// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 19.11.2025
K odvolání opatrovníka podle ustanovení § 463 odst. 2 o. z.
Z ustanovení § 463 odst. 2 o. z. nelze dovodit, že by se jednalo o ustanovení taxativní, jež by nepřipouštělo žádný jiný důvod, pro který by bylo možné odvolat osobu opatrovníka; důvody k odvolání opatrovníka je však třeba vykládat restriktivně. Ačkoliv tedy k odvolání opatrovníka zpravidla dojde z důvodů v tomto ustanovení výslovně vymezených, tj. požádá-li o to opatrovník nebo neplní-li opatrovník své povinnosti (plynoucí především z ustanovení § 466 odst. 1 o. z.), nelze dospět k závěru, že by dané ustanovení vymezovalo tzv. numerus clausus případů, kdy opatrovníka odvolat lze. Není pochyb o tom, že k odvolání opatrovníka a jmenování opatrovníka nového dojde také v situaci, kdy opatrovník přestal splňovat podmínky na opatrovníka kladené zákonem, zejména stal-li se osobou nezpůsobilou právně jednat, či v případě střetu jeho zájmů se zájmy opatrovance, který je trvalého charakteru a který nelze překlenout ustanovením kolizního opatrovníka dle ustanovení § 460 o. z.
K odvolání opatrovníka však může dojít také na základě jiných skutečností, které (byť v souhrnu) vyústí v závěr soudu o nezbytnosti odvolání opatrovníka a jmenování opatrovníka nového. Může tak jít o případy, kdy dosavadní opatrovník svým jednáním (příp. opomenutím) přímo neporuší své povinnosti mu plynoucí z funkce opatrovníka, ale ve svém souhrnu tato jednání (opomenutí) budou představovat natolik závažné „závadové“ jednání, pro které již dosavadní opatrovník nebude osobou žádoucí v postavení opatrovníka opatrovance. V takových případech bude vždy na soudu, aby tuto otázku řešil, a to zejména s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu, a především v těchto případech bude víc než důvodné, aby závěr soudů o nezbytnosti odvolání dosavadního opatrovníka právě pro takové „závadové“ jednání byl řádně vyargumentován. Z odůvodnění rozhodnutí soudu proto musí být zcela zřejmé, z jakých podstatných důvodů soud shledává jako již nežádoucí, aby osoba opatrovníka tuto funkci vykonávala i nadále, aniž by porušila své povinnosti plynoucí ze zákonných ustanovení opatrovnictví.
K odvolání opatrovníka dle ustanovení § 463 odst. 2 o. z. nelze přistoupit pouze z důvodu, že je zde jiná osoba, která je osobou vhodnější.
podle usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 2069/2025, ze dne 23. 10. 2025
Spisová značka: 24 Cdo 2069/2025 | ECLI: ECLI:CZ:NS:2025:24.CDO.2069.2025.1
Dotčené předpisy: § 463 odst. 2 o. z.
Kategorie: ostatní; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
1. Okresní soud v Příbrami naposledy rozhodoval ve věci prodloužení doby omezení svéprávnosti posuzované a opatrovnictví rozsudkem ze dne 19. 10. 2022, č. j. 0 P 181/84-304, 18 P a Nc 81/2022, 18 P a Nc 82/2022, kterým jednak změnil rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 6. 9. 2017, č. j. 0 P 181/84-143, ve výroku I. tak, že doba omezení svéprávnosti S. B. se prodlužuje na dobu pěti let od právní moci tohoto rozsudku, přičemž rozsah omezení svéprávnosti zůstává nezměněn, tedy posuzovaná není schopna činit ve výroku vymezená právní jednání (výrok I.), jednak rozhodl, že opatrovnicí posuzované zůstává E. D. (výrok II.), a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).
2. K návrhu Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 2. 1. 2023, č. j. 0 P 181/84-321, 18 P a Nc 139/2022, změnil rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 19. 10. 2022 ve výroku II. tak, že odvolal E. D. z výkonu funkce opatrovnice a nově opatrovníkem S. B. jmenoval L. D., vymezil rozsah jeho práv a povinností jako opatrovníka S. B. a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně přistoupil ke změně v osobě opatrovníka z důvodu, že dosavadní opatrovnice E. D. navrhla své odvolání ze zdravotních důvodů, k výkonu funkce navrhla svého syna L. D., který s výkonem funkce souhlasil, a soud neshledal ničeho, co by jeho jmenování do této funkce bránilo.
3. Okresní soud v Příbrami poté usnesením ze dne 17. 6. 2024, č. j. 0 P 181/84-424, zahájil řízení o odvolání a změně opatrovníka opatrované (výrok I.), přibral jako účastníka řízení o odvolání a změně opatrovníka posuzované P. M. (výrok II.) a jmenoval opatrované opatrovnici JUDr. I. M., advokátku, pro řízení o odvolání a změně opatrovníka (výrok III.).
4. Následně Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 15. 7. 2024, č. j. 0 P 181/84-466, 10 P a Nc 102/2024, změnil rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 2. 1. 2023, č. j. 0 P 181/84-321, tak, že odvolal L. D. z výkonu funkce opatrovníka a nově opatrovníkem opatrované jmenoval P. M. (výrok II.), vymezil rozsah jejích práv a povinností jako opatrovníka (výrok II. a výrok III.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.) a že se České republice právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává (výrok V.). Soud prvního stupně na základě zjištění, že L. D. a P. M. jsou blízkými osobami opatrované (synovec a neteř) a oba o opatrovanou jeví zájem, navštěvují ji v zařízení, ve kterém je umístěna, že však mezi nimi jsou rozpory ohledně způsobu nakládání s movitými věcmi umístěnými v nemovité věci, jejíž podílovou spoluvlastnicí o velikosti 1/6 je opatrovaná, která dříve v předmětném domě bydlela, a že mezi jmenovanými, jakož i širší rodinou opatrované vznikají spory o způsobu péče o opatrovanou, zajišťování jejích potřeb a podobně, následně dovodil, že „nebylo prokázáno, že by opatrovník L. D. při výkonu opatrovnické funkce porušoval povinnosti opatrovníka“, že však „vznikly pochybnosti“, zda je opatrovnictví vykonáváno zcela v zájmu opatrované, když z předmětné nemovité věci, jejíž je opatrovaná spoluvlastnicí, byly činěny opatrovníkem změny a není zřejmé, zda některé její věci nebyly odstraněny, a také jestliže opatrovník reagoval na svolání opatrovnické rady odmítavě bez podrobnějšího zdůvodnění, přičemž opatrovník „při výkonu své funkce promítá do situace svůj odmítavý postoj k ostatním příbuzným“, kteří se přiklání k názoru P. M. Jmenování P. M. opatrovníkem opatrované soud prvního stupně pak odůvodnil zejména tím, že opatrovaná „spíše inklinuje ke své neteři“, která je schopná s ní lépe rozmlouvat, zařízení, ve kterém je opatrovaná umístěna, je blíže bydlišti M., která ji bere na návštěvy k sobě domů a má možnost ji častěji navštěvovat, a že zároveň jmenování P. M. opatrovníkem opatrované „fakticky znamená omezení konfliktů v rodině v souvislosti s péčí o ni a ochrana jejích zájmů při nakládání s nemovitou věcí, jakož i s movitými věcmi“, tedy že přispěje k řešení rozporů, které ohledně opatrovnictví byly vyvolány.
5. K odvolání L. D. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 16. 1. 2025, č. j. 24 Co 311/2024-552, potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud předně upřesnil, že v předmětném řízení, tj. jde-li o jmenování či odvolání opatrovníka, se rozhoduje usnesením. Po doplnění dokazování odkázal na správné zjištění skutkového stavu soudem prvního stupně, k čemuž doplnil, že L. D. opatrovanou pravidelně navštěvuje a aktivně se zajímá o její potřeby a ve vztahu k nemovitosti, jejímž spoluvlastníkem je spolu s opatrovanou, hodlá investovat finanční prostředky k alespoň udržovací rekonstrukci, která je nezbytná, a že P. M. se snaží iniciovat kroky k zajištění lepší péče a podpory pro opatrovanou a usiluje o to, aby veškeré aspekty života a péče o opatrovanou byly zajištěny s maximální odpovědností. Odvolací soud se neztotožnil s námitkou odvolatele, že důvody pro odvolání opatrovníka jsou taxativně dány ustanovením § 463 odst. 2 o. z., naproti tomu uzavřel, že za splnění podmínek předmětného ustanovení musí soud odvolat opatrovníka vždy, ale že z celkové právní úpravy opatrovnictví, jeho smyslu a významu plyne, že „mohou být i jiné důležité důvody, pro které lze opatrovníka odvolat (a jmenovat jiného)“, s tím, že „hlavním kritériem takové změny je vždy zájem opatrovance“ a další kritéria jsou vyjádřena například v ustanovení § 62, § 457 či § 466 o. z., že tyto důvody mohou spočívat i ve změně podstatných skutkových okolností, které zde byly v době dřívějšího rozhodnutí o opatrovnictví, a tedy že možnost odvolání opatrovníka je kromě důvodů uvedených v § 463 odst. 2 o. z. „vždy nutno poměřovat všemi kritérii jmenování konkrétní osoby do funkce opatrovníka“. Stran odvolacím soudem vymezených hledisek pro odvolání a jmenování opatrovníka odvolací soud odmítl námitky L. D. k otázce vhodnější osoby opatrovníka, které odvolatel opíral o závěry přijaté v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2434/24. Shodně se soudem prvního stupně však odvolací soud uzavřel, že u opatrovníka L. D. z hlediska formálních plnění povinností opatrovníka „nelze spatřovat žádné zásadní porušení povinností opatrovníka“, že i z hlediska plnění povinností ve vztahu k opatrované a k zajištění jejích potřeb nelze dovodit, že by své povinnosti nějak závažně neplnil či zanedbával, ale že i v případě kritiky konkrétních postupů opatrovníka je jeho úkolem, aby ji „nepromítal do konkrétních kroků k opatrované“, čímž založil stav, který mohl být v rozporu se zájmy opatrované, a tedy „takový postoj a postup opatrovníka může být hodnocen i jako určité porušení jeho povinností směřujících k zajištění nejlepšího zájmu opatrovanky“, že tato skutečnost by sama o sobě nemusela být důvodem pro odvolání z funkce opatrovníka, ale k danému stavu „přistoupily ještě další zjištěné skutečnosti“, které ve svém souhrnu vedly soud k jmenování nového opatrovníka, a to že se opatrovník stává spoluvlastníkem nemovitostí společně s opatrovanou, přičemž pro opatrovanou jde o významné nemovitosti a opatrovník se dostává do „stálého nejméně potencionálního rozporu svých zájmů se zájmy opatrované“, které jsou dány již z podstaty spoluvlastnictví, a v těchto věcech by ji nemohl zastupovat, s tím, že „zcela zásadní významnou okolností“ - oproti stavu v době předchozího rozhodování soudu o opatrovnictví - je, že je zde jiná osoba, která má o funkci opatrovníka zájem – P. M., která je osobou se stejným charakterem příbuzenského poměru k opatrované, významně se o opatrovanou zajímá, umí s ní jednat a komunikovat, stýká se s ní, opatrovníkem vůči P. M. nejsou namítány žádné zásadní námitky týkající se schopnosti vykonávat funkci opatrovníka, a je u ní dán předpoklad, že případnou kritiku ostatních blízkých osob opatrované nebude tolik vnímat osobně a promítat do výkonu funkce opatrovníka. Odvolací soud proto potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, že za dané situace je v zájmu opatrované stávajícího opatrovníka odvolat a současně jmenovat opatrovnicí P. M.
6. Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podal L. D. dovolání z důvodu, že soudy projednávanou věc posoudily v rozporu s judikaturou dovolacího soudu i Ústavního soudu, jakož že se částečně jedná o otázku v rozhodování dovolacího soudu dosud neřešenou. Dovolatel má za to, že hmotné právo „stanoví zcela jednoznačně podmínky pro odvolání opatrovníka“, že je však soudy svévolně rozšířily, jestliže odvolací soud dospěl k závěru, že opatrovníka lze odvolat i z jiných důležitých důvodů než z důvodu, že opatrovník neplní své povinnosti. Dovolatel především vyzdvihuje, že při výkonu své funkce neporušil žádné své povinnosti, a k tomu odkazuje na usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1464/17, dle kterého „nebylo důvodu a ani možné dle zákonné dikce opatrovníka odvolat s tím, že plní všechny své povinnosti“, a na usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2434/24, dle kterého „názor, že některá osoba by mohla být pro výkon funkce opatrovníka vhodnější, se míjí se zákonnými hledisky pro jmenování opatrovníka“, s jejichž závěry se tak dle dovolatele dostalo rozhodnutí odvolacího soudu do rozporu. Má za to, že ani okolnost spoluvlastnictví nemovitosti opatrovníkem a opatrovanou, kterou odvolací soud považoval za okolnost důležitou z hlediska úvah o dalším opatrovnictví, nemůže být dle judikatury dovolacího soudu i Ústavního soudu „v žádném případě důvodem pro změnu opatrovníka, respektive jeho odvolání“, a v případě kolize zájmů má být ustanoven kolizní opatrovník. Soudům nižších stupňů v projednávané věci dále vytýká, že bylo provedeno „jen několik málo důkazů“, které byly „nesprávně vyhodnoceny“, zejména ohledně zájmu osob požadujících svolání opatrovnické rady o opatrovanou, nesouhlasí se závěrem soudů o vzniklých sporech o způsobu péče a zajišťování potřeb opatrované mezi jejími příbuznými, a že do výkonu své funkce promítal své postoje k ostatním příbuzným, rozsahem provedeného dokazování a hodnocení již provedených důkazů. Dovolatel proto navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
7. P. M. navrhla dovolání L. D. odmítnout, případně zamítnout, neboť i s poukazem na komentářovou literaturu a judikaturu dovolacího soudu se ztotožňuje se závěry odvolacího soudu, že ustanovení § 463 odst. 2 o. z. nevylučuje možnost soudu odvolat opatrovníka i v jiných případech, je-li to ve prospěch opatrovance, s tím, že toto ustanovení není numerus clausus, a že by bylo proti nejlepšímu zájmu opatrovance, aby soud nemohl zvolit vhodnějšího opatrovníka, je-li k dispozici. Nadto má dovolatelka za to, že již tím, že L. D. odmítl svolat opatrovnickou radu, porušil povinnosti opatrovníka, a tedy již tato skutečnost prokazuje naplnění předpokladů pro odvolání opatrovníka. Podle účastnice řízení byl v řízení prokázán také dlouhodobější střet zájmů mezi L. D. a opatrovanou jednak při vyřizování pozůstalosti po matce a sestře opatrované, jednak při správě nemovitosti, jež je ve spoluvlastnictví L. D. a opatrované.
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
9. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 1 odst. 3 z. ř. s., § 236 odst. 1 o. s. ř.).
10. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
11. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 věta první o. s. ř.).
12. Předně zpochybňuje-li dovolatel úplnost a správnost skutkových zjištění soudů v projednávané věci stran zájmu osob příbuzných opatrované o ni a způsobilosti P. M. vykonávat opatrovnictví, jakož i nesouhlasí-li s hodnocením důkazů a na základě toho s učiněnými skutkovými závěry soudů v projednávané věci, pak nebere náležitě v úvahu, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek je zákonodárcem předjímán výlučně k řešení otázek právních, a tedy že těmito námitkami uplatňuje jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., a tedy že v rozsahu těchto dovolacích námitek není dovolání L. D. přípustné dle ustanovení § 237 o. s. ř.
13. Pro rozhodnutí soudů v projednávané věci však bylo významné vyřešení právní otázky, za jakých okolností lze přistoupit ke změně opatrovníka osoby omezené ve svéprávnosti, a to zda lze k odvolání opatrovníka přistoupit i z jiných než v ustanovení § 463 odst. 2 o. z. výslovně uvedených důvodů, zejména z důvodu jiné „vhodné“ osoby. Vzhledem k tomu, že tato otázka nebyla ve všech souvislostech vyřešena a její posouzení bylo pro rozhodnutí odvolacího soudu rozhodné, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání L. D. je podle ustanovení § 237 o. s. ř. v uvedeném rozsahu přípustné.
14. Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání je opodstatněné.
15. Podle ustanovení § 62 o. z. v rozhodnutí o omezení svéprávnosti jmenuje soud člověku opatrovníka. Při výběru opatrovníka přihlédne soud k přáním opatrovance, k jeho potřebě i k podnětům osob opatrovanci blízkých, sledují-li jeho prospěch, a dbá, aby výběrem opatrovníka nezaložil nedůvěru opatrovance k opatrovníkovi.
16. Podle ustanovení § 63 o. z. opatrovníkem nelze jmenovat osobu nezpůsobilou právně jednat nebo osobu, jejíž zájmy jsou v rozporu se zájmy opatrovance, ani provozovatele zařízení, kde opatrovanec pobývá nebo které mu poskytuje služby, nebo osobu závislou na takovém zařízení.
17. Podle ustanovení § 465 odst. 1 o. z. soud jmenuje opatrovníka člověku, je-li to potřeba k ochraně jeho zájmů, nebo vyžaduje-li to veřejný zájem. Soud jmenuje opatrovníka zejména tomu, koho ve svéprávnosti omezil, tomu, o kom není známo, kde pobývá, neznámému člověku zúčastněnému při určitém právním jednání nebo tomu, jehož zdravotní stav mu působí obtíže při správě jmění nebo hájení práv.
18. Podle ustanovení § 471 odst. 2 o. z. soud jmenuje opatrovníkem osobu, kterou navrhl opatrovanec. Není-li to možné, jmenuje soud opatrovníkem zpravidla příbuzného nebo jinou osobu opatrovanci blízkou, která osvědčí o opatrovance dlouhodobý a vážný zájem a schopnost projevovat jej i do budoucna. Není-li možné ani to, jmenuje soud opatrovníkem jinou osobu, která splňuje podmínky pro to, aby se stala opatrovníkem, nebo veřejného opatrovníka podle jiného zákona.
19. Podle ustanovení § 457 o. z. zákonné zastoupení i opatrovnictví sleduje ochranu zájmů zastoupeného a naplňování jeho práv.
20. Podle ustanovení § 460 o. z. dojde-li ke střetu zájmu zákonného zástupce nebo opatrovníka se zájmem zastoupeného či ke střetnutí zájmů těch, kteří jsou zastoupeni týmž zákonným zástupcem nebo opatrovníkem, anebo hrozí-li takový střet, jmenuje soud zastoupenému kolizního opatrovníka.
21. Podle ustanovení § 466 odst. 1 o. z. k povinnostem opatrovníka náleží udržovat s opatrovancem vhodným způsobem a v potřebném rozsahu pravidelné spojení, projevovat o opatrovance skutečný zájem, jakož i dbát o jeho zdravotní stav a starat se o naplnění opatrovancových práv a chránit jeho zájmy.
22. Podle ustanovení § 463 odst. 2 o. z. požádá-li o to opatrovník, soud ho odvolá; soud opatrovníka odvolá i v případě, že neplní své povinnosti. Zároveň opatrovanci jmenuje nového opatrovníka.
23. Ustanovení § 471 odst. 2 o. z. stanovuje pro soud závazná pravidla pro výběr opatrovníka. Obecně platí, že opatrovník musí být sám plně způsobilý k právním jednáním, jeho zájmy nesmí být v rozporu se zájmy opatrovance a (s výjimkou veřejného opatrovníka – srov. § 471 odst. 3 o. z.) musí se svou funkcí souhlasit. Účelem opatrovnictví je zajištění všestranné a efektivní ochrany zájmů opatrovance a naplňování jeho práv. V ustálené soudní praxi přitom nejsou pochybnosti o tom, že při výběru opatrovníka musí soud dbát především o to, aby skýtal záruky, že se své funkce zhostí v souladu s účelem opatrovnictví a že zajistí všestrannou a efektivní ochranu práv a oprávněných zájmů opatrovance (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3871/2010, jehož závěry o způsobilosti osoby k opatrovnictví jsou plně aplikovatelné i v poměrech právní úpravy obsažené v o. z., dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2021, sp. zn. 24 Cdo 1873/2021, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2024, sp. zn. 24 Cdo 1606/2024, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2022, sp. zn. 24 Cdo 3444/2021).
24. Doba, po kterou bude opatrovník právně jednat za opatrovance, se bude odvíjet od konkrétního důvodu jmenování opatrovníka. K zániku funkce opatrovníka proto může dojít z různých důvodů, přitom jedním z nich je odvolání opatrovníka soudem. Komentářová literatura uvádí, že odvolat opatrovníka může soud v zásadě ve dvou případech, a to na vlastní žádost opatrovníka, neboť jde o výkon funkce založený na dobrovolnosti opatrovnictví, kdy nelze nikoho nutit být opatrovníkem, druhým případem odvolání opatrovníka je porušení povinností ze strany opatrovníka, kdy k odvolání opatrovníka dochází bez vůle, případně i proti vůli opatrovníka [k tomu srov. Lavický, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1−654). 2. vydání, 2022, str. 1426 – 1428].
25. Odvolací soud v dovoláním napadeném usnesení dospěl k závěru, že z celkové právní úpravy opatrovnictví, jeho smyslu a významu plyne, že „mohou být i jiné důležité důvody, pro které lze opatrovníka odvolat (a jmenovat jiného)“, s tím, že „hlavním kritériem takové změny je vždy zájem opatrovance“. Také Nejvyšší soud má za to, že z ustanovení § 463 odst. 2 o. z. nelze dovodit, že by se jednalo o ustanovení taxativní, jež by nepřipouštělo žádný jiný důvod, pro který by bylo možné osobu opatrovníka odvolat, jak naznačuje ve svém dovolání dovolatel, byť je třeba poznamenat, že možné důvody k odvolání opatrovníka bude třeba vykládat spíše restriktivněji. Ačkoliv tedy k odvolání opatrovníka zpravidla dojde z důvodů v tomto ustanovení výslovně vymezených, tj. požádá-li o to opatrovník nebo neplní-li opatrovník své povinnosti (plynoucí především z ustanovení § 466 odst. 1 o. z.), nelze dospět k závěru, že by dané ustanovení vymezovalo tzv. numerus clausus případů, kdy opatrovníka odvolat lze. Není pochyb o tom, že k odvolání opatrovníka a jmenování opatrovníka nového dojde také v situaci, kdy opatrovník přestal splňovat podmínky na opatrovníka kladené zákonem (k tomu srov. především § 63 o. z.), zejména stal-li se osobou nezpůsobilou právně jednat, či v případě střetu jeho zájmů se zájmy opatrovance, který je trvalého charakteru a který nelze překlenout ustanovením kolizního opatrovníka dle ustanovení § 460 o. z. (k tomu srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3871/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2024, sp. zn. 24 Cdo 2398/2024, s tím, že ústavní stížnost podaná proti tomuto usnesení byla usnesením Ústavního soudu ze dne 12. 3. 2025, sp. zn. IV. ÚS 3486/24, odmítnuta). K odvolání opatrovníka však může dojít také na základě jiných skutečností, které (byť v souhrnu) vyústí v závěr soudu o nezbytnosti odvolání opatrovníka a jmenování opatrovníka nového. Může tak jít o případy, kdy dosavadní opatrovník svým jednáním (příp. opomenutím) přímo neporuší své povinnosti mu plynoucí z funkce opatrovníka, ale ve svém souhrnu tato jednání (opomenutí) budou představovat natolik závažné „závadové“ jednání, pro které již dosavadní opatrovník nebude osobou žádoucí v postavení opatrovníka opatrovance. V takových případech bude vždy na soudu, aby tuto otázku řešil, a to zejména s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu, a především v těchto případech bude víc než důvodné, aby závěr soudů o nezbytnosti odvolání dosavadního opatrovníka právě pro takové „závadové“ jednání byl řádně vyargumentován. Z odůvodnění rozhodnutí soudu proto musí být zcela zřejmé, z jakých podstatných důvodů soud shledává jako již nežádoucí, aby osoba opatrovníka tuto funkci vykonávala i nadále, aniž by porušila své povinnosti plynoucí ze zákonných ustanovení opatrovnictví.
26. V projednávaném případě výše uvedené platí o to více, dospěly-li soudy nižších stupňů k závěru, že u opatrovníka L. D. „nelze spatřovat žádné zásadní porušení povinností opatrovníka“. Za takové situace podle dovolacího soudu působí závěr odvolacího soudu o tom, že je v zájmu opatrované dosavadního opatrovníka odvolat a současně jmenovat opatrovnici novou, do značné míry nepřesvědčivě, jestliže odvolací soud vystavěl závěr o potřebě změny osoby opatrovníka na důvodech spočívajících ve skutečnosti, že mezi L. D. a opatrovanou vzniklo spoluvlastnictví nemovitostí, že promítá kritiku postupů do svých kroků ve vztahu k opatrované, a především na (pro odvolací soud významné) okolnosti, že - oproti stavu, který zde byl v době předchozího rozhodování soudu o opatrovnictví - je zde jiná osoba, která má o funkci opatrovníka zájem. Z odůvodnění dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu i soudu prvního stupně je zcela patrná snaha soudů v projednávané věci především zvolit opatrovníkem pro danou chvíli jinou „vhodnou“ osobu, dospěl-li odvolací soud výslovně k závěru, že „je zde aktuálně pro funkci opatrovníka k dispozici vhodná jiná opatrovanci blízká osoba, kterou zákon pro tuto funkci preferuje“.
27. Vystavěl-li tedy odvolací soud závěr o potřebě odvolat dosavadního opatrovníka zejména na důvodu v dané situaci jiné vhodné (vhodnější) osoby, Nejvyšší soud s tímto postupem odvolacího soudu nesouhlasí, neboť kritérium „vhodnější“ osoby jako osoby opatrovníka opatrované není v dané fázi řízení rozhodné (určující). Otázku, která osoba je vhodná k výkonu funkce opatrovníka opatrovance, jež bude splňovat zákonem stanovené předpoklady k výkonu funkce opatrovníka, soud řeší a zkoumá (zda taková osoba vůbec je či která z více v úvahu přicházejících osob je osobou nejvhodnější) primárně v situaci, kdy rozhoduje o omezení svéprávnosti osoby a v souvislosti s tím jmenuje posuzované opatrovníka v rozsahu, ve kterém byla tato osoba omezena ve svéprávnosti a z tohoto důvodu není způsobilá k samostatnému právnímu jednání (srov. § 465 odst. 1 o. z.), případně kdy dosavadní opatrovník přestane ze zákonem stanovených důvodů funkci opatrovníka vykonávat. Je přitom mimo pochybnost, že výběr opatrovníka je pro opatrovance naprosto zásadní. Jinak tomu je však v situaci, kdy opatrovník osobě omezené ve svéprávnosti již byl jmenován a k jeho výkonu funkce nejsou vznášeny či shledány podstatné námitky či pochybení. V tomto směru lze také přisvědčit dovolateli, že již Ústavní soud se k otázce kritéria vhodnosti vyslovil v usnesení ze dne 18. 9. 2024, sp. zn. IV. ÚS 2434/24, tak, že otázka vhodnější osoby jako osoby opatrovníka „se míjí se zákonnými hledisky rozhodnými pro jmenování opatrovníka“, a s tímto závěrem dovolací soud souzní. Nelze odhlédnout ani od koncepce právní úpravy opatrovnictví vyžadující minimum ingerence státu do výkonu opatrovnictví, který (naopak) má být založen na kontinuitě, aby byl opatrovníku a opatrovanci ponechán prostor k vytvoření vztahu mezi nimi, nadto za situace, nebyly-li v dosavadní péči opatrovníka zjištěny žádné zásadní závady. Z uvedeného tedy vyplývá, že k odvolání opatrovníka dle ustanovení § 463 odst. 2 o. z. nelze přistoupit pouze z důvodu, že je zde jiná osoba, která je osobou vhodnější.
28. Nejvyšší soud považuje za nezbytné dále uvést, že ani skutečnost, že L. D. a opatrovaná jsou spoluvlastníky nemovitostí, čímž se dle odvolacího soudu dostávají „do stálého nejméně potencionálního rozporu svých zájmů“, pro něž by nemohl opatrovanou v právních jednáních týkajících se předmětné nemovitosti zastupovat a musel by být opatrované ustanovován kolizní opatrovník, neodůvodňuje změnu osoby opatrovníka, jde-li o situaci, o níž nemá dovolací soud pochybnosti a ani odvolací soud k takovému závěru nedospěl, tedy že nepředstavuje natolik trvalou a vážnou kolizi zájmů, pro kterou nepostačí aplikace ustanovení § 460 o. z., tj. ustanovení kolizního opatrovníka, byť se takový postup může zdát - jak poznamenal odvolací soud - „poměrně nepraktický“. Již v poměrech předchozí právní úpravy Nejvyšší soud např. ve svém usnesení ze dne 26. 5. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3871/2010, k materii opatrovnictví instruktivně vyložil, že z opatrovnictví nevylučuje opatrovníka každý (případně možný) rozpor se zájmy opatrovance; funkci opatrovníka nemůže vykonávat jen ten, kdo z důvodů soustavnější a dlouhodobější povahy má s opatrovancem protichůdné zájmy, takže je tu nebezpečí, že opatrovník nebude vůbec nebo po delší období způsobilý jednat jménem opatrovance a hájit jeho práva a oprávněné zájmy. Nejde proto o případ ojedinělého a dočasného (možného) střetu zájmů v určité přechodné právní situaci, který se řeší - obdobně jako při zastoupení ze zákona, např. ve vztahu mezi rodičem coby zákonným zástupcem a nezletilým dítětem - prostřednictvím ustanovení zvláštního zástupce (tzv. kolizního opatrovníka). Tomuto právnímu názoru Nejvyššího soudu přisvědčil Ústavní soud např. v nálezu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. III. ÚS 3333/11, a rozhodovací praxe dovolacího soudu je v tomto závěru ustálena. Naproti tomu se Nejvyšší soud například v usnesení ze dne 17. 9. 2024, sp. zn. 24 Cdo 2398/2024 (přičemž ústavní stížnost podaná proti tomuto usnesení byla usnesením Ústavního soudu ze dne 12. 3. 2025, sp. zn. IV. ÚS 3486/24, odmítnuta), vyslovil k případu, který již jako ojedinělý a dočasný (možný) střet zájmů v určité přechodné právní situaci nemohl považovat; k takovému případu však nelze skutková zjištění soudů v projednávaném případě ani připodobnit. S ohledem na výše uvedené, tedy s ohledem na to, že v projednávané věci jde o případ (případný konflikt zájmů) řešitelný právě ustanovením kolizního opatrovníka dle ustanovení § 460 o. z., je závěr odvolacího soudu o potřebě změny osoby opatrovníka opatrované také z důvodu rozporu zájmů dosavadního opatrovníka a opatrované v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, na níž dovolací soud nemá důvod cokoliv měnit.
29. Podle dovolacího soudu pak nemůže potřebu změny osoby opatrovníka odůvodnit ani závěr soudů nižších stupňů, že jmenováním nového opatrovníka v osobě P. M. dojde ke zklidnění situace v rodině. Předmětem daného řízení je rozhodnutí o otázce opatrovnictví opatrované, nikoliv řešení a úprava vztahů mezi příbuznými opatrované (které, jak vyplývá z obsahu spisu, byly narušeny také díky pozůstalostnímu řízení po matce a sestře opatrované), primárním cílem daného řízení je tedy opatrovaná a ochrana výlučně jejích zájmů, nikoliv ochrana práv jiných osob.
30. Vzhledem k uvedenému proto Nejvyšší soud dospěl k závěru, že za situace, kdy pro odvolací soud byla právě skutečnost, že se v projednávaném případě objevila jiná vhodná (vhodnější) osoba, zřetelně stěžejním důvodem pro změnu v osobě opatrovníka opatrované, vskutku nemohla (za daného skutkového stavu věci, jehož správnost přezkumu dovolacím soudem nepodléhá) ani v odůvodnění rozhodnutí soudů v projednávané věci nastíněná kumulace „pochybností“ o způsobu výkonu funkce opatrovníka ze strany dovolatele vyústit v odvolání dosavadního opatrovníka (dovolatele). K tomu dlužno připomenout, že hmotněprávní opatrovník osoby opatrované (omezené ve svéprávnosti) jmenovaný soudem vykonává tzv. prostou správu majetku opatrovance a podléhá přitom pravidelné dohlédací činnosti soudu (§ 48 z. ř. s.).
31. Závěrem Nejvyšší soud neopomenul ani skutečnost, že v průběhu řízení před soudy nižších stupňů byl soudu podán návrh na svolání schůze k ustanovení opatrovnické rady, která slouží jako ochranný prvek ve výkonu funkce opatrovníka ve prospěch zájmů opatrovance (srov. zejména § 479 a § 480 o. z.). Ačkoliv soudy v projednávané věci dovodily, že dosavadní opatrovník odmítl svolání schůze k ustavení opatrovnické rady v rozporu se zákonem, nelze odhlédnout od skutečnosti, že za situace, kdy opatrovník v zákonem stanovené lhůtě schůzi nesvolá, je tato povinnost přenesena na soud (srov. § 472 o. z.). Soudy se proto v projednávaném případě měly v rámci posouzení otázky změny v osobě opatrovníka zabývat také otázkou svolání opatrovnické rady, jež by mohla naplňovat požadavek ochrany zájmů opatrované a v daném případě by mohla představovat mírnější zásah do výkonu funkce opatrovnictví zachovávající kontinuitu opatrovnictví vykonávaného dosavadním opatrovníkem než samotné odvolání dosavadního opatrovníka a jmenování opatrovníka nového.
32. Z vyložených důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že usnesení odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci; protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud též toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu v Příbrami) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
33. Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (§ 243g odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část věty první za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Autor: -mha-