// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 24.03.2026
Obydlí manželů jako podmínka společného nájemního práva manželů
I. Ustanovení § 745 o. z. výslovně podmiňuje vznik společného nájemního práva manželů k bytu či domu tím, že takový byt či dům představuje obydlí manželů. Obydlím manželů je místo, kde je vedena jejich rodinná domácnost (§ 743 odst. 1 o. z.). Manželé (případně s dalšími osobami) mají zpravidla jedno obydlí, mohou však – v případě, že k bydlení používají více jednotlivých bytů (či domů) – mít takových obydlí i několik. Typickým příkladem je koncept tzv. letního bytu, v němž manželé bydlí – rodina má domácnost – po část kalendářního roku.
Platí tedy, že manželé mohou mít obydlí (vést rodinnou domácnost) současně ve více bytech či domech. Existenci rodinné domácnosti je přitom nutno posuzovat ke každému samostatnému bytu či domu (předmětu nájmu) samostatně, byť s přihlédnutím k případné okolnosti, že taková rodinná domácnost je vedena zároveň v jiném bytě či domě.
Existence rodinné domácnosti v bytě či domě je tak jednou z podmínek vzniku i trvání (srov. § 743 odst. 3 o. z.) společného nájemního práva manželů k němu.
II. Zjištění, zda se v pronajatém bytě nachází obydlí (rodinná domácnost) manželů, je rozhodnou skutečností představující hypotézu právní normy § 745 odst. 1 o. z. Břemeno tvrzení a břemeno důkazní ohledně této skutečnosti leží v řízení o přezkum oprávněnosti výpovědi z nájmu bytu na tom z účastníků, kterému je existence společného nájemního práva manželů ku prospěchu.
III. Právo společného nájmu bytu manžely je zvláštním případem společného nájmu bytu; manželé mají postavení nerozlučných společníků v řízení o přezkum oprávněnosti výpovědi z nájmu podle § 2290 o. z. Vznikl-li proto manželům společný nájem, musí být dána a doručena výpověď z nájmu oběma manželům a oba manželé musí být také účastníky řízení o přezkum její oprávněnosti, ať již na straně žalující či žalované. Neúčastní-li se všichni nerozluční společníci (manželé – společní nájemci bytu) řízení (o přezkum oprávněnosti výpovědi), nemůže být žalobě vyhověno, a to pro nedostatek věcné legitimace.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 3153/2025, ze dne 18. 2. 2026
Spisová značka: 26 Cdo 3153/2025 | ECLI: ECLI:CZ:NS:2026:26.CDO.3153.2025.1
Dotčené předpisy:
§ 743 o. z.
§ 745 odst. 1 o. z.
§ 2290 o. z.
Kategorie: nájem bytu; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
1. Žalobce se žalobou došlou soudu 11. 12. 2022 domáhal, aby soud rozhodl o neoprávněnosti výpovědi nájmu bytu č. 5 o dispozici 2+1 a výměře 73 m² ve 3. nadzemním podlaží budovy č. p. XY na adrese XY (jednotky č. 1013/5), stojící na pozemku parcela č. XY v katastrálním území XY, obec XY (dále též jen „byt č. 5“ a „dům č. p. XY“), ze dne 7. 10. 2022, kterou mu dala žalovaná 1) jako správkyně pozůstalosti po K. L. (pronajímatelce), doručené dne 12. 10. 2022 (dále též jen „předmětná výpověď“).
2. Obvodní soud pro Prahu 3 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 26. 2. 2025, č. j. 8 C 227/2022-448, žalobu o určení, že předmětná výpověď nájmu bytu č. 5 není oprávněná, zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
3. Na základě odvolání žalobce Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 16. 7. 2025, č. j. 23 Co 162/2025-484, ve znění opravných usnesení téhož soudu ze dne 3. 9. 2025, č. j. 23 Co 162/2025-492, a ze dne 18. 9. 2025, sp. zn. 23 Co 162/2025, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I tak, že určil, že předmětná výpověď nájmu bytu č. 5 není oprávněná (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II).
4. Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že žalobce jako nájemce uzavřel dne 1. 11. 2021 s právní předchůdkyní žalovaných paní K. L. jako pronajímatelkou (a vlastnicí bytové jednotky, jíž byla až do své smrti 26. 1. 2022) nájemní smlouvu o nájmu bytu č. 5. Žalobce je v domě č. p. XY současně nájemcem bytové jednotky č. 3, na základě nájemní smlouvy ze dne 6. 12. 2016. Obě bytové jednotky (č. 3 i č. 5) mají dispozici 2+1 a každá podlahovou plochou 73 m², užívá je žalobce s manželkou a dvěma nezletilými dětmi. Paní K. L. zemřela 26. 1. 2022, správkyní pozůstalosti byla jmenována žalovaná 1), jež dne 7. 10. 2022 žalobci dala výpověď nájmu bytu č. 5, doručenou mu 12. 10. 2025, z důvodu spočívajícím v přenechání bytu do užívání společnosti Kro Kitchen s. r. o., bez předchozího písemného souhlasu pronajímatele, pro užívání bytu jako kancelář a místo provozování fyzioterapeutických činností (namísto k bydlení) a z důvodu stavebních úprav provedených bez souhlasu pronajímatele (výměna vchodových dveří, zazdění průchodu mezi pokoji, přesun rozvodů vody a odpadu). V předmětné výpovědi byl žalobce poučen o tříměsíční výpovědní lhůtě a možnosti podat ve lhůtě námitky a o právu podat žalobu o přezkoumání oprávněnosti výpovědi; námitky žalobce podal 15. 11. 2022, žalovaná je odmítla. Dále vyšel z tvrzení doplněných žalobcem v odvolacím řízení, že v době uzavření nájemní smlouvy (ohledně bytu č. 5) „byl ženat, je ženat dosud, s manželkou (V. S. M.) a dětmi společně bydlí a vede rodinnou domácnost, vedl ji i v době uzavírání nájemní smlouvy; (předmětná) výpověď … byla adresována pouze jemu (a byla mu doručena do jeho datové schránky fyzické podnikající osoby), manželka ji neobdržela“ (doručena jí nebyla), a z tvrzení žalovaných, že předmětná výpověď (vskutku) nebyla samostatně doručována manželce žalobce, „byla doručována žalobci jako osobě, se kterou byla sepsána nájemní smlouva, v evidenčním listu uváděl žalobce pro bydlení v předmětném bytě sebe, manželku a děti“.
5. Při právním posouzení věci odvolací soud, oproti soudu prvního stupně, zohlednil skutečnost uzavřeného manželství žalobce; vyšel z toho, že v případě uzavření nájemní smlouvy za doby trvání manželství vzniká oběma manželům společné nájemní právo účinností nájemní smlouvy, a to i jestliže nájemní smlouvu uzavřel pouze jeden z manželů, za předpokladu, že manželé mají v obydlí rodinnou domácnost. V daném případě žádný z účastníků netvrdil, a tím méně prokazoval, že by žalobce nevedl rodinnou domácnost se svojí manželkou a nezletilými dětmi, naopak sám žalobce k dotazu odvolacího soudu uvedl, a toto vyplývá i z výpovědi žalobce a jeho manželky (svědkyně), že rodina žalobce obývá byt č. 3 a stejně tak užívala v rozhodné době byt č. 5, a to i v době doručení výpovědi žalobci. Uzavřel proto, že žalobci a jeho manželce svědčí právo společného nájmu bytu č. 5 manžely, jež trvalo též k okamžiku doručení předmětné výpovědi žalobci. Protože právo společného nájmu bytu manžely je zvláštním případem společného nájmu bytu, jehož podstata spočívá v tom, že svědčí oběma manželům společně a nerozdílně; v hmotněprávní oblasti se tato nedílnost projevuje mimo jiné tím, že výpověď jakožto jednostranný právní úkon pronajímatele musí být dána oběma manželům a rovněž oběma musí být doručena. Tak se však v daném případě nestalo; protože předmětná výpověď z práva společného nájmu byla dána pouze žalobci, nebyla dána po právu a je nutno ji hodnotit jako neoprávněnou z titulu její nesprávnosti a neplatnosti. S ohledem na toto odlišné právní posouzení se odvolací soud nezabýval naplněním tvrzených skutkových důvodů předmětné výpovědi.
6. Proti „oběma výrokům“ rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání. Dovozují jeho přípustnost podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, vyjádřené např. v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 8. 7. 2009, sp. zn. 26 Cdo 1704/2008, uveřejněném pod č. 34/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. 26 Cdo 5939/2016, ze dne 20. 10. 2021, sp. zn. 26 Cdo 1377/2021, ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. 26 Cdo 615/2017, a dále v jeho rozsudku ze dne 24. 1. 2019, sp. zn. 26 Cdo 3382/2017, či jeho usnesení ze dne 24. 1. 2019, sp. zn. 26 Cdo 3975/2017, uveřejněném pod č. 110/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 110/2019“), a dále na vyřešení otázek, jež v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, zda se může rodinná domácnost manželů nacházet ve více bytech a může jim oběma vzniknout společné nájemní právo k více bytům, zejména pokud k zajištění jejich bytové potřeby užívají pouze jeden byt, přičemž druhý byt je minimálně zčásti přenechán k užívání za účelem podnikání třetí osobě a nikoliv k plnění bytových potřeb, a zda se může rodinná domácnost manželů nacházet v bytě, kde není ani základní vybavení domácnosti nezbytné k plnění základních potřeb rodiny, např. postel a vybavení kuchyně. Namítá nesprávnost závěru odvolacího soudu, že k bytu č. 5 má žalobce spolu se svou manželkou společný nájem bytu manžely, když žalobce za účelem plnění bytových potřeb užívá byt č. 3 ve stejném domě, byt č. 5 takto užíván žalobcem není, není užíván ani vybaven k bydlení, ale jako kancelářský (nebytový) prostor; není zde ložnice pro návštěvy, ani dětská herna, nejsou zde věci osobní povahy. Žalovaní přitom v řízení popírají tvrzení žalobce, že předmětný byt č. 5 „užívá s manželkou a dvěma nezletilými dětmi“. Pouhý vznik manželství či bydlení manželů v jednom bytě nemusí znamenat vznik rodinné domácnosti. Proto odvolací soud nesprávně vycházel z pouhé premisy, že pokud žalobce a jeho manželka uzavřeli manželství a žijí spolu, muselo jim automaticky vzniknout společné nájemní právo k předmětnému bytu. Ze strany žalobce přitom šlo (při vzniku nájemního poměru k předmětnému bytu) o jeho přenechání za účelem podnikání společnosti Kro Kitchen s. r. o., která jej užívala pro potřeby svých jednatelů a zaměstnanců; to vylučuje možnost existence rodinné domácnosti žalobce. V evidenčním listu k předmětnému bytu, při uvedení počtu osob, které byt užívají, uvedl žalobce pouze sebe, v rámci jím učiněné reklamace vyúčtování opakovaně uváděl, že mají žalovaní pro byt č. 5 počítat v rámci rozúčtování služeb (vodného a stočného, osvětlení společných prostor a odvoz a likvidace odpadu) s 0 osobami. V předmětném bytě se nenacházelo ani základní vybavení obydlí, které je nezbytné pro naplňování základních potřeb rodiny a rodinné domácnosti (např. postel, kuchyně). Protože se v předmětném bytě nenacházela rodinná domácnost žalobce a jeho rodiny, nenacházelo se zde ani obydlí manželů, nemohl ani vzniknout společný nájem bytu žalobce a jeho manželky. Odvolací soud však rezignoval na řádné posouzení otázky, zda, při zohlednění konkrétních okolností daného případu, skutečně sloužil byt č. 5 jako obydlí žalobce a jeho manželky či nikoliv. Takový závěr je přitom zásadní pro závěr o splnění formálních náležitostí doručování výpovědi nájmu. Současně, jestliže odvolací soud dospěl k závěru, že se v bytě č. 5 nacházela rodinná domácnost žalobce a jeho manželky, měl v takovém případě posoudit i otázku věcné legitimace ve sporu. Manželé jako společní nájemci bytu mají totiž v řízení postavení nerozlučných společníků, které se projevuje i v tom, že oba musí být účastníky řízení o přezkoumání oprávněnosti výpovědi z nájmu bytu. Jestliže se v takovém případě oba manželé jako nerozluční společníci řízení neúčastní, není možné žalobě vyhovět z důvodu nedostatku věcné legitimace. Žalovaní proto navrhli změnit rozsudek odvolacího soudu tak, aby byl rozsudek soudu prvního stupně (jako věcně správný) potvrzen.
7. Žalobce se k dovolání vyjádřil tak, že (z blíže vylíčených důvodů) je považuje za nepřípustné, neboť představuje polemiku dovolatelů se skutkovými zjištěními soudů a jestliže předmětná výpověď nebyla doručena (rovněž) manželce žalobce (jako společné nájemkyni bytu č. 5), je „minimálně vůči ní neúčinná“. V takovém případě není nutné, aby byla manželka účastníkem řízení, jelikož není nezbytné, aby se výrok o neoprávněnosti či neplatnosti výpovědi vztahoval i na její osobu. Navrhl proto dovolání žalovaných odmítnout.
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, subjekty k tomu oprávněnými - účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. K replice žalovaných ze dne 27. 1. 2026 (podané po uplynutí lhůty k podání dovolání) nepřihlížel (srov. § 242 odst. 4 o. s. ř.).
9. Napadený rozsudek odvolacího soudu závisí mimo jiné (je založen) na řešení (hmotněprávní) otázky (vytčené dovolateli v dovolání) předpokladů vzniku společného nájemního práva (společného nájmu) bytu (či domu) manželi, jež v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla v daných souvislostech vyřešena, a na otázce (ne)dostatku (věcné) legitimace v řízení, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Proto je dovolání přípustné; je též opodstatněné.
10. Podle § 745 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. z.“), je-li obydlím manželů dům nebo byt, k němuž měl jeden z manželů ke dni uzavření manželství nájemní právo, vznikne uzavřením manželství k domu nebo bytu oběma manželům společné nájemní právo; při pozdějším uzavření nájemní smlouvy vzniká oběma manželům společné nájemní právo účinností smlouvy. To platí obdobně i v případě jiného obdobného závazkového práva.
11. Podle § 743 odst. 1 o. z. manželé mají obydlí tam, kde mají rodinnou domácnost.
12. Právní úprava v obsahuje v § 743 a násl. o. z. relativně podrobná pravidla pro bydlení manželů, a to na rozdíl od úpravy účinné do 31. 12. 2013 (zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník - dále jen „obč. zák.“), která úpravu společného bydlení řešila pouze v souvislosti s nájmem bytu (institutem společného nájmu bytu manžely).
13. V právní úpravě účinné do 31. 12. 2013 byl vznik společného nájmu bytu manžely upraven v § 703 a 704 obč. zák., a to jak uzavřením manželství, tak uzavřením nájemní smlouvy po vzniku manželství. Pro oba případy bylo vyžadováno, aby nešlo o stav, kdy spolu manželé trvale nežijí, jinými slovy, bylo nutné splnění podmínky vedení společné domácnosti (§ 115 obč. zák.; srov. § 703 odst. 3 obč. zák. a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 10. 2003, sp. zn. 21 Cdo 969/2002).
14. Současná právní úprava navázala na dřívější právní úpravu i závěry judikatury a v § 745 o. z. výslovně podmínila vznik společného nájemního práva manželů k bytu či domu (jak v případě, že k němu má dojít v souvislosti s uzavřením manželství, vznikl-li nájem jednomu z manželů před jeho uzavřením, nebo až v jeho průběhu, účinností nájemní smlouvy, byť byla uzavřena jen jedním z manželů) tím, že takový byt či dům představuje obydlí manželů.
15. Obydlím manželů je místo, kde je vedena jejich rodinná domácnost (§ 743 odst. 1 o. z.). Za rodinou domácnost manželů lze považovat společenství tvořené manžely, případně dalšími osobami trvale spolu žijícími ve společném obydlí (obydlí manželů) a společně hospodařícími. Podmínka umístění rodinné domácnosti manželů nebo rodiny v bytě (či domě), k němuž má vzniknout společné nájemní právo manželů, znamená, že v bytě (nebo domě) mají společné obydlí buď oba manželé, případně s dalšími osobami (dětmi), nebo se tam nachází domácnost rodiny, kterou může tvořit i jen jeden manžel, ať již sám či s dalšími osobami (dětmi); srov. R 110/2019.
16. Existence rodinné domácnosti v bytě č. 5 je tak jednou z podmínek vzniku i trvání (srov. § 743 odst. 3 o. z.) společného nájemního práva manželů k němu. Manželé (případně s dalšími osobami) mají zpravidla jedno obydlí, mohou však – v případě, že k bydlení používají více jednotlivých bytů (či domů) - mít takových obydlí i několik (typickým příkladem je koncept tzv. letního bytu, v němž manželé bydlí – rodina má domácnost – po část kalendářního roku). Platí tedy, že manželé mohou mít obydlí (vést rodinnou domácnost) současně ve více bytech či domech. Existenci rodinné domácnosti je přitom nutno posuzovat ke každému samostatnému bytu či domu (předmětu nájmu) samostatně, byť s přihlédnutím k případné okolnosti, že taková rodinná domácnost je vedena zároveň v jiném bytě či domě.
17. V poměrech dané věci založil odvolací soud svůj závěr o vzniku společného nájemního práva manželů k bytu č. 5 sice na závěru, že „rodina žalobce obývá byt č. 3 a stejně tak užívala v rozhodné době byt č. 5…“, jenž učinil z výpovědi žalobce a manželky žalobce (v řízení před soudem prvního stupně), aniž se však ve spise pro něj nachází dostatečný skutkový podklad.
18. Takovým podkladem není skutkové zjištění (soudu prvního stupně, s nímž se odvolací soud ztotožnil) z výpovědi žalobce o správě domu čp. XY a rekonstrukci bytu č. 5, ani z výpovědi manželky žalobce popisující pouze záměry s bytem č. 5 pro „rozšíření životního prostoru rodiny“, bez toho, zda a nakolik byly naplněny, za situace, kdy je současně zjištěno, že (nejméně) část bytu užívaly třetí osoby (dva jednatelé společnosti a administrativní pracovnice V. O., dále byla místnost užívána k pracovním poradám s dalšími zaměstnanci společnosti), za což byla žalobci hrazena společností Kro Kitchen s. r. o. úplata, kdy někteří svědci vypověděli, že nikoho jiného, vyjma osob spojených s uvedenou společností, v bytě nikdy neviděli (srov. body 12., 18., 28., 39., 40. ,41., 42. a 43. a 98. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Současně má být žalovanými označovanou fotodokumentací prokazováno, že (faktické) vybavení či podoba bytu č. 5 vyvrací úvahu, že představuje (též, vedle bytu č. 3) rodinnou domácnost žalobce a je poukazováno i na neodpovídající počet osob – uživatelů bytu č. 5, jenž měl být žalobcem nahlášen (označený důkaz evidenčním listem bytu). Odvolací soud (potažmo soud prvního stupně) se s uvedenými okolnostmi náležitě nevypořádal, jeho závěr, že rodina žalobce obývala a obývá (též) byt č. 5, se z učiněných zjištění z provedených důkazů (při jejich hodnocení pravidly vyjádřenými v § 132 o. s. ř.) nepodává. Rozsudek odvolacího soudu v uvedeném směru neodpovídá požadavkům kladeným na něj § 157 odst. 2 o. s. ř. a jeho výše uvedený závěr je nepřezkoumatelný.
19. Význam nemá – neboť soudem nebylo poskytnuto příslušné poučení dle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. – ani úvaha odvolacího soudu, že „žádný z účastníků netvrdil, a tím méně prokazoval, že by žalobce (v bytě č. 5) nevedl rodinnou domácnost se svojí manželkou a nezletilými dětmi“. Podmínka obydlí (vedení rodinné domácnosti) je součástí hypotézy právní normy § 745 odst. 1 o. z.; jde proto o rozhodnou skutečnost. V dané věci leží břemeno tvrzení a důkazní ohledně ní na žalobci (jemuž je na prospěch); ten však nebyl (jak výše uvedeno) v uvedeném směru k doplnění rozhodných tvrzení (ve smyslu skutkových okolností představujících vedení rodinné domácnosti) a k označení důkazů k jejich prokázání soudem poučen (§ 118a odst. 1, 3 o. s. ř.).
20. Řízení je proto v uvedeném směru zatíženo vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k níž dovolací soud (v případě přípustného dovolání) přihlédl podle § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.
21. Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se dále podává, že rovněž podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 (o. z.) je právo společného nájmu bytu manžely zvláštním případem společného nájmu bytu (§ 2270, § 2271, § 745, § 746 o. z.) a manželé mají postavení nerozlučných společníků v řízení o přezkum oprávněnosti výpovědi z nájmu podle § 2290 o. z. Projevem postavení nerozlučných společníků je v oblasti procesního práva i to, že musí být (oba) účastníky řízení o přezkum oprávněnosti výpovědi z nájmu bytu. Vznikl-li proto manželům společný nájem, musí být dána a doručena výpověď z nájmu oběma manželům a oba manželé musí být také účastníky řízení o přezkum její oprávněnosti, ať již na straně žalující či žalované. Neúčastní-li se všichni nerozluční společníci (manželé – společní nájemci bytu) řízení (o přezkum oprávněnosti výpovědi), nemůže být žalobě vyhověno, a to pro nedostatek věcné legitimace (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. 26 Cdo 5939/2016).
22. Z toho se pro poměry dané věci podává, že v případě, že odvolací soud dospěl k závěru o existenci práva společného nájmu bytu č. 5 žalobcem a jeho manželkou, bylo namístě – neboť manželka žalobce účastníkem řízení vymezena žalobou nebyla a nestala se jím ani jinak (přistoupením do řízení) – žalobu pro nedostatek věcné legitimace zamítnout. Jestliže tak odvolací soud (při jím přijatém právním závěru) neučinil, je jeho právní posouzení věci nesprávné.
23. Z výše uvedeného vyplývá, že napadený výrok I rozsudku odvolacího soudu není z pohledu uplatněných dovolacích námitek správný (neobstojí). Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) dovolatelé použili opodstatněně.
24. Jelikož dovolací soud neshledal podmínky pro jeho změnu [§ 243d odst. 1 písm. b) o. s. ř.], napadený rozsudek odvolacího soudu bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), včetně závislého výroku II o náhradě nákladů řízení [§ 242 odst. 2 písm. a) o. s. ř.], zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř., ve spojení s § 243f odst. 4 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.).
25. Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g odst. 1 věta první o. s. ř.).
26. V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů, vzniklých v novém řízení a v dovolacím řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Autor: -mha-