// Profipravo.cz / Doručování 03.06.2022
ÚS: K přednosti materiálního přístupu k doručování
I. Je-li rozhodnutí, kterým bylo rozhodnuto, že z procesního hlediska byl stěžovatel ve sporu úspěšný, ústavní stížností napadeno jen formálně, bez další argumentace, zpravidla jako součást rozhodnutí sestávajícího z několika výroků, kdy ústavní stížnost vlastně obsahem směřuje proti jiným jeho výrokům, pak takovéto ve prospěch stěžovatele vyznívající rozhodnutí zjevně není způsobilé zasáhnout do jeho základních práv a svobod a ústavní stížnost proti němu je podána zjevně neoprávněným navrhovatelem [§ 43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]. Tvrdí-li však stěžovatel, že k zásahu do základního práva nebo svobody mělo dojít takovýmto rozhodnutím, a to s ohledem na jiné možné právní následky tohoto rozhodnutí, jejichž existence není zjevně vyloučena, je třeba, jsou-li splněny ostatní předpoklady řízení, se zabývat opodstatněností a případně i důvodností takovéto ústavní stížnosti.
II. Směřují-li námitky uplatněné v ústavní stížnosti k samotnému řízení o procesním prostředku, v němž bylo vydáno kasační rozhodnutí (např. vůči posouzení včasnosti či přípustnosti tohoto prostředku), tedy vůči takovým procesním pochybením, jejichž odstranění nelze docílit jinak než zrušením uvedeného rozhodnutí, pak lze připustit výjimku z nepřípustnosti ústavní stížnosti proti kasačnímu rozhodnutí podle § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Vždy je ale třeba zkoumat, zda takovéto pochybení mohlo mít vliv na výsledek řízení, přičemž ústavní stížnost lze proti kasačnímu rozhodnutí podat až poté, co bylo řízení jako celek skončeno.
III. Dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, v němž je namítáno, že toto rozhodnutí nemělo být vůbec vydáno, neboť již dříve došlo jiným rozhodnutím odvolacího soudu k neústavnímu zrušení původního rozhodnutí na základě opožděně podaného odvolání, není účinným procesním prostředkem k ochraně práva a přípustnost ústavní stížnosti (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a contrario) proti rozhodnutí odvolacího soudu není podmíněna jeho vyčerpáním. V takovémto případě nezávisí rozhodnutí odvolacího soudu, vůči němuž směřuje dovolání, na posouzení včasnosti dříve podaného odvolání, a dovolatel proto ani nemůže k uplatněné argumentaci formulovat některý z předpokladů přípustnosti dovolání, jež jsou uvedeny v § 237 občanského soudního řádu.
IV. Zákonná pravidla doručování nejsou samoúčelná, nýbrž slouží ochraně procesních práv účastníka řízení, který musí mít při výkonu svých práv a povinností, a to i procesní povahy, jistotu o obsahu doručovaného rozhodnutí. Při posuzování, zda došlo k řádnému doručení, nutno uplatňovat materiální přístup, pro nějž je podstatné, že se adresát mohl s obsahem doručované písemnosti seznámit, a bylo tak zachováno jeho základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Odvíjí-li se od doručení rozhodnutí možnost uplatnění opravného prostředku, pak se nesprávné posouzení okamžiku doručení netýká jen práv účastníka řízení, který tento opravný prostředek uplatňuje, ale i jiného účastníka řízení, který může být rozhodnutím o opravném prostředku dotčen na svých právech.
V. Proběhlo-li před podáním odvolání žalobce řízení o žalobě pro zmatečnost žalovaného, aniž by v jeho průběhu žalovaný jakkoli zpochybňoval doručení rozsudku soudu prvního stupně nebo že neměl možnost seznámit se s jeho obsahem, pak za situace, kdy bylo v řízení prokázáno i seznámení se žalobce s tímto rozsudkem (obdržení jeho „prosté“ kopie při nahlížení do spisu) ještě před podáním žaloby pro zmatečnost, bylo možné učinit závěr, že mu byl rozsudek doručen a je pravomocný.
podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 3026/20, ze dne 26. 4. 2022
UPOZORNĚNÍ: Rozhodnutí Ústavního soudu publikovaná v elektronické podobě na této internetové stránce slouží pouze pro informaci o rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Autentické jsou pouze originály a stejnopisy rozhodnutí se státním znakem a podpisem příslušné úřední osoby. Elektronické verze rozhodnutí Ústavního soudu jsou na této internetové stránce k dispozici zdarma, jejich zdroj (vč. právních vět) se nachází na adrese http://nalus.usoud.cz.
Z odůvodnění:
(…)
V.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
39. Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnosti [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu] nemají vady, které by bránily jejich projednání. U stěžovatelky je splněna i podmínka povinného zastoupení advokátem (§ 29 až 31 zákona o Ústavním soudu). Příslušnost Ústavního soudu je dána k projednání ústavních stížností jako celku s výjimkou částí, v nichž směřují proti již zrušenému rozsudku městského soudu č. j. 20 C 230/96-568. Je tomu tak z toho důvodu, že Ústavní soud není oprávněn zrušit již zrušené rozhodnutí.
V/a.
Oprávnění stěžovatelky k podání ústavních stížností (s přihlédnutím k tomu, že ve věci žaloby o určení byla z procesního hlediska úspěšnou stranou sporu)
40. Při posouzení návrhového oprávnění stěžovatelky nebylo možné přehlédnout, že rozsudkem krajského soudu č. j. 26 Co 262/2016-697 byla pravomocně zamítnuta žaloba vedlejší účastnice. Vyvstává proto otázka, zda tento rozsudek vůbec mohl zasáhnout do stěžovatelčiných ústavně zaručených základních práv a svobod, natožpak mít za následek jejich porušení. Nemohlo-li by k takovémuto zásahu objektivně dojít, byl by tím dán důvod odmítnutí ústavní stížnosti jako návrhu podaného někým zjevně neoprávněným podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížností totiž nelze brojit proti rozhodnutí, které do práv stěžovatele nezasahuje, a to ani v případě, že stěžovatel byl účastníkem řízení.
41. Ústavní soud se ve své dosavadní rozhodovací praxi opakovaně zabýval i ústavními stížnostmi, které směřovaly proti rozhodnutím, jimiž bylo rozhodnuto tak, že z procesního hlediska byl stěžovatel ve sporu úspěšný. Zpravidla o takovýchto ústavních stížnostech rozhodoval ve věcech, kdy stěžovatel napadl ústavní stížností určité rozhodnutí jako celek, ačkoli do jeho ústavně zaručených základních práv a svobod mohly zasáhnout jen některé z jeho výroků. Zbylé výroky, jež se stěžovatele buď vůbec netýkaly, nebo byly v jeho prospěch, byly v těchto případech napadeny spíše nedopatřením. Ústavní stížnosti byly v rozsahu, v němž směřovaly právě proti těmto výrokům, odmítnuty jako podané někým zjevně neoprávněným [např. nález ze dne 17. 9. 2002 sp. zn. I. ÚS 645/2000 (N 110/27 SbNU 221), nález ze dne 19. 1. 2005 sp. zn. II. ÚS 402/02 (N 11/36 SbNU 125), usnesení ze dne 19. 5. 2005 sp. zn. III. ÚS 697/04 (U 11/37 SbNU 739), nález ze dne 1. 11. 2006 sp. zn. IV. ÚS 700/05 (N 201/43 SbNU 247), nález ze dne 27. 4. 2009 sp. zn. IV. ÚS 2128/07 (N 98/53 SbNU 243), nález ze dne 30. 6. 2020 sp. zn. II. ÚS 648/18], případně jako zjevně neopodstatněné [např. nález ze dne 11. 10. 2004 sp. zn. IV. ÚS 538/03 (N 143/35 SbNU 21)].
42. Přesto nelze učinit kategorický závěr, že rozhodnutí, jehož výrok z procesního hlediska vyznívá ve prospěch účastníka řízení, jím nemůže být napadeno ústavní stížností za žádných okolností. V tomto ohledu nutno zdůraznit význam ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy jako ústavním pořádkem stanoveného procesního prostředku, který musí mít každý možnost účinně využít vždy, je-li orgány veřejné moci zasahováno do jeho ústavně zaručených základních práv a svobod. Předem přitom nelze vyloučit žádnou podobu tohoto zásahu. Ústavní soud již nálezem ve dvou případech zrušil rozhodnutí, u něhož sice stěžovatel byl z procesního hlediska úspěšnou stranou sporu, vzhledem k dalším okolnostem věci nicméně byl dán jiný důvod vyhovění jeho ústavní stížnosti, který otevíral cestu k tomu, aby stěžovatel dosáhl z jeho pohledu příznivějšího výsledku řízení [nález ze dne 29. 3. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3085/15 (N 52/80 SbNU 635), nález ze dne 18. 9. 2018 sp. zn. IV. ÚS 3/18 (N 154/90 SbNU 503)]. Nutno dodat, že v obou případech byly takto napadeným rozhodnutím vytčeny nedostatky odůvodnění, zatímco v posuzované věci je zpochybňováno samotné vydání napadeného rozsudku z důvodu tvrzené neústavnosti zrušení původního rozhodnutí ve věci samé vydaného před zahájením insolvenčního řízení.
43. Uvedenou rozhodovací praxi Ústavního soudu lze shrnout tak, že je-li rozhodnutí, kterým bylo rozhodnuto, že z procesního hlediska byl stěžovatel ve sporu úspěšný, ústavní stížností napadeno jen formálně, bez další argumentace, zpravidla jako součást rozhodnutí sestávajícího z několika výroků, kdy ústavní stížnost vlastně obsahem směřuje proti jiným jeho výrokům, pak takovéto ve prospěch stěžovatele vyznívající rozhodnutí zjevně není způsobilé zasáhnout do jeho základních práv a svobod a ústavní stížnost proti němu je podána zjevně neoprávněným navrhovatelem [§ 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu]. Tento závěr není zpochybněn tím, že v rozhodovací praxi někdy dochází k odmítání takovýchto ústavních stížností jako celku pro zjevnou neopodstatněnost [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], obzvláště je-li zřejmé, že ústavní stížnost jako celek nemůže být důvodná a z hlediska procesní ekonomie není nutné se podrobně vyjadřovat ke každému z napadených výroků zvlášť. Tvrdí-li však stěžovatel, že k zásahu do základního práva nebo svobody mělo dojít takovýmto rozhodnutím, a to s ohledem na jiné možné právní následky tohoto rozhodnutí, jejichž existence není zjevně vyloučena, je třeba, jsou-li splněny ostatní předpoklady řízení, se zabývat opodstatněností a případně i důvodností takovéto ústavní stížnosti.
44. V posuzované věci stěžovatelka spatřuje zásah do jejích základních práv a svobod v tom, že rozsudek krajského soudu č. j. 26 Co 262/2016-697, kterým byl změněn rozsudek městského soudu č. j. 20 C 230/96-641, na rozdíl od původního rozsudku městského soudu č. j. 20 C 230/96-287, není založen na závěru o platnosti kupní smlouvy, a i kdyby jej obsahoval, byl vydán až po zahájení insolvenčního řízení dlužnice společnosti X, pročež s ním nejsou spojeny následky předvídané v § 232 insolvenčního zákona. Stěžovatelka ve své podstatě tvrdí, že nyní napadený rozsudek krajského soudu č. j. 26 Co 262/2016-697, kterým bylo rozhodnuto o zamítnutí žaloby na určení vlastnického práva k předmětné nemovitosti pro nedostatek naléhavého právního zájmu, nijak nezavazuje insolvenční soud, zatímco právní názor o platnosti kupní smlouvy vyslovený v odůvodnění dřívějšího rozsudku městského soudu č. j. 20 C 230/96-287, nebyl-li by tento rozsudek zrušen, by insolvenční soud zavazoval. Platnosti kupní smlouvy tak musí být posouzena znovu od počátku, tentokrát v řízení o vylučovací žalobě.
45. Ústavní soud učinil závěr, že uplatněná argumentace stěžovatelky neumožňuje odmítnout její ústavní stížnosti v této části jako podanou někým zjevně neoprávněným, jak by tomu bylo, kdyby stěžovatelka vůči rozhodnutí, kterým byla žaloba směřující proti ní zamítnuta, žádnou relevantní argumentaci nevznesla. Vypořádání této argumentace není triviální, nýbrž vyžaduje provést výklad některých zákonných ustanovení (včetně již zmíněného § 232 insolvenčního zákona) za účelem posouzení, zda případné nesprávné posouzení včasnosti odvolání mohlo vést k porušení základního práva stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, a bude-li odpověď kladná, pak i zda k zamítnutí žaloby společnosti X došlo pravomocně až rozsudkem krajského soudu č. j. 26 Co 262/2016-697 ve spojení s rozsudkem městského soudu č. j. 20 C 230/96-641, nebo již rozsudkem městského soudu č. j. 20 C 230/96-287.
46. Závěrem této části Ústavní soud dodává, že u jiných napadených rozhodnutí než u rozsudku krajského soudu č. j. 26 Co 262/2016-697 a jím změněného rozsudku městského soudu č. j. 20 C 230/96-641 nejsou o návrhovém oprávnění stěžovatelky žádné pochybnosti.
V/b.
Přípustnost ústavních stížností (s přihlédnutím k tomu, že ústavní stížnost směřuje i proti kasačním rozhodnutím obecných soudů)
47. Dále se Ústavní soud zabýval přípustností ústavních stížností. Stěžovatelka podala postupně dvě ústavní stížnosti, které se co do stížnostního žádání odlišovaly pouze tím, že druhá ústavní stížnost (nad rámec první) směřovala i proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 3637/2020-890 (odmítnutí dovolání ve věci žaloby pro zmatečnost). Druhá ústavní stížnost je v části, v níž směřuje proti ostatním v záhlaví uvedeným rozhodnutím, nepřípustná podle § 35 odst. 2 zákona o Ústavním soudu z důvodu, že Ústavní soud v téže věci již jednal (překážka litispendence).
48. Přípustnost první ústavní stížnosti a ve zbylém rozsahu i druhé ústavní stížnosti je bez dalšího dána u rozhodnutí vydaných v řízení o žalobě pro zmatečnost stěžovatelky (usnesení Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 3637/2020-890, usnesení krajského soudu č. j. 15 Co 111/2020-857 a usnesení městského soudu č. j. 20 C 230/96-837) a u usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 1058/2018-761, kterým bylo odmítnuto její dovolání proti rozsudku krajského soudu č. j. 26 Co 262/2016-697. Stěžovatelka zjevně neměla k dispozici další zákonné procesní prostředky k ochraně jejího práva proti uvedeným rozhodnutím ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
49. U rozsudku krajského soudu č. j. 26 Co 262/2016-697 nelze odhlédnout od toho, že dovolání stěžovatelky proti němu bylo odmítnuto pro nedostatek zákonem stanovených povinných náležitostí, jenž nebyl odstraněn před uplynutím lhůty k podání dovolání. Tato skutečnost by sama o sobě měla vést k závěru o nepřípustnosti ústavní stížnosti v této části [v podrobnostech lze odkázat na stanovisko pléna ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.)]. V posuzované věci však bylo třeba zohlednit, že stěžovatelka se dovoláním domáhala zrušení napadeného rozsudku z důvodu, že neměl být vůbec vydán, neboť došlo k neústavnímu zrušení původního rozsudku na základě opožděně podaného odvolání. Již s ohledem na tuto uplatněnou argumentaci dovolání nebylo účinným procesním prostředkem k ochraně práva stěžovatelky a přípustnost ústavní stížnosti (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario) proti tomuto rozsudku nebyla podmíněna jeho vyčerpáním. Stěžovatelka dovoláním ostatně vůbec nerozporovala právní závěry obsažené v napadeném rozsudku. Dovoláním napadený rozsudek krajského soudu nezávisel na posouzení včasnosti dříve podaného odvolání, o němž bylo rozhodnuto již usnesením krajského soudu č. j. 26 Co 560/2012-498, a stěžovatelka proto ani nemohla k uplatněné argumentaci formulovat některý z předpokladů přípustnosti dovolání, jež jsou uvedeny v § 237 občanského soudního řádu. První ústavní stížnost v této části není nepřípustná. Stejný závěr se uplatní i v její části směřující proti rozsudku městského soudu č. j. 20 C 230/96-641, který byl rozsudkem krajského soudu č. j. 26 Co 262/2016-697 změněn.
50. Nepřípustnost ústavní stížnosti podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je zásadně dána u kasačního rozhodnutí. Protože se tímto rozhodnutím řízení nekončí, nejde o rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon poskytuje stěžovateli k ochraně jeho práva. Místo toho se jím otevírá prostor k ochraně práv účastníků řízení v pokračujícím řízení. Jsou-li ústavní stížností rozporovány "pouze" právní závěry obsažené v kasačním rozhodnutí, jež zavazuje soudy nižšího stupně v dalším řízení, pak lze účinnou ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod dosáhnout již zrušením toliko navazujících rozhodnutí obecných soudů s tím, že v případě kolize bude mít právní názor vyslovený v nálezu Ústavního soudu přednost před právním názorem vysloveným v předchozím, byť formálně nezrušeném kasačním rozhodnutí [nález ze dne 4. 3. 2004 sp. zn. IV. ÚS 290/03 (N 34/32 SbNU 321)]. Je-li tomu tak, není přezkum kasačního rozhodnutí nezbytný.
51. Jinak je tomu ale za situace, kdy námitky směřují k samotnému řízení o procesním prostředku, v němž bylo vydáno kasační rozhodnutí (např. vůči posouzení včasnosti či přípustnosti tohoto prostředku), tedy vůči takovým procesním pochybením, jejichž odstranění nelze docílit jinak než zrušením uvedeného rozhodnutí [srov. nález ze dne 21. 2. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 29/11 (N 34/64 SbNU 361; 147/2012 Sb.) body 28 až 30]. V takovém případě lze připustit výjimku z nepřípustnosti ústavní stížnosti proti kasačnímu rozhodnutí. Vždy je ale třeba zkoumat, zda takovéto pochybení mohlo mít vliv na výsledek řízení, přičemž ústavní stížnost lze proti kasačnímu rozhodnutí podat až poté, co bylo řízení jako celek skončeno [srov. též nález ze dne 23. 8. 2012 sp. zn. II. ÚS 561/12 (N 144/66 SbNU 191), nález ze dne 18. 9. 2012 sp. zn. II. ÚS 2371/11 (N 159/66 SbNU 373), nález ze 23. 4. 2013 sp. zn. IV. ÚS 1783/11 (N 64/69 SbNU 197) nebo nález ze dne 22. 1. 2019 sp. zn. II. ÚS 752/18 (N 10/92 SbNU 119)].
52. Tato východiska umožňují závěr, že první ústavní stížnost je přípustná v rozsahu, v němž směřuje proti usnesení krajského soudu č. j. 26 Co 560/2012-498. Právě tímto usnesením byl zrušen rozsudek městského soudu č. j. 20 C 230/96-287, jehož "obživnutí" se stěžovatelka domáhá. Podstata argumentace stěžovatelky přitom spočívá právě v nesprávném posouzení včasnosti odvolání, což je námitka, kterou lze posuzovat jen při přezkumu tohoto kasačního rozhodnutí. Ze stejného důvodu je první ústavní stížnost nyní přípustná i vůči usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 1447/2014-543, kterým bylo odmítnuto dovolání stěžovatelky vůči uvedenému kasačnímu rozhodnutí. V tomto dovolání bylo možné (a stěžovatelka to také učinila) účinně uplatnit námitku nesprávného posouzení včasnosti odvolání. Tímto usnesením Nejvyššího soudu, které bylo pouze jedním z procesních rozhodnutí vydaných v tomto řízení, nicméně nebylo skončeno řízení o určovací žalobě společnosti X, a tudíž proti němu nebylo možné podat ústavní stížnost dříve (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 2643/14 nebo usnesení ze dne 6. 11. 2014 sp. zn. III. ÚS 3352/14).
53. Uvedené podmínky přezkumu kasačního rozhodnutí naopak nejsou splněny u usnesení krajského soudu č. j. 26 Co 311/2015-611, kterým byl zrušen rozsudek městského soudu č. j. 20 Co 230/96-568. Včasnost odvolání proti rozsudku městského soudu č. j. 20 C 230/96-287 nebyla řešena v tomto rozhodnutí, nýbrž v dřívějším usnesení krajského soudu č. j. 26 Co 560/2012-498, a právě jen zrušení tohoto dřívějšího rozhodnutí by mohlo vést k odstranění stěžovatelkou tvrzeného neústavního stavu. Na druhé straně zrušení usnesení krajského soudu č. j. 26 Co 311/2015-611 by dosažení tohoto výsledku bránilo z toho důvodu, že jeho následkem by bylo "obživnutí" již zrušeného rozsudku městského soudu č. j. 20 C 230/96-568, který by ale nemohl existovat vedle původního rozsudku č. j. 20 C 230/96-287, o jehož "obživnutí" stěžovatelka usiluje v první řadě. První ústavní stížnost proti usnesení krajského soudu č. j. 26 Co 311/2015-611 je proto nepřípustná.
54. Nepřípustnost první ústavní stížnosti je nakonec dána také v části směřující proti usnesení krajského soudu č. j. 15 Co 38/2012-397. Tímto usnesením bylo zrušeno usnesení č. j. 20 C 230/96-360, kterým městský soud původně odmítl odvolání stěžovatelky proti rozsudku č. j. 20 C 230/96-287 jako opožděné. K novému posouzení včasnosti tohoto odvolání ovšem plně postačuje případné zrušení usnesení krajského soudu č. j. 26 Co 560/2012-498. Krajský soud by v případě nového posouzení této otázky byl vázán právním názorem Ústavního soudu, a nikoli svým právním názorem vysloveným v usnesení č. j. 15 Co 38/2012-397. Výše vymezená výjimka z nepřípustnosti ústavní stížnosti směřující proti kasačnímu rozhodnutí se v tomto případě neuplatní.
V/c.
Posouzení včasnosti ústavních stížností
55. Ústavní soud považuje za zřejmé, že druhá ústavní stížnost byla podána v zákonné lhůtě 2 měsíců podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu v části, v níž směřuje vůči usnesení Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 3637/2020-890 (odmítnutí dovolání ve věci žaloby pro zmatečnost). V souladu s § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu byla zároveň zachována lhůta i vůči usnesení krajského soudu č. j. 15 Co 111/2020-857 a usnesení městského soudu č. j. 20 C 230/96-837. Z těchto skutečnosti však ještě nelze dovozovat včasnost ústavní stížnosti i vůči ostatním napadeným rozhodnutím.
56. Lhůtu k podání ústavní stížnosti proti rozsudku krajského soudu č. j. 26 Co 262/2016-697 nelze odvíjet od doručení usnesení Nejvyššího soudu ve věci žaloby pro zmatečnost, neboť ta nebyla zákonným procesním prostředkem k ochraně práva, který by měla stěžovatelka vůči tomuto rozsudku k dispozici. Žalobou pro zmatečnost nelze napadnout ani dřívější kasační rozhodnutí krajského soudu, kterým bylo k odvolání vedlejší účastnice zrušeno dřívější rozhodnutí městského soudu, o jehož "obživnutí" stěžovatelka usiluje. Současně ale při posouzení včasnosti nelze přehlédnout, že stěžovatelka podala proti rozsudku krajského soudu č. j. 26 Co 262/2016-697 (jí doručenému dne 11. 9. 2017) včasnou ústavní stížnost již dne 10. 11. 2017. Ústavní soud ji sice z důvodu současně podané žaloby pro zmatečnost usnesením sp. zn. I. ÚS 3528/17 odmítl pro nepřípustnost jako předčasnou, tato skutečnost ale nemůže jít k tíži stěžovatelky, bylo-li posléze postaveno najisto, že žaloba pro zmatečnost nebyla posledním procesním prostředkem k ochraně práva ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Podala-li stěžovatelka za této situace ústavní stížnost proti rozsudku krajského soudu č. j. 26 Co 262/2016-697 ve lhůtě odvíjející se od doručení usnesení Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 3637/2020-890 (odmítnutí dovolání ve věci žaloby pro zmatečnost), je třeba tuto ústavní stížnost považovat za včasnou. Tento závěr se uplatní i u částí ústavní stížnosti směřujících proti rozhodnutím, která rozsudku krajského soudu předcházela, a ústavní stížnost proti nim nebyla shledána nepřípustnou. Včasnost ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 1447/2014-543 a usnesení krajského soudu č. j. 26 Co 560/2012-498 lze dovozovat obdobným způsobem s ohledem na to, že dřívější včasná ústavní stížnost stěžovatelky byla jako předčasná odmítnuta pro nepřípustnost usnesením sp. zn. III. ÚS 2643/14.
57. Včasnost ústavní stížnosti je dána i v té její části, v níž směřuje proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 1058/2018-761. Žaloba pro zmatečnost nebyla opravným prostředkem proti tomuto usnesení Nejvyššího soudu, nelze však přehlédnout, že stěžovatelka již dne 29. 1. 2019 napadla uvedené usnesení dovolacího soudu (včasnou) ústavní stížností, o níž bylo původně vedeno řízení pod sp. zn. I. ÚS 374/19. Tato ústavní stížnost byla dne 26. 11. 2019 (po spojení věcí) odmítnuta usnesením sp. zn. I. ÚS 3528/17 jako nepřípustná z důvodu, že ve věci byla podána žaloba pro zmatečnost a bylo třeba vyčkat na výsledek řízení o ní. Ani v tomto případě nemůže jít postup Ústavního soudu k tíži stěžovatelky a musí jí být zajištěn přístup k Ústavnímu soudu, podala-li novou ústavní stížnost ve lhůtě odvíjející se od konečného rozhodnutí ve věci žaloby pro zmatečnost.
VI.
Vlastní posouzení
58. Pro účely dalšího posouzení Ústavní soud shrnuje, že ústavní stížnosti nesplňovaly procesní předpoklady stanovené zákonem o Ústavním soudu v rozsahu, v němž první ústavní stížnost směřuje proti usnesení krajského soudu č. j. 26 Co 311/2015-611, rozsudku městského soudu č. j. 20 C 230/96-568 a usnesení krajského soudu č. j. 15 Co 38/2012-397 a druhá ústavní stížnosti vůči všem napadeným rozhodnutím s výjimkou usnesení Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 3637/2020-890. Ve zbylých částech bylo možné přistoupit k posouzení jejich opodstatněnosti, případně důvodnosti. Lze jen připomenout, že v řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu] Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.
VI/a.
Napadená rozhodnutí ve věci žaloby pro zmatečnost
59. Ústavní soud předně neshledal žádné pochybení v závěrech usnesení krajského soudu č. j. 15 Co 111/2020-857 a usnesení městského soudu č. j. 20 C 230/96-837, kterými bylo odůvodněno zamítnutí žaloby pro zmatečnost. Stěžovatelka jako žalovaná nemohla brojit žalobou pro zmatečnost proti rozhodnutí, kterým byla zamítnuta žaloba směřující proti ní. Stejně tak nemohl překážku věci rozsouzené podle § 159a odst. 4 občanského soudního řádu jako jeden z důvodů zmatečnosti založit již zrušený rozsudek městského soudu č. j. 20 C 230/96-287, byť by včasnost odvolání, k němuž byl tento rozsudek usnesením krajského soudu č. j. 26 Co 560/2012-498 zrušen, byla sporná. Nic nelze vytknout ani usnesení Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 3637/2020-890, které posouzením přípustnosti dovolání podle § 237 občanského soudního řádu přisvědčilo uvedeným závěrům (u námitky existence překážky věci rozsouzené tak učinilo poukazem na právní závěry obsažené v usneseních Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 1058/2018-761 a 30 Cdo 1447/2014-543). Žádným z těchto rozhodnutí nebylo porušeno základní právo stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, ani jiné její ústavně zaručené základní právo nebo svoboda.
VI/b.
Napadené usnesení o dovolání proti zamítavému rozsudku krajského soudu
60. Pochybení se Nejvyšší soud nedopustil ani odmítnutím dovolání usnesením č. j. 30 Cdo 1058/2018-761 z důvodu, že nebyly splněny jeho povinné obsahové náležitosti podle § 241a odst. 2 občanského soudního řádu. Konkrétně v něm nebylo vymezeno, v čem stěžovatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 občanského soudního řádu. K důvodům odmítnutí dovolání bylo vše podstatné uvedeno již v odůvodnění tohoto rozhodnutí a tyto závěry Nejvyššího soudu stěžovatelka nijak nerozporuje a lze na ně v plné míře odkázat. Dovoláním napadený rozsudek krajského soudu č. j. 26 Co 262/2016-697 nezávisel na posouzení včasnosti odvolání proti rozsudku městského soudu č. j. 20 C 230/96-287, která byla řešena v jiném dřívějším rozhodnutí, a tudíž v dovolání nebylo možné námitku směřující k tomuto posouzení vůbec uplatnit. Ani u tohoto napadeného usnesení tak není opodstatněný závěr o porušení některého z ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky.
VI/c.
Napadený zamítavý rozsudek krajského soudu a rozhodnutí jemu předcházející (materiální přístup k doručování soudních písemností)
61. Pro posouzení zbylých napadených rozhodnutí z hlediska možného porušení základního práva stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny jsou rozhodné dvě otázky. Předně jde o to, zda by případné "obživnutí" rozsudku městského soudu č. j. 20 C 230/96-287 znamenalo pro stěžovatelku příznivější postavení, a to zejména v tom ohledu, že insolvenční soud by při rozhodování o vylučovací žalobě byl vázán právním závěrem o platnosti kupní smlouvy uzavřené dne 25. 3. 1996. Tento závěr vyslovil městský soud v odůvodnění uvedeného rozsudku, neboť platnost kupní smlouvy byla předběžnou otázkou, na které záviselo určení vlastnického práva společnosti X. Při neexistenci rozdílu mezi právními účinky tohoto rozsudku a posléze vydaného rozsudku krajského soudu č. j. 20 C 230/96-641 ve spojení s jím změněným rozsudkem městského soudu č. j. 20 C 230/96-641 by ani případné nesprávné posouzení včasnosti odvolání nemělo z hlediska výsledku řízení jako celku vůči stěžovatelce nepříznivé následky. Pokud by ale takovýto rozdíl existoval, Ústavní soud by musel posoudit druhou rozhodnou otázku, zda vedlejší účastnice podala odvolání proti tomuto rozsudku v zákonné lhůtě.
62. K první otázce Ústavní soud konstatuje, že v posuzované věci nepovažuje za významný poukaz stěžovatelky na § 232 insolvenčního zákona. Toto ustanovení stanoví, že byla-li neplatnost právního úkonu týkajícího se majetku nebo závazků dlužníka zjištěna rozhodnutím soudu, které nabylo právní moci před zahájením insolvenčního řízení, považuje se právní úkon, jehož se rozhodnutí týká, za neplatný i v insolvenčním řízení. Rozsudkem městského soudu č. j. 20 C 230/96-287 ovšem nebyla zjištěna neplatnost kupní smlouvy ze dne 25. 3. 1996, nýbrž její platnost, což je zjištění, u něhož se závaznost vyplývající z § 232 insolvenčního zákona neuplatní.
63. Zároveň je ale třeba uvést, že vůči rozsudku městského soudu č. j. 20 C 230/96-287 je bez významu i § 231 insolvenčního zákona, podle něhož insolvenční soud není vázán rozhodnutím jiného soudu či jiného orgánu, kterým v průběhu insolvenčního řízení došlo ke zjištění neplatnosti právního úkonu týkajícího se majetku nebo závazků dlužníka, ani jiným způsobem tohoto zjištění (odstavec 1). V průběhu insolvenčního řízení posoudí neplatnost takového právního úkonu pouze insolvenční soud (odstavec 2). Uvedený rozsudek byl vydán před zahájením insolvenčního řízení, a tedy došlo-li by k jeho "obživnutí", insolvenční soud jím bude vázán jako jakýmkoli jiným pravomocným rozhodnutím, na které § 231 insolvenčního zákona nedopadá. Výrok tohoto rozsudku, kterým došlo k zamítnutí žaloby společnosti X na určení vlastnického práva k předmětné nemovitosti, a to na skutkovém základě, který zahrnuje okolnosti vztahující se k uzavření kupní smlouvy ze dne 25. 3. 1996, by tak mohl zavazovat insolvenční soud podle § 159a odst. 3 občanského soudního řádu.
64. Ústavní soud v posuzované věci nepřezkoumává rozhodnutí, v němž by byla posuzována závaznost případného "obživlého" rozsudku městského soudu č. j. 20 C 230/96-287, a sám nemůže k této otázce v předstihu zaujímat jakékoli konečné stanovisko pro řízení o vylučovací žalobě stěžovatelky. V tuto chvíli posuzuje pouze to, zda z hlediska stěžovatelky lze uvedený rozsudek považovat za příznivější než posléze vydaný rozsudek krajského soudu č. j. 20 C 230/96-641 ve spojení s jím změněným rozsudkem městského soudu č. j. 20 C 230/96-641, přičemž pro tento závěr postačuje zjištění, že vázanost insolvenčního soudu rozsudkem městského soudu č. j. 20 C 230/96-287 ve výše uvedeném smyslu přichází v úvahu. Podle Ústavního soudu je tato podmínka splněna. Pochybení při posouzení včasnosti odvolání vedlejší účastnice proti tomuto rozsudku se mohlo promítnout do právní sféry stěžovatelky takovým způsobem, že ochranu jejího základního práva bylo možné účinně poskytnout právě a jen zrušením tohoto kasačního usnesení č. j. 26 Co 560/2012-498. Nešlo jen o to, že se prodloužila délka řízení (což lze kompenzovat prostřednictvím náhrady nákladů řízení a při pochybení státu zadostiučiněním za nepřiměřenou délku řízení). Následkem tohoto pochybení mělo být také zrušeno již pravomocné rozhodnutí, které by z důvodu jeho vydání před zahájením insolvenčního řízení zavazovalo insolvenční soud právním závěrem, že společnost X není vlastníkem předmětné nemovitosti. Bylo tak možné zabývat se druhou předestřenou otázkou, a to včasností odvolání.
65. Ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny zaručuje každému možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu (a ve stanovených případech u jiného orgánu), avšak pouze pod podmínkou, že se tak stane "stanoveným postupem". Pod tento postup nutno podřadit i požadavek včasného uplatnění procesního prostředku k ochraně práva, tedy jeho podání v zákonné lhůtě k tomu určené. Nesprávné posouzení splnění této podmínky, jež by mělo za následek odmítnutí řádně a včas podaného návrhu, který by jinak mohl být věcně projednán (tj. u něhož by absentoval jiný důvod odmítnutí či zastavení řízení o něm, jehož posouzení by nezáviselo na uvážení soudu, který o něm rozhoduje), by mělo vůči osobě, která jej podala, bez dalšího za následek odepření přístupu k soudu, a tím odepření spravedlnosti [srov. nález ze dne 6. 6. 2007 sp. zn. I. ÚS 750/06 (N 93/45 SbNU 335), nález ze dne 5. 12. 2013 sp. zn. III. ÚS 281/12 (N 210/71 SbNU 477) nebo nález ze dne 15. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 681/16 (N 45/80 SbNU 555), body 12 a 13]. K porušení základního práva na soudní ochranu ale může dojít i nesprávným posouzením včasnosti uplatnění procesního prostředku, které by bylo ve prospěch toho, kdo jej podal. Jeho věcné projednání ale nebude zasahovat do základního práva navrhovatele, nýbrž jiného účastníka řízení, v jehož prospěch by naopak bylo odmítnutí tohoto prostředku a který mohl s ohledem na marné uplynutí lhůty spoléhat, že stav předcházející podání tohoto prostředku zůstane zachován [obdobně srov. nález ze dne 11. 2. 2020 sp. zn. III. ÚS 2478/18 (N 23/98 SbNU 299), v němž šlo o nesprávné posouzení předpokladů přípustnosti dovolání podaného jiným účastníkem řízení].
66. Stěžovatelka namítá nesprávné posouzení včasnosti odvolání vedlejší účastnice proti rozsudku městského soudu č. j. 20 C 230/96-287. Podle jejího názoru krajský soud ve svém usnesení č. j. 26 Co 560/2012-498 shledal toto odvolání, jež bylo podáno v roce 2010, včasným navzdory tomu, že v mezidobí již odvoláním napadený rozsudek nabyl právní moci. Ústavní soud tak musel přezkoumat příslušné závěry krajského soudu o včasnosti odvolání vedlejší účastnice, a to především pokud jde o počátek příslušné zákonné lhůty, který se odvíjel od doručení rozsudku městského soudu. Východiskem posouzení byla právě skutková zjištění krajského soudu, která se týkala doručování společnosti X.
67. Jak vyplývá z usnesení krajského soudu č. j. 26 Co 560/2021-498 a z příslušného spisu, stejnopis rozsudku městského soudu č. j. 20 C 230/96-287 byl doručován společnosti X prostřednictvím její opatrovnice, která jej převzala dne 25. 2. 2005. Toto doručení bylo nicméně neúčinné. Poté, co dne 24. 2. 2003 zanikla funkce jednateli této společnosti, stále trvalo její právní zastoupení advokátem JUDr. B. P., jemuž mělo být v tomto období doručováno. Dne 4. 2. 2005 pak byl jmenován nový jednatel společnosti X, čímž zanikl důvod ustanovení opatrovnice. Rozsudek městského soudu nebyl doručen ani uvedenému advokátovi, ani novému jednateli. Krajský soud dále zjistil, že dne 22. 3. 2005 byla tímto novým jednatelem udělena plná moc advokátovi JUDr. M. K., CSc. k zastupování společnosti X v řízení vedeném před městským soudem o žalobě pro zmatečnost pod sp. zn. 20 C 170/2005, tato plná moc však byla použitelná i pro řízení vedené před městským soudem pod sp. zn. 20 C 230/96. Uvedený advokát zmocnil k provádění úkonů při zastupování společnosti X koncipientku Mgr. M. P. Plná moc byla doručena městskému soudu nejpozději dne 2. 5. 2005 společně se žalobou pro zmatečnost.
68. Stěžovatelka předložila krajskému soudu úřední záznam ze dne 7. 4. 2005 o nahlédnutí Mgr. M. P. do spisu a úřední záznam o tom, že jí byly předány fotokopie listin ze spisu vyhotovených, mimo jiné fotokopie odvoláním vedlejší účastnice napadeného rozsudku, tedy kopie listin, které měly být v minulosti obsahem spisové dokumentace ve věci vedené pod sp. zn. 20 C 230/96. Krajský soud měl za prokázané, že Mgr. M. P. obdržela "prostou" kopii rozsudku městského soudu č. j. 20 C 230/96-287 a že se seznámila s jeho obsahem. Tato kopie ovšem nebyla stejnopisem písemného vyhotovení rozsudku, s jehož převzetím by bylo možné spojovat účinky doručení a tím i počátek běhu lhůty pro podání odvolání (§ 204 odst. 1, § 158 odst. 2 občanského soudního řádu). Tato kopie neměla nezbytné náležitosti stejnopisu rozsudku, například podpis osoby odpovědné za správnost stejnopisu či otisk kulatého razítka soudu (§ 22 vyhlášky č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy, ve znění pozdějších předpisů, § 17 instrukce Ministerstva spravedlnosti č. 505/2001-Org., kterou se vydává vnitřní a kancelářský řád pro okresní, krajské a vrchní soudy, ve znění účinném k 7. 4. 2005). Těchto skutečností si měl být vědom i příslušný pracovník městského soudu, který pořídil úřední záznam o předání fotokopie rozsudku, a nikoli doručenku ve smyslu § 50e odst. 2 a § 50f občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2005. Pro úplnost je třeba dodat, že nebylo postaveno najisto, zda Mgr. M. P. v souvislosti s nahlížením do spisu dne 7. 4. 2005 předložila městskému soudu plnou moc (ve spisu obsažena nebyla). Touto otázkou se krajský soud dále nezabýval, neboť podle jeho názoru stejně k doručení nedošlo.
69. Ústavní soud podotýká, že podle výše uvedených zjištění krajského soudu právním zástupcem společnosti X zmocněná koncipientka obdržela "prostou" kopii rozsudku městského soudu č. j. 20 C 230/96-287 a seznámila se s jeho obsahem, načež tento právní zástupce podal jménem společnosti X žalobu pro zmatečnost, tedy mimořádný opravný prostředek, který lze podat jen proti pravomocnému rozhodnutí. Právní zástupce společnosti X patrně vycházel z předpokladu, že rozsudek městského soudu již byl v minulosti doručen a nabyl právní moci, a sám proto nežádal doručení jeho stejnopisu. Prostřednictvím právního zástupce zároveň společnost X musela být seznámena s obsahem tohoto rozsudku, přičemž nebylo nijak rozporováno, že by se obsah jeho "prosté" kopie jakkoli lišil od jeho originálu. Ústavní soud si je vědom toho, že tato "prostá" kopie patrně neobsahovala náležitosti stejnopisu plynoucí z podzákonného právního předpisu, musel si však položit otázku, zda tento nedostatek brání závěru o doručení předmětného rozsudku, byla-li společnost X mimo jakoukoli pochybnost seznámena s obsahem rozsudku a měla tak možnost uplatnit vůči němu zákonné procesní prostředky k ochraně jejích práv. Dospěl přitom k závěru, že za daných okolností k doručení došlo.
70. Krajskému soudu lze vytknout, že při posuzování doručení rozsudku městského soudu č. j. 20 C 230/96-287 nezohlednil, že zákonná pravidla doručování nejsou samoúčelná, nýbrž slouží ochraně procesních práv účastníka řízení, který musí mít při výkonu svých práv a povinností, a to i procesní povahy, jistotu o obsahu doručovaného rozhodnutí. Při posuzování, zda došlo k řádnému doručení, nutno uplatňovat materiální přístup, pro nějž je podstatné, že se adresát mohl s obsahem doručované písemnosti seznámit, a bylo tak zachováno jeho základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. nález ze dne 11. 7. 2017 sp. zn. II. ÚS 1577/16 (N 120/86 SbNU 79), bod 14, nebo nález ze dne 9. 4. 2019 sp. zn. III. ÚS 3851/18 (N 57/93 SbNU 257), bod 14]. Specifikem posuzované věci je, že společnost X se nejenže prokazatelně seznámila s rozsudkem městského soudu a získala jeho kopii, ale tento rozsudek v přesvědčení o jeho právní moci dokonce napadla žalobou pro zmatečnost, o níž bylo vedeno samostatné řízení. Závěr, že rozsudek městského soudu č. j. 20 C 230/96 nebyl doručen společnosti X, se v tomto kontextu jeví absurdním. Proběhlo-li před podáním odvolání vedlejší účastnicí řízení o žalobě pro zmatečnost společnosti X, aniž by v jeho průběhu tato společnost jakkoli zpochybňovala, že jí byl rozsudek městského soudu č. j. 20 C 230/96-287 doručen, nebo že měla možnost seznámit se s jeho obsahem, pak za situace, kdy bylo v řízení prokázáno i seznámení se společnosti X s tímto rozsudkem (obdržení jeho "prosté" kopie při nahlížení do spisu) ještě před podáním žaloby pro zmatečnost, bylo možné učinit závěr, že jí byl rozsudek doručen a byl pravomocný. Zpochybnění doručení rozsudku městského soudu krajským soudem za těchto okolností nesloužilo ochraně práv společnosti X či vedlejší účastnice. Místo toho narušilo právní jistotu stěžovatelky ohledně výsledku řízení. Nelze přehlížet, že odvíjí-li se od doručení rozhodnutí možnost uplatnění opravného prostředku, pak se nesprávné posouzení okamžiku doručení netýká jen práv účastníka řízení, který tento opravný prostředek uplatňuje, ale i jiného účastníka řízení, který může být rozhodnutím o opravném prostředku dotčen na svých právech.
71. Pro účely ústavněprávního posouzení věci je rozhodný závěr, že společnosti X byl rozsudek městského soudu č. j. 20 C 230/96-287 doručen před podáním žaloby pro zmatečnost, a tudíž odvolání vedlejší účastnice jako insolvenční správkyně společnosti X podané přibližně 5 let po vydání tohoto rozsudku a 2 roky po skončení řízení o žalobě pro zmatečnost mělo být odmítnuto jako opožděné. Protože se tak nestalo, usnesením krajského soudu č. j. 26 Co 560/2012-498, kterým bylo odvolání shledáno podaným včas, bylo porušeno základní právo stěžovatelky jako žalované na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Posouzení porušení některého z dalších ústavně zaručených základních práv a svobod, která měla být podle tvrzení stěžovatelky porušena, považuje Ústavní soud s ohledem na již učiněné závěry za nadbytečné. Stejně tak se nebylo třeba zabývat tvrzeným porušením Ústavy, pokud jde o institucionální pravidla fungování soudní moci (čl. 96 odst. 1 Ústavy), která nezakládají konkrétním jednotlivcům žádná ústavně zaručená základní práva [např. nález ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97 (N 66/8 SbNU 149)].
72. Uvedený závěr o porušení základního práva dopadá i na usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 1447/2014-543, kterým bylo odmítnuto dovolání proti usnesení krajského soudu č. j. 26 Co 560/2012-498 a v němž se Nejvyšší soud zabýval předmětnou otázkou doručení. Současně je třeba uvedený závěr vztáhnout i na rozsudek krajského soudu č. j. 26 Co 262/2016-697 a rozsudek městského soudu č. j. 20 C 230/96-641. Posledně uvedená rozhodnutí by v případě správného posouzení včasnosti odvolání nebyla vůbec vydána a jejich existence brání tomu, aby byla v posuzované věci poskytnuta účinná ochrana základnímu právu stěžovatelky. Bez jejich zrušení nemůže dojít ke zrušení kasačního usnesení krajského soudu č. j. 26 Co 560/2012-498, jehož následkem přestane být zrušen (neboli "obživne") rozsudek městského soudu č. j. 20 C 230/96-287. Nález Ústavního soudu nesmí vést ke vzniku stavu, kdy v rozporu s principem právní jistoty budou existovat dvě pravomocná meritorní rozhodnutí vydaná ve stejném řízení. Závěr o porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky uvedenými rozsudky činí Ústavní soud navzdory tomu, že žádný z nich se otázkou doručování nezabýval, neboť na této procesní otázce nezávisel. Nic nelze vytknout ani závěru krajského soudu vyslovenému v rozsudku č. j. 26 Co 262/2016-697, že po zahájení insolvenčního řízení vedlejší účastnice neměla naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva společnosti X k předmětné nemovitosti.
VII.
Závěr
73. Ústavní soud uzavírá, že shledal první ústavní stížnost stěžovatelky částečně důvodnou, a to jde-li o tvrzený zásah do jejího základního práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny rozsudkem krajského soudu č. j. 26 Co 262/2016-697, rozsudkem městského soudu č. j. 20 C 230/96-641, usnesením Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 1447/2014-543 a usnesením krajského soudu č. j. 26 Co 560/2012-498. Podle § 82 odst. 1, odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto částečně vyhověl její první ústavní stížnosti (výrok I) a podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu tato rozhodnutí zrušil (výrok II).
74. Ve zbývající části Ústavní soud ústavní stížnosti odmítl, a to podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v části druhé ústavní stížnosti, která směřovala proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 3637/2020-890, a v části první ústavní stížnosti, která směřovala proti usnesení krajského soudu č. j. 15 Co 111/2020-857, usnesení městského soudu č. j. 20 C 230/96-837 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 1058/2018-761, jako zjevně neopodstatněnou, podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu v části první ústavní stížnosti směřující proti usnesení krajského soudu č. j. 26 Co 311/2015-611 a usnesení krajského soudu č. j. 15 Co 38/2012-397, jakož i ve zbylé části druhé ústavní stížnosti jako nepřípustnou, a podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu v části první ústavní stížnosti směřující proti rozsudku městského soudu č. j. 20 C 230/96-568 pro nepříslušnost k jejímu projednání (výrok III).
75. Rozhodnutí soudů, ve vztahu k nimž byla ústavní stížnost shledána zjevně neopodstatněnou, Ústavní soud nezrušil navzdory tomu, že jimi bylo rozhodnuto o opravných prostředcích podaných proti rozhodnutí, které se ruší tímto nálezem. Vzhledem k tomu, že dovolání proti rozsudku krajského soudu č. j. 26 Co 262/2016-697 ani žaloba pro zmatečnost proti tomuto rozsudku nebyly procesními prostředky, které stěžovatel mohl využít k ochraně před jím tvrzeným zásahem do základního práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, nelze na řízení o těchto mimořádných opravných prostředcích nahlížet jako na pokračování řízení o žalobě společnosti X, nýbrž jako na samostatná řízení, jež byla uvedenými rozhodnutími skončena. Jejich zachování nemá pro stěžovatelku vliv na další průběh řízení před obecnými soudy po tomto nálezu. Naopak má význam pro náhradu nákladů řízení, která byla každým z těchto rozhodnutí přiznána vedlejší účastnici a v pokračujícím řízení o žalobě společnosti X by jen stěží mohla být zohledněna.
76. Na základě tohoto nálezu se věc vrací k opětovnému rozhodování krajskému soudu, který vázán právním názorem Ústavního soudu vysloveným v tomto nálezu (čl. 89 odst. 2 Ústavy) posoudí včasnost odvolání vedlejší účastnice proti rozsudku městského soudu č. j. 20 C 230/96-287.
Autor: US