// Profipravo.cz / Procesní shrnutí 06.08.2019
Možnost volby soudu v případě více místně příslušných soudů
Závěr dovozený v judikatuře Nejvyššího soudu a Ústavního soudu o možnosti volby soudu žalobcem v případě, kdy jsou místně příslušné dva či více soudů, je použitelný i v případě, kde vedle sebe zakládá místní příslušnost vnitrostátní norma a přímo použitelný právní předpis Evropské unie.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 3684/2018, ze dne 21. 5. 2019
Dotčené předpisy:
§ 151 odst. 1 o. s. ř. ve znění od 30. 9. 2017
§ 11 odst. 2 o. s. ř.
čl. 7 odst. 1 Nařízení (EU) č. 1215/2012
Kategorie: místní příslušnost; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 24. 4. 2017 domáhá vůči oběma žalovaným společně a nerozdílně zaplacení částky 2 688 000 Kč s příslušenstvím jakožto náhrady škody v podobě ušlého zisku, a to v návaznosti na porušení závazku žalovaných plynoucího jim vůči žalobkyni ze smlouvy uzavřené mezi účastníky dne 19. 12. 2007.
2. Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně usnesením ze dne 1. 9. 2017, č. j. 42 C 68/2017-47, zamítl návrh žalovaných na přerušení řízení do rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání ve věci vedené pod sp. zn. 30 Cdo 6002/2016 (výrok I), vyslovil svou místní nepříslušnost (výrok II) a rozhodl o postoupení věci po právní moci rozhodnutí Městskému soudu v Brně (výrok III).
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným usnesením změnil usnesení soudu prvního stupně ve výrocích II a III tak, že se místní nepříslušnost nevyslovuje a věc se Městskému soudu v Brně nepostupuje.
4. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že obě žalované uzavřely dne 19. 12. 2007 s žalobkyní smlouvu, ve které se zavázaly nedodávat zboží ze sortimentu žalované 2) do obchodních sítí v České republice bez souhlasu žalobkyně a tento závazek porušily. Žalobkyně dovozuje pravomoc soudů České republiky a místní příslušnost soudu prvního stupně ze skutečnosti, že škoda způsobená porušením smluvní povinnosti žalovaných měla vzniknout na celém území České republiky, neboť na celé toto území se předmětná povinnost vztahuje. Žalované vznesly námitku nedostatku mezinárodní příslušnosti ve vztahu k žalované 2) a nedostatku místní příslušnosti ve vztahu k žalované 1), neboť zboží bylo fakticky dodáváno v sídle žalované 1) v Brně. Dále žalované navrhly přerušení řízení do skončení řízení vedeného u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 30 Cdo 6002/2016, když je v něm řešena stejná otázka ve stejném sporu týkající se pouze jiného období. Tento návrh soud prvního stupně zamítl s tím, že nejsou splněny předpoklady uvedené v § 109 odst. 2 písm. c) občanského soudního řádu, neboť v dovolacím řízení není řešena otázka, která by byla předběžnou k tomuto řízení. Dále se soud prvního stupně zabýval otázkou mezinárodní příslušnosti s ohledem na sídlo žalované 2) na Slovensku, přičemž vyšel z nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (přepracované znění), dále jen „nařízení Brusel I bis“. Soud prvního stupně uvedl, že předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy ve smyslu čl. 7 odst. 1 nařízení Brusel I bis, přičemž se jedná o rámcovou smlouvu o dodání zboží, nikoliv o smlouvu o poskytování služeb, jak namítala žalobkyně. Jde tak podle soudu prvního stupně o situaci předvídanou čl. 7 odst. 1 písm. b) první odrážka nařízení Brusel I bis. Ze smlouvy soud prvního stupně zjistil, že se žalobkyně zavázala nakupovat zboží vyráběné žalovanou 2) výlučně prostřednictvím žalované 1) na základě jednotlivých kupních smluv, které se podle ujednání řídí českým právním řádem. Smlouva neobsahuje ujednání o místu dodávání, a proto soud prvního stupně vyšel z tehdy platného ustanovení § 261 odst. 1 a § 412 odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník a dovodil, že v případě dodání zboží je místem plnění sídlo prodávajícího, tedy žalované 1), což platí i podle nyní platného § 1955 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Ve vztahu k žalované 2) je podle soudu prvního stupně dána mezinárodní příslušnost českých soudů, konkrétně Městského soudu v Brně. Soud prvního stupně dále uvedl, že na tomto závěru nemůže nic změnit ani skutečnost, že jsou žalovány dva subjekty, neboť podle čl. 8 odst. 1 nařízení Brusel I bis může být žalovaná 2) žalována u soudu místa, kde má bydliště (sídlo) některý ze žalovaných. Soud prvního stupně na základě výše uvedeného vyslovil svou místní nepříslušnost a současně rozhodl o postoupení věci místně příslušnému Městskému soudu v Brně.
5. Odvolací soud vycházel ze závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2018, č. j. 30 Cdo 6002/2016-108, kde Nejvyšší soud ve sporu mezi stejnými účastníky již posuzoval mezinárodní příslušnost ke sporu o náhradu škody podle stejné smlouvy se závěrem, že nejde o spor z deliktní či kvazideliktní odpovědnosti ve smyslu nařízení Brusel I bis a ustanovení čl. 7 odst. 2 nelze použít. Odvolací soud neshledal důvod odchýlit se v této věci od výše uvedeného výkladu Nejvyššího soudu. Odvolací soud uvedl, že je primárně nezbytné posoudit, zda smlouva ze dne 19. 12. 2007 je smlouvou o poskytnutí služeb, jak tvrdila žalobkyně, či smlouvou o dodání zboží, jak namítaly žalované, a jak dovodil i soud prvního stupně. Odvolací soud v této souvislosti poukázal na rozsudek Soudního dvora Evropské unie (dále jen „SDEU“) ze dne 19. 12. 2013, ve věci C-9/12, Corman-Collins SA proti La Maison du Whisky SA, který je podle jeho názoru použitelný i v této věci, neboť žalovaná 1) zde vystupuje jako součást řetězce, prostřednictvím něhož žalovaná 2) své zboží prodala žalobkyni, které ale bylo prodáváno za účelem další distribuce jejím odběratelům, jedná se tak podle odvolacího soudu o smlouvu rámcovou. Příslušnost je proto třeba odvozovat podle čl. 7 bodu 1 písm. b) druhé odrážky nařízení Brusel I bis, tedy podle místa na území členského státu, kde služby podle smlouvy byly nebo měly být poskytnuty. Odvolací soud dospěl k závěru, že je-li hlavním předmětem smlouvy poskytování služeb, nelze za místo plnění smlouvy považovat místo, kde bylo zboží od žalované 1) žalobkyní odebíráno, ale místo, kde k poskytování služeb [k uzavírání dalších smluv žalobkyní s jejími odběrateli na zboží od žalované 2)] docházelo. Konkrétní faktické místo plnění smlouvy z dosavadních zjištění neplyne. Mezinárodní příslušnost je proto třeba podle odvolacího soudu odvodit od sídla žalobkyně, které je v Praze 1, neboť lze důvodně předpokládat, že právě v něm sjednané distribuční služby ve vztahu ke svým odběratelům z větší části vykonávala. S ohledem na výše uvedené odvolací soud dovodil, že je ve vztahu k žalované 2) dána mezinárodní příslušnost soudů České republiky a také to, že místně příslušným soudem pro řízení vůči žalované 2) je podle čl. 7 odst. 1 písm. a) druhá odrážka nařízení Brusel I bis Obvodní soud pro Prahu 1. Závěrem uvedl, že ustanovení § 11 odst. 2 o. s. ř. umožňuje podat žalobu proti několika žalovaným, kteří mají různé obecné soudy, jen u jednoho z nich. Jestliže je podle výše uvedeného Obvodní soud pro Prahu 1 příslušný ve věci vůči žalované 2), je podle tohoto ustanovení soudem příslušným i pro řízení ve vztahu k žalované 1), byť sídlí v Brně.
II. Dovolání a vyjádření k němu
6. Usnesení odvolacího soudu napadly žalované v celém rozsahu dovoláním, ve kterém uplatnily následující dovolací důvody.
7. Odvolací soud podle žalovaných nesprávně v projednávané věci vyložil podmínky aplikace čl. 7 bodu 1 písm. b) nařízení Brusel I bis, čímž se měl buď odchýlit od judikatury dovolacího soudu (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 23 Cdo 3689/2011) nebo se jedná o otázku, která nebyla dosud vyřešena.
8. Dále podle žalovaných odvolací soud nesprávně aplikoval § 11 odst. 2 občanského soudního řádu ve vztahu k žalované 1), v souvislosti s určením místní příslušnosti soudu žalované 2) na základě čl. 7 bodu 1 písm. b) odrážky druhé nařízení Brusel I bis. Tato otázka nebyla podle žalovaných dovolacím soudem dosud vyřešena.
9. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že žalované v dovolání pouze vyjmenovaly veškeré důvody přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 občanského soudního řádu ve snaze zvýšit šanci na věcné projednání dovolání Nejvyšším soudem, a to bez ohledu na skutečnost, že souběh jednotlivých důvodů přípustnosti dovolání nedává s ohledem na jejich jazykovou formulaci jakýkoliv smysl. Žalobkyně dále zdůrazňuje, že o otázce místní příslušnosti mezi týmiž subjekty ve skutkově zcela totožné věci již Nejvyšší soud rozhodl rozsudkem ze dne 7. 2. 2018, č. j. 30 Cdo 6002/2016-108, přičemž odvolací soud při vydání a odůvodnění napadeného usnesení zohlednil závěry a řídil se pokyny Nejvyššího soudu vyjádřenými v tomto rozsudku. Ve světle výše uvedeného je žalobkyně toho názoru, že dovolání žalovaných je nepřípustné, a navrhuje, aby jej dovolací soud jako takové odmítl. Pro případ, že by Nejvyšší soud posuzoval dovolání, žalobkyně uvádí, že odvolací soud posoudil charakteristiku předmětné smlouvy jako smlouvy o poskytování služeb věcně správně a v souladu s rozhodovací praxí SDEU i Nejvyššího soudu, v důsledku čehož v souladu s uvedenými rozhodnutími správně určil místní příslušnost pro projednání žaloby žalobkyně dle ustanovení čl. 7 odst. 1 písm. b) druhé odrážky nařízení Brusel I bis. Žalobkyně se taktéž domnívá, že odvolací soud správně aplikoval ustanovení § 11 odst. 2 občanského soudního řádu, když v řízení proti žalované 1) byl místně příslušným soudem Obvodní soud pro Prahu 1 a v řízení proti žalované 2) Městský soud v Brně.
III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání
10. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
11. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. a obsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud se proto dále zabýval přípustností dovolání.
IV. Přípustnost dovolání
12. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
13. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
14. Otázka posouzení, zda smlouva uzavřená mezi účastníky byla smlouvou o prodeji zboží nebo poskytnutí služeb ve smyslu čl. 7 bodu 1 nařízení Brusel I bis, nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud s přihlédnutím k rozsudku SDEU ze dne 19. 12. 2013, ve věci C-9/12, Corman-Collins SA proti La Maison du Whisky SA, předmětnou smlouvu posoudil jako smlouvu o poskytnutí služeb a uzavřel, že místem poskytnutí služby je sídlo žalobkyně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2018, sp. zn. 30 Cdo 6002/2016, bod 30 a násl.).
15. Námitky žalovaných týkající se vzniku a obsahu smluvního vztahu s žalobkyní jsou ve své podstatě námitkami proti skutkovým zjištěním, na nichž odvolací soud své rozhodnutí založil, a nejsou tak způsobilým dovolacím důvodem (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
16. Dovolání je přípustné pro řešení otázky aplikace § 11 odst. 2 občanského soudního řádu ve vztahu k žalované 1), v souvislosti s určením místní příslušnosti soudu žalované 2) na základě čl. 7 bodu 1 písm. b) odrážky druhé nařízení Brusel I bis, neboť uvedená otázka dosud nebyla dovolacím soudem vyřešena.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
17. Dovolání není důvodné.
18. Podle § 11 odst. 1 o. s. ř. se řízení koná u toho soudu, který je věcně a místně příslušný. Pro určení věcné a místní příslušnosti jsou až do skončení řízení rozhodné okolnosti, které tu jsou v době jeho zahájení. Věcně a místně příslušným je vždy také soud, jehož příslušnost již není možné podle zákona zkoumat nebo jehož příslušnost byla určena pravomocným rozhodnutím příslušného soudu.
19. Podle § 11 odst. 2 o. s. ř. je-li místně příslušných několik soudů, může se řízení konat u kteréhokoli z nich.
20. Podle čl. 7 odst. 1 nařízení Brusel I bis osoba, která má bydliště v některém členském státě, může být v jiném členském státě žalována:
a) pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy, u soudu místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn;
b) pro účely tohoto ustanovení, a pokud nebylo dohodnuto jinak, je místem plnění zmíněného závazku:
- v případě prodeje zboží místo na území členského státu, kam zboží podle smlouvy bylo nebo mělo být dodáno,
- v případě poskytování služeb místo na území členského státu, kde služby podle smlouvy byly nebo měly být poskytnuty;
c) nepoužije-li se písmeno b), použije se písmeno a).
21. Ze znění daných ustanovení nařízení Brusel I bis je zřejmé, že upravují jak mezinárodní, tak i místní příslušnost (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2018, sp. zn. 30 Cdo 6002/2016).
22. Ustanovení § 11 odst. 2 o. s. ř. stanoví logickou, ale v případě místní příslušnosti dané na výběr velmi důležitou zásadu, podle které je to žalobce, jenž určuje, u kterého z více místně příslušných soudů bude probíhat řízení. Tato skutečnost je rozhodná nejen v případech, když zákon stanoví více možností, ale také tehdy, když se strany dohodnou na místně příslušném soudu. Nesjednají-li totiž takovou příslušnost jako výlučnou, je žalobce oprávněn zvolit mezi soudy příslušnými na základě zákona anebo soudem zvoleným [srov. LAVICKÝ, P. a kol. Občanský soudní řád (§ 1 až 250l). Řízení sporné. Praktický komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2016, s. 1116].
23. Místně příslušných může být podle pravidel daných § 84 a násl. o. s. ř. více soudů buď např. proto, že je více žalovaných a každý má svůj obecný soud v obvodu jiného soudu, nebo proto, že o určité věci lze vést řízení u více místně příslušných soudů. Řízení se podle odstavce druhého může konat u kteréhokoliv z těchto soudů. Je-li více žalovaných, nepřichází v úvahu, aby soud žalobu proti jednomu z nich vylučoval k samostatnému projednání jenom proto, aby mohl v řízení proti němu vyslovit místní nepříslušnost [srov. JIRSA, J. a kol. Občanský soudní řád, 1. část: Soudcovský komentář (Systém ASPI). Havlíček Brain Team. Dostupné v Systému ASPI. ISSN: 2336-517X].
24. Dovolací soud již ve své judikatuře dovodil, že směřuje-li žaloba proti více žalovaným, není pro účely místní příslušnosti podle ustanovení § 85 odst. 1 o. s. ř. podstatné, v jakém pořadí byli v žalobě uvedeni; obecným soudem v takovém případě může být obecný soud kteréhokoli ze žalovaných (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 29 Cdo 5761/2016). Obdobně se vyjádřil i Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 3. 3. 2011, sp. zn. II. ÚS 470/11, kde uvedl: „Lze souhlasit s obecným východiskem stěžovatele, že má-li ten být žalován, je jeho místně příslušným soudem soud, v jehož obvodu má stěžovatel bydliště. Ovšem kromě tohoto pravidla zná procesní předpis - občanský soudní řád - řadu případů, kdy může být stěžovatel žalován u zcela jiného místně příslušného soudu. Jednou z nich je i situace společenství účastníků (§ 91 občanského soudního řádu), jež může být jak nerozlučné (tedy podle § 91 odst. 2 občanského soudního řádu, jež stěžovatel akcentuje) tak i samostatné (§ 91 odst. 1 občanského soudního řádu, jež stěžovatel pomíjí). Tato pluralita pak logicky zakládá možnost více místně příslušných soudů, které jsou si podle § 11 odst. 2 občanského soudního řádu až do okamžiku podání žaloby rovny. Toto předem stanovené pravidlo i s ohledem na obecnost jeho použití v rámci daných případů není v rozporu se zásadou zákonného soudce...“
25. Není přitom rozumný důvod, pro který by závěr dovozený v judikatuře Nejvyššího soudu a Ústavního soudu o možnosti volby soudu žalobcem v případě, kdy jsou místně příslušné dva či více soudů, nebyl použitelný i v případě, kde vedle sebe zakládá místní příslušnost vnitrostátní norma a přímo použitelný právní předpis Evropské unie.
VI. Závěr
26. Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
27. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§ 151 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.).
Autor: -mha-