// Profipravo.cz / Procesní shrnutí 19.08.2019
Zpochybnění věrohodnosti důkazních prostředků v odvolacím řízení
I. Jde-li o výklad pojmu „zpochybnění věrohodnosti důkazních prostředků“, je judikatura Nejvyššího soudu založena na závěru, podle něhož se jím v první řadě rozumí tvrzení a pomocí důkazů prokázání takových skutečností, které vyvrací závěry soudu prvního stupně o tom, že určitý důkazní prostředek je nevěrohodný (a že proto z něj nelze při zjišťování skutkového stavu věci vycházet) nebo že je věrohodný (a že tedy je třeba na něm vybudovat zjištění skutkového stavu), popřípadě které vedou k závěru, že důkazní prostředek měl být správně z hlediska své věrohodnosti hodnocen soudem prvního stupně jinak. Zpochybnění věrohodnosti důkazních prostředků může spočívat i na takových skutečnostech, které − kdyby byly prokázány − mohou mít samy o sobě nebo ve spojení s již známými skutečnostmi jen vliv na hodnocení provedených důkazních prostředků, z nichž vychází rozhodnutí soudu prvního stupně, z hlediska jejich věrohodnosti. Věrohodnost důkazního prostředku může být zpochybněna například tehdy, bude-li tvrzeno a prokázáno, že svědek vypovídal o věci pod vlivem návodu nebo výhrůžky (tedy "křivě"), že listina je ve skutečnosti falzifikátem apod.
Nejde však o zpochybnění věrohodnosti důkazního prostředku, jestliže účastník uvede v odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně nebo za odvolacího řízení skutečnosti či navrhne důkazy, pomocí kterých má být skutkový stav věci zjištěn jinak, než jak ho zjistil soud prvního stupně na základě jím provedeného hodnocení důkazů. Uvedením skutečností a označením důkazů o věci samé totiž účastník nezpochybňuje věrohodnost důkazních prostředků, ale požaduje zjištění skutkového stavu soudem jinak, než jak byl zjištěn soudem prvního stupně na základě před ním uvedených skutečností a provedených důkazů; takový postup neodpovídá požadavkům ustanovení § 205a odst. 1 písm. c) o. s. ř.
II. Jestliže v posuzovaném odvolacím řízení žalobcem (nově) předložené listiny neměly být (samy o sobě) důkazy, jimiž by měl být zjištěn skutkový stav jinak, nýbrž šlo o další srovnávací materiál určený pro znalce a využitelný k posouzení pravosti podpisu žalovaného na sporných směnkách (tj. k potvrzení či úpravě pravděpodobnostního závěru znaleckého posudku ve vztahu k případnému záměrnému komolení podpisu na sporných směnkách), šlo o listiny, jimž žalobce zpochybňoval (posuzováno z hlediska kvality srovnávacího materiálu, který měl znalec původně k dispozici) věrohodnost znaleckého posudku.
Nelze ani přehlédnout, že samotnými srovnávacími materiály (zde listinami s podpisy fyzické osoby) soud zpravidla neprovádí dokazování (výjimka může být dána např. tehdy, zpochybňuje-li žalovaný pravost svého podpisu na některé z listin, které mají sloužit znalci jako srovnávací materiál).
Závěr odvolacího soudu o nepřípustnosti „důkazů“ navržených žalobcem podle § 205a o. s. ř. proto není správný.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 5273/2017, ze dne 30. 4. 2019
Dotčené předpisy: § 205a o. s. ř.
Kategorie: odvolání; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 24. ledna 2014, č. j. 3 Cm 294/2012-165, zrušil ve vztahu ke druhému žalovanému (Z. Z.) směnečný platební rozkaz ze dne 23. října 2012, č. j. 3 Cm 294/2012-35, jímž původně uložil oběma žalovaným, aby společně a nerozdílně zaplatili žalobci částku 237.000,- EUR s 6% úrokem z prodlení z částky 44.800,- EUR od 27. února 2010 do zaplacení, s 6% úrokem z částky 44.800,- EUR od 11. března 2010 do zaplacení, s 6% úrokem z částky 112.000,- EUR od 12. května 2010 do zaplacení a s 6% úrokem z částky 35.400,- EUR od 12. května 2010 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 789,99 EUR a náhradu nákladů řízení (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi žalobcem a druhým žalovaným a o náhradě nákladů řízení státu (výroky II. a III.).
Soud prvního stupně – odkazuje na výsledky provedeného dokazování – zdůraznil, že dle znaleckého posudku JUDr. Jiřího Straky, soudního znalce z oboru písmoznalectví, zpracovaného dne 4. října 2013 (dále jen „znalecký posudek“), sporné podpisy druhého žalovaného na směnkách (jde o směnky vlastní vystavené prvním žalovaným ve prospěch žalobce /a avalované druhým žalovaným/: a/ dne 26. února 2009 na částku 44.800,- EUR, splatnou 26. února 2010, b/ dne 10. března 2009 na částku 44.800,- EUR, splatnou 10. března 2010, c/ dne 11. května 2009 na částku 35.400,- EUR, splatnou 11. května 2010, a dne 11. května 2009, na částku 112.000,- EUR, splatnou 11. května 2010) [dále jen „sporné směnky“] „nejsou jeho pravými spontánními podpisy, tedy za běžných podmínek vyhotovenými podpisy, a nemohou být ani jeho vlastní podpisy bezděčné, tedy neúmyslně míněné“. „Je pravděpodobnější, že sporné podpisy nejsou ani pravé, záměrně komolené projevy druhého žalovaného, než že by to takové zkomoleniny byly a celkově nejsou k dispozici takové znaky, které by záměrné komolení vlastních podpisů dovolily prokázat“.
Dále „při hodnocení důkazů jednotlivě a v jejich vzájemné souvislosti“ dospěl k závěru, podle něhož žalobce důkazní břemeno o pravosti podpisu druhého žalovaného na sporných směnkách neunesl. „Na straně jedné stojí odborný znalecký posudek s téměř jednoznačným kategorickým závěrem (pravděpodobnostní závěr se týká pouze možnosti záměrného komolení podpisů), na straně druhé stojí výpovědi účastníků“ (rozuměj V. S. a P. K., jako statutárních orgánů žalobce), které „jsou pouze podpůrnými důkazními prostředky za situace, kdy dokazovanou skutečnost nelze prokázat jinak“. „Při hodnocení důkazů rovněž nebylo možno nepřihlédnout k nestandardnímu způsobu podepisování směnek (vždy, tj. ve čtyřech případech na oddělených místech za situace, kdy se údajní dlužníci nikdy nesetkali a nikdy směnky společně nepodepisovali)“.
Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalobce usnesením ze dne 8. listopadu 2016, č. j. 7 Cmo 173/2016-375, ve znění usnesení ze dne 14. prosince 2016, č. j. 7 Cmo 173/2016-384, v reakci na částečné zpětvzetí žaloby, rozhodl tak, že:
„Rozsudek Krajského soudu v Ostravě č. j. 3 Cm 294/2012-165 ze dne 24. ledna 2014 se ve výroku I., pokud jím byl zrušen směnečný platební rozkaz Krajského soudu v Ostravě č. j. 3 Cm 294/2012-35 ze dne 23. října 2012 ohledně směnečné sumy 156.800 EUR, a směnečný platební rozkaz Krajského soudu v Ostravě č. j. 3 Cm 294/2012-35 ze dne 23. října 2012 ve vztahu k žalovanému 2) ohledně směnečné sumy 156.800 EUR, se zrušují a v tomto rozsahu se řízení zastavuje“.
Následně Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 15. prosince 2016, č. j. 7 Cmo 173/2016-396, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. „ohledně“ směnečné sumy 80.200,- EUR s 6% úrokem z částky 44.800,- EUR od 27. února 2010 do zaplacení, s 6% úrokem z částky 44.800,- EUR od 11. března 2010 do zaplacení, s 6% úrokem z částky 112.000,- EUR od 12. května 2010 do zaplacení a s 6% úrokem z částky 35.400,- EUR od 12. května 2010 do zaplacení, směnečné odměny ve výši 789,99 EUR a nákladů řízení ve výši 448.710,- Kč, jakož i ve výroku o povinnosti žalobce zaplatit náklady řízení státu (první výrok). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý a třetí výrok).
Odvolací soud – odkazuje na ustanovení § 205a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a na závěry formulované v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. července 2003, sp. zn. 21 Cdo 818/2003 (uveřejněného v časopise Soudní judikatura č. 10, ročník 2003, pod číslem 175) – nepřihlížel k důkazním návrhům uplatněným žalobcem v průběhu odvolacího řízení k prokázání pravosti podpisu druhého žalovaného na sporných směnkách [výslechem svědka P. S., odborným vyjádřením M. B. ze dne 20. února 2016 a listinami ze spisu Exekutorského úřadu pro Prahu 6, č. j. 91 EXE 11636/2011, konkretizovanými v odvolání (dohodami o zajištění závazků ze dne 28. června 2010, 8. října 2010, 30. září 2010 a 27. prosince 2010, podepsanými druhým žalovaným, a to – podle názoru žalobce − „podpisem shodným jako na sporných směnkách“)], když podle jeho názoru „byly uplatněny v rozporu“ s označeným ustanovením. Nešlo totiž o důkazy, které nastaly nebo vznikly po vyhlášení rozhodnutí soudu prvního stupně; jestliže „tu skutečnosti a důkazy byly (existovaly) již v době řízení před soudem prvního stupně, byť je účastník neoznačil, protože se o nich dozvěděl až po vyhlášení rozhodnutí“, mohly založit (jen) důvod pro žalobu na obnovu řízení.
Dále se odvolací soud ztotožnil s výsledkem hodnocení provedených důkazů soudem prvního stupně, které měl za souladné s ustanovením § 132 o. s. ř., včetně závěru o neunesení důkazního břemene o pravosti podpisů druhého žalovaného na sporných směnkách.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které má za přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. namítaje, že závisí na vyřešení otázky dosud v rozhodování dovolacího soudu nezodpovězené, týkající se „aplikace ustanovení § 205a o. s. ř.“
Dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že v rozporu s ustanoveními § 205 odst. 2 písm. b), c), d) a g) o. s. ř., ve spojení s ustanoveními § 205a odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř., „nepřipustil důkazy řádně dovolatelem označené a nepřihlédl při svém rozhodování k důkazům a skutkovým tvrzením, které dovolatel řádně označil ve svých podáních“; v rozporu s ustanovením § 132 o. s. ř. vyhodnotil rovněž „právní sílu důkazu znaleckým posudkem“.
Přitom závěr znaleckého posudku – pokračuje dovolatel − byl „učiněn znalcem nezaviněně chybně“, když se tak stalo „na základě podkladů, které úmyslně deformoval druhý žalovaný“. Setrvává na stanovisku, podle něhož „mělo v řízení před Vrchním soudem v Olomouci dojít k revizi závěru znaleckého posudku“.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Dovolání žalobce je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., a to k řešení otázky dovolatelem otevřené, týkající se výkladu ustanovení § 205a o. s. ř., dosud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu v daných souvislostech beze zbytku nezodpovězené.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení § 205a o. s. ř. skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, jsou u odvolání proti rozsudku nebo usnesení ve věci samé odvolacím důvodem jen tehdy, jestliže a) se týkají podmínek řízení, věcné příslušnosti soudu, vyloučení soudce (přísedícího) nebo obsazení soudu; b) jimi má být prokázáno, že v řízení došlo k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; c) jimi má být zpochybněna věrohodnost důkazních prostředků, na nichž spočívá rozhodnutí soudu prvního stupně; d) jimi má být splněna povinnost tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti nebo důkazní povinnost, a to za předpokladu, že pro nesplnění některé z uvedených povinností neměl odvolatel ve věci úspěch a že odvolatel nebyl řádně poučen podle § 118a odst. 1 až 3; e) odvolatel nebyl řádně poučen podle § 119a odst. 1; f) nastaly (vznikly) po vyhlášení (vydání) rozhodnutí soudu prvního stupně.
Nejvyšší soud v prvé řadě předesílá, že v poměrech projednávané věci, kdy žalobce označil nové „důkazy“ (zejména listiny, jež měly sloužit jako „další“ srovnávací podklad pro znalce z oboru písmoznalectví), které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně (z důvodu, že o nich nevěděl, byť k okamžiku vyhlášení rozhodnutí soudu prvního stupně již existovaly), až v odvolání, by mohlo jít o přípustné „důkazy“ jen tehdy, měla-li by jimi být zpochybněna věrohodnost znaleckého posudku; o jiný z případů uvedených v ustanovení § 205a o. s. ř. zjevně nejde.
Jde-li o výklad pojmu „zpochybnění věrohodnosti důkazních prostředků“, je judikatura Nejvyššího soudu založena na závěru, podle něhož se jím v první řadě rozumí tvrzení a pomocí důkazů prokázání takových skutečností, které vyvrací závěry soudu prvního stupně o tom, že určitý důkazní prostředek je nevěrohodný (a že proto z něj nelze při zjišťování skutkového stavu věci vycházet) nebo že je věrohodný (a že tedy je třeba na něm vybudovat zjištění skutkového stavu), popřípadě které vedou k závěru, že důkazní prostředek měl být správně z hlediska své věrohodnosti hodnocen soudem prvního stupně jinak. Zpochybnění věrohodnosti důkazních prostředků může spočívat i na takových skutečnostech, které − kdyby byly prokázány − mohou mít samy o sobě nebo ve spojení s již známými skutečnostmi jen vliv na hodnocení provedených důkazních prostředků, z nichž vychází rozhodnutí soudu prvního stupně, z hlediska jejich věrohodnosti. Věrohodnost důkazního prostředku může být zpochybněna například tehdy, bude-li tvrzeno a prokázáno, že svědek vypovídal o věci pod vlivem návodu nebo výhrůžky (tedy "křivě"), že listina je ve skutečnosti falzifikátem apod. Nejde však o zpochybnění věrohodnosti důkazního prostředku, jestliže účastník uvede v odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně nebo za odvolacího řízení skutečnosti či navrhne důkazy, pomocí kterých má být skutkový stav věci zjištěn jinak, než jak ho zjistil soud prvního stupně na základě jím provedeného hodnocení důkazů. Uvedením skutečností a označením důkazů o věci samé totiž účastník nezpochybňuje věrohodnost důkazních prostředků, ale požaduje zjištění skutkového stavu soudem jinak, než jak byl zjištěn soudem prvního stupně na základě před ním uvedených skutečností a provedených důkazů; takový postup neodpovídá požadavkům ustanovení § 205a odst. 1 písm. c) o. s. ř.
K tomu srov. např. důvody již odvolacím soudem zmíněného rozsudku sp. zn. 21 Cdo 818/2003, k jehož závěrům se Nejvyšší soud dále přihlásil např. v rozsudku ze dne 17. prosince 2009, sp. zn. 29 Cdo 4136/2009, uveřejněném pod číslem 95/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
V rozsudku ze dne 25. února 2015, sp. zn. 30 Cdo 5362/2014, dále Nejvyšší soud dovodil, že při posuzování pravosti podpisu na soukromé listině je pouze na uvážení soudu, které listiny připustí coby srovnávací podklad určený pro znalce, jenž má za úkol na základě příslušných odborných metod posoudit pravost podpisu fyzické osoby na příslušné listině a o posouzení těchto skutečností podat znalecký posudek. Přistoupí-li soud k případné redukci takového srovnávacího podkladu, případně až po vypracování písemného znaleckého posudku požádá, aby znalec uvedený posudek doplnil, je jeho povinností tento svůj postup odpovídajícím způsobem odůvodnit v písemném vyhotovení posléze vydaného rozsudku. Sama okolnost, že po předložení příslušných listin, jež mají obsahovat pravý podpis osoby a mají tudíž tvořit pro znalce podklad pro následné znalecké zkoumání sporného podpisu na listině, protistrana zpochybní pravost podpisů předmětné osoby v listinách tvořících srovnávací podklad, ještě není důvodem, aby soud bez dalšího takové listiny vyloučil ze znalecké verifikace tím, že znalci dá pokyn, aby k těmto listinám nepřihlížel. Není to totiž soudní znalec, kdo rozsuzuje věc, nýbrž soud, jenž musí v každém procesním stadiu důsledně postupovat v souladu s procesními pravidly, a jehož povinností je rozhodnout na základě zjištěného skutkového stavu věci, který je výsledkem úsudku soudce o tom, které z rozhodných a sporných skutečností jsou pravdivé, tj. které z nich bude (na základě hodnocení důkazů ve smyslu § 132 o. s. ř.) soudce považovat za prokázané zprávami získanými provedením jednotlivých důkazů.
Ze shora uvedeného plyne, že žalobcem (nově) předložené listiny neměly být (samy o sobě) důkazy, jimiž by měl být zjištěn skutkový stav jinak, nýbrž šlo o další srovnávací materiál určený pro znalce a využitelný k posouzení pravosti podpisu žalovaného na sporných směnkách (tj. k potvrzení či úpravě pravděpodobnostního závěru znaleckého posudku ve vztahu k případnému záměrnému komolení podpisu na sporných směnkách). Jinými slovy, šlo o listiny, jimž žalobce zpochybňoval (posuzováno z hlediska kvality srovnávacího materiálu, který měl znalec původně k dispozici) věrohodnost znaleckého posudku. Konečně nelze přehlédnout, že samotnými srovnávacími materiály (zde listinami s podpisy fyzické osoby) soud zpravidla neprovádí dokazování (výjimka může být dána např. tehdy, zpochybňuje-li žalovaný pravost svého podpisu na některé z listin, které mají sloužit znalci jako srovnávací materiál).
Jelikož právní posouzení věci [závěr o nepřípustnosti „důkazů“ navržených žalobcem (§ 205a o. s. ř.)], na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, není správný, Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.). Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Autor: -mha-