// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 18.01.2022
K důsledkům nevážnosti projevu vůle jednajícího
O právní jednání nejde, chybí-li vůle jednající osoby, nebo nebyla-li zjevně projevena vážná vůle. Závěr, zda vůle jednající osoby chybí nebo nebyla-li zjevně projevena vážná vůle, bude možné učinit tehdy, bude-li podle objektivních okolností konkrétního případu zřejmé, že jednající nechtěl svým projevem vůle způsobit právní následky, které s takovým projevem vůle normy občanského práva spojují.
V některých případech bude nevážnost projevu vůle jednajícího vzhledem k objektivním okolnostem, za kterých k projevu vůle došlo, zřejmá (např. právě při projevu vůle učiněném při hře, k vyučovacím účelům, v žertu apod.), jindy však mohou vzniknout pochybnosti. Tak je tomu tehdy, kdy nevážnost projevu vůle nebyla druhé straně zřejmá s ohledem na okolnosti konkrétního případu. Je-li tomu tak – a to je namístě vždy posoudit podle okolností a povahy případu – je nutno v zájmu ochrany právní jistoty občanskoprávního styku, a zejména ochrany dobré víry druhé osoby, považovat právní jednání za řádné (bez vad) a pochybnosti o nevážnosti připsat k tíži toho, kdo je vyvolal. Jestliže by druhé straně se zřetelem na okolnosti konkrétního případu, tj. objektivně posuzováno, nebylo a nemohlo být zřejmé (nebylo-li zjevné), že projev vůle jednajícího není vážným tj., že adresát projevu vůle zcela důvodně předpokládal, že jde o vážnou vůli jednajícího, je třeba v zájmu ochrany dobré víry považovat učiněný projev za bezvadné právní jednání, jež bude způsobilé vyvolat právní následky.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2338/2020, ze dne 20. 10. 2021
Dotčené předpisy:
§ 7 o. z.
§ 552 o. z.
§ 545 o. z.
§ 554 o. z.
Kategorie: právní jednání; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Žalobou ze dne 26. 5. 2015 se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 200 000 Kč s příslušenstvím.
Obvodní soud pro Prahu 8 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4. 8. 2016, č. j. 22 C 247/2015-165, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 100 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05% ročně z částky 100 000 Kč od 15. 7. 2014 do zaplacení (výrok I.), zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhá po žalované zaplacení dalších 100 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05% ročně z částky 100 000 Kč od 15. 7. 2014 do zaplacení (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III., IV. a V.).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 19. 4. 2017, č. j. 18 Co 50/2017-221, změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé (I.) tak, že „se žaloba zamítá rovněž v rozsahu požadavku žalobkyně na zaplacení 100 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05% ročně z částky 100 000 Kč od 15. 7. 2014 do zaplacení“, zrušil nákladové výroky IV. a V. a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání, kdy má za to, že „rozhodnutí odvolacího soudu spočívá v nesprávném právním posouzení věci, neboť odvolací soud se při řešení právních otázek odchýlil ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a zároveň jde o vyřešení níže položené otázky hmotného práva, která dosud nebyla dovolacím soudem řešena, a to jestli právní jednání zástupce učiněné za žalovanou může být stiženo zdánlivostí tj. vadou vůle (nedostatečnou vážností), pakliže zástupce jednal jak ve prospěch zmocněnce, tak částečně ve svůj vlastní prospěch, byť druhá strana o této skutečnosti nevěděla a jednala se zástupcem v dobré víře a v oprávněném legitimním očekávání, že zástupce platně a vážně zastupoval žalovanou.“ Dále namítá, že „odvolací soud zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle § 242 odst. 3 občanského soudního řádu.“
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.).
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka vytýká odvolacímu soudu, že po zopakování dokazování „změnil (resp. upravil) zjištěný skutkový stav“ (…), že jeho závěry jsou pro žalobkyni překvapivé. Žalobkyni není jasné, resp. z ničeho nevyplývá, „jak došel odvolací soud k závěru, že měl Š. jednat úmyslně ve lsti ji oklamat“, neboť chybí kvalitní úvaha o subjektivní stránce jeho jednání a okolnosti, z nichž by ji bylo možno dovodit. Prosazuje, že spíše než obohatit sám sebe podvodným jednáním, Š. jednal stále na účet žalované, když přijatou zálohu nepoužil výhradně ke svým potřebám, ale k úhradě dluhů žalované. Z žádného důkazu nevyplývá závěr odvolacího soudu, že Š. – natož žalovaná - věděli, že jde o smlouvu s počátečně nemožným plněním, neboť byli po celou dobu v dobré víře, že smlouva je platná a že plnění z této smlouvy je a bude možné. Podle dovolatelky jsou skutková zjištění nepřezkoumatelná a (zároveň) je shledává v extrémním nesouladu s provedenými důkazy.
Dále namítá, že odvolací soud se odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu při posouzení důsledků vyplývajících ze způsobu jednání Š, dovodil-li, že jde o zdánlivé právní jednání, jež bylo stiženo vadou vůle spočívající v nedostatku její vážnosti, a zároveň toto jednání posoudil jako zjevně se příčící dobrým mravům, jež znamená absolutní neplatnost právního jednání jím učiněného. Podle konstantní judikatury uvedení osoby v omyl lstí znamená pouze relativní neplatnost právního jednání, nikoliv absolutní, a to – míní dovolatelka - i kdyby se takové právní jednání zároveň zjevně příčilo dobrým mravům.
Dovolatelka rovněž nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že Š. při uzavření smlouvy nebyl schopen projevit vážnou vůli jménem žalované, resp. že jednal výlučně ve lsti s cílem oklamat žalobkyni při projevu vůle směřujícího k uzavření smlouvy se žalobkyní. Zástupce žalované činil projevy vůle zcela vážným způsobem, „jež v ní vyvolaly pocit pravosti a skutečnosti“, nemohlo se tudíž jednat o zastřeně nebo nevážně učiněný projev vůle jen proto, že byl učiněn v rozporu s ujednáním, jež měl se žalovanou. S poukazem na správnost závěrů soudu prvního stupně a na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2000, sp. zn. 30 Cdo 2781/99, zdůrazňuje, že nešlo o oklamání žalobkyně, nýbrž o pouhé překročení zástupčího oprávnění. Právní hodnocení odvolacím soudem považuje „v uvedeném kontextu“ za nesprávné. Odvolací soud zcela ignoroval ochranu dobré víry žalobkyně, která byla po celou dobu jednání přesvědčena, že jedná se zástupcem žalované a při uzavírání smlouvy v souladu s občanskoprávní zásadou poctivosti předpokládala, že druhá strana s ní jedná poctivě a v dobré víře. Od toho dovozovala aktivní legitimaci k podání žaloby s přesvědčením, že právní jednání zmocněnce za žalovanou jsou činěna po právu a platně. K posouzení předkládá otázku, zda právní jednání zástupce může být stiženo zdánlivostí, tj. vadou vůle (nedostatečnou vážností), pakliže zástupce jednal jak ve prospěch zmocněnce, tak i ve svůj vlastní prospěch, byť protistrana o této skutečnosti nevěděla a jednala v dobré víře, že zástupce „platně a vážně“ zastupoval žalovanou. Podle žalobkyně odvolací soud v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 19.10.2005, sp. zn. 33 Odo 1261/2005, posoudil věcnou legitimaci žalované „k vydání plnění“ žalobkyni, jestliže Š. uvedenou částku použil k úhradě dluhu žalované. V návaznosti na nesprávnost výroku o věci samé pak žalobkyně namítá nesprávné rozhodnutí o nákladech řízení odvolacím soudem.
Dovolací soud se nejprve zabýval přípustností dovolání. Je třeba předeslat, že přípustnost dovolání nejsou způsobilé založit výhrady ke skutkovým zjištěním či ke způsobu hodnocení v řízení provedených důkazů. Byť je dovolací argumentace vedena poněkud konfúzním způsobem, je z celého obsahu dovolání patrné, že dovolatelka v souvislosti se závěrem odvolacího soudu ohledně nedostatku věcné legitimace žalované nesouhlasí s právním posouzením důsledků jednání Š. v souvislosti se smlouvou uzavřenou dne 21. 3. 2014.
Protože na uvedené otázce, která - v daných skutkových a právních poměrech - v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, závisí napadené rozhodnutí, neboť s jejím řešením je spojen závěr odvolacího soudu, že žalovaná není povinna vrátit žalobkyni částku uhrazenou při podpisu předmětné smlouvy, shledal Nejvyšší soud dovolání přípustným.
Podle § 545 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), právním jednáním se rozumí projev vůle směřující k právním následkům (vyvolávající právní následky spočívající zejména ve vzniku, změně, udržení nebo zániku práv a povinností), které jsou v právním jednání vyjádřeny nebo které plynou ze zákona, dobrých mravů, zvyklostí a zavedené praxe stran.
Podle § 546 o. z. právně lze jednat konáním nebo opomenutím; může se tak stát výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnost o tom, co jednající osoba chtěla projevit.
Podle 552 o. z. o právní jednání nejde, nebyla-li zjevně projevena vážná vůle.
Podle § 554 o. z. k zdánlivému právnímu jednání se nepřihlíží.
Podle § 7 o. z. má se za to, že ten, kdo jednal určitým způsobem, jednal poctivě a v dobré víře.
Podle § 446 o. z. překročil-li zmocněnec zástupčí oprávnění a nesouhlasí-li s tím zmocnitel, oznámí to osobě, se kterou zmocněnec právně jednal, bez zbytečného odkladu poté, co se o právním jednání dozvěděl. Neučiní-li to, platí, že překročení schválil; to neplatí, pokud osoba, s níž zástupce právně jednal, měla a mohla z okolností bez pochybností poznat, že zmocněnec zástupčí oprávnění zjevně překračuje.
Z hlediska skutkového stavu, jež dovolacímu přezkumu nepodléhá, bylo v projednávané věci zjištěno, že dne 21. 3. 2014 uzavřela žalobkyně a za žalovanou Š. smlouvu o budoucí kupní smlouvě bytu, jenž byl v době uzavření smlouvy ve vlastnictví pražské městské části, a předala zástupci zálohu na úhradu kupní ceny ve výši 100 000 Kč. Š. s žalobkyní jednal jako zástupce žalované na základě plné moci ze dne 17. 3. 2014, podle níž jej pověřila, aby ji v plném rozsahu a bez jakéhokoliv omezení zastupoval; zástupčí oprávnění se vztahovalo na veškerá právní jednání včetně přebírání peněžních plnění, a to ve věci užívání bytu č. XY v 3. patře domu čp. XY v XY, speciálně k tomu, aby jejím jménem jednal o nájemní smlouvě, jejím prodloužení, její změně, jejím ukončení a o případném odkupu bytové jednotky a dalším prodeji bytové jednotky. Dopisem ze dne 30. 6. 2014 žalobkyně od uvedené smlouvy odstoupila a vyzvala žalovanou k vrácení zálohy a k uhrazení sjednané smluvní pokuty ve výši 100 000 Kč. Nebylo prokázáno, že by žalovaná namítala překročení zástupčího oprávnění. Žalovaná i Š. byli dne 11.3.2014 seznámeni s rozhodnutím zastupitelstva městské části, jež předmětný byt vlastnila, že jej žalovaná do svého vlastnictví nenabude.
Soud prvního stupně smlouvu uzavřenou mezi účastníky shledal pro počáteční nemožnost plnění absolutně neplatnou z důvodu, že žalobkyně nebyla v době jejího uzavření vlastníkem předmětného bytu (§ 580 odst. 2 o. z.). Vzhledem k tomu, že žalobkyně při podpisu smlouvy uhradila zálohu na kupní cenu ve výši 100 000 Kč, získala žalovaná na její úkor „plněním bez právního důvodu“ majetkový prospěch, který je povinna vrátit (§ 2991 odst. 2 o. z.). Protože uvedená smlouva je absolutně neplatná, neshledal důvodným nárok na smluvní pokutu.
Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v jeho vyhovujícím výroku změnil tak, že žalobu zamítl zcela. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a po právní stránce dovodil, že Š., „…který disponoval zmocněním žalované k tomu, aby jejím jménem jednal (…) o dalším prodeji bytové jednotky, si opatřil prostřednictvím jednání jménem žalované a na její účet titul k převzetí peněžitého plnění, tj. smlouvu ze dne 21.3.2014, a byl si rovněž vědom toho, že na peněžité plnění, které dle smlouvy převzal, nelze pro nemožnost plnění závazku žalované při podpisu smlouvy hledět jako na zálohu na kupní cenu. (…) Jednání zmocněnce při podpisu smlouvy se minimálně zjevně příčí dobrým mravům a splňuje tak kritérium absolutní neplatnosti jednání podle § 588 o. z. bez ohledu na konkrétní obsahové varianty plných mocí podepsaných žalovanou dne 17.3.2014. Vzhledem k tomu, že zmocněnec jednáním jménem žalované chtěl pouze vyvolat dojem vážně míněného projevu vůle žalované (uzavření smlouvy), jenž ovšem sloužil k oklamání žalobkyně za účelem inkasování peněžitého plnění z titulu domnělé zálohy, nelze jeho jednání posoudit jako vážně projevenou vůli jménem žalované. Právní jednání Š. je stiženo nedostatkem vážné vůle, jde tak o zdánlivé právní jednání (§ 552 o. z.), jež nelze z povahy věci dodatečně schválit podle § 446 o. z.“ Odvolací soud proto uzavřel, že jednání Š. vůči žalobkyni spočívající v podpisu smlouvy a v převzetí zálohy na kupní cenu nebylo způsobilým důvodem vzniku závazku žalované a dotyčný je z tohoto jednání zavázán sám. Žalovaná proto ohledně požadavku na vrácení této částky není věcně legitimována.
Uvedeným závěrům nelze přisvědčit.
Teorie i praxe jsou za jedno v tom, že při tzv. jednání „na oko“ (simulovaném právním jednání) chybí vůle jednajících právní jednání učinit. Jde o právní jednání nicotné, neexistující a jako takové má být v „právním světě“ ignorováno („nepřihlíží se k němu“).
Jedním z případů zdánlivého právního jednání (jednání vzbuzujícího pouze „zdání“, že jde o právní jednání), k němuž se podle zákona nepřihlíží, a na které se tedy hledí, jako kdyby k němu nikdy nedošlo, je - jak vyplývá z § 552 o. z. - jednání, při kterém nebyla zjevně projevena vážná vůle. Jde například o projev vůle učiněný v žertu, při hře, při výuce nebo za jiných podobných okolností, z nichž bylo zřejmé, že jednající ve skutečnosti nechtěl způsobit takové právní následky, které jsou s konkrétním projevem vůle spojeny.
Zdánlivým právním jednáním je rovněž simulované právní jednání (jednání, které je činěno jen „naoko“), při němž jednající strany navenek pouze předstírají vůli právní jednání učinit a kdy jejich projev vůle pro chybějící vážnost projevené vůle nesměřuje k vyvolání právních následků, které jsou s předstíraným projevem vůle spojeny. Obsah skutečné vůle je z obsahu uskutečněného právního jednání zpravidla nezjistitelný, jelikož se strany právního jednání úmyslně snaží vzbudit dojem, že zde tato vůle je, ačkoliv ve skutečnosti není. Takové právní jednání je zpravidla činěno jenom proto, aby u třetích osob vzbudilo přesvědčení, že právě takové právní jednání bylo učiněno (srov. např. závěry v odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2019, sp. zn. 27 Cdo 4808/2017). Má-li být simulovaným právním jednáním zastřeno jiné právní jednání, posoudí se podle jeho pravé povahy (srov. § 555 odst. 2 o. z.). Zdánlivost (nicotnost) právního jednání nastává přímo ze zákona a soud (popřípadě jiný orgán veřejné moci) k ní při svém rozhodování nebo při postupu v řízení přihlíží - jak plyne z § 554 o. z. - i bez návrhu (z úřední povinnosti); vezme ji tedy v úvahu vždy, jakmile vyjde najevo, aniž by bylo zapotřebí, aby se jí někdo z účastníků dovolal nebo na ni jinak poukazoval.
Otázkou, kdy je právní úkon (nyní právní jednání) učiněn vážně, se Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zabýval. Podle ustálené judikatury (vztahující se k právní úpravě platné do 31. 12. 2013) lze uvažovat o neplatnosti smlouvy pro nedostatek vážnosti vůle stran spočívající v simulaci jen v případě, že vůli smlouvu uzavřít nemá žádná ze stran smlouvy. Soudní praxe se rovněž ustálila v názoru, že smlouva, při jejímž uzavření jeden z účastníků úmyslně předstíral určitou vůli se záměrem, aby tím vyvolal u druhého účastníka omyl nebo aby tím využil jeho omylu, není (absolutně) neplatná podle ustanovení § 37 odst. 1 obč. zák. pro nedostatek vážné vůle nebo podle ustanovení § 39 obč. zák. pro rozpor se zákonem. Podvodné jednání jednoho z účastníků smlouvy při jejím uzavření je důvodem neplatnosti smlouvy podle ustanovení § 49a obč. zák., jehož se může úspěšně dovolat jen druhý účastník smlouvy – § 40a obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2006, sp. zn. 21 Cdo 826/2005, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 36/2008 /dále jen jako „R 36/2008“/, a dále např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2010, sp. zn. 31 Cdo 3620/2010, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 70/2011). K závěrům obsaženým v R 36/2008 (a to ve vazbě na trestněprávní souvislosti) se výslovně přihlásil i Ústavní soud, který v usnesení ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. I. ÚS 384/05, uzavřel, že naplnění trestněprávní skutkové podstaty má v soukromoprávní rovině vliv právě jen na možnou existenci omylu ve smyslu § 49a obč. zák.
Výše citované závěry se - s přihlédnutím k odlišení důsledků plynoucích z absence projevu vážné vůle - uplatní i v poměrech stávající právní úpravy (§ 552 o. z.), která vadu právního jednání (jejíž existence znamená zdánlivost právního jednání, k němuž se nepřihlíží) spojuje s absencí „zjevně projevené vážné vůle“ – tedy zákonodárce se přiklonil k přístupu, kdy je rozhodující projev vůle a vůle jednajícího je významná pouze v té míře, v jaké byla projevena (srov. též HANDLAR, Jiří. § 552 [Nedostatek vážné vůle]. In: LAVICKÝ, Petr a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1−654). 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1969.).
Právní úprava je založena na vyvratitelné domněnce poctivosti a dobré víry jednajícího (§ 7 o. z.). Z řečeného plyne, že pokud jedna strana chce smlouvu uzavřít a být jejím obsahem vázána, zatímco druhá jedná tzv. „na oko“, aniž by to druhé straně muselo být zřejmé, jde na straně jednající nevážně jen o mentální rezervaci, která žádné důsledky nemá.
Na existenci vážné vůle k právnímu jednání lze usoudit z objektivních skutečností, za nichž byl učiněn, zejména, byl-li učiněn způsobem a za okolností, které nevzbuzují pochybnosti, že subjekt projevující vůli zamýšlel přivodit právní účinky, které zákon s takovým projevem vůle spojuje. Vzniknou-li pochybnosti o vážnosti vůle, je třeba vycházet z konkrétních okolností případu a na jejich podkladu a z jejich vzájemných souvislostí pak učinit příslušný závěr. Tyto teze mají oporu např. v rozhodnutích Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2000, sp. zn. 30 Cdo 2781/99, ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. 22 Cdo 290/2003, ze dne 13. 3. 2008, sp. zn. 26 Cdo 2188/2006, ze dne 10. 6. 2009, sp. zn. 32 Cdo 1617/2007, nebo ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2821/2014 (ústavní stížnost podanou proti posledně uvedenému rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením z 10. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 3603/14).
Otázka, zda úkon (nyní jednání) byl učiněn vážně, je otázkou zjištění takových okolností, za kterých byl úkon učiněn, z nichž je zřejmé, že jednající nezamýšlel vyvolání těch účinků, které zákon s úkonem spojuje. Jde tedy o skutkové zjištění, z něhož právní posouzení vychází. K tomu, aby určité skutečnosti byly významné pro zjištění, že jednající nečiní úkon vážně, muselo by se jednat o skutečnosti, které by i tomu, komu je úkon určen (nebo druhé smluvní straně u dvoustranného právního úkonu), byly rozeznatelné jako okolnosti vylučující vážnost vůle, tzn., že nevážnost vůle jednajícího bude zřejmá i této osobě. V opačném případě by bylo možno namítat vždy, že úkon nebyl učiněn vážně. Nejsou-li zde takové okolnosti, resp. nebyly-li zjištěny, nejde o nedostatek vážnosti vůle, i kdyby jednající podle svého vnitřního rozhodnutí nechtěl úkon učinit, protože k vnitřní výhradě se při posuzování platnosti právního úkonu z hlediska vážnosti vůle nepřihlíží (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2009, sp. zn. 32 Cdo 1617/2007).
Lze tedy shrnout, že o právní jednání nejde, chybí-li vůle jednající osoby, nebo nebyla-li zjevně projevena vážná vůle (§ 551 a 552 o. z.). Závěr, zda vůle jednající osoby chybí nebo nebyla-li zjevně projevena vážná vůle, bude možné učinit tehdy, bude-li podle objektivních okolností konkrétního případu zřejmé, že jednající nechtěl svým projevem vůle způsobit právní následky, které s takovým projevem vůle normy občanského práva spojují. Z uvedeného vyplývá, že v některých případech bude nevážnost projevu vůle jednajícího vzhledem k objektivním okolnostem, za kterých k projevu vůle došlo, zřejmá (např. právě při projevu vůle učiněném při hře, k vyučovacím účelům, v žertu apod.), jindy však mohou vzniknout pochybnosti. Tak je tomu tehdy, kdy nevážnost projevu vůle nebyla druhé straně zřejmá s ohledem na okolnosti konkrétního případu. Je-li tomu tak – a to je namístě vždy posoudit podle okolností a povahy případu – je nutno v zájmu ochrany právní jistoty občanskoprávního styku, a zejména ochrany dobré víry druhé osoby, považovat právní jednání za řádné (bez vad) a pochybnosti o nevážnosti připsat k tíži toho, kdo je vyvolal. Jestliže by druhé straně se zřetelem na okolnosti konkrétního případu, tj. objektivně posuzováno, nebylo a nemohlo být zřejmé (nebylo-li zjevné), že projev vůle jednajícího není vážným tj., že adresát projevu vůle zcela důvodně předpokládal, že jde o vážnou vůli jednajícího, je třeba v zájmu ochrany dobré víry považovat učiněný projev za bezvadné právní jednání, jež bude způsobilé vyvolat právní následky.
Odvolací soud jednání Š. neposoudil v souladu s tím, co je uvedeno výše. Nevzal totiž v úvahu, že vnitřní výhrada jednajícího bez dalšího závěr o zdánlivosti právního jednání nezakládá, neboť platí domněnka dobré víry na straně druhé jednající strany (zde žalobkyně). Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci tak byl uplatněn důvodně.
Shledal-li odvolací soud dotyčnou smlouvu zdánlivým právním jednáním a zároveň i absolutně neplatným, platí, že zdánlivost (nicotnost) právního jednání je třeba odlišovat od jeho neplatnosti (srov. § 574-588 o. z.). Neplatnost znamená, že právní jednání - na rozdíl od nicotnosti - vzniklo a nadále trvá (existuje), avšak nemá stranou (stranami) právních vztahů sledované právní účinky. K právním následkům, které jsou s ním spojeny (v podobě zamýšlené jednajícím), tedy nedojde, ačkoli by jinak - nebýt vadnosti právního jednání – tyto následky nastaly. Z toho též plyne, že právní jednání může být neplatné, jen jestliže není zdánlivé (nicotné), neboť na takové právní jednání se hledí, jako kdyby k němu nikdy nedošlo (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. 21 Cdo 2862/2019, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 3/2021).
K závěru odvolacího soudu, který označil dotyčnou uzavřenou smlouvu jako absolutně neplatnou z důvodu, že shledal v rozporu s dobrými mravy jednání zmocněnce žalované, je nutno dále poznamenat, že je třeba důsledně odlišit hodnocení jednání (chování) strany (či jejího zástupce) v rámci uzavírání smlouvy (a z toho případně vyplývající důsledky) od posouzení platnosti samotné uzavřené smlouvy. Odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění jeho rozhodnutí - totiž zjevně nevyhodnotil samu uzavřenou smlouvu jako právní jednání, které se příčí dobrým mravům (srov. § 588 o. z.), ale v rozporu s dobrými mravy shledal toliko jednání Š., který „disponoval zmocněním, aby jménem žalované jednal (…) o případném prodeji bytové jednotky“ (…) a na její účet titul k převzetí peněžitého plnění, a byl si vědom toho, že na peněžité plnění nelze hledět jako na zálohu“. Takto uvedený právní závěr je zjevně neudržitelný, neboť není zřejmé, v čem samo (byť i nemravné) jednání Š., který k němu byl, jak vyplývá z provedených důkazů, žalovanou řádně zmocněn, mohlo mít za následek absolutní neplatnost smlouvy jím uzavřené se žalobkyní jednající v dobré víře.
Lze uzavřít, že žalobkyni se podařilo zpochybnit správnost rozsudku odvolacího soudu; dovolací soud jej proto zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem, odst. 3 věta první o. s. ř.).
Odvolací soud je vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1, věta první, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Autor: -mha-