// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 17.03.2025
Prodloužení promlčecí doby dle § 401 obch. zák. ve spotřebitelské smlouvě
I. Konkrétní ujednání ve spotřebitelské smlouvě o prodloužení promlčecí doby ve smyslu § 401 obchodního zákoníku je nutné posoudit rovněž z hlediska toho, zda se neodchyluje od zákona v neprospěch spotřebitele, zda se spotřebitel nevzdává práv, která mu zákon poskytuje, nebo jinak nezhoršuje své smluvní postavení (§ 55 odst. 1 obč. zák.), a zda takové ujednání v rozporu s požadavkem dobré víry neznamená k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran (§ 56 odst. 1 obč. zák.).
II. Odvolací soud v nyní posuzované věci aplikaci § 55 a § 56 obč. zák. zvažoval a uzavřel přitom, že „se ze spisu nepodávají žádné konkrétní skutečnosti, z nichž by vyplývalo, že prohlášení o prodloužení promlčecí doby v této věci zhoršilo postavení dlužníků a že, v rozporu s principem dobré víry, znamená značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran“, a že „v poměrech nyní posuzované věci není prodloužení promlčecí doby na deset let v rozporu s § 55 a § 56 obč. zák.“ Tento závěr odvolacího soudu však neodpovídá učiněným skutkovým zjištěním, podle nichž si strany úvěrové smlouvy sjednaly prodloužení promlčecí doby pouze u práv věřitele (banky). Ze samotné smlouvy o úvěru tak vyplývá, že ujednání o prodloužení promlčecí doby (stejně tak jako čl. 10.8 všeobecných obchodních podmínek) bylo toliko ve prospěch věřitele. Naopak nebylo učiněno žádné skutkové zjištění, které by v posuzovaném případě odůvodnilo závěr, že ve výsledku se smluvní postavení dlužníků (spotřebitelů) nezhoršilo. Jediný důsledek, který pro dlužníky z takového ujednání vyplýval, bylo oddálení možnosti obrany námitkou promlčení; konkrétní výhody jim nepřinášelo žádné. Bezpochyby tak znamenalo zhoršení postavení dlužníků.
Dovolací soud proto uzavírá, že je-li v předmětné úvěrové spotřebitelské smlouvě ujednáno prodloužení promlčecí doby toliko ve prospěch věřitele (dodavatele), je takové ujednání absolutně neplatné podle § 55 odst. 1, 2 obč. zák.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 408/2024, ze dne 5. 2. 2025
Dotčené předpisy:
§ 262 odst. 4 obch. zák. ve znění do 31. 12. 2007
§ 401 obch. zák. ve znění do 31. 12. 2007
§ 52 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2007
§ 55 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2007
§ 56 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2007
Kategorie: promlčení; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
1. Žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 5 dne 20. 6. 2022 se žalobkyně domáhala určení neexistence zástavního práva žalovaného zřízeného na základě smlouvy o zřízení zástavního práva ze dne 4. 6. 2007 a registrovaného v katastru nemovitostí pod č. j. XY k bytové jednotce č. XY, vymezené podle zákona o vlastnictví bytů a nacházející se v budově XY č. p. XY, způsob využití bytový dům, postavené na pozemku parc. č. XY, ke spoluvlastnickému podílu o velikosti id. XY vzhledem k celku na společných částech budovy č. p. XY, ke spoluvlastnickému podílu o velikosti id. XY vzhledem k celku k pozemku parc. č. XY, zastavěná plocha a nádvoří, a ke spoluvlastnickému podílu o velikosti id. XY vzhledem k celku k pozemku parc. č. XY, ostatní plocha, vše zapsáno v katastru nemovitostí pro obec XY, katastrální území XY, na listech vlastnictví č. XY a č. XY u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště XY (dále jen „předmětné nemovité věci“). Žalobu zdůvodnila tím, že je výlučným vlastníkem uvedených nemovitostí, zástavní právo, které na nich vázne, bylo zřízeno smlouvou uzavřenou dne 4. 6. 2007 mezi jejími právními předchůdci V. K., a K. Ř., jako zástavci a HVB Bank Czech Republic a. s. (dále jen „banka“) jako zástavním věřitelem k zajištění pohledávky banky ze smlouvy o úvěru na financování nemovitosti reg. č. 0522064-028 ze dne 15. 5. 2007, uzavřené mezi zástavci jako dlužníky a bankou jako věřitelem. Dne 15. 5. 2007 byl sepsán také notářský zápis se svolením k vykonatelnosti. Dopisem doručeným dlužníkovi dne 29. 7. 2016 došlo k zesplatnění pohledávky ze smlouvy o úvěru, včetně sjednaného příslušenství, v celkové výši 6 717 769,42 Kč, smlouvou uzavřenou dne 6. 10. 2016 byla zesplatněná pohledávka postoupena na žalovaného a souhlasným prohlášením ze dne 6. 10. 2016 došlo i ke změně v osobě zástavního věřitele. Žalobkyně nabyla nemovitosti do svého výlučného vlastnictví na základě kupní smlouvy ze dne 3. 5. 2021 a tím vstoupila do pozice zástavce. Prosazuje, že v posuzované věci došlo k promlčení zástavního práva současně s promlčením zajištěné pohledávky dnem 29. 7. 2020 a tím byly podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 21 Cdo 2185/2009, splněny předpoklady pro určení, že zástavní právo tu není.
2. Žalovaný namítal, že z pozice zástavního věřitele podal vůči žalobkyni jako zástavci návrh na soudní prodej zástavy, tj. předmětných nemovitostí, a Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem (správně usnesením – pozn. dovolacího soudu) ze dne 24. 6. 2022, č. j. 24 C 53/2022-120, nařídil soudní prodej nemovitostí. Žalobkyní uplatněné námitky promlčení považuje za nedůvodné. Zesplatněním pohledávky z úvěrové smlouvy se tato pohledávka podle notářského zápisu sepsaného notářem JUDr. M. K. pod sp. zn. N 276/2007, NZ 250/2007, stala vykonatelnou. Mimo to úvěrová smlouva obsahuje ujednání čl. XII, odst. 3, v němž došlo na základě prohlášení dlužníka ve smyslu ustanovení § 401 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, k prodloužení promlčecí doby na 10 let, po kterou je žalovaný oprávněn uplatnit vůči dlužníkovi veškeré nároky plynoucí z úvěrové smlouvy. Pokud žalobkyně namítá, že toto prodloužení promlčecí doby je v rozporu s ochranou spotřebitele a nemělo by proto k němu být přihlíženo, podle názoru žalovaného není žalobkyně oprávněna domáhat se ochrany spotřebitele podle ustanovení § 262 odst. 4 obchodního zákoníku, neboť je podnikatelem a toto právo jí z podstaty věci nepřísluší, resp. na ni žádná práva, která by se týkala ochrany spotřebitele, nepřešla. Ujednání o prodloužení promlčecí doby nevybočuje z běžných ujednání mezi stranami a zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, postihoval porušení práv spotřebitelů podle § 56 toliko relativní neplatností, tzn. že případné porušení práv spotřebitelů bylo považováno za platné, pokud se jejich porušení spotřebitel v zákonné lhůtě nedovolal; právní předchůdce žalobkyně takovou námitku nevznesl a žalovaný v této souvislosti uplatnil námitku promlčení práva dovolat se tvrzené neplatnosti ujednání v úvěrové smlouvě. Úvaha žalobkyně o aplikaci pozdějších právních norem na platné právní vztahy založené před jejich účinností porušuje princip nepravé retroaktivity a jejím akceptováním by byla narušena důvěra v právo a právní stát ve smyslu nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 520/06. Žalobkyně si byla vědoma, že nabývá nemovitosti zatížené zástavním právem, zavázala se svému právnímu předchůdci, že zajištěnou pohledávku žalovanému uhradí, tomu odpovídala i dohoda o kupní ceně, žalobkyně tuto povinnost nesplnila a nyní se snaží vyhnout se realizaci zástavy, k čemuž zneužívá právních norem, které jsou zaměřeny na ochranu spotřebitelů, nikoliv obchodních korporací. Žalovaný dopisem ze dne 15. 10. 2021, doručeným prostřednictvím datové schránky dne 10. 12. 2021, upozornil žalobkyni na zamýšlený výkon zástavního práva soudním prodejem zástavy, nedojde-li ze strany dlužníka nebo žalobkyně k uhrazení dluhu, dlužník ani žalobkyně přes uskutečněná jednání dluh neuhradili. Podle § 100 odst. 2 občanského zákoníku se zástavní práva nepromlčují dříve než zajištěná pohledávka, a protože žalovaný prokázal, že zajištěná pohledávka není promlčena, není promlčeno ani zástavní právo zřízené k jejímu zajištění. Současně je námitka promlčení vznesená žalobkyní i v rozporu s dobrými mravy a zásadami poctivého obchodního styku a soud by k ní proto neměl přihlédnout.
3. Obvodní soud pro Prahu 5 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 2. 12. 2022, č. j. 17 C 208/2022-103, určil, že neexistuje zástavní právo žalovaného zřízené na základě smlouvy o zřízení zástavního práva ze dne 4. 6. 2007 a registrované v katastru nemovitostí pod č. j. XY k předmětným nemovitým věcem, (výrok I) a uložil žalovanému zaplatit žalobkyni náklady řízení ve výši 14 342 Kč (výrok II). Vyšel ze zjištění, že právní předchůdce žalobkyně (K. Ř. a V. K.) a právní předchůdce žalovaného (HVB Bank Czech Republic a. s.) uzavřeli smlouvu o úvěru, na jejímž základě byly právním předchůdcům žalobkyně poskytnuty peněžní prostředky k financování nemovitosti uvedené ve výroku rozsudku, banka pohledávku zesplatnila z důvodu porušení smluvních podmínek s účinností ke dni 29. 7. 2016, pohledávka banky byla následně postoupena na žalovaného a žalobkyně nabyla nemovitosti na základě smlouvy s K. K. (Ř.). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že právní předchůdci účastníků uzavřeli smlouvu o úvěru ve smyslu ust. § 497 obchodního zákoníku, právní předchůdci žalobkyně nespláceli úvěr řádně a v souladu s dohodnutými podmínkami, proto jej právní předchůdce žalovaného zesplatnil, účinky zesplatnění nastaly ke dni 29. 7. 2016, právní předchůdci žalobkyně byli fyzické osoby – nepodnikatelé a ve vztahu k bankovnímu ústavu, který jim poskytoval úvěr, byli spotřebiteli ve smyslu § 52 občanského zákoníku, na které se tak uplatní vyšší míra ochrany práv. S odkazem na usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, přihlédl k absolutní neplatnosti ujednání prodlužujícího promlčecí dobu na deset let pro rozpor s právem na ochranu spotřebitele (§ 55 a 56 občanského zákoníku zrušeného k 1. 1. 2014) a dovodil, že není rozhodné, že žalobkyně je obchodní korporací, neboť předmětné ujednání smlouvy je neplatné absolutně a není tedy potřeba, aby se neplatnosti dovolával spotřebitel nebo původní účastník smlouvy. Usoudil, že jednostranné prodloužení promlčecí doby ze 4 na 10 let je zcela jistě ujednáním, které je k újmě spotřebitele a zakládá nerovnováhu v právech stran, a takové jednostranné znevýhodnění spotřebitele vůči podnikateli nemůže požívat právní ochrany. S odkazem na stejné rozhodnutí Ústavního soudu odmítl i námitky žalovaného o porušení principu nepravé retroaktivity a jeho odkaz na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 520/06 shledal nepřiléhavým. Uzavřel, že vzhledem k výše uvedenému se na daný případ uplatní obecná čtyřletá promlčecí doba ve smyslu ust. § 397 obchodního zákoníku, když podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1592/2012, se promlčení nároků ze smlouvy o spotřebitelském úvěru řídí úpravou obsaženou v obchodním zákoníku, promlčecí doba počala plynout dnem doručení výzvy o zesplatnění pohledávky, tj. 29. 7. 2016, a uplynula 29. 7. 2020. Zástavní právo podléhá promlčení, neboť jde o majetkové právo, které z možnosti promlčení nebylo vyloučeno, promlčecí doba zástavního práva je tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé, tj. ode dne, kdy vzniklo právo na uspokojení zajištěné pohledávky ze zástavy, podle ustanovení § 100 odst. 2 věty třetí občanského zákoníku se zástavní práva nepromlčují dříve, než zajištěná pohledávka, zástavní právo není promlčeno, jestliže dosud neuplynula promlčecí doba u zajištěné pohledávky, v takovém případě se zástavní právo promlčuje teprve marným uplynutím promlčecí doby zjištěné pohledávky. Nepřisvědčil názoru žalovaného, že námitka promlčení uplatněná žalobkyní je v rozporu s dobrými mravy a zásadami poctivého obchodního styku, a to s odůvodněním, že je zcela právem žalobkyně, aby hájila svá práva před soudem všemi dostupnými prostředky a že namítání promlčení není zneužitím práva, byl to naopak právní předchůdce žalovaného, kdo sjednal smlouvu v rozporu se zájmy spotřebitele, a odkaz žalovaného na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. 21 Cdo 992/99, není ve zde souzené věci relevantní, neboť žalobkyně nezneužívá svých práv, nýbrž sleduje záměr na určení existence zástavního práva a vyjasnění postavení vlastníka nemovitosti.
4. K odvolání žalovaného Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žaloba se zamítá (výrok I rozsudku odvolacího soudu), a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů 22 570 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se též s jeho právním posouzením, pokud dospěl k závěru, že požadované určení je ve smyslu § 80 občanského soudního řádu přípustné, a pokud ohledně běhu lhůt a dob vyšel z ustanovení § 3036 platného občanského zákoníku, chybným však shledal jeho závěr o nesouladnosti prodloužení promlčecí doby s ustanoveními na ochranu spotřebitele. Usoudil, že na prodloužení promlčecí doby nelze bez dalšího automaticky nahlížet jako na stav zhoršující postavení dlužníka, resp. znamenající, v rozporu s principem dobré víry, značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, a zdůraznil, že v daném případě prodloužení promlčecí doby neplynulo jen ze všeobecných obchodního podmínek banky, ale přímo z prohlášení dlužníků, které bylo součástí úvěrové smlouvy. S odkazem na závěry přijaté v rozhodnutích Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. 32 Cdo 786/2009, a ze dne 3. 2. 2020, sp. zn. 20 Cdo 3943/2019, dovodil, že z prodloužení promlčecí doby může profitovat i dlužník, např. tím, že v případě jeho platební neschopnosti může věřitel posečkat delší dobu se soudním uplatněním pohledávky a tím odložit pro dlužníka nepříznivé dopady soudního řízení, může mu poskytnout větší prostor pro zlepšení finanční situace nebo pro jednání o mimosoudním vyřízení věci. Konstatoval, že z obsahu spisu se nepodávají žádné konkrétní skutečnosti, z nichž by vyplývalo, že prohlášení o prodloužení promlčecí doby ve zde souzené věci zhoršilo postavení dlužníků nebo že v rozporu s principem dobré víry znamená značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, a uzavřel, že prodloužení promlčecí doby v posuzovaném případě není v rozporu s ustanoveními § 55 a § 56 občanského zákoníku zrušeného k 1. 1. 2014, není proto ani neplatné (absolutně ani relativně), k uplynutí desetileté promlčecí doby (která začala běžet zesplatněním pohledávky) nedošlo, a protože k promlčení zástavního práva nemůže dojít dříve než k promlčení zajištěné pohledávky (§ 100 odst. 2 věta třetí občanského zákoníku zrušeného k 1. 1. 2014), nedošlo ani k promlčení zástavního práva. „Nad rámec“ toho doplnil, že opačné rozhodnutí by v poměrech této věci bylo v rozporu s obecnou představou spravedlnosti, když žalovaný zajištěnou pohledávku nabyl jako otec jednoho z dlužníků s cílem odvrátit důsledky porušení úvěrové smlouvy, spočívající ve zpeněžení domu, v němž jeho syn bydlel, realizací zástavního práva, a když žalobkyně kupovala předmětné nemovitosti s tím, že část kupní ceny bude použita na úhradu pohledávek žalovaného, tento závazek nesplnila a její jednání tak lze stěží považovat za poctivé, přičemž z nepoctivého jednání nikdo těžit nesmí (§ 6 platného občanského zákoníku). Poukaz žalobkyně na aktuální právní úpravu obsaženou v § 630 platného občanského zákoníku shledal nepřípadným s odůvodněním, že právní úprava účinná v době uzavření úvěrové smlouvy možnost prodloužení promlčecí doby připouštěla a že aplikace § 630 platného občanského zákoníku v této věci možná není.
5. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, směřující proti oběma jeho výrokům. Dovolání má za přípustné proto, že odvolací soud při řešení otázky „platnosti ustanovení § 401 tehdy platného obchodního zákoníku ve vztahu k ustanovením § 55 a § 56 tehdy platného občanského zákoníku na ochranu spotřebitele aplikoval nesprávně rozhodnutí dovolacího soudu, která bezprostředně neřešila otázku souladnosti prodloužení promlčecí doby dle § 401 obchodního zákoníku s ustanovením občanského zákoníku na ochranu spotřebitele, přičemž tato otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena nebyla a má být posouzena jinak, než učinil odvolací soud“. Dovolatelka vytýká odvolacímu soudu, že zmiňuje rozhodnutí Nejvyššího soudu, která se zabývala jiným případem mezi podnikateli, na který nebylo vůbec možné ustanovení občanského zákoníku aplikovat. Odmítá náhled odvolacího soudu, podle něhož z prodloužení promlčecí doby může profitovat i dlužník, a prosazuje, že prodloužení promlčecí doby je výhodné pouze pro věřitele, neboť ten rozhoduje, zda nárok po splatnosti uplatní vůči dlužníkovi ihned, bez ohledu na délku promlčecí doby, nebo až na konci promlčecí doby, a pro dlužníka z této situace neplyne žádný profit. Zdůraznila, že hlavním cílem promlčení je vedle stimulace věřitele k rychlému uplatnění jeho práva zároveň snaha předcházet v konkrétních případech důkazní nouzi v soudním řízení a přispět k právní jistotě účastníků občanskoprávních vztahů, když taková právní jistota je z hlediska spotřebitelů narušena, dojde-li k vynucenému prodloužení promlčecí doby a práva věřitele vůči spotřebiteli mohou být poté uplatněna v delším časovém horizontu. Poukázala na preambuli Směrnice Rady 93/13/EHS, podle níž při hodnocení dobré víry, resp. přiměřenosti, je nutno vzít v úvahu sílu vyjednávacích pozic stran, zda se jednalo o adhézní či formulářovou smlouvu, kterou musel spotřebitel akceptovat bez možnosti jednat o jejím obsahu, odbornost stran, zda měl spotřebitel nějakou pohnutku k tomu, aby souhlasil s podmínkou, atd. Upozornila, že úvěrová smlouva je typickou adhézní smlouvou, kdy dlužníci měli možnosti ji přijmout nebo nepřijmout bez skutečného vlivu na její obsah, dlužníci jako spotřebitelé neměli jakoukoliv právní odbornost a byli ve významně slabším postavení oproti bance jako věřiteli. Odkázala na závěry přijaté v rozhodnutích Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3342/2011, týkající se dobré víry, ze dne 30. 10. 2008, sp. zn. 32 Odo 873/2006, k ustanovení § 262 odst. 4 obchodního zákoníku, a ze dne 5. 8. 2008, sp. zn. 28 Cdo 864/2008, k výkladu spotřebitelských smluv, a prosazuje, že spotřebitel nemůže věřiteli jednostranně prodloužit promlčecí dobu, neboť kdyby tak spotřebitel učinil, jednalo by se nepochybně o značnou nerovnováhu vzájemných vztahů ve smyslu ustanovení § 56 odst. 1 obč. zák. a takové ujednání by bylo bez dalšího neplatné. Dovolatelka navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
6. Žalovaný se ve svém vyjádření k dovolání ztotožnil s právním posouzením odvolacího soudu a doplnil s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. I. ÚS 1845/11, a na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2020, sp. zn. 20 Cdo 3943/2019, že judikatura vrcholných soudů a priori možnost prohlášení o prodloužení promlčecí doby ve smyslu § 401 obch. zák. při posuzování aplikace ustanovení § 55 obč. zák. ve vztahu ke spotřebiteli nezapovídá, pouze zdůrazňuje požadavek náležitého racionálního a přesvědčivého odůvodnění. Zdůraznil, že prohlášení o prodloužení promlčecí doby bylo jednak vtěleno přímo do úvěrové smlouvy, jednak bylo součástí všeobecných obchodních podmínek banky, v obou případech bylo do textu zahrnuto v části, kam logicky zapadá, byl mu věnován samostatný odstavec a písmo textu korespondovalo s ostatními částmi dokumentu, smlouvu nelze označit ani za velmi rozsáhlou, dlužníci měli možnost se s předmětným prohlášením seznámit a v případě, že s ním nesouhlasili, smlouvu neuzavřít, navíc se nejednalo o běžný spotřebitelský úvěr, ale o bankovní hypoteční úvěr na částku 8 milionů korun na koupi nemovitosti. Argumentoval, že dlužníci měli možnost zajistit si úvěr u konkurenční banky, případně se minimálně informovat o podmínkách jiných bank a porovnat jednotlivé smluvní parametry, pokud tedy uzavřeli tuto smlouvu, nelze v tom spatřovat vznik značné nerovnováhy v právech a povinnostech v jejich neprospěch, ostatně ani sama dovolatelka neuvádí konkrétní okolnosti, pro které by prohlášení o prodloužení promlčecí doby na 10 let vedlo k takové nerovnováze v neprospěch dlužníků jako spotřebitelů. Samotné prodloužení promlčecí doby dle jeho názoru neznamená pro dlužníka žádnou další povinnost ani je nelze považovat za narušující princip právní jistoty ohledně možnosti věřitele svou pohledávku vůči dlužníku vymáhat, neboť tato doba je stále přesně časově omezena. Závěrem připomněl též zásadu pacta sunt servanda a princip, že nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu, přičemž zdůraznil, že dovolatelka při koupi předmětných nemovitostí o existenci zástavního práva věděla a zavázala se, že část
7. kupní ceny bude použita na úhradu zajištěné pohledávky, a jestliže tento závazek nesplnila, nemůže těžit z vlastní nepoctivosti. Navrhl, aby Nejvyšší soud – pokud dovolání neodmítne – je zamítl a uložil dovolatelce povinnost k náhradě nákladů dovolacího řízení.
8. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) projednal dovolání žalobkyně podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
9. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
10. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
11. Dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroků o nákladech řízení [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
12. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně v části směřující proti výroku II rozsudku odvolacího soudu, jímž byla žalobkyni uložena povinnost nahradit žalovanému náklady řízení před soudy obou stupňů, podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
13. Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů nižších stupňů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že právní předchůdci žalobkyně (K. Ř. a V. K.) a právní předchůdce žalovaného (HVB Bank Czech Republic a. s.) uzavřeli 15. 5. 2007 smlouvu o úvěru, na jejímž základě byly právním předchůdcům žalobkyně poskytnuty peněžní prostředky k financování koupě nemovitosti uvedené ve výroku rozsudku soudu prvního stupně. V čl. XII bodu 3 si strany ujednaly prodloužení délky promlčecí doby práv banky vyplývajících z této smlouvy na 10 let. Podle všeobecných obchodních podmínek (čl. 10.8) klient uzavřením smlouvy činí prohlášení, že souhlasí s prodloužením promlčecí doby, po kterou je banka oprávněna uplatnit vůči klientovi nároky vzniklé ze smluv s bankou a z těchto všeobecných podmínek, a to celkově na dobu deseti let. Banka pohledávku zesplatnila z důvodu porušení smluvních podmínek s účinností ke dni 29. 7. 2016, pohledávka banky byla následně postoupena na žalovaného a žalobkyně nabyla nemovitosti na základě smlouvy s K. K. (Ř.).
14. Za tohoto skutkového stavu závisí napadený rozsudek odvolacího soudu na vyřešení otázky hmotného práva, a to otázky aplikace zákonných ustanovení o zákazu odchylek v neprospěch spotřebitele a o zákazu některých smluvních ujednání ve spotřebitelských smlouvách na ujednání o prodloužení promlčecí doby ve smyslu § 401 obchodního zákoníku. Vzhledem k tomu, že tato otázka nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena ve všech souvislostech, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalobkyně proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé je podle § 237 o. s. ř. přípustné.
15. Po přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně je opodstatněné.
16. Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k datu uzavření smlouvy o úvěru – podle zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2007 (dále jen „obchodní zákoník“ nebo „obch. zák.“) a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2007 (dále jen „obč. zák.“).
17. Podle § 52 obč. zák. spotřebitelskými smlouvami jsou smlouvy kupní, smlouvy o dílo, případně jiné smlouvy, pokud smluvními stranami jsou na jedné straně spotřebitel a na druhé straně dodavatel (odstavec 1). Dodavatelem je osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy jedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti (odstavec 2). Spotřebitelem je osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy nejedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti (odstavec 3).
18. Podle § 55 obč. zák. smluvní ujednání spotřebitelských smluv se nemohou odchýlit od zákona v neprospěch spotřebitele. Spotřebitel se zejména nemůže vzdát práv, které mu zákon poskytuje, nebo jinak zhoršit své smluvní postavení (odstavec 1). Ujednání ve spotřebitelských smlouvách ve smyslu § 56 se považují za platná, pokud se spotřebitel nedovolá jejich neplatnosti (§ 40a). Ovlivňuje-li však takové ujednání přímo i další ujednání smlouvy, může se spotřebitel dovolat neplatnosti celé smlouvy (odstavec 2). V pochybnostech o významu spotřebitelských smluv platí výklad pro spotřebitele příznivější (odstavec 3).
19. Podle § 56 obč. zák. spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran (odstavec 1). Ustanovení odstavce 1 se nevztahuje na smluvní ujednání, která vymezují předmět plnění smlouvy nebo cenu plnění (odstavec 2).
20. Porušení pravidel obsažených v ustanovení § 55 a § 56 obč. zák. bylo i v době účinnosti shora uvedeného znění spojeno s absolutní neplatností nastávající ze zákona (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bod 41).
21. Podle § 262 odst. 4 obch. zák. ve vztazích podle § 261 nebo podřízených obchodnímu zákoníku dohodou podle odstavce 1 se použijí, nevyplývá-li z tohoto zákona nebo ze zvláštních právních předpisů něco jiného, ustanovení této části na obě strany; ustanovení občanského zákoníku nebo zvláštních právních předpisů o spotřebitelských smlouvách, adhezních smlouvách, zneužívajících klauzulích a jiná ustanovení směřující k ochraně spotřebitele je však třeba použít vždy, je-li to ve prospěch smluvní strany, která není podnikatelem. Smluvní strana, která není podnikatelem, nese odpovědnost za porušení povinností z těchto vztahů podle občanského zákoníku a na její společné závazky se použijí ustanovení občanského zákoníku.
22. Smlouva o úvěru uzavřená podle § 497 obch. zák. je podle § 261 odst. 3 písm. d) obch. zák. tzv. absolutním obchodem, který se řídí bez ohledu na povahu účastníků ustanoveními části třetí obchodního zákoníku. Není-li dlužník podnikatelem (a je-li věřitel dodavatelem), je smlouva o úvěru přes svou povahu výlučného obchodního závazku smlouvou spotřebitelskou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2012, sp. zn. 32 Cdo 3337/2010, uveřejněný pod č. 135/2012 Sb. rozh. obč.).
23. Podle § 401 obch. zák. strana, vůči níž se právo promlčuje, může písemným prohlášením druhé straně prodloužit promlčecí dobu, a to i opakovaně; celková promlčecí doba nesmí být delší než 10 let od doby, kdy počala poprvé běžet. Toto prohlášení lze učinit i před počátkem běhu promlčecí doby.
24. Aplikaci § 55 odst. 1, 2 obč. zák. na ujednání ve spotřebitelské smlouvě o úvěru o prodloužení promlčecí doby nevyloučil rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. 32 Cdo 786/2009, na který odvolací soud odkazuje, neboť tento se zabýval úvěrovou smlouvou uzavřenou před 1. 1. 2001, a posuzoval tak pouze rozpor prohlášení podle § 401 obch. zák. s dobrými mravy. Následně přisvědčil Ústavní soud názoru stěžovatelky, že je-li podle odvolacího soudu prodloužení promlčecí doby institutem k ochraně věřitele, pak stěžovatelka v pozici spotřebitelky o výhody zákonné kratší promlčecí doby přichází (srov. nález Ústavního soudu ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. I. ÚS 1845/11, bod 19). Nutno však připomenout, že sám Ústavní soud vyložil později tyto závěry tak, že vyjadřují „pouze požadavek, aby soudy svůj závěr, že prodloužení promlčecí doby není v rozporu s § 262 odst. 4 obchodního zákoníku, řádně odůvodnily“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2016, sp. zn. II. ÚS 304/16). Obdobný požadavek na odůvodnění platnosti (podle § 55 obč. zák.) prodloužení promlčecí doby sjednaného v dotčených úvěrových smlouvách vznesl i Nejvyšší soud (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2020, sp. zn. 20 Cdo 3943/2019).
25. Z uvedeného tedy vyplývá, že konkrétní ujednání ve spotřebitelské smlouvě o prodloužení promlčecí doby ve smyslu § 401 obchodního zákoníku je nutné posoudit rovněž z hlediska toho, zda se neodchyluje od zákona v neprospěch spotřebitele, zda se spotřebitel nevzdává práv, která mu zákon poskytuje, nebo jinak nezhoršuje své smluvní postavení (§ 55 odst. 1 obč. zák.), a zda takové ujednání v rozporu s požadavkem dobré víry neznamená k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran (§ 56 odst. 1 obč. zák.).
26. Odvolací soud v nyní posuzované věci aplikaci § 55 a § 56 obč. zák. zvažoval a uzavřel přitom, že „se ze spisu nepodávají žádné konkrétní skutečnosti, z nichž by vyplývalo, že prohlášení o prodloužení promlčecí doby v této věci zhoršilo postavení dlužníků a že, v rozporu s principem dobré víry, znamená značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran“, a že „v poměrech nyní posuzované věci není prodloužení promlčecí doby na deset let v rozporu s § 55 a § 56 obč. zák.“ Tento závěr odvolacího soudu však neodpovídá učiněným skutkovým zjištěním, podle nichž si strany úvěrové smlouvy sjednaly prodloužení promlčecí doby pouze u práv věřitele (banky). Ze samotné smlouvy o úvěru tak vyplývá, že ujednání o prodloužení promlčecí doby (stejně tak jako čl. 10.8 všeobecných obchodních podmínek) bylo toliko ve prospěch věřitele. Naopak nebylo učiněno žádné skutkové zjištění, které by v posuzovaném případě odůvodnilo závěr, že ve výsledku se smluvní postavení dlužníků (spotřebitelů) nezhoršilo. Jediný důsledek, který pro dlužníky z takového ujednání vyplýval, bylo oddálení možnosti obrany námitkou promlčení; konkrétní výhody jim nepřinášelo žádné. Bezpochyby tak znamenalo zhoršení postavení dlužníků.
27. Dovolací soud proto uzavírá, že je-li v úvěrové spotřebitelské smlouvě uzavřené 15. 5. 2007 ujednáno prodloužení promlčecí doby toliko ve prospěch věřitele (dodavatele), je takové ujednání absolutně neplatné podle § 55 odst. 1, 2 obč. zák. Za tohoto stavu již není nutné se dále zabývat poměřováním, zda ujednání v rozporu s principem dobré víry neznamená značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, nebo zda není v rozporu s dobrými mravy.
28. Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu – jak vyplývá z výše uvedeného – není správný a že nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání v části směřující do výroku o věci samé, pro zamítnutí dovolání, ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud tento rozsudek (včetně akcesorického výroku o náhradě nákladů řízení) zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu (Městskému soudu v Praze) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
29. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. Při novém projednání a rozhodnutí o věci neopomene odvolací soud řádně zdůvodnit své úvahy, které dosud uvedl pouze „nad rámec“ (srov. bod 19 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Odůvodnění se musí opírat o skutková zjištění soudu, nikoliv o „skutečnosti poukazované“ účastníky. Jako odvolací soud se musí vypořádat nejen s argumenty účastníků řízení, ale rovněž s důvody, pro které posuzoval soud prvního stupně tyto otázky opačným způsobem (srov. zejména body 43 a 45 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
30. Před rozhodnutím dovolacího soudu požádala dovolatelka podáním ze dne 11. 12. 2024 o odklad právní moci napadeného rozsudku. Uvedla, že usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 22. 8. 2023, č. j. 65 EXE 1714/2023-22, byl soudní exekutor Mgr. J. K., LL.M., pověřen vedením exekuce podle vykonatelného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 24. 6. 2022, č. j. 24 C 53/2022-120, ve znění usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 1. 2023, č. j. 11 Co 306/2022-146, k uspokojení pohledávky oprávněného (J. K.) ve výši 6 604 049,05 Kč spolu s úrokem z úvěru a s úrokem z prodlení a k vymožení nákladů oprávněného a nákladů soudního exekutora, a to prodejem zástavy ve vlastnictví povinné (YP Reality s. r. o.). Návrhu povinné na zastavení exekuce Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením ze dne 17. 1. 2024, č. j. 65 EXE 1714/2023-86, částečně vyhověl v rozsahu úroku z prodlení ve výši pětinásobku lombardní sazby ode dne 7. 10. 2016 do zaplacení, ale návrh na úplné zastavení exekuce zamítl; toto rozhodnutí bylo potvrzeno usnesením Městského soudu v Praze ze dne 2. 5. 2024, č. j. 68 Co 120/2024-114. Vzhledem k tomu, že prodej zástavy se nachází již v závěrečné fázi – před nařízením dražby, má dovolatelka za nepochybné, že jsou splněny podmínky pro odklad právní moci napadeného rozhodnutí, neboť dojde-li k dražbě předmětných nemovitostí, vznikne jí velmi závažná a nenapravitelná újma v podobě ztráty vlastnictví. K podání přiložila usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 17. 1. 2024, č. j. 65 EXE 1714/2023-86, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 5. 2024, č. j. 68 Co 120/2024-114, usnesení soudního exekutora Mgr. J. K., LL.M., ze dne 14. 8. 2024, č. j. 142 EX 00631/23-043, o stanovení ceny nemovitosti, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2024, č. j. 68 Co 383/2024-51, jímž bylo rozhodnuto o odvolání povinné proti uvedenému usnesení soudního exekutora.
31. Dovolací soud učinil dotaz na Obvodní soud pro Prahu 5, kdy bylo usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 5. 2024, č. j. 68 Co 120/2024-114, doručeno zástupci povinné a zda bylo podáno dovolání. Podle odpovědi ze dne 6. 1. 2025 bylo usnesení doručeno P. M. již dne 23. 5. 2024 a dovolání podáno nebylo.
32. Podle ustanovení § 243 písm. b) o. s. ř. před rozhodnutím o dovolání může dovolací soud i bez návrhu odložit právní moc napadeného rozhodnutí, je-li dovolatel závažně ohrožen ve svých právech a nedotkne-li se odklad právních poměrů jiné osoby než účastníka řízení.
33. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že nabylo-li již právní moci rozhodnutí o zamítnutí návrhu na zastavení exekuce zcela, v němž byla posuzována (mimo jiné) stejná předběžná otázka promlčení zástavního práva, a dovolání povinné proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu nebylo podáno, pak odklad právní moci napadeného rozsudku nijak neovlivní tvrzené závažné ohrožení práv dovolatelky. Proto dovolací soud neshledal splnění předpokladů pro vyhovění návrhu dovolatelky na odklad právní moci napadeného rozsudku [§ 243 písm. b) o. s. ř.]. Kromě toho není důvod zabývat se dále návrhem na odklad právní moci proto, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo tímto rozsudkem dovolacího soudu zrušeno.
Autor: -mha-