// Profipravo.cz / Soudní pravomoc a příslušnost 11.05.2022
Mezinárodní příslušnost ve věci posuzování obsahu webových stránek
Čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis sice dopadá jak na žaloby o náhradu újmy, tak na žaloby na zdržení se jednání, nicméně návrh domáhající se opravy a odstranění údajů na internetových stránkách nelze předložit u soudů každého členského státu, na jehož území jsou informace zveřejněné na internetu přístupné. Vzhledem k všudypřítomné povaze obsahu umístěnému na internetu a k tomu, že rozsah jeho šíření je v zásadě univerzální, je návrh domáhající se opravy a odstranění údajů jediný a nerozdělitelný a může být předložen pouze u soudu, který je příslušný pro rozhodování o celém nároku ve věci náhrady újmy. Takovým soudem je soud členského státu, v němž je usazen vydavatel poškozujícího obsahu, nebo státu, v němž má poškozená osoba centrum svých zájmů.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 2808/2021, ze dne 18. 2. 2022
Dotčené předpisy: čl. 7 odst. 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012
Kategorie: soudní pravomoc a příslušnost; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobkyně se v řízení coby výhradní distributor modulárních těsnících systémů značky Roxtec v České republice domáhá ochrany proti nekalosoutěžnímu jednání žalovaných, ke kterému dle žalobních tvrzení dochází prodejem výrobků žalované 1) na území České republiky. Výrobky měly být zkopírovány podle těsnícího systému značky Roxtec. Žalovaná 1) v řízení vznesla námitku nedostatku mezinárodní příslušnosti českých soudů a námitku překážky zahájeného řízení (tzv. litispendence).
2. Městský soud v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 17. 9. 2020, č. j. 2 Cm 32/2018-193, ve znění opravného usnesení ze dne 14. 10. 2020, č. j. 2 Cm 32/2018-208, rozhodl, že námitce nedostatku pravomoci soudu vznesené žalovanou 1) „se nevyhovuje“ (výrok I usnesení), v rozsahu žalobního nároku na odstranění tvrzení z webových stránek a katalogu žalované 1), že jí nabízené moduly jsou bezhalogenové, a na zdržení se takového tvrzení žalovanou 1) řízení zastavil (výrok II usnesení), dále rozhodl, že námitce litispendence vznesené žalovanou 1) týkající se ostatních nároků žalobce „se nevyhovuje“ (výrok III usnesení) a nepřipustil rozšíření žalobního nároku na stanovení povinnosti žalované 1) a žalovanému 3) odstranit veškeré moduly značky Wallmax ze všech instalací, kde byly přimíchány ke stávajícím instalacím těsnícího systému značky Roxtec (výrok IV usnesení).
3. Soud prvního stupně vycházel z toho, že žalovaná 1) je společností se sídlem v Italské republice, proti níž je v současné sobě vedeno řízení u Řádného soudu v Miláně. Žalobci v tomto současně vedeném řízení jsou společnosti Roxtec Italy S.r.l. a Roxtec AB. Zástupci obou stran se v řízení dohodli, že žalovaná [v nyní pojednávané věci žalovaná 1)] odstraní z katalogu a internetových stránek informaci o tom, že její výrobky neobsahují halogeny a nebude je dále propagovat jako bezhalogenové. Dle zjištění soudu prvního stupně žalobkyně v nyní projednávané věci mimo jiné požaduje po žalované 1) odstranění z webových stránek a katalogu stejného tvrzení, tj. že výrobky žalované 1) neobsahují halogeny, a zdržení se tvrzení, že jí nabízené moduly jsou bezhalogenové.
4. Po právní stránce soud prvního stupně dospěl k závěru, že mezinárodní příslušnost (pravomoc) soudů České republiky je dána čl. 7 odst. 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (přepracované znění), dále jen „nařízení Brusel I bis“, kdy osoba s bydlištěm v některém členském státě může být žalovaná v jiném členském státě ve věcech týkajících se deliktu nebo kvazideliktu, a to u soudu místa, kde došlo nebo může dojít ke škodné události. Jelikož dle žaloby prodejem výrobků žalované 1) na území České republiky má docházet k deliktnímu jednání, jenž má za následek vznik újmy žalobci, je dána mezinárodní příslušnost (pravomoc) soudu prvního stupně ve věci rozhodovat. Soud prvního stupně naopak shledal důvodnou námitku litispendence podle ustanovení § 83 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), podle něhož zahájení řízení o zdržení se protiprávního jednání nebo o odstranění závadného stavu ve věcech ochrany práv porušených nebo ohrožených nekalým soutěžním jednáním brání tomu, aby proti témuž žalovanému probíhalo u soudu další řízení o žalobách jiných žalobců požadujících z téhož jednání nebo stavu stejné nároky. Soud prvního stupně tedy řízení v rozsahu, v jakém se nároky žalobců v obou řízeních shodují, podle § 104 odst. 1 o. s. ř. pro nedostatek podmínek řízení zastavil. Nakonec soud prvního stupně rozhodl o návrhu žalobkyně na rozšíření žaloby o stanovení povinnosti žalované 1) a žalovanému 3) odstranit veškeré moduly značky WallMax „ze všech instalací“, kdy tyto moduly byly přimíchány ke stávajícím instalacím těsnícího systému značky Roxtec, a to tak, že rozšíření žalobního nároku pro jeho neurčitost a nevykonatelnost nepřipustil.
5. Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výrocích I a III ve správném znění, že námitky vznesené žalovanou 1) o nedostatku mezinárodní příslušnosti českých soudů a o překážce litispendence se zamítají (alinea 1 a 3 usnesení odvolacího soudu), změnil usnesení soudu prvního stupně ve výroku II tak, že se řízení v uvedeném rozsahu nezastavuje (alinea 2 usnesení odvolacího soudu) a učinil gramatickou korekci ve výroku IV usnesení soudu prvního stupně, když slovo „přimáchány“ opravil na „přimíchány“ (alinea 4 usnesení odvolacího soudu).
6. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že pro stanovení mezinárodní příslušnosti soudů jsou rozhodná kritéria uvedená v čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis. Předmětem řízení jsou nároky z deliktní odpovědnosti, plynoucí z údajného nekalosoutěžního jednání spočívajícího zejména v tvrzení žalované 1) o tom, že výrobky značky WallMax jsou bezhalogenové, že je lze míchat s výrobky jiných značek (včetně výrobků žalobkyně), přičemž žalovaná 1) klame české zákazníky certifikáty o protipožární odolnosti svých výrobků. Daná tvrzení činí žalovaná 1) na svých internetových stránkách a šíří je v písemné podobě a v českém znění i mezi českými zákazníky. Mezinárodní příslušnost soudů České republiky je tak dána, jelikož se negativní účinky žalobkyní vymezeného jednání žalované 1), jež mohou naplňovat skutkovou podstatu nekalosoutěžního jednání, měly projevovat i v České republice. V souladu s judikaturou Soudního dvora Evropské unie (dále jen „SDEU“) je dle čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis místně příslušným ten soud, v němž se nachází centrum zájmů žalobkyně, tedy Městský soud v Praze. Tento soud je zároveň i místně příslušný ve vztahu k žalovanému 3). Odvolací soud se dále zabýval námitkou litispendence a uzavřel, že soud prvního stupně na věc aplikoval ustanovení § 83 odst. 2 o. s. ř. nesprávně, neboť jeho použití vylučuje daný mezinárodní prvek. Z tohoto důvodu je ve věci třeba aplikovat čl. 29 odst. 1 Brusel I bis, podle kterého, je-li u soudů různých členských států zahájeno řízení v téže věci mezi týmiž stranami, přeruší soud, u něhož bylo řízení zahájeno později, bez návrhu řízení do doby, dokud se neurčí jako příslušný ten soud, u něhož bylo řízení zahájeno jako první. Odvolací soud uzavřel, že je „evidentní, že ve zdejším a ve vedlejším řízení (vedeném u Řádného soudu v Miláně – pozn. Nejvyššího soudu) jsou odlišní žalobci, a proto nenaplnění jedné z kumulativních podmínek pro aplikaci čl. 29 odst. 1 Brusel I bis vylučuje jeho uplatnění ve zdejším řízení“.
II. Dovolání
7. Usnesení odvolacího soudu v rozsahu prvních třech odstavců výroku napadla žalovaná 1) dovoláním, jehož přípustnost spatřovala v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny.
8. Dle žalované 1) odvolací soud nesprávně posoudil otázku mezinárodní příslušnosti soudů České republiky, konkrétně nesouhlasí s posouzením podmínek aplikace čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis. Žalovaná 1) v dovolání uvádí, že její internetové stránky se nijak nezaměřují na zákazníky v České republice a dle judikatury SDEU samotná skutečnost, že webové stránky jsou viditelné z členského státu, v žádném případě neznamená, že by se obchodní činnost provozovatele stránek zaměřovala na takový členský stát. Kromě toho ani neexistují další důkazy, že by údajné nekalosoutěžní jednání žalované 1) mělo v České republice jakýkoliv účinek. Žalovaná 1) dále zpochybňuje nejen pravomoc českých soudů věc projednat, ale také pravomoc uložit žalované 1) povinnosti, kterých se žalobkyně domáhá, tj. odstranit předmětná tvrzení z webových stránek registrovaných pod cizí doménou a katalogu uveřejněného na těchto stránkách.
9. Dále žalovaná 1) nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že čl. 29 odst. 1 nařízení Brusel I bis bez dalšího vylučuje aplikaci ustanovení § 83 odst. 2 o. s. ř., neboť dle žalované 1) uvedená ustanovení nejsou v rozporu a o. s. ř. pouze upravuje zvláštní případ litispendence. K tomu žalovaná 1) zároveň navrhuje předložit SDEU k posouzení předběžnou otázku, zda čl. 29 odst. 1 nařízení Brusel I bis připouští existenci právní úpravy členského státu, která překážku litispendence v řízeních s mezinárodním prvkem rozšiřuje pro některé specifické nároky.
10. Závěrem žalovaná 1) namítá, že odvolací soud podmínku totožnosti stran podle čl. 29 odst. 1 nařízení Brusel I bis měl za splněnou pouhým konstatováním, že je zcela evidentní, že v řízeních vystupují různí žalobci. Odvolací soud měl otázku posoudit nikoliv formálně, nýbrž materiálně, a tedy zhodnotit, zda různosti stran nebylo dosaženo, jak tvrdí žalovaná 1), ryze účelově. I ve vztahu k této otázce žalovaná 1) navrhuje předložit SDEU k posouzení předběžnou otázku, zda brání aplikaci čl. 29 odst. 1 nařízení Brusel I bis skutečnost, že jsou v současně vedených řízeních proti jedné osobě na straně žalobce různé strany pouze formálně, kdy žalobce z dříve zahájeného řízení účelově využije své spolupráce se svým výhradním distributorem na území jiného členského státu, který figuruje jako žalobce v později zahájeném řízení.
11. Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
III. Přípustnost dovolání
12. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle o. s. ř, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.).
13. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
14. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
15. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
16. K námitce žalované 1), že „neexistují důkazy, že údajné nekalosoutěžní jednání spočívající v označení výrobků ‚bez halogenů‘ v angličtině na italské internetové stránce mělo v České republice jakýkoliv účinek“, Nejvyšší soud uvádí, že tato nezakládá přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť odvolací soud se neodchýlil svým postupem od judikatury Nejvyššího soudu, ze které vyplývá, že v rámci přezkumu příslušnosti podle nařízení Brusel I bis není namístě provádět podrobné dokazování v souvislosti se spornými skutečnostmi (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2503/2016). Pokud odvolací soud měl možnost mezinárodní příslušnost posoudit ve světle dostupných informací včetně předložených tvrzení žalované 1), nebylo nutné již ve fázi posuzování mezinárodní příslušnosti provádět podrobné dokazování tak, jak by je soud prováděl před rozhodnutím ve věci samé (srov. rozsudek SDEU ze dne 28. 1. 2015, ve věci C-375/13, H. K. proti Barclays Bank plc, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5535/2015, uveřejněné pod číslem 94/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. IV. ÚS 2207/17). Dokazování v daném rozsahu by totiž bylo již podrobným meritorním dokazováním, tj. rozhodováním otázky mezinárodní příslušnosti by soudy prakticky nahrazovaly rozhodování ve věci samé a mohly by tím meritorní rozhodnutí nepřípustně prejudikovat.
17. Námitka žalované 1), že při posuzování podmínek překážky litispendence v řízení s mezinárodním prvkem je ustanovení § 83 odst. 2 o. s. ř. speciální k čl. 29 odst. 1 nařízení Brusel I bis a jeho použití tak není vyloučeno, nemůže přípustnost dovolání založit, neboť v nyní posuzovaném případě odvolací soud vyloučil použití § 83 odst. 2 o. s. ř. nikoliv z důvodu, že otázka litispendence je upravena nařízením Brusel I bis, nýbrž z toho důvodu, že ustanovení § 83 odst. 2 o. s. ř. se pro svou teritoriální působnost vztahuje pouze na soudní řízení zahájená na území České republiky, a odvolacímu soudu tak nepřísluší podle něj posuzovat procesní účinky řízení zahájených v cizině. Uvedená námitka žalované 1) se tedy míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem (srov. k tomu opět usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
18. Nejvyšší soud k dané problematice dodává, že o vylučujícím vztahu zákona zvláštního a zákona obecného lze hovořit jen tam, kde se rozsah úpravy těchto zákonů z hlediska jejich časové, osobní a popř. místní působnosti alespoň do určité míry překrývá a kde jde o úpravu právních vztahů shodné povahy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2003, sp. zn. 22 Cdo 243/2002). Zákony, které jsou ve vztahu předpisu obecného a zvláštního, musí být alespoň v části své úpravy platné a účinné pro stejnou dobu a na stejném území a musí upravovat stejná práva a povinnosti týchž subjektů, kteréžto předpoklady nejsou v případě § 83 odst. 2 o. s. ř. a čl. 29 odst. 1 nařízení Brusel I bis naplněny.
19. Ze stejného důvodu pak není na místě uvažovat o položení předběžné otázky SDEU týkající se výkladu § 83 odst. 2 o. s. ř., jak navrhovala žalovaná 1), neboť uvedené ustanovení není součástí komunitárního práva a v právu Evropské unie (dále jen „EU“) neexistuje žádná aplikovatelná ekvivalentní úprava, jež by si žádala jednotný výklad. Předložení předběžné otázky soudem členského státu je možné pouze za situace, kdy je ve výchozím řízení před soudem členského státu projednávána otázka, která se týká výkladu či platnosti práva EU. Tak tomu však není v případě tohoto dovolání v rozsahu, pokud se domáhá posouzení dopadů § 83 odst. 2 o. s. ř. Žalovanou 1) namítané skutečnosti tak postrádají aspekt práva EU (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2005, sp. zn. 28 Cdo 1347/2005).
20. Dovolání je však přípustné pro vyřešení právní otázky, zda jsou soudy České republiky dle čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis nadány pravomocí (mezinárodní příslušností) posuzovat obsah webových stránek vedených v cizím jazyce a registrovaných pod národní doménou jiného státu, a rovněž otázky výkladu sousloví „tytéž strany“ při posuzování podmínek překážky litispendence dle čl. 29 odst. 1 nařízení Brusel I bis. Uvedené otázky dosud nebyly v judikatuře Nejvyššího soudu ve všech souvislostech vyřešeny.
IV. Důvodnost dovolání
21. Dovolání je částečně důvodné.
22. Podle čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis lze ve věcech týkajících se deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti podat žalobu „u soudu místa, kde došlo nebo může dojít ke škodné události“.
23. Pokud jde o určení místa škodné události, které je hraničním určovatelem mezinárodní i místní příslušnosti, může jím být podle judikatury SDEU jak místo příčinné skutečnosti (tj. místo, kde měl škůdce porušit právní povinnost), tak i místo, kde se projevila škoda, resp. účinky, jelikož každé z těchto dvou míst může podle okolností poskytnout zvláště užitečné údaje týkající se důkazů a organizace řízení (např. rozsudek SDEU ze dne 30. 11. 1976 ve věci 21-76, Handelskwekerij G. J. Bier BV proti Mines de potasse d'Alsace SA, či rozsudek SDEU ze dne 16. 7. 2009 ve věci C-189/08, Zuid-Chemie BV proti Philippo's Mineralenfabriek NV/SA).
24. V případě údajů zveřejněných v on-line prostředí tak může poškozená osoba žalovat buď v místě sídla vydavatele poškozující informace, nebo u soudů členského státu, v němž se nachází středisko jejích zájmů, přičemž místem, kde má osoba centrum svých zájmů, je obecně místo jejího obvyklého bydliště, případně místo výkonu profesní činnosti. Poškozená osoba může také místo žaloby na náhradu celé nemajetkové újmy podat žalobu k soudům každého členského státu, na jehož území je nebo byl přístupný obsah informace zveřejněné na internetu. Tyto soudy jsou příslušné pouze k rozhodování o újmě způsobené na území členského státu sídla soudu, jemuž je žaloba podána (srov. rozsudek velkého senátu SDEU ze dne 25. 10. 2011 ve spojených věcech C-509/09, eDate Advertising proti X, a C-161/10, Olivier Martinez a Robert Martinez proti MGN Limited, dále jen „rozsudek eDate Advertising“). SDEU v navazujícím rozsudku ze dne 17. 10. 2017 ve věci C-194/16, Bolagsupplysningen OÜ a Ingrid Ilsjan proti Svensk Handel AB, body 36 a 38, upřesnil, že úvahy uvedené v rozsudku eDate Advertising platí, aniž by se rozlišovalo, zda má údajně utrpěná újma majetkovou či nemajetkovou povahu, či zda je poškozenou osobou osoba fyzická či právnická.
25. Uvedené řešení je v souladu s cílem sledovaným nařízením Brusel I bis, kterým je posílit právní ochranu osob usazených v Evropské unii tím, že umožňuje žalobci snadno určit soud, u něhož může podat žalobu, a žalovanému přiměřeně předvídat, u kterého soudu může být žalován. Uvedené řešení dále upřednostňuje použití jednotných pravidel stanovených nařízením Brusel I bis před použitím různorodých vnitrostátních pravidel a zároveň umožňuje vyhnout se tomu, aby nemožnost určit aktuální bydliště žalovaného zabránila určení příslušného soudu a zbavila tak žalobce jeho práva na soudní ochranu (viz rozsudek eDate Advertising, bod 50).
26. SDEU dále ve své pozdější judikatuře navázal na úvahy z rozsudku eDate Advertising a uzavřel, že čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis sice dopadá jak na žaloby o náhradu újmy, tak na žaloby na zdržení se jednání, nicméně návrh domáhající se opravy a odstranění údajů na internetových stránkách nelze předložit u soudů každého členského státu, na jehož území jsou informace zveřejněné na internetu přístupné. Vzhledem k všudypřítomné povaze obsahu umístěnému na internetu a k tomu, že rozsah jeho šíření je v zásadě univerzální, je návrh domáhající se opravy a odstranění údajů jediný a nerozdělitelný a může být předložen pouze u soudu, který je příslušný pro rozhodování o celém nároku ve věci náhrady újmy (srov. již zmiňovaný rozsudek SDEU ze dne 17. 10. 2017 ve věci C-194/16, Bolagsupplysningen OÜ a Ingrid Ilsjan proti Svensk Handel AB, body 45–49). Takovým soudem, jak bylo vyloženo výše, je soud členského státu, v němž je usazen vydavatel poškozujícího obsahu, nebo státu, v němž má poškozená osoba centrum svých zájmů. Nejvyšší soud je si vědom názorů části doktríny, které vykládají mezinárodní příslušnost soudů ve věcech nároků z nekalé soutěže dokonce ještě šířeji; pro osud této věci je však rozhodující, že SDEU ve své judikatuře nepochybuje o mezinárodní příslušnosti (přinejmenším) soudů určených podle kritérií shora uvedených.
27. Odvolací soud tak nepochybil, pokud v souladu s nastíněnou judikaturou uzavřel, že pro žalobkyni je centrem zájmů její sídlo nalézající se v obvodu jurisdikce Městského soudu v Praze a uvedený soud je tak příslušný dle čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis pro rozhodování o celém žalovaném nároku.
28. Dovolací soud tak dovolání ve vztahu k první dovolatelkou vymezené otázce důvodným neshledal a dále se zabýval dovoláním zpochybňovanou otázkou totožnosti stran při posuzování podmínek řízení v podobě překážky litispendence.
29. Podle čl. 29 odst. 1 nařízení Brusel I bis, aniž je dotčeno ustanovení čl. 31 odst. 2, je-li u soudů různých členských států zahájeno řízení v téže věci mezi týmiž stranami, přeruší soud, u něhož bylo řízení zahájeno později, bez návrhu řízení do doby, dokud se neurčí jako příslušný ten soud, u něhož bylo řízení zahájeno jako první.
30. Podle bodu 21 úvodních ustanovení nařízení Brusel I bis, jakož i níže citovaných rozhodnutí SDEU, je účelem právní úpravy litispendence „v zájmu harmonického výkonu spravedlnosti (…) minimalizovat možnost souběžných řízení a zajistit, aby v různých členských státech nebyla vydána vzájemně neslučitelná rozhodnutí“, tedy upravit „jasný a účinný mechanismus pro řešení souběžně probíhajících řízení“.
31. Podle SDEU mají tato pravidla předcházet, jak je to jen možné a od samého počátku, možnosti neuznání rozhodnutí pro jeho neslučitelnost s rozhodnutím vydaným v řízení mezi týmiž stranami ve státu, v němž je o uznání žádáno (srov. rozsudek SDEU ze dne 8. 12. 1987, ve věci C-144/86, Gubisch Maschinenfabrik KG proti Giuliu Palumbo, bod 8)
32. Jakmile soud členského státu, u něhož bylo řízení zahájeno jako první, určí, že je dána jeho mezinárodní příslušnost, je soud členského státu, u něhož bylo řízení (v téže věci a mezi týmiž stranami) zahájeno později, povinen se (i bez návrhu) prohlásit nepříslušným ve prospěch prvního soudu (srov. rozsudky SDEU ze dne 6. 12. 1994, ve věci C-406/92, the owners of the cargo lately laden on board the ship "Tatry" proti the owners of the ship "Maciej Rataj", body 32 a 33, a ze dne 8. 5. 2003, ve věci C-111/01, Gantner Electronic GmbH proti Basch Exploitatie Maatschappij BV, bod 30, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2016, sp. zn. 29 Cdo 5599/2015, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. IV. ÚS 42/17).
33. Sousloví „tytéž strany“ musí být ovšem definováno autonomně, s přihlédnutím k cíli čl. 29 odst. 1 nařízení Brusel I bis, kterým je, jak bylo vyloženo výše, předcházet vzájemně neslučitelným rozhodnutím vydaných soudy jednotlivých členských států Evropské unie. Již proto není možné pojem „tytéž strany“ poměřovat národní procesní úpravou (jak to implicitně učinil v projednávané věci odvolací soud). K podmínce totožnosti stran se SDEU vyjádřil v rozsudku ze dne 19. 5. 1998, ve věci C-351/96, Drouot assurances SA proti Consolidated metallurgical industries (CMI industrial sites), Protea assurance and Groupement d’intérêt économique (GIE) Réunion européenne (dále jen „rozsudek Drouot“), a uzavřel, že pro účely aplikace čl. 21 Bruselské úmluvy (dnes čl. 29 nařízení Brusel I bis) mohou být za tutéž stranu považovány i osoby různé, jestliže je jejich zájem ve věci totožný a neoddělitelný. Dle SDEU pojistitel a jím pojištěný budou považováni za tutéž stranu tam, kde jsou jejich zájmy totožné do té míry, že rozsudek vydaný proti jednomu z nich by měl – opět z hlediska komunitárního práva – účinky res iudicatae i vůči druhému (rozsudek Drouot, body 19 a 23). Typicky tak bude dána překážka litispendence tam, kde v jednom řízení bude žalována osoba škůdce pojišťovnou poškozeného, na niž v důsledku výplaty pojistného plnění přešel nárok poškozeného na náhradu škody, a ve druhém řízení bude žalovat škůdce poškozeného a domáhat se určení, že za škodu neodpovídá (srov. též SIMON, Pavel. Překážka litispendence a závislá řízení. In: DRÁPAL, Ljubomír, BUREŠ, Jaroslav a kol. Občanský soudní řád I, II. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 2976.) Uvedený rozsudek je přitom plně uplatnitelný i při výkladu čl. 29 odst. 1 nyní účinného nařízení Brusel I bis, neboť se jedná o ustanovení obsahově rovnocenná (srov. rozsudek SDEU ze dne 14. 3. 2013, ve věci C-419/11, Česká spořitelna, a. s. proti Geraldu Feichterovi, bod 27). Závěr, podle něhož pojem „tytéž strany“ v souběžně probíhajících řízeních nepředpokládá úplnou totožnost stran, dále plyne nejen z již zmiňovaného rozhodnutí SDEU ze dne 6. 12. 1994 ve věci C-406/92, the owners of the cargo lately laden on board the ship "Tatry" proti the owners of the ship "Maciej Rataj", bod 34, ale je současně zastáván i částí zahraniční doktríny (srov. kupř. LEIBLE, St. In: RAUSCHER, Th. (ed.). Europäisches Zivilprozess- und Kollisionsrecht, Kommentar Brüssel I, komentář k čl. 29, marg. č. 12, a STADLER, A. In: MUSIELAK, H.-J. Kommentar zum Zivilprozessordnung. 8. vydání. München: Verlag Franz Valter, 2011, komentář k čl. 27 Brusel I, marg. č. 3). Část odborné literatury dokonce přijímá i úvahu, podle níž za „tytéž strany“ je třeba považovat formálně odlišné osoby, vedené však stejným zájmem (srov. FENTIMAN, R. In: MAGNUS, U. – MANKOWSKI, P. (eds). Brussels I bis Regulation. Commentary, komentář k čl. 29, marg. č. 11, nebo již zmiňovaný LEIBLE, St. komentář k čl. 29, marg. č. 7). Nejvyšší soud si je však samozřejmě vědom i existence doktrinálních názorů právě opačných.
34. Rozsudek Drouot je proto třeba vzít v úvahu při rozhodování případů podobných a je nezbytné vycházet z autonomní (a poněkud extenzivnější) interpretace, kterou v něm SDEU předkládá. Je tak na národních soudech, aby při posuzování podmínky totožnosti stran ve smyslu čl. 29 odst. 1 nařízení Brusel I bis pečlivě zhodnotily i totožnost a neoddělitelnost zájmů osob, které mohou být považovány za tutéž stranu, a to zcela bez ohledu na to, jak je pojem „totožnosti stran“ definován v právním řádu rozhodujícího soudu.
35. Ve světle uvedeného lze uzavřít, že odvolací soud pochybil, pokud se bez dalšího podrobněji nezabýval (dovolatelkou namítanou) „totožností“ Roxtec AB v souběžně vedeném řízení v Italské republice a žalobkyně ve zdejším řízení jakožto jejího výhradního distributora pro Českou republiku. Pokud odvolací soud konstatoval, že je „zcela evidentní, že ve zdejším a ve vedlejším řízení jsou odlišní žalobci“, aniž by zkoumal identitu jejich zájmů, jak bylo vyloženo v rozsudku Drouot, nelze takový postup považovat za dostatečné odůvodnění negativního závěru o totožnosti stran.
36. Nejvyšší soud si je přirozeně vědom toho, že otázku totožnosti stran ve smyslu čl. 29 odst. 1 nařízení Brusel I bis je třeba vykládat autonomně a že v dalším řízení není vyloučena potřeba obrátit se podle čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie na SDEU s žádostí o výklad normy unijního práva tehdy, není-li tento zcela zřejmý, nebo již dříve vyjasněný judikaturou SDEU. Ovšem za situace, kdy odvolací soud nedostatečně odůvodnil závěr o různosti stran a dosud se nezabýval ostatními podmínkami překážky litispendence v tomto přeshraničním sporu ve smyslu čl. 29 odst. 1 nařízení Brusel I bis (kupř., v podobě totožnosti věci), považuje Nejvyšší soud položení předběžné otázky SDEU v této fázi řízení za zcela předčasné a vhodnost takového postupu nechává ke zvážení odvolacímu soudu.
37. Za situace, kdy bylo dovolání shledáno přípustným, se dovolací soud ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. zabýval též tím, zda existují zmatečnostní vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., případně jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Existence takových vad však shledána nebyla a dovolatelka je ani neohlašovala.
38. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadené usnesení odvolacího soudu podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc mu v uvedeném rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
39. V dalším řízení odvolací soud znovu posoudí podmínky překážky litispendence ve smyslu čl. 29 odst. 1 nařízení Brusel I bis, přičemž vyjde ze shora uvedených právních závěrů dovolacího soudu. Odvolací soud přitom neopomene skutečnost, že otázka existence překážky litispendence je v souzené věci procesněprávní předběžnou otázkou, na jejímž řešení závisí závěr o tom, zda je či není dána mezinárodní příslušnost (pravomoc) soudů České republiky, a její posouzení nemůže být vyjádřeno formou samostatného výroku, nýbrž se může projevit jen ve způsobu rozhodnutí a v jeho odůvodnění (srov. např. rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 9. 7. 1965, sp. zn. 4 Cz 94/95, uveřejněné pod číslem 61/1965 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a unesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2824/99, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 1, ročník 2002, pod číslem 6). V tomto směru lze i nadále vycházet z podrobně odůvodněných závěrů obsažených v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2016, sp. zn. 29 Cdo 5599/2015.
40. Soud je ve smyslu § 243g odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
41. Jelikož napadeným usnesením odvolacího soudu se řízení ve věci samé nekončí, ani nebylo řízení ve věci samé skončeno již předtím, nerozhodoval Nejvyšší soud o nákladech dovolacího řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 48/2003). O nákladech řízení včetně tohoto řízení dovolacího bude rozhodnuto v rozhodnutí, jímž se bude řízení končit (§ 151 odst. 1 o. s. ř.).
Autor: -mha-