// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 11.05.2026

Neúčinné právní jednání dlužníka ve prospěch osoby blízké

I. O neúčinné právní jednání dlužníka ve smyslu § 590 odst. 1 písm. c) o. z. nejde, šlo-li o tzv. ekvivalentní právní jednání, tedy jestliže druhá strana poskytla dlužníku za majetek převedený odporovaným právním jednáním skutečně (reálně) jeho obvyklou cenu nebo mu za něj jinak poskytla přiměřenou (rovnocennou) náhradu a (současně) právním jednáním dlužníka provedená změna skladby dlužníkova majetku nevedla ke ztížení uspokojení věřitelovy vykonatelné pohledávky.

II. Pro posouzení, zda kupní smlouva, kterou dlužník převede na osobu sobě blízkou ideální podíl na svých nemovitostech, je ekvivalentním právním jednáním, je určující okamžik, kdy se kupní smlouva stane účinnou.

III. To, jak dlužník následně naložil s obvyklou cenou nebo jinou přiměřenou (rovnocennou) náhradou, kterou obdržel od druhé strany za majetek převedený odporovaným právním jednáním, zásadně nemá význam pro posouzení neúčinnosti odporovaného právního jednání ve smyslu § 590 odst. 1 písm. c) o. z.

Výjimku z této zásady představuje jen situace, kdy druhá strana právního jednání „znala“ nebo „musela znát“ navíc i úmysl dlužníka použít obvyklou cenu nebo jinou přiměřenou (rovnocennou) náhradu, kterou od ní měl obdržet za majetek převedený odporovaným právním jednáním, způsobem, který ztíží nebo znemožní uspokojení věřitelovy vykonatelné pohledávky. Znalost takového (dalšího) úmyslu dlužníka však nezakládá vyvratitelná domněnka „existence a znalosti“ úmyslu dlužníka zkrátit své věřitele (cum animo fraudandi) promítnutá v § 590 odst. 1 písm. c) o. z.

To, že druhá strana právního jednání v době, kdy je dlužník činil, „znala“ nebo „musela znát“ i úmysl dlužníka naložit s reálným ekvivalentním plněním, které mu poskytuje, tak že ztíží nebo znemožní uspokojení jeho vykonatelné pohledávky, tvrdí a prokazuje věřitel, který podal odpůrčí žalobu.

IV. Jen proto, že dlužník za majetek převedený odporovaným právním jednáním obdrží reálné (skutečné) protiplnění v podobě obvyklé ceny nebo jiné přiměřené (rovnocenné) náhrady v penězích (typicky v hotovosti nebo převodem na příslušný účet u peněžního ústavu), nejde o změnu skladby dlužníkova majetku vedoucí ke ztížení uspokojení věřitelovy vykonatelné pohledávky.

V. Plní-li druhá strana právního jednání podle pokynu dlužníka svůj dluh vůči němu tím, že dlužnou částku poukáže na splnění dluhu věřiteli dlužníka, jde ve vazbě na zkoumání ekvivalentnosti právního jednání pro účely posouzení jeho neúčinnosti podle § 589 a § 590 o. z. o plnění reálné (skutečné). To platí i tehdy, plní-li druhá strana věřiteli společný solidární dluh svůj a dlužníkův vědomě, po dohodě s dlužníkem, nad rámec svého vnitřního podílu na tomto dluhu.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 666/2024, ze dne 27. 3. 2026

vytisknout článek

Spisová značka: 29 Cdo 666/2024 | ECLI: ECLI:CZ:NS:2026:29.CDO.666.2024.1

Dotčené předpisy:
§ 589 o. z.
§ 590 odst. 1 o. z.
§ 511 obč. zák. ve znění účinném do 31. 12. 2013

Kategorie: právní jednání; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:

(…)

III. Přípustnost dovolání

30. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.

31. Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností podaného dovolání, maje na zřeteli, že dovolání směřující v dané věci (poměřováno obsahem dovolání) proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř., přičemž pro ně neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř. Dovolání pak shledal přípustným pro řešení otázky, co je zkracujícím právním jednáním dlužníka (zčásti dovolacím soudem neřešené) a pro řešení otázky (dovolací argumentací rovněž otevřené), zda šlo o ekvivalentní právní jednání, zodpovězené v rozporu s dále označenou judikaturou Nejvyššího soudu.

IV. Důvodnost dovolání

(…)

35. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná následující ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, a občanského soudního řádu:

§ 589 (o. z.)

(…)

§ 590 (o. z.)

(1) Věřitel se může dovolat neúčinnosti právního jednání,

a/ které dlužník učinil v posledních pěti letech v úmyslu zkrátit své věřitele, byl-li takový úmysl druhé straně znám,

b/ kterým dlužník v posledních dvou letech zkrátil své věřitele, musel-li být druhé straně znám dlužníkův úmysl věřitele zkrátit, nebo

c/ kterým byl věřitel zkrácen a k němuž v posledních dvou letech došlo mezi dlužníkem a osobou jemu blízkou nebo které dlužník učinil ve prospěch takové osoby, ledaže druhé straně v době, kdy se právní jednání stalo, dlužníkův úmysl zkrátit věřitele znám nebyl a ani znám být nemusel.

(2) Věřitel se může dovolat neúčinnosti kupní nebo směnné smlouvy uzavřené v posledním roce, musela-li druhá strana poznat v dlužníkově jednání mrhání majetkem, kterým je dlužníkův věřitel zkracován.

§ 511 (obč. zák.)

(…)

§ 127 (o. s. ř.)

(…)

36. Ve výše uvedené podobě, pro věc rozhodné, platí § 589 a § 590 o. z. beze změny od 1. ledna 2014. Ustanovení § 511 obč. zák. platilo beze změny od uzavření úvěrové smlouvy (24. srpna 2012) do 1. ledna 2014, kdy byl zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, zrušen zákonem č. 89/2012 Sb., občanským zákoníkem. Citovaný § 127 o. s. ř. platil beze změny od zahájení sporu do vydání napadeného rozhodnutí.

37. Ve shora ustaveném právním rámci činí Nejvyšší soud k dovoláním otevřeným právním otázkám následující právní závěry:

1) Ke zkracujícímu právnímu jednání dlužníka

38. Úvodem Nejvyšší soud pokládá za nezbytné pojmenovat pro účely následného zkoumání zkracujícího právního jednání dlužníka předpoklady, za kterých podaná odpůrčí žaloba může být (obecně vzato) úspěšná. Podle obsahu žaloby kvalifikoval dovolatel tvrzení (skutečnosti), z nichž usuzoval na neúčinnost kupní smlouvy, tak, že naplňují (všechny) skutkové podstaty uvedené v § 590 odst. 1 o. z., dodávaje tamtéž, že přinejmenším jde o neúčinnost podle § 590 odst. 1 písm. c/ o. z. Závěr, že šlo neúčinné právní jednání, pak okresní soud přijal právě na základě § 590 odst. 1 písm. c/ o. z. (a odvolací přezkum se soustředil k prověření správnosti rozhodnutí okresního soudu v dotčeném směru).
39. Skutkovým podstatám neúčinnosti právních jednání dlužníka vymezeným v § 590 o. z. je společné, že ve smyslu § 589 a § 594 o. z.:

[1] Žalobce (věřitel) má vůči dlužníku vykonatelnou pohledávku (§ 589 o. z.).

[2] Právní jednání dlužníka „zkracuje“ uspokojení této vykonatelné pohledávky (§ 589 o. z.).

[3] Žalovaným je osoba, která s dlužníkem právně jednala, nebo osoba, která z právního jednání dlužníka přímo nabyla prospěch, nebo dědic této osoby anebo ten, kdo nabyl jmění při přeměně právnické osoby jako její právní nástupce (případně, za podmínek § 594 odst. 2 o. z., „jiný“ právní nástupce takové osoby) [§ 594 o. z.].

Srov. k tomu v judikatuře např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. prosince 2018, sp. zn. 21 Cdo 2332/2018, uveřejněný pod číslem 127/2019 Sb. rozh. obč., nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2023, sp. zn. 29 Cdo 1772/2023, uveřejněný pod číslem 46/2024 Sb. rozh. obč.

40. Má-li jít o neúčinnost právního jednání podle § 590 odst. 1 písm. c/ o. z., pak musí být dále splněn i tento předpoklad:

[4] Odporuje se právnímu jednání, které dlužník učinil v posledních 2 letech před podáním odpůrčí žaloby a k němuž (současně) došlo mezi dlužníkem a osobou jemu blízkou, nebo které dlužník učinil ve prospěch takové osoby.

41. To, že má jít (jde) o právní jednání „kterým byl věřitel zkrácen“ (§ 590 odst. 1 písm. c/ o. z.), plyne již z § 589 o. z. (předpoklad č. 2).

42. Ve sporu o určení neúčinnosti právního jednání dlužníka ve smyslu § 590 odst. 1 písm. c/ o. z. nese žalobce břemeno tvrzení (a důkazní břemeno) ohledně všech shora popsaných předpokladů (předpokladů č. 1 až 4). Prokáže-li žalobce i to, že šlo o právní jednání, které dlužník učinil v posledních 2 letech před podáním odpůrčí žaloby a k němuž (současně) došlo mezi dlužníkem a osobou jemu blízkou, nebo které dlužník učinil ve prospěch takové osoby, pak žalovaný nese břemeno tvrzení (a důkazní břemeno) ohledně skutečnosti, že „druhé straně v době, kdy se právní jednání stalo, dlužníkův úmysl zkrátit věřitele znám nebyl a ani znám být nemusel“ (§ 590 odst. 1 písm. c/ o. z.). Jakkoli se tedy § 590 odst. 1 písm. c/ o. z. výslovně nezmiňuje (oproti skutkové podstatě formulované v § 590 odst. 1 písm. a/ o. z.) o tom, že dlužník činil právní jednání v úmyslu zkrátit své věřitele (cum animo fraudandi), ze způsobu, jakým je nastavena možnost obrany žalovaného, je zřejmé, že i v tomto případě se předpokládá, že šlo o jednání vedené takovým úmyslem dlužníka (alespoň ve formě úmyslu nepřímého). Žalobce splnění tohoto předpokladu prokazovat nemusí (právě proto ne, že šlo o právní jednání, k němuž došlo mezi dlužníkem a osobou blízkou, nebo o právní jednání, které dlužník činil ve prospěch osoby blízké). Obrana žalovaného se tedy může týkat nejen prokázání toho, že dlužníkův úmysl zkrátit věřitele mu nebyl znám a ani znám být nemusel; proti uplatněnému odpůrčímu nároku se ubrání již tehdy, prokáže-li, že dlužník v úmyslu zkrátit své věřitele (cum animo fraudandi) nejednal (úmysl, který není, žalovaný znát nemůže ani jej znát nemusí). Srov. k tomu i odstavec 65 a násl. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2024, sen. zn. 29 ICdo 157/2023, uveřejněného pod číslem 46/2025 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 46/2025“).

43. Požadavek, aby šlo o právní jednání dlužníka, které „zkracuje“ uspokojení vykonatelné pohledávky věřitele (§ 589 o. z.), potažmo o právní jednání „kterým byl věřitel zkrácen“ (§ 590 odst. 1 písm. c/ o. z.) [předpoklad č. 2], se upíná k problematice rozebrané v ustálené judikatuře Nejvyššího soudu již při výkladu obecné odpůrčí žaloby podle právní úpravy platné do 31. prosince 2013 (podle § 42a obč. zák.).

44. V R 30/2009 (na něž poukazoval dovolatel) Nejvyšší soud při výkladu § 42a obč. zák. uzavřel, že o zkracující právní úkon ve smyslu § 42a obč. zák. nejde tehdy, obdržel-li dlužník za převedené věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty od nabyvatele skutečně (reálně) jejich obvyklou cenu nebo mu za ně byla jinak poskytnuta přiměřená (rovnocenná) náhrada. I když má dlužník dluhy, nenastalo v důsledku tzv. ekvivalentního právního úkonu zmenšení dlužníkova majetku a k uspokojení věřitelovy pohledávky může sloužit dlužníkův majetek (i když změnil podobu svých aktiv) ve stejné hodnotě (ceně), jako kdyby k těmto právním úkonům nedošlo. Rozhodným okamžikem pro posouzení ekvivalentnosti převodu dlužníkových věcí, práv nebo jiných majetkových hodnot je jeho účinnost; u nemovitostí zapisovaných do katastru nemovitostí je jím den, k němuž nastaly účinky vkladu práva do katastru nemovitostí. V rozsudku ze dne 24. listopadu 2015, sp. zn. 21 Cdo 4806/2014, uveřejněném pod číslem 80/2016 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 80/2016“), pak Nejvyšší soud zopakoval závěr, podle nějž obdržel-li dlužník za převedené věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty od nabyvatele skutečně (reálně) jejich obvyklou cenu nebo mu za ně byla jinak poskytnuta přiměřená (rovnocenná) náhrada, nejde o zkracující právní úkon ve smyslu ustanovení § 42a obč. zák. K tomu tamtéž výslovně dodal, že:

„Okolnost, jak dlužník naložil s cenou nebo náhradou, které obdržel od nabyvatele převedené věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty na základě ekvivalentního právního úkonu (zda cenu nebo náhradu za převedené věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty použil k uspokojení pohledávky věřitele), není pro posouzení podmínek odporovatelnosti tohoto právního úkonu významná. Jestliže by dlužník cenu (náhradu) za převedené věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty použil k jinému účelu než k uspokojení pohledávky věřitele, nedošlo by ke zkrácení věřitelovy pohledávky v důsledku právního úkonu, na jehož základě tuto cenu (náhradu) obdržel, nýbrž v důsledku následného jednání dlužníka, které nabyvatel převedené věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty, jenž za ně dlužníkovi skutečně (reálně) zaplatil obvyklou cenu nebo mu za ně poskytl jinou přiměřenou (rovnocennou) náhradu, zpravidla nemůže nijak ovlivnit, a za které proto ani nemůže nést následky v podobě neúčinnosti právního úkonu učiněného mezi ním a dlužníkem vůči věřiteli.“

(Ústavní stížnost podanou proti tomuto rozsudku odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 15. dubna 2016, sp. zn. II.ÚS 426/16, dostupným na webových stránkách Ústavního soudu.)

45. V poměrech dříve platné úpadkové úpravy odpůrčího práva [dle zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007 (dále též jen „ZKV“)] byla možnost odporovat právním úkonům dlužníka (pozdějšího úpadce) navázána v § 16 odst. 1 ZKV na podmínky stanovené v § 42a obč. zák., takže zkoumání ekvivalentnosti právních úkonů dlužníka rovněž vycházelo ze závěrů R 30/2009; srov. k tomu např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněného pod číslem 100/2013 Sb. rozh. obč. V právní úpravě odpůrčích nároků podle aktuální úpadkové úpravy [podle zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona)] se promítlo (s účinností od 1. ledna 2008) zkoumání ekvivalentnosti právních úkonů (do 31. prosince 2013), potažmo zkoumání ekvivalentnosti právních jednání (od 1. ledna 2014) do výkladu úmyslně zkracujících právních úkonů (právních jednání) dlužníka podle § 242 insolvenčního zákona (srov. např. odstavec 76 odůvodnění R 46/2025).

46. Již proto, že takto pojatá koncepce vycházela z toho, že okamžikem rozhodným pro posouzení ekvivalentnosti převodu dlužníkových věcí, práv nebo jiných majetkových hodnot je jeho účinnost (srov. opět již R 30/2009), se pro účely určení neúčinnosti označeného právního úkonu (právního jednání) nezohledňovalo, jak dlužník případně dále naložil s obvyklou cenou nebo s poskytnutou přiměřenou (rovnocennou) náhradou, kterou za převáděný majetek skutečně (reálně) obdržel (srov. i R 80/2016). Přitom právě na pozdější okamžik (než je okamžik účinnosti převodu majetku podle odporovaného právního jednání) argumentačně cílí dovolatel poukazem na možnost ,,zašantročení“ majetku získaného dlužníkem na základě ekvivalentního právního jednání.

47. Ve vazbě na výklad § 42 obč. zák. lze v literatuře poukázat co do argumentace ve prospěch shora označené ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu např. na článek Knapp, V.: „Odporovatelnost“, uveřejněný v časopise Právo a zákonnost, číslo 7, ročníku 1992 (dále jen „Knapp“), str. 377 až 387. Srov. tamtéž (str. 381) pasáž, podle níž:

„Odporovat ovšem nelze synallagmatickému právnímu úkonu dlužníkovu, jímž na sebe sice vzal závazek, ale získal za to plný ekvivalent, třeba v podobě dobytné vzájemné pohledávky. Takovým úkonem majetek dlužníkův nebyl zmenšen a taky tu sotva bude dán animo fraudandi.“.

K oponentnímu názoru srov. např. článek Pulkrábek, Z: „Odporovatelnost tzv. ekvivalentních právních úkonů“, uveřejněný v časopise Právní rozhledy, číslo 21, ročníku 2009, str. 753 a násl. (ten má za nesprávné výstupy judikatury Nejvyššího soudu, jež možnost úspěšně odporovat právnímu úkonu dlužníka pojí pouze s tzv. neekvivalentními právními úkony dlužníka a vyjadřuje názor, že o zkracující právní úkon dlužníka půjde i tehdy, změní-li se v jeho důsledku skladba dlužníkova majetku tak, že za převedený majetek obdrží dlužník obvyklou cenu v penězích).

48. Také v poměrech právní úpravy obecné odpůrčí žaloby v § 589 a násl. o. z. se převažující část literatury vyslovuje kriticky ke způsobu, jakým Nejvyšší soud dříve odpovídal na otázku, zda lze odporovat ekvivalentním právním úkonům. V článku Pulkrábek, Z.: „Vyhlídky odpůrčího práva (tzv. relativní neúčinnosti) podle nového občanského zákoníku“, uveřejněném v časopise Právní rozhledy, číslo 11, ročníku 2013, str. 381 a násl., navazuje autor na své závěry k výkladu § 42a obč. zák. (srov. odstavec 47 odůvodnění shora), maje je (oproti koncepci vycházející z judikatury Nejvyššího soudu) za uplatnitelné i v poměrech nové právní úpravy. V témže duchu se podává výklad k ustanovením odpůrčího práva podaný týmž autorem v díle Melzer, F., Tégl, P. a kolektiv: Občanský zákoník – velký komentář. Svazek III. § 419-654. Vydání první. Praha: Leges, 2014; ke kritice koncepce, podle které nelze odporovat ekvivalentnímu právnímu jednání (s tím, že další příčina zkrácení nemusí být vyvolána odporovaným právním jednáním), srov. tamtéž str. 819 až 823.

49. Co do další komentářové literatury pak např. Zuklínová, M. v díle Švestka, J., Dvořák, J., Fiala, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek I. 2. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2020, na dané téma uvádí (str. 1397-1399):

„[S]myslem institutu odporovatelnosti je obnovit takovou kvalitu a kvantitu majetku dlužníka, s níž věřitel při kontrahování počítal pro případ, že bude svou pohledávku muset vymáhat exekučně, jinak řečeno, restituovat někdejší úkojnou masu.

Zhoršení této věřitelem očekávané kvality dlužníkova majetku může spočívat:

- nejen v tom, že fraudulózním jednáním dlužníka dojde ke snížení hodnoty (ceny) jeho majetku (směnil jeden hmotný kus za jiný kus méně hodnotný, prodal za cenu nižší, než kolik činí cena tržní),

- ale i v tom, že dlužník věc fraudulózně zcizil, tj. prodal nebo směnil, a tudíž nyní postrádá nepeněžitý předmět (věc, kterou lze prodat), s jehož snadným zpeněžením věřitel počítal pro případ, že dlužník svůj dluh nesplní, tj. majetkový kus, jehož existence byla v době kontrahování evidentní, zejména např. proto, že se jednalo o věc zapsanou ve veřejném seznamu,

- anebo také v tom, že dlužník věc věcněprávně zatíží, tj. své vlastnické právo jako nejširší možné věcné právo omezí ve prospěch třetí osoby, především právem zástavního věřitele, ale třeba také právem oprávněného z věcného břemene, nebo i právem obligačním.

(…)

Je namístě zdůraznit, že skutečnost, že dobře zpeněžitelný (nepeněžitý) majetkový kus z dlužníkova majetku v důsledku dlužníkova jednání chybí, poškozuje věřitele natolik, že je nerozhodné, že dlužník in eventum získal při úplatném převodu (prodeji) věci dokonce víc, než kolik činí tržní cena.

Peníze se totiž obecně nikdy nepokládaly a ani dnes nepokládají za dobře exekvovatelný majetek! Důvodů je celá řada. Nejen to, že peníze mohou snáze než jiné věci ztratit na hodnotě, ale především to, že je více než snadné je zašantročit, prohýřit, ale také zatajit atd. Peníze, na rozdíl od nepeněžitých věcí, jsou také velmi jednoduše a rychle disponovatelné - předat (převodem) peníze je snazší než předat sbírku obrazů, natož ,předat’ nemovitost.

K tomu přistupuje realita technologicky vyspělé současnosti: v době internetových nákupů a zejména pak her a sázek „po síti“, lze miliony korun, eur, atd. utratit za cokoli, prohrát ve statisících druhů her, prosázet atd. Vůbec není nutné, aby dlužník měl své peníze u sebe doma, ostatně dnes peníze vlastně vůbec nejsou vidět! Smartphone a internetové bankovnictví „odkloní“ peníze během několika vteřin neznámo kam! (Poznamenejme, že uzavření většiny kamenných heren v ČR mělo za následek přesun sázení na internet s tím, že objem prosázených peněz skokově narostl!).

Lze shrnout: skutečnost, že dlužník má namísto věci, kterou dříve měl, jen peníze, znamená zhoršení kvality majetku dlužníka, a proto také poškození věřitele, slovy zákona „zkrácení věřitele“ zhoršením úkojné masy, kterému se věřitel může právně bránit.

(…)

Z hlediska posouzení zkrácení věřitele jako výsledného objektivního stavu je rozhodný den vyhlášení rozsudku, tj. rozhodný není ani den uplatnění odpůrčího práva, ani den právní moci vyhovujícího rozsudku. Ke dni vyhlášení rozsudku se, jak známo, posuzuje žalobní oprávnění věřitele, tj. jeho aktivní legitimace (§ 154 odst. 1 o. s. ř.). Aby to bylo možné, musí být k tomuto dni postaveno najisto, zda došlo, nebo nedošlo ke zkrácení věřitele.“

50. Dvořák, B. v díle Lavický, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1–654). Komentář. 2. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2022, pak akcentuje (str. 1905 a násl.), že:

„Zkrácení může být buď přímé (například darování věci), nebo nepřímé, jestliže k odporovatelnému jednání dlužníka přistupují další skutečnosti, ve spojení s nimiž dojde k ztrátě, ztížení či oddálení věřitelova uspokojení.

(…)

Typickým příkladem nepřímého zkrácení věřitele je prodej nemovité věci, za kterou dlužník utrží obvyklou, nebo dokonce zvláště výhodnou cenu.

(…)

Směnou (nemovité) věci za peníze se uspokojení věřitele minimálně oddaluje, neboť věřitel musí pátrat, jak dlužník s penězi naložil. Neuloží-li si je na účet v bance, což nelze v případě fraudulózního úmyslu dlužníka rozumně očekávat, těžko se věřitel dozví o jejich dalším osudu.

Domácí judikatura bohužel pojem nepřímého zkrácení věřitele nereflektuje a tvrdošíjně setrvává na závěru, že obdržel-li dlužník skutečně za převedené věci, práva či jiné majetkové hodnoty jejich obvyklou cenu nebo mu za ně byla jinak poskytnuta přiměřená (rovnocenná) náhrada, nemůže dojít ke zkrácení věřitelovy pohledávky … Snaha odůvodnit tento závěr ochranou dlužníkova spolukontrahenta … přitom není namístě.

(…)

Máme za to, že je … pro naplnění podmínky zkrácení věřitele rozhodnou doba vyhlášení rozhodnutí o odpůrčí žalobě. Takové řešení je ostatně v souladu se subsidiární povahou odpůrčího práva, kterou nepopírá ani Nejvyšší soud, když vyslovuje, že ke zkrácení věřitelovy pohledávky nedochází, má-li dlužník jiný majetek, který sám o sobě postačuje k tomu, aby se z něho věřitel uspokojil …; existenci dalšího majetku dlužníka je třeba posuzovat k okamžiku meritorního rozhodnutí soudu.“

51. Také Janoušková, A. v díle Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2024, uvádí (k § 589 o. z.), že:

„Odporovatelnými mohou být nejen právní jednání zkracující přímo, ale i nepřímo. Tehdy ke zkrácení dochází nikoliv právním jednáním bezprostředně, ale až později (dlužník zcizí věc a peníze utratí v úmyslu zkrátit své věřitele, přičemž nabyvatel věci o zkracujícím úmyslu ví anebo by měl vědět). … V případě nepřímého zkrácení přitom postačí, bylo-li zkracující jednání v přirozeném smyslu podmínkou pro zkrácení věřitelů.

(…)

Máme za to, že i u ekvivalentního právního jednání může dojít k nepřímému zkrácení, i jemu lze proto ve výjimečných případech odporovat. Možnost dovolat se relativní neúčinnosti tu ospravedlňuje dlužníkův úmysl zkrátit věřitele a vědomost/zaviněná nevědomost druhé strany o tomto úmyslu … Jinak by mohl dlužník snadno obcházet úpravu relativní neúčinnosti; sice by nemovitost převedl za odpovídající protihodnotu, nicméně získané prostředky by vzápětí v úmyslu zkrátit svého věřitele zcizil, a tak zabránil jeho uspokojení. … Dosavadní postoj Nejvyššího soudu, podle něhož tato jednání nikdy nemohou vést ke zkrácení, považujeme potud za nesprávný.“

52. Lze shrnout, že citovanou literaturou prosazovaná koncepce tzv. nepřímého zkrácení věřitele (přebíraná z rakouské a německé právní úpravy odpůrčího práva), jdoucí současně proti tezi, že ekvivalentnímu právnímu jednání dlužníka nelze odporovat a že pro posouzení ekvivalentnosti odporovaného právního jednání je určující okamžik jeho účinnosti, není slučitelná s výstupy ustálené judikatury Nejvyššího soudu ustavenými k výkladu § 42a obč. zák. (i ve spojení s § 16 ZKV) a k výkladu § 242 insolvenčního zákona.

53. Posouzení otázky, zda lze odporovat ekvivalentnímu právnímu jednání a otázky okamžiku rozhodného pro posouzení ekvivalentnosti převodu dlužníkových věcí, práv nebo jiných majetkových hodnot, se nicméně projevilo v judikatuře Nejvyššího soudu i při výkladu aktuální úpravy odpůrčího práva v ustanoveních § 589 a násl. o z.

54. V odstavci 32 odůvodnění rozsudku ze dne 23. listopadu 2022, sp. zn. 30 Cdo 2315/2022, se Nejvyšší soud při výkladu § 589 a § 590 odst. 1 písm. a/ o. z. přihlásil (při současném odkazu na závěry R 30/2009 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. března 2021, sp. zn. 24 Cdo 3481/2020) k závěru, že okamžikem, ke kterému je nutno zkoumat splnění podmínek dle § 590 o. z., je doba, kdy dlužník učinil právní jednání (respektive doba, kdy se právní jednání stalo účinným). Závěrů rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2315/2022 o použitelnosti dosavadní judikatury i v podmínkách nové úpravy se pro účely zkoumání ekvivalentnosti právního jednání dovolal Nejvyšší soud též v odstavci 17 odůvodnění usnesení (o odmítnutí dovolání) ze dne 29. dubna 2025, sp. zn. 23 Cdo 3438/2024. K závěrům R 30/2009 a R 80/2016 se Nejvyšší soud přihlásil při výkladu § 589 a § 590 odst. 1 písm. c/ o. z. při zkoumání ekvivalentnosti právního jednání dlužníka též v rozsudku ze dne 29. srpna 2023, sp. zn. 29 Cdo 710/2022 (srov. odstavce 29 až 31 odůvodnění tamtéž).

55. A konečně, v rozsudku ze dne 16. března 2026, sp. zn. 29 Cdo 867/2025, Nejvyšší soud při výkladu § 589 a § 590 odst. 1 písm. a/ o. z. uzavřel (v odstavcích 50 až 52 odůvodnění), že:

„Právní jednání, kterým dlužník převedl svou věc nebo jinou majetkovou hodnotu na jiného, pak (skutečně, reálně) zkracuje uspokojení vykonatelné pohledávky věřitele (žalobce) tehdy, jestliže vede ke zmenšení majetku dlužníka a jestliže v důsledku tohoto právního jednání nastalé zmenšení majetku má současně za následek, že věřitel (žalobce) nemůže dosáhnout uspokojení své vykonatelné pohledávky z majetku dlužníka, ačkoliv (nebýt tohoto právního jednání) by se z majetku dlužníka alespoň zčásti uspokojil.

Ke zkrácení uspokojení vykonatelné pohledávky věřitele (žalobce) nemůže dojít, zmenší-li se sice v důsledku zkoumaného právního jednání majetek dlužníka, avšak dlužník navzdory tomuto právnímu jednání a dalším svým dluhům vlastní takový majetek, který sám o osobě postačuje k tomu, aby se z něj věřitel uspokojil. Jestliže dlužníkovo právní jednání nemělo za následek zmenšení dlužníkova majetku, neboť dlužník obdržel za převedené věci nebo jiné majetkové hodnoty jejich obvyklou cenu nebo mu za ně byla jinak poskytnuta přiměřená (rovnocenná) náhrada, pak rovněž nemůže dojít ke zkrácení uspokojení věřitelovy pohledávky; i když má dlužník dluhy, nenastalo v důsledku tzv. ekvivalentního právního jednání zmenšení dlužníkova majetku a k uspokojení věřitelovy pohledávky může sloužit dlužníkův majetek (i když se jeho skladba změnila) ve stejné hodnotě (ceně), jako kdyby k tomuto právnímu jednání nedošlo.

Jinak řečeno (shrnuto), o zkracující právní jednání ve smyslu § 590 odst. 1 písm. a/ o. z. nejde, jestliže dlužník obdržel za převedené věci nebo jiné majetkové hodnoty od nabyvatele skutečně (reálně) jejich obvyklou cenu nebo mu za ně byla jinak poskytnuta přiměřená (rovnocenná) náhrada a (současně) právním jednáním dlužníka provedená změna skladby dlužníkova majetku nevedla ke ztížení uspokojení věřitelovy vykonatelné pohledávky.“

56. Pro poměry této věci tak Nejvyšší soud uvádí, že otázku, zda v poměrech výkladu § 589 a § 590 odst. 1 o. z. lze odporovat pouze právním jednáním dlužníka, která nejsou ekvivalentní a zda je pro posouzení ekvivalentnosti právního jednání dlužníka rozhodný okamžik účinnosti právního jednání, ve své dosavadní judikatuře k úpravě neúčinných právních jednání obsažené v § 589 a násl. o. z. zodpověděl shodně s judikaturou ustavenou dříve k § 42a obč. zák. (i ve spojení s § 16 ZKV), potažmo k § 242 insolvenčního zákona.

57. Ze shora podaného přehledu je zřejmé, že v literatuře rezonuje silná tendence komentátorů vykládat stávající úpravu obecného odpůrčího práva v § 589 a násl. o. z. šířeji, než v podobě prosazované judikaturou Nejvyššího soudu, totiž především tak, že „znalost“ (§ 590 odst. 1 písm. a/ o. z.), „očekávaná znalost“ (§ 590 odst. 1 písm. b/ o. z.), nebo „presumovaná existence a znalost“ (§ 590 odst. 1 písm. c/ o. z.) dlužníkova úmyslu zkrátit své věřitele „druhou stranou“ právního jednání:

[1] Založí v míře dané hodnotou majetku převedeného odporovaným právním jednáním povinnost druhé strany právního jednání (potažmo jejích nástupců podle § 594 o. z.) uspokojit věřitele vykonatelné pohledávky (§ 595 o. z.) bez zřetele k tomu, že za převedený majetek poskytla dlužníku (reálně, skutečně) obvyklou cenu nebo mu za něj jinak poskytla přiměřenou (rovnocennou) náhradu.

[2] Založí v míře dané hodnotou majetku převedeného odporovaným právním jednáním povinnost druhé strany právního jednání (potažmo jejích nástupců podle § 594 o. z.) uspokojit věřitele vykonatelné pohledávky (§ 595 o. z.) i tehdy, jestliže neměla nebo nemohla mít žádný vliv na to, jak dlužník naložil s obvyklou cenou nebo přiměřenou (rovnocennou) náhradou, kterou mu reálně (skutečně) poskytla za převáděný majetek, a to podle stavu ke dni vyhlášení rozhodnutí soudu o odpůrčí žalobě (§ 154 odst. 1 o. s. ř.).

58. Nejvyšší soud nezpochybňuje, že v některých cizozemských právních úpravách odpůrčího práva se výklad institutů obdobných těm, jež se promítají v § 589 a násl. o. z. může vyvíjet způsobem, k němuž inklinuje citovaná literatura. Poukazuje nicméně na to, že má-li být rozhodujícím kritériem pro takto široké pojetí odpovědnosti „druhé strany“ za dlužníkovo fraudulózní jednání vědomost nebo očekávaná vědomost druhé strany o úmyslu dlužníka zkrátit právním jednáním své věřitele (§ 590 odst. 1 písm. a/ a b/ o. z.), anebo presumovaná existence úmyslu dlužníka zkrátit právním jednáním své věřitele a vědomost druhé strany o tom (§ 590 odst. 1 písm. c/ o. z.) [jež nemá být zaměňována se shodným (stejným) úmyslem druhé strany způsobujícím neplatnost právního jednání], pak je ovšem obtížně představitelné, že by se taková vědomost druhé strany mohla dovozovat i pro jiná právní jednání dlužníka než ta, na nichž byla účastna a v jejichž rámci za převedený majetek poskytla dlužníku reálné (skutečné) protiplnění v podobě obvyklé ceny nebo jiné přiměřené (rovnocenné) náhrady. Srov. k tomu opět již Knapp, str. 381, nebo R 80/2016. Co do poměření hodnot, jejichž ochrana přichází v úvahu při vytyčení mezí, v jakých může věřitel vykonatelné pohledávky za dlužníkem úspěšně uplatnit odpůrčí nárok, Nejvyšší soud uvádí, že jde rovněž o otázku míry (přiměřenosti) ochrany vlastnického práva druhé strany (nebo zásahu do vlastnického práva druhé strany) coby nabyvatele dlužníkova majetku.

59. Nejvyšší soud neshledává rozporným s ústavním pořádkem České republiky takový výklad zkoumaných ustanovení, který postihuje vědomost, očekávanou vědomost nebo presumovanou vědomost druhé strany o úmyslu dlužníka zkrátit právním jednáním své věřitele (§ 590 odst. 1 o. z.) povinností uspokojit věřitelův odpůrčí nárok pouze tehdy, jestliže za převáděný majetek neposkytla dlužníku skutečně (reálně) jeho obvyklou cenu nebo mu za něj jinak neposkytla přiměřenou (rovnocennou) náhradu, nebo tehdy, jestliže jinak ekvivalentním právním jednáním dlužníka provedená změna skladby dlužníkova majetku vedla ke ztížení uspokojení věřitelovy vykonatelné pohledávky (srov. opět i odstavec 51 odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 867/2025). Šířeji (nebo široce) pojaté uplatnění odpůrčích nároků (postihující prostřednictvím koncepce tzv. nepřímého zkrácení věřitele i ekvivalentní právní jednání dlužníka), spojené se zjištěním, že druhá strana právního jednání „znala“ (§ 590 odst. 1 písm. a/ o. z.), nebo „měla znát“ (§ 590 odst. 1 písm. b/ o. z.) úmysl dlužníka zkrátit své věřitele, anebo se zjištěním, že pro druhou stranu právního jednání platí (vyvratitelná) domněnka „existence a znalosti“ takového dlužníkova úmyslu (§ 590 odst. 1 písm. c/ o. z.), oslabuje do značné míry jeden ze základních principů právního státu, jímž je princip právní jistoty promítnutý již v článku 1 Ústavy České republiky, právě tím, že takovou znalost dlužníkova úmyslu pojí i s následnými právními jednáními dlužníka, která druhá strana právního jednání zásadně ovlivnit nemůže.

60. K tomu Nejvyšší soud dodává [s vědomím všech stinných stránek co do možnosti „šantročení“ nebo „utracení“ takto získaného protiplnění dlužníkem (srov. odstavec 46 odůvodnění shora)], že v okolnosti, že dlužník za majetek převedený odporovaným právním jednáním obdrží reálné (skutečné) protiplnění v podobě obvyklé ceny nebo jiné přiměřené (rovnocenné) náhrady v penězích (typicky v hotovosti nebo převodem na příslušný účet u peněžního ústavu), změnu skladby dlužníkova majetku vedoucí ke ztížení uspokojení věřitelovy vykonatelné pohledávky bez dalšího nespatřuje.

61. Odpověď na dovolatelem položenou otázku tak Nejvyšší soud shrnuje následovně:

[1] O neúčinné právní jednání dlužníka ve smyslu § 590 odst. 1 písm. c/ o. z. nejde, šlo-li o tzv. ekvivalentní právní jednání, tedy jestliže druhá strana poskytla dlužníku za majetek převedený odporovaným právním jednáním skutečně (reálně) jeho obvyklou cenu nebo mu za něj jinak poskytla přiměřenou (rovnocennou) náhradu a (současně) právním jednáním dlužníka provedená změna skladby dlužníkova majetku nevedla ke ztížení uspokojení věřitelovy vykonatelné pohledávky.

[2] Pro posouzení, zda kupní smlouva, kterou dlužník převede na osobu sobě blízkou ideální podíl na svých nemovitostech, je ekvivalentním právním jednáním, je určující okamžik, kdy se kupní smlouva stane účinnou.

[3] To, jak dlužník následně naložil s obvyklou cenou nebo jinou přiměřenou (rovnocennou) náhradou, kterou obdržel od druhé strany za majetek převedený odporovaným právním jednáním, zásadně nemá význam pro posouzení neúčinnosti odporovaného právního jednání ve smyslu § 590 odst. 1 písm. c/ o. z.

[4] Jen proto, že dlužník za majetek převedený odporovaným právním jednáním obdrží reálné (skutečné) protiplnění v podobě obvyklé ceny nebo jiné přiměřené (rovnocenné) náhrady v penězích (typicky v hotovosti nebo převodem na příslušný účet u peněžního ústavu) nejde o změnu skladby dlužníkova majetku vedoucí ke ztížení uspokojení věřitelovy vykonatelné pohledávky.

62. Výjimku ze zásady promítnuté ve vazbě na skutkovou podstatu neúčinnosti uvedenou v § 590 odst. 1 písm. c/ o. z. v odstavci 61 bodu [3] odůvodnění shora představuje podle Nejvyššího soudu (jen) situace, kdy druhá strana právního jednání „znala“ nebo „musela znát“ (navíc) i úmysl dlužníka použít obvyklou cenu nebo jinou přiměřenou (rovnocennou) náhradu, kterou od ní měl obdržet za majetek převedený odporovaným právním jednáním, způsobem, který ztíží nebo znemožní uspokojení věřitelovy vykonatelné pohledávky. Znalost takového (dalšího) úmyslu dlužníka však nezakládá (vyvratitelná) domněnka „existence a znalosti“ úmyslu dlužníka zkrátit své věřitele (cum animo fraudandi) promítnutá v § 590 odst. 1 písm. c/ o. z. To, že druhá strana právního jednání v době, kdy je dlužník činil, „znala“ nebo „musela znát“ i úmysl dlužníka naložit s reálným ekvivalentním plněním, které mu poskytuje, tak že ztíží nebo znemožní uspokojení jeho vykonatelné pohledávky, tvrdí a prokazuje věřitel, který podal odpůrčí žalobu. V poměrech dané věci však o takovou situaci nešlo.

63. Dovolání tak potud není důvodné.

2) K ekvivalentnosti právního jednání dlužníka

64. Pro posouzení, zda v poměrech dané věci skutečně šlo o ekvivalentní právní jednání dlužníka, je ve skutkové rovině určující, že podle napadeného rozhodnutí:

[1] Obvyklou cenu kupní smlouvou převáděných nemovitostí určil znalec ve znaleckém posudku ze dne 21. listopadu 2022 ke 14. září 2020 částkou 6.240.000 Kč.

[2] V kupní smlouvě dohodnutá kupní cena činila 1.465.600 Kč a žalovaná ji dlužníku uhradila (na označený bankovní účet) 8. září 2020.

[3] V kupní smlouvě se žalovaná dále zavázala zcela splatit společný (s dlužníkem) dluh bance U, což se stalo úhradou částky 2.686.310 Kč dne 25. srpna 2020. Nad rámec svého podílu na dluhu u banky U tak žalovaná uhradila bance U označenou platbou částku 1.343.155 Kč.

65. K platbě na dluh u banky U lze uvést, že obecně vzato platí, že osoba, která podle pokynu dlužníka plní (jako kupující povinný úhradou smluvené kupní ceny) svůj dluh vůči němu tak, že dlužnou částku poukáže (na splnění dluhu) věřiteli dlužníka, tím jednak reálně splní svůj dluh, jednak (současně) vystupuje jako „jiná osoba“, pomocí které plní dlužník svůj vlastní dluh. V poměrech právních vztahů upravených zákonem č. 40/1964 Sb., občanským zákoníkem, i takovým postupem dochází ke splnění dluhu ve smyslu § 559 odst. 1 a násl. obč. zák. bez zřetele k absenci výslovné úpravy, jež se v poměrech právních vztahů upravených zákonem č. 89/2012 Sb., občanským zákoníkem, podává (v návaznosti na § 1908 odst. 1 o. z.) z § 1935 o. z. (k výkladu § 1908 odst. 1 a § 1935 o. z. srov. potud i závěry obsažené v rozsudku ze dne 27. října 2021, sen. zn. 29 ICdo 118/2020, uveřejněném pod číslem 64/2022 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 64/2022“). Ve vazbě na zkoumání ekvivalentnosti právního jednání pro účely posouzení jeho neúčinnosti podle § 589 a § 590 o. z. je takové plnění na dlužníkův dluh druhou stranou právního jednání plněním „reálným“ (skutečným); srov. opět obdobně i R 64/2022.

66. K tomu lze doplnit, že dovolacímu soudu je známo, že při výkladu § 42a obč. zák. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 11. dubna 2017, sp. zn. 21 Cdo 5209/2016, a v rozsudku ze dne 20. března 2018, sp. zn. 21 Cdo 5318/2017, nepokládal platbu, kterou druhá strana kupní smlouvy (jako kupující povinný úhradou smluvené kupní ceny) podle pokynu dlužníka splnila svůj dluh vůči němu tak, že kupní cenu poukázala (na splnění dluhu) věřiteli dlužníka, za skutečné (reálné) protiplnění. Ke konfrontaci tam formulovaných závěrů se závěry formulovanými na dané téma v předchozím odstavci prostřednictvím sjednocující role velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu (postupem podle § 20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů) však v poměrech této věci (zabývající se výkladem § 589 a § 590 odst. 1 písm. c/ o. z.) nebylo možné přistoupit, jelikož v posledně označených rozsudcích šlo o výklad jiného ustanovení (§ 42a obč. zák.); srov. opět obdobně i odstavec 36 odůvodnění R 64/2022.

67. Plnění žalované na dluh z úvěrové smlouvy z roku 2012 bylo plněním ve smyslu § 559 a násl. obč. zák., přičemž od obecného závěru formulovaného v odstavci 64 odůvodnění shora se zkoumaný skutek liší v tom, že i co do částky 1.343.155 Kč plnila žalovaná bance U na svůj společný (solidární) dluh s dlužníkem (§ 511 odst. 1 obč. zák.), leč vědomě (po dohodě s dlužníkem) nad rámec svého vnitřního podílu na dluhu (§ 511 odst. 2 a 3 obč. zák.).

68. Odvolací soud tudíž nepochybil, jestliže pro účely zkoumání, zda šlo o ekvivalentní právní jednání zohlednil i (reálnou) platbu žalované bance U (co do částky 1.343.155 Kč).

69. Právní posouzení věci odvolacím soudem přesto neobstojí.

70. Okresní soud vyšel (jsa k tomu veden závazným pokynem obsaženým ve zrušujícím usnesení odvolacího soudu ze dne 27. května 2022) z toho, že pro určení obvyklé ceny plnění, které kupní smlouvou ušlo z dlužníkova majetku, je třeba odborných znalostí (§ 127 odst. 1 o. s. ř.), pročež ustanovil znalce, který podle zadání soudu vypracoval znalecký posudek. Úkol formulovaný ve zrušujícím usnesení odvolacího soudu ze dne 27. května 2022 („zjistit obvyklou cenu ideální poloviny nemovitých věcí“) však okresní soud znalci nezadal; nesprávně po něm požadoval, aby určil hodnotu označených nemovitostí jako celku (srov. usnesení okresního soudu ze dne 28. července 2022, č. j. 9 C 229/2021-140, a znalecký posudek ze dne 21. listopadu 2022, č. l. 149). Nápravu tohoto pochybení okresní soud nezjednal ani při výslechu znalce (u jednání, jež se konalo 14. dubna 2023; srov. protokol č. l. 194), načež se v rozsudku omezil na prosté vydělení znalcem určené obvyklé ceny nemovitostí jako celku. Metoda, jakou okresní soud takto určil při avízované potřebě „odborných znalostí“ obvyklou cenu převáděné ideální poloviny nemovitostí (částkou 3.120.000 Kč), je (nehledě k tomu, že se tak stalo v důsledku nerespektování jednoznačného pokynu odvolacího soudu ve zrušujícím usnesení) stejně „neodborná“ jako spekulativní úvahy, jimiž se odvolací soud pokusil (po zjištění, že žalovaná reálně plnila stále částkou nižší, konkrétně „jen“ částkou 2.808.755 Kč) dovodit, že i tak šlo o ekvivalentní právní jednání. Přitom se právě v odvolacím řízení nabízelo zjednání nápravy popsaného pochybení k otázce obvyklé ceny převáděného podílu na nemovitostech výslechem ustanoveného znalce (§ 127 odst. 2 o. s. ř.).

71. Okresní soud tedy pochybil chybným vymezením znaleckého zadání k určení obvyklé ceny převáděného podílu na nemovitostech a odvolací soud (aniž potud zjednal nápravu) dále pochybil tím, že odborné závěry znalce k určení obvyklé ceny nemovitostí (včetně jejího rozpětí) nahradil vlastními úvahami, jež nemají oporu v závěrech znaleckého posudku a které obvyklou cenu nemovitostí bez dalšího odvozují od (neprovedeného) ocenění za účelem vydražení podílu na nemovitostech v exekuci.

72. Dovolání je potud důvodné.

73. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené rozhodnutí zrušil (včetně závislého výroku o nákladech řízení) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).

Autor: -mha-