// Profipravo.cz / Procesní shrnutí 28.03.2019
Osvobození od soudních poplatků dle § 11 odst. 2 písm. n) PoplZ
Na řízení o žalobě na náhradu škody spočívající v tvrzeném porušení práva EU legislativní činností Parlamentu České republiky se nevztahuje věcné osvobození od soudních poplatků ve smyslu § 11 odst. 2 písm. n) PoplZ.
Za situace, kdy § 11 odst. 1 PoplZ obsahuje taxativní výčet případů, v nichž je řízení věcně osvobozeno od soudních poplatků, nelze nad rámec takto obsahově uzavřeného vymezení přiznávat poplatkovou úlevu pro další řízení, a to ani prostřednictvím analogie zákona. Ustanovení o výjimce nelze při interpretaci právního předpisu vykládat rozšiřujícím způsobem a lze je aplikovat pouze a jen v případech, pro něž byla výjimka konstruována.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 486/2018, ze dne 14. 11. 2018
Dotčené předpisy: § 11 odst. 1 písm. n) zák. č. 549/1991 Sb. ve znění do 29. 9. 2017
Kategorie: náklady řízení; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) svým usnesením ze dne 14. 8. 2017, č. j. 38 C 40/2017-32, zamítl návrh žalobkyně na osvobození od povinnosti platit soudní poplatek (výrok I), zastavil řízení (výrok II) a rozhodl, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III).
2. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) svým usnesením ze dne 8. 11. 2017, č. j. 13 Co 353/2017-43, usnesení soudu prvního stupně ve výrocích II a III potvrdil (výrok I rozhodnutí odvolacího soudu) a současně vyslovil, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II rozhodnutí odvolacího soudu).
3. Soud prvního stupně vycházel z toho, že se žalobkyně podanou žalobou domáhá na žalované zaplacení částky 2 655 979 Kč s příslušenstvím jako náhrady tvrzené škody, jež jí (jako provozovateli fotovoltaické elektrárny) měla vzniknout přijetím zákona č. 310/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie a o změně některých zákonů, ve znění zákona č. 407/2012 Sb., a další související zákony, jehož prostřednictvím byl pro období od 1. 1. 2014 zaveden odvod z podpory vyplácené podle zákona č. 165/2012 Sb. (dále i jen „solární odvod“). Zavedení solárního odvodu žalobkyně považovala za rozporné s právem Evropské unie a – mimo jiné – s poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. IV. ÚS 1521/10, byla toho názoru, že při absenci příslušné vnitrostátní právní úpravy odpovědnosti státu za porušení unijního práva je při žalobním uplatnění nároku odvíjeného z takového porušení nutné postupovat analogicky podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), v platném znění (dále i jen „OdpŠk“ nebo „zákon č. 82/1998 Sb.“) a klasifikovat řízení o žalobě za přiměřeného použití § 11 odst. 1 písm. n) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (dále i jen „PoplZ“ nebo „zákon o soudních poplatcích“), jako věcně osvobozené od soudních poplatků.
4. Soudy obou stupňů s podrobnější argumentací shodně dovodily, že věci projednávané toliko na základě analogické aplikace zákona č. 82/1998 Sb. nejsou osvobozeny od soudních poplatků (k čemuž poukázaly na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1269/2014, či usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2013, sp. zn. II. ÚS 4524/12). Odpovědnost státu za porušení tzv. komunitárního práva není totožná s odpovědností státu za škodu ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., a k (automatickému) poplatkovému osvobození žalobce, který z takového tvrzeného porušení odvíjí vůči státu majetkové nároky, proto není důvod. Odvolací soud doplnil úvahy soudu prvního stupně v tom směru, že opačný závěr nelze přijmout ani s ohledem na žalobkyní označená rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie (dále i jen „SDEU“). Požadavky SDEU směřují k tomu, aby při neexistenci předpisů Společenství v této oblasti byla v rámci právních řádů jednotlivých členských zemí stanovena měřítka pro určení rozsahu náhrady za podmínky, že ona měřítka nesmí být méně příznivá, než měřítka platná pro podobné nároky vzniklé na základě vnitrostátního práva a v žádném případě nesmí být upravena tak, aby v praxi znemožňovala nebo nadměrně ztěžovala získání náhrady škody. „Podobným“ nárokem, ve smyslu konkrétně citované judikatury SDEU, je přitom podle odvolacího soudu ve vnitrostátních poměrech právě nárok na náhradu za nucené omezení vlastnického práva, který poplatkové povinnosti podléhá, přičemž základem poplatku je (stejně jako v souzené věci) cena předmětu řízení vyjádřená peněžní částkou požadovanou žalobcem. Soud prvního stupně i odvolací soud odůvodnily i výroky o nákladech řízení.
II. Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně včas dovolání. Uvedla, že ji odvolací soud nesprávně poučil o (ne)možnosti podat proti jím vydanému rozhodnutí dovolání, neboť v dané věci nebylo rozhodnuto ve věci osvobození od soudního poplatku, nýbrž (výrokem II usnesení odvolacího soudu) o zastavení řízení z důvodu nezaplacení soudního poplatku. Žalobkyně dovozuje přípustnost podaného dovolání pro řešení otázky procesního práva, a to zda řízení o žalobě na náhradu škody způsobené legislativní činností Parlamentu České republiky, při níž podle žalobkyně došlo k porušení norem primárního práva Evropské unie, je ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 písmeno n) PoplZ věcně osvobozeno od soudního poplatku na základě analogické aplikace zákona č. 82/1998 Sb. či nikoliv, když jde o otázku v rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu dosud judikatorně neřešenou.
6. Nesprávné právní posouzení žalobkyně spatřuje v tom, že odvolací soud pominul znění § 11 odst. 1 písm. n) PoplZ, a to přesto, že podle rozhodnutí SDEU ve věci C-6/90 a C9/90, F. a B., je nezbytné respektovat požadavek zajištění dovolání se odpovědnosti státu za škodu způsobenou jednotlivci porušením práva EU za týchž podmínek jako dovolání se obdobných vnitrostátních nároků. Uvedené pravidlo SDEU rozvinul ve věci C-199/82, San Giorgio. Přestože uplatnění nároku na náhradu škody z titulu porušení práva EU je nárokem odlišným od nároků uplatňovaných podle zákona č. 82/1998 Sb., kterého lze v projednávané věci užít toliko analogicky, pak nároky podle práva EU nemohou být s ohledem na judikaturu SDEU upraveny pro žalobkyni méně výhodně, než kdyby se žalobkyně domáhala podobného nároku na základě vnitrostátního práva, tedy přímo podle zák. č. 82/1998 Sb. Žalobkyně se proto dovolává nezbytnosti analogické aplikace ustanovení § 11 odst. 1, písmeno n) PoplZ a nesouhlasí ani s tím, že odvolací soud na věc vztáhl závěry plynoucí z rozsudku Nejvyššího soudu z 23. 7. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1269/2014, a z usnesení Ústavního soudu, ze dne 27. 6. 2013, sp. zn. II. ÚS 4524/12, neboť oproti tam řešeným případům žalobkyně v poměrech projednávané věci neuplatňuje nárok na náhradu za omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále i jen „Listina“). Nelze rovněž tvrdit, že uplatněnému nároku žalobkyně je nejbližší, resp. „podobná“, úprava nároku dle čl. 11 odst. 4 Listiny, neboť nárokem procesně nejbližším uplatněnému nároku z porušení práva EU je dle mínění žalobkyně naopak nárok podle zákona č. 82/1998 Sb. Je proto nutné postupovat tak, jako by žalobkyně uplatnila svůj nárok přímo podle uvedeného zákona, poplatková povinnost na ni proto nedopadá. Existují-li v právním řádu České republiky dva „různě výhodné režimy“ pro uplatnění odpovědnosti státu za škodu (režim podle čl. 11 odst. 4 Listiny, s nímž je spojena povinnost soudní poplatek hradit, a režim podle zákona č. 82/1998 Sb., který poplatkovou povinností v rozhodné době zatížen nebyl), a stanoví-li judikatura SDEU, že uplatnění nároků podle práva EU nemůže být méně příznivé než uplatnění obdobných nároků podle vnitrostátního práva, nelze než dospět k závěru o potřebě aplikace pro žalobkyni nejpříznivějšího režimu. Jakýkoliv jiný přístup by žalobkyni diskriminoval. Rozdíl ve vztahu k nárokům uplatněným podle čl. 11 odst. 4 Listiny, analogicky projednávaným podle zákona č. 82/1998 Sb. a nyní projednávanou věcí, tkví podle žalobkyně rovněž v tom, že u nároků odvozených z Listiny žádná právní norma neukládá, aby byl žalobkyni poskytnut stejně příznivý režim, a to i co do placení soudního poplatku. Nelze proto na projednávanou věc vztáhnout odvolacím soudem zvažovanou judikaturu. Ze soudem prvního stupně zmiňovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2064/2005, přitom nikterak neplyne, že by byla vyloučena analogická aplikace PoplZ i na řízení o náhradu škody za porušení práva EU. Žalobkyně proto závěrem navrhovala, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
7. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání
8. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen "o. s. ř.".
9. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení žalobkyně (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Nejvyšší soud přitom souhlasí se žalobkyní v tom, že se jí dostalo v napadeném usnesení odvolacího soudu nepřesného poučení o nemožnosti podat proti němu opravný prostředek v podobě dovolání, neboť ve vztahu k potvrzujícímu výroku o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku nejde o věc, která by byla objektivně z přípustnosti dovolání vyloučena. Nešlo totiž o usnesení, kterým bylo rozhodnuto o návrhu na osvobození od soudních poplatků nebo o povinnosti zaplatit soudní poplatek [srov. § 238 odst. 1, písm. i) o. s. ř.].
IV. Přípustnost dovolání
10. Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť otázka, zda na řízení o žalobě na náhradu škody spočívající v tvrzeném porušení práva EU legislativní činností Parlamentu České republiky se vztahuje věcné osvobození od soudních poplatků ve smyslu § 11 odst. 2 písm. n) PoplZ, nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu výslovně a v celé své šíři řešena.
11. Nejvyšší soud napadené proto usnesení odvolacího soudu přezkoumal z hlediska uplatněného dovolacího důvodu (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
12. Nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o.s.ř.) může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
13. Jak uvedl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. 8. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2927/2010, podmínky aplikace principu odpovědnosti státu za škodu způsobenou porušením unijního práva vyplývají a byly jasně vymezeny ustálenou judikaturou SDEU. Existenci náhrady škody jako institutu plynoucího z unijního (tehdy komunitárního) práva vyvodil SDEU již v rozsudku ze dne 19. 11. 1991, ve spojených věcech C-6/90 a C-9/90, F. a B. proti Italské republice [1991], ECR I-05357. SDEU zde připomněl, že Smlouva o EHS (dnes SFEU) vytvořila vlastní právní řád začleněný do právních systémů členských států, jenž zavazuje soudy, a jehož subjekty nejsou jen členské státy, ale rovněž jejich státní příslušníci, jímž právo EU ukládá jak povinnosti, tak práva. Dále v rozhodnutí zdůraznil, že „je věcí vnitrostátních soudů, kterým přísluší v rámci jejich pravomoci uplatňovat ustanovení práva Společenství [Unie], aby zajistily plný účinek těchto norem a poskytovaly ochranu právům, jež tyto normy poskytují jednotlivcům … Je namístě konstatovat, že plná účinnost norem by byla zpochybněna a že ochrana práv, která přiznávají, by byla oslabena, kdyby jednotlivci neměli možnost získat náhradu škody, jsou-li jejich práva narušena porušením práva Společenství ze strany členského státu. Možnost náhrady škody k tíži členského státu je nezbytná zvláště tehdy, kdy … je plný účinek norem Společenství [Unie] podmíněn činností ze strany státu, a kdy v důsledku toho jednotlivci v případě jeho nečinnosti nemohou uplatnit u vnitrostátních soudů práva, jež jim přiznává právo Společenství.“ Z výše uvedených závěrů tak SDEU dovodil, že zásada odpovědnosti státu za škodu způsobenou jednotlivci porušením práva EU je unijnímu právu vlastní a svůj základ nachází „rovněž v článku 5 Smlouvy [dnes článek 4 odst. 3 Smlouvy o Evropské unii], podle něhož členské státy [učiní] veškerá vhodná obecná i zvláštní opatření k plnění závazků, které vyplývají z práva Společenství [v dnešním znění: ze Smluv nebo z aktů orgánů Unie].“
14. V rozhodnutí ze dne 5. 3. 1996, ve spojených věcech C-46/93 a C-48/93, Brasserie du pêcheur SA, Factortame Ltd a další [1996], ECR I-01029, pak SDEU dále rozvedl, že v případě porušení práva přiznaného jednotlivci přímo normou práva ES (EU) vyplývá právo na náhradu škody z přímého účinku právních norem Unie, jejichž porušením byla vzniklá škoda způsobena. Porušením přímo účinných norem tak vzniká odpovědnost státu za škodu. Jelikož Smlouva o EHS (dnes SFEU) neobsahuje žádné ustanovení, které by výslovně upravovalo důsledky porušení práva přiznaného jednotlivci, musí být odpovědnost státu posuzována se zřetelem na základní zásady právního systému EU. Konkrétní podmínky, za jakých odpovědnost státu za porušení unijního práva dává vzniknout právu jednotlivce na náhradu škody, vyplývají z již zmiňovaných rozsudků SDEU ze dne 19. 11. 1991, ve spojených věcech C-6/90 a C-9/90, F. a B. proti Italské republice [1991], ECR I-05357, rozsudku SDEU ze dne 5. 3. 1996, ve spojených věcech C-46/93 a C-48/93, Brasserie du pêcheur SA, Factortame Ltd a další [1996], ECR I-01029, a rozsudku SDEU ze dne 30. 9. 2003, ve věci C-224/01, Gerhard Köbler [2003], ECR I-10239 (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4231/2016, vydaný v jiné věci nynější žalobkyně).
15. Citovaná judikatura SDEU tak nastoluje jednoznačný požadavek zajištění dovolání se odpovědnosti státu za škodu způsobenou jednotlivci porušením práva EU, a to zásadně za týchž podmínek jako dovolání se obdobných vnitrostátních nároků. Odvolací soud správně vycházel z rozsudku SDEU ve věci C-470/03, A.G.M. - COS.MET Srl, ze dne 17. 4. 2007, podle nějž „při neexistenci předpisů Společenství v této oblasti stanoví měřítka pro určení rozsahu náhrady právní řád každého členského státu, přičemž ovšem tato měřítka nesmí být méně příznivá než měřítka platná pro podobné nároky vzniklé na základě vnitrostátního práva a v žádném případě nesmí být upravena tak, aby v praxi znemožňovala nebo nadměrně ztěžovala získání náhrady škody“. Nejvyšší soud v té souvislosti doplňuje, že obdobné závěry zaujal SDEU kupř. i v rozsudku ze dne 2. 4. 1998, ve věci C-127/95 Norbrook Laboratories.
16. Dovolací soud při svých úvahách zohlednil (ve shodě se soudem odvolacím) znění zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, účinné do 29. 9. 2017, neboť podle čl. VI. přechodného ustanovení zákona č. 296/2017 Sb. platí, že na řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 549/1991 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. V projednávané věci bylo přitom řízení ve věci zahájeno dne 28. 2. 2017.
17. Podle § 1, písmeno a) PoplZ platí, že soudní poplatky (dále jen "poplatky") se vybírají za řízení před soudy České republiky, a to z úkonů uvedených v sazebníku poplatků (dále jen "poplatky za řízení").
18. Podle ust. § 2 odst. 1, písmeno a) PoplZ poplatníkem poplatku za řízení před soudem prvního stupně je navrhovatel (navrhovatelé), není-li dále stanoveno jinak.
19. Z ustanovení § 4 odst. 1, písmeno a) PoplZ plyne, že jde-li o poplatek za řízení, vzniká poplatková povinnost podáním žaloby nebo jiného návrhu na zahájení řízení (dále jen "návrh na zahájení řízení").
20. Dle § 7 odst. 1, věta prvá PoplZ poplatek, s výjimkou poplatku za zápis skutečnosti do veřejného rejstříku provedený notářem, je splatný vznikem poplatkové povinnosti.
21. Následky nezaplacení soudního poplatku jsou upraveny v § 9 odst. 1 a 3 PoplZ tak, že nebyl-li poplatek za řízení splatný podáním návrhu na zahájení řízení, odvolání, dovolání nebo kasační stížnosti zaplacen, soud vyzve poplatníka k jeho zaplacení ve lhůtě, kterou mu určí; po marném uplynutí této lhůty soud řízení zastaví (odstavec prvý). Soud poplatníka ve výzvě poučí o tom, že řízení zastaví, jestliže poplatek nebude ve stanovené lhůtě zaplacen (odstavec třetí).
22. Podle § 11 odst. 1, písmeno n) PoplZ od poplatku se osvobozují řízení ve věcech náhrady škody nebo jiné újmy způsobené při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím, rozhodnutím o vazbě, trestu nebo ochranném opatření nebo nesprávným úředním postupem.
23. Z uvedených zákonných ustanovení je především zřejmé, že občanskoprávní řízení je v České republice řízením zásadně zpoplatněným. Zákon o soudních poplatcích, jako předpis práva veřejného, sám neobsahuje definici pojmu soudní poplatek a ani nevymezuje účel, který zákonodárce zavedením poplatkové povinnosti sleduje. Soudní poplatek je tradičně vnímán jako platba, kterou jsou účastníci řízení povinni hradit v souvislosti s činností soudů, vyvíjenou z jejich podnětu nebo v jejich zájmu. Jejich účelem je částečná úhrada nákladů jinak spojených s činností soudů (fiskální funkce soudních poplatků) a plní současně i funkci regulační (preventivní), jejímž prostřednictvím je posilována odpovědnost účastníků řízení za uvážlivé a smysluplné uplatňování či bránění jejich skutečných a nikoli pouze domnělých práv (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 25 Cdo 3076/2014, uveřejněné pod číslem 31/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
24. Ze všeobecné poplatkové povinnosti však existují výjimky. Zákon o soudních poplatcích a občanský soudní řád rozeznávají tři druhy osvobození od poplatků, a to věcné, osobní a individuální. Věcná a osobní osvobození spadají do tzv. zákonného osvobození, neboť, na rozdíl od osvobození individuálního (§ 138 o. s. ř. ), vyplývají přímo ze zákona a uplatňují se bez návrhu. V případě osvobození věcného (§ 11 odst. 1 PoplZ) vyňal zákonodárce z poplatkové povinnosti některá řízení jako celek. Jde o řízení, na jejichž projednání bez toho, že by účastníci byli povinni hradit soudní poplatky, má společnost zájem a kde by nebylo vhodné tvořit žádnou bariéru v podobě poplatkové povinnosti, která by mohla účastníky omezit v přístupu k soudu. Věcné osvobození se uplatní bez ohledu na povahu subjektů a bez ohledu na jejich majetkové či jiné poměry. Vymezení řízení věcně osvobozených od povinnosti platit soudní poplatek je provedeno jednak pomocí taxativního výčtu v § 11 odst. 1 PoplZ, jednak prostřednictvím ustanovení § 16 odst. 1 PoplZ, které zmocňuje Ministerstvo financí po dohodě s Ministerstvem spravedlnosti osvobodit „jednotlivé druhy poplatných úkonů“ a skupiny osob od poplatků (o posledně uvedený případ však v projednávané věci nejde).
25. Z § 11 odst. 1 písm. n) PoplZ neplyne, že by věcné osvobození od soudních poplatků dopadalo na všechna řízení, v nichž jako žalovaná vystupuje Česká republika. Soudní praxe již v minulosti také poskytla jednoznačnou odpověď na otázku, zda se na řízení, jejichž předmětem je nárok, který se svou povahou analogicky řídí úpravou zákona č. 82/1998 Sb., vztahuje věcné osvobození od soudních poplatků.
26. V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1269/2014, které bylo uveřejněno pod číslem 106/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 6. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 3475/14, bylo přehledně vyloženo, že řízení o náhradu za omezení vlastnického práva pronajímatele není osvobozeno od soudního poplatku podle § 11 odst. 1 písm. m) PoplZ ve znění účinném do 31. 12. 2012 [nyní jde o § 11 odst. 1 písm. n)]. Obdobný názor zaujal i Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 27. 6. 2013, sp. zn. II. ÚS 4524/12 (a v mnohých dalších svých rozhodnutích). K uvedeným závěrům dospěly soudy v souladu se stanoviskem pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS - st. 27/09, které v bodu 19 odůvodnění zdůraznilo, že v případě žalob na náhradu za omezení vlastnického práva ve smyslu článku 11 odst. 4 Listiny je nutno postupovat analogicky podle předpisu svým obsahem a účelem nejbližšího, kterým je zákon č. 82/1998 Sb.; přesto však taková řízení od soudního poplatku věcně osvobozena nejsou.
27. Odvolací soud závěry uvedených rozhodnutí vztáhl do poměrů nyní projednávané věci nikoliv proto, že by si nebyl vědom odlišnosti žaloby směřující k náhradě za omezení vlastnického práva od žalob na náhradu škody dovozovanou tvrzeným porušením práva EU, nýbrž proto, že v obou poměřovaných případech se zákon č. 82/1998 Sb. aplikuje na uplatněné nároky toliko analogicky.
28. Žalobkyně současně pomíjí, že ustanovení § 11 odst. 1 písm. n) PoplZ se vztahuje výlučně jen k výkonu veřejné moci podle zákona č. 82/1998 Sb., navíc text právní úpravy dále redukuje osvobození toliko na řízení o náhradě škody nebo jiné újmy způsobené při výkonu veřejné moci „nezákonným rozhodnutím, rozhodnutím o vazbě, trestu nebo ochranném opatření nebo nesprávným úředním postupem“. Žalobkyně v podané žalobě existenci nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu ve smyslu uvedeného zákona netvrdí. S ohledem na konstrukci žalobních tvrzení nelze v této věci uvažovat o bezprostřední odpovědnosti státu za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb., neboť rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se ustálila na závěru, že za nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 zákona č. 82/1998 Sb. zásadně nelze považovat zákonodárnou činnost – obsah přijatého právního předpisu (nejde o výkon státní moci ve smyslu § 1 odst. 1 OdpŠk.). Nejvyšší soud se k této otázce vyjádřil ve svém rozsudku ze dne 31. 1. 2007 sp. zn. 25 Cdo 1124/2005, uveřejněném pod číslem 7/2008 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek.
29. Nejvyšší soud rovněž již dříve na dané téma vysvětlil, že řízení o nárocích uplatněných proti státu, jež se neřídí přímo zákonem č. 82/1998 Sb., nýbrž zvláštní právní úpravou, od soudních poplatků rovněž osvobozena nejsou. Učinil tak např. ve vztahu k nárokům na náhradu škody způsobené v příčinné souvislosti s krizovým opatřením podle zvláštní skutkové podstaty odpovědnosti státu za škodu dle § 36 odst. 1 zákona č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení a o změně některých zákonů (krizový zákon), která (jako nyní projednávaná věc) není rovněž založena na nezákonném rozhodnutí či nesprávném úředním postupu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1649/2007, publikovaný pod číslem 10/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a v níž se proto zákonné osvobození od povinnosti platit soudní poplatek neuplatní (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4320/2015). Přiměřeně lze odkázat i na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 1422/2016 (ústavní stížnost proti němu podaná byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 20. 7. 2016, sp. zn. I. ÚS 2115/16), které vznik poplatkové povinnosti spojovalo s uplatněním nároků vůči České republice na náhradu škody způsobené chráněným živočichem, jehož početní stavy nelze lovem snižovat, podle zákona č. 115/2000 Sb., o poskytování náhrad škod způsobených vybranými zvláště chráněnými živočichy.
30. Za situace, kdy § 11 odst. 1 PoplZ obsahuje taxativní výčet případů, v nichž je řízení věcně osvobozeno od soudních poplatků, nelze nad rámec takto obsahově uzavřeného vymezení přiznávat poplatkovou úlevu pro další řízení, a to ani prostřednictvím analogie zákona. Jde ostatně o určitou poplatkovou výjimku, neboť – jak bylo vyloženo výše – ani některá jiná řízení směřující proti státu nejsou od poplatků osvobozena, včetně takových, kde jde o náhradu škody. Z povahy výjimky pak plyne, že ustanovení o výjimce nelze při interpretaci právního předpisu vykládat rozšiřujícím způsobem a lze je aplikovat pouze a jen v případech, pro něž byla výjimka konstruována (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2438/2013, uveřejněné pod číslem 2/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 6. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2880/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2008, sp. zn. 29 Cdo 2287/2008, uveřejněný pod číslem 67/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, popř. též odůvodnění usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 2. 2004, sp. zn. II. ÚS 624/2002). Nejvyšší soud s ohledem na uvedené připomíná i výše zmíněné usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 7. 2016, sp. zn. I. ÚS 2115/16, v němž soud ochrany ústavnosti jednoznačně zdůraznil, že „je zásadně na zákonodárci, která řízení z poplatkové povinnosti vyjme a která nikoli. Výčet těchto výjimek je vyčerpávající a nelze jej rozšiřovat či zužovat“.
31. Odvolací soud se proto zcela správně zabýval tím, zda v případě dovolání se odpovědnosti České republiky za škodu způsobenou jednotlivci porušením práva EU je v projednávané věci možné za týchž podmínek jako dovolání se „obdobných vnitrostátních nároků“. Z výše nastíněné judikatury se podává, že v České republice jsou žalobou uplatňované nároky směřující proti státu a posuzované buď jen na základě analogické aplikace zákona č. 82/1998 Sb. nebo odvíjející se od zvláštní právní úpravy, zásadně podrobeny povinnosti zaplatit soudní poplatek. Lze proto přisvědčit závěru odvolacího soudu, že za „obdobné nároky“, tak, jak je vnímá SDEU, je třeba v poměrech České republiky považovat ty, které podle § 1, písm. a), § 2 odst. 1 písm. a) a § 4 odst. 1 PoplZ předmětem soudního poplatku jsou. Akcentuje-li se v dovolání, že žalobkyně má právo v rámci vnitrostátního práva na „nejpříznivější režim“ uplatnění svého nároku, pak uvedená hypotéza se váže ve světle judikatury SDEU právě a jen k „obdobným nárokům“ a nikoliv k jakýmkoliv nárokům uplatňovaným vůči České republice. Opačnému závěru nesvědčí ani žalobkyní citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2927/2010 a Ústavního soudu ze dne 9.2.2011, sp. zn. IV. ÚS 1521/10, v nichž uvedená otázka výslovně řešena nebyla.
VI. Závěr
32. Jestliže odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo zastaveno řízení pro nezaplacení soudního poplatku, a to na základě dílčího předběžného závěru, že projednání žaloby o náhradu škody způsobené tvrzeně porušením práva EU není věcně osvobozeno od soudních poplatků, je jeho rozhodnutí v hranicích otázek vymezených dovoláním věcně správné. Proto Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.
33. S ohledem na výsledek dovolacího řízení Nejvyšší soud vyslovil, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť úspěšné žalované podle obsahu spisu žádné náklady v této fázi řízení nevznikly (srov. § 243b, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, část věty před středníkem, odst. 3 a § 142 odst. 1 o. s. ř.).
Autor: -mha-