// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 12.03.2026
K vyloučení obce z výkonu opatrovnictví podle § 63 o. z.
Pouhá skutečnost, že obec (městská část) je jako samostatný subjekt práva současně zřizovatelem příspěvkové organizace jako jiné právnické osoby, která provozuje zařízení, kde opatrovanec pobývá, popřípadě mu poskytuje další služby, nemůže sama o sobě – bez sepjetí s konkrétními dalšími okolnostmi – založit střet zájmů ve smyslu § 63 o. z. a vést k vyloučení této obce (městské části) z výkonu veřejného opatrovnictví. Obec (městská část) jako zřizovatel totiž nemůže být pojmově „závislá" na jí zřizovaném provozovateli zařízení, přičemž § 63 o. z. předjímá vyloučení opatrovníka v důsledku jeho závislosti vůči provozovateli, nikoli naopak.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 2516/2025, ze dne 26. 1. 2026
Spisová značka: 24 Cdo 2516/2025 | ECLI: ECLI:CZ:NS:2026:24.CDO.2516.2025.1
Dotčené předpisy:
§ 62 o. z.
§ 63 o. z.
§ 465 odst. 1 o. z.
§ 471 odst. 2 o. z.
Kategorie: ostatní; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
(…)
III. Přípustnost dovolání
19. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále „o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.).
20. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení), za splnění podmínky § 241 o. s. ř.
21. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
22. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
23. Dovolatelka pomíjí, že skutková zjištění odvolacího soudu přezkumu dovolacím soudem nepodléhají, pročež svými námitkami ve skutečnosti uplatňuje jiný dovolací důvod než ten, který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 věta první o. s. ř., pokud stanoví, že dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4, ročník 2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 25 Cdo 292/2016, či usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. I. ÚS 3863/16).
24. Civilní dovolací řízení zákonodárcem zásadně předjímáno toliko k přezkumu otázek právních a dovolací soud není v zásadě instancí skutkovou. Provádění a hodnocení důkazů je doménou soudu prvního stupně a přezkum správnosti jeho postupu zákon vyhrazuje soudu odvolacímu, a to při plném respektu k zásadě bezprostřednosti a přímosti ovládající, pokud jde o dokazování, civilní řízení. Nejvyšší soud je oprávněn, s respektem k požadavkům práva na spravedlivý proces, hodnotit skutkové závěry odvolacího soudu (případně jím převzaté od soudu prvního stupně) jen tehdy, jde-li o závěry zcela zjevně excesivní. Půjde jen o ty zcela výjimečné případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2003 sp. zn. II. ÚS 182/02). Tzv. „exces“ v rámci realizace důkazního procesu spočívá v racionálně neobhajitelném úsudku soudů o vztahu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními, přičemž extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, kdy hodnocení důkazů a k tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), resp. jestliže skutková zjištění soudů vůbec nemají obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna (zde lze odkázat např. na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2016, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, bod 54 násl.). Za případ extrémního nesouladu však nelze považovat situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované zněním § 132 o. s. ř [zakotvujícího zásadu tzv. volného hodnocení důkazů] ústí do skutkových a právních závěrů, které jsou sice odlišné od pohledu dovolatele, leč jsou z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám formální logiky.
25. Tak je tomu i v poměrech projednávané věci, kde soud prvního stupně ve svém rozsudku náležitě a se zjevnou pečlivostí hodnotil provedené důkazy, které následně právně kvalifikoval. Odvolací soud dokazování poměrně rozsáhle doplnil a jím provedené důkazy opět s potřebnou pečlivostí hodnotil v kontextu s důkazy provedenými již soudem prvního stupně. Je poněkud nepřípadná námitka, že odvolací soud vzal v potaz jen okolnosti, které bezprostředně časově nesouvisely s okamžikem jeho rozhodování, neboť to byl naopak uvedený soud, který aktualizoval některá zjištění týkající se posuzované (včetně ohledání jejího bytu, při němž vyšlo najevo, že ani jeho stav neodpovídá dovoláním akcentované údajné péči B.). Nejen podle výsledků znaleckého zkoumání není u posuzované s ohledem na charakter jejího onemocnění naděje na podstatné zlepšení dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu /jak byl podrobně popsán s odkazem na konkrétní lékařské zprávy ve znaleckém posudku a jeho dodatku/. O tom ostatně svědčí velké množství případů, kdy k posuzované byla v minulosti volána rychlá zdravotnická pomoc, stejně jako opakující se hospitalizace v psychiatrické nemocnici, kam byla posuzovaná dopravena vesměs ve stavu dezorientovanosti, kdy páchla a byla inkontinentní. Dovolání tak není převážně ničím jiným než prosazováním toliko alternativních skutkových závěrů ze strany posuzované (resp. jejího syna), jež je navíc založené na zcela selektivním hodnocení jen některých důkazů. Dovolatelka rovněž přeceňuje obsahově spíše jen povšechné výpovědi svědkyň G. a B., které ve skutečnosti nejsou se závěry soudů obou stupňů v nijak významné kolizi. S listinami zpracovanými MUDr. B. a MUDr. Š. se odvolací soud sice stručně, leč pro účely odůvodnění svého rozhodnutí dostatečně vypořádal. Přípustnost dovolání přitom nelze úspěšně založit na tvrzení o nesprávném právním posouzení věci, jestliže tato údajná nesprávnost je spojována s oponentními skutkovými závěry dovolatelky, jež ve skutečnosti soudy nižších stupňů neučinily. Tak je tomu i v poměrech projednávané věci, kdy z dokazování, které bylo provedeno velmi precizně, nevyšlo najevo, že by v případě posuzované bylo možné přistoupit k mírnějšímu opatření, což odvolací soud zdůvodnil zejména v odstavci 58 napadeného rozsudku (s ohledem na charakter daného řízení, jež je řízením tzv. nesporným, v němž soud není vázán podaným návrhem, nebylo jeho povinností autoritativně ve výroku rozsudku rozhodovat o dílčích požadavcích některého z účastníků, pokud byly zkonzumovány omezeném svéprávnosti a ustanovením opatrovníka).
26. Jde-li o uplatněné vady řízení, zejména pokud jde o namítanou podjatost znalkyně MUDr. J., o níž ostatně bylo adekvátně procesně rozhodováno, stejně jako o námitku tvrzené procesní nekorektnosti provedeného dokazování, pak k takto uplatněným vadám dovolací soud přihlíží jen tehdy, je-li dovolání již jinak přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), což ve vztahu k dílčí otázce spočívající v posuzování svéprávnosti nebylo v této věci naplněno; to platí přiměřeně i ve vztahu k výtce, že dřívější, pro posuzovanou příznivější nepravomocné rozhodnutí soudu prvního stupně, bylo posléze odvolacím soudem k odvolání posuzované zrušeno a následně bylo rozhodnuto pro ni méně příznivým způsobem. Nejenže tak odvolací soud učinil též k návrhu procesního opatrovníka posuzované, ale v nesporném řízení se neuplatňuje princip tzv. zákazu reformatia in peius. Z obsahu spisu se pak nepodává, že by základem pro úvahu odvolacího soudu byly též údaje z „přílohové obálky Centra sociální a ošetřovatelské pomoci“, jak je akcentováno v dovolání, když odvolací soud podrobně vyložil, z jakých konkrétních důkazů svá zjištění čerpal (viz odstavec 51 a násl. přezkoumávaného rozsudku) a jejich vzájemné hodnocení se nikterak nevzpírá pravidlům logického uvažování, naopak skutečnosti týkající se velmi nepříznivých osobních poměrů posuzované i dlouhodobě nedostatečnou péči syna o ní, se z provedených důkazů zračí zcela nepochybně. Odmítl-li odvolací soud správnost některých z provedených důkazů, pak současně vyložil důvody, pro něž se tak stalo.
27. V tomto konkrétním případě se na základě zjištěných skutečností jmenování syna B. jako opatrovance nejevilo vhodné, jak správně naznaly oba soudy nižších stupňů. Je třeba tedy rovněž odmítnout tezi dovolatelky, že odvolací soud konkrétně neuvedl, čím přesně jedná B. proti zájmům dovolatelky (opak plyne např. z odstavců 56, 57 a 60 rozsudku odvolacího soudu). Oba soudy se přitom otázkou vhodnosti zvoleného opatrovníka podrobně zabývaly a položily akcent na konkrétní skutečnosti, aby bylo řádně prověřeno a zajištěno, že zvolený opatrovník bude odpovědně a s náležitou péčí plnit svoji funkci. Z tohoto důvody neustanovily opatrovníkem ani B., který zjevně dlouhodobě nejedná v zájmu posuzované a ani další jím navrženou osobu, paní M. G., která je vázána jinými povinnostmi při péči o svého těžce nemocného otce a nebylo by tedy zcela zaručeno, že bude moci funkci opatrovníka vykonávat řádně. Nejvyšší soud současně vychází z přesvědčení, že výběr vhodného opatrovníka je zejména úkolem soudu prvního stupně, a i zde platí, že přezkum jeho úvah je především na soudu odvolacím, které, s respektem k zásadě bezprostřednosti a přímosti, mohou i se zřetelem k okolnostem, jež se přímo neprojeví v obsahu spisu, nejlépe posoudit vhodnost té či oné osoby k výkonu funkce opatrovníka. Zásah Nejvyššího soudu je namístě až tehdy, byl-li by jejich úsudek prima facie vadný, k čemuž v projednávané věci nedošlo.
28. Lze jen pro úplnost dodat, že obsah dovolání posuzované vesměs kopíruje dřívější tvrzení jejího syna B., kdy údaje jím předestřené, zejména pokud se týkaly údajné péče o posuzovanou z jeho strany, oprávněně odvolací soud hodnotil jako převážně nevěrohodné. Není samozřejmě úkolem dovolacího soudu „revidovat“ skutková zjištění soudu odvolacího, v této věci učiněné závěry odpovídají dosaženým skutkovým zjištěním, když jen příkladmo lze připomenout, že kvalifikovanost „péče“ syna o posuzovanou je problematizována již tím, že posuzovaná byla v minulých letech nejméně 19krát opakovaně hospitalizována v psychiatrické léčebně, do níž byla přepravena zpravidla v zuboženém stavu /pomočená, pokálená/, cca 50krát k ní byla volána Rychlá zdravotnická pomoc, jakož i tím, že dle skutkových zjištění posuzovaná, ač její měsíční příjem má přesahovat 40 000 Kč, v minulosti žebrala v okolí svého bydliště mezi sousedy i malými dětmi. V zimních měsících se na veřejnosti pohybovala jen v tričku a pleně. Nejen tyto skutečnosti nepochybně vyvracejí opačné tvrzení B., že o svou matku i v minulosti řádně pečoval. Ostatně z výkonu opatrovnictví ho diskvalifikuje i pochybnost o tom, zda by jednal v zájmu své matky, když sám v průběhu řízení sdělil Úřadu městské části v srpnu 2020 [viz zpráva na č.l. 11 procesního spisu], že jeho matka „trpí stařeckou demencí“, přesto s ní v březnu roku 2020 jako s dárkyní uzavřel smlouvu o převodu bytové jednotky na sebe samotného. Již z lékařských vyšetření provedených v roce 2019 vyplynulo, že posuzovaná už tehdy trpěla Alzheimerovou chorobou a dementním syndromem, to vše v terénu někdejší alkoholové závislosti. Uvedené nakonec plyne i ze zprávy MUDr. Z. z roku 2017, hovoří-li se v ní o tom, že jednání s posuzovanou je velmi problematické. Tedy i při uzavření darovací smlouvy nejednal B. v zájmu posuzované, ale v zájmu svém vlastním. Dále tvrdil, že jeho matka již 15 let abstinuje, přesto byl u ní v letních měsících roku 2020 při lékařském vyšetření zjištěn alkohol v krvi (což odpovídá i mnohým dalším lékařským zprávám vyslovujícím se o alkoholové závislosti a dlouhodobém nadužívání benzodiazepinů). Bez povšimnutí neponechaly soudy nižších stupňů ani údaj o tom, že B. dříve nechával matku hospitalizovat v době, kdy sám jel na dovolenou a ani jinak ji do zdravotnického zařízení nenosil cigarety nebo peníze. Rovněž je třeba připomenout údaj JUDr. P. Š., advokáta, který byl v řízení ustanoven procesním opatrovníkem posuzované, že posuzovaná v odvolání, které buď sepsal či přinejmenším spolupodepsal B., uvedla zcela nepravdivé údaje [č.l. 41 spisu], bez významu není, že v rámci dotazu soudní znalkyně B. uvedl, že si nepřeje být opatrovníkem své matky [č.l. 64 spisu]. Ze zprávy Psychiatrické nemocnice XY ze srpna 2022 [č. l.127 procesního spisu] vyplynulo, že B. sice proklamoval, že se o svou matku stará, nicméně bagatelizoval její zjevnou nesoběstačnost, matka je podle ošetřujících lékařů psychiatrů snadno manipulovatelnou osobou pod jeho vlivem, aniž by se o ni náležitě postaral, včetně dohledu na pravidelné užívání předepsané medikace, pravidelné podávání potravy, výměnu ošacení, inkontinenčních pomůcek apod. Odvolací soud také v předchozím svém kasačním rozhodnutí (usnesení ze dne 25. 11. 2022) výstižně připomenul, že tvrzení B. o dostatečné soběstačnosti posuzované, včetně jím předložených lékařských zpráv, nekorespondují s tím, že posuzované je vyplácen příspěvek na péči IV. stupně, který je ovšem určen výhradně příjemcům zcela závislým na péči jiné osoby. Odvolací soud již tehdy poukázal na rozpory ve výpovědi posuzované a jejího syna, které tvrzení uplatněné i v odvolání (dovolání) činí přinejmenším méně validními (podle B. si posuzovaná nakupuje a vybírá hotovost sama, posuzovaná se i při znaleckém zkoumání neorientovala časem a měla problémy se základními početními operacemi); nebylo také jasné, proč si musí při čistém měsíčním příjmu nad 40 000 Kč posuzovaná schovávat zbytky od oběda, jež je jí zajišťován, na snídaně a večeře, stejně tak nebylo logicky vysvětleno, proč za této situace často posuzovaná žebrala v okolí svého bydliště. Verze o samostatném nakupování ze strany posuzované se jeví jako nepravděpodobná i v konfrontaci s výpovědí svědkyně I. B. [na č. l. 322 verte procesního spisu], podle níž si není schopna sama koupit ani kávu v automatu. B. při své výpovědi před soudem prvního stupně dne 28. 4. 2023 [č.l. 188 a násl. procesního spisu] uvedl, že si matka sama nakupuje, což opět neodpovídá zjištěním soudní znalkyně, podle jejíchž závěrů posuzovaná nezná ani reálné ceny věcí každodenní spotřeby [viz znalecký posudek]. Podle zprávy Centra sociální a ošetřovatelské pomoci v XY, příspěvkové organizace ze 4. 1 2024 tato odmítla provádět úklidové služby v bytě využívané posuzovanou, a to pro značený nepořádek a zašlou špínu, kterou je třeba předtím odstranit. Podle sdělení B. tento matce schválně 3 měsíce po sobě nevytíral v bytě podlahu a čekal na jím odsunovanou pomoc pečovatelské služby. Validitu výpovědi syna posuzované snižuje i to, že byl v září 2021 zajištěn policií při řízení motorového vozidla pod vlivem alkoholu (1,11 promile). Tvrzení o dosavadní péči syna byla v řízení nakonec spolehlivě vyvrácena obsahem místního šetření provedeného soudem prvního stupně dne 27. 4. 2023 [na č.l. 307 procesního spisu], přičemž uvedené skutečnosti nemůže vyvážit ani účast posuzované na rozličných sociálních aktivitách (keramika apod.). Nejvyšší soud ze všech těchto důvodů považuje nosné závěry soudů obou stupňů, že B. neskýtá záruky, že by náležitě hájil zájmy své matky jako její opatrovník, za zcela správné.
29. Obdobné závěry lze přiměřeně vztáhnout i na svědkyni G., která byla až v samotné závěrečné fázi řízení synem posuzované navržena jako opatrovnice, nicméně nejen z důvodů uváděných odvolacím soudem (péče o nemocného otce, byť ta není vskutku natolik intenzívní, aby ji zcela vylučovala z možnosti občasného dojíždění za posuzovanou do Prahy, když v tomto směru oponentním úvahám v dovolání obsaženým svědčí i obsah zvukového záznamu o průběhu odvolacího jednání konaného dne 25. 10. 2024; konkrétně časová stopa od 01:15 hod. dále), ale též proto, že ač se tato svědkyně s posuzovanou dlouhodobě pravidelně stýká zhruba dvakrát do měsíce, a to i v bytě posuzované, přesto nezjistila velmi závažné nedostatky popsané výše a nepokusila se je sama alespoň částečně eliminovat. S ohledem na charakter duševní poruchy posuzované, která byla na základě jí či jejím synem předestřených údajů seznána po proběhnuvším správním řízení za osobu úplně závislou na péči jiné osoby, která nezvládá 9 z 10 základních životních potřeb a z toho plynoucí potřebu pravidelné péče o ní (např. postupné poskytování peněžních prostředků apod.), je nakonec i vzdálenost obvyklého bydliště posuzované na straně jedné a bydliště svědkyně na straně druhé, vedle její částečné zaneprázdněnosti další okolností, která by mohla komplikovat náležitý výkon funkce opatrovníka. Dovolatelce je třeba sice v obecné rovině přisvědčit, že ustanovený opatrovník v zásadě nemusí a nemá plnit roli pečovatele, tak tomu však bude tehdy, je-li tu jiné osoby či instituce, která nezbytnou péči vskutku řádně zajistí. Jestliže soudy nižších stupňů hodnotily péči syna o posuzovanou jako nedostatečnou až závadnou a není-li současně ani jiné osoby, která by v současné době posuzované onu nezbytnou péči poskytovala, jeví se odvolacím soudem akcentovaná potřeba blízkosti opatrovníka o to více naléhavou. Odvolací soud si přitom nepochybně s přihlédnutím k zásadě přímosti učinil na základě opakovaného výslechu svědkyně G. obrázek o tom, zda je či není vhodnou osobou k výkonu opatrovnictví, a to i na základě skutečností, které nelze v úplnosti zachytit a následně popsat v protokolu o jednání či v rozhodnutí soudu (Nejvyšší soud zde odkazuje i na specifický obsah její výpovědi na č.l. 319 a násl. procesního spisu). Jakkoliv povolání opatrovníka z řad osob, jež mají k posuzovanému blízko a jež se těší jeho důvěře má nepochybně přednost před ustanovením opatrovníka veřejného, tak uvedené pravidlo nezbavuje soudy povinnosti zkoumat, zda je takto navržená osoba opatrovníkem vhodným a musí vždy přihlížet k jedinečným skutkovým okolnostem každé projednávané věci se samozřejmým respektem k objektivně danému nejlepšímu zájmu opatrovaného (jež ne vždy musí splývat s jeho přáním).
30. Odvolací soud se tak v otázce ustanovení vhodného opatrovníka neodchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu, který [při výkladu § 62 o. z., podle něhož při výběru opatrovníka přihlédne soud k přáním opatrovance, k jeho potřebě i k podnětům osob opatrovanci blízkých, sledují-li jeho prospěch, a dbá, aby výběrem opatrovníka nezaložil nedůvěru opatrovance k opatrovníkovi, stejně jako při aplikaci § 471 odst. 2 o. z., podle něhož soud jmenuje opatrovníkem osobu, kterou navrhl opatrovanec. Není-li to možné, jmenuje soud opatrovníkem zpravidla příbuzného nebo jinou osobu opatrovanci blízkou, která osvědčí o opatrovance dlouhodobý a vážný zájem a schopnost projevovat jej i do budoucna. Není-li možné ani to, jmenuje soud opatrovníkem jinou osobu, která splňuje podmínky pro to, aby se stala opatrovníkem, nebo veřejného opatrovníka podle jiného zákona] vysvětlil, že zákon stanoví pro soud závazná pravidla pro výběr opatrovníka, v jejichž rámci upřednostňuje vůli opatrovance tím, že v první řadě uvádí jako možného opatrovníka osobu, kterou navrhne opatrovanec. Navrženou osobou opatrovníka je soud vázán potud, že tuto osobu nejmenuje opatrovníkem pouze tehdy, není-li to možné (vhodné). O případ, kdy není možné, aby soud jmenoval opatrovníkem osobu navrženou opatrovancem, se bude jednat v situaci, kdy opatrovanec není reálně schopen volby opatrovníka, či v situacích, kdy by sama osoba opatrovníka nebyla natolik svéprávná, aby byla schopna úlohu opatrovníka vykonávat, případně by se jednalo o osobou neznámou, či osobu, která s výkonem funkce nesouhlasí. Obecně totiž platí, že opatrovník musí být sám plně způsobilý k právním úkonům, jeho zájmy nesmí být v rozporu se zájmy opatrovance a (s výjimkou veřejného opatrovníka – srov. § 471 odst. 3 o. z.) musí se svou funkcí souhlasit. Při výběru opatrovníka musí soud zvážit i další hlediska tak, aby jmenovaný opatrovník skýtal záruky, že se své funkce zhostí v souladu s účelem opatrovnictví (§ 457 o. z.) a že zajistí všestrannou a efektivní ochranu zájmů opatrovance a naplňován í jeho práv. Těmito dalšími hledisky mohou být podle okolností konkrétního případu osobní poměry navržené osoby, její věk, zdravotní stav, situace, v níž se tato osoba nachází, její vztah k opatrovanci apod., případně další skutečnosti, které mohou vypovídat o důvěryhodnosti navržené osoby (k tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3871/2010, jehož závěry o způsobilosti osoby k opatrovnictví jsou plně aplikovatelné i v poměrech právní úpravy obsažené v o. z., nebo dovolatelkou citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2020, sp. zn. 24 Cdo 3590/2019). V poměrech projednávané věci soudy nižších stupňů, které nepovažovaly tvrzení syna posuzované za věrohodná, dostatečně podrobně vysvětlily, že o posuzovanou nebylo minulosti po dlouhou dobu řádně z jeho strany postaráno, výše přitom již bylo vysvětleno, že Nejvyššímu soudu v zásadě nepřísluší přehodnocovat skutková zjištění, na nichž své rozhodnutí vybudoval odvolací soud. Není sice pochyb o tom, že přáním posuzované je, aby opatrovnictví vykonával její syn, avšak posuzovaná je v tomto směru snadno ovlivnitelná (manipulovatelná) a s ohledem na základní psychické onemocnění není s to dohlédnout nepříznivé následky, které by s jí navrženým postupem byly spojeny. Nižší soudy v dané věci citlivě zohlednily veškeré okolnosti a zvláštnosti případu a jejich rozhodnutí i podle přesvědčení dovolacího soudu odpovídají nejlepšímu zájmu posuzované [srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 12. 2005 sp. zn. IV. ÚS 412/04, část IV; popř. ze dne 17. 10. 2017 sp. zn. I. ÚS 1581/16, bod 39]. Jmenování veřejného opatrovníka (jehož souhlasu s výkonem funkce nebylo pojmově třeba) tak ve zjištěných skutkových okolnostech nepředstavovalo nepřípustný zásah do autonomie vůle posuzované. V otázce jmenování opatrovníka se proto odvolací soud od judikatury dovolacího soudu, resp. Ústavního soudu, neodchýlil, čímž je ve smyslu § 237 o. s. ř. dán závěr o nepřípustnosti dovolání k dané materii.
31. Napadené rozhodnutí nicméně závisí na vyřešení další dovoláním formulované otázky týkající se vztahu obce či v tomto případě městské části jako zřizovatele jiné právnické osoby, provozující sociální zařízení, ve které osoba omezená na svéprávnosti bydlí, k posuzované. Tedy zda se v popisovaném případě jedná o důvod k vyloučení obce (města či městské části) z výkonu opatrovnictví podle § 63 zákona č. 89/2012 Sb. o. z. Protože daná otázka nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud vyřešena, je dovolání v tomu odpovídajícím rozsahu ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné.
IV. Důvodnost dovolání
32. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které Nejvyšší soud, striktně vázán důvody přípustně v dovolání uvedenými (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání je sice přípustné, avšak ve vztahu k jím artikulované otázce není důvodné.
33. Podle ustanovení § 62 o. z., v rozhodnutí o omezení svéprávnosti jmenuje soud člověku opatrovníka. Při výběru opatrovníka přihlédne soud k přáním opatrovance, k jeho potřebě i k podnětům osob opatrovanci blízkých, sledují-li jeho prospěch, a dbá, aby výběrem opatrovníka nezaložil nedůvěru opatrovance k opatrovníkovi. Současně dle ustanovení § 63 o. z. platí, že opatrovníkem nelze jmenovat osobu nezpůsobilou právně jednat nebo osobu, jejíž zájmy jsou v rozporu se zájmy opatrovance, ani provozovatele zařízení, kde opatrovanec pobývá nebo které mu poskytuje služby, nebo osobu závislou na takovém zařízení.
34. Podle ustanovení § 465 odst. 1 o. z. soud jmenuje opatrovníka člověku, je-li to potřeba k ochraně jeho zájmů, nebo vyžaduje-li to veřejný zájem. Soud jmenuje opatrovníka zejména tomu, koho ve svéprávnosti omezil, tomu, o kom není známo, kde pobývá, neznámému člověku zúčastněnému při určitém právním jednání nebo tomu, jehož zdravotní stav mu působí obtíže při správě jmění nebo hájení práv.
35. Podle ustanovení § 471 odst. 2 o. z. soud jmenuje opatrovníkem osobu, kterou navrhl opatrovanec. Není-li to možné, jmenuje soud opatrovníkem zpravidla příbuzného nebo jinou osobu opatrovanci blízkou, která osvědčí o opatrovance dlouhodobý a vážný zájem a schopnost projevovat jej i do budoucna. Není-li možné ani to, jmenuje soud opatrovníkem jinou osobu, která splňuje podmínky pro to, aby se stala opatrovníkem, nebo veřejného opatrovníka podle jiného zákona.
36. Podle ustanovení § 457 o. z. zákonné zastoupení i opatrovnictví sleduje ochranu zájmů zastoupeného a naplňování jeho práv.
37. Z citovaných ustanovení vyplývá, že osobě, jejíž svéprávnost je omezena (takovou osobou je i posuzovaná v projednávané věci), je nutno vždy jmenovat opatrovníka. Je přitom mimo pochybnost, že výběr opatrovníka je pro opatrovance naprosto zásadní. Opatrovník je totiž povinen udržovat s opatrovancem pravidelné spojení (vhodným způsobem a v potřebném rozsahu), projevovat o něj skutečný zájem, dbát o jeho zdravotní stav, starat se o naplnění jeho práv a chránit jeho zájmy (srov. § 466 odst. 1 o. z.). Dovolatelce se nepodařilo účinně zpochybnit okolnost, že jí navržené osoby nejsou vhodnými opatrovníky (viz již výše). V dalším se proto Nejvyšší soud zabývá již jen otázkou, zda v dané věci byly naplněny předpoklady vytýčené v již citovaném § 63 o. z. pro vyloučení městské části Prahy 10 (tzv. „ex lege“)
38. Neexistuje-li žádná vhodná osoba, z řad blízkých příbuzných posuzovaného, upravuje zákon osobu tzv. veřejného opatrovníka. V případě veřejného opatrovnictví je opatrovníkem obec, která už z povahy věci nemůže výkon funkce veřejného opatrovníka odmítnout, neboť se jedná pro opatrovance o poslední možnost. Výkon funkce veřejného opatrovníka je výkonem přenesené působnosti podle ustanovení § 149b odst. 3 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecním zřízení), dále jen „zákon o obecním zřízení“, a ustanovení § 119c odst. 3 zákona č. 131/2000 Sb. o hlavním městě Praze (dále jen „zákon o hlavním městě Praze“), a je přitom zcela nerozhodné, zda takový veřejný opatrovník vyslovil s výkonem svého opatrovnictví souhlas či nikoliv. Stejně tak nesouhlas jiných osob, včetně posuzované, nebude relevantní za situace, kdy tu není jiné vhodné osoby, která by opatrovnictví chtěla vykonávat a byla k tomu podle mínění soudu i způsobilá. Stát přenáší výkon veřejného opatrovnictví na obce, a to především z toho důvodu, že jsou pro výkon této funkce nejhodnějšími adepty, jelikož mají k opatrovanci blízko, neboť obcí příslušnou k výkonu funkce veřejného opatrovníka je obec, ve které má opatrovanec své bydliště. Podstata veřejného opatrovnictví vychází z čl. 12 Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením, ze které vyplývá povinnost státu zajistit osobám se zdravotním postižením možnost přístupu k asistenci, kterou mohou pro uplatnění právní způsobilosti potřebovat. Hlavním úkolem veřejného opatrovníka je tedy zastupování opatrovance v úkonech, které není schopen vykonávat sám. Rolí veřejného opatrovníka je zastupovat opatrovance v právním jednání a správě opatrovancova majetku a zároveň naplňovat a vykonávat přání a vůli opatrovance. Ačkoli se opatrovníkem vždy stává obec, a to pravomocným rozhodnutím soudu, samotný výkon veřejného opatrovnictví pak vykonává starosta či primátor, je však možné výkonem pověřit i zaměstnance úřadu (k tomu viz SVEJKOVSKÝ, J., POLČÁK, S., PRŮŠA, L. a kol. Právo pro obce. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 291–299). V souvislosti s jmenováním veřejného opatrovníka je nutno důsledně rozlišovat mezi způsobilostí být jmenován veřejným opatrovníkem a (faktickým) výkonem této činnosti. Ustanovení § 149b odst. 3 zákona o obecním zřízení neznamená nic jiného, než že obecní úřad či (v projednávaném případě) městská část bude v rámci přenesené působnosti podle ustanovení § 109 odst. 3 písm. b) zákona o obecním zřízení, popř. podle obdobné úpravy v § 119c odst. 3 zákona o hlavním městě Praze plnit úkoly vyplývající z činnosti veřejného opatrovníka, neboť občanský zákoník ani ustanovení zákona o obecním zřízení (resp. o hl. městě Praze) nesvěřují realizaci výkonu funkce veřejného opatrovníka jinému obecnímu orgánu.
39. Z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se podává, že je třeba zohlednit zákonnou posloupnost jmenování opatrovníka osobě omezené ve svéprávnosti, a sice že v případě, neexistuje-li osoba ochotná a podle přesvědčení soudu i náležitě schopná funkci opatrovníka zastávat, a to opatrovancem navržená, z řad jeho příbuzných nebo jemu blízká a ani jiná vhodná osoba, je stát povinen zabezpečit výkon dané funkce, prostřednictvím konkrétního obce či města tak, aby byl i za této situace naplněn účel opatrovnictví, tedy zajištěna ochrana zájmů zastoupeného a naplňování jeho práv (§ 457 o. z.). Zároveň je povinen poskytnout obci, která je rozhodnutím soudu ustanovena opatrovníkem, takové finanční zajištění, aby měla dostatečné materiální a personální kapacity opatrovnickou funkci vykonávat řádně (nález Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 2936/15). Stát v takovémto případě tíží, jak povinnost zajistit výkon opatrovnictví samotný, tak jej realizovat na odpovídající kvalitativní úrovni.
40. Výše uvedené platí vždy tehdy, není-li veřejný opatrovník výjimečně vyloučen z výkonu opatrovnictví pro střet zájmů (viz již výše citované § 63 o. z.). Přestože již samotná právní úprava podstatně upozaďuje obavu z nenaplnění účelu opatrovnictví z toho důvodu, že by veřejný opatrovník upřednostňoval ochranu svých zájmů před zájmy opatrovance, který by tím byl poškozen (zájmy veřejného opatrovníka a opatrovance jsou z povahy věci zásadně odlišné, než je tomu u opatrovníků z řad osob posuzovanému příbuzných či blízkých), apriorně střet zájmů vyloučit nelze, avšak vždy je nezbytné, aby byl zjištěn (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2008, sp. zn. 21 Cdo 2439/2007, či usnesení ze dne 17. 12. 2015, sp. zn. 29 Cdo 1593/2014, nebo nálezovou judikaturu Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. I. ÚS 1581/16, ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. IV. ÚS 1582/16, nebo ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. IV. ÚS 1583/16), což se v posuzované věci nestalo.
41. Možno připomenout, že za účelem zejména efektivnějšího hospodářského využívání majetku obce (městské části) či k zabezpečení veřejně prospěšných činností mohou obce zřizovat tzv. příspěvkové organizace, jež jsou normativně ukotveny v zákoně č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů (dále jen „zákon o rozpočtových pravidlech“), když z jeho § 23 odst. 1 písm. b) plyne, že obec může ve své pravomoci k plnění svých úkolů, zejména k hospodářskému využívání svého majetku a k zabezpečení veřejně prospěšných činností zřizovat příspěvkové organizace jako právnické osoby, které zpravidla ve své činnosti nevytvářejí zisk. Příspěvkové organizace je proto třeba považovat za právnické osoby nadané právní osobností (dříve tzv. právní subjektivitou) ve smyslu § 20 a § 118 o. z. Příspěvková organizace vystupuje v občanskoprávních vztazích zásadně samostatně, jedná vlastním jménem, vůči svým věřitelům odpovídá veškerým majetkem, ať vlastním nebo tím, jenž jí svěřil její zřizovatel (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2006, sp. zn. 29 Odo 905/2006, uveřejněný pod číslem 83/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 11. 2005, sp. zn. IV. ÚS 455/2005). Bez významu není ani okolnost, že je to příspěvková organizace a nikoliv její zřizovatel, kdo plní vůči svým pracovníkům funkci zaměstnavatele. Zjednodušeně řečeno lze uvést, že příspěvkové organizace (zřizované územněsprávními celky v podobě obcí, měst [městských částí ve statutárních městech] a krajů) obvykle plní úkoly, jež lze podřadit pod pojem pečovatelské (obstarávací) nevrchnostenské správy (v literatuře srov. KOPECKÝ, P.: K povaze příspěvkové organizace územního samosprávného celku, In: Správní právo, roč. LIII, (2020), č. 4, str. 219-236).
42. Ze zřizovací listiny Centra sociální a ošetřovatelské pomoci v XY, příspěvkové organizace dostupné ve Sbírce listin veřejného rejstříku právnických osob, vyplývá, že statutárním orgánem Centra sociální a ošetřovatelské pomoci v XY je ředitel, kterého jmenuje a odvolává Rada městské části XY, a zároveň to, že Centrum sociální a ošetřovatelské pomoci v XY, příspěvková organizace, samostatně hospodaří s majetkem, který je ve vlastnictví hlavního města Prahy. Platí současně, že městská část jako zřizovatel jiné právnické osoby, která provozuje zařízení, kde opatrovanec pobývá nemůže být pojmově „závislá“ na takovém (jí zřizovaném) provozovateli zařízení (je třeba mít přitom na paměti, že občanský zákoník předjímá vyloučení opatrovníka v důsledku jeho vztahu či dokonce závislosti vůči provozovateli zařízení, kde opatrovanec pobývá a nikoliv naopak). Konečně je nutné zmínit i to, že nad výkonem funkce veřejného opatrovníka je prováděna pravidelná kontrola, tu vykonává příslušný okresní (v Praze obvodní) soud, kterému je opatrovník povinen předkládat zprávy, a to pravidelně jednou ročně. Dalším kontrolním prvkem je kontrolní a metodická funkce krajského úřadu, se kterým je veřejný opatrovník úzkém kontaktu. Krajský úřad kontroluje především řádné vedení spisu, který by měl obsahovat veškeré informace o opatrovanci a záznamy o návštěvách a jednáních s opatrovancem. V tomto konkrétním případě je k této kontrolní činnosti zmocněn Magistrát hlavního města Prahy. Dovoláním namítaný střet zájmů je proto v tomto konkrétním případě pouze domnělou a ničím nepodloženou úvahou. Vztah mezi Městkou částí XY (zaměstnancem pověřeným k výkonu veřejného opatrovnictví) a obyvateli Centra sociální a ošetřovatelské pomoci v XY proto není natolik úzký, aby zde byla důvodná obava o střet zájmu. Institut veřejného opatrovníka je institutem ultima ratio, kdy obec či v poměrech posuzované věci městská část je poslední rozumnou možností, jak opatrovanému zajistit dostatečnou podporu a pomoc.
43. Proto pouhá skutečnost, že městská část XY (jako samostatný subjekt práva) je současně zřizovatelem Centra sociální a ošetřovatelské pomoci v XY, příspěvkové organizace (tedy rovněž právnické osoby), kde posuzovaná bydlí, popř. jsou jí tímto centrem poskytovány i další služby, nemůže sama o sobě založit – bez sepjetí s konkrétními dalšími okolnostmi – jež ani nebyly v poměrech projednávané věci tvrzeny – střet zájmů.
44. Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska jediného přípustně uplatněného dovolacího důvodů správný a že nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou ze zmatečnostních vad uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání posuzované podle ustanovení § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.
45. S ohledem na ustanovení § 23 z. ř. s. ve spojení s ustanovením § 243b o.s.ř. nebylo žádnému z účastníků přiznáno právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Autor: -mha-