// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 24.03.2025
K podmínkám aplikace odstavce 3 přílohy č. 6 vyhl. č. 324/2014 Sb.
Smysl a účel odstavce 3 přílohy č. 6 úhradové vyhlášky č. 324/2014 Sb., který spočíval ve stanovení výjimky z aplikace dalšího regulačního omezení (snižování hodnoty bodu) pro absenci samotných důvodů takové regulace, nevyžadoval, aby poskytovatel zdravotní péče kromě jediné podmínky v tomto ustanovení výslovně uvedené musel současně prokazovat, že by mu regulovaná výše úhrady znemožňovala dosažení alespoň přiměřeného zisku.
Uzavřel-li tedy odvolací soud v napadeném rozhodnutí, že odstavec 3 přílohy č. 6 úhradové vyhlášky je možné aplikovat pouze v případě nemožnosti poskytovatele zdravotní péče dosáhnout alespoň přiměřeného zisku, tj. že podmínkou použití předmětného ustanovení není jenom povinnost poskytovatele (v něm výslovně vyjádřená) odůvodnit „nezbytnost poskytnutí hrazených služeb pojištěncům, na něž vykázal více bodů, než je jeho referenční průměr na jednoho unikátního pojištěnce, na jejichž základě došlo v hodnoceném období k překročení referenčního průměrného počtu bodů na jednoho unikátního pojištěnce“, ale rovněž i povinnost tvrdit a prokázat nemožnost dosažení přiměřeného zisku a zásah do práva na podnikání, a zamítl-li žalobu pro neunesení břemene tvrzení a břemene důkazního ohledně skutečnosti, že „došlo k zásahu do zaručeného práva na podnikání“, založil napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 3657/2023, ze dne 4. 2. 2025
Dotčené předpisy:
§ 10 vyhl. č. 324/2014 Sb.
odstavec 3 přílohy č. 6 vyhl. č. 324/2014 Sb.
§ 17 zák. č. 48/1997 Sb. ve znění od 5. 8. 2013 do 31. 8. 2015
Kategorie: ostatní; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobkyně se v řízení domáhala po žalované zaplacení částky 1 144 169,80 Kč s příslušenstvím na základě tvrzení, že jako nestátní zdravotnické zařízení uzavřela s žalovanou smlouvu o poskytování a úhradě zdravotní péče, na jejímž základě poskytla pojištěncům žalované v roce 2015 zdravotní péči v odbornosti 925 – domácí péče o celkovém objemu 17 356 534 bodů. V souladu se smluvním dodatkem č. 33 a 34 jí za tuto péči měla žalovaná poskytnout úhradu podle vyhlášky Ministerstva zdravotnictví č. 324/2014 Sb., o stanovení hodnot bodu, výše úhrad hrazených služeb a regulačních omezení pro rok 2015 (dále jen „úhradová vyhláška 2015“). Žalovaná však namísto částky 17 409 188,03 Kč uhradila žalobkyni toliko částku 16 265 018,20 Kč (o 1 144 169,80 Kč méně), neboť podle žalobkyně nesprávně při výpočtu hodnoty bodu neaplikovala odstavec 3 přílohy č. 6 úhradové vyhlášky 2015, tj. nevyloučila při výpočtu z celkového objemu poskytnuté péče tzv. vysokonákladové pacienty, resp. z nich zohlednila pouze ty, u nichž byl vykázán výkon 06349 – péče o pacienta v terminálním stavu.
(…)
7. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 6. 2023, č. j. 35 Co 98/2023-577, odmítl odvolání žalobkyně proti výroku pod bodem I rozsudku soudu prvního stupně (výrok I), změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I tak, že žalobu o zaplacení 67 693,50 Kč s příslušenstvím zamítl, a potvrdil jej v zamítavém výroku pod bodem II (výrok II), rozhodl o povinnosti žalobkyně zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 64 109 Kč (výrok III) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit státu – České republice na náhradu nákladů řízení částku 105 570 Kč (výrok IV).
8. Odvolací soud se plně ztotožnil s výkladem odstavce 3 přílohy č. 6 úhradové vyhlášky 2015 ve výše zmíněném rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 91 Co 10/2021 (jak byl uveden i v rozsudku soudu prvního stupně). Oproti soudu prvního stupně však měl za to, že žalobkyně dostatečně netvrdila a neprokázala (i přes poučení odvolacím soudem podle § 118a občanského soudního řádu) zásah do práva na podnikání a nemožnost dosáhnout přiměřeného zisku. Odvolací soud též vycházel z výkazu zisků a ztrát žalobkyně ke dni 31. 12. 2015, podle kterého celkový výsledek jejího hospodaření před zdaněním činil v roce 2015 částku 25 949 000 Kč a v minulém období 15 776 000 Kč. Podle odvolacího soudu se při aplikaci odstavce 3 přílohy č. 6 úhradové vyhlášky 2015 „zjevně vychází z celkové roční výše úhrad“ a účelem tohoto ustanovení je zabránit situaci, že „celková roční výše úhrad, na kterou vznikne poskytovateli nárok, nebude pokrývat ani jen nezbytné náklady poskytované zdravotní péče, což by znamenalo, že po určitou část roku bude její poskytování tímto poskytovatelem fakticky dotováno“. Odkázal přitom na nález Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS 19/13, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. 32 Cdo 683/2018 (jenž je veřejnosti dostupný – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na https://www.nsoud.cz). Uzavřel, že žaloba nemůže být důvodná pro neunesení břemene tvrzení žalobkyní a z tohoto důvodu se již nezabýval (ne)důvodností žaloby i z jiných důvodů a dalšími odvolacími námitkami, v nichž žalobkyně zpochybňovala závěr soudu prvního stupně o redukci části žalobkyní vykázané zdravotní péče (na základě závěrů znalce).
II. Dovolání a vyjádření k němu
9. Rozhodnutí odvolacího soudu (v rozsahu jeho výroku II), jakož výslovně i rozsudek soudu prvního stupně, napadla žalobkyně včasným dovoláním, v němž namítla nesprávné právní posouzení věci, a co do jeho přípustnosti uvedla, že napadené rozhodnutí „spočívá na vyřešení právní otázky, která v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud nebyla řešena“. Navrhla zrušení obou napadených rozsudků a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
10. Za dovolacím soudem dosud neřešenou považuje žalobkyně otázku, zda je třeba splnění dalších podmínek pro aplikaci odstavce 3 přílohy č. 6 úhradové vyhlášky 2015 kromě odůvodnění nezbytnosti poskytnutých hrazených služeb (dále jen „první otázka“). Má za to, že odvolací soud podmínky pro použití tohoto ustanovení rozšířil bez opory v právních předpisech a judikatuře obecných soudů či Ústavního soudu. Nesouhlasí se závěrem, že uvedené ustanovení představuje „výjimečný kompenzační nárok“ poskytovatelů zdravotní péče. Z úhradové vyhlášky 2015 ani z nálezu Pl. ÚS 19/13 podle ní nevyplývá, že by citovanou úpravu bylo možné aplikovat pouze v případě nemožnosti dosažení alespoň přiměřeného zisku. Podle žalobkyně je jedinou podmínkou aplikace daného ustanovení odůvodnění nezbytnosti poskytnutých hrazených služeb. Tento výklad se podle ní shoduje s výše zmíněným stanoviskem Ministerstva zdravotnictví a respektovaly jej i další zdravotní pojišťovny, které nezapočítávaly pro účely výpočtu hodnoty bodu ošetřovatelsky náročné pojištěnce, na něž byl v roce 2015 vykázán větší počet bodů, než činil referenční průměr.
11. Žalobkyně argumentuje též rozporem s nálezem sp. zn. Pl. ÚS 19/13, ve kterém Ústavní soud dovodil, že části úhradové vyhlášky z roku 2012 jsou v rozporu se zásadou předvídatelnosti, zásadou rovnosti, zákazem svévole a též s ústavně zaručeným právem podnikat. Odkazuje též na nález pléna Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2000, sp. zn. Pl. ÚS 3/2000, uveřejněný pod číslem 93/2000 Sb., a ze dne 13. 12. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 19/16, uveřejněný pod číslem 237/2016 Sb., podle nichž cenová regulace, nemá-li přesáhnout meze ústavnosti, nesmí „evidentně snížit cenu tak, aby tato vzhledem ke všem prokázaným a nutně vynaloženým nákladům eliminovala možnost alespoň jejich návratnosti“. Na tyto nálezy podle ní normotvůrce reagoval mimo jiné právě přijetím úpravy odstavce 3 přílohy č. 6 úhradové vyhlášky 2015. Skutečnost, že poskytovatelé zdravotní péče v případě ošetřujícím lékařem indikované péče musí ošetřovatelskou péči poskytovat, je typickou situací, kdy k překročení stanoveného objemu péče dojde v důsledku řádného plnění zákonných povinností ze strany poskytovatele (je zákonnou povinností ji v rozsahu a frekvenci indikace poskytnout). Smyslem úpravy odstavce 3 přílohy č. 6 úhradové vyhlášky podle žalobkyně je, aby pojištěnci, u nichž byla překročena limitace, nebyli započítáváni do celkového počtu bodů v hodnoceném období, což představuje „kompenzaci“ ve smyslu nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 19/13. Při akceptování výkladu úhradové vyhlášky 2015 provedeného odvolacím soudem by podle ní poskytovatelé domácí péče nemohli poskytovat péči „ošetřovatelsky náročným“ pojištěncům, protože by se jim to ekonomicky nevyplatilo.
12. Jako další dosud dovolacím soudem neřešenou předkládá žalobkyně otázku, „zda je správný postup soudu prvního stupně, který svůj rozsudek opřel o znalecký posudek, resp. pasáž, kde znalec fabuloval nad rámec zadání soudu (v rozporu s jiným znaleckým posudkem či předchozí kontrolní činností zdravotních pojišťoven i samotné žalované)“ – dále jen „druhá otázka“. Žalobkyně připomíná, že odvolací soud se nevyjádřil k použitelnosti této „nevyžádané“ části znaleckého posudku v řízení, neboť žalobu zamítl pro neunesení břemene tvrzení a neprokázání, že došlo k zásahu do jejího práva na podnikání.
13. Rozsudek odvolacího soudu považuje žalobkyně též za překvapivý a popírající smysl a účel přijaté právní úpravy. Za nesmyslné považuje žalobkyně rovněž provedení důkazu výkazem zisku a ztrát žalobkyně za rok 2015, neboť nemůže být rozhodná skutečnost, že žalobkyně byla v zisku (s ohledem na jinou svou činnost, než jen poskytování domácí péče). Zdůrazňuje, že hodnota bodu v sobě již zahrnuje přiměřený zisk (tomu odpovídá i úprava cenového předpisu) a pokud tedy zdravotní pojišťovna uhradí všechnu poskytnutou a vykázanou zdravotní péči, pak by „v rovině teoretické“ měly být žalobkyni pokryty všechny vynaložené náklady, a ještě by měla dosáhnout přiměřeného zisku. V nyní řešené věci však žalovaná za své „ošetřovatelsky náročné“ pojištěnce zaplatila jen průměrné náklady, zatímco skutečné – často mnohonásobně vyšší – náklady hradila žalobkyně ze svého, před čímž ji měl chránit nález Pl. ÚS 19/13 a následné úhradové vyhlášky, do nichž byl tento nález promítnut. Podle žalobkyně tak došlo k zásahu do jejího práva na podnikání.
14. Žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhla jeho zamítnutí pro nedůvodnost. Podle žalované odvolací soud vyložil odstavec 3 přílohy č. 6 úhradové vyhlášky 2015 správně vědom si povinnosti určit jeho skutečný význam, který bude v souladu s judikaturou Ústavního soudu (nálezy sp. zn. Pl. ÚS 19/13 a Pl. ÚS 5/15) a bude respektovat jeho smysl, účel a historii jeho vzniku. Při výkladu podle žalované nešlo opomenout závislost výše úhrady na objemu finančních prostředků, které se v systému veřejného zdravotního pojištění vyberou. Zdůraznil, že i Ústavní soud aproboval, že limitace výše úhrad přispívá k nalezení rovnováhy mezi finančními požadavky poskytovatelů zdravotních služeb a možnostmi systému veřejného zdravotního pojištění a tím i ke spravedlivému přerozdělení jeho prostředků a že jde o jeden z prostředků působících na poskytovatele zdravotních služeb, aby svou činnost prováděli efektivně. Proto považoval za správný výklad, podle kterého je třeba pro aplikaci daného ustanovení, aby poskytovatel péče nejen odůvodnil nezbytnost poskytnutí hrazených služeb pojištěncům, ale aby současně též prokázal, že výše úhrady vyplývající z úhradové vyhlášky je v rozporu s jeho ústavně zaručeným právem na podnikání, což však žalobkyně neprokázala.
III. Přípustnost dovolání
15. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání žalobkyně rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s. ř.“.
16. V prvé řadě Nejvyšší soud zdůrazňuje, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Žalobkyně dovoláním výslovně napadla nejen rozsudek odvolacího soudu, ale také rozsudek soudu prvního stupně. Občanský soudní řád ovšem neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Nejvyšší soud z tohoto důvodu řízení o „dovolání“ žalobkyně proti rozsudku soudu prvního stupně podle § 243b ve spojení s § 104 odst. 1 větou první o. s. ř. zastavil, protože nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem procesní podmínky (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod číslem 47/2006 Sb. rozh. obč.).
17. Dále se Nejvyšší soud zabýval dovoláním žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu.
18. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
19. Jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. je i to, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).
20. Přípustnost dovolání nemůže založit druhá otázka, neboť na jejím řešení napadené rozhodnutí nezáviselo (nebylo pro napadené rozhodnutí určující). Odvolací soud totiž založil napadený rozsudek o nedůvodnosti žaloby výlučně na závěru (jak ostatně uvádí i žalobkyně v dovolání), že žalobkyně neunesla své břemeno tvrzení (tím spíše i břemeno důkazní) ohledně skutečnosti, že výše úhrady zdravotních služeb poskytnutých žalobkyní v roce 2015 pojištěncům žalované byla natolik nedostatečná, že jí nebylo vůbec umožněno dosáhnout přiměřeného zisku, přičemž splnění této podmínky bylo podle jeho právního názoru nezbytné pro možnost aplikace odstavce 3 přílohy č. 6 úhradové vyhlášky 2015. Již tento závěr podle odvolacího soudu postačoval pro úplné zamítnutí žaloby, a proto se dále nezabýval důvody, pro které soud prvního stupně žalobě zčásti vyhověl a zčásti ji zamítl (spočívajícími ve znaleckém posouzení žalobkyní vykázaných úkonů poskytnuté péče). Pro napadené rozhodnutí odvolacího soudu tak nebyly určující otázky postupu soudu při zadání a hodnocení znaleckého posudku.
21. Ve vztahu k dovolacím námitkám zpochybňujícím závěr odvolacího soudu o neunesení břemene tvrzení a neprokázání porušení ústavně zaručeného práva žalobkyně na podnikání (neumožnění dosažení přiměřeného zisku) žalobkyně v dovolání řádně nevymezila žádnou konkrétní právní otázku, na jejímž řešení by napadené rozhodnutí záviselo, ani některý z předpokladu přípustnosti dovolání k ní. Nejvyšší soud přitom ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl (pro každou z jím uvedených námitek), v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části. Pouhé vymezení dovolacího důvodu přípustnost dovolání založit nemůže (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sb. rozh. obč.).
22. Dovolání je však přípustné pro řešení první otázky, která dosud nebyla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešena. Na jejím řešení přitom napadené rozhodnutí záviselo, neboť mezi účastnicemi byla uzavřena smlouva o poskytování a úhradě hrazených služeb ve znění jejich dodatků (ve smyslu § 17 odst. 1 věty první zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění ve znění účinném od 5. 8. 2013 od 31. 8. 2015 – dále jen „zákon o veřejném zdravotním pojištění“), v níž si účastnice sjednaly způsob a výši úhrady a regulačních omezeních pro rok 2015 právě s odkazem na obsah úhradové vyhlášky 2015, tj. včetně odstavce 3 její přílohy č. 6 a výklad uvedeného ustanovení tak byl pro právní posouzení věci určující.
IV. Důvodnost dovolání
23. Dovolání je důvodné.
24. Podle § 17 odst. 1 věty první zákona o veřejném zdravotním pojištění za účelem zajištění věcného plnění při poskytování hrazených služeb pojištěncům uzavírají Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky a ostatní zdravotní pojišťovny, zřízené podle jiného právního předpisu, smlouvy s poskytovateli o poskytování a úhradě hrazených služeb.
25. Podle § 17 odst. 4 zákona o veřejném zdravotním pojištění Ministerstvo zdravotnictví stanoví vyhláškou Seznam zdravotních výkonů s bodovými hodnotami.
26. Podle § 17 odst. 5 zákona o veřejném zdravotním pojištění nestanoví-li tento zákon jinak, hodnoty bodu, výše úhrad hrazených služeb a regulační omezení se vždy na následující kalendářní rok dohodnou v dohodovacím řízení zástupců Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky a ostatních zdravotních pojišťoven a příslušných profesních sdružení poskytovatelů jako zástupců smluvních poskytovatelů. Svolavatelem dohodovacího řízení je Ministerstvo zdravotnictví. Dojde-li k dohodě, posoudí její obsah Ministerstvo zdravotnictví z hlediska souladu s právními předpisy a veřejným zájmem. Je-li dohoda v souladu s právními předpisy a veřejným zájmem, vydá ji Ministerstvo zdravotnictví jako vyhlášku. Nedojde-li v dohodovacím řízení k dohodě do 120 dnů před skončením příslušného kalendářního roku nebo shledá-li Ministerstvo zdravotnictví, že tato dohoda není v souladu s právními předpisy nebo veřejným zájmem, stanoví hodnoty bodu, výši úhrad hrazených služeb a regulační omezení na následující kalendářní rok Ministerstvo zdravotnictví vyhláškou. Vyhláška podle věty čtvrté a páté se použije, pokud se poskytovatel a zdravotní pojišťovna za podmínky dodržení zdravotně pojistného plánu zdravotní pojišťovny nedohodnou o způsobu úhrady, výši úhrady a regulačních omezeních jinak.
27. Podle § 2 odst. 1, 2 a 4 úhradové vyhlášky 2015 referenčním obdobím se rozumí pro účely této vyhlášky rok 2013 (odstavec 1). Hodnoceným obdobím se rozumí pro účely této vyhlášky rok 2015 (odstavec 2). Unikátním pojištěncem se pro účely této vyhlášky rozumí pojištěnec zdravotní pojišťovny ošetřený poskytovatelem v konkrétní odbornosti v hodnoceném nebo referenčním období alespoň jednou, s tím, že není rozhodné, zda se jedná o ošetření v rámci vlastních zdravotních služeb nebo zdravotních služeb vyžádaných. Pokud byl tento pojištěnec poskytovatelem v konkrétní odbornosti ošetřen v hodnoceném období nebo referenčním období vícekrát, zahrnuje se do počtu unikátních pojištěnců příslušné zdravotní pojišťovny ošetřených v dané odbornosti pouze jednou. V případě sloučení zdravotních pojišťoven se počet unikátních pojištěnců spočte jako součet unikátních pojištěnců zdravotních pojišťoven, které se sloučily. Pokud byl pojištěnec v referenčním období pojištěncem více než jedné zdravotní pojišťovny, do počtu unikátních ošetřených pojištěnců se započítává pouze jednou (odstavec 4).
28. Podle § 10 úhradové vyhlášky 2015 pro hrazené služby poskytované poskytovateli ambulantní zdravotní péče v odbornostech 911, 914, 916, 921 a 925 podle seznamu výkonů hrazené podle seznamu výkonů se hodnota bodu a výše úhrad hrazených služeb stanoví v příloze č. 6 k této vyhlášce.
29. Podle odstavce 2 přílohy č. 6 úhradové vyhlášky 2015 se výše úhrady stanoví podle seznamu výkonů úhradou za poskytnuté zdravotní výkony s výslednou hodnotou bodu (HBred). Výsledná hodnota bodu je součtem variabilní složky úhrady a fixní složky úhrady:
HBred = FS + VS
kde:
HBred je výsledná hodnota bodu použitá v hodnoceném období pro ocenění poskytnutých zdravotních výkonů
FS je fixní složka úhrady podle písmen a) až b)
VS je variabilní složka úhrady spočtená podle vzorce:
kde:
HB je hodnota bodu podle písmen a) a b)
PBref je celkový počet poskytovatelem vykázaných a zdravotní pojišťovnou uznaných bodů v referenčním období, které nebyly uhrazeny ve snížené hodnotě bodu
PBho je celkový počet poskytovatelem vykázaných a zdravotní pojišťovnou uznaných bodů v hodnoceném období
UOPref je počet unikátních pojištěnců v referenčním období
UOPho je počet unikátních pojištenců v hodnoceném období, do kterého se nezahrnou unikátní pojištěnci, na které byl vykázán pouze výkon č. 09513
min je funkce minimum, která vybere z oboru hodnot hodnotu nejnižší
a) Pro poskytovatele ambulantní péče poskytující hrazené služby v odbornosti 925 podle seznamu výkonů se stanoví hodnota bodu (HB) ve výši 1,02 Kč a fixní složka úhrady (FS) ve výši 0,70 Kč.
b) Pro poskytovatele ambulantní péče poskytující hrazené služby v odbornosti 911, 914, 916 a 921 podle seznamu výkonů se stanoví hodnota bodu (HB) ve výši 0,90 Kč a fixní složka úhrady (FS) ve výši 0,63 Kč.
30. Podle odstavce 3 přílohy č. 6 úhradové vyhlášky 2015 pokud poskytovatel odůvodní nezbytnost poskytnutí hrazených služeb pojištěncům, na které vykázal více bodů, než je jeho referenční průměr na jednoho unikátního pojištěnce, na jejichž základě došlo v hodnoceném období k překročení referenčního průměrného počtu bodů na jednoho unikátního pojištěnce (PBref/UOPref), nezapočítá se pro účely výpočtu výsledné hodnoty bodu (HBred) počet bodů za tyto hrazené služby do celkového počtu bodů v hodnoceném období (PBho).
31. Úhradová vyhláška 2015 byla vydána Ministerstvem zdravotnictví na základě zmocnění vyplývajícího z § 17 odst. 5 zákona o veřejném zdravotním pojištění po uskutečněném dohodovacím řízení (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. Pl. ÚS 5/15, v němž byl posuzován návrh na její zrušení), v jehož rámci došlo k dohodě pouze ohledně některých segmentů zdravotní péče, mezi něž nepatřila zdravotní péče v odbornosti 925 – domácí péče. Cílem úhradové vyhlášky 2015 bylo stanovení hodnot bodu, výše úhrad hrazených služeb a regulačních omezení tak, aby byl v souladu s § 17 odst. 5 zákona o veřejném zdravotním pojištění reflektován veřejný zájem na zajištění kvality a dostupnosti zdravotní péče, fungování zdravotnictví a jeho stability v rámci finančních možností systému veřejného zdravotního pojištění při reflektování ekonomické reality systému veřejného zdravotního pojištění (aktuální finanční situace zdravotních pojišťoven a množství disponibilních zdrojů financování) a též s ohledem na rozhodovací činnost Ústavního soudu představovanou nálezy ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 36/11, a ze dne 22. 10. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 19/13 (srov. body 1.2, 1.3 a 1.5 obecné části odůvodnění návrhu úhradové vyhlášky 2015, jež je veřejnosti dostupné – stejně jako návrhy úhradových vyhlášek pro jiné roky včetně jejich odůvodnění a připomínek k nim – na portálu informačního systému ODok Úřadu vlády České republiky – https//www.odok.cz/portal).
32. Z odůvodnění návrhu úhradové vyhlášky 2015 též vyplývá, že ve vztahu k segmentu poskytovatelů ambulantní péče v odbornosti 925 nemělo dojít oproti roku 2014 k žádným změnám (mělo bylo zachováno znění úhradové vyhlášky 2014). Objem bodů hrazených v maximální hodnotě bodu na jednoho unikátního pojištěnce zůstával na úrovni 105 % referenčního období, tj. hodnota bodu se u tohoto segmentu měla snižovat až při překročení 105 % referenční produkce. V odůvodnění bylo hodnoceno takové nastavení jako mírně prorůstové a poskytující segmentu domácí péče stabilitu a prostor pro přiměřený růst, reflektovalo názor ministerstva, že rozvoj domácí ošetřovatelské péče je třeba podpořit vyšší možností růstu, který klade jen minimální nárok na systém veřejného zdravotního pojištění, jelikož se jedná o velmi malý segment (srov. bod 2.10 obecné části odůvodnění a jeho zvláštní část k § 10 a příloze č. 6). V přijatém znění přílohy 6 úhradové vyhlášky 2015 (po připomínkovém řízení) oproti návrhu došlo pouze ke změně v hodnotě bodu uvedené v odstavci 2 písm. a) [namísto navrhované hodnoty bodu (HB) ve výši 1 Kč byla stanovena hodnota bodu (HB) ve výši 1,02 Kč].
33. Způsob výpočtu hodnoty bodu, úhrady zdravotní péče a regulačních omezení v tomto segmentu zdravotních služeb uvedený v příloze č. 6 úhradových vyhlášek 2014 a 2015 se však lišil od způsobu výpočtu uvedeného v příloze č. 6 předchozí úhradové vyhlášky 2013, která obsahovala odlišný vzorec výpočtu hodnoty bodu a též neobsahovala ustanovení obsahově podobné odstavci 3 přílohy č. 6 úhradových vyhlášek 2014 a 2015. Při shodném znění odstavce 3 přílohy č. 6 v úhradových vyhláškách 2014 a 2015 a při deklarovanému záměru zákonodárce v tomto ohledu v úhradové vyhlášce 2015 nic neměnit oproti úhradové vyhlášce 2014 bylo pro výklad uvedeného ustanovení důležité posoudit důvody, které vedly již k obsahové změně úhradové vyhlášky 2014 (včetně její přílohy č. 6) oproti úhradové vyhlášce 2013.
34. Úhradová vyhláška 2014 zjevně reagovala na nález Ústavního soudu Pl. ÚS 19/13, který shledal neústavními některé dílčí aspekty předchozí úhradové vyhlášky 2013 (srov. bod 1.5 obecné části odůvodnění návrhu úhradové vyhlášky 2014). Ostatně i ze zjištění soudů nižších stupňů učiněných z dopisu Ministerstva zdravotnictví vyplývá, že též odstavec 3 přílohy č. 6 úhradové vyhlášky 2014 byl reakcí na zmíněný nález Ústavního soudu.
35. V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 19/13 Ústavní soud vysvětlil, že podstata regulace výše úhrad spočívá v tom, že ve stanovených případech jsou poskytovatelé povinni poskytovat zdravotní služby právě za úhradu (cenu) v určité výši. Konkrétní výše úhrad, k jejímuž stanovení dochází vyhláškou, se pak musí odvíjet od celkové (předpokládané) výše příjmů systému veřejného zdravotního pojištění a současně reflektovat rozsah hrazené zdravotní péče a kritérium veřejného zájmu na zajištění kvality a dostupnosti hrazených služeb, fungování systému zdravotnictví a jeho stability v rámci finančních možností systému veřejného zdravotního pojištění. Vyložil, že úhradová vyhláška má povahu cenové regulace, která tím, že stanoví výši úhrad hrazených služeb, zásadním způsobem ovlivňuje celkové podmínky pro podnikání v oblasti poskytování zdravotních služeb a zasahuje tak do práva poskytovatelů podnikat. V jejím důsledku jsou totiž jednotliví poskytovatelé ve stanovených případech povinni poskytovat zdravotní služby právě za úhradu stanovenou na základě této vyhlášky.
36. Ústavní soud v citovaném nálezu posuzoval i omezení výše úhrad některých zdravotních služeb formou limitace (speciálně limitací výše úhrad za výkony specializované ambulantní péče, upravené v příloze č. 3 úhradové vyhlášky 2013) spočívající v tom, že pro výpočet výše úhrad za výkony poskytnuté nad stanovený objem se použije snížená hodnota bodu. Shledal evidentním, že snížená hodnota bodu ve výši 0,30 Kč nemůže být postačující k pokrytí nákladů poskytované péče nebo jejich podstatné části a že účelem jejího zavedení je působení na jednotlivé poskytovatele, aby při poskytování zdravotních služeb postupovali efektivně a zamezovali plýtvání s prostředky veřejného zdravotního pojištění. Pokud by tak totiž nepostupovali, dostali by se do situace, kdy se s ohledem na objem jimi poskytnuté zdravotní péče stane její další poskytování (po zbytek kalendářního roku) ekonomicky nevýhodným. Ústavní soud zdůraznil, že ačkoliv z práva podnikat neplyne právo na zisk, stát je povinen vytvářet takové podmínky, které umožní jednotlivcům usilovat o jeho dosažení. Odkázal též na závěr formulovaný ve svém nálezu sp. zn. Pl. ÚS 3/2000, podle něhož cenová regulace, nemá-li přesáhnout meze ústavnosti, nesmí evidentně snížit cenu tak, aby tato vzhledem ke všem prokázaným a nutně vynaloženým nákladům eliminovala možnost alespoň jejich návratnosti.
37. Ústavní soud v předmětném nálezu neměl pochybnost, že povinnost poskytovat zdravotní péči za úhradu vypočtenou ze snížené hodnoty bodu se dotýká podstaty a smyslu práva na podnikání, neboť snížení hodnoty bodu může vést ke vzniku situace, kdy celková roční výše úhrad, na kterou vznikne poskytovateli nárok, nebude pokrývat ani jen nezbytné náklady poskytované zdravotní péče, což by znamenalo, že po určitou část roku bude její poskytování tímto poskytovatelem fakticky dotováno. Zdůraznil, že takovýto stav nelze akceptovat, vzniká-li jako nezbytný důsledek nastavení výše úhrad; poskytovatelé nemohou předvídat celkový rozsah zdravotních služeb, které budou v průběhu roku nuceni poskytnout, a stejně tak nemohou ovlivnit, zda nedojde k jejich výraznému navýšení v důsledku mimořádných událostí, typicky např. hromadných nehod, přírodních katastrof nebo epidemií. Především však vyhláška nepřiznává takto dotčeným poskytovatelům ani jen dodatečný nárok na kompenzaci takto vzniklé ztráty. Cíl sledovaný uvedenou povinností, jímž je zajištění efektivního poskytování zdravotní péče, resp. zamezení plýtvání prostředky veřejného zdravotního pojištění, Ústavní soud vyhodnotil z hlediska možnosti omezení práva na podnikání jako legitimní a uvedenou povinnost jako vhodný prostředek k jeho dosažení, neshledal však splnění podmínky potřebnosti, která se posuzuje s ohledem na případnou existenci jiných, k ústavně zaručenému právu šetrnějších prostředků. I když lze v některých směrech připustit větší efektivnost limitace výše úhrad před jinými způsoby kontroly hospodárného vynakládání prostředků veřejného zdravotního pojištění, neexistuje žádný důvod, aby stanovení výše úhrad zcela abstrahovalo od možnosti, že k překročení stanoveného objemu zdravotní péče nedojde jen v důsledku plýtvání či jejího nadužívání, nýbrž také v důsledku řádného plnění zákonných povinností ze strany poskytovatele. Základní problém předmětné právní úpravy shledal v absenci nároku na dorovnání či kompenzaci. Poukázal na to, že judikatura přiznává nárok na úhradu neodkladné péče i v případech, kdy byl dohodnutý finanční limit v daném období vyčerpán, přičemž to, že tak činí nad rámec, a nikoliv na základě úhradové vyhlášky, samo o sobě vypovídá o jejím obsahovém deficitu a z tohoto důvodu je uvedená povinnost v rozporu s právem dotčených poskytovatelů na podnikání podle čl. 26 odst. 1 Listiny základních práva a svobod.
38. V návrhu úhradové vyhlášky 2014 byly zohledněny výše uvedené závěry Ústavního soudu obecně (mimo jiné) tím, že v případě překročení definovaného objemu úhrad za předepsané léčivé přípravky, zdravotnické prostředky, za vyžádanou péči či za zvlášť účtované položky na jednoho unikátního pojištěnce pojišťovna (předvídatelně) uplatní regulační omezení v přesně definované výši, na základě míry tohoto překročení. Nebylo tedy již na uvážení zdravotní pojišťovny, zda omezení uplatní či nikoli, případně v jaké výši. Zdravotní pojišťovna regulační omezení uplatní vždy s výjimkou případu, kdy poskytovatel odůvodní překročení regulačního limitu. Zůstal zachován mechanismus regulace, podle kterého byl regulovaný objem úhrad vztažen vždy na jednoho unikátního pojištěnce, tj. při zachování průměrné úhrady na jednoho unikátního pojištěnce za vyžádanou péči, preskripci atd., bylo možné poskytnout hrazené služby libovolnému počtu unikátních pojištěnců. Tím bylo důsledně směřováno proti „přeléčování“ pojištěnců, tedy účelovému a kontraproduktivnímu předepisování zbytečných léčivých přípravků, či odesílání pojištěnců na neodůvodněná vyšetření, pouze za účelem zvýšení vlastních příjmů poskytovatele. V případě překročení průměrného počtu bodů na jednoho unikátního pojištěnce se pak již další body nehodnotily konkrétní sníženou hodnotou bodu, ale celá uznaná produkce poskytovatele zdravotních služeb byla pouze přepočtena novou o několik procent nižší hodnotou bodu. Se zvyšujícím se objemem bodů nad referenční průměrný počet bodů na jednoho unikátního pojištěnce se tak nová hodnota bodu sloužící k přepočtení celé uznané produkce poměrně snižovala. Tento přístup podle Ministerstva zdravotnictví zdůrazňoval původní myšlenku regulace objemu poskytnutých služeb odrážející skutečnost smlouvy uzavřené mezi poskytovatelem zdravotních služeb a zdravotní pojišťovnou s pevně stanoveným smluveným objemem plně hrazených služeb. Snížená jednotková úhrada při překročení smluveného objemu produkce byla vnímána jako množstevní sleva na produkci poskytovatele. Regulace tak pouze zamezovala účelovému vykazování vysokého množství péče na malém množství pacientů (srov. bod 2.1.1 obecné části odůvodnění návrhu úhradové vyhlášky 2014).
39. Ač bylo uvedeno v bodě 8 obecné části odůvodnění úhradové vyhlášky 2014, že v segmentu sester pro domácí péči (tedy pro odbornosti 925, 911, 914, 916 a 921 podle seznamu zdravotních výkonů) nedochází oproti roku 2013 k žádným změnám, zjevně šlo pouze o vyjádření ve vztahu k zachování objemu plně hrazených služeb na úrovni 105 % referenčního období. Do stanovení vzorce pro výpočet hodnoty bodu pro tento segment (v odstavci 2 přílohy 6 úhradové vyhlášky 2014) se totiž promítly závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 19/13 a na ně reagující obecný princip hodnocení celé uznané produkce poskytovatele zdravotních služeb poměrně sníženou hodnotou bodu v případě překročení průměrného počtu bodů na jednoho unikátního pojištěnce (stejně tomu bylo i v odstavci 2 přílohy č. 6 úhradové vyhlášky 2015). Z uvedeného vzorce (zjednodušeně řečeno) vyplývalo, že čím větší je hodnota průměrného počtu vykázaných bodů na jednoho unikátního pojištěnce v hodnoceném období roku 2014 (resp. 2015) oproti průměrnému počtu bodů v referenčním období roku 2012 (resp. 2013), tím nižší je hodnota bodu použitá v hodnoceném období pro ocenění všech poskytnutých zdravotních služeb. Tento vzorec výpočtu hodnoty bodu tedy představoval avizované regulační omezení (poměrné snižování hodnoty bodu), které mělo zamezovat účelovému a kontraproduktivnímu poskytování služeb pouze za účelem zvýšení vlastních příjmů poskytovatele, tj. účelovému vykazování vysokého množství péče na malém množství pacientů. Stejný (či velmi podobný) vzorec pro výpočet hodnoty bodu obsahovala úhradová vyhláška 2014 i u dalších segmentů zdravotních služeb [srov. část B) odst. 2 písm. b) přílohy č. 1, část A) odst. 2 přílohy č. 3, a odstavce 2 příloh č. 5, 7 a 8], stejně jako úhradová vyhláška 2015 [srov. část B) odst. 2 písm. b) přílohy č. 1, část A) odst. 2 přílohy č. 3, odstavec 3 přílohy č. 5, odstavec 2 přílohy č. 7 a odstavec 1 přílohy č. 8].
40. Ve všech zmíněných případech stanovení hodnoty bodu uvedeným (či podobným) vzorcem pak jednotlivé přílohy úhradové vyhlášky 2014 obsahovaly ustanovení obsahově shodné s odstavcem 3 přílohy č. 6 [srov. část B) odst. 2 písm. d) přílohy č. 1, část A) odst. 3 přílohy č. 3, odstavce 3 příloh č. 5 a 7 a odstavec 2 přílohy č. 8], podle kterého se při výpočtu výsledné hodnoty bodu (podle vzorce uvedeného v odstavci 2 přílohy č. 6) neměl započítávat do celkového počtu bodů v hodnoceném období počet bodů za hrazené služby pojištěncům, na které poskytovatel vykázal více bodů, než je jeho referenční průměr na jednoho unikátního pojištěnce a na jejichž základě došlo v hodnoceném období k překročení referenčního průměrného počtu bodů na jednoho unikátního pojištěnce, v případě, kdy poskytovatel odůvodní nezbytnost poskytnutí těchto hrazených služeb pojištěncům, na které vykázal více bodů, než byl jeho referenční průměr počtu bodů na jednoho unikátního pojištěnce (v období před dvěma lety). Jinak (zjednodušeně) řečeno, v případech, kdy poskytovatel zdůvodní nezbytnost poskytnutí hrazených služeb pojištěncům ve zvýšeném bodovém rozsahu (oproti průměru za referenční období) a dojde tím v hodnoceném období k překročení referenčního průměrného počtu bodů na jednoho unikátního pojištěnce, se nemělo přihlížet při výpočtu hodnoty bodu pro hodnocené období k takovému zvýšenému bodovému rozsahu, a nemělo tak v uvedených případech fakticky dojít k poměrnému snižování hodnoty bodu a k aplikaci uvedeného regulačního omezení.
41. I v případě jiných segmentů zdravotní péče, u nichž byla v přílohách úhradové vyhlášky 2014 stanovena úhrada za poskytované zdravotní služby a regulační omezení odlišným způsobem (prostřednictvím jiných vzorců či mechanismů výpočtu), byla obsažena významově obdobná ustanovení, podle kterých se konkrétní regulační omezení nepoužijí, pokud poskytovatel odůvodní nezbytnost poskytnutí hrazených služeb, na jejichž základě došlo k překročení průměrných úhrad [srov. například část C) odst. 2.5 přílohy č. 1, část D) odst. 4 přílohy č. 2, část B) odst. 5 přílohy č. 3, a část B) odst. 3 přílohy č. 4].
42. Veškerá tato ustanovení tedy zjevně měla představovat výjimku z regulačních omezení (neuplatnění dalších regulačních omezení spočívajících ve snižování hodnoty bodu při překročení stanoveného limitu poskytované péče stanovených nad rámec základní cenové regulace spočívající vůbec v určování způsobu a výše úhrad za poskytované zdravotní služby) v případech, kdy poskytovatel odůvodní nezbytnost překročení stanoveného regulačního limitu. Tím došlo ke zohlednění závěrů Ústavního soudu vyjádřených v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 19/13, podle kterých je cíl sledovaný úpravou regulace (efektivní poskytování zdravotní péče a zamezení plýtvání prostředky veřejného zdravotního pojištění) legitimní, avšak zrušená úprava předchozí úhradové vyhlášky 2013 nenaplňovala podmínku potřebnosti, neboť mohou existovat šetrnější prostředky, jimiž lze tohoto cíle dosáhnout. Takovým šetrnějším prostředkem, kterým lze dosáhnout efektivního poskytování zdravotní péče a zamezit plýtvání finančními prostředky, pak bylo právě ustanovení odstavce 3 přílohy č. 6 úhradové vyhlášky 2014 (i úhradové vyhlášky 2015), které umožňovalo řádně odůvodnit nezbytnost poskytnutí služeb nad rámec stanovených limitů (referenčního průměrného počtu bodů na jednoho pojištěnce) v hodnoceném období a tím vyloučit aplikaci (dalšího) regulačního omezení (snížení hodnoty bodu). Bylo-li totiž na základě řádného odůvodnění poskytovatele zdravotní pojišťovně doloženo, že byly nezbytné i služby poskytnuté nad rámec stanovených limitů, bylo též zřejmé, že poskytnutí takových služeb nebylo kontraproduktivní a pouze účelové, tj. že nešlo pouze o účelové vykazování vysokého množství péče na malém množství pacientů, jemuž měla zamezit právě tato regulační omezení a že tohoto cíle (další) regulace bylo dosaženo jinak. Důvod pro uplatnění dalších regulačních omezení (snížením hodnoty bodu) tedy v takovém případě nebyl vůbec dán, a to bez ohledu na to, zda a případně jakého zisku poskytovatel v hodnoceném období dosáhl. Jinak řečeno, nebylo vůbec v souladu se smyslem a účelem další regulace spočívající ve snížení hodnoty bodu uplatňovat toto regulační omezení i v případě zdůvodněné nezbytnosti poskytnutí hrazených služeb nad rámec stanovených limitů vylučující jejich účelovost a plýtvání prostředky veřejného zdravotního pojištění, a to zcela nezávisle na zjištění, zda by se při uplatnění regulačního omezení případně poskytovatel dostal do situace, v níž by nemohl dosáhnout alespoň přiměřeného zisku.
43. Pro závěr, že v odstavci 3 přílohy č. 6 úhradové vyhlášky 2014 (též úhradové vyhlášky 2015) byla zakotvena výjimka z aplikace dalšího regulačního omezení (při splnění tam uvedené podmínky) a že tak nešlo o „výjimečný kompenzační nárok poskytovatelů zdravotních služeb v situaci, kdy by stanovená výše úhrady podle bodu (odstavce) 2 přílohy č. 6 úhradové vyhlášky 2014 byla natolik nízká, že by jim znemožňovala dosažení alespoň přiměřeného zisku“ (jak uzavřel odvolací soud v nyní projednávané věci), svědčí i skutečnost, že v některých přílohách úhradové vyhlášky 2015 již (oproti úhradové vyhlášce 2014) bylo ustanovení obsahově shodné s odstavcem 3 přílohy č. 6 vypuštěno s odůvodněním, že v uvedených segmentech se poskytovatelé se zástupci zdravotních pojišťoven v dohodovacím řízení dohodli, že „výjimka z regulačního omezení, kde poskytovatel může odůvodnit nezbytnost poskytnutí hrazených služeb, nebude v roce 2015 součástí úhradové vyhlášky“ (srov. přílohy č. 3, 5 a 8 úhradové vyhlášky 2015 a body 2.7, 2.9, 2.12 odůvodnění návrhu této úhradové vyhlášky).
44. Smysl a účel odstavce 3 přílohy č. 6 úhradové vyhlášky 2015 (shodně též úhradové vyhlášky 2014), který spočíval ve stanovení výjimky z aplikace dalšího regulačního omezení (snižování hodnoty bodu) pro absenci samotných důvodů takové regulace, tedy nevyžadoval, aby poskytovatel zdravotní péče kromě jediné podmínky v tomto ustanovení výslovně uvedené musel současně prokazovat, že by mu regulovaná výše úhrady znemožňovala dosažení alespoň přiměřeného zisku.
45. K námitkám žalované, že při výkladu odstavce 3 přílohy č. 6 úhradové vyhlášky 2015 nelze opomenout závislost výše úhrady na objemu finančních prostředků, které se v systému veřejného zdravotního pojištění vyberou, lze dodat, že při přípravě úhradové vyhlášky 2015 bylo zjevně zvažováno, s jakým množstvím prostředků veřejného zdravotního pojištění bude možné v daném roce počítat, tj. zda budou dostačující i při zachování uvedené výjimky z dalších regulačních omezení (srov. obsah odůvodnění úhradové vyhlášky 2015 výše citovaný v odstavcích 31 a 32).
46. Uzavřel-li tedy odvolací soud v napadeném rozhodnutí, že odstavec 3 přílohy č. 6 úhradové vyhlášky 2015 je možné aplikovat pouze v případě nemožnosti poskytovatele zdravotní péče dosáhnout alespoň přiměřeného zisku, tj. že podmínkou použití předmětného ustanovení není jenom povinnost poskytovatele (v něm výslovně vyjádřená) odůvodnit „nezbytnost poskytnutí hrazených služeb pojištěncům, na něž vykázal více bodů, než je jeho referenční průměr na jednoho unikátního pojištěnce, na jejichž základě došlo v hodnoceném období k překročení referenčního průměrného počtu bodů na jednoho unikátního pojištěnce“, ale rovněž i povinnost tvrdit a prokázat nemožnost dosažení přiměřeného zisku a zásah do práva na podnikání, a zamítl-li žalobu pro neunesení břemene tvrzení a břemene důkazního žalobkyní ohledně skutečnosti, že „došlo k zásahu do zaručeného práva na podnikání“, založil napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci.
47. Protože bylo dovolání shledáno přípustným, Nejvyšší soud podle § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. při přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, v jakém bylo napadeno dovoláním (§ 242 odst. 1 o. s. ř.), přihlédl též k případné existenci vad uvedených v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k případným jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Takové vady řízení však nezjistil. (…)
Autor: -mha-