// Profipravo.cz / Ochrana osobnosti 04.01.2007
K hodnotícímu soudu a ochraně osobnosti osoby veřejně činné
bez právního shrnutí - rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 954/2006, ze dne 31.10.2006
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobkyně H. V., zastoupené advokátkou, proti žalovanému J. R., zastoupenému advokátem, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 C 10/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. června 2005, č.j. 1 Co 123/2005-112, takto:
I. Dovolání žalobkyně se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna na náhradu nákladů dovolacího řízení žalovaného zaplatit jeho zástupci, advokátu, částku 3.175,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
O d ů v o d n ě n í :
Žalobkyně se domáhala žalobou, podanou u soudu dne 9. 1. 2001, aby žalovanému bylo uloženo: 1. zdržet se neodůvodněných mediálních útoků vůči žalobkyni, které by ji jednak spojovaly s neidentifikovanými mafiány a jednak by navozovaly dojem, že v roce 1977 podepsala tzv. Antichartu, 2. zaslat žalobkyni do tří dnů formou dopisu omluvu (v žalobkyní navrženém znění) za výroky žalovaného při rozhovoru pro L. n. dne 6. 10. 2000, jakož i v příspěvcích do čtenářské rubriky L. n. ze 16. a 23. 10. 2000, a 3. uveřejnit na svůj náklad v deníku L. n. a v deníku M. f. D. omluvu (v žalobkyní navrženém znění) týkající se výroků žalovaného v článku uveřejněném dne 6. 10. 2000 pod názvem „Dívčí válka - jsou české zpěvačky ještě vůbec zpěvačky? Nejsou to už jen nalíčené tváře z obálek?“ a za výroky v příspěvcích do čtenářské rubriky L. n. ze 16. a 23. 10. 2000, jež byly způsobilé poškodit pověst žalobkyně u široké veřejnosti.
Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby s tím, že v žalobkyní uváděných článcích pouze konstatoval ze zprávy ČTK z 11. 2. 1977 a z článku v bývalém R. p. z 11. 2. 1977, že jméno žalobkyně bylo uvedeno na tzv. Antichartě. Pokud žalobkyně poukazuje na jeho výrok, že žalobkyně neztratila kontakty na „mafiány“, kteří ji prosazovali do médií v sedmdesátých a osmdesátých letech, a proto slaví dnes svůj „comeback“, byl žalovaný toho názoru, že má právo vyslovit svůj názor na celou kulturní scénu, neboť je známo, že „bez kontaktů se sebelepší zpěváci do médií nedostanou“.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14. 1. 2002, č. j. 32 C 10/2001-35, byl zamítnut žalobní návrh žalobkyně na uložení povinnosti žalovanému zdržet se „neodůvodněných mediálních útoků vůči žalobkyni, které by ji spojovaly s neidentifikovanými mafiány a které by navozovaly dojem, že v roce 1977 podepsala tzv. Antichartu, přičemž tyto výroky byly způsobilé snížit její vážnost ve společnosti.“ Stejně tak byl zamítnut žalobní návrh na uložení povinnosti žalovanému, aby žalobkyni zaslal formou osobního dopisu omluvu v navrženém znění. Posléze byl zamítnut i návrh na uložení povinnosti žalovanému, aby na svůj náklad uveřejnil v deníku Lidové noviny a v deníku M. f. D. omluvu žalobkyni v jí navrženém znění.
U prvního ze žalobních návrhů Městský soud v Praze uvedl, že není důvodný proto, že „žalobkyně zvolila mediální cestu reprodukování svých názorů a žalovaný na to opatrně reagoval; jde o vzájemný dialog mezi oběma účastníky řízení a podle názoru soudu prvního stupně není možné takovýto způsob zakázat“. Nebylo prokázáno, že by bývalo došlo k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobkyně, a že by hrozilo opakování takového zásahu. V případě návrhu na uložení povinnosti, aby žalovaný zaslal omluvu žalobkyni formou osobního dopisu, soud prvního stupně konstatoval, „že formulace požadované omluvy neodpovídá zjištěnému neoprávněnému zásahu po stránce skutkové a neodpovídá ani slovnímu znění, které bylo obsaženo v projevu žalovaného“. Žalobě, podle názoru soudu prvního stupně, nešlo vyhovět ani textovou úpravou omluvy. Konečně u návrhu na uložení povinnosti žalovanému uveřejnit na vlastní náklad v deníku L. n. a v deníku M. f. D. omluvu v žalobkyní navrženém znění, měl soud prvního stupně za to, že formulaci omluvy nelze považovat za přiléhavou. Dovodil, že žádnou žalovaným použitou formulací (v článcích v uvedených denících ze 16. 10. a 23. 10. 2000) nedošlo k zásahu do osobnostní sféry žalobkyně.
O odvolání žalobkyně proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 7. 2002 pod č.j. 1 Co 106/2002-69, kterým rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovanému uložil do tří dnů od právní moci rozsudku zaslat žalobkyni formou osobního dopisu omluvu v tomto znění: „Vážená paní H. V., ve svém rozhovoru pro L. n., otištěném v souhrnném materiálu dne 6. 10. 2000, jsem o Vás mimo jiné uvedl:… jí se zřejmě podařilo neztratit kontakt na mafiány, kteří ji v sedmdesátých letech tlačili do rádia, do televize a na desky. Teď slavila comeback v Polsku, ba i s G. v Carnegie Hall. Za tento zásah do Vaší pověsti se proto omlouvám. J. R.“. Žalovanému bylo dále uloženo uveřejnit do 15 dnů od právní moci rozsudku na svůj náklad v deníku L. n. a v deníku M. f. D. omluvu ve znění: „Ve svém rozhovoru pro L. n., otištěném dne 6. 10. 2000 v článku pod názvem Dívčí válka – jsou české zpěvačky ještě vůbec zpěvačky? Nejsou to už jen dokonale nalíčené tváře z obálek?, jsem o paní H. V. mimo jiné uvedl:… jí se zřejmě podařilo neztratit kontakt na mafiány, kteří ji v sedmdesátých a osmdesátých letech tlačili do rádia, do televize a na desky. Teď slavila svůj comeback v Polsku, ba dokonce s G. v Carnegie Hall. Za tento zásah do její pověsti se proto paní H. V. omlouvám. J. R.“. Zamítnut byl žalobní návrh, aby znění omluvy obsahovalo také text: „Má úvaha o neztraceném kontaktu na mafiány byla zavádějící a nebyla adekvátní povaze jejích pracovních a společenských kontaktů“, a aby tu bylo použito i slovo „dobré“. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Dovolání žalovaného, kterým byl napaden uvedený rozsudek odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky zamítl rozsudkem ze dne 24. dubna 2003, č.j. 28 Cdo 2194/2002-89.Ústavní soud České republiky nálezem ze dne 15. března 2005, sp.zn. I.ÚS 367/03 k ústavní stížnosti žalovaného vyslovil, že rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 25.7.2002, č.j. 1 Co 106/2002-69, a rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 24.4.2003, č.j. 28 Cdo 2194/2002-89, byla porušena základní práva a svobody stěžovatele plynoucí z čl. 17 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 10 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a oba označené rozsudky proto zrušil. V odůvodnění nálezu uvedl, že obecné soudy nepostupovaly ve shodě s ústavním pořádkem. Poukázal na to, že při aplikaci ustanovení čl. 10 odst. 1 Listiny a jejího čl. 17 musí mít soudce vždy na paměti ústavní dimenzi aplikace zákona, která se projevuje poměřováním obou ústavních práv, což v individuálních věcech znamená povinnost soudů interpretovat jednotlivá zákonná ustanovení v první řadě z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod. Vytkl obecným soudům, že nevzaly náležitý zřetel na ústavněprávní povahu této věci a tím daly nedůvodně přednost jednomu základnímu právu před právem druhým, přičemž jejich zásah do svobody projevu stěžovatele je velmi závažným a ohrožujícím veřejnou diskusi a pozadí populární hudby jako předmětu obecného zájmu. S odkazem na kontext celého článku dovodil, na rozdíl od obecných soudů, že výroky žalovaného, dle nichž se žalobkyni „zřejmě podařilo neztratit kontakt na mafiány, kteří ji v sedmdesátých a osmdesátých letech tlačili do rádií, do televize „na desky“, nejsou tvrzením skutečnosti, ale hodnotovým soudem. V této souvislosti poukázal na to, že pravdivost hodnotových soudů není dokazatelná, neboť ty nepopisují skutečnost, ale naopak ji více či méně volně interpretují, takže požadavek dokázat pravdivost hodnotového soudu, s ohledem na jeho nesplnitelnost, sám o sobě porušuje svobodu projevu. Uvedl, že to však neznamená, že hodnotové soudy jsou zcela nenapadnutelné v rámci řízení na ochranu osobnosti, neboť tam, kde je nějaké prohlášení hodnotovým soudem, může přiměřenost zásahu do osobnostních práv záviset na tom, zda existuje dostatečný faktický podklad pro napadené prohlášení, protože i hodnotový soud, bez jakéhokoli faktického podkladu, může být přehnaný. S poukazem na obsah článku dovodil, že žalovaný pro expresivní, polemické a kontroverzní hodnocení populární hudby jako „mafie“ nebo „mafiánů“ měl určitý podklad. Dále uvedl, že veřejně šířená stanoviska by zásadně neměla vybočit z mezí v demokratické společnosti obecně uznávaných pravidel slušnosti, což však nelze vykládat tak, že polemická, kontroverzní, šokující nebo třeba i někoho urážející tvrzení nejsou v žádném případě hodna ústavní ochrany, když základním principem soudobé euroatlantické společnosti je, že i nadnesené a přehánějící názory, a to dokonce i názory někoho urážející, jsou-li proneseny ve veřejné či politické debatě, jsou názory ústavně chráněnými. Každý názor, stanovisko nebo kritika je vzhledem k významu svobody projevu zásadně přípustným a omezení svobody projevu je proto výjimkou, kterou je nutno interpretovat restriktivně a lze ji ospravedlnit jen kvalifikovanými okolnostmi.
Kromě uvedeného Ústavní soud vytkl obecným soudům, že nedostatečně přihlédly k postavení žalobkyně, mediální hvězdy, která jako osoba veřejně činná musí akceptovat větší míru veřejné kritiky než jiní občané a poukázal v souvislosti s tímto jejím postavením na obecnou platnost toho, že takové osoby mají mnohem snadnější přístup k médiím a tak i snadnější možnost vyvrátit to, co považují za smyšlenky. Uzavřel, že obecné soudy interpretací slova „mafiáni“ jako tvrzení skutečnosti postupovaly protiústavně, neboť v rozporu s čl. 17 odst. 2 Listiny a čl. 10 Úmluvy požadovaly prokázání hodnotového soudu, což z podstaty věci není možné, navíc zcela svévolně nevzaly v úvahu jiné významy slova „mafie“ a „mafiáni“, nevzaly v úvahu postavení žalobkyně, jako osoby veřejně známé, která má dostatek možnosti, jak mediálně prezentovat svůj nesouhlas s názory žalovaného, tedy je na čtenářích a nikoliv na soudech, aby sami posoudili, zda hodnocení stavu české populární hudby žalovaným je či není rozumné a přesvědčivé.
Ve věci pak znovu rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 14. června 2005, č.j. 1 Co 123/2005-112, kterým rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve znění: „že se zamítá žaloba, aby žalovaný do tří dnů od právní moci rozsudku zaslal žalobkyni na adresu 250 03 Řitka, Sportovní 122, formou osobního dopisu omluvu následujícího znění: „Vážená paní H. V., ve svém rozhovoru pro L. n. otištěném v souhrnném materiálu dne 6.10.2000 jsem o Vás mimo jiné uvedl „… jí se zřejmě podařilo neztratit kontakt na mafiány, kteří ji v sedmdesátých a osmdesátých letech tlačili do rádií, do televize na desky. Teď slavila comeback v Polsku, ba dokonce s G. v Carnegie Hall.“ Má úvaha o neztraceném kontaktu na mafiány byla zavádějící a nebyla adekvátní povaze Vašich pracovních a společenských kontaktů. Za tento zásah do Vaší dobré pověsti se proto omlouvám. J. R.“,a aby do patnácti dnů od právní moci rozsudku uveřejnil na svůj náklad v deníku L. n. a v deníku M. f. D. omluvu následujícího znění:„Ve svém rozhovoru pro L. n. otištěném dne 6.10.2000 v článku pod názvem „Dívčí válka jsou české zpěvačky ještě vůbec zpěvačky? Nejsou to už jen dokonale nalíčené tváře z obálek?“ jsem o paní H. V. mimo jiné uvedl „… jí se zřejmě podařilo neztratit kontakt na mafiány, kteří ji v sedmdesátých a osmdesátých letech tlačili do rádií, do televize, na desky. Teď slavila comeback v Polsku, ba dokonce s G. v Carnegie Hall.“ Má úvaha o neztraceném kontaktu na mafiány byla zavádějící a nebyla adekvátní povaze jejích pracovních a společenských kontaktů. Za tento zásah do její dobré pověsti se proto paní Heleně Vondráčkové omlouvám. J. R.“ Rozhodl též o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Soud druhého stupně uvedl, že předmětem odvolacího přezkumu byl vzhledem k rozsahu odvolání výrok žalovaného o žalobkyni „… jí se zřejmě podařilo neztratit kontakt na mafiány, kteří ji v sedmdesátých a osmdesátých letech tlačili do rádií, do televize, na desky. Teď oslavila comeback v Polsku, ba dokonce s G. v Carnegie Hall.“, uveřejněný 6.10.2000 v Lidových novinách v článku „Dívčí válka. Jsou české zpěvačky ještě vůbec zpěvačky? Nejsou to už jen dokonale nalíčené tváře z obálek?“
Žalobkyně pak spatřuje neoprávněný zásah do svých osobnostních práv uvedeným výrokem žalovaného nejen ve spojení její osoby s „mafiány“, ale i tím, že výrok navozuje dojem, že „žalobkyni trvalou popularitu nezajišťuje kvalita jejího umění, protože bez pomocí jakýchsi temných sil by upadla v zapomnění“.
Odvolací soud s přihlédnutím k citovanému závaznému názoru Ústavního soudu dospěl k závěru, že napadený výrok žalovaného o žalobkyni je hodnotovým soudem, jehož pravdivost nelze prokázat. Přestože jej nelze prokazovat, musí být pro něj dostatečný podklad, jak na to odkazuje Ústavní soud s poukazem na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věcech De Haes a Gijsels proti Belgii (1997) a Oberschlick proti Rakousku (1997). Podle názoru odvolacího soudu však nebylo možno přehlédnout kontext první a za ní následující věty, v nichž spatřuje žalobkyně neoprávněný zásah do svých osobnostních práv, z nichž se podává, že za jejími nynějšími úspěchy v Polsku a dokonce v Carnegie Hall jsou její nepřerušené kontakty s „mafiány“. I při přeneseném významu slova „mafián“, jak jej vyložil Ústavní soud, zde ve vztahu k praktikám v populární hudbě, jde o praktiky negativní, na hranici zákona nebo etiky. Pro hodnotící soud žalovaného, že žalobkyně vděčí za své nynější úspěchy nepřerušeným kontaktům s „mafiány“ a nikoli za své profesionální výkony, nebyl v řízení zjištěn žádný faktický podklad a žalovaný v řízení žádný důkaz v tomto směru ani nenavrhl. Proto byl jeho hodnotící úsudek, bez reálného podkladu pro něj, neoprávněným zásahem do jejího práva na osobní a profesní čest. Existenci tohoto neoprávněného zásahu do jejích osobnostních práv Ústavní soud nezpochybnil, jestliže dovodil, že v dané věci byla bezdůvodně dána přednost právu žalobkyně na ochranu osobnosti před právem žalovaného na svobodu projevu.
Vzhledem (však) k tomuto závěru a závěrům, týkajícím se hodnocení žalobkyně jako osoby veřejně činné a mající snadnější přístup k médiím než jiní občané, které odvolací soud respektuje, proto za předmětný neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobkyně neshledal jí uplatněný nárok na přiměřený prostředek obrany a rozsudek soudu prvního stupně proto v napadeném zamítavém výroku podle ustanovení § 219 o.s.ř. potvrdil.
Rozsudek Vrchního soudu v Praze byl doručen zástupci žalobkyně dne 1. srpna 2005, přičemž právní moci nabyl téhož dne.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dne 29. září 2005 včasné dovolání. Přípustnost dovolání odvozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“), když má zato, že jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Dovolací důvod spatřuje v naplnění předpokladů obsažených v ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolání zejména připomíná, že napadené rozhodnutí (sice) konstatuje, že v daném případě došlo k zásahu do osobnostních práv žalobkyně, avšak v souladu s nálezem Ústavního soudu je učiněn závěr, že právo na svobodu projevu na straně žalovaného má přednost, byť jím uveřejněné výroky, které jsou charakterizovány jako hodnotící soudy, nemají reálný podklad, resp. důkazy k tomu nebyly žalovaným předloženy. Podstatou sporu je otázka vyváženosti při střetu práva na ochranu osobnosti s právem na svobodu projevu, dále otázka opodstatněnosti žalovaným vyřčených výroků, které jsou soudy charakterizovány jako hodnotící úvahy a konečně hodnocení možnosti přístupu žalobkyně k médiím.
Aby žalovaným vyřčený výrok jako hodnotový soud mohl požívat zákonné ochrany, musel by mít reálný podklad. Odvolací soud konstatoval, že takový podklad v řízení zjištěn nebyl a ze strany žalovaného ani v tomto smyslu nebyl navržen žádný důkaz, když žalobkyně není tou stranou, která nese důkazní břemeno. Pak je na místě se zabývat přiměřeností takového hodnotového soudu. Přiměřenost však, dle názoru žalobkyně, zkoumána nebyla. Přitom otázka přiměřenosti hodnotového soudu spolu s otázkou přístupu k médiím a postavení stran tohoto sporu je velmi důležitá pro rozhodnutí ve věci samé.
Podle stanoviska žalobkyně by se mělo velmi pečlivě zvážit, jaké postavení a jakou úlohu žalovaný zastává, resp. zastával v době, kdy napadený výrok zveřejnil. Dovolatelka se neztotožňuje s tím, že by se v souzeném případě jednalo o diskusi, do níž by soud neměl zasahovat. Diskusí by bylo téma skutečně seriózně rozebírané, pokud by se opravdu týkalo pozadí populární hudby a nikoli pouze osobních invektiv ze strany žalovaného vůči žalobkyni. Zde se však nejedná o svobodu projevu ve smyslu možnosti sdělovat své názory na věc, ale o zneužití svobody projevu za účelem urážek. Podle žalobkyně bylo prokázáno, že žalovaný nebyl veden snahou o diskusi a seriózní rozbor situace na scéně populární hudby. Jednalo se o osobní invektivy a útoky vůči osobě žalobkyně, které nemohou požívat právní ochrany. Žalovaným pronesený výrok nepatří mezi ty, které lze hodnotit jako výroky či hodnotové soudy, které jsou kontroverzní či šokující a jsou součástí diskuse. Jedná se pouze o útok, ještě bez reálného podkladu.
Z uvedených důvodů žalobkyně navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
K uvedenému dovolání se písemně vyjádřil žalovaný podáním svého zástupce ze dne 15. listopadu 2005. Vyplývá z něj nesouhlas s důvody obsaženými v tomto dovolání a zejména připomíná závěry nálezu Ústavního soudu, který byl vydán v této věci. Navrhuje proto odmítnutí tohoto dovolání.
Při posuzování tohoto dovolání dovolací soud vycházel z ustanovení části první Čl. II. bodu 3 (přičemž též přihlédl k obsahu bodu 2) zákona č. 59/2005 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád, podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu (dále opět již jen „o.s.ř.“) ve znění účinném do 31. března 2005.
Dovolací soud uvážil, že dovolání žalobkyně bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř. Je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř.
Dovolání je v této věci přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., když napadený rozsudek má ve věci samé po právní stránce zásadní význam při řešení vztahu svobody projevu a práva na ochranu osobnosti (§ 237 odst. 3 o.s.ř.). Dovolací soud pak uvedený rozsudek Vrchního soudu v Praze přezkoumal v souladu s ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že toto dovolání není důvodné.
Z ustanovení § 242 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu rozsahem dovolacího návrhu. Dovolací soud je vázán nejen tímto rozsahem, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně však v případech, je-li dovolání přípustné, je povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tyto vady však z obsahu spisu seznány nebyly.
Dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. dopadá na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, t.j. je poznamenáno nesprávným právním posouzením. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, kdy soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikuje správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyloží. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Soudy obou stupňů podanou žalobu posuzovaly podle § 11 násl. obč. zák. Podle ustanovení § 13 odst. 1 a 2 obč. zák. má fyzická osoba právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněného zásahu do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů, a aby bylo dáno přiměřené zadostiučinění.
Občanskoprávní ochrana osobnosti fyzické osoby přichází v úvahu pouze u zásahů do osobnosti chráněné všeobecným osobnostním právem, které je třeba kvalifikovat jako neoprávněné (protiprávní). Neoprávněným je zásah do osobnosti fyzické osoby, který je v rozporu s objektivním právem, tj. s právním řádem.
Ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti fyzické osoby podle § 13 obč. zák. tak musí být jako předpoklad odpovědnosti splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě, tento zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí zde existovat příčinná souvislosti mezi zásahem a vzniklou újmou na chráněných osobnostních právech fyzické osoby.
Fyzická osoba má právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy (§ 11 obč. zák.).
Právo a svoboda jsou obsahově omezeny právy jiných, ať již tato práva plynou jako ústavně zaručená z ústavního pořádku republiky či z jiných zábran daných zákonem chránících celospolečenské zájmy či hodnoty. Právo vyjadřovat názory však mohou zbavit právní ochrany nejen obsahová omezení, ale i forma, jíž se názory navenek vyjadřují. Vybočí-li tak publikovaný názor z mezí obecně uznávaných pravidel slušnosti v demokratické společnosti, ztrácí tím charakter korektního úsudku (zprávy, komentáře) a jako takový se zpravidla ocitá již mimo meze právní ochrany (obdobně srovnej nález sp. zn. III. ÚS 359/96, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 8, C.H. Beck, 1998, str. 367). Právo podle čl. 17 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) je zásadně rovno základnímu právu podle čl. 10 Listiny (srovnej nález sp. zn. II. ÚS 357/96, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 9, C.H. Beck, 1998, str. 355), přičemž je třeba dbát na to, aby s přihlédnutím k okolnostem každého případu jednomu z těchto práv nebyla bezdůvodně dána přednost před právem druhým (obdobně srovnej nález sp. zn. IV. ÚS 154/96, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 10, C.H. Beck, 1998, str. 113).
V konkrétním případě je vždy nezbytné zkoumat míru (intenzitu) tvrzeného porušení základního práva na ochranu osobnosti (osobní cti a dobré pověsti), a to právě v kontextu se svobodou projevu a s právem na informace a se zřetelem na požadavek proporcionality uplatňování těchto práv (a jejich ochrany). Zároveň je nutné, aby příslušný zásah bezprostředně souvisel s porušením chráněného základního práva, tj. aby zde existovala příčinná souvislost mezi nimi. Takto je nutno interpretovat i právní názor (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 7. 1995, Cdon 24/95), podle něhož "samo uveřejnění nepravdivého údaje, dotýkajícího se osobnosti fyzické osoby, zakládá zpravidla neoprávněný zásah do práva na ochranu její osobnosti." To v kontextu těchto úvah znamená, že k zásahu do práva na ochranu osobnosti sice zásadně může dojít i objektivně, tedy s vyloučením zavinění narušitele práva, nicméně každé zveřejnění nepravdivého údaje nemusí automaticky znamenat neoprávněný zásah do osobnostních práv. K takovému zásahu dochází pouze tehdy, jestliže mezi zásahem a porušením osobnostní sféry existuje příčinná souvislost a jestliže tento zásah v konkrétním případě přesáhl určitou přípustnou intenzitu takovou mírou, kterou již v demokratické společnosti nelze tolerovat.
Obecně se dovozuje, že je nutno respektovat určitá specifika běžného periodického tisku, určeného pro informování nejširší veřejnosti (na rozdíl např. od publikací odborných), který se v konkrétních případech musí (především s ohledem na rozsah jednotlivých příspěvků a čtenářský zájem) uchylovat k jistým zjednodušením. Nelze přitom bez dalšího tvrdit, že každé zjednodušení (či zkreslení) musí nutně vést k zásahu do osobnostních práv dotčených osob. V tomto případě nelze trvat na naprosté přesnosti skutkových tvrzení a klást tím ve svých důsledcích na novináře nesplnitelné nároky. Významné však je, aby celkové vyznění podávané informace odpovídalo pravdě (obdobně srovnej nález Ústavního soudu ČR sp.zn. I. ÚS 156/99).
V projednávané věci Ústavní soud České republiky s ohledem na jím seznané okolnosti tohoto případu v nálezu ze dne 15. března 2005, sp.zn. I. ÚS 367/03 především vyslovil přesvědčení, že otázku, zda je prohlášení žalovaného o kontaktech žalobkyně „na mafiány, kteří ji v sedmdesátých a osmdesátých letech tlačili do médií“, tvrzením skutečnosti nebo hodnotovým soudem, není možno dovozovat jen z jediné izolované věty, jak to učinily „obecné“soudy. Dotčený článek se obsáhle a kriticky věnoval poměrům v české populární hudbě – zejména pak různým zákulisním vlivům a tlakům nejrůznějších hudebních manažerů a nahrávacích firem. Průměrný čtenář, který čte zmiňovaná slova podle Ústavního soudu v kontextu celého článku, nemůže chápat žalovaného kritiku žalobkyně tak, že je, jako zpěvačka, v kontaktu se členy „mafie“, tedy „mezinárodní zločinecké organizace“. Výroky žalovaného nejsou v kontextu celého článku tvrzením skutečnosti, ale hodnotovým soudem. Při hodnocení základu hodnotového soudu je nutno vzít zřetel na celý článek, nikoliv jen na jednu či dvě dotčené věty. Ústavní soud připomněl, že z článku je patrné, že byl koncipován jako příspěvek kritický, který velmi negativně hodnotí producenty z období komunistického režimu. Pro expresivní, polemické a kontroverzní hodnocení pozadí populární hudby jako „mafie“ nebo „mafiánů“ měl žalovaný určitý podklad. Hodnotový soud žalovaného byl navíc postaven na informacích široké veřejnosti všeobecně známých.
Ústavní soud ve svém nálezu dále s ohledem na konkrétní okolnosti daného případu připomněl, že osoby veřejně činné (politici, veřejní činitelé, mediální hvězdy aj.) musí akceptovat větší míru veřejné kritiky, než jiní občané. Mocenský zásah do svobody projevu, za účelem ochrany dobrého jména jiných občanů, by se měl dostavit subsidiárně, tedy pouze tehdy, pokud škodu není možno napravit jinak, tj. např. užitím přípustných možností k oponování kontroverzním a zavádějícím názorům. Tak lze podle Ústavního soudu často minimalizovat škodlivý následek sporných výroků mnohem efektivněji, než cestou soudního řízení. Pro osoby činné v oblasti veřejného života (tedy i pro žalobkyni), ať již jde o politiky nebo o osobnosti veřejně známé, obecně platí, že disponují mnohem snadnějším přístupem k médiím a mají tak mnohem snadnější možnost vyvrátit to, co ony samy považují za smyšlenky. Diskuse o pozadí české populární hudby je diskusí o věci veřejné. Státní moc proto může diskusi o těchto otázkách regulovat jen výjimečně a jen v míře zcela nezbytně nutné.
Vrchní soud v Praze jako soud odvolací, stejně tak i Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací byly při svém rozhodování vázány vysloveným právním názorem Ústavního soudu (srov. nález II. ÚS 156/95, Sbírka nálezů a usnesení sv. 5, č. 9). Za tohoto stavu proto dovolací soud beze zbytku akceptuje závěr Vrchního soudu v Praze obsažený v dovoláním napadeném rozsudku, že totiž žalobkyně jako osoba veřejně činná má snadnější přístup k médiím, než jiní občané (takže má příznivější předpoklady se sama obhájit vůči jí pociťovanému útoku proti jejím osobnostním právům), který byl základem vlastního rozhodnutí odvolacího soudu.
S ohledem na obsah dovolání i na obsáhlejší úvahu odvolacího soudu o tom, že i při přeneseném významu pojmu „mafián“, jak jej vyložil Ústavní soud (ve vztahu k praktikám v populární hudbě), jde (přesto) o praktiky negativní, na hranici zákona nebo etiky, resp., že pro hodnotící soud žalovaného, že žalobkyně vděčí za své nynější úspěchy nepřerušeným úspěchům s „mafiány“, a nikoliv svým profesionálním výkonům, nebyl v řízení zjištěn žádný faktický doklad (přičemž žalovaný v řízení žádný důkaz v tomto smyslu ani nenavrhl), dovolací soud především odkazuje na již zmíněné závěry Ústavního soudu, pokud se váží k této otázce. Sám pak připomíná, že dějiny umění jsou zdrojem všeobecného povědomí o tom, že žádný umělec (i sebe nadanější a prezentující se vrcholnými díly) v jakémkoliv oboru neměl ve své podstatě předpoklad v něm vyniknout na veřejnosti, pokud neměl možnost využít pro tu kterou dobu odpovídajících známostí s osobami, nebo skupinami osob (mnohdy třeba i značně kontroverzními), které měly schopnost úspěšnou prezentaci umělce pozitivně ovlivnit, resp. případně vůbec učinit možnou. Tato skutečnost většinou nikterak neumenšovala profesionální hodnoty samotného umělce. Nadto je též obecně známo, že umělec (a zejména umělec, který se hodlá veřejně prezentovat) musí být, i při přiměřené míře autokritiky, o svém umění přesvědčen, takže lze jen stěží dovodit, že by k zásahu do jeho osobnostních práv mohlo dojít byť případným naznačením toho, že uměleckého úspěchu dosáhl využitím příslušných „známostí“ (což by v daném případě odpovídalo synonymu “umělecká mafie“ ).
Z vyloženého tak vyplývá, že s ohledem na obsah dovolání, je třeba napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé pokládat za věcně správné. Proto Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně jako nedůvodné zamítl (§ 243b odst. 2 věta před středníkem o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je za situace, když podané dovolání žalobkyně bylo zamítnuto, odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 a § 142 odst. 1 o.s.ř., když v dovolacím řízení úspěšnému žalovanému vznikly náklady spojené s jeho zastoupením advokátem v tomto řízení. Konkrétně jde o jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Výše odměny za zastupování advokátem je určena podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení, a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996. Sb., o odměnách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (dále jen \"vyhláška\").
Podle § 2 vyhlášky se sazby a odměny stanoví pro řízení v jednom stupni z peněžité částky, která je předmětem řízení, nebo podle druhu projednávané věci (odstavec 1). V sazbě podle prvního odstavce uvedeného ustanovení jsou zahrnuty všechny úkony právní služby provedené advokátem nebo notářem, s výjimkou odměny za úkony, které patří k nákladům řízení, o jejichž náhradě soud rozhoduje podle § 147 o.s.ř. (odstavec 2).
Podle § 10 odst. 3 vyhlášky ve věcech odvolání a dovolání se sazba odměny posuzuje podle sazeb, jakými se řídí odměna pro řízení před soudem prvního stupně, není-li stanoveno jinak. Podle § 6 odst. 1 písm. b) vyhlášky činí sazba odměny ve věcech osobnostních práv, není-li požadována náhrada nemajetkové újmy, 6.200,- Kč. Protože však byl učiněn v tomto případě pouze jediný úkon právní služby, bylo nutno s přihlédnutím k § 18 odst. 1 této vyhlášky takto určenou výši odměny zástupce žalobce snížit o 50 %, t.j. na částku 3.100,- Kč.
Vyhláška č. 484/2000 Sb. upravuje pouze paušální sazby odměny za zastupování účastníka advokátem, nikoliv tedy již nároky advokáta na náhradu hotových výdajů a na náhradu za promeškaný čas, jež stojí vedle odměny (§ 2 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb.). K nákladům řízení žalovaného proto patří též paušální náhrada hotových výloh advokáta v částce 75,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.). Celkem výše přisouzené náhrady nákladů dovolacího řízení činí u tohoto vztahu 3.175,- Kč.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Autor: -pkr-