// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 16.03.2026
Rozsah omezení způsobilosti samostatně právně jednat
Peněžní limit, jehož prostřednictvím soud vymezí rozsah omezení svéprávnosti člověka v majetkové oblasti, musí být stanoven individuálně se zřetelem k osobním a majetkovým poměrům posuzovaného a současně tak, aby mu umožňoval uskutečňovat právní jednání v běžných záležitostech každodenního života (§ 64 o. z.). Je-li výrok o omezení svéprávnosti formulován prostřednictvím peněžního limitu, dopadá na veškerá majetkoprávní jednání posuzovaného, tedy i na ta, která by jinak spadala do rámce běžných záležitostí každodenního života. Při stanovení peněžního limitu je třeba vycházet zejména z množství disponibilních peněžních prostředků, nikoli z prostředků potřebných k úhradě nákladů na živobytí.
Samotný růst cen a pokles kupní síly dříve stanovené částky sám o sobě neodůvodňuje zvýšení peněžního limitu. Ačkoli je žádoucí, aby stanovená částka odpovídala reálné kupní síle a umožňovala posuzovanému uskutečňovat právní jednání v běžných záležitostech každodenního života, musí být výše peněžního limitu vždy určena se zřetelem k aktuálním majetkovým a příjmovým možnostem konkrétního posuzovaného.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 3269/2025, ze dne 10. 2. 2026
Spisová značka: 24 Cdo 3269/2025 | ECLI: ECLI:CZ:NS:2026:24.CDO.3269.2025.1
Dotčené předpisy:
§ 55 o. z.
§ 64 o. z.
Kategorie: ostatní; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 11.6.2024 č.j. 52 P 32/2005-512 změnil rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 19.7.2022 č. j. 52 P 32/2005-347 ve výroku 1. tak, že posuzovaný „se omezuje ve svéprávnosti na dobu 3 let od právní moci tohoto rozsudku tak, že není způsobilý samostatně právně jednat v žádných záležitostech s výjimkou běžných záležitostí každodenního života a není způsobilý disponovat s finančními prostředky a nakládat s majetkem v hodnotě vyšší než 4.500,- Kč měsíčně“ (výrok I.); současně soud prvního stupně jmenoval opatrovníkem posuzovaného statutární město České Budějovice „k zastupování ho ve všech právních jednáních, ke kterým není způsobilý (výrok II.), dále zamítl návrh opatrovníka „na udělení souhlasu s právním jednáním spočívajícím v uvolnění finanční hotovosti ve výši 19.965,- Kč z běžného účtu opatrovance“ (výrok III.) a závěrem rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu (výroky IV. a V.). Soud prvního stupně z provedených důkazů (zejména znaleckého posudku MUDr. E. F. ze dne 18.11.2018, výpovědi posuzovaného a hmotněprávní opatrovnice) zjistil, že posuzovaný nadále trpí duševní poruchou trvalého rázu (schizoafektivní poruchou) a v anamnéze má zneužívání alkoholu, onemocnění posuzovaného není léčebně ovlivnitelné a prognóza je nepříznivá. Podle znalkyně posuzovaný není schopen právně jednat a jeho právním jednáním mu hrozí závažná újma, může nakládat samostatně s finančními prostředky toliko do výše 4.500,- Kč měsíčně, nemůže však spravovat své jmění nad tuto hodnotu, aniž by mu nehrozila závažná újma. Posuzovaný zná hodnotu peněz, umí rámcově posoudit svoji finanční situaci, nemá však podrobný přehled o svých závazcích. Posuzovaný byl ve svéprávnosti omezen postupně několika rozsudky, přičemž podle posledního z nich (z roku 2022) nebyl způsobilý disponovat s finančními prostředky a nakládat s majetkem v hodnotě vyšší než 15.000,- Kč měsíčně. Tato výše peněžního limitu vycházela z toho, že posuzovaný kromě invalidního důchodu měl i příjmy ze zaměstnání ve výši 13-14.000,- Kč měsíčně; v polovině roku 2023 však došlo k ukončení zaměstnání a jeho hospitalizaci v Psychiatrické nemocnici D. Ačkoli příjem posuzovaného v současné době představuje pouze invalidní důchod ve výši 17.001,- Kč měsíčně, posuzovaný navzdory výraznému snížení příjmů usiluje o vyplácení dosavadní částky 15.000,- Kč měsíčně, za niž si nakupuje jídlo a „významnou část finančních prostředků využívá pro nákup alkoholických a energetických nápojů a též cigaret“. V současné době žije na chatě, která je ve vlastnictví jeho matky, jíž je vyplácena opatrovníkem částka 4.000,- Kč jako nájemné. Ke zlepšení zdravotního stavu posuzovaného nedochází, naopak spolupráce s ním se stává stále obtížnější, když odmítá vést spořádaný život, docházet do zaměstnání a respektovat nastavená omezení. Podle názoru soudu prvního stupně je za dané situace „zcela v zájmu posuzovaného, aby byl omezen ve svéprávnosti i nadále v co nejširším rozsahu (s výjimkou běžných záležitostí každodenního života) a aby nebyl způsobilý disponovat s finančními prostředky a nakládat s majetkem v hodnotě vyšší než 4.500,- Kč měsíčně. Jen takovým omezením je možno ochránit jeho zájmy a zamezit tomu, aby mu vznikla závažná újma v oblasti zdravotní, sociální a především ekonomické“. Opatrovníkem posuzovaného soud jmenoval statutární město České Budějovice, které je schopno zajistit ochranu zájmů posuzovaného lépe než matka opatrovance, u níž bylo přihlédnuto zejména k jejímu pokročilému věku, psychickým problémům (smíšené poruše osobnosti) a četným konfliktům s posuzovaným.
2. K odvolání posuzovaného Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 22.1.2025 č.j. 5 Co 1093/2024-555 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., II., IV. a V. a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že „poměrně široké“ omezení svéprávnosti posuzovaného, které vyplývá z napadeného rozsudku, „zcela odpovídá zjištěnému zdravotnímu stavu posuzovaného a je primárně určeno k jeho ochraně, tak aby sám sobě právním jednáním nezpůsobil závažnou újmu“. Vzhledem k závěrům znalkyně, že onemocnění posuzovaného není léčitelné a prognóza je pouze nepříznivá, nelze dospět k závěru, že by v době od vypracování znaleckého posudku do současnosti došlo ke zlepšení jeho zdravotního stavu. K námitce posuzovaného, že stanovený peněžní limit 4.500,- Kč měsíčně je neadekvátní vzhledem k příjmu posuzovaného (cca 17 000 Kč měsíčně) a k jeho úsporám, které má z prodeje bytu, odvolací soud uvedl, že částka 4.500,-Kč, která je mu opatrovníkem vyplácena, „je v podstatě jeho kapesným, se kterým může zcela libovolně disponovat a které podle svého vyjádření utratí za požitky ve formě cigaret, energetických drinků apod.“. Podle mínění odvolacího soudu „není v zájmu posuzovaného, aby takovým způsobem utratil prakticky veškerý svůj měsíční příjem (jak v odvolání navrhuje), neboť je též třeba mít na paměti, že povinností opatrovníka je hradit za opatrovance jeho nutné náklady na bydlení a případně další náklady související s jeho živobytím“. Kdyby byla opatrovanci vyplácena částka 15.000,- Kč měsíčně, jak navrhuje, musely by jeho nutné výdaje být hrazeny z jeho úspor, které by se neustále snižovaly. Tyto úspory – jak odvolací soud dále zdůraznil – by však především měly posloužit k zajištění stabilního bydlení posuzovaného, jak ostatně v řízení sám uváděl. Jeho tvrzení o tom, že není potřeba, aby si úspory šetřil, když nechce, „svědčí o tom, že nemá dostatečný náhled na hospodaření se svým majetkem a jeho omezeni ve svéprávnosti je tak namístě“. Posuzovanému navíc zůstává vždy zachována možnost, aby v případě mimořádného výdaje požádal opatrovníka o uvolnění finančních prostředků právě z jeho úspor na tento mimořádný výdaj, a opatrovník je pak povinen takovou žádost řádně posoudit. Podle názoru odvolacího soudu je rovněž správné jmenování tzv. veřejného opatrovníka, neboť nelze přehlédnout dlouhodobé „značně konfliktní“ vztahy mezi posuzovaným a jeho matkou, pokročilý věk matky, její nepříznivý psychický stav a v neposlední řadě její vyjádření, že zájem o výkon opatrovnictví svého syna nemá.
II. Dovolání a vyjádření k němu
3. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal posuzovaný dovolání. Úvodem uvedl, že „si je vědom skutečnosti, že jeho zdravotní stav není ideální a je třeba mu svéprávnost omezit, avšak co se týče stanovení částky, se kterou může nakládat, má za to, že je naprosto neadekvátní“. Vytkl odvolacímu soudu, že v tomto směru (ve shodě se soudem prvního stupně) vycházel ze znaleckého posudku MUDr. E. F. z roku 2018, aniž by reflektoval ekonomickou realitu a znalkyní stanovenou částku, se kterou může posuzovaný disponovat, jakkoli „valorizoval“. Podle názoru dovolatele „je však nesporné, že za sedm let došlo k podstatnému vývoji, ne ve zdravotním stavu posuzovaného, který je fakticky neměnný, ale především v ekonomické situaci společnosti“. Při prudké inflaci a výrazném růstu cen zboží a služeb se reálná hodnota této částky oproti roku 2018 dramaticky snížila. Odvolací soud sice otázku valorizace sám při jednání dne 22.1.2025 zmínil, nicméně v konečném rozhodnutí se s ní žádným způsobem nevypořádal. Při svém rozhodování tak „zcela ignoroval objektivní makroekonomické skutečnosti a nebral v potaz, že by stanovená částka měla být odpovídající reálné kupní síle“. Jestliže má omezení svéprávnosti sloužit k ochraně posuzovaného, pak podle názoru dovolatele „nemůže být jeho výsledkem ztížení jeho životní úrovně pod reálnou ekonomickou možnost“. Finanční částka, s níž může posuzovaný nakládat, nesmí být stanovena takovým způsobem, že „ve výsledku dojde fakticky k zásahu do možnosti posuzovaného jednat v běžných každodenních záležitostech“. Stanovení fixní částky „bez zohlednění ekonomického vývoje odporuje požadavku, aby omezení svéprávnosti nebylo tvrdší, než je nezbytné“. Posuzovaný připustil, že „utratí velkou část peněz za požitky, jako jsou např. cigarety, ale domnívá se, že znalecký posudek mu přiznává možnost s touto částkou volně disponovat, a tudíž mu nikdo nemůže přikazovat, za co konkrétně může či nemůže tyto peníze utratit, ani odkazovat na možnost případné žádosti o mimořádný výdaj, jako argument pro nevalorizaci této částky“. Za situace, kdy na bankovním účtu má posuzovaný částku přes 2 mil. Kč, měsíční příjem 17.000,-Kč a měsíční náklady s ohledem na nařízenou ústavní léčbu cca 1.000,- Kč, je podle jeho názoru „další nucené omezování jeho možnosti disponovat vlastními prostředky v takovém rozsahu neodůvodněné, neboť mu reálně nehrozí žádná újma, zásah do jeho práv tak jistě není proporcionální“. Posuzovaný se domnívá, že „má dostatečné úspory na to, aby se nemusel nutně uskromňovat v tom smyslu, že si nemůže, byť každý den, koupit kávu či cigarety“. Zdůraznil, že „zákon vyžaduje, aby omezení bylo co nejmenší a vycházející z aktuálních skutečností“, a že „není důvod omezovat jeho nakládání s prostředky na tak nízkou částku, která mu neumožňuje ani pokrytí minimálních radostí, představujících občasné nákupy pochutin, cigaret, kávy a jiných nápojů“. Změna soudního rozhodnutí je podle jeho názoru nutná jak z hlediska spravedlnosti, tak i ochrany práv posuzovaného. Navrhl proto, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
4. K dovolání posuzovaného se nikdo z účastníků nevyjádřil.
III. Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu – dále jen „o.s.ř.“) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř, se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
6. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
7. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).
8. V projednávané věci závisí napadený rozsudek odvolacího soudu na vyřešení hmotněprávní otázky, jaké skutečnosti (hlediska) jsou významná pro stanovení peněžního limitu, jehož prostřednictvím je vymezen rozsah omezení způsobilosti posuzovaného samostatně právně jednat pro oblast majetkoprávních vztahů. Vzhledem k tomu, že tato právní otázka doposud nebyla v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena ve všech souvislostech, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání posuzovaného je podle ustanovení § 237 o.s.ř. přípustné.
IV. Důvodnost dovolání
9. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
10. Podle ustanovení § 55 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), k omezení svéprávnosti lze přistoupit jen v zájmu člověka, jehož se to týká, po jeho zhlédnutí a s plným uznáváním jeho práv a jeho osobní jedinečnosti. Přitom musí být důkladně vzaty v úvahu rozsah i stupeň neschopnosti člověka postarat se o vlastní záležitosti. Omezit svéprávnost člověka lze jen tehdy, hrozila-li by mu jinak závažná újma a nepostačí-li vzhledem k jeho zájmům mírnější a méně omezující opatření (§ 55 odst. 2 o.z.).
11. Podle současné právní úpravy může k omezení svéprávnosti (dříve způsobilosti k právním úkonům) dojít jen v zájmu člověka, o jehož svéprávnosti se jedná. Na rozdíl od předešlé právní úpravy (obsažené v zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31.12.2013) tedy nemůže být důvodem pro omezení svéprávnosti pouze zájem na ochraně práv a svobod třetích osob nebo ochrana poskytovaná statkům či zájmům plynoucím z ústavního pořádku, není-li omezení svéprávnosti zároveň v zájmu posuzovaného člověka. Rozhoduje-li soud o omezení svéprávnosti posuzované osoby, musí důsledně dbát, aby svéprávnost posuzované osoby nebyla omezena ve větším rozsahu, než je nezbytně třeba. Soud vždy musí pečlivě zvážit všechny mírnější alternativy, přičemž omezení svéprávnosti musí být vždy považováno za prostředek nejkrajnější (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.9.2020 sp. zn. 24 Cdo 1290/2020 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.5.2016 sp. zn. 30 Cdo 944/2016). Ke každému případu přitom je nutno přistoupit individuálně, zohlednit jedinečnost konkrétního posuzovaného člověka. Teprve tehdy, má-li soud úplný obraz o osobních a majetkových poměrech posuzovaného člověka, o jeho každodenních činnostech a potřebách, může správně zvolit rozsah omezení svéprávnosti. Přitom musí mít na zřeteli, že z rozsudku, jímž se omezuje svéprávnost člověka, musí být zřejmý hodnotící úsudek soudu, proč bylo nakonec přistoupeno k takovému omezení svéprávnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17.12.2014 sp. zn. 30 Cdo 4467/2014). Uvedené zásady a požadavky na kvalitu odůvodnění rozsudku nepochybně platí i pro stanovení peněžního limitu, jehož prostřednictvím je soudem vymezen rozsah omezení způsobilosti posuzovaného samostatně právně jednat pro oblast majetkoprávních vztahů.
12. V této souvislosti je třeba mít na zřeteli, že podle ustanovení § 64 o.z. rozhodnutí o omezení svéprávnosti nezbavuje člověka práva samostatně právně jednat v běžných záležitostech každodenního života. Relativně abstraktně formulovaná hypotéza ustanovení § 64 o.z. obsahuje blíže neurčená právní jednání, z nichž lze z hlediska ekonomického důvodu právního jednání (podle kauzy) vyčlenit (zásadní) skupinu těch, které se týkají směny ekonomicky ekvivalentních hodnot (dále také jen „předmětná právní jednání“).
13. Jestliže soud – tak jako v projednávané věci – vymezí v rozsudku, jímž omezuje svéprávnost člověka, rozsah omezení svéprávnosti negativním výčtem, tedy tak, že ve výroku uvede právní jednání, ke kterým posuzovaný není způsobilý (z čehož implicitně a contrario vyplývá, že k ostatním právním jednáním způsobilý je), a činí-li tak pro oblast občanskoprávních majetkových vztahů prostřednictvím stanovení peněžního limitu hodnoty nepřímého předmětu právního vztahu vztaženého k právnímu jednání anebo součtu právních jednání za určité období (den, týden, měsíc), činí tak pro všechna tato (takto vymezená) právní jednání. Tedy i pro ta předmětná právní jednání, která spadají do rámce neurčitého právního pojmu „běžných záležitostí každodenního života“. Proto pokud soud formuluje výrok o omezení svéprávnosti člověka tímto způsobem, musí při stanovení peněžního limitu vzít v potaz i předmětná právní jednání, aby svéprávnost posuzovaného nepřímo (fakticky) neomezil v rozporu s ustanovením § 64 o.z.
14. Ustanovení § 64 o.z. má nepochybně objektivní rozměr. Pro běžné záležitosti každodenního života je příznačné časté opakování (každodennost); jde o běžné záležitosti (vzhledem k povaze předmětných právních jednání jde o nevýznamnost v rovině ekonomické), které si je schopen sám posuzovaný vyřizovat (osobní zapojení) a které zároveň nemohou ohrozit jeho zájmy. Ekonomická podmíněnost předmětných právních jednání, tj. dostatek peněžních prostředků umožňující jejich realizaci, je ovšem tak výrazným prvkem, že stanovit peněžní limit v každém konkrétním případě soud musí v tomto objektivním rámci vždy se zřetelem k subjektivnímu hledisku zohledňujícímu majetek posuzovaného, které se s objektivním rámcem může, v případě materiálního dostatku, avšak nemusí, v případě opačném, shodovat.
15. Základní premisa, při jejímž splnění soud může přistoupit k omezení svéprávnosti člověka spočívající v potřebě ochránit zájmy tohoto člověka, neboť jinak by mu hrozila závažná újma, jelikož mírnější a méně omezující opatření nepostačují, se v ekonomické rovině promítá (posuzováno z dlouhodobého hlediska) alespoň v zachování jmění, nelze-li je rozmnožit. Zásadní je v tomto směru rovnováha příjmů a výdajů. Adekvátní alokace peněžních prostředků k úhradě nákladů na uspokojení životních potřeb (živobytí) v pořadí podle jejich významu. Proto se subjektivní hledisko zohledňující majetek posuzovaného v případě předmětných právních jednání omezuje především na existenci disponibilních (použitelných, zbytných) peněžních prostředků, potažmo jiných zjevně vysoce likvidních aktiv, a to na rozdíl od peněžních prostředků indisponibilních, potřebných k úhradě nákladů na živobytí, za dané období, obvykle měsíční.
16. Vycházeje z výše uvedených úvah dovolací soud již v minulosti dovodil, že peněžní limit, jehož prostřednictvím je vymezen rozsah omezení způsobilosti posuzovaného samostatně právně jednat pro oblast majetkoprávních vztahů, musí umožňovat uskutečnění právních jednání v běžných záležitostech každodenního života, kterými jsou směňovány hodnoty, avšak je nezbytné stanovit jej se zřetelem k majetkovým poměrům posuzovaného, zejména k množství zbytných peněžních prostředků (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.2.2021 sp. zn. 24 Cdo 2837/2019). Současně je třeba mít na zřeteli, že stanovený peněžní limit je vázán na součet předmětných právních jednání realizovaných během určitého časového období (den, týden, měsíc), které musí soud stanovit co nejúčelněji vzhledem k zájmům posuzovaného a běžným potřebám jeho každodenního života.
17. V projednávané věci dovolatel, jehož duševní stav je od roku 2005, kdy bylo poprvé soudem rozhodnuto o omezení jeho svéprávnosti (tehdy omezení způsobilosti k právním úkonům), prakticky neměnný, „si je vědom skutečnosti, že je třeba mu svéprávnost omezit“, výhrady má pouze ke stanovené výši peněžního limitu v částce 4.500,- Kč měsíčně, jehož prostřednictvím byl vymezen rozsah omezení způsobilosti posuzovaného samostatně právně jednat pro oblast majetkoprávních vztahů, který považuje za „naprosto neadekvátní“.
18. Z obsahu spisu se podává, že o omezení svéprávnosti posuzovaného bylo naposledy rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 19.7.2022 č. j. 52 P 32/2005-347, jímž byl – kromě jiného – stanoven peněžní limit, v jehož rámci byl posuzovaný „způsobilý disponovat finančními prostředky a nakládat se svým majetkem“, ve výši 15.000,- Kč měsíčně. Tato výše byla stanovena s přihlédnutím k tomu, že si posuzovaný „sám obstaral vhodné pracovní místo, výkonem práce získává částku 13.000,- až 14.000,- Kč měsíčně a spolu s invalidním důchodem (ve výši 14.686,- Kč) má k dispozici měsíčně příjmy ve výši 27.000,- až 28.000,- Kč“. V nynějším řízení odvolací soud dospěl k závěru, že tento dosavadní peněžní limit nelze s ohledem na současné majetkové poměry posuzovaného zachovat, neboť posuzovaný aktuálně není nikde zaměstnán a jeho pravidelný příjem činí toliko invalidní důchod ve výši 17.001,- Kč. Ve shodě se soudem prvního stupně stanovil nynější peněžní limit v částce 4.500,- Kč měsíčně, která „byla posuzovanému soudem určena rovněž v minulosti v letech 2019 – 2022“ a která „koresponduje se závěrem uvedeným ve znaleckém posudku“ MUDr. E. F. ze dne 18.11.2018. Akcentoval přitom, že tato částka „je v podstatě kapesným posuzovaného, se kterým může zcela libovolně disponovat a které podle svého vyjádření utratí za požitky ve formě cigaret, energetických drinků apod.“, a že „není v zájmu posuzovaného, aby takovým způsobem utratil prakticky veškerý svůj měsíční příjem (jak v odvolání navrhuje), neboť je též třeba mít na paměti, že povinností opatrovníka je hradit za opatrovance jeho nutné náklady na bydlení a případně další náklady související s jeho živobytím“.
19. Za dané situace lze odvolacímu soudu přisvědčit v tom, že „pokud by byla opatrovanci vyplácena částka 15.000,- Kč, jak navrhuje, musely by být jeho nutné výdaje hrazeny z jeho úspor, které by se neustále snižovaly“, ačkoli tyto (byť nemalé) úspory „by především měly posloužit k zajištění stabilního bydlení posuzovaného“ (k plánované koupi chaty od matky, včetně její rekonstrukce). Odvolacímu soudu je však třeba vytknout, že se v odůvodnění svého rozhodnutí zaměřil toliko na důvody, pro které nelze zachovat dosavadní peněžní limit ve výši 15.000,- Kč měsíčně, aniž by vysvětlil, proč není možné za současných majetkových poměrů posuzovaného stanovit peněžní limit v intervalu mezi 15.000,- Kč a 4.500,- Kč, přestože u odvolacího jednání dne 22.1.2025 – jak na to upozorňuje i dovolatel – odvolací soud možnost, zda částku 4.500,- Kč „o trochu nenavýšit vzhledem k inflaci“, zmínil. Jelikož stanovisko odvolacího soudu v tomto směru v odůvodnění napadeného rozsudku absentuje, zůstalo jeho posouzení věci neúplné, a tudíž i nesprávné.
20. K úvahám dovolatele o potřebě „valorizace“ částky 4.500,- Kč vycházející ze znaleckého posudku z roku 2018 je však třeba podotknout, že důvodem pro její navýšení nemůže být sama o sobě skutečnost, že „při prudké inflaci a výrazném růstu cen zboží a služeb se reálná hodnota této částky oproti roku 2018 dramaticky snížila“. Ačkoli je nepochybně žádoucí, aby stanovená částka byla „odpovídající reálné kupní síle“ tak, aby nedošlo „k zásahu do možnosti posuzovaného jednat v běžných každodenních záležitostech“, musí být stanovení výše peněžního limitu – jak vyplývá ze shora podaného výkladu – vždy učiněno se zřetelem k subjektivnímu hledisku vyjadřujícímu majetkové, zejména příjmové možnosti posuzovaného.
21. Odvolací soud sice při stanovení peněžního limitu z aktuálních příjmových možností posuzovaného vycházel, ovšem jen – jak mu bylo vytknuto již výše – ve vztahu k dosavadnímu peněžnímu limitu ve výši 15.000,- Kč měsíčně. Ohledně možnosti navýšení peněžního limitu nad částku 4.500,- Kč měsíčně, který byl posuzovanému v minulosti stanoven rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 19.3.2019 č.j. 52 P 32/2005-295, přitom jistě není bez významu, z jaké příjmové hladiny posuzovaného tehdejší soudní rozhodnutí vycházelo. Z jeho odůvodnění vyplývá, že tehdejší příjem posuzovaného sice také tvořil pouze invalidní důchod, ovšem ve významně nižší částce („něco přes 11.000,- Kč“) než nyní (17.001,- Kč). Proto, i když budou správně ponechány stranou (jako indisponibilní) úspory posuzovaného pro řešení jeho bytové situace, nelze bez dalšího dospět k závěru, že by majetkové možnosti posuzovaného v letech 2019 – 2022, kdy mu byl soudem určen peněžní limit ve výši 4.500,- měsíčně, byly s jeho současnými majetkovými poměry natolik totožné, že by vylučovaly zvýšení této částky tak, aby dovolateli – pokud možno lépe – umožňovala „pokrytí minimálních radostí, představujících občasné nákupy pochutin, cigaret, kávy a jiných nápojů“.
22. Dovolatele je však třeba upozornit, že i když zde bude určitý prostor na zvýšení peněžního limitu nad částku 4.500,- Kč měsíčně, jeho požadavky nemohou být bezbřehé (jak vyplývá z jeho vyjádření před soudem prvního stupně o tom, kolik peněz za tyto požitky utratí a dále hodlá utratit), nýbrž musí respektovat jeho aktuální příjmové možnosti. Je sice na jedné straně pravdou, jak zdůrazňuje dovolatel, že „mu nikdo nemůže přikazovat, za co konkrétně může či nemůže tyto peníze utratit“, na druhé straně však platí, že pokud „utratí velkou část peněz za požitky, jako jsou např. cigarety“, pak se to v nakládání s peněžními prostředky do stanoveného limitu projeví nezbytně tak, že je vyčerpá především na zakoupení cigaret, a již jakákoliv jiná předmětná právní jednání (např. nákupy jiných požitků) z ekonomických důvodů realizovat nemůže. Odvolacím soudem (i dovolatelem) akcentovaná možnost „zcela libovolné dispozice“ posuzovaného s touto částkou proto znamená, že je jen na uvážení posuzovaného, jakým způsobem naloží s částkou do stanoveného limitu, tj. která z předmětných právních jednání upřednostní a bude realizovat, a která naopak oželí. S ohledem na dosavadní nákupní zvyklosti posuzovaného patrně bude vhodné vzít do úvahy i případné určení jiného (kratšího) časového období, na které bude stanovený peněžní limit vázán, jestliže se taková praxe bude jevit v zájmu posuzovaného, zejména bude-li mu napomáhat k efektivnějšímu hospodaření s touto částkou.
23. Z uvedeného vyplývá, napadený rozsudek odvolacího soudu, pokud jde o stanovení peněžního limitu ve výši 4.500,- Kč měsíčně, jehož prostřednictvím byl vymezen rozsah omezení způsobilosti posuzovaného samostatně právně jednat pro oblast majetkoprávních vztahů, není správný. Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud napadený rozsudek v tomto rozsahu zrušil (§ 243e odst. 1 o.s.ř.). Jelikož důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud v odpovídajícím rozsahu rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o.s.ř.).
24. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.)
Autor: -mha-