// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 09.04.2025
Korektiv dobrých mravů při stanovení výše odměny za právní službu
Odvolací soud v posuzované věci přehlédl, že žalovaný svou obranu proti žalobkyní požadované odměně za právní zastupování založil na tom, že o výši odměny, která mu bude účtována, předem informován nebyl, a nikoliv na tom, že o její výši „měl pochybnosti“, což implikuje zcela odlišný závěr, že o výši odměny informován byl. Právní posouzení uvedené otázky je navíc v rozporu s ustálenou judikaturou, podle níž je aplikace korektivu dobrých mravů především předmětem volné úvahy soudů, přičemž je vždy nezbytné vycházet z individuálních okolností každého jednotlivého případu, které jsou založeny na skutkových zjištěních. V nyní posuzované věci dovolací soud považuje za relevantní zejména to, že žalobkyně jako advokátka měla povinnost postupovat transparentně a v zájmu svého klienta (žalovaného), a tedy mu měla předem poskytnout úplnou a jasnou informaci o ceně poskytované právní služby; nelze přehlédnout, že žalovanému náleželo ve vztahu k žalobkyni (profesionálovi) postavení slabší smluvní strany (laika); odvolací soud se uvedeným požadavkem nezabýval vůbec. Nereflektoval ani to, že žalovaný se v rámci své obrany dovolával toho, že závazkový vztah mezi účastníky je vztahem spotřebitelským. Stejně tak se měl odvolací soud vypořádat s námitkou, že pokud by byl žalovaný řádně poučen o odměně žalobkyně, nikdy by na právní zastupování za daných podmínek nepřistoupil.
Způsob, jakým se odvolací soud vypořádal s požadavkem žalovaného na poměření postupu žalobkyně korektivem dobrých mravů, nelze považovat za dostačující; proto lze uzavřít, že právní posouzení uvedené otázky je neúplné a tudíž nesprávné.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 642/2024, ze dne 26. 2. 2025
Dotčené předpisy: § 8 o. z.
Kategorie: dobré mravy; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Krajský soud v Brně (odvolací soud) rozsudkem ze dne 26. 9. 2023, č. j. 17 Co 127/2022-239, potvrdil rozsudek ze dne 1. 3. 2022, č. j. 13 C 185/2021-192, kterým Okresní soud v Prostějově (soud prvního stupně) uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 552 619,10 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně od 9. 2. 2021 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení; současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
2. Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že žalovaný (jediný společník společnosti CRATE-FITTINGS s.r.o., IČO 04685628) zmocnil žalobkyni, aby v jeho zastoupení a jeho jménem podle § 168 odst. 1 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech, učinila veškerá potřebná rozhodnutí jediného společníka společnosti CRATE-FITTINGS s.r.o. v rámci rozdělení společnosti odštěpením sloučením, při němž má dojít k rozdělení společnosti ELMO-PLAST a.s. (IČO 28126548) odštěpením části jejího jmění a sloučením se společností CRATE-FITTINGS s.r.o. Dále žalobkyni zmocnil k několika úkonům týkajícím se společnosti PIPELINE PLASTICS, a.s. Žalobkyně úkony právní služby, k nimž byla zmocněna, provedla, svou odměnu ve výši 552 619,10 Kč vyúčtovala fakturou ze dne 31. 12. 2020, splatnou 21. 1. 2021. Vzhledem k tomu, že účastníci v souvislosti s poskytováním dotyčných právních služeb nesjednali smluvní odměnu, vyúčtovala žalobkyně odměnu podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), v rozhodném znění. Žalovaný fakturu (ani zčásti) neuhradil.
3. Odvolací soud s poukazem na závěry uvedené v rozhodnutích Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1289/2016, sp. zn. 28 Cdo 4947/2015 a sp. zn. 30 Cdo 76/2017, dovodil, že lze-li hodnotu věci vyjádřit v penězích, výše mimosmluvní odměny podle advokátního tarifu se stanoví podle tarifní hodnoty odpovídající ceně žalobou dotčené věci, tj. podle jeho ustanovení § 8 odst. 1, nikoli podle § 9 odst. 4, což prosazoval žalovaný, přičemž relevantní pro závěr o hodnotě věci je cena obvyklá. Odvolací soud tak při stanovení výše odměny za provedený úkon právní služby převzetí a příprava zastoupení ve věci přeměny společnosti vycházel z tarifní hodnoty ve výši 941 000 000 Kč – tj. obvyklé ceny oddělované části jmění společnosti ELMO-PLAST a.s. přecházející na společnost CRATE-FITTINGS s.r.o. Shodně se soudem prvního stupně proto uzavřel, že žalobkyní vyúčtovaná výše odměny za tento úkon (336 560 Kč po snížení o 20 % podle § 12 odst. 4 advokátního tarifu) je správná. Žalobkyně správně stanovila i odměnu za ostatní úkony právní služby, což žalovaný nerozporoval, a k její výši žádné námitky nevznášel.
4. Postup žalobkyně odvolací soud neshledal v rozporu s etickým kodexem advokátů, jak namítal žalovaný, neboť odměna v požadované výši za provedený úkon právní služby žalobkyni náleží a její výše byla stanovena správně; měl-li žalovaný pochybnosti o výši odměny za sporný úkon, nic mu nebránilo jednat v tomto směru s žalobkyní a plnou moc jí případně neudělit.
II. Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost ve smyslu § 237 o. s. ř. spatřuje v tom, že napadený rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení následujících otázek hmotného práva, které nebyly v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešeny.
1) zda „náleží advokátovi odměna za poskytnutí právní služby v případě, že je výsledek poskytnuté právní služby (úkon) od počátku stižen absolutní neplatností, přičemž absolutní neplatnost plyne ze zákona a advokát si tak musí být absolutní neplatnosti vědom“. Prosazuje, že mu úkon „CRATE - FITTINGS s.r.o. – rozdělení odštěpením sloučením“ žalobkyní „neměl být vůbec účtován z důvodu jeho absolutní neplatnosti“, neboť žalobkyni „bylo od počátku známo“, že rozdělovaná společnost je osobou trestně stíhanou a bylo tedy nezbytné – podle § 32 odst. 1 a 2 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim – oznámit státnímu zástupci, příp. poté v řízení před soudem předsedovi senátu, že společnost provádí úkony směřující k její přeměně. Žalobkyně „zákonnou povinnost neměla splněnou, k procesu přeměny tak fakticky ani právně nemohlo dojít; činila tedy úkony, o kterých „musela vědět, že budou neplatné, případně se neplatnými stanou, aniž by jej o tom jakkoliv vyrozuměla či poučila, jakož i objednatele úkonu, tj. společnost ELMO-PLAST a.s. Toto samotné pochybení je porušením minimálně etických norem advokátů“, natož pak fakturace „těchto nicotných právních služeb“ dotyčným osobám. K prokázání svých tvrzení navrhoval důkaz trestním spisem Krajského soudu v Brně sp. zn. 40 T 3/2021.
2) zda „je v rozporu s dobrými mravy účtovat klientovi odměnu nepřiměřeně vysokou s ohledem na složitost poskytnuté právní služby, a to zejména v případě, že klient nebyl o potenciální výši mimosmluvní odměny advokátem předem vyrozuměn“. Prosazuje, že jej – jakožto spotřebitele, „laika a slabší stranu“– žalobkyně jakožto profesionál „dostatečně nepoučila“ o výpočtu a výši mimosmluvní odměny (že bude „v řádech sta tisíců“). Soud „mohl přistoupit ke snížení mimosmluvní odměny o minimálně 80 %, jelikož žalobkyně ve vztahu ke spornému úkonu ve vztahu přímo k žalovanému nevynaložila takřka žádné úsilí, jelikož s věcí byla již obeznámena a navíc úkon týkající se přeměny společnosti vyfakturovala třem zbývajícím subjektům“. Odvolací soud (v bodě 18 odůvodnění napadeného rozsudku) „nesprávně pochopil jeho námitku týkající se dobrých mravů a jednání advokáta v rozporu s etickým kodexem“. Soudy obou stupňů tím, že „neaplikovaly na uplatňovaný nárok žalobkyně korektiv dobrých mravů“, zasáhly do jeho práva na soudní ochranu. Svou argumentaci týkající se aplikace korektivu dobrých mravů podpořil rozhodnutími Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 303/15, sp. zn. IV. ÚS 299/18 a sp. zn. III. ÚS 1190/22.
3) zda „může být tarifní hodnota, která slouží pro výpočet mimosmluvní odměny za jeden úkon, stanovena z hodnoty stanovené výnosovou metodou namísto určení obvyklé ceny“. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1927/2015 a sp. zn. 22 Cdo 3082/2016 namítá, že při stanovení hodnoty věci podle ustanovení § 8 odst. 1 advokátního tarifu „se může vycházet pouze“ z ceny obvyklé. Ta však „ke spornému absolutně neplatnému úkonu nebyla nikdy stanovena“, jelikož znalec při oceňování odštěpované části společnosti zvolil metodu výnosovou. Žalobkyně tedy měla při stanovení tarifní hodnoty dotyčného úkonu postupovat podle § 9 odst. 1 advokátního tarifu. Soudům obou stupňů dále vytýká, že se odchýlily od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (patrně míní již uvedená rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 1927/2015 a sp. zn. 22 Cdo 3082/2016), „pokud bez dalšího přijaly pro stanovení tarifní hodnoty cenu odštěpovaného jmění stanovenou výnosovou metodou“.
4) zda „je možné při stanovení tarifní hodnoty, která slouží pro výpočet mimosmluvní odměny za jeden úkon týkající se přeměny obchodní korporace, konkrétně rozdělení odštěpením a sloučením, vycházet z hodnoty odštěpované části jmění společnosti v případě, že se úkon právní služby účtuje fyzické osobě“. Namítá, že za situace, kdy byl a je společníkem obchodní společnosti CRATE - FITTINGS s.r.o., k níž mělo být v rámci přeměny sloučeno odštěpené jmění společnosti ELMO-PLAST a.s., žalobkyně nemohla při určení tarifní hodnoty pro jeho úkon vycházet z hodnoty odštěpovaného jmění společnosti, jíž není společníkem, tudíž měla tarifní hodnotu stanovit podle § 9 odst. 1 advokátního tarifu.
6. Žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl. Uvedla, že žalovanému opakovaně nabídla uzavření smlouvy o právní pomoci týkající se i hrazení odměny za poskytnuté právní služby, k dohodě však nedošlo. Z důvodu výpovědi plných mocí žalovaným jí nezbylo, než vyúčtovat odměnu způsobem, jak to učinila.
III. Přípustnost a důvodnost dovolání
7. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
8. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
9. Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání nelze podat z důvodu vad podle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. § 239 o. s. ř.).
10. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
11. První dovolatelem předestřená otázka, zda „náleží advokátovi odměna za poskytnutí právní služby v případě, že je výsledek poskytnuté právní služby (úkon) od počátku stižen absolutní neplatností, přičemž absolutní neplatnost plyne ze zákona a advokát si tak musí být absolutní neplatnosti vědom“, přípustnost dovolání nezakládá proto, že ji odvolací soud neřešil, takže na posouzení této otázky není napadené rozhodnutí založeno. Dovolatel pomíjí, že dovolání není podle § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSCR 53/2013). Dovolatel v podaném odvolání sice obecně namítal, že provedení právních služeb nebylo řádné, odvolací soud však právní otázku, zda výsledek poskytnuté právní služby byl stižen absolutní neplatností, neřešil.
12. K námitce dovolatele, že k prokázání svých tvrzení navrhoval důkaz trestním spisem Krajského soudu v Brně sp. zn. 40 T 3/2021, je vhodné poznamenat, že při jednání před soudem prvního stupně dne 22. 2. 2022 na dotaz soudu, zda trvá na provedení důkazu zmíněným trestním spisem, výslovně uvedl, že na provedení tohoto důkazu netrvá (viz protokol o jednání před soudem prvního stupně ze dne 22. 2. 2022 č. l. 184 p.v. spisu).
13. Otázka (třetí), zda lze při stanovení tarifní hodnoty vycházet z hodnoty stanovené výnosovou metodou, namísto určení obvyklé ceny, přípustnost dovolání nezakládá, neboť podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu otázka správnosti stanovení obvyklé ceny věci k tomu povolaným soudním znalcem není otázkou právní, ale skutkovou, a je na znalci, aby v souladu s poznatky dosaženými v jeho oboru zvolil, jakou metodu ocenění použije; soud, který nemá příslušné odborné znalosti, nemůže metodiku ocenění stanovit.
14. Důkaz znaleckým posudkem podléhá volnému hodnocení důkazů ve smyslu § 132 o. s. ř. Znalecký posudek je jedním z důkazních prostředků, který soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle § 132 o. s. ř, od jiných se však liší tím, že odborné závěry v něm obsažené nepodléhají hodnocení soudem. Soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění jeho závěrů a soulad s ostatními provedenými důkazy. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem tedy spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení. Z uvedeného vyplývá, že soud při hodnocení důkazu znaleckým posudkem nemůže přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů znalce (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001, ze dne 14. 11. 2002, sp. zn. 31 Cdo 2428/2000, ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1897/2007, ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 22 Cdo 3956/2018, ze dne 15. 9. 2021, sp. zn. 22 Cdo 2105/2020, ze dne 3. 9. 2024, sp. zn. 27 Cdo 3702/2023, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2007, sp. zn. 22 Cdo 3035/2006, ze dne 28. 8. 2012, sp. zn. 23 Cdo 500/2012 a ze dne 25. 3. 2020, sp. zn. 22 Cdo 542/2020).
15. Určení hodnoty závodu (dříve podniku) společnosti je otázkou skutkovou, k jejímuž posouzení jsou nezbytné odborné znalosti. Součástí odborného posouzení znalce je i zvolení metod ocenění s ohledem na poměry dotčené společnosti. Paušálně (bez dalšího) přitom není možné určit, která z metod připadajících v úvahu je (obecně) pro stanovení hodnoty závodu (podniku) vhodná. Znalec proto musí jím učiněnou volbu určité metody či určitých metod ocenění řádně odůvodnit (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 29 Cdo 2025/2016, ze dne 19. 9. 2018, sp. zn. 29 Cdo 4803/2016, uveřejněné pod č. 89/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 6. 5. 2021, sp. zn. 27 Cdo 2010/2020, nebo ze dne 13. 9. 2023, sp. zn. 27 Cdo 1854/2022).
16. V projednávané věci z obsahu rozhodnutí odvolacího soudu i znaleckého posudku zpracovaného znaleckým ústavem (MBM – Hopet, s. r. o.) vyplývá, že odvolací soud při stanovení tarifní hodnoty vyšel z ceny obvyklé oddělované části jmění společnosti ELMO-PLAST a.s. (k rozhodnému dni přeměny). Odvolací soud s poukazem na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 10. 2008, sp. zn. 22 Cdo 952/2007, a komentářovou literaturu dovodil, že zjištění obvyklé ceny věci nutně nemusí být zužováno pouze na porovnání cen, cenu lze určit i jinými obvyklými způsoby ocenění (výnosově, nákladově). Znalec v posudku vysvětlil, že přecházející jmění (oddělovaná část jmění) bylo oceněno třemi způsoby – metodou majetkového ocenění, výnosovou metodou a metodou tržního porovnání a s ohledem na charakter podnikání společnosti ELMO – PLAST, a.s. jako určující výsledek ocenění zvolil výnosovou metodu. Z tohoto způsobu ocenění pak stanovil výslednou tržní hodnotu podniku částkou 941 000 000 Kč jakožto cenu obvyklou. Odvolací soud vyložil, jakými úvahami se při hodnocení znaleckého posudku řídil, proč jeho závěry považuje za správné a z jakého důvodu nejsou opodstatněné námitky žalovaného.
17. Námitky dovolatele týkající se způsobu určení obvyklé ceny oddělované části jmění (že cena stanovená výnosovou metodou není cenou obvyklou) založené na nesouhlasu se znalcem zvolenou metodou ocenění jsou polemikou s věcnou správností odborných závěrů znalce. Takové námitky nejsou způsobilé zpochybnit žádný právní závěr, na němž je napadené rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Pro úplnost je vhodné poznamenat, že nejde o situaci, kdy znalec volbu určité metody ocenění řádně neodůvodnil.
18. Poukaz dovolatele na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1927/2015, není přiléhavý pro skutkovou odlišnost porovnávaných kauz, neboť v nyní souzené věci se nejednalo o cenu pozemků zjistitelnou s nepoměrnými obtížemi, a to pouze pro potřeby stanovení tarifní hodnoty odměny advokáta (stanovení jejich hodnoty nebylo předmětem posouzení soudu ve věci samé). Stejné platí i pro poukaz na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3082/2016, neboť v nyní souzené věci se nejednalo o spor o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví (kde procesní úspěch ve věci je třeba posuzovat podle více hledisek; je třeba vzít do úvahy výsledek řízení a poměřit jej s návrhy stran v průběhu řízení).
19. K otázce (čtvrté) „ocenitelnosti“ předmětu poskytnuté právní služby Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 33 Odo 238/2001, dovodil, že zásadním pro stanovení výše odměny za právní službu, kterou advokát pro svého klienta podle smlouvy poskytl, je určení tarifní hodnoty v návaznosti na posouzení, zda se služba týkala práva ocenitelného, či práva, jehož hodnotu nelze vyjádřit v penězích (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2008, sp. zn. 33 Odo 670/2006). Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se podává, že lze-li hodnotu věci vyjádřit v penězích, je zapotřebí výši mimosmluvní odměny podle advokátního tarifu stanovit podle tarifní hodnoty odpovídající ceně žalobou dotčené věci (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu 24. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1021/2015, a ze dne 7. 9. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1289/2016). Rozhodné je, že rozhodnutí o přeměně společnosti [podle § 190 odst. 2 písm. h) zákona o obchodních korporacích] může učinit pouze valná hromada; v projednávané věci jediný společník v působnosti valné hromady. Přitom žalovaný jako jediný společník obchodní společnosti CRATE FITTINGS s.r.o. žalobkyni zmocnil (podle § 168 odst. 1 zákona o obchodních korporacích) k zastoupení (jehož součástí je úkon právní služby převzetí a příprava zastoupení) ve věci rozhodnutí společníka o proměně společnosti. Advokátní tarif při určení výše odměny nerozlišuje mezi osobou fyzickou a právnickou. Na otázce formulované dovolatelem, zda lze při stanovení tarifní hodnoty vycházet z hodnoty odštěpované části jmění společnosti v případě, že se úkon právní služby účtuje fyzické osobě, není napadené rozhodnutí založeno. Přesvědčení dovolatele, že žalobkyně nemohla při určení tarifní hodnoty vycházet z hodnoty odštěpovaného jmění společnosti, nemůže založit přípustnost dovolání, neboť v této části dovolání neobsahuje způsobilé vymezení přípustnosti dovolání (chybí vymezení otázky, kterou má dovolací soud přezkoumat) a dovolací důvod.
20. Námitce dovolatele související s druhou otázkou, že soudy obou stupňů nedostatečně reagovaly na jeho tvrzení, že je v rozporu s dobrými mravy a zejména pak s etickým kodexem a etikou advokáta, účtovat klientovi, který je spotřebitelem, mimosmluvní odměnu v případě, že klient nebyl o potencionální odměně předem vyrozuměn, je třeba přisvědčit; odvolací soud se touto námitkou v celé její šíři nevypořádal. Nejvyšší soud proto shledal dovolání přípustným, neboť napadený rozsudek závisí na řešení otázky aplikace korektivu dobrých mravů na požadavek žalobkyně na přiznání odměny za poskytnutí právních služeb, kterou odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího a ústavního soudu.
21. Žalovaný v řízení opakovaně namítal, že jej žalobkyně neinformovala o postupu při poskytování právních služeb a o výši odměny, kterou bude za jejich poskytnutí požadovat, a že výše vyúčtované odměny je nepřiměřeně vysoká, což je v rozporu s dobrými mravy, s etickým kodexem a s etikou advokáta. K této námitce odvolací soud konstatoval, že úkon právní služby, k němuž žalovaný žalobkyni zmocnil, byl proveden, a žalobkyni proto za jeho provedení přísluší odměna; měl-li žalovaný pochybnosti o tom, jakou odměnu bude žalobkyně požadovat, nic mu nebránilo, aby před udělením plné moci v tomto smyslu s žalobkyní jednal, a měl možnost případně plnou moc žalobkyni neudělit. Postup žalobkyně nelze podle odvolacího soudu považovat za rozporný s etickým kodexem advokátů, neboť „je nepochybné, že odměna v požadované výši za provedený úkon právní služby pro žalovaného náleží a její výše byla stanovena správně“.
22. Odvolací soud především přehlédl, že žalovaný svou obranu proti žalobkyní požadované odměně za právní zastupování založil na tom, že o výši odměny, která mu bude účtována, předem informován nebyl, a nikoliv na tom, že o její výši „měl pochybnosti“, což implikuje zcela odlišný závěr, že o výši odměny informován byl. Právní posouzení uvedené otázky je navíc v rozporu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu i Nejvyššího soudu, podle níž je aplikace korektivu dobrých mravů především předmětem volné úvahy soudů, přičemž je vždy nezbytné vycházet z individuálních okolností každého jednotlivého případu, které jsou založeny na skutkových zjištěních (k tomu srov. dovolatelem zmiňovaný nález Ústavního soudu ze dne 10. 1. 2023, sp. zn. III. ÚS 1190/22, a v něm citovanou prejudikaturu). V nyní posuzované věci dovolací soud považuje za relevantní zejména to, že žalobce jako advokát měl povinnost postupovat transparentně a v zájmu svého klienta (žalovaného), a tedy mu měl předem poskytnout úplnou a jasnou informaci o ceně poskytované právní služby; nelze přehlédnout, že žalovanému náleželo ve vztahu k žalobkyni (profesionálovi) postavení slabší smluvní strany (laika); odvolací soud se uvedeným požadavkem nezabýval vůbec. Nereflektoval ani to, že žalovaný se v rámci své obrany dovolával toho, že závazkový vztah mezi účastníky je vztahem spotřebitelským. Stejně tak se měl odvolací soud vypořádat s námitkou, že pokud by byl žalovaný řádně poučen o odměně žalobkyně, nikdy by na právní zastupování za daných podmínek nepřistoupil.
23. Způsob, jakým se odvolací soud vypořádal s požadavkem žalovaného na poměření postupu žalobkyně korektivem dobrých mravů, nelze považovat za dostačující; proto lze uzavřít, že právní posouzení uvedené otázky je neúplné a tudíž nesprávné.
24. Vzhledem k tomu, že odvolací soud právní otázku, pro kterou bylo dovolání shledáno přípustným, posoudil v rozporu s tím, co je uvedeno shora, byl dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. uplatněn opodstatněně. Nejvyšší soud proto napadené rozhodnutí zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
25. O nákladech řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Autor: -mha-