// Profipravo.cz / Soudní pravomoc a příslušnost 19.12.2019
Posouzení mezinárodní příslušnosti
Ve smyslu nařízení Brusel I má mít vnitrostátní soud možnost posuzovat svou mezinárodní příslušnost ve světle všech informací, které má k dispozici. Dokazování skutečností zpochybňovaných žalovanými není nezbytné, stačí, pokud má soud možnost mezinárodní příslušnost posoudit ve světle všech informací, včetně tvrzení žalovaných. Vnitrostátní pravidla soudu sice musí umožnit, aby posoudil otázku mezinárodní příslušnosti ve smyslu nařízení Brusel I s ohledem na všechny informace, které k tomuto účelu potřebuje, a to případně i na základě výslechu účastníků řízení, resp. dokazování obecně, pokud nicméně má soud relevantní informace k dispozici, nelze po něm požadovat, aby již ve fázi posuzování mezinárodní příslušnosti provedl podrobné dokazování.
Odvolací soud proto v dané věci měl při svém posuzování vycházet ze všech dostupných informací předložených oběma stranami a přihlédnout tak i k námitce žalované stran existence prorogační dohody. Pokud tak neučinil, je jeho právní posouzení mezinárodní příslušnosti neúplné a tudíž nesprávné.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 5120/2017, ze dne 26. 9. 2019
Dotčené předpisy: § 122 odst. 1 o. s. ř.
Kategorie: soudní pravomoc a příslušnost; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobkyně se žalobou podanou soudu dne 23. 12. 2016 domáhá úhrady shora uvedené částky s odůvodněním, že se jedná o dlužnou odměnu a náhradu nákladů, jež žalobkyni vznikly v souvislosti s poskytnutým poradenstvím při investici a získání podílu ve společnosti JOB AIT Technic a. s.
2. Obvodní soud pro Prahu 4 jako soud prvního stupně usnesením ze dne 5. 5. 2017, č. j. 70 C 342/2016-59, zastavil řízení (výrok I), rozhodl, že po právní moci tohoto usnesení bude žalobkyni vrácena poměrná část zaplaceného soudního poplatku ve výši 279 547 Kč (výrok II), a uložil žalobkyni zaplatit žalované náhradu nákladů soudního řízení k rukám právní zástupkyně žalované Mgr. Ing. Markéty Císařové, advokátky (výrok III).
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 21. 7. 2017, č. j. 18 Co 190/2017-84, změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že se řízení nezastavuje.
4. Soud prvního stupně vycházel při posouzení věci zejména ze smlouvy ze dne 3. 3. 2014, jíž si účastnice sjednaly exkluzivitu a k níž je přiložena dohoda o mlčenlivosti. V bodě 5.2 smlouvy o exkluzivitě si pak strany sjednaly, že veškeré spory či neshody jakéhokoli druhu mezi stranami v souvislosti či na základě této smlouvy nebo porušení, ukončení nebo platnosti této smlouvy budou předloženy soudům v Curychu (Švýcarsko). Soud prvního stupně uvedl, že nemůže přisvědčit názoru žalobkyně, že se v daném případě jedná o nároky ze smlouvy příkazní, když není doloženo, že by taková smlouva skutečně existovala. Proces vyjednávání mezi stranami označený žalobkyní jako příkazní smlouvy pak soud prvního stupně posoudil jako předsmluvní jednání, která vyústila v uzavření smlouvy o exkluzivitě s dohodou o mlčenlivosti. S odkazem na čl. 23 Luganské úmluvy tak dovodil, že příslušnými věc rozhodnout mohou být pouze soudy v Curychu. I pokud by nárok nevyplýval z této smlouvy, je nutno použít čl. 2 odst. 1 Luganské úmluvy, a za situace, kdy žalovaná má sídlo ve Švýcarsku, je opět nutno dovodit, že je dána pravomoc tamních soudů. Z výše uvedených důvodů soud prvního stupně řízení zastavil.
5. Odvolací soud doplnil, že z obsahu spisu vyplývá, že žalobkyně odvozuje své nároky ze dvou (ústních) smluv příkazních, které byly následně žalovanou odvolány. Prvá ústní smlouva byla údajně (dle žalovanou sporovaných tvrzení) uzavřena dne 14. 1. 2014 a odvolána dne 5. 5. 2014, druhá dne 1. 7. 2014 a odvolána dne 24. 8. 2014. Žalobkyně nesporuje uzavření písemné smlouvy o exkluzivitě i smlouvy o mlčenlivosti (obou ze dne 3. 3. 2014), tvrdí však (na rozdíl od tvrzení žalované, která popírá uzavření ústních příkazních smluv), že na daný vztah účastníků nedopadají a existují současně s příkazními smlouvami. K tomu odvolací soud uvedl, že za výše uvedených tvrzení stran nelze při posuzování otázky mezinárodní příslušnosti soudu procesně vycházet z obrany žalované, neboť ta dovozuje zcela jiný skutkový stav, než který je vylíčen žalobou. Pro posouzení mezinárodní příslušnosti soudu je proto nadále podle odvolacího soudu nutné vycházet pouze ze sporných skutkových tvrzení uvedených v žalobě a posoudit, zda žalobkyní tvrzené příkazní smlouvy zakládají mezinárodní příslušnost českých soudů. Odvolací soud tedy dospěl k závěru, že podstatné je tvrzení žalobkyně, že její nároky vyplývají z uzavřených smluv o poskytnutí „služeb“ za úplatu. Proto je podle odvolacího soudu, s odkazem na volbu žalobkyně podat žalobu dle na výběr dané příslušnosti článku 5 odst. 1 písm. b) Luganské úmluvy o příslušnosti soudů a uznání a výkonu soudních rozhodnutí, část II (dále jen „Luganská úmluva II“), dána mezinárodní příslušnost Obvodního sodu pro Prahu 4, neboť služby měly být poskytovány v sídle žalobkyně, které je v jeho obvodu (viz čl. 63 Luganské úmluvy II ve spojení s výpisem z obchodního rejstříku žalobkyně). Ke stejnému závěru lze podle odvolacího soudu dojít, i pokud by byla dovozena nesmluvní (kvazideliktní) odpovědnost žalované, neboť škoda by vznikla rovněž v sídle žalobkyně (viz čl. 5 odst. 3 Luganské úmluvy II).
II. Dovolání a vyjádření k němu
6. Usnesení odvolacího soudu napadla žalovaná v celém rozsahu dovoláním, ve kterém uplatnila následující dovolací důvody.
7. Odvolací soud nesprávně posoudil otázku, zda mají soudy při posuzování mezinárodní příslušnosti, v situaci, kdy není prováděno dokazování rozhodných skutečností postupem podle ustanovení § 122 odst. 1 občanského soudního řádu, vycházet ze všech informací, které jsou jim z podání účastníků řízení a jimi předložených listin dostupné, nebo zda se mohou omezit pouze na žalobkyní tvrzené sporné skutečnosti bez ohledu na předložené důkazy a procesní obranu žalované. Přípustnost dovolání ohledně dané otázky spatřuje žalovaná v tom, že uvedená otázka dosud nebyla ve smyslu § 237 občanského soudního řádu v rozhodování dovolacího soudu vyřešena.
8. Dále měl odvolací soud nesprávně posoudit otázku, zda je pro účely interpretace prorogační doložky založena souvislost mezi předmětným sporem a písemnou smlouvou tím, že tato smlouva byla navržena žalobkyní jako listinný důkaz a její znění bylo využíváno i v její argumentaci. Touto otázkou se podle žalované Nejvyšší soud také dosud nezabýval, a proto je podle ní dovolání i v této části přípustné.
9. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že podle jejího názoru není dovolání přípustné, když je žalovanou rozporována otázka hmotného či procesního práva, jež byla dovolacím soudem vyřešena (konkrétně v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5535/2015), odvolací soud postupoval v souladu s uvedenou judikaturou a na základě tvrzení žalobkyně dospěl při posuzování mezinárodní příslušnosti soudu ke správnému závěru, tedy, že příslušnost českých soudů je dána na základě příkazních smluv uzavřených mezi stranami, kdy místem plnění je Česká republika, v souladu s čl. 5 odst. 1) písm. b) Luganské úmluvy II. Zároveň nebyly podle žalobkyně dány důvody pro to, aby byla věc rozhodována jinak.
III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání
10. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
11. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. a obsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud se proto dále zabýval přípustností dovolání.
IV. Přípustnost dovolání
12. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
13. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
14. Námitka žalované, že odvolací soud dospěl k nesprávnému závěru, že se na projednávanou věc neaplikují výše zmíněné prorogační doložky, se týká otázky, na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí ve smyslu § 237 o. s. ř. nezávisí, neboť se odvolací soud výkladem prorogační doložky ve svém rozhodnutí nezabýval (odvolací soud na jejím řešení své rozhodnutí nezaložil, srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Daná otázka proto nemůže přípustnost dovolání založit.
15. Dovolání je přípustné pro řešení otázky, zda mají soudy při posuzování mezinárodní příslušnosti vycházet ze všech dostupných informací, včetně obrany žalované, neboť při řešení uvedené otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
16. Dovolání je důvodné.
17. Požadavky na rozsah dokazování v rámci přezkumu mezinárodní příslušnosti ve smyslu nařízení Brusel I již posuzoval Soudní dvůr v rozsudku ze dne 28. 1. 2015, ve věci C-375/13, Harald Kolassa proti Barclays Bank plc, kde konstatoval, že rozsah kontrolních povinností vnitrostátních soudů při přezkumu mezinárodní příslušnosti je sice aspektem vnitrostátního práva, které nařízení Brusel I nemá za cíl sjednocovat, použitím vnitrostátních pravidel nicméně nesmí být ohrožen užitečný účinek nařízení Brusel I (rozsudek Soudního dvora ze dne 28. 1. 2015, ve věci C-375/13, Harald Kolassa proti Barclays Bank plc, bod 60). Povinnost provést již v tomto stadiu řízení podrobné dokazování v souvislosti s relevantními skutečnosti týkajícími se jak příslušnosti, tak věci samé, by se přitom mohla dotknout věci samé. V rámci přezkumu příslušnosti podle nařízení Brusel I tak není namístě provádět podrobné dokazování v souvislosti se spornými skutečnostmi, které jsou relevantní jak pro otázku příslušnosti, tak pro existenci uplatněného nároku. I když tedy platí, že v případě, kdy jsou tvrzení žalobkyně zpochybněna žalovanými, jako v posuzovaném případě, není vnitrostátní soud, jemuž byla věc předložena, povinen provádět dokazování ve stadiu určování příslušnosti, je třeba upřesnit, že cíl spočívající v řádném výkonu spravedlnosti, na němž je nařízení Brusel I založeno, i náležitý respekt pro autonomii soudce při výkonu jeho funkce vyžadují, aby soud, jemuž byla věc předložena, měl možnost posoudit svou mezinárodní příslušnost ve světle všech informací, které má k dispozici, včetně případných tvrzení žalovaných (rozsudek Soudního dvora ze dne 28. 1. 2015, ve věci C-375/13, Harald Kolassa proti Barclays Bank plc, body 63 a 64).
18. Námitka žalované, že odvolací soud rozhodl o mezinárodní příslušnosti pouze na základě sporných tvrzení žalobkyně, aniž by přihlédl k obraně žalované, je tedy relevatní, jelikož ve smyslu nařízení Brusel I má mít vnitrostátní soud možnost posuzovat svou mezinárodní příslušnost ve světle všech informací, které má k dispozici. Dokazování skutečností zpochybňovaných žalovanými není nezbytné, stačí, pokud má soud možnost mezinárodní příslušnost posoudit ve světle všech informací, včetně tvrzení žalovaných. Vnitrostátní pravidla soudu sice musí umožnit, aby posoudil otázku mezinárodní příslušnosti ve smyslu nařízení Brusel I s ohledem na všechny informace, které k tomuto účelu potřebuje, a to případně i na základě výslechu účastníků řízení (rozsudek Soudního dvora ze dne 10. 3. 2016, ve věci C-94/14, Flight Refund Ltd proti Deutsche Lufthansa AG, bod 63), resp. dokazování obecně, pokud nicméně má soud relevantní informace k dispozici, nelze po něm požadovat, aby již ve fázi posuzování mezinárodní příslušnosti provedl podrobné dokazování (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5535/2015, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. IV. ÚS 2207/17).
19. Na základě výše uvedeného lze uzavřít, že dovolání je důvodné, neboť odvolací soud měl při svém posuzování vycházet ze všech dostupných informací předložených oběma stranami. Odvolací soud měl tedy přihlédnout i k námitce žalované stran existence prorogační dohody. Pokud tak odvolací soud neučinil, je jeho právní posouzení mezinárodní příslušnosti neúplné a tudíž nesprávné.
VI. Závěr
20. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadené usnesení odvolacího soudu podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V novém řízení odvolací soud posoudí, zda se prorogační dohoda v čl. 5.2 smlouvy o exklusivitě a mlčenlivosti vztahuje i na žalobkyní tvrzené nároky a nově ve věci rozhodne.
21. Soudy jsou ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
22. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Autor: -mha-