// Profipravo.cz / Předběžná opatření 13.12.2018
Nařízení předběžného opatření podle čl. 31 Luganské úmluvy II
Článek 31 Luganské úmluvy II je třeba interpretovat v tom smyslu, že mezi předmětem navrhovaného předběžného opatření a příslušností povolaného soudu musí existovat reálné spojení. Prezentovaná doktrína je založena na přístupu, že předběžné opatření je nutno provést ve státě rozhodujícího fora (např. zde musí být např. majetek dlužníka, s nímž má být dlužníku zakázáno nakládat). Jinými slovy řečeno, nařízení předběžného či zajišťovacího opatření je podmíněno mimo jiné existencí reálného vztahu mezi předmětem navrženého opatření a územní působností soudu členského státu, u něhož byl návrh na jeho vydání podán.
S přihlédnutím k rozhodné právní úpravě (čl. 31 Luganské úmluvy II) lze usoudit, že příslušnost soudu České republiky pro nařízení předběžného opatření nelze v dané věci dovodit, neboť požadovaná úzká vazba mezi povinností požadovanou návrhem žalobce na nařízení předběžného opatření a jurisdikcí soudů České republiky naprosto chybí, když žalovanému má být zakázáno nakládat s majetkem nikoliv v České republice, ale ve Švýcarsku a Gruzii. Na řečeném nemůže ničeho změnit ani žalobcem tvrzená vazba mezi předmětem navrhovaného předběžného opatření a územím České republiky spočívající v tom, že žalobce má trvalý pobyt na území České republiky, neboť ten v posuzovaném případě nehraje žádnou roli.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Nd 27/2018, ze dne 26. 9. 2018
Dotčené předpisy:
§ 9 o. s. ř.
§ 11 odst. 3 o. s. ř.
§ 104a odst. 4 a 6 o. s. ř.
čl. 31 Nařízení (ES) č. 44/2001
čl. 35 Nařízení (EU) č. 1215/2012
Kategorie: soudní pravomoc a příslušnost; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Nejvyššímu soudu bylo dne 2. 2. 2018 doručeno podání žalobce označené jako návrh na vydání předběžného opatření podle § 102 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), a současně žádost žalobce o určení, který soud věc projedná a rozhodne podle ustanovení § 11 odst. 3 o. s. ř.
Z předložených listin vyplývá, že žalobce poskytl žalovanému v průběhu let 2011 až 2012 bezúročné půjčky, jejichž splatnost byla stranami stanovena ke dni 31. 12. 2013. Žalovaný však svoji povinnost nesplnil. Žalobce se proto obrátil se svým nárokem na soud v Horgenu ve Švýcarsku, který rozhodl rozsudkem ze dne 5. 10. 2016, č. j. EB160015-F/UB/KH/Sta, tak, že žalovanému uložil povinnost vrátit žalobci částku ve výši 1 122 848,50 CHF s příslušenstvím a nahradit náklady řízení. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný v souladu se švýcarskou právní úpravou žalobu, jejímž cílem je návrh na zrušení předmětné pohledávky, a snaha tak oddálit vrácení poskytnutých půjček (žaloba má ve vztahu k rozsudku účinky odkladu vykonatelnosti). Žalobce se obává, že by mohl být výkon uvedeného rozsudku ohrožen, a proto podává návrh na vydání předběžného opatření podle § 102 o. s. ř. (jenž připojil k návrhu na určení místně příslušného soudu), kterým by byl žalovanému uložen zákaz nakládat s majetkem ve Š. v G..
Žalobce dále uvedl, že je občanem Ruské federace s povolením k trvalému pobytu na území České republiky, žalovaný je občanem G. s trvalým pobytem ve Š.. Žalobce se domáhá vydání předběžného opatření postihující majetek žalovaného, a to na základě čl. 31 Úmluvy o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech ze dne 15. 10. 2007, publikované v Úředním věstníku Evropské Unie L 339/1 dne 21. 12. 2007 (dále jen „Luganská úmluva II“), která se vztahuje na věci občanské a obchodní bez ohledu na druh soudu, přičemž z negativního výčtu uvedeného v čl. 1 odst. 2 Luganské úmluvy II lze podle žalobce dovodit, že je plně aplikovatelná na spory týkající se dlužného plnění. Vzhledem k tomu, že je Švýcarská konfederace i Česká republika smluvní stranou Luganské úmluvy II, je nutné podle žalobce postupovat v souladu s touto úmluvou. Podle Luganské úmluvy II může navrhovatel uplatnit návrh na vydání předběžného opatření u soudu členského státu, ačkoliv je ve věci samé příslušný jiný členský stát. Žalobce tak má možnost podat návrh na vydání předběžného opatření u českého soudu (podle českého právního řádu), jakožto soudu členského státu vázaného Luganskou úmluvou II, i když jednání ve věci samé (soudní řízení o dlužném plnění) je vedeno ve Švýcarsku. Žalobce dodal, že Luganská úmluva II neupravuje věcnou a místní příslušnost soudů členských států. Odkázal proto na § 9 o. s. ř. (kdy věcně příslušný v řízení v prvním stupni je okresní soud) s tím, že v otázce místní příslušnosti již nelze dojít k jednoznačnému závěru o konkrétním soudě věcně i místně příslušném k projednání návrhu na předběžné opatření. Žalobce uzavřel, že s ohledem na řečené postupoval podle § 11 odst. 3 o. s. ř. a obrátil se se svou žádostí o určení místně příslušného soudu k projednání návrhu na vydání předběžného opatření na Nejvyšší soud.
Žalobce podáním ze dne 14. 9. 2018 k výzvě Nejvyššího soudu sdělil, že úzká vazba mezi předmětem navrhovaného předběžného opatření, jež má zakázat osobě s bydlištěm ve Š. nakládání s obchodními podíly v několika švýcarských a jedné gruzínské společnosti, a územím České republiky spočívá v tom, že žalobce je osobou s trvalým pobytem v České republice, kdy žádá vydání předběžného opatření k ochraně svých práv vůči osobě s pobytem ve Š., jak mu umožňuje Luganská úmluva II, a to bez nutnosti faktického výskytu majetku žalovaného na území České republiky. Žalobce má tedy za to, i když se majetek žalovaného nenachází na území České republiky, úzká vazba mezi majetkem žalovaného, který se nachází ve Š. a G., a Českou republikou je ve vztahu k Luganské úmluvě II dána právě stranami a předmětem sporu. Žalobce dodává, že je zde reálná hrozba, že žalovaný svůj majetek převede a zbaví se ho způsobem, aby se vyhnul plnění své zákonné povinnosti, čemuž může zabránit pouze vydání předběžného opatření.
Podle § 11 odst. 3 o. s. ř. jde-li o věc, která patří do pravomoci soudů České republiky, ale podmínky místní příslušnosti chybějí nebo je nelze zjistit, určí Nejvyšší soud, který soud věc projedná a rozhodne.
Nejvyšší soud se s ohledem na podmínky pro určení místně příslušného soudu v § 11 odst. 3 o. s. ř. zabýval na prvním místě otázkou, zda mají české soudy pravomoc o návrhu žalobce rozhodnout (srov. usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 31 Nd 316/2013, uveřejněné pod číslem 11/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nejvyšší soud v prvé řadě uvádí, že Luganská úmluva II byla ratifikována Evropskou unií a představuje součást unijního práva (viz rozhodnutí Rady ze dne 15. 10. 2007 o podpisu Úmluvy o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech jménem Společenství, publikované v Úředním věstníku Evropské unie L 339/1 dne 21. 12. 2007, pod číslem 2007/712/ES).
Z hlediska časové působnosti se Luganská úmluva II podle čl. 63 odst. 1 vztahuje na řízení zahájená a na listiny vyhotovené nebo registrované jako veřejné listiny po vstupu této úmluvy v platnost ve státě původu, a je-li žádáno o uznání nebo výkon rozhodnutí nebo veřejných listin, také v dožádaném státě, přičemž v souladu s čl. 69 je Luganská úmluva II ve státech Evropské unie účinná od 1. 1. 2010, ve Švýcarsku pak od 1. 1. 2011.
Luganská úmluva II se podle svého čl. 1 odst. 1 vztahuje na občanské a obchodní věci bez ohledu na druh soudu, což je podmínka, kterou žalobcův návrh splňuje a splňuje i podmínky časové působnosti Luganské úmluvy II, jak jsou výše uvedeny. Z hlediska osobní a teritoriální působnosti Luganské úmluvy II je rozhodné jen to, že návrh byl podán k soudu smluvního státu. Z toho plyne, že pravomoc (mezinárodní příslušnost) českých soudů k rozhodnutí o žalobcově návrhu je třeba posoudit podle Luganské úmluvy II.
Podle čl. 64 odst. 1 Luganské úmluvy II není touto úmluvou dotčeno používání nařízení Rady (ES) č. 44/2001 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech a veškerých jeho změn, Úmluvy o příslušnosti a výkonu rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, podepsané v Bruselu dne 27. 9. 1968, protokolu o výkladu této úmluvy Soudním dvorem Evropských společenství, podepsaného v Lucemburku dne 3. 6. 1971 a pozměněného úmluvami o přistoupení států přistupujících k Evropským společenstvím k dotyčné úmluvě a k dotyčnému protokolu a Dohody mezi Evropským společenstvím a Dánským královstvím o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, podepsané v Bruselu dne 19. 10. 2005, členskými státy Evropského společenství.
Podle čl. 1 odst. 1 protokolu č. 2 o jednotném výkladu úmluvy a o Stálém výboru bere každý soud používající a vykládající úmluvu řádný ohled na zásady stanovené jakýmkoli významným rozhodnutím vydaným soudy států vázaných úmluvou a Soudním dvorem Evropských společenství k dotčenému/dotčeným ustanovení/m nebo jakémukoli podobnému/jakýmkoli podobným ustanovení/m Luganské úmluvy z roku 1988 a aktů uvedených v čl. 64 odst. 1 úmluvy.
Protože čl. 64 odst. 1 Luganské úmluvy II odkazuje mimo jiné na nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. 12. 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „nařízení Brusel I“) a také vzhledem k čl. 1 odst. 1 protokolu č. 2 k Luganské úmluvě II, musí vnitrostátní soud, aplikující tuto úmluvu, brát řádný ohled na judikaturu Soudního dvora Evropské unie (dále jen „SDEU“) k nařízení Brusel I. Použitelnost závěrů formulovaných SDEU ve vztahu k nařízení Brusel I či Bruselské úmluvě vyplývá i ze skutečnosti, že text Luganské úmluvy II je téměř identický s textem nařízením Brusel I (DICKINSON, A., LEIN, E. The Brussels I Regulation Recast. Oxford: Oxford University Press, 2014, s. 574-577). K tomu srov. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1362/2015.
Podle čl. 31 Luganské úmluvy II předběžná nebo zajišťovací opatření, která jsou upravena právem jednoho státu vázaného touto úmluvou, je možné u soudů tohoto státu navrhnout i tehdy, kdy je pro rozhodnutí ve věci samé příslušný na základě této úmluvy soud jiného státu vázaného touto úmluvou.
Pokud jde o ustanovení čl. 31 Luganské úmluvy II, jehož se stran mezinárodní příslušnosti českých soudů žalobce dovolává, to se zcela obsahově shoduje s čl. 31 nařízení Brusel I [nyní čl. 35 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (přepracované znění)]. Je proto nutné uzavřít, že judikatura SDEU vztahující se k čl. 31 nařízení Brusel I je aplikovatelná i na právě projednávaný případ.
Z čl. 31 Luganské úmluvy II by mohlo vyplývat, že každý soud členského státu by byl příslušný k vydání předběžného či zajišťovacího opatření, i když by neměl příslušnost k rozhodnutí věci samé, bez ohledu na povahu takového opatření a s tou jedinou podmínkou, že je jeho právo umožňuje. Takové bezbřehé interpretaci však SDEU stanovil hranice ve svém rozsudku ze dne 17. 11. 1998, ve věci C-391/95, V. U. M. proti Kommanditgesellschaft in Firma Deco-Line a další (srov. DRÁPAL, L., BUREŠ, J. a kol. Občanský soudní řád II. § 201 až 376. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 2983-2985).
Článek 31 Luganské úmluvy II je třeba interpretovat v tom smyslu, že mezi předmětem navrhovaného předběžného opatření a příslušností povolaného soudu musí existovat reálné spojení (srov. výše uvedený rozsudek SDEU ve věci C-391/95, V. U. M. proti Kommanditgesellschaft in Firma Deco-Line a další). Prezentovaná doktrína je založena na přístupu, že předběžné opatření je nutno provést ve státě rozhodujícího fora (např. zde musí být např. majetek dlužníka, s nímž má být dlužníku zakázáno nakládat) – srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 28 Nd 194/2012. Jinými slovy řečeno, nařízení předběžného či zajišťovacího opatření je podmíněno mimo jiné existencí reálného vztahu mezi předmětem navrženého opatření a územní působností soudu členského státu, u něhož byl návrh na jeho vydání podán (srov. výše uvedený rozsudek SDEU ve věci C-391/95, a literaturu DRÁPAL, L., BUREŠ, J. a kol. Občanský soudní řád II. § 201 až 376. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 2983-2985).
S přihlédnutím k rozhodné právní úpravě (čl. 31 Luganské úmluvy II) lze usoudit, že příslušnost soudu České republiky pro nařízení předběžného opatření nelze v dané věci dovodit, neboť požadovaná úzká vazba mezi povinností požadovanou návrhem žalobce na nařízení předběžného opatření a jurisdikcí soudů České republiky naprosto chybí, když žalovanému má být zakázáno nakládat s majetkem nikoliv v České republice, ale ve Š. a G.. Na řečeném nemůže ničeho změnit ani žalobcem tvrzená vazba mezi předmětem navrhovaného předběžného opatření a územím České republiky spočívající v tom, že žalobce má trvalý pobyt na území České republiky, neboť ten v posuzovaném případě nehraje žádnou roli.
Z uvedeného je tedy zřejmé, že v případě návrhu žalobce nejsou splněny podmínky pro postup podle § 11 odst. 3 o. s. ř., když z předloženého návrhu není zřejmé, že by soudy České republiky měly pravomoc žalobcem navrhované předběžné opatření vydat. Vzhledem k tomu je třeba na návrh na vydání předběžného opatření hledět tak, že byl podán u Nejvyššího soudu.
Podle ustanovení § 9 odst. 1 o. s. ř. nestanoví-li zákon jinak, jsou k řízení v prvním stupni příslušné okresní soudy.
Podle § 104a odst. 4 o. s. ř. bylo-li řízení zahájeno u Nejvyššího soudu nebo byla-li věc Nejvyššímu soudu předložena vrchním soudem, Nejvyšší soud rozhodne, které soudy jsou k projednání a rozhodnutí věci příslušné v prvním stupni, není-li sám věcně příslušný. Podle odstavce 6 uvedeného ustanovení v usnesení, jímž bylo rozhodnuto, že k projednání a rozhodnutí věci jsou příslušné v prvním stupni jiné soudy, než u kterých bylo řízení zahájeno, se rovněž uvede soud, jemuž bude věc postoupena k dalšímu řízení; ustanovení § 105 tím není dotčeno.
Protože zvláštní předpis neurčuje, že ve věci, které se návrh na vydání předběžného opatření týká, rozhoduje Nejvyšší soud jako soud prvního stupně (§ 9 odst. 3 o. s. ř.), a předmět řízení zároveň nespadá ani do věcné příslušnosti krajských soudů jako soudů prvního stupně (§ 9 odst. 2 o. s. ř.), rozhodl Nejvyšší soud podle § 104a odst. 4 o. s. ř., že k projednání a rozhodnutí věci jsou v prvním stupni příslušné okresní soudy (§ 9 odst. 1 o. s. ř.).
Nejvyšší soud zároveň rozhodl podle § 104a odst. 6 o. s. ř. o tom, že věc bude postoupena k dalšímu řízení Okresnímu soudu v Karlových Varech, v jehož obvodu se nachází bydliště žalobce. Na tomto soudu je, aby opětovně přezkoumal podmínky řízení, včetně otázky mezinárodní a místní příslušnosti, neboť tímto rozhodnutím Nejvyššího soudu není v daných otázkách vázán.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Autor: -mha-