// Profipravo.cz / Procesní shrnutí 25.04.2019
Naléhavý právní zájem na určení, zda manželství trvá
I. Lze-li pochybnosti o pravdivosti zápisu v matriční knize odstranit využitím přípustných opravných prostředků v řízení o rozvod manželství, pak není dán naléhavý právní zájem na určení, zda manželství účastníků trvá. Neuplatní-li účastník v zákonem stanovené době přípustné opravné prostředky, pak výsledný stav (svědčící pro rozvod manželství) nelze napravit obecnou určovací žalobou, neboť opačný závěr by vedl k nepřípustné možnosti dosáhnout změny osobního statusu mimo právní prostředky k tomu určené (řízení ve statusových věcech manželských) a ve svém důsledku k obcházení zákona.
Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyplývá, že obcházení zákona spočívá ve vyloučení závazného pravidla záměrným použitím prostředku, který sám o sobě není zákonem zakázaný, v důsledku čehož se uvedený stav stane z hlediska pozitivního práva nenapadnutelným. Jednání in fraudem legis představuje postup, kdy se někdo chová podle práva, ale tak, aby záměrně dosáhl výsledku právní normou nepředvídaného a nežádoucího.
II. Obecnou žalobu na určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není dle ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř. nelze zaměňovat s žalobou na určení, zda tu manželství je či není podle ustanovení § 371 písm. a) z. ř. s., neboť ta se uplatní pouze v případě tzv. zdánlivého manželství (§ 677 o. z.).
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 5427/2016, ze dne 23. 1. 2019
Dotčené předpisy:
§ 80 písm. c) o. s. ř. ve znění do 31. 12. 2013
§ 677 o. z.
§ 371 písm. a) zák. č. 292/2013 Sb.
Kategorie: žaloba o určení, naléhavý právní zájem; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Žalobce se domáhal určení trvání manželství, které uzavřel se žalovanou dne 3. 4. 2001 před Městským úřadem v Lovosicích. Žalobu odůvodnil zejména tím, že až do 14. 12. 2007 nevěděl, že je na základě pravomocného rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 20. 11. 2003 sp. zn. 10 C 228/2003 rozvedený, přičemž naléhavý právní zájem spatřoval v ochraně svých osobnostních práv a podanou žalobou chtěl dosáhnout právní jistoty, zda manželství trvá. Žalobce přitom dle svých tvrzení se žalovanou od roku 2003 až do roku 2007 vedl společnou domácnost, intimní život a manželství mělo probíhat standardně. Žalobce mj. uvedl, že o rozvodu manželství se dozvěděl až výše uvedeného dne od Policie ČR v řízení ohledně trestního oznámení podaného žalovanou na žalobce a o rozvodu manželství mělo být rozhodnuto pouze podle listinných důkazů, přičemž jeho podpis měl být zfalšován.
Okresní soud v Litoměřicích rozsudkem ze dne 9. 4. 2014 č. j. 13 C 53/2012-122 ve znění opraveného usnesení Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 5. 1. 2015 č. j. 13 C 53/2012-144 zamítnul žalobu na určení trvání manželství. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že manželství mezi žalobcem a žalovanou bylo ke dni 30. 12. 2003 pravomocně rozvedeno. Žalovaná následně uzavřela dne 2. 10. 2013 nové manželství. Soud neměl za prokázaná tvrzení žalobce, že nebyl předvolán k jednání o rozvodu, ani že mu nebyl doručen rozsudek, jímž bylo jeho manželství rozvedeno. Dále konstatoval, že žalobce nevyužil opravných prostředků a že soudu prvního stupně ani nepřísluší přezkoumávat rozsudek, kterým bylo manželství rozvedeno. Na závěr uvedl, že žalobce nemá na určovací žalobě naléhavý právní zájem, neboť jeho cílem není ochrana jeho osobnostních práv, nýbrž sleduje pouze ekonomický zájem na případném vypořádání společného jmění manželů.
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 21. 4. 2015 č. j. 11 Co 418/2014-169 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem, že žalobce je motivován ekonomickým zájmem a nikoli ochranou osobnostních práv a potvrdil, že za dané situace, kdy sám prohlásil, že nehodlá obnovit manželské soužití, nemá žalobce na určení manželství naléhavý právní zájem, protože jeho právní postavení není nejisté. Za zásadní považoval také skutečnost, že v tomto řízení není možné přezkoumávat pravomocné rozhodnutí o rozvodu manželství, o kterém bylo rozhodnuto v jiném řízení. Žalobce se měl podle odvolacího soudu namísto podání určovací žaloby domáhat nápravy údajných procesních pochybení v řízení o rozvodu využitím řádných a mimořádných opravných prostředků.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítal, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právní otázky v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené, a to zda je dán naléhavý právní zájem na určení trvání již rozvedeného manželství. Žalobce v dovolání dále shrnuje skutkový stav a vyjadřuje nesouhlas se skutkovým stavem zjištěným nižšími soudy.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení v projednávané věci bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř, se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. - nepodléhá), že manželství mezi dovolatelem a žalovanou bylo ke dni 30. 12. 2003 rozvedeno rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 20. 11. 2003 č. j. 10 C 228/2003-8, jenž nabyl právní moci dne 30. 12. 2003, a že dovolatel proti tomuto rozsudku nebrojil žádným řádným ani mimořádným opravným prostředkem a že žalovaná uzavřela dne 2. 10. 2013 další sňatek s J. S.
Za tohoto skutkového stavu závisí napadený rozsudek odvolacího soudu mimo jiné na vyřešení právní otázky, zda je dán naléhavý právní zájem na určení trvání manželství, svědčí-li matriční zápis pro zánik manželství. Jedná se přitom o otázku vyplývající z aplikace procesního práva (o. s. ř.), takže skutečnost, že se tak děje v řízení, kde proti meritornímu rozsudku dovolání přípustné není [srov. § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], je nerozhodná (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2013 sp. zn. 30 Cdo 1510/2013, uveřejněné pod č. 39 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2014). Protože uvedená otázka nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešena, je dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalobce není opodstatněné.
Dovolací soud se nejprve zabýval otázkou, zda skutečnost, že se dovolatel domáhal určení trvání již rozvedeného manželství za situace, kdy proti rozvodovému rozsudku nebrojil žádným opravným prostředkem, je v souladu se smyslem a účelem institutu určovací žaloby.
Podle § 80 písm. c) o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2013 žalobou (návrhem na zahájení řízení) lze uplatnit, aby bylo rozhodnuto zejména o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Podle ustálené judikatury soudů naléhavý právní zájem na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým. Žaloba domáhající se určení podle ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř. nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti podle ustanovení § 80 písm. b) o. s. ř. (srov. například rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24. 2. 1971, sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněný pod č. 17 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1972). Vyslovený předpoklad však nelze chápat všeobecně. Prokáže-li žalobce, že má právní zájem na tom, aby bylo určeno určité právo nebo právní poměr, přestože by mohl žalovat přímo na splnění povinnosti, nelze mu určovací žalobu odepřít. Za nedovolenou - při možnosti žaloby na plnění - lze považovat určovací žalobu jen tam, kde by nesloužila potřebám praktického života, nýbrž jen ke zbytečnému rozmnožování sporů. Jestliže se určením, že tu právní vztah nebo právo je či není, vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu (a předejde se tak žalobě o plnění), je určovací žaloba přípustná i přesto, že je možná také žaloba na splnění povinnosti podle ustanovení § 80 písm. b) o. s. ř. (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný pod č. 21 v časopise Soudní judikatura č. 21, ročník 1997). Jinými slovy řečeno, u žalobce musí jít o právní vztah (právo) již existující (alespoň v době vydání rozhodnutí) nebo o takovou jeho procesní, případně hmotněprávní situaci, v níž by objektivně v již existujícím právním vztahu mohl být ohrožen, případně by pro své nejisté postavení mohl být vystaven konkrétní újmě (k tomu srovnej obdobně nález Ústavního soudu České republiky ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 17/95, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. 35, sešit 3, ročník 1995).
V posuzovaném případě dovolací soud souhlasí se závěrem odvolacího soudu, že postavení dovolatele není nejistým, ani se nevyhověním žalobě na jeho postavení nic nezmění, neboť jeho manželství se žalovanou bylo rozvedeno rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 20. 11. 2003 č. j. 10 C 228/2003-8, který nabyl právní moci dne 30. 12. 2003. Pravomocný rozsudek o rozvodu manželství je soudním rozhodnutím, jehož výrok je závazný pro každého [srov. ustanovení § 159a odst. 3 o.s.ř. ve znění účinném do 31. 12. 2013 a ustanovení § 27 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z. ř. s. )], tedy i pro žalobce. Uvedené znamená, že s ohledem na stav zápisu v matrice (srov. § 5 odst. 1 písm. b) zák. č. 301/2000 Sb., o matrikách, jménu a příjmení a o změně některých souvisejících zákonů) nevzniká objektivní pochybnost o osobním statusu člověka, může však přetrvávat subjektivní pochybnost o tom, zda skutečně došlo k řádnému zániku manželství rozvodem. V takovém případě však pochybnosti, případně zjištěné vady (odnětí možnosti jednat před rozvodovým soudem) lze odstranit přípustnými opravnými prostředky, jejichž uplatnění podléhá propadným lhůtám. Jak je zřejmé z vyjádření žalobce při jednání u soudu prvního stupně ze dne 9. 4. 2014 „ chtěl se v roce 2007 rozvést a od znovuzavedení manželství v důsledku podané žaloby si slibuje vypořádání společného jmění manželů a rozvod, s tím, že chce rozvést řádně, tak jak to má být“ a že „ má-li se vyjádřit zda chce znovu žít se žalovanou, obnovit manželské soužití, pak je to asi blbost, když se chtěl sám rozvést“. V případě dovolatele tedy není dán naléhavý právní zájem na určení, zda jeho manželství se žalovanou trvá, neboť jeho postavení není nejisté, jelikož jeho situace je neměnná již po mnoho let.
Z uvedeného pak vyplývá závěr, že lze-li pochybnosti o pravdivosti zápisu v matriční knize odstranit využitím přípustných opravných prostředků v řízení o rozvod manželství, pak není dán naléhavý právní zájem na určení, zda manželství účastníků trvá. Neuplatní-li účastník v zákonem stanovené době přípustné opravné prostředky, pak výsledný stav (svědčící pro rozvod manželství) nelze napravit obecnou určovací žalobou, neboť opačný závěr by vedl k nepřípustné možnosti dosáhnout změny osobního statusu mimo právní prostředky k tomu určené (řízení ve statusových věcech manželských) a ve svém důsledku k obcházení zákona. Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyplývá, že obcházení zákona spočívá ve vyloučení závazného pravidla záměrným použitím prostředku, který sám o sobě není zákonem zakázaný, v důsledku čehož se uvedený stav stane z hlediska pozitivního práva nenapadnutelným. Jednání in fraudem legis představuje postup, kdy se někdo chová podle práva, ale tak, aby záměrně dosáhl výsledku právní normou nepředvídaného a nežádoucího (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2004 sp. zn. 22 Cdo 1772/2004, uveřejněný pod číslem 23/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2011 sp. zn. 21 Cdo 2992/2009, uveřejněný pod číslem 39/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Pro úplnost dovolací soud doplňuje, že obecnou žalobu na určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není (ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř.) nelze zaměňovat s žalobou na určení, zda tu manželství je či není podle ustanovení § 371 písm. a) z. ř. s., neboť ta se uplatní pouze v případě tzv. zdánlivého manželství (ustanovení § 677 o. z.).
Ze všech výše uvedených důvodů je zřejmé, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný, a protože nebylo zjištěno, že by byl postižen některou z vad, uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Autor: -mha-