// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 13.01.2022

Průtahy v řízení z důvodu neposkytnutí vyžádaného spisu

Stát má povinnost garantovat právo na přiměřenou délku řízení jako celek. Všechny dotčené státní orgány musejí postupovat tak, aby nebyl mařen účel určitého řízení a nebylo ohroženo právo jeho účastníků a projednání věci v přiměřené době. Je přitom lhostejno, zda jde o státní orgán, před kterým dané řízení probíhá, nebo o státní orgán, jehož součinnost je pro rozhodnutí jiné věci podstatná. V případě žádosti o součinnost musí dožádaný orgán vyvinout maximální úsilí k tomu, aby součinnost poskytl. Zpravidla nebude možné součinnost odmítnout s poukazem na těžkosti, které jsou s ní spojené. Má-li součinnost spočívat v zapůjčení spisu, musí dožádaný orgán v součinnosti s orgánem, jenž se na něj s žádostí o zapůjčení spisu obrátil, vyvinout maximální úsilí k vyhovění žádosti, a to například zapůjčením spisu na relativně krátkou dobu. Zjistí-li dožádaný orgán, že spis zapůjčit za žádných okolností nelze, musí vyvinout úsilí k zajištění účelu žádosti a v součinnosti s orgánem, který se na něj obrátil, poskytnout alespoň kopii spisu, nebo jeho částí podstatných pro dokazování.

Odvolací soud ve směru uvedených úvah nepostupoval a nezvážil, zda doba, po kterou nemohl soud v posuzovaném řízení postupovat, neboť neměl k dispozici vyžádaný spis, může být považována za průtah, neboť soudu v posuzovaném řízení nebyla ze strany jiného státního orgánu poskytnuta nezbytná součinnost. Samotné konstatování odvolacího soudu, že soud v posuzovaném řízení nemohl bez zapůjčení spisu pokračovat, není z důvodů výše uvedených dostačující.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 267/2021, ze dne 15. 12. 2021

vytisknout článek


Dotčené předpisy: § 31a odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb., § 31 odst. 3 zák. č. 82/1998 Sb.

Kategorie: odpovědnost za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:


I. Dosavadní průběh řízení

1. Žalobkyně se svou žalobou došlou soudu dne 1. 4. 2019 domáhala na žalované zaplacení částky 146 668 Kč s příslušenstvím jako náhrady nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem spočívajícím v porušení povinnosti soudu vydat rozhodnutí v řízení vedeném před Obvodním soudem pro Prahu 2 pod sp. zn. 20 C 15/2010 v přiměřené lhůtě.

2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 18. 3. 2020, č. j. 16 C 30/2019-112, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 77 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu co do částky 69 668 Kč s příslušenstvím (výrok II), a uložil žalované zaplatit žalobkyni náklady řízení ve výši 18 456 Kč (výrok III).

3. Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé (výrok I), ve vyhovujícím výroku o věci samé rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žaloba se ohledně částky 77 000 Kč s příslušenstvím zamítá (výrok II), a uložil žalobkyni zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů 1 500 Kč (výrok III).

4. Soud prvního stupně dospěl k následujícím skutkovým zjištěním. Dne 1. 2. 2010 došla Obvodnímu soudu pro Prahu 2 žaloba žalobkyně ROJANA, s. r. o., proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti na náhradu škody a nemajetkové újmy, která jí měla vzniknout v důsledku konkurzního řízení vedeného u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 13 K 51/2004. Usnesením ze dne 1. 2. 2010, č. j. 20 C 15/2010-14, soud vyzval žalovanou k písemnému vyjádření k žalobě podle § 114b občanského soudního řádu. Dne 8. 2. 2010 došlo soudu vyjádření žalované k žalobě, v němž navrhovala zamítnutí žaloby v plném rozsahu. Dne 15. 2. 2010 soud zaslal žalobkyni vyjádření žalované a současně vyžádal předmětný spis Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 13 K 51/2004. Krajský soud v Ostravě podáním ze dne 26. 2. 2010 soudu sdělil, že požadovaný spis nelze v současné době zapůjčit z důvodu nutnosti předložení doplnění konečné zprávy správcem konkurzní podstaty. Dne 14. 6. 2010 žalobkyně doložila soudu formulář – potvrzení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech žalobkyně, a to na základě výzvy soudu ze dne 25. 5. 2010. Dne 23. 7. 2010 soud vyzval žalobkyni k předložení dalších listin k její žádosti o osvobození od soudního poplatku. Žalobkyně na výzvu soudu reagovala podáním, došlým soudu dne 10. 8. 2010. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 1. 11. 2010, č. j. 20 C 15/2010-52, soud zamítl návrh žalobkyně na přiznání osvobození od soudních poplatků. Žádostmi ze dne 22. 11. 2010, 26. 1. 2011, 21. 3. 2011, 28. 6. 2011, 11. 7. 2011, 4. 11. 2011 a 22. 12. 2011 soud neúspěšně vyžadoval zapůjčení předmětného konkurzního spisu Krajského soudu v Ostravě, a to jak u tohoto soudu, tak i u odvolacího Vrchního soudu v Olomouci. Dne 27. 2. 2012 soud ve věci nařídil jednání na den 25. 4. 2012, a současně opětovně požádal o zapůjčení předmětného konkurzního spisu. Dne 25. 4. 2012 bylo ve věci jednáno, přičemž v závěru bylo jednání odročeno na 21. 6. 2012. Dne 21. 6. 2012 bylo ve věci jednáno, přičemž v závěru bylo jednání odročeno na 15. 8. 2012. Usnesením ze dne 27. 6. 2012, č. j. 20 C 15/2010-123, soud nepřipustil změnu žaloby ze dne 4. 5. 2012. Dne 15. 8. 2012 proběhlo další jednání ve věci, přičemž z důvodu technické závady soud realizoval následně dne 13. 9. 2012 rekonstrukci tohoto jednání. Jednání ze dne 15. 8. 2012 bylo v závěru odročeno na neurčito za účelem vypracování znaleckého posudku. Usnesením ze dne 20. 9. 2012 soud ustanovil znalkyni z oboru ekonomika – účetní evidence Ing. Pavlu Císařovou, CSc., za účelem vypracování znaleckého posudku do 60 dnů od doručení spisového materiálu. Dne 23. 11. 2012 znalkyně požádala soud o součinnost ve věci získání potřebných podkladů ke znaleckému posudku. Přípisem ze dne 27. 11. 2012 soud vyžádal u Krajského soudu v Ostravě ze spisu 13 K 51/2004 konkrétní doklady. Dne 2. 1. 2013 soud svůj požadavek urgoval, a to nejprve u Krajského soudu v Ostravě, následně též u Vrchního soudu v Olomouci. Požadované listiny byly soudem opětovně urgovány dne 25. 2. 2013. Požadované listiny byly pak soudem zaslány znalkyni dne 4. 3. 2013. Dne 8. 4. 2013 došel soudu vypracovaný znalecký posudek. Dne 20. 5. 2013 soud nařídil jednání ve věci na den 10. 7. 2013, které muselo být opět dvakrát přeodročeno z důvodu omluvy právního zástupce žalobkyně. Dne 2. 10. 2013 došlo soudu vyjádření žalobkyně a dne 31. 10. 2013 doplnění znaleckého posudku ustanovenou znalkyní. Dne 17. 3. 2014 bylo ve věci jednáno a v závěru bylo toto jednání odročeno za účelem doplnění dokazování na den 2. 4. 2014. Dne 18. 3. 2014 došlo soudu obsáhlé doplnění procesní obrany žalované s řadou listinných důkazů. Dne 31. 3. 2014 došlo soudu obsáhlé vyjádření žalobkyně, rovněž s dalšími listinnými důkazy. Dne 2. 4. 2014 bylo ve věci jednáno, přičemž v závěru bylo toto jednání odročeno na neurčito za účelem rozhodnutí o návrhu na vstup vedlejšího účastníka do řízení na straně žalované. Usnesením ze dne 10. 4. 2014, č. j. 20 C 15/2010-435, soud zamítl návrh L. Z. (správce konkurzní podstaty v konkurzním řízení, vedeném u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 13 K 51/2004) na vstup do řízení jako vedlejšího účastníka na straně žalované. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 23. 7. 2014, č. j. 20 C 15/2010-466, soud žalobu na zaplacení částky 74 264 366 Kč v plném rozsahu zamítl. Dne 12. 9. 2014 došlo soudu odvolání žalobkyně do tohoto rozsudku. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2015, č. j. 58Co 505/2014-534, byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 co do částky 56 764 366 Kč potvrzen, co do částky 15 500 000 Kč a ve výrocích o nákladech řízení zrušen, a v tomto rozsahu byla věc vrácena Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení. Dne 29. 9. 2015 Obvodní soud pro Prahu 2 nařídil jednání na den 11. 11. 2015. Jednání bylo v závěru za účelem doplnění podstatných skutečností, dle výzvy soudu, a případného doplnění dokazování, odročeno na neurčito. Další jednání bylo opět několikrát přeodročeno z důvodů doplnění dokazování či omluv právního zástupce žalobkyně. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 26. 7. 2017, č. j. 20 C 15/2010-783, byla výrokem I uložena povinnost žalované zaplatit žalobkyni částku 6 069 000 Kč, přičemž co do částky 11 431 000 Kč byla žaloba výrokem II zamítnuta. Dne 21. 9. 2017 došlo soudu odvolání žalované do tohoto rozsudku. Městský soud v Praze svým rozsudkem ze dne 19. 4. 2018, č. j. 58 Co 443/2017- 825, rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ve vyhovujícím výroku o věci samé (I) a ve výroku o nákladech řízení mezi účastníky (III) potvrdil, ve výroku o nákladech řízení státu bylo rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 2 změněno. Dále odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Citovaný rozsudek nabyl právní moci dne 31. 5. 2018. Tímto dnem bylo rovněž řízení pravomocně skončeno.

5. Soud prvního stupně na uvedeném skutkovém základě shledal žalobu částečně opodstatněnou. Dovodil, že délku posuzovaného řízení 8 let a 4 měsíce „nelze hodnotit již jako přiměřenou“. V postupu soudu žádné průtahy mezi jednotlivými úkony neshledal, dovodil však, že délka řízení byla do jisté míry ovlivněna opakovaným a bezúspěšným vyžadováním uvedeného konkursního spisu. S odkazem na § 13 odst. 1 a § 31a odst. 1 a 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), dospěl k závěru, že v řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu, spočívajícímu v nepřiměřené délce řízení a žalobkyni proto vznikl nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu v peněžité formě. Základní částku, kterou stanovil ve výši 110 000 Kč (při částce 15 000 Kč za jeden rok a poloviční částce za prvé dva roky řízení), snížil o 10 % s ohledem na počet stupňů soudní soustavy, na kterých řízení probíhalo, a o 20 % za skutkovou složitost řízení. Význam řízení pro žalobkyni zhodnotil jako standardní. Žalobě proto vyhověl ohledně částky 77 000 Kč, kterou žalobkyni přiznal spolu s úrokem z prodlení podle § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, od doby po uplynutí šesti měsíců od podání žádosti o předběžné projednání nároku žalované dne 6. 3. 2019. Ve zbývající části nároku žalobu zamítl a žalobkyni přiznal náhradu nákladů řízení s odkazem na § 142 odst. 3 občanského soudního řádu.

6. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a shledal odvolání žalované opodstatněným. Odvolací soud uvedl, že k porušení práva na přiměřenou délku soudního řízení ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a tím i nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věty druhé a třetí OdpŠk nedochází tehdy, není-li věc projednána v ideální době, ve které by projednána být mohla, ale teprve tehdy, není-li projednána v době odpovídající její složitosti a významu předmětu řízení pro poškozeného, přičemž důvody, proč k tomu došlo, spočívají v postupu orgánu veřejné moci, a to buď zcela nebo v míře významně převažující podíl poškozeného na celkové délce projednávání věci. Nepřiměřeně dlouhým řízením je tedy jen takové řízení, k jehož nepřijatelné délce přispělo nezanedbatelným způsobem nedodržování procesních pravidel ze strany orgánů veřejné moci (např. neodůvodněnou nečinností) ve smyslu nesprávného úředního postupu podle § 13 odst. 1 OdpŠk (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1328/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2098/2012, nebo ze dne 6. 8. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3727/2011). Odvolací soud na základě výše uvedeného uvedl, že závěr soudu prvního stupně o nepřiměřenosti délky řízení nemůže být založen jen na subjektivním úsudku soudce, že „délka řízení nebyla přiměřená“, a přisvědčil žalované, že soudu prvního stupně opodstatněně vytýká, že neuvedl konkrétní skutečnost, která jej k tomuto úsudku vedla. Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že v posuzovaném řízení nebyl zjištěn žádný nedostatek ze strany soudu, který by vedl k zásadnímu prodloužení řízení. Soud nebyl nečinný, v jeho postupu nedošlo k žádným neodůvodněným prodlevám ani k žádnému procesnímu pochybení. Soudu nelze podle odvolacího soudu vytýkat, že nepřistoupil k projednání věci v ústním jednání, dokud neměl k dispozici konkursní spis, na jehož podkladě teprve mohl nárok žalobkyně posoudit. Úvahy žalobkyně o tom, že mohl dříve rozhodnout o její žádosti o osvobození od soudních poplatků, jsou proto podle odvolacího soudu irelevantní, neboť by takové dřívější rozhodnutí v době, kdy neměl k dispozici kompletní důkazní materiál, nemělo pro rychlost dalšího postupu v řízení žádný význam. Skutková složitost věci je z obsahu spisu posuzovaného řízení podle odvolacího soudu zcela nepochybná. Odvolací soud dále uvedl, že žalobkyně uplatnila dva složitě konstruované nároky, z nichž zejména rozhodnutí o nároku na náhradu ušlého zisku bylo komplikované co do základu i výše. Nelze též podle odvolacího soudu přehlédnout, že ohledně větší části žalobního nároku (v rozsahu 56 764 366 Kč) byla žaloba pravomocně zamítnuta a řízení pravomocně skončeno již dne 25. 6. 2015 (právní moc rozsudku odvolacího soudu ze dne 21. 5. 2015, č. j. 58 Co 505/2014-534) a ohledně zbytku nároku (ve výši 17 500 000 Kč) se soud pro rozhodnutí věci neobešel bez znaleckého posudku z oboru ekonomika – účetní evidence, který byl dále doplňován. Odvolací soud uzavřel, že nelze-li soudu vytknout v posuzovaném řízení žádné pochybení, jež by bylo zásadně významné z hlediska délky řízení, pak nelze v řízení dovodit nesprávný úřední postup, spočívající v nepřiměřené délce řízení, ve smyslu § 13 odst. 1 OdpŠk. Žalobkyni za této situace nemohl podle odvolacího soudu žádný nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle § 31a OdpŠk vzniknout. Z uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé podle § 219 občanského soudního řádu jako správný potvrdil a ve výroku žalobě vyhovujícím jej podle § 220 odst. 1 občanského soudního řádu změnil tak, že žalobu o zaplacení částky 77 000 Kč s příslušenstvím zamítl.


II. Dovolání a vyjádření k němu

7. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v celém rozsahu dovoláním, ve kterém uplatnila následující dovolací důvody.

8. Odvolací soud nesprávně posoudil otázku, zda soud prvního stupně a odvolací soud mohou rozhodnout o žalobě na náhradu nemajetkové újmy způsobené žalobkyni nepřiměřenou délkou soudního řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 20 C 15/2010, jehož předmětem byla náhrada škody způsobená mu nezákonným rozhodnutím dle § 31a OdpŠk tak, že jsou v rozporu s konstantní judikaturou vyžadovány neodůvodněné prodlevy a procesní pochybení, a dále nezohlední skutečnost, že průtahy v předmětném řízení, které celkem trvalo 8 let a 4 měsíce, byly způsobeny na straně státní moci jako celku.

9. Dále žalobkyně předložila otázku, zda odvolací soud může své rozhodnutí o tom, že se v předmětném řízení jednalo o složitou věc, odůvodnit jednak tvrzením, že žalobkyně uplatnila dva složitě konstruované nároky a dokládat toto odkazem na počet stran žaloby, a jednak nevyargumentovaným tvrzením, že skutková složitost věci je z obsahu spisu posuzovaného řízení zcela nepochybná.

10. Dále měl odvolací soud nesprávně posoudit otázku, zda soud v předmětném řízení porušil procesní pravidla, když opakovaně a nedůvodně vyžadoval konkursní spis v situaci, kdy předmětem řízení bylo rozhodování o náhradě škody způsobené žalobkyni nezákonným usnesením o prohlášení konkurzu, které již bylo zrušeno, a tímto postupem se zásadním významem podílel na nepřiměřenosti délky předmětného řízení.

11. Přípustnost dovolání ohledně výše uvedených otázek spatřuje žalobkyně v tom, že se při jejich řešení odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu.

12. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.


III. Přípustnost dovolání

13. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.

14. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. a obsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud se proto dále zabýval přípustností dovolání.

15. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

16. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

17. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá otázka týkající se složitosti věci, neboť v této otázce se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když zohlednil složitost věci spočívající v komplexnosti uplatněných nároků, jež si vyžádala dokazování znaleckým posudkem, jako jedno z kritérií ovlivňujících délku předmětného řízení (srov. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010, uveřejněné pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Stanovisko“).

18. Dovolání je však přípustné pro řešení otázky kritéria postupu orgánu veřejné moci při posuzování přiměřenosti délky řízení podle § 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk, neboť při řešení této otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

19. Dovolání je taktéž přípustné pro řešení otázky, zda lze dobu, po kterou v řízení není možné pokračovat, neboť je vyžadován spis v jiném řízení, považovat za průtah, neboť tato otázka zatím nebyla v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena.


IV. Důvodnost dovolání

20. Dovolání je důvodné.

21. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

22. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odst. 3 v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení, a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

23. Při posuzování přiměřenosti délky řízení je nutno vzít v úvahu dvě složky práva na spravedlivý proces, totiž právo účastníka, aby jeho věc byla projednána a rozhodnuta v přiměřené době a zároveň obecný požadavek, aby v řízení bylo postupováno v souladu s právními předpisy a byla zajištěna spravedlivá ochrana práv účastníka. Již z tohoto důvodu není možné vycházet z nějaké abstraktní, předem dané doby řízení, která by z pohledu § 31a OdpŠk mohla být pokládána za přiměřenou. Je třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem individuálního případu. Vychází se z kritérií, která jsou obdobným způsobem hodnocena i při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění. Při zvažování přiměřenosti délky řízení je nutno vzít v potaz zejména složitost případu, chování poškozeného, jakož i postup příslušných orgánů a dále význam předmětu řízení pro poškozeného. Evropský soud pro lidská práva též zohledňuje počet instancí, které se řešením daného sporu zabývaly. Zmíněná kritéria nejsou jedinými, k nimž může soud při posouzení přiměřenosti délky řízení v konkrétní věci přihlédnout, budou ale zpravidla těmi zásadními (srov. Stanovisko).

24. Postup orgánu veřejné moci během řízení může být podle Stanoviska kvalifikován buď jako snaha rozhodnout ve věci v co nejkratším možném čase, a to při zachování zákonem předepsaných procesních postupů, nebo na druhé straně jako bezdůvodná nečinnost, svévole či neschopnost vedoucí ke zbytečným prodlevám ve vyřizování případu (tzv. průtahy v řízení). Obecné vyjádření žádoucího postupu je ostatně obsaženo například v § 6 o. s. ř., tedy, že „v řízení postupuje soud v součinnosti se všemi účastníky řízení tak, aby ochrana práv byla rychlá a účinná a aby skutečnosti, které jsou mezi účastníky sporné, byly spolehlivě zjištěny“. Porušení práva účastníka na přiměřenou délku řízení bude shledáno zejména tam, kde nevydání dřívějšího rozhodnutí bylo zapříčiněno nedodržením procesních pravidel či tam, kde došlo k jinému pochybení ze strany orgánů veřejné moci (jedná se například o delší dobu, která uplynula mezi jednotlivými jednáními, či o prodlevy při předávání spisu mezi jednotlivými institucemi).

25. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3759/2009, dospěl k závěru, že stát v konečném důsledku odpovídá za zpoždění způsobené vypracováním znaleckého posudku. Z příslušných vnitrostátních procesních předpisů (např. § 127 odst. 1 o. s. ř. či § 105 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů) totiž jednoznačně vyplývá, že znalecké posudky jsou obstarávány za účelem posouzení skutkového stavu případu, jde o prostředek získání odborných poznatků (podkladů) pro to, aby mohlo být vydáno rozhodnutí ve věci samé, které je třeba považovat za jednu z forem výkonu veřejné moci. Vypracování znaleckého posudku je tak pro účely posouzení přiměřenosti doby řízení třeba hodnotit jako součást úřední činnosti orgánu veřejné (státní) moci a dobu, po níž byl znalecký posudek vypracováván, je nutno zahrnout do celkové doby řízení. Soudy a jiné příslušné státní orgány proto musí dbát na to, aby znalecké posudky byly vypracovávány k tomu kvalifikovanými znalci a na to, aby ve vypracování znaleckého posudku nedocházelo k prodlevám. Na druhé straně je třeba brát v potaz i takové situace, kdy prodlevy ve vypracování znaleckého posudku budou zapříčiněny nedostatkem součinnosti účastníků řízení. V takovém případě nebude zpravidla odpovědnost za prodloužení doby řízení dána na straně státu, i když státní orgány musí vždy vyvíjet v rámci procesních pravidel dostatečnou snahu o odstranění příčin možných prodlev v řízení.

26. Ve výše uvedeném rozhodnutí se Nejvyšší soud vyjádřil i k provádění důkazů, které však neměly žádný význam pro rozhodnutí ve věci samé. Nejvyšší soud k tomu uvedl, že pro závěr o nepřiměřenosti doby řízení může svědčit i to, že soud prováděl důkazy či jiné úkony, o nichž mu mohlo být již od počátku známé, že nebudou podkladem pro rozhodnutí ve věci samé, a že jsou tedy nadbytečné, přičemž jen tyto úkony způsobily prodloužení délky řízení. Jinými slovy řečeno, skutečnost, že soud prováděl nadbytečně důkazy, může svědčit pro závěr o nepřiměřené době řízení tehdy, jestliže věc bylo nepochybně možno rozhodnout i bez těchto důkazů.

27. Žalobce v posuzované věci tvrdil zjevnou nadbytečnost provedení důkazu konkurzním spisem nejméně při jednání před soudem prvního stupně dne 9. 3. 2020. Pokud se tímto tvrzením odvolací soud nezabýval v rámci posouzení kritéria postupu orgánů veřejné moci podle § 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk, je jeho právní posouzení neúplné a tudíž nesprávné.

28. Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou, zda lze dobu, po kterou v řízení není možné pokračovat, neboť je vyžadován spis v jiném řízení, považovat za průtah.

29. V dané věci jde přitom o otázku podstatnou, neboť připojení spisu bylo vyžadováno po dobu více než 2 let a významnou měrou se tak podílelo na celkové délce řízení.

30. Jak již bylo výše vysvětleno, stojí proti sobě ve vztahu k právu na přiměřenost délky řízení dvě hodnoty, a to rychlost poskytnutí soudní ochrany a zájem na spravedlivém rozhodnutí věci.

31. Věc jistě nelze spravedlivě rozhodnout bez náležitého zjištění skutkového stavu, který je základem pro právní posouzení. Mohou přitom nastat situace, kdy je soud konfrontován s obtížemi spočívajícími ve zjišťování skutkového stavu, neboť mu není dostupný důkazní prostředek, jímž mají být rozhodné skutečnosti prokázány. V takovém případě může jít o dvě různé situace.

32. Zaprvé bude důkazní prostředek v držení třetí osoby, která jej odmítá vydat, případně jsou s komunikací s ní spojeny obtíže (například není známo, kde se daná osoba nachází). Taková okolnost přispívá ke složitosti řízení v souvislosti s procesním postupem soudu a jako takovou je třeba ji zohlednit ve vztahu k přiměřenosti délky řízení jako objektivní okolnost zakládající složitost řízení podle § 31a odst. 3 písm. b) OdpŠk. Ruku v ruce s tím však musí jít posouzení toho, zda soud využil dostupné procesní prostředky k tomu, aby provedení daného důkazu zajistil a zda zde nejsou okolnosti přičitatelné k tíži státu a spočívající v neadekvátním postupu orgánu veřejné moci podle § 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk.

33. Zadruhé je důkazní prostředek v držení státu. Typicky půjde o situaci, která se projevila v posuzovaném řízení, kdy si soud pro své rozhodnutí vyžadoval připojení spisu z jiného řízení. V této situaci je třeba připomenout, že stát má povinnost garantovat právo na přiměřenou délku řízení jako celek. Jinak řečeno, všechny dotčené státní orgány musejí postupovat tak, aby nebyl mařen účel určitého řízení a nebylo ohroženo právo jeho účastníků a projednání věci v přiměřené době. Je přitom lhostejno, zda jde o státní orgán, před kterým dané řízení probíhá, nebo o státní orgán, jehož součinnost je pro rozhodnutí jiné věci podstatná. V případě žádosti o součinnost musí dožádaný orgán vyvinout maximální úsilí k tomu, aby součinnost poskytl. Zpravidla nebude možné součinnost odmítnout s poukazem na těžkosti, které jsou s ní spojené. Má-li součinnost spočívat v zapůjčení spisu, musí dožádaný orgán v součinnosti s orgánem, jenž se na něj s žádostí o zapůjčení spisu obrátil, vyvinout maximální úsilí k vyhovění žádosti, a to například zapůjčením spisu na relativně krátkou dobu. Zjistí-li dožádaný orgán, že spis zapůjčit za žádných okolností nelze, musí vyvinout úsilí k zajištění účelu žádosti a v součinnosti s orgánem, který se na něj obrátil, poskytnout alespoň kopii spisu, nebo jeho částí podstatných pro dokazování.

34. Odvolací soud ve směru uvedených úvah nepostupoval a nezvážil, zda doba, po kterou nemohl soud v posuzovaném řízení postupovat, neboť neměl k dispozici vyžádaný spis, může být považována za průtah, neboť soudu v posuzovaném řízení nebyla ze strany jiného státního orgánu poskytnuta nezbytná součinnost. Samotné konstatování odvolacího soudu, že soud v posuzovaném řízení nemohl bez zapůjčení spisu pokračovat, není z důvodů výše uvedených dostačující. I v dané otázce je tak právní posouzení věci odvolacím soudem neúplné a tudíž nesprávné.

35. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadený rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc mu v uvedeném rozsahu vrátil k dalšímu řízení.

36. Soudy jsou ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.

37. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů