// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 11.03.2026
Kompenzace pronajímatelů nemovitostí za pandemická opatření
Postup státu spočívající v tom, že v souvislosti s pandemií COVID-19 neposkytl kompenzaci pronajímateli nemovitostí, který současně nepodniká a nemá jiný zdroj příjmů, jeho činnost však nebyla mimořádnými opatřeními zakázána či omezena, nelze považovat za porušení principu rovnosti a zákazu diskriminace; takový pronajímatel se nenachází ve srovnatelné situaci s osobami, jejichž činnost těmito opatřeními zakázána či omezena byla.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 2955/2025, ze dne 27. 1. 2026
Spisová značka: 30 Cdo 2955/2025 | ECLI: ECLI:CZ:NS:2026:30.CDO.2955.2025.1
Dotčené předpisy: § 10 zák. č. 198/2009 Sb.
Kategorie: náhrada škody; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení částky 602 066 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“) a částky 425 000 Kč s příslušenstvím z titulu přiměřeného zadostiučinění dle zákona č. 198/2009 Sb., o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací a o změně některých zákonů (dále jen „antidiskriminační zákon“). Žalobkyně tvrdila, že vláda České republiky v souvislosti s prokázáním výskytu koronaviru vyhlásila nouzový stav nejprve ode dne 12. 3. 2020 do 17. 5. 2020 a následně od 5. 10. 2020 do 11. 4. 2021. Vláda a Ministerstvo zdravotnictví vydaly řadu mimořádných opatření, jimiž byl např. zakázán maloobchodní prodej a prodej a poskytování služeb v provozovnách, poskytování ubytovacích služeb apod. Žalobkyně je souhrnně označuje jako omezující opatření. Následně byla některá omezující opatření zrušena v rámci správního soudnictví. Žalobkyně je vlastnicí nemovitých věcí – bytových domů v XY a je existenčně závislá na příjmu z pronájmu těchto nemovitých věcí, resp. jednotek, které se v nich nacházejí. V důsledku omezujících opatření byly příjmy žalobkyně z pronájmu v roce 2020 a 2021 minimální. Mělo jí ujít nájemné od nájemců nebytových prostor v jejích domech; od nájemců směnárny, kadeřnictví a nehtového studia, kteří jí v rozhodné době od 12. 3. 2020 do 9. 5. 2021 neplatili nájemné řádně a včas. Stát však žádnou podporu pronajímatelům ke zmírnění následků omezujících opatření neposkytoval, a to na rozdíl od podnikatelů, zaměstnavatelů, nájemců apod. Žalobkyně se domáhala náhrady ušlého nájemného za období od 12. 3. 2020 do 9. 5. 2021 ve výši 602 066 Kč s příslušenstvím. Tedy škody, která jí vznikla v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího ve vydání omezujících opatření, jež byla následně zrušena. Dále se domáhá odškodnění za diskriminaci žalobkyně jako pronajímatelky ve výši 425 000 Kč s příslušenstvím, protože stát v rozporu s principem rovnosti a zákazu diskriminace nezajistil žádnou formu kompenzace ke zmírnění negativních následků omezujících opatření pro žalobkyni jako osobu, která není podnikatelem a nemá příjmy ze zaměstnání, nýbrž je dlouhodobě existenčně závislá na příjmech z pronájmu. Žalobkyně upřesnila, že toto odškodnění požaduje jako přiměřené zadostiučinění dle § 10 antidiskriminačního zákona. Výši zadostiučinění odůvodnila tak, že požaduje částku 1 000 Kč denně za celkem 425 dnů (od 12. 3. 2020 do 9. 5. 2021). Žalobkyně dále uvedla, že má za to, že její nárok lze posoudit i dle zákona č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení a o změně některých zákonů (dále jen „krizový zákon“).
2. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. 11. 2024, č. j. 12 C 37/2022–74, zamítl žalobu ohledně částky 602 066 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu ohledně částky 425 000 Kč s příslušenstvím (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III).
3. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 5. 6. 2025, č. j. 17 Co 178/2025-99, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
4. Soud prvního stupně dospěl po provedeném dokazování ke skutkovému závěru, že žalobkyně je vlastnicí tří bytových domů v XY. Žalobkyně dne 27. 5. 2021 adresovala Ministerstvu financí, Ministerstvu vnitra, Ministerstvu pro místní rozvoj a Ministerstvu zdravotnictví žádost o náhradu újmy tak, jak je tato újma tvrzena v žalobním návrhu. Ústavní soud nálezem ze dne 9. 2. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 106/20, zrušil usnesení vlády ze dne 28. 1. 2021 č. 78, kterým byl s účinností od 23. 1. 2021 od 00:00 hod. do 14. 2. 2021 do 23:59 hod. zakázán maloobchodní prodej a poskytování služeb v provozovnách s výjimkami. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 22. 4. 2021, sp. zn. 6 Ao 11/2021, zrušil obecné opatření Ministerstva zdravotnictví, kterým byl omezen obchod a služby, setkávání osob a právo pokojně se shromažďovat. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 4. 2020, sp. zn. 14 A 41/2020, zrušil mimořádná opatření Ministerstva zdravotnictví o omezení maloobchodního prodeje a prodeje služeb v provozovnách, resp. o omezení volného pohybu osob. Stát vytvořil několik různých kompenzačních či dotačních programů pro podnikatele, jejichž činnost omezila pandemická opatření. Například program Antivirus pro ochranu pracovních míst, program kompenzace Covid 2021 pro podnikatele, jejichž činnost omezila pandemická opatření, a program Covid Nájemné pro podnikatele, kteří museli kvůli krizovým mimořádným opatřením dočasně uzavřít provozovny pro maloobchodní činnost a poskytování služeb v těchto provozovnách. Žalobkyně jako vlastnice nemovitých věcí neměla nárok na poskytnutí finanční podpory či příspěvku v souvislosti s vyhlášeným nouzovým stavem a s tím souvisejícími omezujícími opatřeními. Odvolací soud převzal závěr o skutkovém stavu zjištěném soudem prvního stupně.
5. Ohledně žalované částky 602 066 Kč s příslušenstvím souhlasil odvolací soud se závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyně, pokud jde o ušlé nájemné, neprokázala příčinnou souvislost mezi nesprávným úředním postupem a tvrzenou škodou. Dodal, že předpokladem odpovědnosti za škodu dle zákona č. 82/1998 Sb. je prokázání existence nesprávného úředního postupu, vzniku škody a příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a škodou. Všechny tyto podmínky musí být splněny současně a při nesplnění kterékoli z nich nelze dovodit odpovědnost státu. Žalobkyně nejenže neprokázala příčinnou souvislost, ale v řízení nebyl prokázán ani nesprávný úřední postup, kterého by se dopustil stát ve vztahu k žalobkyni. Zrušená omezující opatření, od nichž žalobkyně vznik škody odvíjí, totiž vůči žalobkyni vůbec nesměřovala, činnost žalobkyně (pronájem bytů a nebytových prostor) nebyla státem v rozhodné době nijak omezena. Pokud žádný omezující akt státu vůči žalobkyni jako pronajímatelce nesměřoval, nelze hovořit o odpovědnosti státu za škodu a ani nelze prokázat příčinnou souvislost mezi neexistujícím opatřením omezujícím žalobkyni a tvrzenou škodou.
6. Odvolací soud souhlasil se závěry soudu prvního stupně i ohledně žalované částky 425 000 Kč s příslušenstvím. Rovněž neshledal, že by žalobkyně byla státem diskriminována. Jestliže žalobkyně nebyla státem ve své činnosti pronajímatelky nijak omezena, nemohla jí být za neexistující omezení poskytnuta jakákoli kompenzace. Dle odvolacího soudu soud prvního stupně správně poukázal na to, že stát přijal opatření, kterými byla osobám omezeným v činnosti (mimo jiné prodej a služby v provozovnách), tedy nájemcům nebytových prostor omezeným v podnikání, jejich omezení kompenzována. Bylo na nich, zda kompenzaci využijí a konečným příjemcem těchto kompenzací mohli potom být právě pronajímatelé. Pokud žalobkyně měla vůči svým nájemcům pohledávky z důvodu neplacení nájemného, tyto mohla a měla vymáhat. Jestliže tak neučinila, zaplacení dlužného nájemného se nedomáhala, jde o její soukromoprávní nároky, které nemůže uplatňovat vůči státu. Tvrzení žalobkyně, že vůči státu neuplatňuje nárok na dlužné nájemné (který má vůči nájemcům), ale nárok za ušlé nájemné, považoval odvolací soud za „hru se slovy“. Dle žalobních tvrzení se jedná o tentýž nárok a pokud by žalobkyni její nájemci nájemné řádně uhradili, potom by žádný nárok na ušlé nájemné neexistoval. Pokud by žalobkyni její nájemci řádně platili nájemné a současně by obdržela za ušlé nájemné kompenzaci od státu, dostalo by se jí plnění za pronájem prostor dvakrát. Byla by tak jako pronajímatelka oproti jiným skupinám osob – skutečně v činnosti omezeným - neoprávněně zvýhodněna.
II. Dovolání a vyjádření k němu
7. Rozsudek odvolacího soudu, a to v celém rozsahu, napadla žalobkyně včas podaným dovoláním. Přípustnost dovolání žalobkyně dovozuje z toho, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dvou otázek hmotného práva, které dosud nebyly v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny:
a) Zda za situace, kdy pronajímatelé nemovitostí, kteří současně nepodnikají, ať již jako OSVČ nebo právnické osoby, a nemají příjmy ze zaměstnání či jiné příjmy, ale přitom jsou existenčně závislí na platbách nájemného, ať již z pronájmu bytů nebo prostor sloužících k podnikání (dále též jen „pronajímatelé“), nepatřili mezi skupiny obyvatel odškodňované státem v souvislosti s odstraněním následků pandemie Covid-19 (narozdíl např. od podnikatelů, zaměstnavatelů či nájemců), lze postup státu v tomto směru event. považovat za porušení principu rovnosti a zákazu diskriminace ze strany státu (např. dle čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dle čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky, dle čl. 14 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod či dle antidiskriminačního zákona). Namítaným diskriminačním kritériem je dle žalobkyně v projednávané věci sociální či jiné postavení, když stát některým skupinám obyvatel poskytoval významné peněžní prostředky ke zmírnění následků pandemie Covid-19, zatímco pronajímatelům neposkytoval žádnou peněžitou podporu.
b) Zda může existovat příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem státu (podle zákona č. 82/1998 Sb.) spočívajícím v tom, že zde byla vydána četná omezující opatření (v podobě mj. uzavření provozoven služeb, maloobchodu apod.), která následně byla pro nezákonnost zrušena rozhodnutími soudů, a újmami na straně pronajímatelů, přestože příslušné zákazy formálně směřovaly vůči jiným subjektům (zde vůči podnikatelům / provozovatelům přísl. zařízení), když však ve svých důsledcích vznikly újmy i na straně pronajímatelů, zejm. v podobě ušlého nájemného.
8. Pro případ, že předchozí dvě dovolací otázky již byly dovolacím soudem vyřešeny, odvozuje žalobkyně přípustnost dovolání z toho, že by tyto otázky měly být vyřešeny jinak. Žalobkyně zpochybňuje závěr odvolacího soudu, že žalobkyně nebyla státem ve své činnosti pronajímatelky nijak omezena, a proto jí nemohla být za neexistující omezení poskytnuta žádná kompenzace. Žalobkyně v žalobě popsala, v čem spočívalo porušení principu rovnosti i porušení zákazu diskriminace a jaké nároky z toho žalobkyni vznikly. Odvolací soud ovšem v odůvodnění napadeného rozhodnutí zcela opomíjí, že nároky týkající se odškodňování následků omezení, která byla realizována prostřednictvím omezujících opatření, nutno analogicky vztahovat i na pronajímatele. Přestože jim nebyla příslušná činnost státem zakázána přímo, byli citelně postiženi negativními následky omezujících opatření (tj. uzavřenými provozovnami služeb a maloobchodu), a to tím spíše, když se zde jedná o osoby, jejichž zdrojem příjmů je právě pronájem nemovitostí (tj. včetně pronájmu zmíněných uzavřených provozoven).
9. Žalobkyně v dovolání namítla rovněž nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem ohledně závěru o údajné prekluzi nároku na náhradu škody, pokud by byl posuzován podle krizového zákona. Neuvedla však žádný z důvodů přípustnosti dle § 237 o. s. ř.
10. K dovolání žalobkyně podala žalovaná vyjádření, v němž navrhla dovolání odmítnout, protože na předložených otázkách rozsudky vůbec nestojí. Namítala, že dotační programy (např. Covid – Nájemné) směřovaly k tomu, aby podnikatelé, kterým byla dotace určena a jejichž podnikání bylo zasaženo mimořádnými opatřeními, mohli mj. hradit nájemné pronajímatelům provozoven, ve kterých podnikali. V době mimořádné situace, ani po jejím skončení, stát nevydal žádné opatření, které by nájemce zbavovalo povinnosti hradit smluvní nájemné. Pokud někteří nájemci nájemné neplatili, bylo na žalobkyni, aby občanskoprávní cestou dlužné nájemné vymohla. Žalobkyně žádný důkaz o tom, že by tak učinila, nepředložila, a místo toho se domáhá ušlého (dlužného) nájemného po státu. Dlužné nájemné stále existuje jako pohledávka žalobkyně vůči nájemcům neplatičům, tedy jako její majetek, a je na žalobkyni, jak s ní naloží. Do tohoto čistě soukromoprávního vztahu stát nijak nezasahuje, a to ani mimořádnými proticovidovými opatřeními. Proto zcela chybí výkon veřejné moci jako předpoklad vzniku odpovědnosti podle OdpŠk. Poukázala na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, podle níž může být nárok na náhradu škody způsobené výkonem veřejné moci proti státu úspěšně uplatněn jen tehdy, nemůže-li poškozený úspěšně dosáhnout uspokojení své pohledávky vůči dlužníku, který je povinen mu plnit. Ohledně tvrzené diskriminace žalovaná namítla, že rozdílné zacházení z jiných důvodů, než těch vymezených v § 2 odst. 3 antidiskriminačního zákona není diskriminací ve smyslu antidiskriminačního zákona, respektive nelze se v takových případech domáhat prostředků ochrany podle tohoto zákona. Stejně jako soudy žalovaná neshledává diskriminaci žalobkyně ani z jiného důvodu. Žalovaná poukázala i na závěry učiněné Ústavním soudem v nálezu ze dne 7. 12. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 20/21. V bodu 168 tohoto nálezu je mimo jiné uvedeno, že „je zásadně věcí zákonodárce, jakým způsobem upraví náhradu škody způsobené mimořádnými opatřeními ke zmírnění pandemie, a na tuto náhradu není zásadně právní nárok. Neexistuje přitom nejen veřejné subjektivní právo na určitý způsob náhrady škody způsobené mimořádnými opatřeními dle § 2 pandemického zákona, ale ani veřejné subjektivní právo na zavedení určitého konkrétního programu veřejné podpory za účelem zmírnění ekonomických dopadů pandemie, a rozhodování o těchto programech a jejich podmínkách tak náleží vládě jakožto rozhodnutí politické povahy.“
III. Přípustnost dovolání
11. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
12. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. a až na výjimku uvedenou v bodu 16 tohoto rozsudku obsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud se proto dále zabýval přípustností dovolání.
13. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
14. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
15. Podle § 241a v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odstavec 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odstavec 3).
16. Dovolání je vadné v části, v níž žalobkyně namítala nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem ohledně závěru o údajné prekluzi nároku na náhradu škody, pokud by byl posuzován podle krizového zákona. Jak bylo právě uvedeno, zákon (§ 241a odst. 2 o. s. ř.) vyžaduje jako podstatnou náležitost dovolání uvedení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Ohledně této otázky však žalobkyně nevymezila ani jeden ze čtyř důvodů přípustnosti dovolání vymezených v § 237 o. s. ř. Pro tuto vadu proto nelze ohledně této námitky v dovolacím řízení pokračovat.
17. Dovolání je podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně nepřípustné v části týkající se nákladů řízení.
18. Otázka žalobkyně ohledně existence příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem státu a újmami na straně pronajímatelů (bod 7b tohoto rozsudku) přípustnost dovolání ve vztahu k nároku na náhradu škody podle § 237 o. s. ř. nezakládá. Nejvyšší soud vychází ze své ustálené judikatury, podle které založí-li odvolací soud svůj právní závěr vedoucí k zamítnutí žaloby na dvou na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z těchto důvodů (eventuálně) neobstojí, nemůže mít vliv na správnost závěru odvolacího soudu, jestliže obstojí důvod druhý (srov. rozsudek Nejvyššího soudu zedne 11. 10. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2426/2000). To platí i tehdy, nemohl-li být druhý důvod podroben dovolacímu přezkumu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2003, sp. zn. 32 Odo 330/2003, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2098/2015). Odvolací soud dospěl k závěru, že „žalobkyně nejen neprokázala příčinnou souvislost, ale v řízení nebyl prokázán ani nesprávný úřední postup“. Závěr odvolacího soudu o nedostatku nesprávného úředního postupu však žalobkyně dovoláním nenapadla. Protože žalobkyně v dovolání zpochybňuje pouze první důvod, pro který odvolací soud potvrdil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně, a druhý důvod, který by samostatně pro zamítnutí žaloby zcela postačil, nenapadla, nemůže být její dovolání ohledně daného dovolacího důvodu přípustným. I kdyby totiž odvolací soud nesprávně posoudil první důvod, v dovolacím řízení obstojí nenapadený druhý důvod, který je pro nevyhovění žalobě dostačující.
19. Žalobkyně pro případ, že předložené dvě dovolací otázky již byly dovolacím soudem vyřešeny, namítá, že by měly být vyřešeny jinak. Jak již bylo uvedeno v předchozím bodu odůvodnění, otázka příčinné souvislosti přípustnost dovolání nezakládá. Nemůže ji založit ani ve spojení s námitkou, že by tato otázka měla být vyřešena jinak, protože je zde stále ještě dovoláním nenapadený druhý důvod rozhodnutí odvolacího soudu, který je pro nevyhovění žalobě dostačující.
20. Dovolání je ve smyslu § 237 o. s. ř. v rozsahu nároku na náhradu nemajetkové újmy přípustné pro řešení otázky týkající se žalobkyní tvrzené diskriminace pronajímatelů nemovitostí, kteří současně nepodnikají a nemají jiný zdroj příjmů (bod 7a tohoto rozsudku). Tato otázka dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla vyřešena.
IV. Důvodnost dovolání
21. Dovolání není důvodné.
22. Zákon č. 461/2020 Sb., o kompenzačním bonusu v souvislosti se zákazem nebo omezením podnikatelské činnosti v souvislosti s výskytem koronaviru SARS CoV-2, zavedl kompenzační a daňový bonus na kompenzaci některých hospodářských následků bezprostředně souvisejících s omezením nebo zákazem podnikatelské činnosti v důsledku opatření přijatých orgány státní správy k ochraně obyvatelstva a prevenci nebezpečí vzniku a rozšíření onemocnění COVID-19 způsobeného koronavirem označovaným jako SARS CoV-2 (dále jen „kompenzační bonus“). Za taková opatření se pro účely tohoto zákona považuje také opatření přijaté jiným orgánem veřejné moci nebo k tomu oprávněnou osobou k ochraně obyvatelstva a prevenci nebezpečí vzniku a rozšíření onemocnění COVID-19 způsobeného koronavirem označovaným jako SARS CoV-2, pokud toto opatření spočívá v zákazu nebo omezení činnosti nebo provozu zařízení, ve kterém jsou poskytovány zdravotní a sociální služby jejich poskytovatelem.
23. Podle § 2 odst. 3 antidiskriminačního zákona se přímou diskriminací rozumí takové jednání, včetně opomenutí, kdy se s jednou osobou zachází méně příznivě, než se zachází nebo zacházelo nebo by se zacházelo s jinou osobou ve srovnatelné situaci, a to z důvodu rasy, etnického původu, národnosti, pohlaví, sexuální orientace, věku, zdravotního postižení, náboženského vyznání, víry či světového názoru, a dále v právních vztazích, ve kterých se uplatní přímo použitelný předpis Evropské unie z oblasti volného pohybu pracovníků, i z důvodu státní příslušnosti.
24. Nepřímou diskriminací se rozumí takové jednání nebo opomenutí, kdy na základě zdánlivě neutrálního ustanovení, kritéria nebo praxe je z některého z důvodů uvedených v § 2 odst. 3 antidiskriminačního zákona osoba znevýhodněna oproti ostatním. Nepřímou diskriminací není, pokud toto ustanovení, kritérium nebo praxe je objektivně odůvodněno legitimním cílem a prostředky k jeho dosažení jsou přiměřené a nezbytné (§ 3 odst. 1 antidiskriminačního zákona).
25. Podle čl. 1 věty první Listiny základní práv a svobod (dále jen „Listina“) jsou lidé „svobodní a rovní v důstojnosti i v právech“. Listina dále v čl. 3 odst. 1 stanovuje, že „základní práva a svobody se zaručují všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení“. Uvedený výčet možných důvodů diskriminace je přitom demonstrativní (srov. PAVLÍČEK, V. a kolektiv. Ústavní právo a státověda. II. díl. Ústavní právo České republiky. 2. aktualizované vydání. Praha: Leges, 2015, s. 506, 509). Podle čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva) pak platí, že „užívání práv a svobod přiznaných touto Úmluvou musí být zajištěno bez diskriminace založené na jakémkoli důvodu, jako je pohlaví, rasa, barva pleti, jazyk, náboženství, politické nebo jiné smýšlení, národnostní nebo sociální původ, příslušnost k národnostní menšině, majetek, rod nebo jiné postavení“. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že rovnost je kategorií relativní, k jejímuž porušení je třeba, aby se s různými subjekty, které se nacházejí ve stejné nebo srovnatelné situaci, zacházelo rozdílným způsobem, aniž by pro takový přístup existovaly objektivní a rozumné důvody. Absence přímého dotčení jiného základního práva nebo svobody však a priori nebrání závěru o porušení principu rovnosti, a to rovnosti neakcesorické podle čl. 1 Listiny. Pro závěr o přímé diskriminaci vychází Ústavní soud zpravidla z následujícího testu, který lze vyjádřit formou těchto otázek: (1.) Jde o srovnatelného jednotlivce nebo skupiny? (2.) Je s nimi nakládáno odlišně na základě některého ze zakázaných důvodů? (3.) Je jim odlišné zacházení k tíži (uložením břemene nebo odepřením dobra)? (4.) Je toto odlišné zacházení ospravedlnitelné, resp. (a) sleduje legitimní zájem a (b) je přiměřené? Kladná odpověď na první tři otázky a současná záporná odpověď na otázku čtvrtou pak vede Ústavní soud k závěru o diskriminaci. U druhé otázky však Ústavní soud připustil, že lze identifikaci zakázaného důvodu rozlišování vynechat, jelikož v řadě případů může být s různými subjekty zacházeno odlišně, aniž by bylo kritérium rozlišování a priori vadné. Navzdory tomu, že předmětné kritérium rozlišování není a priori zakázané, lze i tak dospět k závěru o jeho neslučitelnosti s čl. 3 odst. 1 Listiny. Ústavní soud za rozpornou s čl. 3 odst. 1 Listiny považuje i diskriminaci nepřímou (viz nález Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2022, sp. zn. Pl. ÚS 10/22). Shodný test používá ve své rozhodovací činnosti i Nejvyšší soud (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2020, sp. zn. 25 Cdo 3821/2018, nebo ze dne 24. 4. 2024, sp. zn. 25 Cdo 2977/2022).
26. Žalobkyně svůj nárok na zaplacení částky 425 000 Kč s příslušenstvím odůvodňovala tím, že stát v rozporu s principem rovnosti a zákazu diskriminace nezajistil žádnou formu kompenzace ke zmírnění negativních následků omezujících opatření žalobkyně jako osobě, která není podnikatelem a nemá příjmy ze zaměstnání, nýbrž je dlouhodobě existenčně závislá na příjmech z pronájmu. Poukazovala přitom na přijetí zákona č. 461/2020 Sb a přijetí řady dotačních programů (viz bod 4 tohoto rozsudku). Společným rysem všech těchto dotačních programů či právě zmíněného zákona je skutečnost, že byly určeny podnikatelům či osobám vykonávajícím práce na základě dohody o práci konané mimo pracovní poměr, a to jen za podmínky, že jejich výdělečná činnost byla zakázána či omezena v důsledku mimořádných opatření přijatých orgány státní správy k ochraně obyvatelstva a prevenci nebezpečí vzniku a rozšíření onemocnění COVID-19.
27. Žalobkyně netvrdila, že by byla její činnost pronajímatelky nemovitostí zakázána či omezena v důsledku mimořádných opatření přijatých orgány státní správy k ochraně obyvatelstva a prevenci nebezpečí vzniku a rozšíření onemocnění COVID-19. V případě žalobkyně je odpověď již na první otázku testu uvedeného v bodu 25 tohoto rozsudku záporná. Nejde o srovnatelné jednotlivce či skupiny. Žalobkyně se nenacházela ve srovnatelné situaci s osobami, které byly pandemickými opatřeními omezeny, jak vyžaduje § 2 odst. 3 antidiskriminačního zákona. Postup státu vymezený žalobkyní v bodu 7a tohoto rozsudku tedy nelze považovat za porušení principu rovnosti a zákazu diskriminace ze strany státu. Za této situace již nebylo potřebné a ostatně ani možné provádět další kroky testu dle bodu 25 tohoto rozsudku. Rozhodnutí odvolacího soudu je tedy správné.
28. Podle § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Takovou vadu řízení však dovolací soud neshledal.
29. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu výroku I, v jakém byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ohledně zamítnutí žaloby o zaplacení částky 425 000 Kč s příslušenstvím, zamítl (§ 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř.). Ve zbytku dovolání jako zčásti vadné a zčásti nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
30. Náhrada nákladů dovolacího řízení byla přiznána úspěšné žalované podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. Náklady žalované v dovolacím řízení tvoří jedna paušální náhrada nezastoupeného účastníka ve výši 300 Kč podle § 1 odst. 1, 3, § 2 odst. 3 vyhl. č. 254/2015 Sb., a to za vyjádření k dovolání.
Autor: -mha-