutý nebankovním subjektem, a to při sjednání minimálního zajištění pouze ve formě dohodnutých smluvních pokut a že tato rizikovost byla oprávněně kompenzována právě smluvní pokutou a rovněž i úrokem z úvěru. Odvolací soud však též měl přihlédnout k existenci ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. (srov. s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Pokud měla oprávněná za to, že poskytnutí úvěru povinnému je zásadně rizikové, neměla úvěr poskytnout a pokrývat riziko nevrácení peněz tím, že dojde ke sjednání nadstandardně vysoké smluvní pokuty. Jestliže odvolací soud takové posouzení neprovedl, bylo posouzení souladu výše smluvní pokuty s dobrými mravy neúplné a tudíž i nesprávné.

Dovolací soud zdůrazňuje, že potřeba přihlédnout k obsahu úvěrové smlouvy nesměřuje k tomu, že by ve vykonávacím řízení měla být přezkoumávána věcná správnost exekučního titulu. K jejímu obsahu exekuční soud přihlíží jen při vyhodnocení, zda komplex právních jednání, která vedla k uzavření rozhodčí smlouvy, úvěrové smlouvy a dále k vydání rozhodčího nálezu, ve svém celku (jak obsahovém tak procedurálním) není postižen stigmatem kolize se zde rozhodnými „dobrými mravy“ (§ 580 o. z.), resp. se zákonnými principy ochrany spotřebitele (coby „slabší strany“). Na tomto místě tak do hry vstupují i specifické okolnosti podoby konkrétních závazků dlužníka, včetně těch, jež mají „sankční“ povahu, zakomponované do úvěrové smlouvy, které však odvolací soud vzhledem ke svému názoru, že přihlédnutí k nim by znamenalo nepřípustný věcný přezkum exekučního titulu, uvažovat odmítl, ačkoli dovolatelka na ně poukazovala rovněž (srov. s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017).

Jde-li o posouzení výše smluvené sazby úroků a jejího souladu s dobrými mravy, i zde platí, že je ji třeba vyhodnotit nejen se zřetelem k její nominální výši, ale i vzhledem ke všem rozhodným okolnostem konkrétního případu. Dovolací soud již dříve dovodil, že v rozporu s dobrými mravy je zpravidla výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). S přihlédnutím ke shora uvedené judikatuře je zřejmé, že v úvěrové smlouvě sjednaný a rozhodčím nálezem přisouzený úrok ve výši 97,68 % obvyklou úrokovou sazbu zjevně a výrazně překračuje, přičemž odůvodnění odvolacího soudu, že jde o nebankovní úvěr s minimálním zajištěním a tedy i značnou mírou rizikovosti není s ohledem na existenci povinností oprávněné podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. vyčerpávající, protože odvolací soud se s existencí této povinnosti na straně oprávněné nevypořádal.

Ze shora uvedeného plyne, že dílčí závěry odvolacího soudu o mravnosti smlouvou o úvěru sjednaných a rozhodčím nálezem přiznaných smluvních pokut a úroků nejsou provedeny v úplnosti. Již tento fakt sám o sobě vede k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je nesprávné, když odvolacím soudu je dále třeba vytknout, že neučinil úsudek o mravnosti rozhodčím nálezem přisouzeného plnění jako celku. Teprve po uskutečnění celkového úsudku o mravnosti rozhodčím nálezem přisouzeného plnění přitom odvolací soud může přistoupit k posouzení, zda jsou dány důvody pro zastavení exekuce plnění z rozhodčího nálezu podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., a to podle výše vyzdvihnutých kritérií uvedených v usneseních Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017, a ze dne 13. února 2018, sp. zn. 20 Cdo 5642/2017.

Vzhledem k tomu, že odvolací soud otázku souladu plnění přiznaného rozhodčím nálezem (smluvního úroku a smluvních pokut) s dobrými mravy posoudil neúplně a tudíž nesprávně, nemůže dovoláním napadené rozhodnutí obstát. Protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu usnesení odvolacího soudu, Nejvyšší soud napadené usnesení podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc mu vrátil (Krajskému soudu v Ostravě) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).

Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (§ 243g odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.).

O náhradě nákladů řízení včetně dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.), případně o ní bude rozhodnuto ve zvláštním režimu [§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů