// Profipravo.cz / Procesní shrnutí 19.08.2019

Zpětvzetí žaloby učiněné z týchž důvodů jako předchozí neúčinné zpětvzetí

Rozhodnutí o neúčinnosti zpětvzetí žaloby podle § 96 odst. 6 o. s. ř. představuje překážku věci rozhodnuté pro řízení o dalším zpětvzetí žaloby učiněném z týchž důvodů jako neúčinné zpětvzetí žaloby.

podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Cdo 1063/2019, ze dne 17. 6. 2019

vytisknout článek


Dotčené předpisy: § 96 odst. 6 o. s. ř.

Kategorie: žaloba; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:

Žalobkyně se domáhá zaplacení žalované částky představující smluvní pokutu, na niž jí měl vzniknout nárok na základě zprostředkovatelské smlouvy uzavřené se žalovanou dne 27. 12. 2011.

Rozsudkem ze dne 25. 1. 2017, č. j. 39 Co 407/2016-114, Městský soud v Praze potvrdil vyhovující rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27. 4. 2016, č. j. 70 C 230/2015-33 (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 27. 11. 2017, sp. zn. 32 Cdo 2556/2017, rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Při jednání před soudem prvního stupně dne 21. 2. 2018 žalobkyně vzala žalobu zpět, neboť žalovaná jí po vydání pravomocného rozhodnutí odvolacího soudu před jeho zrušením Nejvyšším soudem žalovanou částku zaplatila. Usnesením ze dne 21. 2. 2018, č. j. 70 Co 230/2015-181, které nabylo právní moci dne 13. 3. 2018, soud prvního stupně rozhodl, že zpětvzetí žaloby učiněné žalobkyní dne 21. 2. 2018 není vzhledem k § 96 odst. 6 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) účinné.

Podáním došlým soudu prvního stupně dne 18. 4. 2018 žalobkyně opět vzala žalobu zpět.

V záhlaví označeným usnesením Městský soud v Praze k odvolání žalobkyně změnil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 18. 4. 2018, č. j. 70 C 230/2015-206, tak, že řízení o návrhu žalobkyně na zastavení řízení z důvodu zpětvzetí návrhu ze dne 18. 4. 2018 se zastavuje postupem podle § 159a odst. 4 o. s. ř. ve spojení s § 167 odst. 2 o. s. ř., neboť o tomto návrhu již bylo soudem pravomocně rozhodnuto usnesením ze dne 21. 2. 2018, č. j. 70 C 230/2015-181.

Odvolací soud uzavřel, že za situace, kdy soud prvního stupně o návrhu žalobkyně na zpětvzetí žaloby pravomocně rozhodl usnesením ze dne 21. 2. 2018, č. j. 70 C 230/2015-181, je ve věci dána překážka rei iudicatae, která brání tomu, aby bylo o dalším návrhu žalobkyně na zpětvzetí žaloby rozhodnuto znovu.

Usnesení odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, majíc za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř.

Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. spatřuje dovolatelka v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky procesního práva, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, a sice otázky, zda „pravomocné (nevyhovující) rozhodnutí o návrhu žalobce na zastavení řízení z důvodu zpětvzetí žaloby vytváří překážku věci rozsouzené, která brání tomu, aby soud řízení zastavil, vezme-li žalobce žalobu znovu (jiným podáním) zpět“, resp. otázky, zda „pravomocné (nevyhovující) rozhodnutí o návrhu žalobce na zastavení řízení z důvodu zpětvzetí žaloby vytváří překážku věci pravomocně rozhodnuté, která brání tomu, aby soud řízení zastavil, vezme-li žalobce žalobu znovu (jiným podáním) zpět, a jsou-li důvody pozdějšího zpětvzetí stejné (opřeny o stejné skutečnosti) jako v případě předešlého zpětvzetí žaloby, o kterém soud rozhodl jako o neúčinném“.

Podle dovolatelky pravomocné rozhodnutí o jejím návrhu na zastavení řízení z důvodu zpětvzetí žaloby ze dne 21. 2. 2018 nevytváří překážku věci pravomocně rozhodnuté pro rozhodnutí o jejím dalším návrhu na zastavení řízení z důvodu dalšího zpětvzetí žaloby, a to ani v případě, kdy se další zpětvzetí žaloby opírá o stejné důvody jako předchozí zpětvzetí žaloby. Podkladem pro rozhodnutí o novém návrhu na zastavení řízení je totiž podle dovolatelky jiná (nová) skutečnost než v případě rozhodnutí o předchozím návrhu na zastavení řízení, a sice nové zpětvzetí žaloby jako dispoziční úkon účastníka řízení. Zpětvzetí žaloby ze dne 18. 4. 2018 je jiným dispozičním úkonem dovolatelky než její zpětvzetí žaloby ze dne 21. 2. 2018, byť byla obě tato zpětvzetí učiněna z téhož důvodu.

Dovolatelka dále opakuje svou obsáhlou argumentaci týkající se rozporu § 96 odst. 6 o. s. ř. s ústavním pořádkem a namítá, že soud prvního stupně ani odvolací soud se s ní řádně nevypořádaly a že nepodaly návrh na zrušení předmětného ustanovení podle § 64 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Podle dovolatelky by tento návrh měl Ústavnímu soudu podat dovolací soud a řízení přerušit.

Dovolatelka, odkazujíc na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3025/2009, odvolacímu soudu rovněž vytýká, že neučinil žádné skutkové zjištění, co bylo důvodem jejího zpětvzetí žaloby ze dne 18. 4. 2018. Podle dovolatelky je pravdou, že důvodem jejího druhého zpětvzetí žaloby byla rovněž skutečnost, že žalovaná zaplatila dovolatelce částku, jejíhož zaplacení se dovolatelka žalobou domáhá, nicméně tuto skutečnost odvolací soud podle dovolatelky nezjistil a napadené rozhodnutí je tedy nepřezkoumatelné.

Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 1. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony – podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění účinném od 30. 9. 2017.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť otázka, zda rozhodnutí o neúčinnosti zpětvzetí žaloby podle § 96 odst. 6 o. s. ř. představuje překážku věci rozhodnuté pro řízení o dalším zpětvzetí žaloby učiněném z týchž důvodů jako neúčinné zpětvzetí žaloby, nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena.

Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. § 242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.).

Vzhledem k přípustnosti podaného dovolání Nejvyšší soud nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnostmi), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.).

Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí, namítá tím existenci vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Brání-li totiž nedostatek řádného a přezkoumatelného odůvodnění právního posouzení věci odvolacím soudem dovolacímu soudu zhodnotit jeho správnost, jde o vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1593/2009, ze dne 22. 11. 2006, sp. zn. 32 Odo 1292/2006, ze dne 17. 1. 2008, sp. zn. 32 Odo 1702/2005, ze dne 20. 7. 2010, sp. zn. 32 Cdo 2050/2010, ze dne 20. 1. 2011, sp. zn. 26 Cdo 583/2009, a ze dne 23. 2. 2012, sp. zn. 20 Cdo 1276/2011).

Podle ustálené praxe dovolacího soudu měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu odvolání - na újmu uplatnění práv odvolatele Obdobně pak i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Již z obsahu dovolání je zřejmé, že dovolatelkou vytýkané nedostatky odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu jí nijak nebránily v tom, aby jasně a zřetelně vymezila dovolací důvod a předpoklady přípustnosti dovolání. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí odvolacího soudu tudíž v daném případě nepřichází do úvahy.

Ani námitka nedostatečně zjištěného skutkového stavu není důvodná. Odvolací soud sice v odůvodnění svého rozhodnutí důvody zpětvzetí žaloby ze dne 18. 4. 2018 výslovně necitoval, z jeho rozhodnutí jsou však tyto důvody zřejmé, stejně jako skutečnost, že odvolací soud je při svém rozhodování zohlednil (viz odst. 6 a 7 napadeného rozhodnutí).

Nejvyšší soud neshledal, že by řízení trpělo vadami uvedenými v § 242 odst. 3 o. s. ř., a zabýval se otázkou, jež zakládá přípustnost dovolání.

Podle § 96 odst. 6 o. s. ř. byl-li návrh na zahájení řízení vzat zpět až po té, co rozhodnutí odvolacího soudu, případně též soudu prvního stupně, o věci bylo dovolacím soudem zrušeno, soud rozhodne, že zpětvzetí návrhu není účinné, jestliže důvodem pro zpětvzetí návrhu byla skutečnost, která nastala v době, kdy trvaly účinky zrušeného rozhodnutí.

Podle § 159a odst. 4 o. s. ř. jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a popřípadě jiné osoby věc projednávána znovu.

Podle § 167 odst. 2 o. s. ř. není-li dále stanoveno jinak, užije se na usnesení přiměřeně ustanovení o rozsudku.

Podle § 170 odst. 1 o. s. ř. soud je vázán usnesením, jakmile je vyhlásil; nedošlo-li k vyhlášení, jakmile bylo doručeno, a není-li třeba doručovat, jakmile bylo vyhotoveno.

Nejvyšší soud již vysvětlil (srov. usnesení ze dne 11. 12. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3958/2018), že „ustanovení § 96 odst. 6 (s účinností od 30. 9. 2017) při splnění dále stanovených podmínek striktně soudu ukládá, aby neúčinnost zpětvzetí bez dalšího vyslovil. Přitom se musí jednat o situaci, kdy návrh je vzat zpět poté, co dovolací soud zrušil meritorní rozhodnutí odvolacího soudu, případně soudu prvního stupně, a kdy současně důvodem pro zpětvzetí je skutečnost, která nastala v době, kdy trvaly účinky zrušeného rozhodnutí (účinky zrušeného rozhodnutí trvají do doby, než je dovolacím soudem zrušeno).“

V usnesení ze dne 20. 2. 2018, sp. zn. 27 Cdo 3743/2017, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že „pravomocné usnesení o procesním návrhu účastníka zakládá překážku věci pravomocně rozhodnuté ve smyslu § 159a a § 167 odst. 2 o. s. ř.“ V usnesení ze dne 17. 7. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1301/2013, uveřejněném pod číslem 99/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 99/2013“), Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož usnesením, jímž zamítne žádost účastníka o přiznání osvobození od soudních poplatků, je soud vázán (§ 170 odst. 1 o. s. ř.); nejde (totiž) o usnesení, kterým se upravuje vedení řízení (§ 170 odst. 2 o. s. ř.). Později podané (nové) žádosti téhož účastníka o přiznání osvobození od soudních poplatků může soud vyhovět jen tehdy, změní-li se u účastníka (žadatele) poměry, z nichž soud vycházel v původním (zamítavém) rozhodnutí pro účely právního posouzení původní žádosti. V případě, že po pravomocném zamítnutí návrhu na přiznání osvobození od soudních poplatků nedojde ke změně poměrů, soud zastaví řízení o dalším návrhu téhož účastníka na přiznání osvobození od soudních poplatků pro překážku věci pravomocně rozhodnuté (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2011, sp. zn. 25 Cdo 803/2011, k jehož závěrům se Nejvyšší soud následně přihlásil např. i v již citovaném R 99/2013 nebo v usneseních ze dne 17. 1. 2017, sp. zn. 26 Cdo 5741/2016, a ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4867/2015. Shodně srov. také důvody usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. IV. ÚS 766/10, a ze dne 15. 7. 2014, sp. zn. IV. ÚS 2943/13). Překážka věci rozhodnuté je podle judikatury Nejvyššího soudu dána i v případě, kdy se účastník podaným návrhem domáhá přikázání věci jinému soudu ze shodných důvodů jako ve svém předchozím návrhu, kterému pravomocným rozhodnutím nebylo vyhověno (srov. usnesení ze dne 25. 8. 2005, sp. zn. 21 Nd 127/2005, a ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. 25 Nd 298/2015).

V nyní projednávané věci jde o obdobnou situaci jako ve výše citovaných rozhodnutích Nejvyššího soudu a Nejvyšší soud nemá důvod v nich uvedené závěry na nyní projednávanou věc nevztáhnout. Vzala-li dovolatelka žalobu zpět z důvodů uvedených v § 96 odst. 6 o. s. ř. a o tomto jejím zpětvzetí bylo pravomocně rozhodnuto jako o neúčinném, pak toto rozhodnutí, jak správně uvedl odvolací soud, vytváří překážku věci pravomocně rozhodnuté pro řízení o jejím dalším zpětvzetí žaloby, bylo-li učiněno z týchž důvodů jako předchozí zpětvzetí žaloby, o němž bylo podle § 96 odst. 6 o. s. ř. rozhodnuto jako o neúčinném. Proti závěru odvolacího soudu, že důvody obou jejích zpětvzetí žaloby jsou totožné, navíc ani dovolatelka nijak neargumentuje, právě naopak – v dovolání sama uvádí, že obě zpětvzetí žaloby učinila ze stejných důvodů.

Na základě shora uvedeného Nejvyšší soud uzavřel, že dovolatelce se v rámci uplatněného dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci nepodařilo zpochybnit právní závěr odvolacího soudu. Proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle § 243d písm. a) o. s. ř. pro nedůvodnost zamítl.

K námitce, že se odvolací soud nevypořádal s argumentací dovolatelky stran tvrzeného rozporu § 96 odst. 6 s ústavním pořádkem, Nejvyšší soud pro úplnost uvádí, že podle ustálené judikatury je soud povinen uvést důvody pro své rozhodnutí, avšak tato povinnost nemůže být chápána jako příkaz předložit detailní odpověď na každý argument; rozsah této povinnosti se může lišit podle povahy rozhodnutí, přičemž její splnění může být hodnoceno pouze ve světle konkrétních okolností případu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. IV. ÚS 997/09, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. 32 Cdo 3000/2012, jež je – stejně jako všechna jeho citovaná rozhodnutí – veřejnosti k dispozici na jeho webových stránkách). Ani Nejvyšší soud požadavku dovolatelky, aby byl Ústavnímu soudu předložen návrh na zrušení § 96 odst. 6 o. s. ř., nevyhověl, neboť nedospěl k závěru, že toto ustanovení je v rozporu s ústavním pořádkem (srov. Čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky). Podmínky, za nichž soud podle § 109 odst. 1 písm. c) o. s. ř. řízení přeruší, tedy nemohly být naplněny.

O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§ 243g odst. 1 věta druhá, § 151 odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.).

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů