// Profipravo.cz / Procesní shrnutí 19.08.2019

Ustanovení zástupce z řad advokátů v insolvenčním řízení

I. Judikatura se při výkladu § 30 o. s. ř. ustálila v závěru, že to, zda ochrana zájmů účastníka, který nemá právnické vzdělání, vyžaduje ustanovení zástupce z řad advokátů, musí soud posoudit vždy v poměrech konkrétní věci, přičemž jen okolnost, že účastník sám podá žalobu, reaguje na výzvy soudu, podává vyjádření a snaží se v řízení chránit své zájmy, neznamená, že ochrana jeho zájmů ustanovení zástupce nevyžaduje. Ochrana zájmů účastníka - bez ohledu na to, zda jde o řízení sporné, nesporné, exekuční či jiné řízení upravené v zákoně o zvláštních řízeních soudních - bude vyžadovat ustanovení zástupce z řad advokátů zejména v případech, kdy nepůjde o zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva (§ 138 odst. 1 o. s. ř.).

Uvedené závěry se uplatní i v insolvenčním řízení, avšak s přihlédnutím ke specifikům, která odlišují insolvenční řízení od sporných řízení, řízení vedených podle zákona č. 292/2013 Sb. a konečně i od incidenčních sporů. Zohlednit je nutno především to, že insolvenční řízení se člení na relativně samostatné části, které mají odlišné funkce a průběh, že v nich působí insolvenční správce a že insolvenční zákon stanoví pro tu kterou část řízení poměrně podrobná procesní pravidla.

Jiné podmínky pro ustanovení zástupce bude vyžadovat ta část insolvenčního řízení, v níž se zkoumá úpadek dlužníka, jiné podmínky pak budou zkoumány v dalších fázích insolvenčního řízení. Zcela odlišné předpoklady pro ustanovení zástupce budou zkoumány v první fázi insolvenčního řízení (přípravné, která končí rozhodnutím o insolvenčním návrhu) půjde-li o dlužnický insolvenční návrh (kdy lze uvažovat o splnění předpokladů pro ustanovení zástupce jen výjimečně), jiné pro řízení o věřitelském insolvenčním návrhu, jemuž se dlužník aktivně brání. V dalších fázích řízení, kdy řízení není „sporem o úpadek“, bude možné mít podmínky za splněné v zásadě tehdy, bude-li mít dlužník zcela konkrétní odůvodněné výhrady k postupu insolvenčního správce, věřitelů či bude brojit proti rozhodnutí insolvenčního soudu.

Z uvedeného plyne, že obecný závěr odvolacího soudu, podle něhož dlužníku nelze v insolvenčním řízení ustanovit zástupce z řad advokátů (že to vylučuje povaha tohoto řízení), neobstojí.

II. Důvodem pro ustanovení zástupce však nemůže být v žádném případě jen obecně vyslovená obava dlužníka, že v řízení může „dojít k poškození jeho práv“.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sen. zn. 29 NSČR 72/2017, ze dne 30. 4. 2019

vytisknout článek


Dotčené předpisy: § 30 o. s. ř.

Kategorie: zastoupení; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:

Podáním doručeným Krajskému soudu v Ostravě (dále jen „insolvenční soud“) dne 23. března 2016 (B-41) dlužník V. K. požádal, aby mu insolvenční soud ustanovil zástupce pro insolvenční řízení podle § 30 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Svůj návrh odůvodnil tvrzením, že v insolvenčním řízení již došlo („např. nařízením předvedení“ dlužníka k výslechu) a „i v budoucnu může dojít k poškození jeho práv“.

Usnesením ze dne 26. dubna 2016, č. j. KSOS 37 INS XY, insolvenční soud přiznal dlužníku osvobození od soudních poplatků „pro účely ustanovení právního zástupce podle ustanovení § 30 o. s. ř.“ (bod I. výroku) a zamítl návrh dlužníka na ustanovení právního zástupce pro insolvenční řízení (bod II. výroku).

Insolvenční soud vyšel z toho, že pro ustanovení zástupce se vyžaduje současné splnění dvou podmínek, a to existence předpokladů pro osvobození od soudních poplatků a nezbytná potřeba ustanovení právního zástupce pro ochranu zájmů účastníka.

Existence předpokladů pro osvobození dlužníka od soudních poplatků (která se zkoumá pro účely ustanovení zástupce nezávisle na osvobození dlužníka podle § 11 odst. 2 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích) podle insolvenčního soudu byla osvědčena, a to jednak prohlášením dlužníka o jeho osobních, majetkových a výdělkových poměrech, a dále tím, že dlužník je v úpadku a na jeho majetek byl prohlášen konkurs.

Insolvenční soud však uzavřel, že chybí podmínka nezbytnosti zastoupení z důvodu potřeby chránit zájmy dlužníka. Ta připadá v úvahu tam, kde sám účastník s ohledem na úroveň svých schopností nebo s ohledem na složitost případu není s to chránit své zájmy účinně sám. Dlužník však (jak plyne z jeho podání učiněných v průběhu insolvenčního řízení) není osobou, která by sama nebyla schopna činit po věcné i právní stránce přiměřená a průběhu insolvenčního řízení odpovídající podání a sama se v soudním řízení orientovat.

Vrchní soud v Olomouci k odvolání dlužníka usnesením ze dne 30. listopadu 2016, č. j. KSOS 37 INS XY, 3 VSOL XY, potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodu II. výroku.

Odvolací soud přisvědčil insolvenčnímu soudu v závěru, že dlužník nesplňuje předpoklady pro to, aby mu mohl být ustanoven zástupce, neboť ochrana (jeho) zájmů to nevyžaduje. Přitom zdůraznil, že cílem insolvenčního řízení je podle § 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), řešení úpadku (popřípadě hrozícího úpadku) dlužníka některým ze stanovených způsobů tak, aby došlo k uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem a k co nejvyššímu a zásadně poměrnému uspokojení dlužníkových věřitelů. Insolvenční řízení není ani řízením, ve kterém se provádí složité právní dokazování skutečností, nejde o klasické sporné soudní řízení. Realizaci cíle insolvenčního řízení zajišťuje především insolvenční správce, jehož veškerá činnost podléhá dohlédací činnosti insolvenčního soudu (§ 11 insolvenčního zákona). Z uvedeného podle odvolacího soudu plyne, že nemůže být splněna zákonná podmínka požadavku ochrany zájmů účastníka pro ustanovení zástupce z řad advokátů. K tomu, aby práva dlužníka v insolvenčním řízení byla odpovídajícím způsobem chráněna, není třeba případného jeho právního vzdělání ani to, aby se v insolvenčním řízení dokonale orientoval, a proto není ani třeba ustanovení advokáta k ochraně jeho práv.

Na uvedeném závěru nemůže podle odvolacího soudu ničeho změnit ani dlužníkem namítaná okolnost, že insolvenční soud usneseními ze dne 16. března 2016, č. j. KSOS 37 INS XY, a ze dne 30. března 2016, č. j. KSOS 37 INS XY, zamítl návrhy dlužníka na vydání předběžných opatření, jakož ani odůvodnění těchto rozhodnutí (v nich obsažené hodnocení podání dlužníka insolvenčním soudem). Uvedená okolnost nenasvědčuje tomu, že by v dosavadním průběhu řízení dlužník nebyl schopen svá práva realizovat v „míře insolvenčním zákonem předpokládané“ a dostatečně aktivně se jej účastnit.

Odvolací soud konečně dodal, že neobstojí ani námitka dlužníka, že mu při nezměněných poměrech byl ustanoven zástupce z řad advokátů pro dovolací řízení. Dlužníku byl totiž ustanoven zástupce (usnesením insolvenčního soudu ze dne 4. února 2016, č. j. KSOS 37 INS XY) pro řízení o dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. listopadu 2015, č. j. KSOS 37 INS XY, 3 VSOL XY, nikoli proto, že by to vyžadovala ochrana jeho zájmů, nýbrž proto, že šlo o věc, v níž je předepsáno povinné zastoupení advokátem.

Proti usnesení odvolacího soudu podal dlužník prostřednictvím advokáta Mgr. L. S. (zástupce ustanoveného pro toto dovolací řízení usnesením ze dne 10. ledna 2017, č. j. KSOS 37 INS XY) dovolání, jehož přípustnost vymezuje argumentem, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, má za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a požaduje, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu projednání.

Dovolatel především namítá, že oproti mínění odvolacího soudu nejenže dochází v insolvenčním řízení ke složitému dokazování, a to nejenom v „řízení před úpadkem“ ale i v části „řízení po úpadku“, zejména tam, kde dochází k poškozování práv účastníka řízení, a v incidenčních sporech. K tomu doplňuje, že on sám se cítí být poškozován postupem insolvenční správkyně, a proto potřebuje právního zástupce, který by hájil jeho práva v celém řízení. Zdůrazňuje, že řízení v této insolvenční věci „je složité i z hlediska skutkového i právního“, o čemž svědčí „řada podání v samotném insolvenčním spise“. Poukazuje na princip „rovnosti zbraní“, tedy rovnováhy mezi schopnostmi a možnostmi jednotlivých osob účastných na insolvenčním řízení.

Dále dlužník argumentuje tím, že Nejvyšší soud opakovaně judikoval, že nelze akceptovat úvahu, že (při nezměněných) poměrech účastníka poměry účastníka odůvodňují ustanovení mu zástupce z řad advokátů podle § 30 o. s. ř. pro dovolací řízení, avšak neodůvodňují takový postup pro řízení, neboť hlediska pro rozhodnutí o ustanovení zástupce z řad advokátů účastníku podle § 30 o. s. ř. jsou stále stejná. V této souvislosti poukazuje na usnesení ze dne 4. února 2016, jímž mu insolvenční soud ustanovil advokáta pro řízení o jeho dovolání proti usnesení, jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí insolvenčního soudu o úpadku a prohlášení konkursu na majetek dlužníka.

Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., když v posouzení otázky, na níž napadené rozhodnutí spočívá, dovoláním otevřené, jde o věc dovolacím soudem v insolvenčních souvislostech beze zbytku neřešenou.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle § 30 o. s. ř. účastníku, u něhož jsou předpoklady, aby byl soudem osvobozen od soudních poplatků (§ 138), předseda senátu ustanoví na jeho žádost zástupce, jestliže je to nezbytně třeba k ochraně jeho zájmů. O tom, že může tuto žádost podat, je předseda senátu povinen účastníka poučit (odstavec 1). Vyžaduje-li to ochrana zájmů účastníka nebo jde-li o ustanovení zástupce pro řízení, v němž je povinné zastoupení advokátem (notářem), ustanoví mu předseda senátu v případě uvedeném v odstavci 1 zástupce z řad advokátů (odstavec 2).

Nejvyšší soud předesílá, že jeho judikatura se při výkladu § 30 o. s. ř. ustálila v závěru, že to, zda ochrana zájmů účastníka, který nemá právnické vzdělání, vyžaduje ustanovení zástupce z řad advokátů, musí soud posoudit vždy v poměrech konkrétní věci, přičemž jen okolnost, že účastník sám podá žalobu, reaguje na výzvy soudu, podává vyjádření a snaží se v řízení chránit své zájmy, neznamená, že ochrana jeho zájmů ustanovení zástupce nevyžaduje (k tomu srov. především usnesení ze dne 10. listopadu 2015, sp. zn. 21 Cdo 1819/2015). V usnesení ze dne 24. listopadu 2015, sp. zn. 21 Cdo 4529/2015, Nejvyšší soud dodal, že ochrana zájmů účastníka - bez ohledu na to, zda jde o řízení sporné, nesporné, exekuční či jiné řízení upravené v zákoně o zvláštních řízeních soudních - bude vyžadovat ustanovení zástupce z řad advokátů zejména v případech, kdy nepůjde o zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva (§ 138 odst. 1 o. s. ř.).

Uvedené závěry se plně uplatní i v incidenčních sporech, jak vyplývá např. z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2018, sen. zn. 29 ICdo 103/2017, v němž se Nejvyšší soud výslovně přihlásil především k závěrům plynoucím z usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 4529/2015.

Nejvyšší soud konečně neshledává důvod, pro který by se uvedené závěry neměly prosadit i pro poměry samotného insolvenčního řízení, avšak s přihlédnutím ke specifikům, která odlišují insolvenční řízení od sporných řízení, řízení vedených podle zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, a konečně i od incidenčních sporů. Zohlednit je nutno především to, že insolvenční řízení se člení na relativně samostatné části, které mají odlišné funkce a průběh, že v nich působí insolvenční správce a že insolvenční zákon stanoví pro tu kterou část řízení poměrně podrobná procesní pravidla.

K členění insolvenčního řízení do jednotlivých fází srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2014, sen. zn. 29 NSČR 5/2014, uveřejněné pod číslem 61/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. února 2016, sen. zn. 29 ICdo 16/2016, uveřejněné pod číslem 32/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Jiné podmínky pro ustanovení zástupce bude vyžadovat ta část insolvenčního řízení, v níž se zkoumá úpadek dlužníka, jiné podmínky pak budou zkoumány v dalších fázích insolvenčního řízení. Zcela odlišné předpoklady pro ustanovení zástupce budou zkoumány v první fázi insolvenčního řízení (přípravné, která končí rozhodnutím o insolvenčním návrhu) půjde-li o dlužnický insolvenční návrh (kdy lze uvažovat o splnění předpokladů pro ustanovení zástupce jen výjimečně), jiné pro řízení o věřitelském insolvenčním návrhu, jemuž se dlužník aktivně brání. V dalších fázích řízení, kdy řízení není „sporem o úpadek“, bude možné mít podmínky za splněné v zásadě tehdy, bude-li mít dlužník zcela konkrétní odůvodněné výhrady k postupu insolvenčního správce, věřitelů či bude brojit proti rozhodnutí insolvenčního soudu. Dovolatelem zmiňovaná zásada „rovnosti zbraní“ se v těchto fázích insolvenčního řízení bez dalšího neuplatní již proto, že ne vždy mají vztahy mezi dlužníkem a zbylými procesními subjekty povahu „kontradiktorní“.

Z uvedeného plyne, že obecný závěr odvolacího soudu, podle něhož dlužníku nelze v insolvenčním řízení ustanovit zástupce z řad advokátů (že to vylučuje povaha tohoto řízení), neobstojí.

Přesto Nejvyšší soud neshledal důvod pro zrušení napadeného rozhodnutí. Odvolací soud totiž současně přisvědčil závěru insolvenčního soudu, podle něhož v poměrech dané věci ochrana zájmů dlužníka nevyžaduje, aby mu byl ustanoven zástupce z řad advokátů. Z obsahu spisu plyne, že řízení je ve fázi po rozhodnutí o úpadku (ten byl pravomocně zjištěn) a po rozhodnutí o způsobu jeho řešení (úpadek je řešen konkursem). Dlužník potřebu ustanovení zástupce pro tuto fázi řízení nijak konkrétně neodůvodnil. Důvodem pro ustanovení zástupce nemůže být v žádném případě jen obecně vyslovená obava dlužníka, že v řízení může „dojít k poškození jeho práv“. Při tomto výkladu by bylo zapotřebí ustanovit zástupce z řad advokátů dlužníkům prakticky ve všech insolvenčních řízeních. Potřeba ustanovení zástupce konečně neplyne ani z poukazu dlužníka na to, že byl předveden k výslechu (byl-li k tomu důvod), jakož ani z toho, že insolvenční soud nevyhověl některým procesním návrhům dlužníka (nemusely být opodstatněné). Potud se závěry insolvenčního soudu, k nimž se jako ke správným přihlásil odvolací soud, nijak neprotiví ustálené judikatuře Nejvyššího soudu, podle níž musí soud posoudit vždy v poměrech konkrétní věci, zda ochrana zájmů účastníka vyžaduje potřebu ustanovení zástupce (k tomu kromě judikatury označené výše srov. dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. října 2015, sp. zn. 22 Cdo 2662/2015).

Zbývá dodat, že zjevně nedůvodný je poukaz dovolatele na to, že insolvenční soud sice nevyhověl jeho žádosti o ustanovení zástupce pro insolvenční řízení, avšak zároveň mu ustanovil zástupce pro dovolací řízení. Dovolatel potud pomíjí odvolacím soudem přiléhavě zdůrazněný argument, podle něhož tak insolvenční soud učinil nikoliv proto, že by to vyžadovala ochrana zájmů dovolatele, ale jen vzhledem k požadavku povinného zastoupení advokátem podle § 241 o. s. ř. K tomu srov. již důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. dubna 2015, sen. zn. 31 NSČR 9/2015, uveřejněného pod číslem 78/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Jelikož se tak dovolateli prostřednictvím uplatněné dovolací argumentace nepodařilo zpochybnit správnost rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud dovolání podle § 243d písm. a/ o. s. ř. zamítl.

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů