// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 11.03.2026
Neplatnost smluvního ujednání o nakládání s ornicí při skrývce
Účelem a smyslem zákona o ochraně zemědělského půdního fondu je ochrana zemědělského půdního fondu jako základního přírodního bohatství. Tento smysl a účel zákona vyžaduje, aby smluvní ujednání, jehož obsahem je povinnost nakládat s ornicí (či hlouběji uloženými zúrodnění schopnými zeminami) při skrývce způsobem, který je v rozporu s ustanovením § 8 odst. 1 písm. a) zákona o ochraně zemědělského půdního fondu (či na jeho základě vydaným rozhodnutím orgánu ochrany zemědělského půdního fondu), bylo absolutně neplatné ve smyslu § 588 o. z. pro rozpor se zákonem a zjevné narušení veřejného pořádku.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 750/2025, ze dne 21. 1. 2026
Spisová značka: 23 Cdo 750/2025 | ECLI: ECLI:CZ:NS:2026:23.CDO.750.2025.1
Dotčené předpisy:
§ 580 o. z.
§ 588 o. z.
§ 8 odst. 1 písm. a) zák. č. 334/1992 Sb. ve znění účinném do 30. 6. 2024
Kategorie: obecná ustanovení závazkového práva; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Okresní soud v Břeclavi rozsudkem ze dne 29. 9. 2023, č. j. 7 C 101/2020-80, zamítl žalobu, aby byla žalovaná povinna uložit veškerou vytěženou zeminu z pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY, jíž žalovaná vytěžila v souvislosti s realizovaným stavebním záměrem, tedy zeminu o celkovém objemu 15 000 m3 na pozemek PZE č. XY v katastrálním území XY, a to tak, aby zemina byla rovnoměrně rozložena na celou plochu pozemku PZE č. XY (výrok I), zamítl žalobu, podle které je žalovaná povinna uhradit částku 6 000 000 Kč se zákonnými úroky z prodlení za období ode dne podání žaloby do zaplacení (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III).
2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobce domáhal uvedené povinnosti na základě směnné smlouvy uzavřené mezi žalobcem a žalovanou dne 5. 9. 2016.
3. K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 4. 10. 2024, č. j. 13 Co 42/2024-110, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a II potvrdil (první výrok), změnil jej ohledně nákladů řízení ve výroku III (druhý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (třetí výrok).
4. Odvolací soud zopakoval a doplnil dokazování, přičemž dospěl k závěru, že žalobce a žalovaná si žalobou vymáhanou povinnost nemohli ve směnné smlouvě sjednat. Odvolací soud odkázal na zákon č. 334/1992 Sb., zákon o ochraně zemědělského původního fondu, ve znění účinném do 30. 6. 2024, (dále jen „zákon o ochraně zemědělského půdního fondu“), který v § 8 stanoví povinnosti právnickým a fyzickým osobám, které provozují stavební, těžební, průmyslovou činnost či provádí terénní úpravy, jestliže se tyto činnosti dotýkají zemědělského půdního fondu. Podle § 8 odst. 1 písm. a) zákona o ochraně zemědělského půdního fondu je jednou z povinností skrývat odděleně svrchní kulturní vrstvu půdy, popřípadě i hlouběji uložené zúrodnění schopné zeminy na celé dotčené ploše a zajistit jejich hospodárné využití nebo řádné uskladnění pro účely rekultivace anebo zajistit na vlastní náklad jejich odvoz a rozprostření na plochy určené orgánem ochrany zemědělského půdního fondu. Hospodárné využití ornice a případně hlouběji uložených zúrodnění schopných zemin garantuje orgán ochrany zemědělského půdního fondu, který v souladu s odnětím v rámci stanovení podmínek nezbytných k zajištění ochrany zemědělského půdního fondu určí plochy, na které se ornice (zeminy) použijí. Odvolací soud rovněž odkázal na zásady ochrany zemědělského půdního fondu stanovené v § 4 zákona o ochraně zemědělského půdního fondu.
5. Způsob, jakým měla žalovaná naložit s vytěženou zeminou, byl v souladu s § 8 odst. 1 písm. a) zákona o ochraně zemědělského půdního fondu stanoven v rozhodnutí Městského úřadu Hustopeče – stavebního úřadu ze dne 17. 10. 2016, č. j. MUH/87645/16/16, které bylo oběma účastníkům doručeno. Žalovaná se při manipulaci se zeminou musela řídit citovaným rozhodnutím stavebního úřadu a nebylo na její vůli, aby vytěženou zeminu (skrytou ornici) navezla na pozemek žalobce. Ujednání směnné smlouvy zakotvující povinnost navézt veškerou vytěženou zeminu na pozemek žalobce je tak podle odvolacího soudu neplatné podle § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“), neboť je v rozporu se zákonem (přičemž účelem a smyslem zákona je ochrana zemědělského půdního fondu) a zjevně narušuje veřejný pořádek.
II. Dovolání a vyjádření k němu
6. Rozsudek odvolacího soudu napadl v rozsahu prvního výroku žalobce dovoláním, jehož přípustnost podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.“) spatřuje v tom, že rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu reprezentované zejména rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2024, sp. zn. 28 Cdo 568/2024, a to při řešení otázky následku smluvního sjednání povinnosti, která je v rozporu se zákonem o ochraně zemědělského půdního fondu.
7. Žalobce uplatňuje právní důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a o. s. ř., když má za to, že ze směnné smlouvy plyne soukromoprávní obligace, přičemž odvolací soud neposoudil, zda je neplatnost ve smyslu § 588 o. z. nutným následkem rozporu sjednané obligace s veřejným právem, či zda postačí sankce v oblasti veřejného práva za současného zachování platnosti sjednané obligace. Odvolací soud se podle dovolatele od ustálené rozhodovací praxe odchýlil, neboť dospěl k závěru o neplatnosti předmětného ujednání v důsledku rozporu sjednané povinnosti se zákonem. Podle dovolatele sjednaný závazek nezakládá takový rozpor se zákonem, který by vyžadoval její stižení neplatností. Rovněž podle dovolatele nebyla naplněna podmínka „zjevnosti“ ve vztahu k narušení veřejného pořádku jako důvodu absolutní neplatnosti předmětného ujednání (§ 588 o. z.).
8. Žalobce navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
9. Žalovaná se k dovolání žalobce vyjádřila v tom smyslu, že je považuje za nepřípustné a navrhuje je zamítnout.
III. Přípustnost dovolání
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem [§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.], posuzoval, zda je dovolání přípustné.
11. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
12. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
13. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů uplatněných v dovolání. Jestliže je dovolání přípustné, přihlédne k případným vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
14. Dovolací soud, jsa vázán dovolacími důvody (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), a tedy i hmotněprávní otázkou formulovanou (dle celkového obsahu dovolání) dovolatelem, jaké jsou následky smluvního sjednání povinnosti, která je v rozporu s ustanovením § 8 odst. 1 písm. a) zákona o ochraně zemědělského půdního fondu, na níž rozhodnutí odvolacího soudu závisí (odvolací soud tuto otázku řešil), shledal, že pro řešení této otázky je dovolání přípustné, neboť tato otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena.
IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
15. Dovolání není důvodné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu při vyřešení této otázky nespočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
16. Právní posouzení věci je činnost soudu spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná, či nikoliv.
17. Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutková zjištění), tj. jestliže věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
18. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
19. Podle § 588 o. z. přihlédne soud i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
20. Dovolací soud ve svém rozhodování dovodil, že neplatné je podle § 580 odst. 1 o. z. takové právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Rozpor se zákonem tak nepůsobí neplatnost právního jednání automaticky, ale pouze tehdy, pokud to vyžaduje smysl a účel zákona (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2022, sp. zn. 33 Cdo 1006/2022). Samotná skutečnost, že zákon s určitým ujednáním stran výslovně nepočítá, neznamená, že by takové ujednání strany nemohly uzavřít a že by jím neměly být vázány. Pouze tehdy, odporuje-li takové ujednání smyslu a účelu určité právní normy, lze uvažovat o jeho neplatnosti, pakliže to smysl a účel dotčené právní normy vyžaduje (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2024, sp. zn. 31 Cdo 3823/2023, uveřejněný pod číslem 15/2025 Sbírky rozhodnutí a stanovisek).
21. Pro zjištění, zda je takové právní jednání neplatné absolutně, či relativně, by měl být rozhodný právě smysl a účel porušeného zákonného ustanovení, a dále to, zda je neplatnost stanovena v zájmu některého z účastníků (relativní neplatnost; § 586 o. z.), anebo zda právní jednání kromě zákona porušuje (také) veřejný pořádek (absolutní neplatnost; § 588 o. z.) (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2022, sp. zn. 33 Cdo 1006/2022).
22. Podle Ústavního soudu se pak závěr o neplatnosti právního jednání pro rozpor se zákonem musí opírat o rozumný výklad dotčeného zákonného ustanovení, zejména s ohledem na jeho účel. Zároveň je třeba otázku neplatnosti daného jednání řešit skrze poměřování hodnot, které má zákon chránit, typicky veřejný pořádek či ochrana účastníků právního styku na straně jedné a svobodná vůle jedince, která by byla závěrem o neplatnosti právního úkonu zasažena, na straně druhé (nález Ústavního soudu ze dne 6. 4. 2005, sp. zn. II. ÚS 87/04, či obdobně ze dne 10. 3. 2020, sp. zn. III. ÚS 4047/19).
23. Předně je třeba uvést, že není důvodná námitka dovolatele (s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2018, sp. zn. 21 Cdo 2980/2018), že odvolací soud nerespektoval závěry rozhodovací praxe dovolacího soudu, z nichž vyplývá, že požadavek na „zjevnost“ narušení veřejného pořádku vyjadřuje určitý stupeň intenzity, jež musí dosáhnout porušení hodnot chránících veřejný pořádek, aby byl odůvodněn závěr o absolutní neplatnosti daného právního jednání. Podle dovolatele pak takový stupeň intenzity v projednávané věci dosažen nebyl. Uvedené závěry rozhodovací praxe týkající se výkladu požadavku „zjevnosti“ ve smyslu § 588 o. z. však byly překonány rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodněprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2020, sp. zn. 31 ICdo 36/2020, uveřejněným pod číslem 104/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
24. Velký senát v citovaném rozsudku vyložil, že adverbium „zjevně“, užité v § 588 o. z., nevyjadřuje požadavek na určitý stupeň intenzity narušení veřejného pořádku posuzovaným právním jednáním, nýbrž toliko zdůrazňuje, že narušení veřejného pořádku musí být zřejmé, jednoznačné a nepochybné. Je-li tomu tak, je posuzované právní jednání neplatné a soud k této neplatnosti přihlédne i bez návrhu. V opačném případě nelze o neplatnosti z důvodu narušení veřejného pořádku vůbec uvažovat (srov. bod 21 tohoto rozsudku). V projednávané věci pak odvolací soud postupoval v souladu s touto (aktuální) rozhodovací praxí dovolacího soudu.
25. Podle § 1 odst. 1 zákona o ochraně zemědělského půdního fondu je zemědělský půdní fond základním přírodním bohatstvím naší země. Ustanovení § 8 zákona o ochraně zemědělského půdního fondu pak stanoví povinnosti právnickým i fyzickým osobám provozujícím stavební, těžební a průmyslové činnosti, a to za účelem zabránění škodám na zemědělském půdním fondu. Podle § 8 odst. 1 písm. a) je jednou z takových povinností povinnost skrývat odděleně svrchní kulturní vrstvu půdy, popřípadě i hlouběji uložené zúrodnění schopné zeminy na celé dotčené ploše a zajistit jejich hospodárné využití nebo řádné uskladnění pro účely rekultivace anebo zajistit na vlastní náklad jejich odvoz a rozprostření na plochy určené orgánem ochrany zemědělského půdního fondu, pokud v odůvodněných případech tento orgán neudělí výjimku z povinnosti provést skrývku uvedených zemin.
26. Podle důvodové zprávy k návrhu zákona o ochraně zemědělského půdního fondu je účelem zákona o ochraně zemědělského původního fondu právě jeho ochrana s cílem, aby tato půda mohla plnit funkci jedné z nejvýznamnějších složek životního prostředí. Rovněž důvodová zpráva k návrhu zákona č. 183/2024 Sb., kterým se mění zákon o ochraně zemědělského půdního fondu a další související zákony, hovoří o snaze o posílení ekologických funkcí zemědělského půdního fondu a vytvoření komplexního legislativního rámce pro ochranu funkcí zemědělské krajiny. Podle zmíněné důvodové zprávy si zákon rovněž klade za cíl působit preventivně a předcházet vzniku poškození zemědělské půdy.
27. K veřejnému zájmu na ochraně zemědělského půdního fondu lze odkázat též na rozhodovací praxi Nejvyššího správního soudu, který ve svém rozhodování zdůraznil význam zemědělského půdního fondu, jenž představuje základní přírodní bohatství naší země, nenahraditelný výrobní prostředek umožňující zemědělskou výrobu a je jednou z hlavních složek životního prostředí. Ochrana zemědělského půdního fondu, jeho zvelebování a racionální využívání jsou činnosti, kterými je také zajišťována ochrana a zlepšování životního prostředí. Zákonodárce zde vychází ze základní skutečnosti, která determinuje vysokou ochranu zemědělského půdního fondu, tj. že zemědělské půdy je omezené množství, a je na ní přitom závislá rostlinná i živočišná výroba (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 1. 2011, sp. zn. 1 Ao 2/2010).
28. Odborná literatura považuje ochranu zemědělského půdního fondu za činnost prováděnou ve veřejném zájmu. Ve vztahu k zásadám ochrany zemědělského půdního fondu je pak podle odborné literatury stěžejní snaha nezasahovat do zájmů ochrany zemědělského půdního fondu a vyhledávat řešení bez zásahu do půdy jako významné složky životního prostředí. Cílem ochrany půdy je podle odborné literatury zabránit nebo alespoň na nejnutnější míru omezit proces degradace půdy (ŠVECOVÁ, B., DVOŘÁK, L. Zákon o ochraně zemědělského půdního fondu. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2023, kap. 1 Předmět a důvody ochrany půdy a komentář k § 1).
29. Jde-li pak o samotnou povinnost skrývky kulturní vrstvy půdy podle § 8 odst. 1 písm. a) zákona o ochraně zemědělského půdního fondu, odborná literatura zdůrazňuje, že účelem tohoto ustanovení je zajistit hospodárné využití nebo řádné uskladnění této půdy pro účely rekultivace, jež garantuje orgán ochrany zemědělského půdního fondu tím, že v souhlasu s odnětím v rámci stanovení podmínek nezbytných k zajištění ochrany zemědělského půdního fondu určí plochy, na které se ornice, resp. zeminy použijí. Jiné nakládání s ornicí, resp. zeminami, než hospodárné využití (rozprostření na jiné pozemky) zákon nepřipouští, ledaže orgán ochrany zemědělského půdního fondu stanoví v odůvodněných případech výjimku z povinnosti provést skrývku. Ochrana zemědělského půdního fondu je obecným zájmem chráněným právě zákonem o ochraně zemědělského půdního fondu, proto vlastnictví zemědělské půdy nesmí být zneužito v rozporu s tímto zákonem, který stanoví vlastníkovi povinnosti ohledně zemědělské půdy. S ohledem na čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 3 a čl. 35 odst. 3 Listiny základních práv a svobod nelze povinnosti stanovené v souvislosti se skrývkou půdy ve veřejném zájmu ohledně soukromého majetku považovat za zásah do ústavně zaručeného práva vlastnit majetek [srov. tamtéž, komentář k § 8 odst. 1 písm. a)].
30. Z odborné literatury dále vyplývá, že povinností právnických a fyzických osob ve smyslu § 8 zákona o ochraně zemědělského půdního fondu je předcházet škodám na zemědělském půdním fondu vyhodnocením důsledků činnosti a řízením se zásadami plošné ochrany podle § 4 a zejména skrývat úrodnou vrstvu půdy a zajistit její využití, neudělí-li orgán ochrany zemědělského půdního fondu výjimku z této povinnosti (srov. SOVA, A., BENDOVÁ, H., FRANČÍK, J. Zákon o ochraně zemědělského půdního fondu. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 87, marg. č. 1.).
31. Na základě těchto obecných východisek se dovolací soud v projednávané věci ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, podle kterého ustanovení § 8 odst. 1 písm. a) zákona o ochraně zemědělského půdního fondu stanoví povinnosti osobám, které provozují vymezené činnosti dotýkající se zemědělského půdního fondu, přičemž tyto osoby mají povinnost řídit se zásadami jeho ochrany i při skrývce ornice (či hlouběji uložené zúrodnění schopné zeminy) tak, aby došlo k zajištění jejich hospodárného využití nebo uskladnění pro účely rekultivace anebo k zajištění odvozu a rozprostření těchto zemin na plochy určené orgánem ochrany zemědělského půdního fondu. Přitom je to právě orgán ochrany zemědělského půdního fondu, který je zákonem nadán pravomocí rozhodnout, jakým způsobem má být vzhledem ke konkrétním okolnostem věci při skrývce postupováno. Soudu v civilním řízení tak nepřísluší posuzovat, zda je takové rozhodnutí správního orgánu správné či nikoli nebo zda by i jiné nakládání s ornicí (či hlouběji uloženou zúrodnění schopnou zeminou) mohlo či nemohlo splňovat požadavky citovaného ustanovení.
32. V důsledku toho si smluvní strany s ohledem na uvedený smysl a účel tohoto ustanovení nemohou bez dalšího podle § 580 odst. 1 o. z. platně sjednat odlišný způsob nakládání s vytěženou ornicí (či hlouběji uloženými zúrodnění schopnými zeminami) oproti podmínkám stanoveným rozhodnutím správního orgánu. Plnění takového smluvního ujednání by tak dle dovolacího soudu představovalo od počátku jednání v rozporu se zákonem zjevně narušující veřejný pořádek v oblasti ochrany zemědělského půdního fondu (jenž je podle § 1 odst. 1 zákona o ochraně zemědělského půdního fondu základním přírodním bohatstvím naší země, jehož ochrana, zvelebování a racionální využívání zajišťuje rovněž ochranu a zlepšování životního prostředí), a tudíž se jedná o ujednání (absolutně) neplatné podle § 588 o. z.
33. Jinak řečeno, jestliže je smyslem a účelem zákona o ochraně zemědělského půdního fondu chránit ve veřejném zájmu (za účelem ochrany základního přírodního bohatství naší země) zemědělský půdní fond, a potažmo tak prostřednictvím uložení povinností v souvislosti se skrývkou zajistit veřejný pořádek při nakládání s ním, pak by takové ochrany nemohlo být efektivně dosaženo toliko prostřednictvím veřejnoprávní sankce. Již samotná dispozice s ornicí (či s hlouběji uloženými zúrodnění schopnými zeminami), která je v rozporu s povinnostmi stanovenými v § 8 odst. 1 písm. a) zákona o ochraně zemědělského půdního fondu, může zemědělský půdní fond poškodit. Proto i smluvní ujednání o takto závadném jednání představuje zjevné porušení veřejného pořádku na úseku ochrany zemědělského půdního fondu, jež nemůže (bez ohledu na vůli stran) vyvolávat účinky v rámci soukromého práva a u něhož je třeba vyžadovat jeho postižení sankcí absolutní neplatnosti.
34. Námitka dovolatele, že se odvolací soud odchýlil v napadeném rozhodnutí od rozsudku dovolacího soudu ze dne 23. 4. 2024, sp. zn. 28 Cdo 568/2024, není přiléhavá. Z citovaného rozsudku vyplývá, že nelze zpochybnit platnost právního jednání jen proto, že jednal ten, kdo nemá ke své činnosti potřebné oprávnění (§ 5 odst. 2 o. z.) (dále pak srov. též například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2023, sp. zn. 33 Cdo 2919/2022, uveřejněný pod č. 30/2024 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V projednávané věci však odvolací soud nezaložil své právní posouzení na závěru, že ujednání o povinnosti navézt zeminu na pozemky žalobce je neplatné toliko (právě) z důvodu absence veřejnoprávního oprávnění žalované k odvozu zeminy. Nejedná se tak (na rozdíl od dovolatelem citovaného rozsudku) o nesplnění veřejnoprávního kvalifikačního předpokladu smluvní strany, nýbrž o rozpor samotné povinnosti, jejíhož splnění se žalobce domáhá, se zákonným ustanovením na ochranu zemědělského půdního fondu. Oproti citované věci se vlastní obsah a zamýšlený důsledek předmětného ujednání (zjevně) příčí ochraně veřejného pořádku na daném úseku, a tudíž i žalobcem navrhované uložení povinnosti žalované splnit takto sjednanou povinnost popírá (a potažmo by tak činilo i samo soudní rozhodnutí, jež by tuto povinnost ukládalo) shora uvedený smysl a účel dotčeného ustanovení na ochranu zemědělského půdního fondu.
35. Lze tak uzavřít, že účelem a smyslem zákona o ochraně zemědělského půdního fondu je ochrana zemědělského půdního fondu jako základního přírodního bohatství naší země. Tento smysl a účel zákona vyžaduje, aby smluvní ujednání, jehož obsahem je povinnost nakládat s ornicí (či hlouběji uloženými zúrodnění schopnými zeminami) při skrývce způsobem, který je v rozporu s ustanovením § 8 odst. 1 písm. a) zákona o ochraně zemědělského půdního fondu (či na jeho základě vydaným rozhodnutím orgánu ochrany zemědělského půdního fondu), bylo absolutně neplatné ve smyslu § 588 o. z. pro rozpor se zákonem a zjevné narušení veřejného pořádku.
36. Vzhledem k tomu, že dovolací soud shledal dovolání přípustným, posoudil rovněž, zda řízení trpí vadami podle § 242 odst. 3 o. s. ř. Takové vady nebyly v dovolání namítány a ani dovolací soud je v řízení neshledal.
V. Závěr
37. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je při řešení předložené otázky hmotného práva, pro níž je dovolání přípustné, ze shora uvedených důvodů správné a dovolání tedy není důvodné. Nejvyšší soud je proto v souladu s § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.
38. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení má žalovaná vůči žalobci právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení za zastupování advokátem v rozsahu jednoho úkonu právní služby (sepis vyjádření k dovolání), které sestávají z mimosmluvní odměny advokáta ve výši 32 300 Kč podle § 8 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném od 1. 1. 2025, a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 450 Kč (§ 13 odst. 4 vyhl. č. 177/1996 Sb.), po připočtení náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 6 877,50 Kč, tedy celkem ve výši 39 627,50 Kč.
Autor: -mha-