// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 30.09.2025
Postižní právo pojistitele podle § 10 odst. 2 písm. a) zák. č. 168/1999 Sb.
I. Předpoklady vzniku postižního práva pojistitele odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla podle zákona č. 168/1999 Sb. stanovil výlučně jeho § 10; nebylo možné je doplňovat dalšími předpoklady pro vznik práva na náhradu škody, ať již podle § 2910 o. z. nebo podle § 2927 a násl. o. z., případně dle jiných obecných zákonných ustanovení. Použití uvedených ustanovení občanského zákoníku upravujících vznik práva na náhradu škody má význam pouze z hlediska určení pojištěného, tedy toho, na jehož povinnost nahradit újmu se pojištění odpovědnosti podle § 2 písm. f) zákona č. 168/1999 Sb. vztahuje.
II. Při posouzení otázky, zda pojištěný porušil základní povinnost při provozu vozidla na pozemních komunikacích provozováním vozidla, které svou konstrukcí nebo technickým stavem neodpovídá požadavkům bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích, obsluhujících osob, přepravovaných osob a věcí, a zda tedy má pojistitel vůči němu právo na regresní postih, je rozhodné, zda pojištěný věděl, či při zachování běžné péče a opatrnosti mohl vědět, že vozidlo těmto požadavkům neodpovídá, zejména pokud by pojištěný ignoroval zřejmé nedostatky technického stavu vozidla, nerespektoval by signalizaci na palubní desce, nereagoval by na nezvyklé chování provozovaného vozidla, nebo by porušil zákonnou (či podzákonnou) povinnost související s péčí o technický stav vozidla, např. podle zákona č. 56/2001 Sb.
III. Porušení zákazu řídit vozidlo, na němž nebo na jehož nákladu je led, který by při uvolnění mohl ohrozit bezpečnost provozu na pozemních komunikacích, nezakládá postižní nárok pojistitele odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla na náhradu vyplaceného pojistného plnění podle § 10 odst. 2 písm. a) zákona č. 168/1999 Sb., neboť nejde o závadu technického stavu vozidla ve smyslu zákona č. 56/2001 Sb.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 2652/2024, ze dne 23. 7. 2025
Dotčené předpisy:
§ 10 odst. 2 písm. a) zák. č. 168/1999 Sb. ve znění do 31. 3. 2024
§ 5 odst. 2 písm. j) zák. č. 361/2000 Sb. ve znění k 13. 1. 2021
§ 36 zák. č. 56/2001 Sb. ve znění od 1. 1. 2021
§ 37 zák. č. 56/2001 Sb. ve znění od 1. 1. 2021
Kategorie: pojištění; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
1. Žalobkyně se domáhá zaplacení 149 404 Kč s příslušenstvím z titulu regresního práva podle § 10 odst. 2 písm. a) zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla, ve znění účinném v době dopravní nehody (tj. od 23. 9. 2016 do 31. 3. 2024), dále jen „zákon č. 168/1999 Sb.“.
2. Okresní soud v Ústí nad Orlicí rozsudkem ze dne 28. 11. 2023, č. j. 5 C 170/2023-81, ve spojení s usnesením ze dne 6. 12. 2023, č. j. 5 C 170/2023-87, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 149 404 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky i vůči státu. Vyšel ze zjištění, že dne 13. 1. 2021 došlo k dopravní nehodě, při níž se z jízdní soupravy tvořené nákladním vozidlem a přívěsem, která byla pro případ odpovědnosti za škodu pojištěna u žalobkyně, odtrhl kus ledu, který zasáhl protijedoucí vozidlo. Led prorazil čelní sklo a zranil řidičku. Nákladní soupravu vlastnil a provozoval žalovaný, řídil ji jeho zaměstnanec L. B. V ranních hodinách před počátkem jízdy byla nákladní souprava pokryta vrstvou ledu a sněhu. Řidič B. před započetím jízdy čistil plachtu nákladního automobilu i přívěsu pomocí dřevěné tyče, a to za přítomnosti žalovaného, který z místa odjel, když řidič B. započal s čištěním plachty přívěsu, a neviděl tak, zda řidič zcela očistil zbývající část plachty přívěsu. Řidič B. plachtu řádně neočistil, neboť na ní zůstaly kusy popraskaného ledu, což způsobilo nehodu. V souvislosti s nehodou vyplatila žalobkyně pojistné v celkové výši 149 404 Kč. Při právním posouzení vyšel soud z rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 475/2020 a poukázal na rozdíl mezi pojmy technický stav a technická závada. Jízdní souprava provozovaná žalovaným sice byla ve vyhovujícím technickém stavu, avšak trpěla technickou závadou, neboť neodpovídala § 5 odst. 2 písm. j) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), podle kterého řidič nesmí řídit vozidlo, na němž nebo na jehož nákladu je led, který by při uvolnění mohl ohrozit bezpečnost provozu na pozemních komunikacích. Řidič B. z nedbalosti vozidlo od ledu neočistil řádně, v důsledku čehož došlo k dopravní nehodě. Soud dovodil, že proto technický stav jízdní soupravy dne 13. 1. 2021 neodpovídal požadavkům bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích. Předejít tomuto stavu bylo možné při zachování obvyklé opatrnosti, tj. důsledným očištěním plachty nákladního vozidla a přívěsu, což se nestalo. Provozovatel vozidla (žalovaný) je proto povinen zaplatit požadované plnění, neboť před započetím jízdy věděl či při zachování běžné péče a opatrnosti mohl vědět, že pokud vozidlo nebude řádně očištěno, neodpovídá požadavkům pro bezpečný provoz na pozemních komunikacích.
3. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 6. 5. 2024, č. j. 27 Co 61/2024-138, ve spojení s usnesením ze dne 6. 5. 2024, č. j. 27 Co 61/2024-149, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu v celém rozsahu zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů celého řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, avšak neztotožnil se s jeho právním závěrem. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 475/2020 zdůraznil, že z hlediska regresního postihu je rozhodné, zda pojištěný věděl či při zachování běžné péče a opatrnosti mohl vědět, že vozidlo svou konstrukcí nebo technickým stavem neodpovídá bezpečnému provozu na komunikacích. V posuzovaném případě vozidlo netrpělo žádným konstrukčním či technickým nedostatkem. Řídil ho zkušený řidič, který podstupoval pravidelná školení organizovaná žalovaným a který v inkriminovaný den očišťoval jízdní soupravu od sněhu stejně jako žalovaný, od něhož k tomu dostal pokyn. Žalovaný tak dbal svých zákonných povinností a nelze na něj přenášet odpovědnost za jednání zkušeného a řádně proškoleného zaměstnance, který ne zcela precizně očistil své vozidlo od přimrzlého ledu. Odvolací soud se zabýval i smyslem pojištění odpovědnosti za škodu s tím, že nechrání pouze poškozené, ale rovněž pojištěné, kteří platí pojistné a očekávají plnění ze strany pojistitele v případě vzniku pojistné události. Postihové právo vzniká pojistiteli pouze v případě závažných a vědomých pochybení pojištěného, hrubé nedbalosti nebo bezdůvodné nečinnosti, která přímo vedla ke vzniku škody. Typicky se jedná o situace, kdy by provozovatel (pojištěný) ignoroval zřejmé nedostatky technického stavu vozidla, nerespektoval by výstražnou signalizaci na palubní desce vozidla, nereagoval by na nezvyklé chování provozovaného vozidla apod. Tyto okolnosti však v daném případě nenastaly. Poukázal na to, že v případě, kdy by řidič vozidla odjížděl z areálu zaměstnavatele bez přítomnosti žalovaného, případně z jakéhokoliv jiného místa, nebylo by možné o případné aplikaci § 10 odst. 2 písm. a) zákona č. 168/1999 Sb. ve vztahu k žalovanému uvažovat. Po silnicích se denně pohybují nákladní vozidla, jejichž vlastníci a provozovatelé v drtivé většině případů nejsou z objektivních důvodů schopni v okamžiku započetí jízdy zkontrolovat jejich stav, upevnění nákladu, očištění ledu atd. Právě proto je dána povinnost uzavřít pojištění odpovědnosti z provozu vozidla. Soud prvního stupně dle odvolacího soudu zcela pominul autonomii svéprávného a zkušeného zaměstnance žalovaného disponujícího minimálně rozumem průměrného člověka (§ 4 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dále jen „o. z.“), který si byl vědom povinnosti očistit led a sníh na vozidle, což také i k pokynu žalovaného činil. Očekávat, že žalovaný vyčká očištění vozidla, resp. že to je či bylo v jeho reálných časových i jiných možnostech, že následně po řidiči provede kontrolu vozidla, že případně tuto kontrolu zopakuje před započetím další jízdy apod., je výklad příčící se pravidlům racionality i běžného a případným škodám předcházejícího preventivního jednání, které lze spravedlivě od provozovatele vozidla očekávat.
4. Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v řešení dosud v judikatuře dovolacího soudu neřešených otázek: 1. Zda existence pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla umožňuje pojištěnému nedbat zákazu stanoveného v § 5 odst. 2 písm. j) zákona o silničním provozu. 2. Zda nezajištění dostatečné kontroly přítomnosti ledu a sněhu a jeho odstranění ze střechy nákladního (či jiného) vozidla je okolností, jež zakládá postižní nárok pojistitele na náhradu vyplaceného pojistného plnění podle § 10 odst. 2 písm. a) zákona č. 168/1999 Sb. Jako dovolací důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že žalovaný neporušil žádné své povinnosti plynoucí ze zákona či podzákonných předpisů. Dovolatelka zdůraznila, že žalovaný před jízdou o stavu vozidla věděl, neboť je viděl. Nejedná se tedy o vykonstruované situace, které odvolací soud uvedl v rámci své argumentace jako příklad. Odkázala na rozhodnutí sp. zn. 31 Cdo 475/2020, podle něhož postačuje, aby žalovaný mohl vědět, že vozidlo neodpovídá svým technickým stavem požadavkům bezpečnosti, což bylo v dané věci splněno. Rozhodnutí velkého senátu dopadá na situace, kdy by nedostatečný technický stav byl jen stěží provozovatelem rozpoznatelný, či jeho posouzení možné pouze odborníkem, a požadavky na provozovatele by tak byly nepřiměřeně přísné. Provozovatel odpovídá objektivně za nastalý protiprávní stav, a to i když vozidlo neřídil. Pouhé povědomí o nedostatku vozidla zakládá provozovateli odpovědnost za způsobenou škodu. Dále dovolatelka namítá, že by žalovaný měl mít areál vybavený mechanismem umožňujícím řádnou kontrolu střech nákladních vozidel a návěsů (plošinu, žebřík, či kameru). Ačkoli svého zaměstnance žalovaný řádně školil, nezajistil mu dostatečně možnost splnit povinnost očistit vozidlo od ledu a sněhu, resp. ho zkontrolovat. Nelze souhlasit ani s tvrzením, že by neočištění ledu na vozidle bylo nahodilou událostí. Pojištění nezbavuje pojištěné povinnosti řádně plnit své základní povinnosti spočívající v provozování vozidel ve stavu bezpečném pro zdraví, lidské životy i majetek. Ustanoveními o postižních nárocích pojišťoven stát pojištěné vede k chování, které by mělo škody způsobené dopravními prostředky minimalizovat, nikoliv naopak. Současně dovolatelka odvozuje svůj nárok též z odpovědnosti zaměstnavatele za škodu způsobenou zaměstnancem při plnění jeho pracovních povinností, a to na základě § 2914 o. z. Namítá i překvapivost napadeného rozhodnutí, neboť ji odvolací soud neupozornil na svůj zcela odlišný právní názor, čímž jí bylo znemožněno reálně a efektivně hájit před soudem svá práva. Navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek změnil tak, že se rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzuje, a rozhodl o náhradě nákladů celého řízení.
5. Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že první dovolatelkou formulovaná otázka nemá pro věc právní význam a druhá je účelově zkreslená. Zopakoval, že zajistil dostatečnou kontrolu přítomnosti ledu a sněhu a jeho odstranění ze střechy předmětného vozidla. Navrhl odmítnutí nebo zamítnutí dovolání.
6. Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (dále jen „o. s. ř.“) a jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., a proto se zabýval jeho přípustností.
7. První dovolatelkou formulovaná otázka nemůže založit přípustnost dovolání, neboť na ní napadené rozhodnutí nezávisí (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). Odvolací soud se totiž otázkou, zda existence pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla umožňuje pojištěnému nedbat zákazu stanoveného v § 5 odst. 2 písm. j) zákona č. 361/2000 Sb. vůbec nezabýval.
8. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. však zakládá druhá dovolatelkou formulovaná otázka, zda nezajištění dostatečné kontroly přítomnosti ledu a sněhu a jeho odstranění ze střechy nákladního (či jiného) vozidla je okolností, jež zakládá postižní nárok pojistitele na náhradu vyplaceného pojistného plnění podle § 10 odst. 2 písm. a) zákona č. 168/1999 Sb., která dosud nebyla za daných skutkových okolností dovolacím soudem řešena. Dovolání není důvodné.
9. Podle § 10 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb. má pojistitel proti pojištěnému právo na náhradu toho, co za něho plnil, jestliže prokáže, že pojištěný
a) újmu způsobil úmyslně,
b) bez zřetele hodného důvodu nesplnil povinnost podle zákona upravujícího provoz na pozemních komunikacích sepsat společný záznam o dopravní nehodě nebo ohlásit dopravní nehodu, která je škodnou událostí, a v důsledku toho byla ztížena nebo znemožněna možnost řádného šetření pojistitele podle § 9 odst. 3 tohoto zákona nebo možnost pojistitele uplatnit toto právo na náhradu pojistného plnění,
c) bez zřetele hodného důvodu opustil místo dopravní nehody nebo jinak znemožnil zjištění skutečné příčiny vzniku dopravní nehody,
d) způsobil újmu provozem vozidla, které použil neoprávněně,
e) bez zřetele hodného důvodu nesplnil povinnost podle § 8 odst. 1 až 3 a v důsledku toho byla ztížena nebo znemožněna možnost řádného šetření pojistitele podle § 9 odst. 3,
f) bez zřetele hodného důvodu jako řidič vozidla odmítl podrobit se na výzvu příslušníka Policie České republiky zkoušce na přítomnost alkoholu, omamné nebo psychotropní látky nebo léku označeného zákazem řídit motorové vozidlo,
g) řídil vozidlo a nebyl držitelem příslušného řidičského oprávnění, s výjimkou řízení vozidla osobou, která se učí vozidlo řídit nebo skládá zkoušku z řízení vozidla, a to vždy pouze pod dohledem oprávněného učitele nebo řidiče cvičitele individuálního výcviku,
h) řídil vozidlo v době, kdy mu byl uložen zákaz činnosti řídit vozidlo,
i) řídil vozidlo pod vlivem alkoholu, omamné nebo psychotropní látky nebo léku označeného zákazem řídit motorové vozidlo, nebo
j) předal řízení vozidla osobě uvedené v písmenech g), h), i).
10. Podle § 10 odst. 2 zákona č. 168/1999 Sb. má pojistitel proti pojištěnému právo na náhradu toho, co za něho plnil, jestliže prokáže, že pojištěný porušil základní povinnost týkající se provozu na pozemních komunikacích tím, že provozoval vozidlo,
a) které svojí konstrukcí nebo technickým stavem neodpovídá požadavkům bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích, obsluhujících osob, přepravovaných osob a věcí, nebo
b) jehož technická způsobilost k provozu vozidla nebyla schválena, a toto porušení bylo v příčinné souvislosti se vznikem újmy, kterou je pojištěný povinen nahradit.
11. Podle § 5 odst. 2 písm. j) zákona č. 361/2000 Sb., zákona o silničním provozu ve znění účinném v době vzniku škodní události, řidič nesmí řídit vozidlo, na němž nebo na jehož nákladu je led, který by při uvolnění mohl ohrozit bezpečnost provozu na pozemních komunikacích.
12. Podle § 36 odst. 1 zákona č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích a o změně zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „zákon č. 56/2001 Sb.“) ve znění účinném od 1. 1. 2021 (tedy v době škodní události) lze na pozemních komunikacích provozovat pouze takové silniční vozidlo, které je technicky způsobilé k provozu na pozemních komunikacích podle tohoto zákona. Podle § 36 odst. 3 citovaného zákona provozovatel silničního vozidla je povinen udržovat vozidlo v řádném technickém stavu podle pokynů pro obsluhu a údržbu stanovených výrobcem.
13. Podle § 37 odst. 1 zákona č. 56/2001 Sb. silniční vozidlo je technicky nezpůsobilé k provozu na pozemních komunikacích, pokud
a) pro závady v technickém stavu bezprostředně ohrožuje bezpečnost provozu na pozemních komunikacích,
b) poškozuje životní prostředí nad míru stanovenou prováděcím právním předpisem,
c) provozovatel vozidla neprokáže jeho technickou způsobilost k provozu na pozemních komunikacích způsobem stanoveným tímto zákonem,
d) byly na vozidle provedeny neschválené změny anebo zásahy do identifikátorů vozidla, například VIN.
14. Judikatura Nejvyššího soudu charakterizuje postižní právo pojistitele vůči pojištěnému ve smyslu § 10 zákona č. 168/1999 Sb. jako zvláštní, originární nárok, jenž není nárokem na náhradu škody vzniklé poškozenému proti tomu, kdo škodu způsobil, ani zákonným postoupením tohoto nároku poškozeného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2008, sp. zn. 25 Cdo 799/2006, ze dne 27. 1. 2010, sp. zn. 25 Cdo 4724/2007, a ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4321/2008, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1096/2008, a ze dne 7. 6. 2018, sp. zn. 29 Cdo 2846/2016, uveřejněné pod č. 81/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; srov. též důvody usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2008, sp. zn. III. ÚS 812/06).
15. Předpoklady vzniku postižního práva pojistitele stanoví výlučně § 10 zákona č. 168/1999 Sb., a nelze je doplňovat dalšími předpoklady pro vznik práva na náhradu škody, ať již podle § 2910 o. z. nebo podle § 2927 a násl. o. z., případně dle jiných obecných zákonných ustanovení. Použití uvedených ustanovení občanského zákoníku upravujících vznik práva na náhradu škody má význam pouze z hlediska určení pojištěného, tedy toho, na jehož povinnost nahradit újmu se pojištění odpovědnosti podle § 2 písm. f) zákona č. 168/1999 Sb. vztahuje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3266/2010; v literatuře Jandová, L., Vojtek, P. Zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, § 10, marg. č. 2).
16. Proto nejsou důvodné námitky dovolatelky týkající se objektivní odpovědnosti žalovaného podle § 2927 o. z. za škodu způsobenou provozem vozidla. Dovolatelka totiž přehlíží rozdíl mezi předpoklady pro vznik práva na náhradu škody, které mají význam pouze z hlediska určení pojištěného, a předpoklady vzniku postižního práva podle § 10 zákona č. 168/1999 Sb. Ze stejného důvodu není přiléhavý argument dovolatelky, která svůj nárok odvozuje mimo jiné i z odpovědnosti zaměstnavatele za škodu způsobenou zaměstnancem. Dovolává-li se aplikace § 2914 o. z., jedná se navíc o novotu, kterou se dovolací soud nemohl zabývat, neboť soudy nižších stupňů tuto otázku neřešily.
17. V rozsudku velkého senátu ze dne 10. 6. 2020, sp. zn. 31 Cdo 475/2020, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní (dále jen „Sb. roz. obč.“) č. 95/2020, Nejvyšší soud uzavřel, že sjednáním pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla podle zákona č. 168/1999 Sb. vzniká pojištěnému právo, aby za něj pojistitel uhradil poškozenému škodu specifikovanou v § 6 odst. 2, za kterou pojištěný poškozenému odpovídá podle občanského zákoníku. To platí vždy s výjimkou zákonem taxativně vymezených případů, kdy je pojistitel oprávněn požadovat po pojištěném náhradu toho, co za pojištěného poškozenému vyplatil. Tyto případy jsou obsaženy v § 10 zákona č. 168/1999 Sb. Z textu uvedeného ustanovení je zřejmé, že postižní právo vzniká pojistiteli v případě závažných a vědomých pochybení pojištěného, kdy např. újmu způsobil úmyslně, řídil vozidlo bez řidičského oprávnění, řídil vozidlo pod vlivem alkoholu, omamné nebo psychotropní látky, či v době, kdy mu byl uložen zákaz činnosti řídit vozidlo, nebo provozoval vozidlo, jehož technická způsobilost k provozu vozidla nebyla schválena či pro závady v technickém stavu vozidlo bezprostředně ohrožuje bezpečnost provozu na pozemních komunikacích (srov. rovněž rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2022, sp. zn. 23 Cdo 2888/2020).
18. Postižní důvod uvedený v § 10 odst. 2 písm. a) zákona č. 168/1999 Sb. je třeba vykládat v souvislosti s právní úpravou podmínek provozu vozidel na pozemních komunikacích a technických požadavků na jejich provoz, jak je obsažena v zákoně č. 56/2001 Sb. Ten totiž v § 36 stanoví, že na pozemních komunikacích lze provozovat pouze takové silniční vozidlo, které je technicky způsobilé k provozu na pozemních komunikacích podle tohoto zákona. V § 37 citovaného zákona pak jsou uvedeny případy, kdy vozidlo není technicky způsobilé k provozu na pozemních komunikacích. Samostatnou podrobnější definici technické způsobilosti zákon přímo nepodává, nicméně je zřejmá zejména z § 50 odst. 1 zákona č. 56/2001 Sb., podle nějž je silniční vozidlo technicky způsobilé k provozu na pozemních komunikacích, pokud technickou prohlídkou silničního vozidla, jeho ústrojí a částí nebyly zjištěny žádné závady nebo jen lehké závady (viz rovněž odborná literatura citovaná v bodu 15). Dovolací soud v citovaném rozhodnutí dospěl k závěru, že při posouzení otázky, zda pojištěný porušil základní povinnost při provozu vozidla na pozemních komunikacích provozováním vozidla, které svou konstrukcí nebo technickým stavem neodpovídá požadavkům bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích, obsluhujících osob, přepravovaných osob a věcí, a zda tedy má pojistitel vůči němu právo na regresní postih, je rozhodné, zda pojištěný věděl, či při zachování běžné péče a opatrnosti mohl vědět, že vozidlo těmto požadavkům neodpovídá, zejména pokud by pojištěný ignoroval zřejmé nedostatky technického stavu vozidla, nerespektoval by signalizaci na palubní desce, nereagoval by na nezvyklé chování provozovaného vozidla, nebo by porušil zákonnou (či podzákonnou) povinnost související s péčí o technický stav vozidla, např. podle zákona č. 56/2001 Sb. I když se citované rozhodnutí vztahuje k zákonu č. 168/1999 Sb. ve znění účinném do 22. 9. 2016, znění jím vykládaného § 10 odst. 1 písm. b) ve spojení s § 10 odst. 2 písm. a) se prakticky shoduje s § 10 odst. 2 písm. a) zákona č. 168/1999 Sb. v rozhodném znění, neboť novela provedená zákonem č. 304/2016 Sb. se v podstatě této skutkové podstaty nedotkla, a proto je možno z něj vycházet.
19. Jak vyplývá z uvedené judikatury, ale i přímo z textu § 10 odst. 2 písm. a) zákona č. 168/1999 Sb., jedním ze základních předpokladů vyhovění regresnímu nároku podle tohoto ustanovení je porušení základní povinnosti pojištěného provozovat vozidlo, které svou konstrukcí nebo technickým stavem ve smyslu zákona č. 56/2001 Sb. neodpovídá požadavkům bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích. Taková skutečnost však nebyla v posuzované věci prokázána. Příčinou vzniku újmy nebyl technický stav vozidla, ale porušení povinností řidiče ve smyslu § 5 odst. 2 písm. j) zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, podle něhož řidič nesmí řídit vozidlo, na němž nebo na jehož nákladu je led, který by při uvolnění mohl ohrozit bezpečnost provozu na pozemních komunikacích. Skutečnost, že na vozidle, jehož provozovatelem je žalovaný, se nacházel led, nelze považovat za technickou závadu (jak nesprávně uzavřel soud prvního stupně), neboť s technickým stavem vozidla ve smyslu zákona č. 56/2001 Sb. nesouvisí. Vznik nehody byl zapříčiněn nedbalostí řidiče vozidla [porušením povinnosti plynoucí z § 5 odst. 2 písm. j) zákona č. 361/2000 Sb.] a nikoli jeho nevyhovujícím technickým stavem (technickou závadou na vozidle) nebo jeho konstrukcí. Je nepochybné, že ponechání ledu na vozidle ohrožuje bezpečnost provozu na pozemních komunikacích (jak je ostatně zřejmé z nehodového děje v posuzované věci), a proto je takové jednání zákonem o silničním provozu (dopravními předpisy) zakázáno. Nejde však o případ, na nějž míří § 10 odst. 2 (ani § 10 odst. 1) zákona č. 168/1999 Sb. Lze uzavřít, že porušení zákazu řídit vozidlo, na němž nebo na jehož nákladu je led, který by při uvolnění mohl ohrozit bezpečnost provozu na pozemních komunikacích [§ 5 odst. 2 písm. j) zákona č. 361/2000 Sb.] nezakládá postižní nárok pojistitele na náhradu vyplaceného pojistného plnění podle § 10 odst. 2 písm. a) zákona č. 168/1999 Sb., neboť nejde o závadu jeho technického stavu ve smyslu zákona č. 56/2001 Sb. Závěr odvolacího soudu, že žalobkyní uplatněný regresní nárok není důvodný, je tedy správný, byť z poněkud jiných důvodů.
20. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud však v posuzovaném řízení žádné vady neshledal. Namítala-li dovolatelka překvapivost napadeného rozhodnutí, není tato námitka důvodná. Překvapivým je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků předvídat. Tak je tomu tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně. Překvapivými rozhodnutími jsou taková rozhodnutí, jejichž přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat; jedná se o rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzují rozhodovanou věc (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 23 Cdo 101/2012). Takové okolností v daném případě dány nejsou, neboť odvolací soud pouze dospěl k jinému právnímu závěru než soud prvního stupně na základě argumentace uplatněné v odvolání.
21. Z výše uvedených důvodů je rozsudek odvolacího soudu ve výroku správný, a proto dovolání podle § 243b odst. 2 o. s. ř. zamítl.
22. O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. V dovolacím řízení byl úspěšný žalovaný a má proto právo na náhradu vzniklých nákladů. Ty jsou tvořeny náklady na právní zastoupení, a to odměnou za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) v částce 7 100 Kč (§ 7 bod 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb.), náhradou hotových výdajů ve výši 300 Kč podle § 2 odst. 1 a § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., to vše zvýšeno o daň z přidané hodnoty (1 554 Kč) podle § 137 odst. 3 o. s. ř., celkem 8 954 Kč.
Autor: -mha-