// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 09.12.2025
Rozhodný okamžik pro posouzení překážky naturální restituce dle zák. o půdě
Pro posouzení, je-li dána překážka dle § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. bránící vydání pozemků oprávněné osobě, je zásadně rozhodný stav v době vzniku nároku oprávněné osoby, jenž vždy není (nemusí být) totožný s okamžikem, kdy vstoupil zákon č. 229/1991 Sb. v platnost a účinnost (24. 6. 1991). Tak tomu může být např. u nároků vzniklých až přijetím zákona č. 243/1992 Sb. nebo založených oprávněným osobám až v souvislosti se zrušením podmínky trvalého pobytu oprávněné osoby (nálezem Ústavního soudu publikovaným pod č. 29/1996 Sb.) anebo v důsledku přijetí zákona č. 212/2000 Sb. rozšiřujícího okruh oprávněných osob vymezených zákonem č. 243/1992 Sb.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 725/2025, ze dne 22. 10. 2025
Spisová značka: 28 Cdo 725/2025 | ECLI: ECLI:CZ:NS:2025:28.CDO.725.2025.3
Dotčené předpisy:
§ 11 odst. 1 písm. c) zák. č. 229/1991 Sb.
§ 11a zák. č. 243/1992 Sb.
zák. č. 212/2000 Sb.
Kategorie: restituce a rehabilitace; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
1. Městský soud v Brně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 8. 12. 2021, č. j. 112 C 117/2013-664, rozhodl, že (původní) žalobci a) a b), účastník 1) a žalobci c) a d) jsou v tam uvedených podílech vlastníky specifikovaných pozemků v katastrálním území XY, vymezených označeným geometrickým plánem (výrok I), dále rozhodl o vlastnictví žalobců a účastníka 1) v tam vymezených podílech k dalším specifikovaným, v katastrálním území XY situovaným pozemkům (výrok III), odděleným z původních pozemků připojeným geometrickým plánem coby jeho nedílnou součástí (výrok V), s tím, že v dotčeném rozsahu se nahrazuje rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Jihomoravský kraj ze dne 12. 9. 2013, č. j. SPU 382412/2013, 3239/92/79-RNP (výrok VI). Ve zbylém rozsahu (jde-li o určení, že žalobci a účastník 1/ jsou vlastníky dalších tam označených pozemků) byla žaloba zamítnuta (výroky II a IV) a bylo rozhodnuto o nákladech řízení (výrok VII a VIII).
2. K odvolání účastníků 2) – 5) Krajský soud v Brně (odvolací soud) rozsudkem ze dne 27. 8. 2024, č. j. 18 Co 138/2022-829, ve znění opravného usnesení ze dne 6. 12. 2024, č. j. 18 Co 138/2022-848, rozsudek soudu prvního stupně změnil v části dotčených výroků I a III, jimiž bylo rozhodnuto o žalobě v poměru k účastníku 1), tak, že se žaloba odmítá (výrok I), ve zbylém rozsahu odvoláními napadených výroků I a III, jakož i výrocích V, VII – VIII byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen (výrok II), s tím, že (jen) v takto vymezeném rozsahu se nahrazuje označené rozhodnutí pozemkového úřadu (výrok III). Dále bylo rozhodnuto o nákladech řízení (výrok IV).
3. Soudy takto v řízení dle části páté zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), rozhodly o žalobě, jíž se žalobci domáhali projednání věci týkající se uplatněného restitučního nároku (vydání rozsudku, jenž by nahradil rozhodnutí správního orgánu s tím, že žalobci budou spolu s účastníkem 1/ určeni spoluvlastníky v žalobě označených pozemků v žádaných ideálních podílech), o němž bylo rozhodnuto označeným rozhodnutím Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Jihomoravský kraj ze dne 12. 9. 2013, č. j. SPU 382412/2013, 3239/92/79-RNP, tak, že oprávněné osoby nejsou spoluvlastníky dotčených pozemků, neboť je nelze vydat z důvodu jejich zastavěnosti ve smyslu § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů.
4. Podle soudy učiněného závěru jsou žalobci i účastník 1) oprávněnými osobami (ve smyslu § 2 odst. 2 a odst. 3 písm. c/ zákona č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., ve znění zákona č. 212/2000 Sb.) k restituci předmětného nemovitého majetku, neboť jde o potomky původního vlastníka majetku, jenž neplatně pozbyl majetek v době nesvobody a vznikl mu nárok na jeho vrácení podle zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a jiných zásahů do majetku vzcházejících, který však nedošel svého uspokojení (majetek nebyl navrácen a dotčená osoba nebyla ani odškodněna). Nárok na vydání nemovitostí byl žalobci (jejich předchůdci) podán k 8. 8.1996, „a to v důsledku nově otevřené lhůty pro osoby bez trvalého pobytu v ČR dle nálezu Ústavního soudu vyhlášeného pod č. 29/1996 Sb., přičemž lhůta byla dodržena i s ohledem na § 11a odst. 3 zákona č. 243/1992 Sb., ve znění zákona č. 212/2000 Sb.“.
5. S ohledem na výsledky provedeného dokazování současně soudy dospěly k závěru – oproti rozhodnutí správního orgánu dílem odlišnému – že u pozemků specifikovaných ve výrocích I a III prvostupňového rozsudku není dána překážka zastavěnosti ve smyslu § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., na rozdíl od pozemků (jejich vymezených částí) uvedených v zamítavých výrocích II a IV, které oprávněným osobám pro uvedenou překážku vydat nelze.
6. Po přezkumu rozsudku soudu prvního stupně odvolací soud připustil, že pozemky nárokované po účastnici 3) splňují kritéria existence areálu (funkčního souboru pozemků a jimi zastavěných staveb ve vlastnictví České republiky, s nimiž je příslušné hospodařit Ministerstvo vnitra), že je na nich postavena stavba střelnice. Ovšem akcentoval, že tyto pozemky byly stavbou zastavěny (a začleněny do areálu této účastnice) až po účinnosti zákona č. 229/1991 Sb., kdy pro posouzení, jsou-li dány překážky vydání věci dle § 11 odst. 1 uvedeného zákona, považoval odvolací soud za rozhodující právě stav v době, kdy tento zákon vstoupil v účinnost (24. 6. 1991).
7. Odvolací soud se přitom zabýval i závěry, jež soud prvního stupně učinil ve vztahu k účastníku 1) – J. H., kdy uvedl, že oprávněné osoby mají v předmětném řízení postavení samostatných společníků, neboť hmotné právo umožňuje, aby předmět řízení byl projednán a rozhodnut samostatně vůči každému společníkovi dle § 91 odst. 1 o. s. ř., a že z povahy předmětného řízení vyplývá, že je vyloučeno, aby se žalobci ujali aktivity i za ostatní účastníky správního řízení; dodal, že uvedeným však není dotčeno účastenství dle části páté o. s. ř. Vzhledem k tomu, že J. H. žalobu na znovuprojednání věci rozhodnuté správním orgánem v zákonem stanovené lhůtě nepodal, odvolací soud – změnou napadeného rozsudku v takto dotčeném rozsahu – žalobu ve vztahu k určení vlastnického práva účastníka 1) odmítl (§ 250g odst. 1 písm. b/ o. s. ř.).
8. Proti rozsudku odvolacího soudu podali (samostatná) dovolání účastníci 1) a 3).
9. Účastník 1) – J. H. (dále i jen „dovolatel“) dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu v rozsahu výroku I, jímž bylo rozhodnuto o odmítnutí žaloby (v části, že je tento účastník vlastníkem podílu tam označených pozemků). Naplnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení v rozhodování dovolacího soudu dosud nevyřešené otázky procesního práva a odvolací soud se rovněž odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Formuluje otázku, zda může soud v řízení dle části páté občanského soudního řádu založit práva účastníka řízení, byť není žalobcem, ale k žalobnímu návrhu se připojí, podporuje ho a v řízení tvrdí a prokáže, že byl napadeným rozhodnutím dotčen na svých právech, či zda lze v takovém případě žalobu podle § 250g odst. 1 písm. b) o. s. ř. odmítnout. Dotazuje se, zda v situaci, kdy je rozhodnutí správního orgánu vydané v restituční věci vícero restituentů, postačí k nahrazení celého takového rozhodnutí podání žaloby podle části páté toliko jedním z restituentů. Napadené rozhodnutí považuje za překvapivé a v rozporu s jeho legitimním očekáváním, když odvolací soud věc posoudil odlišně než v několika předcházejících obdobných případech. Navrhuje, aby rozhodnutí odvolacího soudu bylo v dotčené části změněno a byl jím potvrzen soudem prvního stupně vydaný rozsudek.
10. Účastnice 3/ (dále i jako „dovolatelka“) brojí dovoláním proti výroku II rozsudku odvolacího soudu v rozsahu, v němž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve výrocích I a III (v poměru k této účastnici) o vlastnictví žalobců k pozemkům parc. č. XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY a XY v katastrálním území XY, vymezeným tam označenými geometrickými plány; co do přípustnosti dovolání má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva v rozhodování dovolacího soudu dosud nevyřešených, co do důvodu pak ohlašuje, že v dotčeném rozsahu spočívá rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelka sporuje odvolacím soudem učiněný závěr, že v případě předmětných pozemků není dána překážka dle § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., pro níž byly by pozemky vyloučeny z naturální restituce. Namítá, že jde o pozemky zastavěné stavbou, případně i s touto stavbou funkčně spojené, jež sice byla vybudována v letech 1994 až 1996, šlo ovšem toliko o pokračování (dokončení) již dříve předpokládaného uceleného komplexu (zařízení) policejní školy, střeženého areálu, zahrnujícího řadu dalších pozemků a již dříve vybudovaných staveb. Poukazuje i na to, že takto zastavěné pozemky nemohou oprávněné osoby reálně využít, že jejich vydání povede ke komplikovaným a nepřehledným právním vztahům, a považuje postup soudu za přepjatě formalistický a rozporný i se smyslem a účelem restitučního zákonodárství. Přitom nastoluje i otázku, zda a jak se do poměrů souzené věci promítá i superficiální zásada, tedy zdali se (k 1. 1. 2014) na pozemku stojící stavba stala jeho součástí (se zřetelem k § 3054 o. z.) a nepředstavuje-li překážku jeho vydání oprávněné osobě, případně není-li namístě výrokem rozhodnout i o právním režimu stavby, je-li v katastru nemovitostí evidována jako součást pozemku. Dovolatelka navrhla, aby byl napadený rozsudek v dotčeném rozsahu zrušen a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
11. Spolu s dovoláním učinila dovolatelka i návrh na odložení právní moci dovoláním napadeného rozhodnutí. O něm Nejvyšší soud rozhodl v intencích § 243 písm. b) o. s. ř. samostatným rozhodnutím – usnesením ze dne 26. 3. 2025, č. j. 28 Cdo 725/2025-889.
12. K oběma dovoláním se vyjádřili žalobci, kteří považují rozsudek odvolacího soudu i v takto dotčeném rozsahu za správný, korespondující ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu a Ústavního soudu, ať již jde o otázku překážek naturální restituce dle § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., tak i samostatného postavení účastníků řízení a jejich legitimace k podání žaloby. Navrhli, aby obě dovolání byla odmítnuta jako nepřípustná.
13. Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§ 10a. s. ř.), po zjištění, že obě dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu byla podána oprávněnými osobami (účastníky řízení), zastoupenými advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř. a obsahují povinné náležitosti podle § 241a odst. 2 o. s. ř., se zabýval jejich přípustností.
14. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
15. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením § 237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými), když současně není dána ani žádná z výluk přípustnosti dovolání uvedených v § 238 odst. 1 o. s. ř.
16. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
17. Dovolání účastníka 1) přípustné není, neboť rozhodnutí odvolacího soudu – v části týkající se tohoto účastníka a jeho případného nároku – koresponduje závěrům ustálené rozhodovací praxe a nejsou dány důvody k jinému posouzení dovolacím soudem již vyřešené otázky (jak bude dále blíže rozvedeno).
18. Rozhodovací praxe dovolacího soudu dospěla k závěru, že k doložení svého oprávnění k podání žaloby ve smyslu ustanovení § 244 a násl. o. s. ř. musí žalobce tvrdit, že rozhodnutím správního orgánu, který rozhodoval ve věci soukromého práva, byl dotčen na svých právech (že byl v těchto právech nějakým, byť málo významným, způsobem zkrácen) a že tuto újmu lze odstranit tím, že o věci bude znovu rozhodnuto soudem (§ 246 o. s. ř.). Posouzení otázky, zda žalobce je vskutku osobou dotčenou na svých právech rozhodnutím správního orgánu, kterým byla jeho práva nebo povinnosti založena, změněna, zrušena, určena nebo zamítnuta, je přitom závěrem o věcné legitimaci, nikoliv závěrem o účastenství v řízení. Tvrdí-li pak žalobce, že byl dotčen na svých právech, byť je to z povahy věci vyloučeno, soud žalobu odmítne podle § 250g odst. 1 písm. b) o. s. ř. (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2024, sp. zn. 28 Cdo 2672/2024, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5678/2017).
19. Z judikatury Nejvyššího soudu dále plyne, že v řízení podle části páté o. s. ř. mají žalobci postavení samostatných společníků (§ 91 odst. 1 o. s. ř.) a že v tomto společenství jedná každý z nich jen sám za sebe a jeho úkony nemají na práva a povinnosti ostatních společníků žádný vliv (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2005, sp. zn. 30 Cdo 1383/2005, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1649/2014, či ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5922/2016).
20. Z dispoziční zásady ovládající občanské soudní řízení (tedy i řízení podle části páté občanského soudního řádu) dále vyplývá mimo jiné, že věc, o níž rozhodl správní orgán, smí být v řízení podle části páté občanského soudního řádu rozhodnuta nejen v takovém rozsahu, v jakém o ní rozhodl správní orgán, ale také v rozsahu vymezeném žalobcem. Soud tedy v řízení dle části páté občanského soudního řádu projedná věc v mezích, ve kterých se žalobce domáhal projednání sporu nebo jiné právní věci v řízení před soudem (§ 250f o. s. ř.). Věc, o níž rozhodl správní orgán, tak smí být v řízení podle části páté občanského soudního řádu rozhodnuta výhradně v rozsahu vymezeném žalobcem (srov. zejm. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1885/2021, uveřejněné pod číslem 53/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozhodnutí v něm citovaná).
21. Jedním z hodnotových východisek restitučních předpisů je pak i teze, dle níž je pouze na oprávněných osobách, aby – v souladu s dispoziční zásadou – zavčasu vznášely své restituční nároky, neboť pro ně i v kontextu restitučního procesu platí zásada vigilantibus iura scripta sunt (např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3037/2009, a ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3750/2010, nebo jeho usnesení ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4822/2009). Tato východiska se pak prosadí nejen při prvotním vznesení restitučního nároku u povinné osoby či pozemkového úřadu, ale též při iniciování nového projednání věci soudem v režimu části páté občanského soudního řádu. I rozhodnutí, zda podá žalobu ve smyslu § 244 o. s. ř., náleží příslušné oprávněné osobě a nemůže být namísto ní učiněno oprávněnými osobami jinými (viz i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2025, sp. zn. 28 Cdo 2446/2024).
22. Odvolací soud se svým závěrem, že žalobci postrádali oprávnění vyvíjet procesní aktivitu za ostatní účastníky správního řízení, a nemohli se ani cítit zasaženi na svých právech rozhodnutím o nevydání spoluvlastnického podílu na pozemcích účastníku 1/ (a nemohlo tak být vyhověno žalobě na určení spoluvlastnického podílu na sporných pozemcích i v jeho prospěch) od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (výše nastíněné) nikterak neodchýlil. Lze shrnout, že rozsah projednání věci v řízení dle části páté determinuje svým dispozičním úkonem žalobce. Z povahy postavení žalobců v řízení dle části páté o. s. ř. jako samostatných společníků (§ 91 odst. 1 o. s. ř.) plyne, že procesní úkony jednoho z žalobců nemají dopad na procesní postavení ostatních. Podání žaloby ve smyslu § 244 a násl. o. s. ř. toliko žalobci a) až d) tak nemohlo (i s ohledem na připomenutou dispoziční zásadu) ovlivnit postavení ostatních účastníků správního řízení, již znovuprojednání své věci soudem vůbec nenavrhli (nemají-li v řízení podle části páté o. s. ř. dopad na procesní postavení ostatních žalobců procesní úkony toliko jednoho z nich, tím spíše je nemá podání žaloby ve smyslu § 244 a násl. o. s. ř. pouze některými účastníky správního řízení). Iniciativa při uplatňování soukromých subjektivních práv (mezi něž se řadí i restituční nároky) ve sporném řízení je totiž dána do rukou účastníků, kteří v řízení hájí své právní zájmy, a jimž tudíž soud ochranu práv nevnucuje, nevyvíjejí-li sami odpovídající procesní aktivitu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4089/2010). I rozhodnutí, zda podá žalobu ve smyslu § 244 o. s. ř., náleží příslušné oprávněné osobě a nemůže být namísto ní učiněno oprávněnými osobami jinými (k tomu opětovně srovnej i již shora cit. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2025, sp. zn. 28 Cdo 2446/2024). Argumentuje-li dovolatel tím, že se k návrhu žalobců „připojil“ a podporoval je, nelze než uvést, že podání jiných účastníků, než žalobců předmět daného řízení modifikovat nemohou. Dovolatel netvrdí, že by jeho podání mělo povahu samostatné žaloby, přičemž v daném ohledu je nerelevantní i dovolatelem avizovaná (mimoprocesní) dohoda o společném postupu, již nadto žalobci ve svém vyjádření k podanému dovolání výslovně negují.
23. Domáhají-li se tak žalobci v přítomné věci vedle uspokojení vlastního restitučního nároku toho, aby byly požadované pozemky vydány rovněž do spoluvlastnictví účastníka 1), dožadovali se projednání věci v civilním řízení v rozsahu, v němž nemohli být původním rozhodnutím správního orgánu dotčeni na svých právech. Závěr odvolacího soudu, že žalobci postrádali oprávnění vyvíjet procesní aktivitu za ostatní účastníky správního řízení (a nemohli se proto ani cítit zasaženi na svých právech rozhodnutím o nevydání spoluvlastnického podílu účastníku 1/) – jak uvedeno již výše – obstojí jako souladný s judikaturou Nejvyššího soudu a odvolací soud postupoval korektně, jestliže jejich žalobu v uvedené části odmítl podle § 250g odst. 1 písm. b) o. s. ř. (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2024, sp. zn. 28 Cdo 2672/2024, a ze dne 17. 12. 2024, sp. zn. 28 Cdo 2744/2024, či jeho usnesení ze dne 15. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4346/2017).
24. Namítá-li dovolatel, že odvolací soud v přítomné věci rozhodl v rozporu s legitimním očekáváním, že není nezbytné, aby sám podával žalobu podle § 244 a násl. o. s. ř., sluší se připomenout, že existence legitimního očekávání (chráněného mimo jiné i podle § 13 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku) předpokládá stabilní rozhodovací praxi ustáleně řešící určitý problém. Naproti tomu ojedinělé nepublikované rozhodnutí soudu nižšího stupně [ani účastníkem 1) v této věci odkazovaný soubor nižších jednotek takových rozhodnutí] podobně silnou právně významnou důvěru ve shodné řešení předloženého problému nezakládá (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2023, sp. zn. 28 Cdo 2535/2022, nebo usnesení téhož soudu ze dne 6. 6. 2023, sp. zn. 28 Cdo 1346/2023, a ze dne 14. 2. 2024, sp. zn. 26 Cdo 3500/2023).
25. Naproti tomu přípustné podle § 237 o. s. ř. je dovolání podané účastnicí 3), neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu – v rozsahu dotčeném tímto dovoláním a ve světle v něm nastíněné problematiky týkající se překážky naturální restituce dle § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. – závisí na vyřešení otázky hmotného práva, jež (za kvalitativně srovnatelných okolností) v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.
26. Po přezkoumání napadeného rozsudku ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., jež provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.) a v hranicích právní otázky, pro kterou bylo připuštěno dovolání, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že účastnicí 3) podané dovolání je opodstatněné.
27. Zmatečnosti (§ 229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o. s. ř.) ani jiné vady řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí o věci a k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.), se z obsahu spisu nepodávají a dovolatelka je ani nenamítá.
28. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn odvolacím soudem, nemohl být dovoláním zpochybněn, a proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází.
29. O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
30. Pro další úvahy Nejvyššího soudu jsou rozhodná zejména následující ustanovení zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č. 93/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů:
Podle § 2 odst. 2 zákona č. 243/1992 Sb. (ve znění zákona č. 212/2000 Sb.) oprávněnou osobou je (dále) státní občan České republiky, který pozbyl majetek v rozsahu určeném zvláštním předpisem v období od 29. září 1938 do 8. května 1945 a vznikly mu majetkové nároky podle dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organizací a ústavů, nebo podle zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a jiných zásahů do majetku vzcházejících, avšak tento majetek nebyl oprávněné osobě vrácen, ani nebyla podle těchto předpisů odškodněna, ač podle nich odškodněna měla být, ani nebyla odškodněna podle mezinárodních smluv uzavřených mezi Československou republikou a jinými státy po druhé světové válce.
Podle § 11a odst. 2 zákona č. 243/1992 Sb. (ve znění zákona č. 30/1996 Sb.) oprávněná osoba, která nebyla trvale žijící na území České republiky k 31. prosinci 1992 a tedy nebyla k tomuto dni oprávněnou osobou, může uplatnit nároky podle tohoto zákona do 15. července 1996. Neuplatněním práva v této lhůtě právo zanikne (srov. § 11a odst. 2 zákona č. 243/1992 Sb.).
Podle § 11a odst. 3 zákona č. 243/1992 Sb. (ve znění zákona č. 212/2000 Sb.) osoba oprávněná podle § 2 odst. 2 může uplatnit právo na vydání nemovitosti podle tohoto zákona nejpozději do 30. června 2001.
Podle § 12 zákona č. 243/1992 Sb. nároky osob oprávněných podle tohoto zákona upravuje zvláštní předpis, pokud tento zákon nestanoví jinak.
Podle § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. pozemky nelze vydat v případě, že byl po přechodu nebo převodu do vlastnictví státu nebo jiné právnické osoby zastavěn; pozemek lze vydat, nebrání-li stavba zemědělskému nebo lesnímu využití pozemku, nebo jedná-li se o stavbu movitou, nebo dočasnou, nebo jednoduchou, nebo drobnou, anebo stavbu umístěnou pod povrchem země. Za zastavěnou část pozemku se považuje část, na níž stojí stavba, která byla zahájena před 24. červnem 1991, a část pozemku s takovou stavbou bezprostředně související a nezbytně nutná k provozu stavby. Zahájením stavby se rozumí datum skutečného zahájení stavby, zapsané do stavebního deníku a oznámené stavebnímu úřadu, pokud byla stavba zahájena do dvou let od vydání stavebního povolení. Pomine-li překážka, pro kterou nelze nemovitost vydat, ke dni rozhodnutí pozemkového úřadu, rozhodne pozemkový úřad o vydání nemovitosti oprávněné osobě dle § 9 odst. 4 (srov. § 11 odst. 6 zákona č. 229/1991 Sb.).
31. Rozhodovací praxe dovolacího soudu i Ústavního soudu je ustálena v konkluzi, že zákon č. 229/1991 Sb., stejně tak jako jiné restituční předpisy, slouží k odčinění pouze některých (nikoli všech) křivd a zároveň stanoví výluky, které vydání původních pozemků brání, přičemž důvodem působení výluk je veřejný zájem, který v konkrétním případě převáží nad zájmem restitučním. Typově jednu z výluk představuje i zastavěnost pozemku, a to buď konkrétně uvedeným druhem areálu, nebo jde o zastavěnost pozemku stavbou, která brání jeho využití (ve smyslu § 11 odst. 1 písm. c/ zákona č. 229/1991 Sb.); za zastavěnou část pozemku se výslovně považuje i ta, která sice stavbou bezprostředně zastavěná není, ovšem se stavbou bezprostředně souvisí a je potřebná k jejímu provozu a obsluze. U nárokovaného pozemku (pozemků) je proto nezbytné přihlížet k celkové funkční provázanosti i s ostatními pozemky a stavbami, které tvoří vzájemně provázaný soubor staveb (areál), a to i s přihlédnutím ke shora zmíněnému veřejnému zájmu, který v takovémto případě představuje jedno z výkladových kritérií (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2518/2006; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2174/2010; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2016/2010; nález Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2000, sp. zn. II. ÚS 78/98, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení, svazek 18, č. 89).
32. Současně nelze ztratit ze zřetele, že institut překážek vydání nemovitosti (§ 11 odst. 1 písm. c/ zákona č. 229/1991 Sb.) stanoví výjimku z účelu restitucí, jímž je částečné zmírnění následků minulých majetkových křivd, přičemž přednost má mít vždy snaha o restituci in integrum před poskytováním náhradních pozemků či finančních kompenzací. Důvodem těchto výluk je působení konkrétního veřejného zájmu nebo práv třetích subjektů, jež v určitém případě převažují nad restitučním nárokem na vydání původních pozemků a které by s ohledem na povahu zatížení nemovitostí vylučovaly nebo omezovaly jejich využití v soukromém vlastnictví (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2978/2018). Lze také připomenout i tu rozhodovací praxi Ústavního soudu vážící se k restituci pozemků (srov. zejména nález Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, či nález Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 536/14), která nepřipouští naturální restituci tam, kde by tato vedla k situaci, v níž by restituent objektivně nemohl plně realizovat své vlastnické právo a užívat vydané pozemky způsobem odpovídajícím účelu restitucí vyjádřenému v preambuli a v § 1 zákona č. 229/1991 Sb. (viz také např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2796/2008).
33. Rozhodovací praxí dovolacího soudu a Ústavního soudu je přitom kladen silný akcent na individuální posouzení zohledňující konkrétní okolnosti případu, s tím, že jakkoliv nebyl by přípustný ani extenzívní výklad překážek naturální restituce, nelze přijmout ani závěry paušalizující či nadmíru restriktivní (jde-li o výklad a aplikaci relevantního ustanovení a jeho dosahu), jež by vedly k nerozumnému a neúčelnému uspořádání poměrů, k nepřiměřeným omezením vlastníků staveb a vytvoření komplikovaných, obtížně řešitelných právních situací, které by byly neproporcionální užitku, jehož by se případně dostalo oprávněné osobě (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1395/2011; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2494/2009; přiměřeně i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 10. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3086/2019, traktující obdobný závěr i při výkladu obdobně koncipovaného ustanovení § 8 odst. 1 písm. a/ zákona č. 428/2012 Sb.).
34. Dosavadní judikatura vykládá a aplikuje ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. jak se zřetelem na jeho jazykové znění, tak i jeho smysl a účel (jímž je mimo jiné předejít destrukci funkčních celků) a aby i restituent mohl plně realizovat své vlastnické právo a užívat vydané pozemky způsobem odpovídajícím účelu restitucí.
35. Jde-li pak o určení rozhodného okamžiku, k němuž se z hlediska naplnění výlukového důvodu, upraveného v ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., posuzuje stav k restituci nárokovaných pozemků, také nelze vycházet jen z dosloveného znění příslušného zákonného ustanovení, ale i jeho smyslu a účelu (kdy i podle rozhodovací praxe Ústavního soudu není obecný soud absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako celku; je nutno se přitom vyvarovat libovůle a rozhodnutí se musí zakládat na racionální argumentaci; srov. např. nález pléna Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96).
36. Jestliže odkazované ustanovení (§ 11 odst. 1 písm. c/ zákona č. 229/1991 Sb.) explicitně zmiňuje (jako okamžik rozhodný) zahájení stavby přede dnem „24. červnem 1991“, jde zjevně o akcent na okamžik platnosti a účinnosti zákona č. 229/1991 Sb. v tom jeho (původním) znění, kdy je zde oprávněná osoba splňující podmínky stanovené tímto zákonem (jež jsou v koncentrované podobě vyjádřeny v jeho § 4 a § 6 odst. 1), tj. má-li postavení oprávněné osoby podle tohoto předpisu (čemuž koresponduje povinnost povinné osoby s nemovitostmi až do jejich vydání oprávněné osobě nakládat s péčí řádného hospodáře, s tím, že ode dne jeho účinnosti nemůže tyto věci, jejich součásti a příslušenství převést do vlastnictví jiného, a že takové právní úkony jsou neplatné; srov. § 5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb.). Právě vznik nároku oprávněné osoby na vydání věci vůči osobě povinné (ve většině případů právě spojený s 24. 6. 1991, jde-li o nároky oprávněných osob definovaných zákonem č. 229/1991 Sb. v jeho původním znění) představuje důležitý mezník, jenž jako by konzervuje stav věci, která je předmětem restituce; cílem této úpravy je především zamezit možnému převodu věci na třetí osobu, jejímu znehodnocení a rovněž tak i vzniku překážky bránící vydání věci. Povinná osoba se tak musí zdržet všech jednání, která by proti stavu v době vzniku nároku mohla požadovanou věc poškodit, včetně toho, že nemůže dodatečně založit stav neslučitelný s účelem restitucí a vytvářet překážky bránící vydání věci oprávněné osobě, resp. k takovým změnám nelze přihlížet. Naproti tomu při dodatečném odpadnutí takové původně působící překážky k vydání věci přistoupit lze (viz § 9 odst. 6 zákona č. 229/1991 Sb.).
37. Ze soudy v souzené věci učiněných závěrů se podává, že žalobcům (jež požadují vydání předmětných nemovitostí, resp. podílu k nim), vznikl nárok na vydání nemovitostí až po zrušení podmínky trvalého pobytu (oprávněných osob) uvedené v § 4 zákona č. 229/1991 Sb. a § 2 odst. 2 zákona č. 243/1992 Sb., s účinností od 9. 2. 1996 (v důsledku nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 12. 1995, sp. zn. Pl. ÚS 8/1995, publikovaného pod č. 29/1996 Sb., po současném znovuotevřením lhůty k jeho uplatnění k 15. 7. 1996, dle zákona č. 30/1996 Sb.), případně (jde-li nároky vzniklé až v souvislosti s přijetím zákona č. 212/2000 Sb.) od 1. 9. 2000 (při současném znovuotevření lhůty do 30. 6. 2001; srov. § 11a odst. 3 zákona č. 243/1992 Sb., ve znění zákona č. 212/2000 Sb., na něž soudy nižších stupňů současně odkazují).
38. Dovolatelka přitom tvrdí (a dokládá) nejenom okolnosti o tom, že předmětné (jí vlastněné) pozemky, jsou aktuálně zastavěny stavbou (s tím, že s touto stavbu funkčně souvisejí i další jí vlastněné pozemky), ale i to, že jde o stavbu budovanou již v letech 1994 až 1996, nadto coby pokračování (dokončení) jíž dříve plánovaného uceleného komplexu (zařízení) policejní školy – střeženého areálu zahrnujícího řadu dalších pozemků a vybudovaných staveb (řada z nich dokonce před 24. 6. 1991). Sporu pak není v tom, že uvedená překážka nepominula (ve smyslu § 9 odst. 6 zákona č. 229/1991 Sb.), tedy že trvala i v době rozhodování pozemkového úřadu, potažmo soudu v řízení podle části páté občanského soudního řádu.
39. Odvolací soud tedy postupoval formalisticky a nesprávně, vycházel-li při svém rozhodování o důvodnosti nároku žalobců na vydání konkrétních pozemků (jen) podle jejich stavu k 24. 6. 1991 (kdy vstoupil v účinnost zákon č. 229/1991 Sb. ve svém původním znění) a nikoliv z poměrů, jež tu byly v době vzniku nároku. Krom toho pak nehodnotil ani námitky dovolatelky, že zastavění předmětného pozemku (pozemků) představovalo toliko dostavbu již dříve plánovaného a rozestavěného areálu a žalobci uplatněný nárok na restituci vydáním těchto konkrétních pozemků neprověřil veřejným zájmem na zachování dosavadních vlastnických poměrů.
40. Jestliže restituční předpisy současně výslovně normují, že je třeba zohlednit kupř. i dispozice s nemovitostmi, k nimž došlo i po přijetí zákona č. 229/1991 Sb. v těch případech, kdy jde o nároky, jež oprávněným osobám vznikly později, ať již v souvislosti se zrušením podmínky trvalého pobytu oprávněné osoby (viz § 14a zákona č. 229/1991 Sb., ve znění zákona č. 30/1996 Sb.), či v důsledku později přijatého zákona č. 212/2000 Sb. (viz § 6 zákona č. 243/1992 Sb., ve znění zákona č. 212/2000 Sb.), bylo by nelogické a nepřiměřené, aby při zkoumání překážek naturální restituce (vydání původních pozemků) byly ignorovány změny týkající se stavu nemovitostí, k nimž došlo již v době předcházející vzniku nároku na restituci tohoto nemovitého majetku, byť by se tak stalo až poté, kdy vstoupil v účinnost zákon č. 229/1991 Sb. (jenž nároky žalobců v přítomné věci sám o sobě nezakládá, vznikly-li až na základě později přijatých právních předpisů, které tento zákon povolávají k aplikaci jako předpis subsidiární).
41. Nejvyšší soud si je přitom dobře vědom, že restituční předpisy je třeba vykládat ve světle jejich účelu a smyslu, jímž je alespoň částečné zmírnění křivd napáchaných nedemokratickým režimem, a že v řízeních podle restitučních zákonů musí soudy postupovat v souladu se zákonnými zájmy oprávněných osob (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2003, sp. zn. I. ÚS 754/01, ze dne 14. 7. 2004, sp. zn. IV. ÚS 176/03, a ze dne 29. 4. 2010, sp. zn. II. ÚS 2896/09). Nelze se však domnívat, že by z uvedeného principu vyplývala absolutní přednost zájmů restituentů před právně relevantními zájmy všech ostatních subjektů, neboť citované ustanovení představuje nástroj hledání rozumné rovnováhy mezi nezpochybnitelným zájmem na nápravě historických příkoří a veřejným zájmem, zahrnujícím i legitimní (právní ochrany hodný) zájem ostatních subjektů.
42. Přitom nelze ztratit ze zřetele, že oprávněné osobě, jejíž nárok nelze pro některou ze zákonem stanovených překážek (viz § 11 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb.) uspokojit vydáním původního (v rozhodném období odňatého) pozemku, přiznává zákon právo na restituci náhradní, ať již ve formě náhradního pozemku (srov. § 11a zákona č. 229/1991 Sb.), nebo – nelze-li nárok uspokojit ani tímto způsobem – náhradu finanční (srov. § 16 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb.).
43. I proto Nejvyšší soud v přítomné věci uzavírá, že pro posouzení, je-li dána překážka dle § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. bránící vydání pozemků oprávněné osobě, je zásadně rozhodný stav v době vzniku nároku oprávněné osoby, jenž vždy není (nemusí být) totožný s okamžikem, kdy vstoupil zákon č. 229/1991 Sb. v platnost a účinnost (24. 6. 1991). Tak tomu může být např. u nároků vzniklých až přijetím zákona č. 243/1992 Sb. nebo založených oprávněným osobám až v souvislosti se zrušením podmínky trvalého pobytu oprávněné osoby (nálezem Ústavního soudu publikovaným pod č. 29/1996 Sb.) anebo v důsledku přijetí zákona č. 212/2000 Sb. rozšiřujícího okruh oprávněných osob vymezených zákonem č. 243/1992 Sb.
44. Vycházel-li tedy odvolací soud při posouzení překážek naturální restituce dle § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. (jen) ze stavu pozemků k 24. 6. 1991 (den platnosti a účinnosti zákona č. 229/1991 Sb.), aniž by reflektoval stav přítomný v době vzniku nároku a aniž by nadto prověřil, nešlo-li v případě předmětných pozemků toliko o dostavbu již dříve plánovaného (rozestavěného) areálu, a žalobci uplatněný nárok na restituci nepoměřil veřejným zájmem na zachování dosavadních vlastnických poměrů, je jím učiněné posouzení neúplné a tím i nesprávné.
45. Za daného stavu bylo by předčasné (a pro rozhodnutí nyní nevýznamné) řešit další dovoláním nastolené otázky, jež týkají se uplatňování superficiální zásady (s účinností od 1. 1. 2014), resp. sjednocení vlastnického režimu stavby, coby samostatné věci v právním smyslu vzniklé před 1. 1. 2014, a pozemku, na němž tato stavba stojí (viz § 3054 o. z.).
46. Z výše uvedeného vyplývá, že v rozsahu dotčeném účastnicí 3) – jde-li o jí označené nemovitosti – rozsudek odvolacího soudu správný není (že uplatněný dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. byl naplněn). Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v uvedeném rozsahu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.), dále i spolu s výroky na zrušovaném rozhodnutí závislými, a v naznačeném rozsahu věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e dost. 2, věta první, o. s. ř.).
47. Naproti tomu dovolání podané účastníkem 1), které – jak výše rozebráno – přípustné není, Nejvyšší soud odmítl (§ 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.).
48. V dalším řízení jsou soudy nižších stupňů vázány právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem v tomto rozhodnutí (ustanovení § 243g odst. 1 a § 226 odst. 1 o. s. ř.).
49. V novém rozhodnutí o věci bude znovu rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Autor: -mha-