// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 11.11.2025
K neplatnosti právního jednání souvisejícího s trestnou činností
Sankce v podobě absolutní neplatnosti právního jednání souvisejícího s trestnou činností podle § 588 o. z. nastává pouze v případě, kdy znaky skutkové podstaty trestného činu naplnilo jednání všech účastníků, a to za současného splnění předpokladu, že právní jednání, které odporuje zákonu, taktéž zjevně narušuje veřejný pořádek. Směřuje-li protiprávní jednání jednoho účastníka vůči druhému, jde zpravidla o důvod relativní neplatnosti, jíž se může dovolat dotčená strana (§ 586 o. z.).
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 267/2025, ze dne 30. 9. 2025
Spisová značka: 23 Cdo 267/2025 | ECLI: ECLI:CZ:NS:2025:23.CDO.267.2025.1
Dotčené předpisy:
§ 586 o. z.
§ 588 o. z.
Kategorie: právní jednání; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobce se v řízení domáhá zaplacení částky 930 000 Kč s příslušenstvím z titulu zápůjčky, kterou poskytl žalovanému na úhradu plateb společnosti KAPLET-G, s.r.o. v konkursu (identifikační číslo osoby 27938999, dříve podnikající pod obchodní firmou „GREGOR CZ, s.r.o.) za prováděné práce související s projektem „Útěchovice pod Strážištěm – odbahnění rybníka 'U Mlýna'“. Žalovaný nárok žalobce neuznal s tím, že od žalobce zápůjčku nepožadoval, listinu, na níž byla vyhotovena smlouva o zápůjčce, mu žalobce „podstrčil“ mezi dalšími dokumenty a doklady vztahujícími se k žádosti o dotaci, jejíž podání žalobce pro žalovaného zajišťoval a v souvislosti s níž byl žalobce rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 2. 2021, č. j. 5 To 54/2020-1397, pravomocně uznán vinným ze zločinu poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1, 4 písm. c) trestního zákoníku.
2. Okresní soud v Pelhřimově jako soud prvního stupně (v pořadí prvním) rozsudkem ze dne 21. 1. 2020, č. j. 12 C 87/2018-456, uložil žalovanému zaplatit částku 930 000 Kč s příslušenstvím (výrok I prvního rozsudku soudu prvního stupně) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II prvního rozsudku soudu prvního stupně.
3. Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře následně k odvolání žalovaného jako soud odvolací usnesením ze dne 4. 6. 2020, č. j. 15 Co 88/2020-488, zrušil první rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
4. Soud prvního stupně poté (v pořadí druhým) rozsudkem ze dne 19. 11. 2021, č. j. 12 C 87/2018-943, žalobu o zaplacení 930 000 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok I druhého rozsudku soudu prvního stupně) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II druhého rozsudku soudu prvního stupně).
5. K odvolání žalobce odvolací soud usnesením ze dne 24. 6. 2022, č. j. 15 Co 146/2022-994, druhý rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
6. Soud prvního stupně nato (v pořadí třetím) rozsudkem ze dne 26. 3. 2024, č. j. 12 C87/2018-1104, opět zamítl žalobu o zaplacení 930 000 Kč s příslušenstvím (výrok I třetího rozsudku soudu prvního stupně) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II a III třetího rozsudku soudu prvního stupně.
7. Soud prvního stupně vyšel ze skutkových zjištění, že žalovaný dne 9. 4. 2014 u České republiky – Ministerstva životního prostředí požádal (zastoupený společností KAPLET-G, s.r.o., jejímž jediným společníkem a prokuristou byl žalobce) o poskytnutí podpory (dotace z prostředků Evropského fondu regionálního rozvoje) na realizaci projektu „Útěchovice pod Strážištěm – odbahnění rybníka 'U Mlýna'“. Odbahnění rybníka 'U Mlýna' (ve vlastnictví žalovaného) se zavázala provést společnost KAPLET-G, s.r.o., na základě smlouvy o dílo ze dne 11. 8. 2014 za cenu díla 2 886 895 Kč včetně daně z přidané hodnoty. Žalobce se dále smlouvou o zápůjčce ze dne 6. 10. 2014 zavázal poskytnout žalovanému částku 930 000 Kč (kterou musel mít žalovaný k dispozici pro splnění podmínek pro poskytnutí dotace), již měl žalovaný vrátit žalobci do 31. 12. 2015 spolu s 1% úrokem z dlužné částky; pro případ prodlení se splněním této povinnosti si smluvní strany sjednaly úrok z prodlení ve výši 0,1 % z dlužné částky denně. Žalobce uvedenou částku žalovanému skutečně poskytl, ten ji však nevrátil.
8. Soud prvního stupně dále zjistil, že k poskytnutí dotace žalovanému ve výši 1 911 912,35 Kč skutečně došlo, přičemž uvedenou částku spolu s poskytnutou zápůjčkou žalovaný použil k uhrazení svých závazků vůči společnosti KAPLET-G, s.r.o., ze smlouvy o dílo. K včasné a řádné realizaci díla ze strany zhotovitele ovšem nedošlo a žalovaný si musel zajistit jeho dokončení svépomocně. Žalobce byl následně v trestním řízení shledán vinným ze spáchání zločinu poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1, odst. 4, písm. c) trestního zákoníku, a odsouzen mj. k náhradě škody poškozené Evropské unii ve výši poskytnuté dotace (tj. 1 911 912,35 Kč). V trestním řízení bylo vyhodnoceno, že na odbahnění rybníka a pořízení dokumentace projektu bylo vynaloženo maximálně 1 216 905,35 Kč, tedy o 1 382 108,65 Kč méně, než činila skutečně zaplacená cena díla. Žalovanému pak byla Finančním úřadem pro Kraj Vysočina uložena povinnost odvést do Národního fondu částku 1 119 913 Kč (odpovídající části vyplacené dotace) pro zjištěné porušení rozpočtové kázně. Výzvou ze dne 7. 12. 2018 pak žalobce vyzval žalovaného k vrácení zápůjčky spolu s úroky a úroky z prodlení.
9. Po právní stránce soud prvního stupně konstatoval, že smlouva o zápůjčce ve výši 930 000 Kč byla uzavřena platně, neboť žalobce uvedenou částku žalovanému skutečně přenechal. Vzhledem k tomu, že žalovaný uvedenou částku žalobci nevrátil, bylo podle soudu prvního stupně ve věci dána aktivní legitimace žalobce a také pasivní legitimace žalovaného. S ohledem na okolnosti věci však soud prvního stupně dále uvedl, že ochranu žalobcovu právu na vrácení zápůjčky nelze přiznat, a to na základě § 8 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dále jen „o. z.“. Zápůjčka byla totiž poskytnuta žalovanému účelově, a to jak z pohledu nákladnosti prováděného díla, tak z hlediska rozsahu, v němž bylo dílo skutečně provedeno. Vzhledem k tomu, že se z poskytnuté dotace i zápůjčky dostalo plnění společnosti KAPLET-G, s.r.o., jež je personálně propojena s žalobcem, a že žalovanému byla finančním úřadem uložena povinnost poskytnutou dotaci vrátit, což se stalo z důvodů jdoucích na vrub uvedené společnosti (a za ni jednajícímu žalobci), požadavek o vrácení zápůjčky s příslušenstvím představuje podle soudu zjevné zneužití práva. Soud proto s ohledem na výjimečné okolnosti případu uzavřel, že považuje za „neúnosné“ poskytnout nároku žalobce právní ochranu, a žalobu proto v plném rozsahu zamítl.
10. Odvolací soud pak k odvolání žalobce napadeným rozsudkem (v pořadí třetí) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I napadeného rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II napadeného rozsudku).
11. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, dospěl však ke zčásti odlišným právním závěrům. Podle odvolacího soudu totiž není možno přehlédnout, že smlouva o zápůjčce byla uzavřena v úzké souvislosti s trestnou činností žalobce a představovala integrální součást protiprávního jednání, za které byl žalobce pravomocně odsouzen. Na rozdíl od právního názoru soudu prvního stupně proto odvolací soud uzavřel, že předmětnou smlouvu o zápůjčce je nutno považovat za absolutně neplatnou pro rozpor se zákonem, neboť protiprávní jednání, které má svůj odraz i v rovině trestní, evidentně odporuje zákonu a zjevně narušuje i veřejný pořádek. Nárok žalobce (jistinu ve výši 930 000 Kč) tak nelze posuzovat jako požadavek na vrácení poskytnuté zápůjčky, nýbrž je nezbytné jej hodnotit jako nárok z titulu vrácení plnění z neplatného závazku (podle § 2993 o. z.). Přitom nelze vůbec uvažovat o přiznání požadovaného příslušenství (úroků a smluvních úroků z prodlení), neboť pro ně byl rozhodující závěr o absolutní neplatnosti smlouvy o zápůjčce. Odvolací soud měl však s ohledem na protiprávní jednání žalobce za to, že ani nárok na vrácení plnění z absolutně neplatné smlouvy nelze žalobci podle § 8 o. z. přiznat, neboť v případě žalobce došlo ke zneužití práva. Žalobce totiž nedostál svým smluvním povinnostem (ze smlouvy o dílo), od počátku se i ve vztahu k žalovanému choval nepoctivě a jednal se záměrem získat ve svůj prospěch finanční prostředky, přičemž ty, jež byly poskytnuty společnosti KAPLEG-G, s.r.o., následně odčerpal pro vlastní potřebu. Odvolací soud proto potvrdil (v pořadí třetí) rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný, neboť podle něj je zamítnutí žaloby „logickým, spravedlivým a správným závěrem“.
II. Dovolání a vyjádření k němu
12. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, ve kterém nejprve namítl, že odvolací soud se v napadeném rozsudku odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jestliže uzavřel, že předmětná smlouva o zápůjčce uzavřená mezi účastníky byla pro svou souvislost s trestnou činností žalobce absolutně neplatná. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2024, sp. zn. 24 Cdo 2099/2024, se však o absolutně neplatné jednání může jednat pouze v případě, kdy by znaky skutkové podstaty trestného činu naplnilo jednání všech účastníků smluvního vztahu. Relativně neplatné je pak takové jednání, u něhož je trestněprávní následek orientován proti druhé straně. Ani jedna z uvedených podmínek však v projednávané věci nebyla naplněna.
13. Žalobce dále upozorňuje, že rozhodnutí odvolacího soudu provází „značná zmatečnost“, a to zejména v podobě neustálého zaměňování „žalobce“ za „žalovaného“ a opačně. Odůvodnění rozsudku z tohoto důvodu trpí vnitřní rozporností, a není tak vlastně zřejmé, k jakým závěrům odvolací soud dospěl.
14. Odvolací soud dále podle žalobce nesprávně posoudil otázku zjevného zneužití práva na vrácení bezdůvodného obohacení podle § 8 o. z. V dané souvislosti žalobce odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2020, sp. zn. 31 ICdo 36/2020, a upozornil na to, že by s ohledem na pochybnosti o tom, zda bylo zneužití práva dostatečně prokázáno, měl být chráněn jakožto ten, kdo subjektivní právo má a dovolává se jej. K této otázce žalobce konečně uvedl, že si je vědom judikatury Nejvyššího soudu, podle něhož ustanovení § 8 o. z. představuje právní normu s relativně neurčitou hypotézou, u níž platí, že je věcí soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností, přičemž dovolacímu soudu přísluší přezkum takového závěru pouze tehdy, byla-li takováto úvaha z pohledu zjištěných skutečností zjevně nepřiměřená. Podle názoru žalobce však v projednávané věci byla úvaha odvolacího soudu zjevně nepřiměřená, a proto je na místě, aby ji dovolací soud přezkoumal.
15. S ohledem na výše uvedené nesprávné právní posouzení věci ze strany odvolacího soudu proto žalobce navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek změnil a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci částku 930 000 Kč spolu s úrokem ve výši 9 300 Kč a s úrokem z prodlení ve výši 0,1 % denně z částky 930 000 Kč od 1. 1. 2016 do zaplacení, a dále aby uložil žalovanému povinnost nahradit žalobci náklady řízení před soudy všech stupňů.
16. Ve vyjádření k dovolání žalovaný zpochybnil dovolací argumentaci žalobce a upozornil, že žalobcovy námitky směřují zejména proti skutkovým závěrům odvolacího soudu. Žalovaný se dále ztotožnil s právními závěry odvolacího soudu, označil dovolání žalobce za nepřípustné a navrhl, aby je Nejvyšší soud odmítl a přiznal žalovanému náhradu nákladů dovolacího řízení.
III. Přípustnost dovolání
17. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, dále jen „o. s. ř.“, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.).
18. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Nejvyšší soud rovněž shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. a dále se zabýval jeho přípustností.
19. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
20. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
21. Dovolání je podle § 237 o. s. ř. přípustné pro posouzení otázky absolutní neplatnosti smlouvy uzavřené v souvislosti s trestnou činností, neboť při řešení této otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
22. Dovolání je důvodné, neboť rozsudek odvolacího soudu spočívá při řešení shora vymezené otázky na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
23. Právní posouzení věci je činnost soudu spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
24. Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutková zjištění), tj. jestliže věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Rozhodná právní úprava
25. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
26. Podle § 586 o. z. je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba (odstavec 1). Nenamítne-li oprávněná osoba neplatnost právního jednání, považuje se právní jednání za platné (odstavec 2).
27. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
Řešení otázky neplatnosti právního jednání souvisejícího s trestnou činností v judikatuře
28. Již za předchozí právní úpravy, účinné do 31. 12. 2013, dospěl Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi k závěru, že podvodné jednání jednoho z účastníků smlouvy při jejím uzavření je důvodem neplatnosti smlouvy podle § 49a zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, zrušeného ke dni 1. 1. 2014, dále jen „obč. zák.“, jehož se může úspěšně dovolat jen druhý účastník smlouvy. Skutečnost, že podvodné jednání posléze vyšlo najevo a že účastník smlouvy z něho byl (v trestním řízení) usvědčen, totiž nic nevypovídá o tom, zda jednání odsouzeného účastníka v době uzavření smlouvy bylo známo (muselo být známo) druhému účastníku a že při uzavření smlouvy nepředstavovalo jen účastníkem neprojevenou pohnutku, popřípadě vnitřní výhradu (mentální rezervaci). Smlouva, při jejímž uzavření jednal jeden z jejích účastníků podvodně, tedy nemůže být bez dalšího neplatná pro nedostatek vážné vůle (§ 37 odst. 1 obč. zák.) nebo z důvodu rozporu se zákonem (§ 39obč. zák.). Naopak, právem musí být chráněn druhý účastník a jen na něm může záviset, zda se dovolá omylu, který u něj podvodně jednající účastník při uzavření smlouvy vyvolal nebo jehož podvodně jednající účastník při uzavření smlouvy využil, a zda tím uplatní tzv. relativní neplatnost smlouvy ve smyslu ustanovení § 49a a § 40a obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2006, sp. zn. 21 Cdo 826/2005, uveřejněný pod číslem 36/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „R 36/2008“, a na něj navazující judikaturu představovanou např. rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2006, sp. zn. 29Odo 1094/2006, uveřejněným pod číslem 89/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. 29 Odo 891/2005).
29. Z takto vymezeného judikaturního rámce ojediněle vybočil rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2007, sp. zn. 30 Cdo 2705/2006, v němž Nejvyšší soud vyšel (stejně jako odvolací soud v napadeném rozsudku) z toho, že právní úkon, který je rozhodující součástí skutku, za nějž byla osoba, jež jej učinila, uznána pravomocným rozsudkem v trestním řízení vinnou ze spáchání trestného činu podvodu, je neplatný pro rozpor se zákonem (§ 39 obč. zák.). Takto rozkolísaná rozhodovací praxe v poměrech občanského zákoníku z roku 1964 byla však sjednocena rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2009, sp. zn. 31 Cdo 135/2007, uveřejněným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 28/2010, jímž se dovolací soud přihlásil k závěrům obsaženým v R 36/2008 (k nim viz předchozí odstavec).
30. V případech, kdy jednání odsouzeného účastníka nesměřovalo vůči druhé straně smlouvy, nýbrž zasahovalo chráněné zájmy třetí osoby (např. u trestných činů poškozování věřitele či zvýhodňování věřitele podle § 256, resp. § 256a zákona č. 140/1960 Sb.), vycházela judikatura Nejvyššího soudu v poměrech soukromého práva účinného do 31. 12.2013 z toho, že má-li úmysl zkrátit věřitele právním úkonem jednáním nejen dlužník, nýbrž i osoba, v jejíž prospěch byl neúčinný právní úkon učiněn (bylo neúčinné právní jednání učiněno) nebo která z něho měla prospěch, jde o oboustranné jednání in fraudem legis, a proto o právní úkon podle § 39 obč. zák. absolutně neplatný (srov. k tomu již rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2008, sp. zn. 29 Odo 1027/2006, uveřejněný pod číslem 40/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „R 40/2009“, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 2016, sen. zn. 29 ICdo 77/2014).
31. Uvedená východiska se promítají i do aktuální judikatury Nejvyššího soudu v poměrech právní úpravy soukromého práva účinné od 1. 1. 2014.
32. Tak rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2024, sen. zn. 29 ICdo 142/2023, byla otázka absolutní neplatnosti smlouvy zkracující věřitele řešena shodně jako v R 40/2009 s tím, že v poměrech právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 závěr, že jde o oboustranné jednání in fraudem legis, nezpůsobuje absolutní neplatnost právního jednání bez dalšího, nýbrž až ve spojení s posouzením, zda právní jednání, které odporuje zákonu, současně (zároveň) zjevně narušuje veřejný pořádek (srov. § 588 větu první o. z.). Závěr, že smlouva, kterou obě smluvní strany uzavřely ve zjevném úmyslu zkrátit možnost uspokojení pohledávek věřitelů jedné ze smluvních stran (dlužníka), je absolutně neplatným právním jednáním i v poměrech právní úpravy obsažené v § 588 o. z., přijal Nejvyšší soud rovněž v rozsudku ze dne 10. 8. 2020, sen. zn. 24 ICdo 20/2019.
33. K výkladu pojmu „veřejný pořádek“ lze potom odkázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2018, sp. zn. 21 Cdo 1012/2016, uveřejněné pod číslem 95/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, k jehož závěrům se přihlásil též rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2020, sen. zn. 31 ICdo 36/2020, uveřejněný pod číslem 104/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud mj. vyložil, že výraz „zjevně“ užitý v § 588 o. z. nevyjadřuje požadavek na určitý stupeň intenzity narušení veřejného pořádku posuzovaným právním jednáním, nýbrž toliko zdůrazňuje, že narušení veřejného pořádku musí být zřejmé, jednoznačné a nepochybné.
34. V dovolatelem citovaném rozsudku ze dne 20. 9. 2024, sp. zn. 24 Cdo 2099/2024, Nejvyšší soud ke shora uvedenému doplnil, že závěry vážící se k tomu, kdy je smlouva uzavřená v podvodném úmyslu všemi jejími účastníky absolutně neplatná pro její současný zjevný rozpor s veřejným pořádkem (a proto není třeba se dovolávat její neplatnosti), je třeba v každém jednotlivém případě posoudit i z toho hlediska, zda je trestněprávní následek orientován proti jednomu účastníku právního vztahu, nebo zda naopak znaky skutkové podstaty trestného činu naplnilo právní jednání všech účastníků. Absolutní neplatnost v souvislosti s trestněprávním jednáním nastává (při splnění dalších výše zmiňovaných předpokladů) v případě, kdy znaky skutkové podstaty trestného činu naplnilo právní jednání všech účastníků. Obecně přitom platí, že neplatnost smluv má být výjimkou, nikoli zásadou, a vždy má být upřednostněn výklad, který nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady (potius valeat actus quam pereat – srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2020, sp. zn. II. ÚS 3379/19, uveřejněný pod číslem 43/2020 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
Posouzení v poměrech projednávané věci
35. V projednávané věci odvolací soud uzavřel, že předmětná smlouva o zápůjčce ze dne 6. 10. 2014 o poskytnutí 930 000 Kč, byla i podle závěrů soudů v trestním řízení (proběhlém u Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře pod sp. zn. 18 T 10/2017) integrální součástí jednání žalobce a vedena jeho přímým úmyslem, aby společnost KAPLET-G, s.r.o., získala zakázku na realizaci projektu odbahnění rybníka a k němu určené dotační prostředky byly převedeny do její dispozice, a proto byla neplatná pro rozpor se zákonem. Ani podle současně účinné právní úpravy přitom podle odvolacího soudu nebylo možné uvažovat o jiné neplatnosti než absolutní, neboť protiprávní jednání, které má svůj odraz i v rovině trestní, evidentně odporuje zákonu a zjevně narušuje i veřejný pořádek (srov. bod 13 odůvodnění napadeného rozsudku).
36. Tato úvaha odvolacího soudu o absolutní neplatnosti smlouvy o zápůjčce je však v rozporu se závěry shora citované judikatury Nejvyššího soudu, podle níž sankce v podobě absolutní neplatnosti právního jednání podle § 588 o. z. nastává pouze v případě, kdy znaky skutkové podstaty trestného činu (v daném případě poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 tr. zákoníku) naplnilo jednání všech účastníků, a to za současného splnění předpokladu, že právní jednání, které odporuje zákonu, taktéž zjevně narušuje veřejný pořádek. Skutečnost, že by jednání žalovaného směřující k uzavření smlouvy o zápůjčce ze dne 6. 10. 2014 naplňovalo znaky skutkové podstaty určitého trestného činu, přitom ze skutkových zjištění soudů v předmětné věci (zatím) neplyne. Právní názor odvolacího soudu, který vychází z toho, že smlouva o zápůjčce, která je součástí skutku, za nějž byla osoba, jež jej učinila, uznána pravomocným rozsudkem v trestním řízení vinnou ze spáchání trestného činu, je absolutně neplatná, tak nemůže za současných právních poměrů obstát (a neobstál by ani v poměrech právní úpravy občanského práva účinné do konce roku 2013). Právní posouzení otázky absolutní neplatnosti smlouvy o zápůjčce odvolacím soudem je tedy nesprávné.
37. Vzhledem k uvedenému se Nejvyšší soud již nezabýval (nemusel zabývat) další námitkou nastolenou dovolatelem (zpochybňující závěr odvolacího soudu, podle něhož požadavku na zaplacení částky 930 000 Kč jako práva na vydání bezdůvodného obohacení nelze vyhovět, neboť představuje zjevné zneužití takového práva), poněvadž její posouzení by vzhledem ke shora uvedenému právnímu hodnocení bylo předčasné a procesně nehospodárné (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2771/2021). K tomu Nejvyšší soud doplňuje, že odvolací soud v napadeném rozhodnutí posuzoval naplnění podmínek § 8 o. z. právě ve vztahu k právu žalobce na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 930 000 Kč vůči žalovanému, jež se nemusí shodovat s podmínkami zjevného zneužití práva na poskytnutí plnění z platné smlouvy.
38. S ohledem na přípustnost dovolání Nejvyšší soud podle § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. dále zkoumal, zda řízení nebylo postiženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., respektive jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a shledal, že řízení takovou vadou zatíženo nebylo.
39. Namítá-li žalobce, že napadený rozsudek provází „značná zmatečnost“, Nejvyšší soud tento názor nesdílí. Z odůvodnění napadeného rozsudku ani z obsahu spisu neplyne, že by ve věci byly dány jakékoliv důvody zmatečnosti ve smyslu ustanovení § 229 o. s. ř. Jestliže pak žalobce uvedenou námitkou vytýkal odvolacímu soudu časté zaměňování označení žalobce a žalovaného, a mínil tím, že je napadený rozsudek nepřezkoumatelný, nelze mu přisvědčit ani v tomto ohledu.
40. Otázkou, za jakých okolností je možno považovat rozhodnutí odvolacího soudu za nepřezkoumatelné, se Nejvyšší soud již opakovaně zabýval, přičemž judikatura je ustálena v závěru, že měřítkem toho, zda lze v dovolacím řízení považovat rozhodnutí odvolacího soudu za přezkoumatelné, je především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě využít dovolání jako mimořádného opravného prostředku proti takovému rozhodnutí. I když tedy rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nejsou podle obsahu dovolání na újmu práv účastníků řízení. Rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů tehdy, když vůči němu nemůže účastník, který s rozhodnutím nesouhlasí, náležitě formulovat důvody dovolání a ani soud rozhodující o tomto opravném prostředku nemá náležité podmínky pro zaujetí názoru na věc (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3814/2015). V projednávané věci má Nejvyšší soud za to, že odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu představuje dostatečnou oporu k tomu, aby proti němu žalobce měl možnost formulovat své námitky, což ostatně také učinil.
41. Pro úplnost k tomu Nejvyšší soud dodává, že nesouhlasí ani s tvrzením dovolatele, podle kterého jím zmiňovaná zaměněná označení stran v odůvodnění napadeného rozsudku „zcela objektivně znemožňují rozklíčovat“ právní posouzení věci odvolacího soudu. Ačkoliv je pravda, že odvolací soud se nesprávného (opačného) označení stran na několika místech odůvodnění napadeného rozsudku dopustil (srov. například body 9, 10 a 18 tohoto odůvodnění), ve spojení se zbytkem textu v kontextu projednávané věci je dostatečně zřejmé, komu odvolací soud přisuzuje jaké jednání (například v bodu 9 odůvodnění odvolací soud rekapituluje odvolací argumentaci, přičemž jelikož odvolání proti třetímu rozsudku soudu prvního stupně podal žalobce, je zřejmé, že odvolací soud přisuzuje uvedenou argumentaci jemu).
42. Nejvyšší soud vzhledem ke shora uvedenému napadený rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc odvolacímu soudu v souladu s § 243e odst. 2 větou první o. s. ř. vrátil k dalšímu řízení.
43. V dalším řízení odvolací soud opětovně posoudí otázku platnosti smlouvy o zápůjčce ze dne 6. 10. 2014 ze shora nastíněných hledisek. Nepřehlédne, že jednal-li žalobce při uzavření smlouvy o zápůjčce podvodně rovněž vůči žalovanému, bude uvedená smlouva neplatná v případě, že se žalovaný její (relativní) neplatnosti včas dovolal. O absolutní neplatnosti předmětné smlouvy lze uvažovat jen za předpokladu, bude-li v řízení zjištěno, že rovněž žalovaný při jejím uzavření jednal v úmyslu neoprávněně zkrátit či využít finančních prostředků z evropských rozpočtů na odbahnění vlastního rybníka, a (současně) že smlouva zjevně narušuje veřejný pořádek.
44. Odvolací soud je ve smyslu § 243g odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právním názorem dovolacího soudu vysloveným v tomto rozhodnutí.
45. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Autor: -mha-