// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 22.03.2023
Konkurence úpravy odškodnění druhotných obětí dle zák. práce a o. z.
Za ústavně konformní je možno považovat výklad, podle něhož uplatnění nároku na náhradu za duševní útrapy spojené s usmrcením nebo zvlášť závažným ublížením na zdraví osoby blízké podle § 9 zákona č. 168/1999 Sb. u pojistitele vozidla, jímž byla způsobena újma, nebrání okolnost, že k újmě došlo při pracovní cestě přímého poškozeného, pokud újma byla způsobena provozem dopravního prostředku, jehož provozovatelem byl jeho zaměstnavatel.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 54/2021, ze dne 15. 12. 2022
Dotčené předpisy:
§ 6 zák. č. 168/1999 Sb.
§ 9 odst. 1 zák. č. 168/1999 Sb.
§ 2918 o. z.
§ 2951 o. z.
§ 22 odst. 1 o. z.
Kategorie: náhrada újmy; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
1. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 5. 2020, č. j. 51 Co 43/2020-184, potvrdil mezitímní rozsudek ze dne 15. 8. 2019, č. j. 37 C 62/2018-153, kterým Obvodní soud pro Prahu 2 vyslovil, že žaloba je co do základu nároku sníženého o 40 % po právu a že o výši nároku a o náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku. Rozhodl tak o žalobě na pojistné plnění představující náhradu nemajetkové újmy za duševní útrapy spojené s usmrcením osoby blízké žalobcům a majetkové újmy spočívající ve vynaložených nákladech spojených s pohřbem. Vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že dne 20. 7. 2017 došlo na dálnici D2, v katastru obce Podivín, k dopravní nehodě způsobené provozem vozidla XY, RZ XY, ve vlastnictví TELKAR elektro s. r. o., pojištěného pro případ odpovědnosti za újmu způsobenou jeho provozem u původní žalované. Při nehodě zemřel J. Š. (dále též jen „poškozený“), syn žalobců a) a b), druh žalobkyně c), bratr žalobkyně d), který byl v obdobném vztahu i s jejím druhem - žalobcem e), vnuk žalobců f), g), h) a i), synovec žalobců j), k) a l) a budoucí zeť žalobců m) a n). K nehodě došlo při pracovní cestě, na kterou byl poškozený vyslán svým zaměstnavatelem, společností TELKAR elektro s. r. o. Nehodu zavinil řidič vozidla, rovněž zaměstnanec této společnosti, J. T., který v důsledku únavy nezvládl řízení a narazil do svodidel. Poškozený, nepřipoután bezpečnostním pásem, vypadl ze zadního prostředního sedadla horní částí těla pod vozidlo a zemřel na následky četných zranění. Trestní stíhání řidiče J. T. bylo podmíněně zastaveno. Žalobci a) a b) měli se synem velice úzký vztah a jeho ztráta pro ně byla nezměrná. Ostatní žalobci byli s poškozeným ve vztahu příbuzenském či obdobném, měli mezi sebou velmi blízké vztahy [se žalobkyní c) měl poškozený několik dní před svatbou], bydleli blízko sebe a často se scházeli. Odvolací soud se ztotožnil i s právními závěry soudu prvního stupně, který věc posoudil podle § 6 a § 9 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění účinném v době škodní události (dále jen „zákon č. 168/1999 Sb.“), § 2918 a § 2951 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“) a s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu dovodil, že žalobcům jako poškozeným vznikl přímý nárok na pojistné plnění vůči žalované, neboť vozidlo, jehož provozem byla škoda způsobena, bylo u ní pojištěno. Odvolací soud se zabýval i možnou odpovědností zaměstnavatele poškozeného podle pracovněprávních předpisů a uzavřel, že bylo pouze na žalobcích, zda svá práva uplatní proti zaměstnavateli poškozeného podle pracovněprávních předpisů, anebo proti provozovateli vozidla, jímž byla újma způsobena, či jeho pojistiteli podle speciálního předpisu. V daném případě bylo pouze shodou okolností, že zaměstnavatel poškozeného byl i provozovatelem škodícího vozidla. Jestliže by poškozený cestoval při služební cestě vozidlem, jehož provozovatelem by nebyl jeho zaměstnavatel nebo pokud by nehodu způsobil řidič jiného vozidla, připadala by zde v úvahu odpovědnost jak zaměstnavatele z titulu pracovního úrazu, tak i provozovatele vozidla (osoby odlišné od zaměstnavatele) za škodu způsobenou jeho provozem. Odvolací soud se konečně ztotožnil i s rozsahem spoluzpůsobení újmy poškozeným, které spočívalo v tom, že nebyl při jízdě připoután bezpečnostním pásem, což významně přispělo k tragickému následku nehody.
2. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1161/2014 a 21 Cdo 1084/2009 spatřuje nesprávné právní posouzení v závěru, že se pozůstalí po poškozeném mohou svých nároků domáhat jak podle pracovněprávních předpisů, tak i podle předpisů práva občanského. Ze skutkových zjištění vyplynulo, že k dopravní nehodě došlo v přímé příčinné souvislosti s pracovní cestou poškozeného, a tudíž je v tomto případě jedinou odpovědnou osobou za vznik škody jeho zaměstnavatel. Ten je odpovědný jak z titulu pracovního úrazu, tak také z titulu odpovědnosti z provozu vozidla. Namítá, že konstantní judikatura řeší konkurenci právních úprav tak, že pokud rozdílné subjekty odpovídají podle různých právních předpisů, je volba na poškozeném, po kterém z nich a podle které právní úpravy nárok uplatní (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Cz 36/68 a 25 Cdo 1906/2004). Pokud však jeden subjekt odpovídá potenciálně podle různých právních předpisů (jako je tomu v tomto případě) nemá poškozený právo volby, ale použije se úprava zákoníku práce, který má aplikační přednost před občanským zákoníkem (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1161/2014). Navrhla zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
3. Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, a jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za niž jedná osoba uvedená v § 21 o. s. ř., která má právnické vzdělání [§ 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř.], se zabýval jeho přípustností.
4. Dovolatelka spatřuje přípustnost dovolání v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu svým právním závěrem, že pozůstalí po zemřelém zaměstnanci se v daném případě mohou svých nároků na náhradu za majetkovou i nemajetkovou újmu domáhat jak podle pracovněprávních předpisů, tak i podle předpisů práva občanského. Avšak dovolatelem odkazovaná rozhodnutí nejsou na daný případ přiléhavá. Ve věci sp. zn. 21 Cdo 1161/2014 se dospělé děti zemřelého pracovníka žalované (jež podle pracovněprávních předpisů neměly nárok na jednorázové odškodnění), který zemřel v důsledku pracovního úrazu (na následky opaření), domáhaly vůči žalované náhrady škody s tím, že odpovídá za škodu jako provozovatel provozu zvlášť nebezpečného, který byl příčinou úmrtí jejich otce, podle § 432 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“), přestože tatáž žalovaná odpovídala za škodu podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31. 12. 2007. Nejvyšší soud s odkazem na dosavadní judikaturu uzavřel, že jednorázové odškodnění pozůstalých není jejich „právem originálním“, nýbrž jde o právo akcesorické, odvozené od toho, zda na podkladě okolností, za nichž poškozený zemřel, lze dovodit základ odpovědnosti povinného subjektu. V případě, že je z téže škodní události dána odpovědnost dvou subjektů (jednoho podle zákoníku práce a druhého podle občanského zákoníku), obstojí vedle se oba tyto nároky a poškozený má právo výběru. Avšak v případě, že kromě zaměstnavatele nepřichází v úvahu jiný odpovědný subjekt z téže škodní události, lze nárok posoudit jen podle příslušných ustanovení zákoníku práce (v tomto závěru odkázal na rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1084/2009, aniž by se však zabýval tím, že toto rozhodnutí bylo vydáno za jiné právní úpravy pracovněprávních předpisů než účinných v době škodní události v odkazované věci). Odlišnost odkazovaného případu je dána nejen tím, že se žalobci domáhají náhrady újmy nikoli po zaměstnavateli, ale proti pojistiteli provozovatele vozidla, kterým byla způsobena újma, ale i z důvodů uvedených v následujícím odstavci.
5. Ve věci sp. zn. 21 Cdo 1084/2009 (z jejíchž závěrů dovolací soud ve výše uvedené věci sp. zn. 21 Cdo 1161/2014 vycházel) byla řešena otázka konkurence odškodnění za úmrtí zaměstnance při opravě vozidla podle pracovněprávních předpisů a občanského zákoníku, kdy druhotnými oběťmi byl nárok uplatněn jak proti zaměstnavateli, tak proti pojišťovně provozovatele vozidla, kterým byl rovněž zaměstnavatel zemřelého. Podstatné ale je, že odkazované rozhodnutí řeší tento problém podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31. 12. 2006. V té době právní úprava pracovněprávních vztahů vycházela z úplné samostatnosti pracovního práva vůči občanskému právu (i ostatním odvětvím práva). Právní předpisy z tohoto důvodu ani nevymezovaly vztah mezi zákoníkem práce a občanským zákoníkem a neupravovaly ani možnost analogického používání zákoníku práce v občanskoprávních vztazích či občanského zákoníku ve vztazích pracovněprávních. V nyní posuzované věci ale došlo k úmrtí zaměstnance dne 20. 7. 2017, tedy za účinnosti zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném od 1. 7. 2017 do 31. 12. 2020 (dále jen „zákoník práce“), který, na rozdíl od předchozí úpravy, subsidiární použití občanského zákoníku umožňuje, a současně za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., tedy občanského zákoníku jiného než účinného v době škodní události v odkazované věci. Právě pro zásadní odlišnost právní úpravy nelze odkazované rozhodnutí na posuzovanou věc použít. Protože odkazovaná judikatura není na daný případ přiléhavá, je dovolání přípustné pro řešení otázky konkurence úpravy odškodnění druhotných obětí podle zákoníku práce a občanského zákoníku, která za právní úpravy účinné v době škodní události a za daných skutkových okolností nebyla dosud dovolacím soudem vyřešena (§ 237 o. s. ř.).
6. Nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
7. Podle § 1a odst. 1 zákoníku práce smysl a účel ustanovení tohoto zákona vyjadřují i základní zásady pracovněprávních vztahů, jimiž jsou zejména a) zvláštní zákonná ochrana postavení zaměstnance, b) uspokojivé a bezpečné podmínky pro výkon práce, c) spravedlivé odměňování zaměstnance, d) řádný výkon práce zaměstnancem v souladu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele, e) rovné zacházení se zaměstnanci a zákaz jejich diskriminace.
8. Podle § 4 zákoníku práce se pracovněprávní vztahy řídí tímto zákonem; nelze-li použít tento zákon, řídí se občanským zákoníkem, a to vždy v souladu se základními zásadami pracovněprávních vztahů.
9. Podle § 269 odst. 1 zákoníku práce je zaměstnavatel povinen nahradit zaměstnanci škodu nebo nemajetkovou újmu vzniklou pracovním úrazem, jestliže škoda nebo nemajetková újma vznikla při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním.
10. Podle § 271i odst. 1 zákoníku práce jednorázové odškodnění pozůstalých přísluší pozůstalému manželovi, partnerovi a nezaopatřenému dítěti, a to každému ve výši nejméně 240 000 Kč. Jednorázové odškodnění pozůstalých přísluší dále rodičům zemřelého zaměstnance, jestliže žili se zaměstnancem v domácnosti, v úhrnné výši nejméně 240 000 Kč; jednorázové odškodnění ve výši nejméně 240 000 Kč přísluší i v případě, že se zemřelým zaměstnancem žil v domácnosti pouze jeden rodič.
11. Podle § 2927 odst. 1 o. z. kdo provozuje dopravu, nahradí škodu vyvolanou zvláštní povahou tohoto provozu. Stejnou povinnost má i jiný provozovatel vozidla, plavidla nebo letadla, ledaže je takový dopravní prostředek poháněn lidskou silou. Povinnosti nahradit škodu se nemůže provozovatel zprostit, byla-li škoda způsobena okolnostmi, které mají původ v provozu. Jinak se zprostí, prokáže-li, že škodě nemohl zabránit ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze požadovat (odst. 2).
12. Podle § 2959 o. z. při usmrcení nebo zvlášť závažném ublížení na zdraví odčiní škůdce duševní útrapy manželu, rodiči, dítěti nebo jiné osobě blízké peněžitou náhradou vyvažující plně jejich utrpení. Nelze-li výši náhrady takto určit, stanoví se podle zásad slušnosti.
13. Podle § 2779 odst. 1 o. z. ukládá-li jiný zákon určité osobě povinnost uzavřít pojistnou smlouvu, lze se ve smlouvě odchýlit od ustanovení tohoto oddílu jen tehdy, připouští-li to zákon a nedojde-li tím ke snížení rozsahu pojištění stanoveného jiným zákonem.
14. Podle § 2861 odst. 1 o. z. má z pojištění odpovědnosti pojištěný právo, aby za něho pojistitel v případě pojistné události nahradil poškozenému škodu, popřípadě i jinou újmu, v rozsahu a ve výši určené zákonem nebo smlouvou, vznikla-li povinnost k náhradě pojištěnému. Poškozenému vzniká právo na plnění proti pojistiteli, jen bylo-li to ujednáno, anebo stanoví-li tak jiný zákon (odst. 2). Pojištění lze ujednat jen jako pojištění škodové (odst. 3).
15. Podle § 6 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb. se pojištění odpovědnosti vztahuje na každou osobu, která je povinna nahradit újmu způsobenou provozem vozidla uvedeného v pojistné smlouvě. Podle odst. 2 tohoto ustanovení nestanoví-li tento zákon jinak, má pojištěný právo, aby pojistitel za něj uhradil v rozsahu a ve výši podle občanského zákoníku poškozenému
a) způsobenou újmu vzniklou ublížením na zdraví nebo usmrcením,
b) účelně vynaložené náklady spojené s péčí o zdraví zraněného zvířete a způsobenou škodu vzniklou poškozením, zničením nebo ztrátou věci, jakož i škodu vzniklou odcizením věci, pozbyla-li fyzická osoba schopnost ji opatrovat,
c) ušlý zisk,
d) účelně vynaložené náklady spojené s právním zastoupením při uplatňování nároků podle písmen a) až c); v souvislosti se škodou podle písmene b) nebo c) však jen v případě marného uplynutí lhůty podle § 9 odst. 3 nebo neoprávněného odmítnutí anebo neoprávněného krácení pojistného plnění pojistitelem, pokud poškozený svůj nárok uplatnil a prokázal a pokud ke škodné události, ze které tato újma vznikla a kterou je pojištěný povinen nahradit, došlo v době trvání pojištění odpovědnosti, s výjimkou doby jeho přerušení.
16. Podle § 9 odst. 1 věty první zákona č. 168/1999 Sb. má poškozený právo uplatnit svůj nárok na plnění podle § 6 u příslušného pojistitele nebo u Kanceláře, jedná-li se o nárok na plnění z garančního fondu podle § 24.
17. Za újmu vzniklou žalobcům úmrtím J. Š. odpovídá jeho zaměstnavatel - společnost TELKAR elektro s. r. o. podle § 269 odst. 1 zákoníku práce, neboť k jeho úmrtí došlo při pracovní cestě. Současně však společnost TELKAR elektro s. r. o. nese objektivní odpovědnost za způsobenou újmu i podle § 2927 o. z., neboť byla způsobena provozem dopravního prostředku – vozidla, jehož provozovatelem byla právě tato společnost, která byla současně i zaměstnavatelem řidiče, který dopravní nehodu způsobil při plnění pracovních úkolů. Obecně řečeno, mají žalobci možnost uplatnit nárok na náhradu nemajetkové újmy ze dvou právních titulů. Jedná se o dva způsoby uspokojení nároků žalobců na náhradu nemajetkové újmy, které se shodou okolností sjednocují v jedné osobě, která je jak zaměstnavatelem oběti dopravní nehody, tak provozovatelem vozidla, které nehodu způsobilo.
18. V souladu s § 9 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb. uplatnili žalobci svůj nárok u pojistitele provozovatele škodícího vozidla, který nese objektivní odpovědnost za vzniklou újmu podle § 2927 o. z. Otázka zní, zda za takovéto skutkové situace mají druhotné oběti právo na náhradu újmy pouze podle předpisů pracovního práva, anebo mají rovněž možnost uplatnit nárok na pojistné plnění podle § 9 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb.
19. Přednost úpravy podle pracovněprávních předpisů se opírá o ustanovení § 4 zákoníku práce, jež zakotvilo princip subsidiarity občanského zákoníku. Znamená to, že ustanovení občanského práva jako obecné a základní normy soukromého práva se uplatní všude tam, kde zákoník práce nemá vlastní speciální právní úpravu. Občanský zákoník a zákoník práce jsou ve vztahu obecného a zvláštního zákona, přičemž obecným zákonem je občanský zákoník. Pracovněprávní vztahy se zásadně řídí zákoníkem práce a pouze nelze-li použít tento zákon, řídí se zákoníkem občanským. Ustanovení občanského zákoníku lze však použít pouze pokud to z povahy věci připadá v úvahu a je-li to v souladu se základními zásadami zakotvenými v § 1a zákoníku práce, které vyjadřují smysl a účel jeho ustanovení [BĚLINA, Miroslav. § 4 (Použití občanského zákoníku). In: BĚLINA, Miroslav, DRÁPAL, Ljubomír a kol. Zákoník práce. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 40 – 48]. Vzhledem k tomu, že zákoník práce má zvláštní (výslovnou) úpravu náhrady nemajetkové újmy při pracovních úrazech a nemocech z povolání, jeví se subsidiární použití občanského zákoníku jako vyloučené.
20. Tento striktní výklad se ale v důsledku vyvíjející se judikatury, jež reaguje na novou právní úpravu zakotvenou v občanském zákoníku č. 89/2012 Sb., mění. Jako příklad lze uvést nález Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2021, sp. zn. II. ÚS 1564/20, který se zabýval problematikou náhrady další nemajetkové újmy podle § 2958 o. z. se závěrem, že zaměstnanec se může, vedle nároků odškodněných mu podle zákoníku práce (bolestného a náhrady za ztížení společenského uplatnění), domáhat i náhrady další nemajetkové újmy v podobě duševních útrap (na něž zákoník práce v plné míře nepamatuje). Dalším příkladem může být rozsudek ze dne 10. 3. 2020, sp. zn. 21 Cdo 710/2019, v němž Nejvyšší soud sice vyslovil, že pozůstalým zaopatřeným dětem v případě úmrtí zaměstnance (jejich otce) následkem pracovního úrazu jednorázové odškodnění pozůstalých podle zákoníku práce nepřísluší, avšak současně, s odkazem na ustanovení občanského zákoníku týkající se ochrany osobnosti, rozsudek odvolacího soudu ve vyhovující části zrušil proto, že se odvolací soud nezabýval tím, zda žalovaný způsobil žalobcům nemajetkovou újmu neoprávněným zásahem do jejich práva na soukromí v souvislosti s úmrtím jejich otce za podmínek uvedených v § 2910 větě první o. z. Logickým důsledkem tohoto rozhodnutí, v případě kladného závěru ohledně existence odpovědnosti žalovaného, je poskytnutí přiměřeného odškodnění. Konečně v nálezu ze dne 15. 11. 2021, sp. zn. II. ÚS 2925/20, kde šlo o náhradu újmy na zdraví zaměstnance, který jako spolujezdec řidiče, jenž byl též zaměstnancem stejného zaměstnavatele, utrpěl v osobním voze ve vlastnictví tohoto zaměstnavatele při dopravní nehodě v roce 2014 závažné zranění s trvalými následky, Ústavní soud uzavřel, že principy rovnosti a plného odškodnění zásahu do nedotknutelnosti osoby při poškození zdraví vyžadují takový ústavně konformní výklad ustanovení zákoníku práce, která upravují odškodnění pracovního úrazu, podle něhož se účastníkovi dostane tohoto odškodnění alespoň na úrovni, které by se jinému poškozenému dostalo v občanskoprávním vztahu za okolností obdobných věci účastníka. Tyto příklady, byť nejsou vesměs pro posouzení dané věci přímo použitelné, je nicméně vhodné uvést jako doklad měnícího se judikatorního výkladu vzájemných vazeb mezi občanským zákoníkem a zákoníkem práce.
21. V posuzované věci žalobci uplatnili u pojišťovny provozovatele vozidla zcela samostatný a rovnocenný nárok na náhradu újmy vyplývající z objektivní odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla, jež je zakotvena v § 2927 a násl. o. z. Jinak řečeno, jde o akcesorický nárok žalobců na pojistné plnění, který se (pouze) odvíjí od § 2927 o. z.
22. Judikatura je ustálena v závěru, že ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb. v případě, že újma spojená s usmrcením osoby blízké byla způsobena provozem dopravního prostředku, k němuž se váže povinné pojištění odpovědnosti ve smyslu zákona č. 168/1999 Sb., dává pozůstalým možnost uplatnit své nároky na peněžitou náhradu přímo proti pojistiteli toho, kdo mu za újmu odpovídá (provozovatel nebo řidič škodícího vozidla). Plnění pojistitele poskytnuté poškozenému není plněním z titulu jeho odpovědnosti za škodu, neboť osobou odpovědnou za škodu způsobenou poškozenému je pojištěný; toto plnění má charakter pojistného plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2014, sp. zn. 25 Cdo 2902/2012, či ze dne 11. 4. 2018, sp. zn. 25 Cdo 4112/2017, publikovaný pod č. 64/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „Sb. rozh. obč.“, jejichž závěry se uplatní rovněž za účinnosti právní úpravy obsažené v zákoně č. 89/2012 Sb., nebo rozsudek ze dne 15. 12. 2020, sp. zn. 25 Cdo 3180/2020). Pojistitel hradí poškozenému nároky vymezené v § 6 odst. 2 zákona č. 168/1999 Sb. tehdy, jestliže mu vznikl nárok na náhradu újmy proti škůdci (řidiči nebo provozovateli vozidla) a uplatnil je a prokázal vůči pojistiteli. Pro povinnost pojistitele plnit je zcela bez významu, zda poškozený uplatnil své nároky v soudním řízení též proti samotnému škůdci, neboť poškozený má v tomto směru možnost výběru (srov. opět např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 4112/2017, či rozsudek téhož soudu ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 25 Cdo 5644/2017).
23. Žalobci se v projednávané věci v souladu s příslušnými zákonnými předpisy domáhají po žalované, která za újmu neodpovídá, pojistného plnění, tedy plnění ze závazku. Jde o závazek obecně zakotvený v občanském zákoníku, části čtvrté, hlavě II, dílu 15, oddílu 2 upravujícího povinné pojištění. Speciální úpravu povinného pojištění z odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla pak obsahuje zákon č. 168/1999 Sb., který byl přijat na základě směrnice Rady 72/166/EHS ze dne 24. 4. 1972 o sbližování právních předpisů členských států týkajících se pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel a kontroly povinnosti uzavřít pro případ takové odpovědnosti pojištění, ve znění směrnic Rady 72/430/EHS a 84/5/EHS a směrnice Evropského parlamentu a Rady 2005/14/ES. Článek 3 této směrnice ukládá členským státům přijmout s přihlédnutím k článku 4 veškerá nezbytná opatření, aby zajistily, že občanskoprávní odpovědnost z provozu vozidel, která mají obvyklé stanoviště na jeho území, byla kryta pojištěním. Rozsah pojištěné odpovědnosti a podmínky pojistného krytí se určí na základě těchto opatření. Každý členský stát je povinen přijmout veškerá nezbytná opatření, aby pojistná smlouva podle právních předpisů platných v ostatních členských státech kryla jakoukoli věcnou škodu nebo škodu na zdraví způsobenou na území těchto států. Jeho smyslem je, aby se poškozeným (včetně druhotných obětí) dostalo příslušného plnění, a to včas. Proto zákon č. 168/1999 Sb. obsahuje možnost přímého uplatnění nároku poškozených vůči pojistiteli toho, kdo za újmu odpovídá. Výklad, podle něhož by v případě pracovního úrazu nebo smrti při plnění pracovních úkolů neměl poškozený (druhotné oběti) právo na poskytnutí takového pojistného plnění, by byl v rozporu s uvedenou směrnicí.
24. Takový výklad by rovněž odporoval zásadě rovnosti zakotvené v čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) i principům, na nichž stojí občanské právo, vyjádřeným v § 2 a § 3 odst. 2 písm. f) o. z., a konec konců i principům, o něž se opírá zákoník práce, jehož účelem je zvýšit standard ochrany zaměstnance a nikoli ho snižovat. Druhotné oběti by totiž v případě, že smrt jejich rodinného příslušníka byla způsobena provozem dopravního prostředku, jehož provozovatelem byl shodou okolností jeho zaměstnavatel, neměly například právo uplatnit svůj nárok na náhradu újmy přímo u pojistitele škodícího vozidla. Dostaly by se tak do nerovného postavení s druhotnými oběťmi v případech, kdy smrt rodinného příslušníka byla při pracovní cestě způsobena provozem dopravního prostředku, jehož provozovatelem by byla osoba od zaměstnavatele zemřelého odlišná (rozsudek býv. Nejvyššího soudu SR ze dne 25. 6. 1979, sp. zn 1 Cz 85/79, uveřejněný pod č. 11/1982 Sb. rozh. obč., nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2020, sp. zn. 25 Cdo 3287/2019). Postavení poškozeného (druhotných obětí) a jeho právo na náhradu újmy přece nemůže ovlivnit okolnost zcela nahodilá, tedy to, zda je dopravní nehoda způsobena provozem vozidla, jehož provozovatelem je jeho zaměstnavatel, anebo vozidla, jehož provozovatelem je subjekt od zaměstnavatele odlišný.
25. V této souvislosti lze odkázat na již citovaný nález Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2021, sp. zn. II. ÚS 2925/20, který se principem rovnosti (s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 5. 12. 2012, sp. zn. IV. ÚS 444/11, a nález ze dne 24. 11. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 24/19) ve věci kompenzace náhrady škody na zdraví zabýval, byť z hlediska výše náhrady újmy, která poškozenému náleží (sluší se podotknout, že i když po skutkové stránce byla Ústavním soudem řešena obdobná situace, kdy újma vznikla při dopravní nehodě, a zaměstnavatel byl totožný s provozovatelem vozidla, jímž byla způsobena újma na zdraví, řešením otázky nastolené v projednávané věci se nezabýval, neboť v řízení nebyla účastníky uplatňována, a obecné soudy ji proto neřešily). Ústavní soud se výslovně přihlásil k principu povinnosti škůdce poskytnout poškozenému plnou náhradu (odškodnění) za veškeré utrpěné majetkové i nemajetkové újmy, přičemž zdůraznil, že rovnost je sama o sobě jednou z ústředních hodnot českého ústavního pořádku a je stěžejním východiskem pro interpretaci a aplikaci práva. V bodě 37 pak vyložil, že při přezkumu, zda nedošlo k porušení práva na rovné zacházení z důvodu rozlišovacích kritérií užitých v právní úpravě, je třeba posoudit, zda 1. jde o srovnatelné jednotlivce nebo skupiny (resp. srovnatelnost jejich postavení); 2. je s nimi nakládáno odlišně a na základě jakého důvodu; 3. jde odlišné zacházení daným jednotlivcům nebo skupinám k tíži (uložením břemene nebo odepřením dobra); 4. je toto odlišné zacházení ospravedlnitelné, tedy a) sleduje legitimní cíl a b) je přiměřené (srov. obdobně nález ze dne 28. l. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 49/10, bod 34; nález ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 4/17, bod 173; nález ze dne 7. 4. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 30/16, bod 136).
26. Je-li projednávaná věc posuzována z hlediska výše uvedených kritérií, pak je nutno uzavřít, že postavení žalobců a druhotných obětí, jejichž rodinný příslušník nezemřel v důsledku pracovního úrazu, je zcela srovnatelné. V obou případech jde o druhotné oběti, které duševně strádají z důvodu úmrtí blízkého člověka, a jde tak o zásah do stejné oblasti lidského života. Z hlediska odlišnosti zacházení s druhotnými oběťmi (2. kritérium) je na místě závěr, že s pozůstalými po zaměstnanci, který zemřel v důsledku pracovního úrazu, by v důsledku aplikace příslušných ustanovení zákoníku práce v otázce nároku na odškodnění a jeho výše (výkladu, podle něhož by se mohli náhrady domáhat pouze podle pracovněprávních předpisů) bylo zacházeno odlišně od pozůstalých, kteří by byli odškodňováni podle občanského zákoníku. Nárok na odškodnění by totiž měli pouze pozůstalý manžel nebo partner, nezaopatřené děti a rodiče, jestliže žili se zaměstnancem v domácnosti (podle úpravy účinné od 1. 1. 2021, která však na projednávanou věc nedopadá, by to byl manžel nebo partner, děti, rodiče a osoby v poměru rodinném nebo obdobném, které újmu zaměstnance pociťují jako vlastní újmu), přičemž odškodnění by činilo nejméně 240 000 Kč. Podle občanského zákoníku náleží náhrada manželu, rodiči, dítěti nebo jiné osobě blízké, a zahrnuje tedy mnohem více oprávněných osob než rozhodná úprava zákoníku práce. Svůj nárok mohou navíc uplatnit přímo u pojistitele vozidla, jímž byla způsobena újma, případně u Kanceláře pojistitelů, což jim zajistí poskytnutí odškodnění v případě nesolventnosti subjektu, který za újmu odpovídá. Byť je plnění náhrady újmy poškozeným zaměstnancům ze strany zaměstnavatelů zajištěno zákonným pojištěním odpovědnosti za újmu způsobenou pracovním úrazem nebo nemocí z povolání, nemohou poškození své nároky uplatnit přímo u pojišťovny zaměstnavatele. V neposlední řadě náleží druhotným obětem podle občanského zákoníku peněžitá náhrada vyvažující plně jejich utrpení, jež představuje rozhodně příznivější úpravu než odškodnění podle v projednávané věci rozhodného znění zákoníku práce. Důvodem popsaného odlišného zacházení (nerovnosti) není charakteristika odvoditelná z čl. 3 odst. 1 Listiny. Z uvedeného je pak nepochybné, že odlišné zacházení s pozůstalými po zaměstnanci, který zemřel v důsledku pracovního úrazu, by jim šlo k tíži (3. kritérium). Uvedená nerovnost pak postrádá legitimní cíl. Jak uvádí Ústavní soud v citovaném nálezu, „žádný legitimní cíl, jehož by mohlo být dosaženo daným nerovným zacházením (rozumí se se zaměstnancem), v rámci českého ústavního pořádku, který je ústavním pořádkem materiálního právního státu založeného na úctě k lidským právům a svobodám, neexistuje. Ústavnímu soudu není známo žádné jiné základní právo, ústavní hodnota či ústavně chráněný zájem, se kterými by princip plného odškodnění ztížení společenského uplatnění fyzických osob poškozených pracovními úrazy ve výši srovnatelné s ostatními fyzickými osobami (ve srovnatelném postavení) kolidovalo, resp. vůbec kolidovat mohlo.“ Obdobně je tomu, i pokud jde o právo druhotných obětí na náhradu za duševní útrapy způsobené úmrtím osoby blízké. Byl-li by v projednávané věci řešený problém vykládán tak, že pozůstalí po zaměstnanci, který zemřel v důsledku pracovního úrazu, mohou své nároky uplatnit pouze podle pracovněprávních předpisů a nikoli podle předpisů občanského práva (§ 2927 o. z.), které na daný případ rovněž dopadají, neboť újma byla způsobena v souvislosti s provozem dopravního prostředku, jehož provozovatelem byl zaměstnavatel zemřelého zaměstnance, došlo by tím neodůvodněně (bez legitimního cíle) k nerovné ochraně dotčeného základního práva.
27. Lze rovněž poukázat na to, že výklad, který by vylučoval za daných skutkových okolností možnost uplatnit nárok podle § 9 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb., by odporoval nejen výše uvedeným principům, ale i zásadě vyloučení absurdních závěrů (rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2011, sp. zn. 31 Cdo 3905/2008). Například v situaci, kdy by zahynuli manželé v důsledku dopravní nehody způsobené vozidlem, jehož provozovatelem by byl zaměstnavatel pouze jednoho z těchto manželů, který by byl na pracovní cestě, by při takovém výkladu pozůstalí (kupříkladu děti zemřelých manželů) museli uplatnit nárok na náhradu jednak u zaměstnavatele jednoho rodiče podle pracovněprávních předpisů a jednak by mohli volit, zda za rodiče, který zaměstnancem nebyl, se budou domáhat pojistného plnění přímo po pojistiteli škodícího vozidla podle zákona č. 168/1999 Sb., anebo po škůdci podle § 2927 o. z., s tím, že výše náhrady by vycházela z § 2959 o. z. Jednalo by se tak nejen o absurdní situaci, ale přineslo by to pravděpodobně nutnost dalších soudních sporů v případě, že by náhrada podle zákoníku práce neodpovídala náhradě podle předpisů práva občanského.
28. Opuštění výkladu o bezvýhradné přednosti posouzení daného případu podle pracovněprávních předpisů odůvodňují i principy zakotvené v občanském zákoníku č. 89/2012 Sb., mimo jiné i princip úplného odškodnění poškozených včetně duševních útrap. Vzhledem ke zcela nové právní úpravě v občanském zákoníku není rozumného důvodu nutit druhotné oběti uplatňovat svá práva na náhradu nemajetkové újmy podle zákoníku práce, mají-li zcela rovnocenné právo požadovat ji za akcesorického použití § 2927 o. z. po pojistiteli vozidla, jímž byla způsobena újma.
29. Z uvedeného vyplývá, že za ústavně konformní je možno považovat výklad, podle něhož uplatnění nároku na náhradu za duševní útrapy spojené s usmrcením nebo zvlášť závažným ublížením na zdraví osoby blízké podle § 9 zákona č. 168/1999 Sb. u pojistitele vozidla, jímž byla způsobena újma, nebrání okolnost, že k újmě došlo při pracovní cestě přímého poškozeného, pokud újma byla způsobena provozem dopravního prostředku, jehož provozovatelem byl jeho zaměstnavatel.
30. Na základě výše uvedeného výkladu dovolací soud uzavírá, že v projednávané věci, kde se druhotné oběti domáhají pojistného plnění po pojistiteli vozidla, jímž byla způsobena újma, podle § 9 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb., je žalovaná povinna pojistné plnění poskytnout. Ostatně o důvodnosti nároku podle ustanovení zákona č. 168/1999 Sb. nebylo mezi účastníky pochybností. Rozhodnutí odvolacího soudu ohledně dosud neřešené právní otázky bylo správné.
31. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. V řízení bylo rozhodnuto mezitímním rozsudkem o základu nároku. Platí, že při rozhodování o základu nároku na náhradu nemajetkové újmy druhotných obětí podle § 2959 o. z. mezitímním rozsudkem musí být vyřešeny všechny sporné otázky existence všech uplatněných nároků včetně promlčení, solidární povahy plnění při pluralitě účastníků i spoluzpůsobení si újmy poškozeným ve smyslu § 2918 o. z., kromě výše plnění. Po právní moci mezitímního rozsudku nelze totiž žalobu ohledně některého z uplatněných nároků zamítnout z důvodu chybějící některé podmínky odpovědnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2009, sp. zn. 25 Cdo 3829/2007, uveřejněný pod č. 93/2010 Sb. rozh. obč., ze dne 30. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1851/2002, nebo ze dne 6. 12. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1442/2018, a za účinnosti občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2020, sp. zn. 25 Cdo 3287/2019, č. 24/2021 Sb. rozh. obč.). Ustanovení § 2959 o. z. zakládá nárok na odčinění újmy manželu, rodiči, dítěti nebo jiné osobě blízké. Při rozhodování o základu nároku je proto nezbytné se zabývat tím, zda nárok uplatňují osoby přímo uvedené v § 2959 o. z. (manžel, rodič, dítě), a ohledně jiných osob, zhodnotit, zda splňují předpoklady uvedené v § 22 odst. 1 o. z. Osobami přímo uvedenými v § 2959 o. z. jsou v projednávané věci žalobci a) a b) (rodiče zemřelého) a lze k nim řadit i jeho snoubenku – žalobkyni c), vzhledem k tomu, že se měla ve velmi krátké době stát jeho manželkou. Podle § 22 odst. 1 o. z. se za osoby blízké bez dalšího považují sourozenci a příbuzní v řadě přímé, v projednávané věci tedy žalobkyně d) – sestra J. Š. a jeho prarodiče – žalobci f), g), h) a i). Tyto osoby lze proto považovat za oprávněné takový nárok uplatnit a v dalším řízení bude rozhodováno již jen o přiměřené výši náhrady. Avšak u dalších žalobců [žalobce e), který je druhem sestry zemřelého, strýcové a teta zemřelého – žalobci j), k) a l) a jeho budoucí tchyně a tchán – žalobci m) a n)] bylo povinností soudu podle § 22 odst. 1 o. z. posoudit, zda újmu (úmrtí J. Š.) důvodně pociťují jako újmu vlastní. Odvolací soud vycházel ze zjištění, že s těmito žalobci se zemřelý pravidelně stýkal a bydleli blízko sebe; z toho dovodil, že vztahy mezi nimi byly blízké. Nezhodnotil však, zda vztahy se zemřelým dosahovaly takové intenzity, kterou má na mysli § 22 odst. 1 o. z. Ve vztahu k těmto žalobcům tak řízení trpí vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
32. Z těchto důvodů dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, pokud jím bylo rozhodnuto o nárocích žalobců e), j), k), l), m) a n) zrušil, a protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1, 2 o. s. ř.). Ve vztahu k žalobcům a), b), c), d), f), g), h) a i) bylo dovolání žalované zamítnuto [§ 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř.].
33. Sluší se dodat, že vzhledem k podstatně rozdílné intenzitě vztahů jednotlivých žalobců k J. Š., bude při rozhodování o výši náhrady třeba pečlivě zhodnotit jednotlivá kritéria pro stanovení její výše, věc posoudit i z hlediska proporcionality, tedy srovnání s jinými obdobnými případy a rozhodnutí řádně (ve vztahu ke každému z oprávněných žalobců) odůvodnit, tedy srozumitelně vyložit, jak se vymezená kritéria promítají do kontextu souzené věci (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2018, sp. zn. 25 Cdo 894/2018, č. 85/2019 Sb. rozh. obč., a nálezy Ústavního soudu ze dne 22. 12. 2015, sp. zn. I. ÚS 2844/14, ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. IV. ÚS 2578/19, nebo ze dne 21. 4. 2020, sp. zn. IV. ÚS 2706/19).
34. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§ 243g odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.).
35. Tímto rozhodnutím se řízení nekončí, proto o náhradě nákladů tohoto dovolacího řízení rozhodne soud v konečném rozhodnutí (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Autor: -mha-