// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 02.07.2026
Marně vynaložené mzdové náklady jako skutečná škoda
Náklady na mzdy zaměstnanců marně vynaložené v důsledku porušení smluvní povinnosti druhé strany mohou být skutečnou škodou za předpokladu naplnění podmínek vzniku odpovědnosti za škodu, a nikoli pouze tehdy, byl-li mezi stranami smluvně sjednán závazek nepřetržité rezervace pracovníků pro realizaci sjednaného díla.
Marně vynaložené mzdové náklady na zaměstnance mohou představovat škodu. Předpokladem vzniku takové škody ovšem je, že tyto náklady byly skutečně vynaloženy zbytečně, tj. že zmínění zaměstnanci nemohli vykonávat činnost, ke které byli zaměstnáni, případně nevykonávali ani jinou pracovní činnost ve prospěch svého zaměstnavatele, ačkoliv jim byla mzda zaplacena.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 418/2026, ze dne 28. 5. 2026
Spisová značka: 23 Cdo 418/2026 | ECLI: ECLI:CZ:NS:2026:23.CDO.418.2026.1
Dotčené předpisy:
§ 420 odst. 1 obč. zák. ve znění účinném do 31. 12. 2013
§ 422 odst. 1 obč. zák. ve znění účinném do 31. 12. 2013
Kategorie: náhrada škody; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
(…)
III. Přípustnost dovolání
16. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.), posuzoval, zda dovolání obsahuje zákonem stanovené náležitosti a zda je dovolání přípustné.
17. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
18. Vymezení, v čem dovolatel spatřuje přípustnost dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Tuto povinnost dovolatel splní, koncipuje-li své dovolání tak, aby z jeho obsahu bylo zřejmé, kterou otázku hmotného nebo procesního práva podle jeho názoru odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu nebo která nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešena nebo která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešena jinak (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013).
19. Proto k přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla řádně vymezena otázka přípustnosti dovolání, neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, či ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). Dovolací soud rovněž není oprávněn si otázku přípustnosti vymezit sám, neboť by tím došlo k porušení základních procesních zásad, na nichž je dovolací řízení založeno, zejména zásady dispoziční a zásady rovnosti účastníků řízení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5378/2016). Pokud občanský soudní řád vyžaduje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání a dovolací soud splnění těchto náležitostí posuzuje, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15).
20. Zároveň je dovolací soud při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.). Vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné, může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, či ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 23 Cdo 443/2019).
K námitce pod bodem i)
21. U dovolacího důvodu výše shrnutého pod bodem i), kterým dovolatelka namítala, že se soudy nevypořádaly s uplatněním jejího nároku na zaplacení ceny díla podle § 641 obč. zák., dovolání nesplňuje náležitosti, které zákon a citovaná judikatura klade na způsobilé vymezení přípustnosti dovolání. Dovolatelka totiž u této otázky neuvedla, které z kritérií podle § 237 o. s. ř. považuje za splněné. Uvedla pouze, že se soudy nevypořádaly s její námitkou, že má nárok na zaplacení ceny díla podle § 641 obč. zák., dále se zabývala předpoklady aplikace citovaného ustanovení a vyčíslením nároku. Neformulovala však ve vztahu k této argumentaci žádnou relevantní otázku hmotného či procesního práva, ani neuvedla, v čem spatřuje splnění přípustnosti dovolání, tj. které z kritérií uvedené v § 237 o. s. ř. považuje za splněné. Z výše citovaných závěrů judikatury přitom vyplývá, že k přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla řádně vymezena otázka přípustnosti dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, či ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015).
22. Přitom sama námitka, že se soudy nevypořádaly s určitou argumentací dovolatelky, představuje námitku vady řízení, která sama o sobě přípustnost dovolání nezakládá, neboť vadami řízení se dovolací soud zabývá podle § 242 odst. 3 o. s. ř. pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3500/2019, uveřejněný pod č. 46/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1453/2014, ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4905/2014, či ze dne 20. 2. 2018, sp. zn. 32 Cdo 3295/2017).
23. Ve vztahu ke zbývajícímu rozsahu dovolání dovolací soud posoudil, zda je dovolání přípustné.
24. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
25. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
26. Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dovolání podle § 237 není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
27. Dovolací důvody výše shrnuté pod body b), d), e), f), g) a h) nezakládají přípustnost dovolání.
K námitce pod bodem h)
28. Dovolání proti třetímu výroku napadeného rozsudku odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení, proti kterému dovolatelka brojila prostřednictvím argumentace výše shrnuté pod bodem h), není přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
K námitce pod bodem b)
29. Touto námitkou dovolatelka zpochybňuje (i dle vlastní argumentace) skutkové zjištění odvolacího soudu o obsahu námitky započtení ve vztahu k pohledávce dovolatelky na náhradu ušlého zisku, resp. zjištění odvolacího soud tom, že náhrada ušlého zisku nebyla žádnou z položek jejího kompenzačního úkonu. Skutkové závěry odvolacího soudu ovšem nepodléhají dovolacímu přezkumu a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1840/2021, uveřejněný pod č. 78/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
30. Namítala-li dovolatelka v této souvislosti překvapivost rozhodnutí odvolacího soudu, nevymezila tím žádnou otázku procesního práva, na níž by napadené rozhodnutí odvolacího soudu (z hlediska toho, o čem odvolací soud v tomto rozhodnutí rozhodoval, tedy z hlediska hmotněprávního posouzení existence či neexistence dluhu žalované vůči žalobkyni z bezdůvodného obohacení) po právní stránce záviselo, nýbrž tím vymezuje vadu řízení, tedy vadu v činnostech nebo opomenutích odvolacího soudu při provádění jednotlivých úkonů.
31. Námitka vady řízení ovšem sama o sobě přípustnost dovolání nezakládá, neboť vadami řízení se dovolací soud zabývá podle § 242 odst. 3 o. s. ř. pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3500/2019, uveřejněný pod č. 46/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1453/2014, ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4905/2014, či ze dne 20. 2. 2018, sp. zn. 32 Cdo 3295/2017).
K námitce pod bodem d)
32. Podstatou dovolacího důvodu pod bodem d) bylo, že soudy dospěly k nesprávnému závěru o tom, že neprovedou důkazy výslechem svědků E. Ch., M. R., M. A. a J. M. pro nadbytečnost. Dovolatelka rovněž namítala, že se soud prvního stupně nedotázal znalce na otázky navrhované žalovanou. Ačkoliv žalovaná tyto námitky formuluje jako otázku procesního práva, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, z obsahu dovolacích důvodů se podává, že žalovaná ve skutečnosti napadá úvahu odvolacího soudu (potažmo soudu prvního stupně) o dostatečnosti provedených důkazů pro učinění závěru o skutkovém stavu věci a také jeho úvahu týkající se hodnocení důkazů, popř. namítá vady řízení při provádění dokazování. Jak však uvedeno již shora, dovolací soud je skutkovými zjištěními odvolacího soudu vázán, a tudíž skutkové závěry odvolacího soudu dovolacímu přezkumu nepodléhají, a námitka vady řízení přípustnost dovolání sama o sobě založit nemůže.
K námitce pod bodem e)
33. Ani argumentace dovolatelky výše shrnutá pod bodem e) týkající se toho, že odvolací soud nesprávně posoudil její námitku, že žalobkyně uznala veškeré náklady žalované související s přípravou na provedení díla, nezaloží přípustnost dovolání. Veškeré námitky, které dovolatelka v tomto bodě dovolání vznáší, se týkají skutkového stavu věci. Dovolatelka rozporuje skutkové závěry, které soudy obou stupňů učinily z provedených důkazů. Zároveň z důkazů dovozuje odlišné závěry o skutkovém stavu; konkrétně namítá, že soudy měly z reakce na jednání dne 22. 2. 2011, kde žalobkyně poukázala na to, že žalovaná mohla s částkou 25 milionů Kč po celou dobu volně nakládat, dovodit, že žalobkyně tímto uznala veškeré vícenáklady. Dovolatelka tak svými námitkami konstruovala vlastní (v řízení neprokázané) skutkové závěry o tom, že žalobkyně žalovanou vyzvala, ať s penězi volně nakládá, či že v žalované vyvolala důvodné přesvědčení, že jí určité náklady budou uhrazeny.
34. K tomu dovolací soud opětovně připomíná, že mu nenáleží přezkum napadeného rozhodnutí po stránce skutkové, nýbrž pouze po stránce právní. S tím souvisí i závěr ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle kterého předestírá-li dovolatelka vlastní skutkové závěry, na nichž pak buduje své vlastní, od odvolacího soudu odlišné, právní posouzení, uplatňuje jiný než přípustný dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., podle nějž lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 22 Cdo 5039/2008, ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3349/2017, či ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. 23 Cdo 5859/2017).
35. Pokud dovolatelka zároveň v této souvislosti namítala, že se odvolací soud při řešení otázky výkladu právních úkonů odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nelze jí přisvědčit.
36. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vychází z názoru, že výsledek, k němuž odvolací soud dospěl na základě zjištěného skutkového stavu věci a za užití zákonných interpretačních pravidel při odstraňování pochybností o obsahu právního úkonu (o skutečné vůli stran jím projevené), není řešením otázky hmotného práva v intencích § 237 o. s. ř., jež by bylo možno porovnávat s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Od ustálené judikatury se však odvolací soud může odchýlit v postupu, jímž k takovému výsledku, tj. k závěru o obsahu právního úkonu, dospěl (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 192/2014, a ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 952/2014).
37. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vysvětlil, že § 266 odst. 1 obch. zák., podle něhož se projev vůle vykládá podle úmyslu jednající osoby, jestliže tento úmysl byl straně, které je projev vůle určen, znám nebo jí musel být znám, pro účely výkladu právních úkonů v obchodních závazkových vztazích pouze doplňuje, nikoliv nahrazuje ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák., v němž se stanoví, že právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Výklad projevu vůle tak ani v prostředí obchodních závazkových vztahů nemůže směřovat k výsledku, který by se zcela příčil jazykovému vyjádření tohoto projevu, nejde-li o zřejmé přeřeknutí či obdobnou chybu vzniklou zjevným nedopatřením (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2003, sp. zn. 29 Odo 108/2003, ze dne 14. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 104/2003, ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 33 Cdo 1367/2016, a ze dne 25. 9. 2007, sp. zn. 29 Odo 1335/2005).
38. Pokud tedy odvolací soud dovodil, že postoj žalobkyně, která sice neměla výhrady k nákladům, které žalovaná postupně na jednáních uplatňovala, ale sdělila, že je bude analyzovat, nelze považovat za projev uznání nákladů, nikterak se tím od výše uvedené rozhodovací praxe týkající se projevu vůle neodchýlil.
39. Nelze přehlédnout ani to, že v části otázky, kde dovolatelka tvrdila, že pokud by žalobkyně náklady neuznávala, nevyzývala by žalovanou, ať s penězi volně nakládá, vycházela dovolatelka z vlastního skutkového tvrzení, že žalobkyně žalovanou vyzvala k volnému nakládání s penězi. Ze skutkových zjištění soudů ovšem plyne pouze to, že žalobkyně na jednání dne 22. 2. 2011 poukázala na to, že žalovaná mohla s penězi volně nakládat, nejednalo se však o „vyzvání k nakládání s penězi“, jak tvrdila dovolatelka. K tomu viz opět shora citovanou judikaturu, podle níž předestírá-li dovolatelka vlastní skutkové závěry, na nichž pak buduje své vlastní, od odvolacího soudu odlišné, právní posouzení, uplatňuje jiný než přípustný dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.
K námitkám pod body f) a g)
40. Dovolací důvod výše shrnutý pod bodem f), kterým dovolatelka namítala, že se odvolací soud nevypořádal s její námitkou zneužití práva ze strany žalobkyně, a dovolací důvod pod bodem g) týkající se nedostatečnosti odůvodnění napadeného rozsudku spolu souvisejí, neboť prostřednictvím obou dovolatelka namítá, že se odvolací soud v odůvodnění nedostatečně vypořádal s její argumentací. Dovolatelka ovšem v této části dovolání neformuluje žádnou otázku hmotného či procesního práva, na jejímž řešení je napadené rozhodnutí založeno a jejíhož posouzení (přezkumu) se domáhá. Uvedenými námitkami dovolatelka nezpochybnila právní posouzení věci (tedy právní závěr odvolacího soudu o tom, že žalovaná má za žalobkyní dluh z bezdůvodného obohacení), nýbrž namítá vady řízení spočívající v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí pro nedostatek důvodů. Jak však uvedeno již shora, námitka vady řízení sama o sobě přípustnost dovolání nezakládá.
K námitkám pod body a) a c)
41. Nejvyšší soud – byv vázán závazným právním názorem Ústavního soudu – shledal dovolání přípustným pro řešení otázky, zda náklady na mzdy zaměstnanců marně vynaložené v důsledku porušení smluvní povinnosti mohou být skutečnou škodou pouze tehdy, byl-li mezi stranami smluvně sjednán závazek nepřetržité rezervace pracovníků pro realizaci sjednaného díla [k níž se vztahuje argumentace dovolatelky výše shrnutá pod bodem a)].
42. Takto formulovaná otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena.
43. Od právního posouzení výše uvedené otázky týkající se naplnění podmínek odpovědnosti za škodu (jejíž součástí je i ušlý zisk) se poté bude odvíjet rovněž posouzení dovolatelčiných námitek vztahujících se k posouzení vzniku jejího práva na náhradu ušlého zisku [výše shrnutých pod bodem c)].
IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
44. Dovolání není důvodné.
45. Vzhledem k tomu, že v projednávané věci se jednalo o posouzení nároku na náhradu škody vzniklé porušením smluvní povinnosti vyplývající ze smlouvy uzavřené přede dnem účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“), je třeba věc v souladu s § 3028 odst. 3 o. z. posoudit dle relevantních ustanovení zákona obč. zák. K tomu viz například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 25 Cdo 386/2018, či jeho usnesení ze dne 7. 8. 2024, sp. zn. 28 Cdo 572/2024.
46. Podle § 420 odst. 1 obč. zák. každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti.
47. Podle § 442 odst. 1 obč. zák. se hradí skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk).
Judikatura k předpokladům vzniku odpovědnosti za škodu
48. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi konstantně vychází z toho, že předpokladem (obecné) odpovědnosti za škodu podle ustanovení § 420 odst. 1 obč. zák. je 1) porušení právní povinnosti, 2) existence škody a 3) příčinná souvislost mezi porušením právní povinnosti škůdce a vznikem škody (tzv. kauzální nexus). Zavinění se předpokládá, avšak za podmínek ustanovení § 420 odst. 3 obč. zák. se škůdce může odpovědnosti zprostit. Porušením právní povinnosti je míněn objektivně vzniklý rozpor mezi tím, jak žalovaný skutečně jednal (případně opomenul jednat), a tím, jak jednat měl, aby dostál povinnosti ukládané mu právním předpisem či jinou právní skutečností (viz například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1106/2003, dále rozsudek ze dne 29. 5. 2013,
sp. zn. 25 Cdo 3879/2012, nebo usnesení ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2745/2017).
49. Judikatura vykládá existenci škody jako jedné z podmínek vzniku odpovědnosti za škodu tak, že škodou zákon míní újmu, která nastala (projevuje se) v majetkové sféře poškozeného a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi, a je tedy napravitelná poskytnutím majetkového plnění, především penězi. Za skutečnou škodu je nutno považovat takovou újmu, která znamená zmenšení majetkového stavu poškozeného oproti stavu před škodnou událostí a která představuje majetkové hodnoty, jež je nutno vynaložit k uvedení do předešlého stavu. Majetkový stav, který je zde východiskem ke zjištění existence škody a k vyčíslení její výše, je tvořen především souhrnem hmotných předmětů (věcí) o určité hodnotě vyjádřené v penězích a jiných hodnot či práv, jsou-li penězi ocenitelné; oproti tomu pasiva se do hodnoty majetkového stavu promítají negativně. Ke zmenšení majetkového stavu dochází tím, že se zmenší hodnota jeho aktiv takovým způsobem, že jeho celkové vyjádření v penězích se oproti předchozímu stavu sníží. Z toho je zřejmé, že porovnání hodnot majetkového stavu pro účely náhrady škody je možné pouze převodem na peníze, které plní úlohu všeobecného ekvivalentu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2001, sp. zn. 25 Cdo 38/2000, či rozsudek ze dne 28. 7. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1409/2021).
50. Otázkou příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním a škodou se Nejvyšší soud zabýval v řadě svých rozhodnutí. Především dovodil, že o vztah příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti (resp. právně relevantní škodnou událostí) jde v situacích, vznikla-li škoda následkem porušení povinnosti, což znamená, že toto porušení (resp. právně relevantní škodná událost) a škoda jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku. Současně však odpovědnost nelze neomezeně činit závislou na takto široce chápané kauzalitě, neboť by to mohlo vést k zákonu neodpovídajícímu a ve společenských poměrech neúnosnému ukládání povinnosti nahradit škodu. K problematice posuzování právně relevantních příčin vzniku škody pak Nejvyšší soud formuloval své závěry například v rozsudcích ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 25 Cdo 3585/2007, ze dne 3. 2. 2015, sp. zn. 25 Cdo 1222/2012, ze dne 15. 8. 2017, sp. zn. 25 Cdo 3285/2015, ze dne 5. 9. 2019, sp. zn. 25 Cdo 83/2019, usnesení ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 25 Cdo 2999/2018, popřípadě srov. též nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2007, sp. zn. I. ÚS 312/05.
Judikatura k posuzování marně vynaložených nákladů jako skutečné škody
51. Nejvyšší soud se ve své dosavadní rozhodovací praxi otázkou týkající se toho, zda (a za jakých okolností) mohou marně vynaložené náklady představovat skutečnou škodu a za jakých okolností je taková škoda v příčinné souvislosti s porušením povinnosti škůdce, již v některých souvislostech zabýval.
52. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1807/2001, dospěl k závěru, že marně vynaložené mzdové náklady na zaměstnance mohou představovat škodu. Předpokladem vzniku takové škody ovšem je, že tyto náklady byly skutečně vynaloženy zbytečně, tj. že zmínění zaměstnanci nemohli vykonávat činnost, ke které byli zaměstnáni, případně nevykonávali ani jinou pracovní činnost ve prospěch svého zaměstnavatele, ačkoliv jim byla mzda zaplacena.
53. Obdobně v rozsudku ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. 25 Cdo 1233/2006, považoval Nejvyšší soud za skutečnou škodu vedle nezbytných výdajů na mzdy zaměstnanců, kteří nemohli ve prospěch poškozeného vykonávat pracovní činnost, i náklady související s vytápěním budovy, kterou poškozený nemohl z důvodu průtahů v kolaudačním řízení využívat.
54. Podobně k marně vynaloženým nákladům jakožto ke skutečné škodě Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 27. 6. 2006, sp. zn. 25 Cdo 453/2005, přistupoval k poplatkům zaplaceným za patentové řízení v cizině a k dalším souvisejícím nákladům s patentovým řízením v situaci, kdy k přihlášení patentu nedošlo v důsledku nečinnosti škůdce.
55. Nejvyšší soud dále v rozsudku ze dne 10. 4. 2025, sp. zn. 25 Cdo 600/2024, uvedl (byť v kontextu právní úpravy účinné od 1. 1. 2014, ovšem tato východiska jsou použitelná obdobně i v poměrech právní úpravy účinné do 31. 12. 2013), že odborná literatura dospívá k závěru, že skutečnou škodou mohou být i tzv. marně vynaložené náklady, tedy náklady, které by poškozený tak jako tak vynaložil, ale právě v důsledku škodní události nemohl určitých majetkových práv, na které byly náklady vynaloženy, užívat [srov. Elischer, D. a kol. Náhrada majetkové a nemajetkové újmy podle občanského zákoníku, zákoníku práce, v oblasti průmyslového vlastnictví a podle autorského zákona. Praha: Leges, 2020, s. 141; Švestka, J., Dvořák, J, Fiala, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek V. Praha: Wolters Kluwer, 2014, komentář k § 2952 (dostupný v systému ASPI)].
56. Na obdobném východisku jsou postaveny rovněž závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2623/2005, uveřejněném pod č. 71/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle něhož v důsledku porušení právní povinnosti žalované (nezaplacení kupní ceny) se náklady žalobkyně vynaložené na zaplacení daně z převodu nemovitostí – jako plnění zákonné povinnosti – staly náklady vynaloženými zbytečně (aniž se dostavil s nimi očekávaný výsledek – prodej a zaplacení kupní ceny za převod nemovitostí), a jsou tudíž její ztrátou, tj. skutečnou škodou, která je v příčinné souvislosti s porušením právní (smluvní) povinnosti žalovanou.
57. Obdobně lze odkázat také na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2011, sp. zn. 25 Cdo 5186/2008, v němž jako skutečnou škodu posuzoval vynaložené náklady žalobce spočívající v platbách daně z nemovitosti vlastníkem zapsaným v katastru nemovitostí, jež se staly marně vynaloženými v důsledku neplatnosti převodu vlastnického práva k této nemovitosti způsobené porušením práva žalovanou.
58. Obdobně viz také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2016, sp. zn. 25 Cdo 1409/2015, uveřejněný pod č. 124/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, týkající se marně vynaložených nákladů uchazeče na účast ve veřejné soutěži v případě, že zadávací řízení bylo předčasně zrušeno v důsledku pochybení zadavatele při zpracování zadávací dokumentace.
Řešení dovolací otázky
59. Z výše shrnuté judikatury vyplývá, že vynaložené náklady mohou představovat skutečnou škodu za předpokladu splnění dalších obecných předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu, tedy za předpokladu, že v řízení bylo prokázáno, že náklady byly vynaloženy zbytečně v důsledku protiprávního jednání škůdce. Z citovaných závěrů judikatury Nejvyššího soudu tak nelze učinit jiný zobecnitelný závěr pro posuzování otázky marně vynaložených nákladů jako skutečné škody než ten, že je třeba vycházet ze zákonných předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu a posuzovat jejich naplnění vzhledem ke konkrétním okolnostem dané věci.
60. Shora citovaná výkladová východiska je třeba aplikovat i na otázku, kterou se má Nejvyšší soud zabývat v nyní projednávaném případě, a to, zda náklady na mzdy zaměstnanců marně vynaložené v důsledku porušení smluvní povinnosti mohou být skutečnou škodou pouze tehdy, byl-li mezi stranami smluvně sjednán závazek nepřetržité rezervace pracovníků pro realizaci sjednaného díla. Z těchto výkladových východisek potom plyne, že marně vynaložené náklady lze považovat za skutečnou škodu toliko v případě naplnění zákonných předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu, jimiž jsou porušení povinnosti škůdcem, vznik skutečné škody a příčinná souvislost mezi těmito dvěma předpoklady (a ve smyslu § 420 odst. 3 obč. zák. též presumované zavinění škůdce). Nad rámec uvedených předpokladů žádná další podmínka pro vznik odpovědnosti za škodu v případě marně vynaložených nákladů z právní úpravy nevyplývá.
61. Dovolací otázku je proto třeba zodpovědět tak, že náklady na mzdy zaměstnanců marně vynaložené v důsledku porušení smluvní povinnosti druhé strany mohou být skutečnou škodou za předpokladu naplnění podmínek vzniku odpovědnosti za škodu, a nikoli pouze tehdy, byl-li mezi stranami smluvně sjednán závazek nepřetržité rezervace pracovníků pro realizaci sjednaného díla.
Posouzení v poměrech projednávané věci
62. Při promítnutí výše uvedeného do poměrů projednávané věci je třeba dospět k závěru, že odvolací soud při řešení výše uvedené právní otázky nepochybil, neboť z jeho rozhodnutí nevyplývá, že by svůj závěr o tom, že nebyly naplněny předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu, postavil výlučně na tom, že si strany nesjednaly (resp. že žalovaná nepřevzala) závazek nepřetržité rezervace pracovníků a že by v důsledku absence takového ujednání mezi stranami nemohly marně vynaložené mzdové náklady žalované vzniknout a představovat tak skutečnou škodu, jež by byla v příčinné souvislosti s porušením smluvní povinnosti žalobkyně. Soudy naopak vedly rozsáhlé dokazování ohledně toho, zda si žalovaná pro plnění předmětné smlouvy o dílo skutečně (právě pro tento účel) některé své zaměstnance vyhradila, v důsledku čehož by tak (zbytečně) vynakládala mzdové náklady těchto zaměstnanců právě na splnění předmětného díla. Podle skutkových zjištění soudů (jimiž je dovolací soud vázán, srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.) však nebylo v řízení zjištěno, že by k takové „blokaci“ zaměstnanců na straně žalované skutečně došlo, ať už by se tak stalo za účelem plnění některé zvlášť sjednané povinnosti žalované, nebo pro účely splnění povinnosti provést sjednané dílo. Naopak bylo v řízení zjištěno, že tzv. zařazením zaměstnanců do projektu JHR byla žalovanou vůči žalobkyni pouze deklarována jejich připravenost na plnění díla. Tito zaměstnanci tím však nebyli vyloučeni z možnosti vykonávat jinou činnost pro žalovanou, což také činili (jak plyne ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, s nimiž se odvolací soud ztotožnil).
63. Z výše uvedeného tedy vyplývá, že v řízení před soudy obou stupňů nebylo zjištěno, že by žalovaná vynakládala mzdové prostředky na některé své zaměstnance právě za účelem plnění povinnosti provést předmětné dílo a že by tak žalované skutečně vznikla škoda, jež by byla v příčinné souvislosti s prodlením žalobkyně dodat včas projektovou dokumentaci díla. Na tento závěr soudů pak nemělo vliv samo zjištění, že si strany nesjednaly převzetí nepřetržitého závazku rezervace pracovních sil. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí totiž nevyplývá, že by odvolací soud dospěl k závěru, že žalované mohla vzniknout škoda pouze (a jedině) za předpokladu smluvního ujednání závazku nepřetržité rezervace pracovníků, což plyne i z toho, že soudy nadále prováděly dokazování k okolnosti, zda „zařazení“ zaměstnanců žalované pro práci na projektu JHR bránilo těmto pracovníkům vykonávat jinou činnost pro žalovanou, resp. zda takovou jinou činnost skutečně vykonávali.
64. K dovolatelčiným námitkám týkajícím se skutkových zjištění soudů obou stupňů a k jejím odkazům na konkrétní důkazy, z nichž v dovolání dovozovala, že v řízení prokázala, že zaměstnanci nemohli při zařazení do projektu vykonávat pro žalovanou jinou činnost (a žalovaná tak hradila jejich mzdové náklady právě pro účely provedení sjednaného díla), dovolací soud opět připomíná, že je vázán skutkovým stavem zjištěným v řízení před soudy obou stupňů a nenáleží mu přezkum napadeného rozhodnutí po stránce skutkové, nýbrž pouze po stránce právní (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř., podle něhož je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci). Předestírá-li tedy dovolatelka vlastní skutkové závěry, na nichž pak buduje své vlastní, od odvolacího soudu odlišné, právní posouzení, uplatňuje jiný než přípustný dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., podle nějž lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 22 Cdo 5039/2008, ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3349/2017, či ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. 23 Cdo 5859/2017).
65. Pro úplnost lze uvést, že v řízení nebyl ze strany žalované tvrzen (a v řízení tudíž ani zjištěn) vznik některých jiných eventuálních (skutkově odlišných) škod (a zápočet pohledávky na jejich náhradu), jež by mohly spočívat kupříkladu ve vynaložení (zvýšených) nákladů žalované na „přesun“ jejích zaměstnanců z jiných činností na plnění předmětného díla po odpadnutí prodlení žalobkyně. Proto se soudy takovými (eventuálními) škodami v řízení nezabývaly (zabývat nemusely) a ani v dovolacím řízení žalovaná v tomto směru neformulovala žádnou právní otázku. Obdobně pak žalovaná v dovolání nevymezila žádnou otázku týkající se eventuální další (skutkově odlišné) škody spočívající v případných marně vynaložených nákladech na přípravu či studium zakázky či proškolení zaměstnanců. Přehlédnout rovněž nelze, že v rozsahu (ve výši obvyklé ceny díla 13 807 597 Kč), v jakém žalovaná dílo skutečně provedla (na což žalovaná vynaložila mzdové a jiné náklady i v období prodlení žalobkyně) a v němž se tak žalobkyně na úkor žalované obohatila, bylo žalované soudy vyhověno a žaloba byla proto v tomto rozsahu (s přihlédnutím k částečnému zpětvzetí žaloby) zamítnuta.
K námitce pod bodem c)
66. Vzhledem k tomu, že závěr odvolacího soudu o tom, že nebyly naplněny podmínky vzniku (základu) odpovědnosti žalobkyně za škodu, je správný, pozbývá relevance zabývat se dalšími námitkami dovolatelky [výše shrnutými pod bodem c)] ohledně prokazování výše ušlého zisku vycházejícího z (v řízení neprokázaného) tvrzení dovolatelky, že zaměstnanci zařazení do předmětného projektu nemohli vykonávat pro dovolatelku jinou činnost.
Posouzení vad řízení
67. Podle § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud se proto v nyní projednávané věci zabýval i existencí vad řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
68. Namítala-li dovolatelka v souvislosti s námitkou pod bodem b) vadu řízení spočívající v tzv. překvapivosti napadeného rozsudku odvolacího soudu ve vztahu ke způsobu, jakým odvolací soud dospěl ke zjištění, že žalovaná neučinila součástí svého započtení pohledávku na náhradu ušlého zisku (vzniklého v důsledku „blokace“ svých zaměstnanců), nejedná se o vadu řízení, jež by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Jak plyne ze shora uvedeného, v řízení nebyl zjištěn ani základ odpovědnosti žalobkyně za takto dovolatelkou tvrzený ušlý zisk, a tudíž ani závěr odvolacího soudu o způsobu zápočtu pohledávky na jeho náhradu se nemohl, včetně procesního postupu, jakým k takovému závěru odvolací soud dospěl, nikterak projevit na celkové správnosti napadeného rozsudku.
69. Řízení netrpí ani vadou spočívající v nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku pro nedostatek důvodů, kterou dovolatelka spatřovala v souvislosti se svými námitkami pod bodem f) a g).
70. Otázka, za jakých okolností je možno považovat rozhodnutí za nepřezkoumatelné, byla v rozhodovací praxi dovolacího soudu opakovaně posouzena. Měřítkem toho, zda je či není rozhodnutí soudu přezkoumatelné, je především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě využít opravných prostředků proti tomuto rozhodnutí. I když rozhodnutí soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nejsou podle obsahu uplatněného opravného prostředku na újmu práv účastníků řízení. Rozhodnutí soudu je nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů tehdy, když vůči němu nemůže účastník, který s rozhodnutím nesouhlasí, náležitě formulovat důvody opravného prostředku, a ani soud rozhodující o tomto opravném prostředku nemá náležité podmínky pro zaujetí názoru na věc. Nelze pokládat za nepřezkoumatelné takové rozhodnutí, u něhož je všem účastníkům nepochybné, jak a proč bylo rozhodnuto (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
71. Z obsahu dovolacích důvodů formulovaných dovolatelkou vyplývá, že jí bylo zřejmé, na základě jakých důvodů odvolací neshledal důvodnou její obranu spočívající v započtení její pohledávky na náhradu škody způsobené porušením povinnosti žalobkyně, když ostatně k nesprávnosti těchto důvodů uvedla ve svém dovolání podrobnou argumentaci.
72. K námitce dovolatelky, že soud nedostatečným odůvodněním zasáhl do jejího práva na spravedlivý proces, dovolací soud připomíná (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sen. zn. 29 NSČR 7/2014, uveřejněné pod č. 76/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), že z ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. [které upravuje náležitosti odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku a přiměřeně se prosazuje i pro odůvodnění rozhodnutí vydaných odvolacím soudem (§ 211 o. s. ř.)] ani z práva na spravedlivý proces nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení. Jak opakovaně vysvětlil Ústavní soud, není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09).
73. Stejně tak k dovolatelčině námitce, že odvolací soud převzal argumentaci soudu prvního stupně, dovolací soud připomíná, že odvolací soud může v odůvodnění svého rozhodnutí odkázat na rozhodnutí soudu prvního stupně jako na věcně správné, jestliže je odůvodněno natolik, že k uvedené argumentaci není potřeba v rozhodnutí odvolacího soudu nic dalšího uvádět (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1353/2016, či ze dne 28. 2. 2019, sp. zn. 27 Cdo 1052/2018, a obdobně pak srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 33 Odo 428/2003, a ze dne 17. 10. 2008, sp. zn. 22 Cdo 2437/2008).
74. Ani v souvislosti s námitkou formulovanou dovolatelkou pod bodem d) týkající se způsobu provádění důkazů k tvrzením dovolatelky vztahujícím se k okolnostem jednání účastnic o předmětné smlouvě, o výsledku těchto jednání a rovněž o následných jednáních mezi účastnicemi ohledně dodání projektové dokumentace a zapojení zaměstnanců do projektu neshledal dovolací soud existenci vad řízení, jež by měly na následek nesprávnost rozhodnutí ve věci, neboť tato skutková zjištění soudy učinily v řízení na základě řádně provedeného dokazování. Skutkové závěry soudů v sobě neobsahují ani žádný extrémní nesoulad ve vztahu k provedeným důkazům, resp. není zde nesoulad ani mezi právními závěry odvolacího soudu a jeho skutkovými zjištěními, neboť právní posouzení věci odvolacím soudem se v tomto ohledu odvíjí od výsledku hodnocení provedených (a v rozsudku odvolacího soudu popsaných) důkazů a nejedná se tak o projev svévole či excesu na poli dokazování a právního posouzení věci, jímž by mohlo být porušeno právo dovolatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
75. V projednávané věci zjišťování skutkového stavu netrpí ani vadou tzv. opomenutého důkazu, když podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího i Ústavního soudu není soud povinen provést všechny důkazy navržené účastníky řízení. O tzv. opomenutý důkaz jde jen tehdy, jestliže soud o navržených důkazech nerozhodne, případně nevyloží, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Současně však platí, že nikoliv každé opomenutí důkazu nutně automaticky vede k porušení práva na spravedlivý proces, neboť v praxi se lze setkat s takovými důkazními návrhy účastníků řízení, které nemají k projednávané věci žádnou relevanci, nemohou vést k objasnění skutečností a otázek podstatných pro dané řízení, respektive mohou být dokonce i výrazem „zdržovací“ taktiky (k tomu srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2019, sp. zn. 29 Cdo 3900/2019, nebo ze dne 26. 11. 2020, sp. zn. 29 Cdo 789/2020, či nález Ústavního soudu ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1738/16). Soud prvního stupně, s jehož rozhodnutím se odvolací soud ztotožnil, přitom ve svém rozhodnutí v projednávané věci srozumitelně vyložil, z jakého důvodu neprovedl další důkazy (srov. bod 42 rozsudku soudu prvního stupně).
76. Dovolací soud v řízení neshledal ani jiné vady řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
V. Závěr
77. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je při řešení předložené otázky hmotného práva, pro níž je dovolání přípustné, ze shora uvedených důvodů správné a dovolání tedy není důvodné. Nejvyšší soud je proto v souladu s § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.
78. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ve smyslu § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a 2, § 142 odst. 1 a § 151 odst. 1 a 2 o. s. ř. tím, že procesně úspěšné žalobkyni v dovolacím řízení nevznikly žádné náklady, neboť se k dovolání nevyjádřila.
Autor: -mha-