// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 30.09.2025
Vstup poživatele služebné věci do postavení pronajímatele
Jestliže může poživatel věci služebnou věc dát do dalšího užívání za dobu trvání svého požívacího práva, není důvodu, aby takové již existující užívání (vlastníkem dříve založené) nemohl převzít. Ostatně dle § 1287 věta první o. z. poživatel přejímá všechny závady (právní vady), které na služebné věci vázly v době, kdy byla služebnost zřízena. Poživatel tedy musí takové právní vady služebné věci respektovat.
Podobnost (účinků) zřízení nebo zániku požívacího práva coby služebnosti (§ 1285 o. z.) s nabytím nebo zánikem vlastnického práva je přitom natolik silná, že je namístě v případě vzniku či zániku požívacího práva analogicky aplikovat ustanovení § 2221 o. z. a vycházet z obdobné intenzivní ochrany nájemce (či pachtýře; srov. § 2341 o. z.) jako při změně vlastnického práva k pronajaté (propachtované) věci. To znamená, že byla-li služebná věc v době zřízení služebnosti požívacího práva pronajata (propachtována), vstupuje poživatel zřízením služebnosti do postavení pronajímatele (propachtovatele). Požívací právo ke služebné věci v důsledku toho také obstojí vedle již existujícího práva nájmu (pachtu) a není v kolizi s § 1763 o. z.
Sama okolnost uzavření smlouvy o požívacím právu (a jejího právního účinku představovaného vstupem poživatele do právního postavení pronajímatele ohledně předmětné nájemní smlouvy) přitom není v rozporu s dobrými mravy (příp. nepředstavuje zneužití práva; § 2 odst. 3, § 8 o. z.).
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 1469/2025, ze dne 19. 8. 2025
Dotčené předpisy:
§ 2 odst. 3 o. z.
§ 8 o. z.
§ 1285 o. z.
§ 1287 o. z.
§ 2221 odst. 1 o. z.
Kategorie: nájem; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
1. Žalobkyně se domáhala určení, že pronajímatelem a nositelem práv a povinností pronajímatele podle nájemní smlouvy ze dne 6. 3. 2002 (dále též jen „předmětná nájemní smlouva“) uzavřené mezi ní a žalovaným 1), jejímž předmětem je pronájem pozemků parcela č. XY, parcela č. XY a parcela č. XY, vše v katastrálním území XY, zapsané na LV č. XY u Katastrálního úřadu pro Vysočinu, Katastrální pracoviště XY (společně dále též jen „pronajaté pozemky“), je žalovaný 1).
2. Vzájemnou žalobou se žalovaní domáhali určení, že pronajímatelem a nositelem práv a povinností pronajímatele podle předmětné nájemní smlouvy uzavřené mezi žalobkyní a žalovaným 1) ve vztahu k pozemkům parcela č. XY a parcela č. XY (z výše uvedených), je žalovaná 2).
3. Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 29. 6. 2023, č. j. 11 C 233/2022-143, určil, že pronajímatelem a nositelem práv a povinností pronajímatele podle předmětné nájemní smlouvy uzavřené mezi žalobkyní a žalovaným 1), jejímž předmětem je pronájem pronajatých pozemků, je žalovaný 1) (výrok I), zamítl žalobu, kterou se žalovaná 2) domáhala určení, že pronajímatelem a nositelem práv a povinností pronajímatele podle předmětné nájemní smlouvy uzavřené mezi žalobkyní a žalovaným 1) „ve vztahu k pozemkům parcela č. XY a parcela č. XY“, je žalovaná 2) (výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III). Doplňujícím rozsudkem ze dne 23. 8. 2024, č. j. 11 C 233/2022-195, soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalovaný 1) domáhal určení, že pronajímatelem a nositelem práv a povinností pronajímatele podle předmětné nájemní smlouvy uzavřené mezi žalobkyní a žalovaným 1) „ve vztahu k pozemkům parcela č. XY a parcela č. XY“ je žalovaná 2) (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
4. Na základě odvolání žalovaných Krajský soud v Brně – pobočka v Jihlavě (odvolací soud) rozsudkem ze dne 17. 12. 2024, č. j. 54 Co 156/2023-243, 54 Co 221/2024-243, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil tak, že žalobu zamítl (výrok I), ve výroku II jej potvrdil (výrok II); potvrdil rovněž jeho doplňující rozsudek ve výroku I (výrok III) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok IV).
5. Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že žalovaný 1) je vlastníkem pozemků parcela č. XY, parcela č. XY, parcela č. XY a parcela č. XY v katastrálním území XY a dne 6. 3. 2002 uzavřel (coby pronajímatel) s právní předchůdkyní žalobkyně nájemní smlouvu, jejímž předmětem byly části pozemků ve zjednodušené evidenci – parcely původ Pozemkový katastr č. XY a č. XY v katastrálním území XY, za účelem zřízení a provozování telekomunikačního zařízení – základnové stanice „Žďár nad Sázavou – P.“, veřejné radiotelefonní sítě Eurotel (stožáru pro umístění antén, technologického objektu, oplocení, přístupové cesty a elektropřípojky umístěné v přístupové cestě). Ohledně předmětu nájmu si strany sjednaly předkupní právo ve prospěch nájemce. V mezidobí proběhla v místě pozemková úprava, na tu smluvní strany reagovaly v dodatku č. 8 k nájemní smlouvě, v němž prohlásily, že předmětem nájmu se staly pozemky „parcela č. XY, parcela č. XY a parcela č. XY“. Dne 23. 8. 2022 uzavřela žalovaná 2) s žalovaným 1) smlouvu o požívacím právu (dále jen „smlouva o požívacím právu“) ohledně pozemků parcela č. XY, parcela č. XY a parcela č. XY s tím, že se na nich nachází telekomunikační zařízení a přístupová cesta. Smluvní strany zde výslovně konstatovaly existenci předmětné nájemní smlouvy a jejich vůlí bylo, aby do práv a povinností z ní vstoupila žalovaná 2). Služebnost požívacího práva k těmto pozemkům ve prospěch žalované 2) byla na základě smlouvy o požívacím právu zapsána do katastru nemovitostí. Dopisem ze dne 14. 10. 2022 oznámila žalovaná 2) žalobkyni, že vstoupila do postavení žalovaného 1) a vyzvala ji, aby napříště hradila sjednané nájemné dle předmětné nájemní smlouvy k jejím rukám, což žalobkyně ani po doložení smlouvy o požívacím právu neakceptovala.
6. Při právním posouzení věci se odvolací soud nejprve, s odkazem na závěry vyplývající z tam citované judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, zabýval existencí naléhavého právního zájmu na požadovaných určeních. Oproti soudu prvního stupně jej shledal toliko na straně žalobkyně. Žalovaná 2) má totiž k dispozici přímo žalobu na plnění (zaplacení dlužného nájemného), přičemž zde by se jako otázka předběžná posuzovala právě platnost (a účinky) smlouvy o požívacím právu, žalovaní jsou přitom „ve vzájemné shodě“. Žalovaný 1) žádá určení skutečnosti, „ohledně níž si nečiní žádné nároky, nežádá po žalobkyni žádné plnění“; v podstatě se „domáhá pouze výkladu smlouvy o požívacím právu“, stran níž jsou se žalovanou 2), jakožto její účastníci, ve shodě. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II a doplňující rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil a věcně se zabýval toliko žalobou žalobkyně. V této souvislosti předeslal, že jestliže byl v dodatku č. 8 k předmětné nájemní smlouvě uveden pozemek parcela „č. XY“ namísto pozemku parcela „č. XY“, jde „spíše o administrativní chybu, neboť z mapy katastru je zjevné, že právě pozemek parcela č. XY, je přístupovou cestou k objektu, zatímco pozemek parcela č. XY je vedlejším (s objektem telekomunikační stanice nesouvisejícím) pozemkem“. K otázce požívacího práva poukázal na (v rozsudku citovanou) judikaturu prvorepublikového Nejvyššího soudu a judikaturu rakouských soudů k výkladu požívacího práva a k otázce výkladu smlouvy o požívacím právu coby ve skutečnosti (další) smlouvy nájemní na tam označená rozhodnutí Ústavního soudu; odkázal též na § 1285 a § 978 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále též jen „o. z.“). Zdůraznil v té souvislosti, že je zapotřebí respektovat autonomii vůle stran smlouvy o požívacím právu a upřednostnit takový výklad, který nepovede k její neplatnosti. S ohledem na nepochybnou vůli smluvních stran nepřisvědčil právnímu názoru soudu prvního stupně, podle něhož je smlouva o požívacím právu ve skutečnosti smlouvou nájemního typu. Její účastníci se od zákonných ustanovení upravujících požívací právo dle § 1285 a násl. o. z. neodchýlili v takové míře, že by to mělo vést k závěru o její absolutní neplatnosti či k závěru, že jde o jiný smluvní typ; smlouvu o požívacím právu nelze shledat ani rozpornou s dobrými mravy v intenzitě, jež by zakládala její absolutní neplatnost. Smluvní strany měly v úmyslu uzavřít smlouvu o požívacím právu s tím, aby žalovaná 2) vstoupila do práv žalovaného 1) z předmětné nájemní smlouvy. Smlouva o požívacím právu byla proto uzavřena platně a v kontextu odvolacím soudem citované judikatury může obstát i vedle nájemní smlouvy. Nelze proto dovodit, že i „po uzavření smlouvy o požívacím právu byl nadále žalovaný 1) pronajímatelem a nositelem práv a povinností pronajímatele“ z předmětné nájemní smlouvy. Proto odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I tak, že žalobu žalobkyně zamítl.
7. Proti výroku I rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Dovozuje jeho přípustnost podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“) s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, jež v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Namítá především nesprávnost závěru odvolacího soudu, že žalovaná 2) v důsledku uzavření smlouvy o požívacím právu vstoupila do postavení pronajímatele dle předmětné nájemní smlouvy. Dle ní je tímto pronajímatelem nadále žalovaný 1) coby vlastník předmětu nájmu (dotčených pozemků). O závěry rozhodnutí soudů cizího státu se nelze opírat. Smlouva o požívacím právu vedle dříve uzavřené předmětné nájemní smlouvy nemůže obstát (zde odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2222/2011). Není proto platná či nemá vůči žalobkyni účinky. Takový závěr se dle ní podává i z § 1763 o. z. Současně nesouhlasí též se závěrem odvolacího soudu, že smlouva o požívacím právu je vskutku takovou smlouvou, neboť nevedla k založení toliko „tzv. holého vlastnictví na straně vlastníka služebné (požívané) věci“; absentuje tak tento „základní rys institutu požívacího práva“, definiční znak (daného smluvního typu požívacího práva) představovaný na straně vlastníka „vlastnictvím prostým drtivé většiny práv, ale také veškerých povinností a břemen“. Ve smlouvě o požívacím právu však žalovaná 2) na žalovaného 1) „přenesla veškeré povinnosti, které dle zákonné úpravy náleží poživateli“ (např. povinnost údržby pozemků na své náklady, poplatkové povinnosti, jednostrannost sjednaných smluvních pokut) a sama si ponechala „pouze pro sebe výhodná práva“. Současně je za dočasné „užívání“ sjednaná úplata; proto jde ve skutečnosti o smlouvu nájemní či inominátní“, jež v konkurenci předmětné nájemní smlouvy „nemůže obstát“. Žalovaná 2) se pak touto smlouvou snaží „vklínit do pozice pronajímatele“ a „parazitovat na něm“ (účelem má být „zvýšení nájemného v co možná nejbližším časovém horizontu“, jde o jeho „obchodní model“), což má představovat „porušení dobrých mravů, narušení veřejného pořádku, popřípadě jednání v rozporu se zásadou poctivosti“ (s právním důsledkem absolutní neplatnosti této smlouvy). Odvolací soud zde náležitě nevysvětlil, proč tuto otázku „obchodního fungování žalované 2) nepovažuje za podstatnou“. Nájemce by měl „nově spolupracovat s osobou, s níž do žádného smluvního vztahu nevstoupil“, s do určité míry nejasnými zájmy. To může vést k ohrožení kritické infrastruktury sítě elektronických komunikací a vést ke zdražení a ohrožení dostupnosti telekomunikačních služeb. Žalobkyně proto navrhla proto změnu rozsudku odvolacího soudu ve výroku I tak, aby byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrzen; případně rozsudek odvolacího soudu ve výroku I zrušit a věc vrátit v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
8. Proti výrokům II a III rozsudku odvolacího soudu podali dovolání též žalovaní. Dovozují jeho přípustnost podle § 237 o. s. ř. s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek procesního práva, jež v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, případně se při jejich řešení odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyjádřené např. v jeho rozsudcích ze dne 22. 2. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2534/99, ze dne 28. 7. 2005, sp. zn. 26 Cdo 2440/2004, či ze dne 19. 5. 2009, sp. zn. 30 Cdo 85/2008 (a dalších v dovolání uváděných), či Ústavního soudu (s odkazem na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16) reprezentované např. jeho nálezem ze dne 11. 7. 2017, sp. zn. I. ÚS 1440/14. Namítají nesprávnost závěru odvolacího soudu, že na jejich vzájemnou žalobou navrhovaném určení nemají naléhavý právní zájem, v případě, kdy jsou jednáním žalobkyně „udržováni v trvající právní nejistotě ohledně jejich právního postavení a toho, zda vůči nim bude vymáháno plnění povinností“. Žalobkyně za pronajímatele dle předmětné nájemní smlouvy považuje nadále žalovaného 1). Odmítá akceptovat vstup žalované 2) do postavení pronajímatele dle předmětné nájemní smlouvy, čímž jej udržuje v právní nejistotě o jeho právech a povinnostech z nájemní smlouvy, ačkoli on sám se, v důsledku uzavření smlouvy o požívajícím právu, již za takového pronajímatele nepovažuje. Důvodem pro konstatování naléhavého právního zájmu je i skutečnost, že je účastník „vystaven dlouhotrvající nejistotě z hlediska ochrany svých práv či následků, které pro něho smlouva může představovat“. Žalovanou 2) pak žalobkyně odmítá uznat za svého pronajímatele a mj. ji ani hradit dle předmětné nájemní smlouvy nájemné (to opakovaně skládá do soudní úschovy s odůvodněním o své nejistotě o osobě pronajímatele). Odvolací soud tak nezohlednil skutečnost, že určením osoby pronajímatele podle předmětné nájemní smlouvy je možné předejít budoucím sporům z ní a že v takovém případě se lze domáhat určení i při existenci žaloby na plnění. Navíc, jestliže jsou platby nájemného žalobkyní skládány do soudní úschovy, nebyla by žalobkyně ani s případnou žalobou na plnění úspěšná. Odůvodnění závěru odvolacího soudu o nedostatku naléhavého právního zájmu nepovažují žalované za souladné „se skutkovými zjištěními“, ani za „přesvědčivé, logické a vyčerpávající“. Odvolací soud rovněž žalovaným nesignalizoval změnu právního posouzení ohledně existence naléhavého právního zájmu, oproti závěrům vyjádřeným v rozsudku soudu prvního stupně. Žalovaní tak nemohli odlišné posouzení otázky naléhavého právního zájmu předvídat; rozsudek odvolacího soudu je pro ně v tomto směru rozhodnutím překvapivým. Dle žalovaných je při posuzování existence naléhavého právního zájmu na navrhovaném určení relevantním hlediskem též zásada efektivnosti soudního řízení; k takové efektivitě povede vytvoření pevného právního základu pro všechny účastníky a předejití dalším sporům. Jinak totiž bude muset být totožná otázka opakovaně posuzována v jiných řízeních pouze jako otázka předběžná. Žalovaní proto navrhli změnit rozsudek odvolacího soudu ve výrocích II a III tak, aby (byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, aby) jejich vzájemné žalobě bylo vyhověno a přiznána jim náhrada nákladů řízení; případně rozsudek odvolacího soudu ve výrocích II a III zrušit a věc vrátit v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
9. Ve svých vyjádřeních k dovoláním protistrany považují žalobkyně i žalovaní rozsudek odvolacího soudu (vždy v příslušném jimi nenapadeném rozsahu) za věcně správný a navrhují (obsahově posuzováno) dovolání protistrany zamítnout.
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, subjekty k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
11. Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání přípustnosti dovolání dle § 237 o. s. ř. může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
12. Dovolání žalovaných Nejvyšší soud z posléze vyložených důvodů podle § 243c odst. 1, 2 o. s. ř., odmítl, neboť není podle § 237 o. s. ř. přípustné.
13. Závěr odvolacího soudu o nedostatku naléhavého právního zájmu žalovaných na jimi navrhovaném určení dle § 80 o. s. ř. je totiž v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Určovací žaloba podle § 80 [dříve písm. c)] o. s. ř. je preventivního charakteru a místo má (jak správně uzavřel odvolací soud) jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu; nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení. Přitom příslušné právní závěry jsou podmíněny též tím, z jakých právních poměrů žalobce vychází, jakého konkrétního určení se domáhá a vůči komu žaloba o určení směřuje. Žaloba o určení podle ustanovení § 80 o. s. ř. nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti. Vyslovený předpoklad však nelze chápat všeobecně. Prokáže-li žalobce, že má právní zájem na tom, aby bylo určeno určité právo nebo právní poměr, přestože by mohl žalovat přímo na splnění povinnosti, nelze mu určovací žalobu odepřít. Za nedovolenou – při možnosti žaloby na plnění – lze považovat určovací žalobu jen tam, kde by nesloužila potřebám praktického života, nýbrž jen ke zbytečnému rozmnožování sporů. Jestliže se určením, že tu právní vztah nebo právo je či není, vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu (a předejde se tak žalobě o plnění), je určovací žaloba přípustná i přesto, že je možná také žaloba na splnění povinnosti (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, ze dne 29. 4. 2003, sp. zn. 21 Cdo 58/2003, uveřejněném pod č. 2/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 11. 1. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3820/2009, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2025, sp. zn. 21 Cdo 3278/2024).
14. V poměrech dané věci nelze přehlédnout, že žalovaní se svou vzájemnou žalobou domáhají určení, že pronajímatelem a nositelem práv a povinností pronajímatele podle předmětné nájemní smlouvy je žalovaná 2), nikoliv ohledně celého předmětu nájmu (všem pronajatým pozemkům), ale toliko ve vztahu k pozemkům parcela č. XY a parcela č. XY, a to ačkoliv spor o postavení pronajímatele je mezi účastníky o celý předmět nájmu (všechny pronajaté pozemky; viz žaloba žalobkyně a kontradiktorní procesní postoj žalovaných k ní ohledně všech pronajatých pozemků) tvořící funkční celek, rovněž s (jediným) nájemným stanoveným za celek předmětu nájmu. Taková určovací žaloba ale neřeší sporné právní vztahy účastníků v celé potřebné šíři a nevytvoří proto pro ně pevný právní základ; postrádá proto též žalovanými zdůrazňovaný rys „efektivnosti“. Již jen z toho důvodu není (nemůže být) na vzájemné žalobě žalovaných shledán naléhavý právní zájem dle § 80 o. s. ř. a je nadbytečné zabývat se jinými dovolacími námitkami žalovaných v uvedeném směru prezentovanými.
15. Stran dovolacích námitek žalovaných týkajících se nedostatečného odůvodnění závěru odvolacího soudu o nedostatku naléhavého právního zájmu a pro žalované překvapivého odlišného posouzení této otázky (oproti soudu prvního stupně) odvolacím soudem platí, že žalovaní jimi obsahově uplatňují jiný dovolací důvod (vadu řízení), než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř. (a tedy dovolací důvod nezpůsobilý). Nad rámec uvedeného dovolací soud přesto pokládá za potřebné dodat, že z rozhodnutí odvolacího soudu jsou seznatelné úvahy a závěry, jež odvolací soud učinil; je srozumitelné. Nelze ho považovat za nepřezkoumatelné. Ostatně ani žalovanými tvrzené nedostatky jeho odůvodnění nebyly – podle obsahu jejich dovolání – na újmu uplatnění jejich práv (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Ohledně tvrzené „překvapivosti“ tohoto právního posouzení odvolacím soudem nejde o případ, kdy odvolací soud změní rozhodnutí soudu prvního stupně, avšak vysloví právní závěr, který nebylo možno na základě skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně vůbec předvídat. V dané věci se totiž jednalo o řešení právní otázky (naléhavého právního zájmu na vzájemnou žalobou navrhovaném určení) žalovaným od samého počátku známé (existenci svého tvrzeného naléhavého právního zájmu také odůvodňovali již ve své vzájemné žalobě ze dne 1. 3. 2023), k níž tak mohli (měli příležitost) právně argumentovat.
16. Ohledně přípustnosti dovolání žalobkyně Nejvyšší soud zohlednil, že napadený rozsudek odvolacího soudu závisí mimo jiné (je založen) na hmotněprávní otázce (vytčené žalobkyní v dovolání) právních účinků smlouvy o požívacím právu – služebnosti požívacího práva, sjednané (ohledně shodného předmětu) vedle dříve uzavřené nájemní smlouvy; zda právním účinkem takto uzavřené smlouvy o požívacím právu (služebnosti požívacího práva) je vstup poživatele do právního postavení pronajímatele dle dříve (ohledně shodného předmětu užívání a požívání) vlastníkem coby pronajímatelem uzavřené a trvající nájemní smlouvy.
17. Tato otázka nebyla dosud v poměrech institutu služebnosti požívacího práva dle § 1285 a násl. o. z. řešena; proto je dovolání žalobkyně přípustné; není však z posléze vyložených důvodů opodstatněné.
18. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud podle § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř. přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Existenci takových vad dovolací soud neshledal; dovolatelem nejsou ani tvrzeny.
19. Podle § 1285 o. z. služebností požívacího práva se poživateli poskytuje právo užívat cizí věc a brát z ní plody a užitky; poživatel má právo i na mimořádný výnos z věci. Při výkonu těchto práv je poživatel povinen šetřit podstatu věci.
20. Podle § 1287 o. z. poživatel přejímá všechny závady, které na věci vázly v době, kdy byla služebnost zřízena. Nese také náklady, bez nichž by se plodů a užitků nedosáhlo.
21. Podle § 2221 odst. 1 o. z. změní-li se vlastník věci, přejdou práva a povinnosti z nájmu na nového vlastníka.
22. Požívací právo (ususfructus) je nejširší „užívací“ právo k věci, poskytuje nejen (jako právo užívání) oprávnění věc užívat (ius utendi), ale i právo ji požívat (ius fruendi), tedy z věci brát plody a užitky (které lze považovat podle pravidel řádného hospodaření za výnos věci). Poživatel má právo i na mimořádný výnos věci.
23. V § 1285 a násl. o. z. je požívací právo upraveno coby druh osobní služebnosti (věcného práva k věci cizí). Sjednáním požívacího práva jakožto závazku (obligace) vzniká pacht (srov. § 2332 a násl. o. z.)
24. Podstatnými náležitostmi smlouvy o sjednání požívacího práva jsou označení věci, k níž se má vztahovat, a ujednání o jejím přenechání poživateli k užívání a požívání. Takovými náležitostmi nejsou jiná ujednání, např. o (odchylné) úpravě úhrady obvyklých udržovací nákladů na věc dle § 1288 o. z., nákladů na stavební práce dle § 1289 o. z., úplatě za požívání. Jejich (případně odchylná) úprava proto sama o sobě závěr o odlišné povaze uzavřené smlouvy neopodstatňuje.
25. Požívací právo je služebností, která poskytuje nejširší oprávnění nad cizí věcí, obdobnou vlastnickému právu.
26. Pojem plodů a užitků věci je definován v § 491 odst. 1 a 2 o. z. Užitky jsou to, co věc pravidelně poskytuje ze své právní povahy (srov. § 491 odst. 2 o. z.). Pravidelně půjde o pohledávku (typicky např. nájemného, pachtovného; srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 29 Cdo 3793/2010, uveřejněný pod č. 97/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2010, sp. zn. 29 Cdo 5432/2007, a ze dne 25. 1. 2018, sp. zn. 29 Cdo 6097/2017).
27. Z práva poživatele brát z věci plody a užitky se podává, že poživatel věci je oprávněn žádat od jejího nájemce (coby typický užitek) nájemné [to bylo dovozováno též v poměrech právní úpravy účinné do 31. 12. 1950; k tomu k výkladu § 511 všeobecného zákoníku občanského (ABGB) z roku 1811 srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 1934, sp. zn. Rv II 683/32, uveřejněné ve sbírce Vážný pod č. 13794/1934].
28. Obsahem práva odpovídajícího služebnosti (věcnému břemeni) sice nemohou být všechna práva vlastníka nemovitosti, vlastník je však povinen trpět užívání a požívání; jiná práva a povinnosti (právo s věcí nakládat) mu zůstávají zachována (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1726/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3576/2017, a ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1663/2017).
29. Poživatel věci tak může služebnou věc dát do dalšího užívání; může ji půjčit, pronajmout nebo propachtovat. Toto oprávnění je projevem práva „brát z věci plody a užitky“ (srov. v poměrech právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 26 Cdo 3587/2008). Ohledně pachtu coby „obligačního požívacího práva“ uvedené ostatně vyplývá z § 2334 o. z. (byť zde s následkem v podobě práva propachtovatele dát výpověď, nedal-li v uvedeném případě předchozí souhlas).
30. Jestliže může poživatel věci služebnou věc dát do dalšího užívání za dobu trvání svého požívacího práva, není důvodu, aby takové již existující užívání (vlastníkem dříve založené) nemohl převzít. Ostatně dle § 1287 věta první o. z. poživatel přejímá všechny závady (právní vady), které na služebné věci vázly v době, kdy byla služebnost zřízena. Poživatel tedy musí takové právní vady služebné věci respektovat.
31. Podobnost (účinků) zřízení nebo zániku požívacího práva coby služebnosti (§ 1285 o. z.) s nabytím nebo zánikem vlastnického práva je přitom natolik silná, že je namístě v případě vzniku či zániku požívacího práva analogicky aplikovat ustanovení § 2221 o. z. a vycházet z obdobné intenzivní ochrany nájemce (či pachtýře; srov. § 2341 o. z.) jako při změně vlastnického práva k pronajaté (propachtované) věci.
32. To znamená, že byla-li služebná věc v době zřízení služebnosti požívacího práva pronajata (propachtována), vstupuje poživatel zřízením služebnosti do postavení pronajímatele (propachtovatele). Požívací právo ke služebné věci v důsledku toho také obstojí vedle již existujícího práva nájmu (pachtu) a není v kolizi s § 1763 o. z.
33. K takovému závěru ostatně dospívá též doktrína [srov. komentáře k § 1285 a 1287 In: Spáčil, J. a kol.: Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976–1474). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013; k § 2221 In: Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055–3014). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014; k § 1285. In: Švestka, J., Dvořák, J., Fiala, J. a kol. Občanský zákoník: Komentář, Svazek III, (§ 976-1474). Systém ASPI. Wolters Kluwer. Dostupné z: www.aspi.cz.].
34. Sama okolnost uzavření smlouvy o požívacím právu (a jejího právního účinku představovaného vstupem poživatele do právního postavení pronajímatele ohledně předmětné nájemní smlouvy) přitom není v rozporu s dobrými mravy (příp. nepředstavuje zneužití práva; § 2 odst. 3, § 8 o. z.). Tentýž (zákonný) důsledek ostatně nastává v případě změny vlastníka pronajaté (propachtované) věci (§ 2221 o. z., § 2341 o. z.; srov. výklad výše).
35. K námitce žalobkyně, že žalovaná 2) se snaží „parazitovat“, sluší se dodat, že rozpor s dobrými mravy nelze dovodit jen ze skutečnosti, že žalovaná 2) – podnikatelka uzavírá smlouvy o požívacím právu za účelem dosažení zisku. Do původního nájemního poměru vstupuje se všemi jeho základními obsahovými atributy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2018, sp. zn. 26 Cdo 1868/2018), tzn. že je vázána též úpravou (ujednáním o) způsobu zvyšování nájemného. Okolnosti, že by jejím cílem (úmyslem) bylo poškodit žalobkyni, nebyly zjištěny.
36. Z výše uvedeného se podává správnost závěrů odvolacího soudu, že (s přihlédnutím k vůli smluvních stran, včetně výslovného ujednání ve smlouvě o „převzetí“ předmětné nájemní smlouvy poživatelem) smlouva o požívacím právu není ve skutečnosti smlouvou nájemního typu, že „její účastníci se totiž od zákonných ustanovení upravujících požívací právo dle § 1285 a násl. o. z. neodchýlili v takové míře, že by to mělo vést k závěru o její absolutní neplatnosti či k závěru, že jde o jiný smluvní typ“, že „může obstát i vedle nájemní smlouvy“ a že „smlouvu o požívacím právu nelze shledat ani rozpornou s dobrými mravy v intenzitě, jež by zakládala její absolutní neplatnost“, jakož i závěru, že „nelze proto dovodit, že i po uzavření smlouvy o požívacím právu byl nadále žalovaný 1) pronajímatelem a nositelem práv a povinností pronajímatele“ z předmětné nájemní smlouvy.
37. Odvolací soud přitom použil závěry rozhodnutí soudů Rakouské republiky toliko jako „výkladovou pomůcku“ pro výklad institutu požívacího práva a jeho účinků; tomuto komparativnímu postupu nelze (zvláště vzhledem ke společným kořenům obou civilních práv) nic vytknout. Správně rovněž uzavřel, že závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2222/2011, v poměrech právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 se v uvedeném směru pro právní úpravu obsaženou v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, neuplatní.
38. Ze shora uvedeného vyplývá, že dovoláním žalobkyně napadený výrok I rozsudku odvolacího soudu je z pohledu uplatněných dovolacích námitek správný (obstojí). Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) tato dovolatelka použila neopodstatněně.
39. Nejvyšší soud proto – aniž ve věci nařídil jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) – dovolání žalobkyně zamítl [§ 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř.].
40. O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 2 o. s. ř. S ohledem na předmět a výsledky dovolacího řízení nelze učinit závěr o převážném procesním úspěchu některého z účastníků (dovolání žalovaných proti výrokům II a III rozsudku odvolacího soudu byla odmítnuta, dovolání žalobkyně proti výroku I rozsudku odvolacího soudu bylo zamítnuto). Proto dovolací soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Autor: -mha-