// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 21.10.2021
Ušlý výdělek příslušníka ozbrojeného sboru za dobu jeho trestního stíhání
Je ustálenou soudní praxí, že podle zákona č. 82/1998 Sb. odpovídá stát i za škodu způsobenou zahájením (vedením) trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozhodnutím trestního soudu; protože zákon tento nárok výslovně neupravuje, vychází se z analogického výkladu úpravy nejbližší, a to z úpravy odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, za něž je považováno rozhodnutí, jímž se trestní stíhání zahajuje. Neposuzuje se tedy správnost postupu orgánů činných v trestním řízení při zahájení trestního stíhání (nejde o nesprávný úřední postup), rozhodující je výsledek trestního stíhání.
Okolnost, že poškozený byl trestně stíhán jako příslušník ozbrojeného sboru a že jeho újma spočívá v zisku ušlém na služebním příjmu a s ním souvisejících nárocích, není pro aplikaci zákona č. 82/1998 Sb. právně významná, neboť nejde o nároky plynoucí ze samotného služebního poměru, ale o nároky plynoucí z odpovědnosti státu za újmu způsobenou výkonem veřejné moci. Úvaha odvolacího soudu o tom, že na nároky poškozeného nelze aplikovat zákon č. 82/1998 Sb., je proto nesprávná.
Pracovní poměr poškozeného příslušníka ozbrojeného sboru se neřídí zákoníkem práce, ale speciální právní úpravou v zákoně č. 361/2003 Sb. Ten však neupravuje způsob pro zjištění průměrného služebního příjmu, a tak je třeba při jeho zjišťování postupovat podle zákoníku práce.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 1156/2020-301, ze dne 13. 9. 2021
Dotčené předpisy:
§ 28 zák. č. 82/1998 Sb.
§ 355 odst. 2 zák. č. 262/2006 Sb.
Kategorie: odpovědnost za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
1. Žalobce se původně domáhal náhrady ušlého zisku v celkové výši 1 211 174 Kč, složené z částky 100 000 Kč jako odebraného příplatku za vedení, částky 231 616 Kč za nemožnost vykonávání služby pohotovosti, částky 321 010 Kč za služby přesčas, částky 292 199 Kč za odebrané kázeňské odměny a částky 266 349 Kč za odebrané zdanitelné odměny v důsledku nezákonně vedeného trestního stíhání vůči jeho osobě Obvodním soudem pro Prahu 1 pod sp. zn. 7 T 35/2010, v němž nedošlo k pravomocnému odsouzení.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 16. 1. 2019, č. j. 22 C 272/2015-204, zamítl žalobu o zaplacení částky 1 211 174 Kč s úroky z prodlení (výrok I) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na nákladech řízení částku 300 Kč (výrok II).
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 6. 11. 2019, č. j. 11 Co 156/2019-258, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 1 500 Kč (výrok II).
4. Soud prvního stupně vyšel z následujících skutkových zjištění. Usnesením Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1, sp. zn. 0 SV 6/2010, bylo proti žalobci ve dnech 25. 2. 2010 a 27. 5. 2010 zahájeno trestní stíhání pro podezření ze spáchání trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon v jednočinném souběhu s trestným činem podvodu dle § 250 odst. 1 a 2 trestního zákona. V průběhu řízení byl žalobce vzat do vazby, a to usnesením Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 3. 2010, č. j. 3 Nt 3/2010-10, přičemž na osobní svobodě byl omezen ode dne 4. 3. 2010 do 25. 3. 2010. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 18. 9. 2013, sp. zn. 7 T 35/2020, byl žalobce uznán vinným za trestné činy spáchané v obdobích ode dne 3. 1. 2008 do 30. 12. 2008, od počátku roku 2008 do 31. 12. 2008, od 1. 1. 2009 do 1. 9. 2009 a od 1. 1. 2009 do 31. 7. 2009. Naproti tomu byl žalobce zproštěn obžaloby ze skutků spáchaných v obdobích od 30. 1. 2006 do 7. 12. 2006 a od 13. 2. 2007 do 22. 11. 2007. Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. 67 To 304/2013, napadený rozsudek zrušil ve výroku o vině a věc dle § 222 odst. 2 trestního řádu postoupil řediteli Krajského ředitelství policie ČR, hlavního města Prahy, neboť se nejednalo o trestný čin, ale skutek by mohl být posouzen jako přestupek nebo kárné provinění. Ze sdělení náměstka pro Službu kriminální policie a vyšetřování (dále jen „SKPV“) ze dne 29. 10. 2014, č. j. KRPA 406739-1/ČJ-2014-0000ZT, vyplývá, že vzhledem k ustanovení § 186 odst. 9 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů účinnému do 31. 12. 2011 služební funkcionář věc uložil bez dalšího opatření, neboť subjektivní lhůta k uložení kázeňského přestupku již marně uplynula. Žalobce byl ke dni 1. 3. 2010 rozhodnutím ředitele obvodního ředitelství, doručeným mu dne 2. 3. 2010, zproštěn výkonu služby dle § 40 odst. 5 zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů. Žalobci byla nařízena dosažitelnost v pondělí, středu a pátek od 8 do 15 hodin a bylo stanoveno, že ode dne zproštění výkonu služby po jeho dobu mu náleží služební příjem ve výši 50 % průměrného služebního příjmu, který činil v plné výši 59 280 Kč. Rozhodnutím Policie České republiky, náměstka ředitele Krajského ředitelství Policie hlavního města Prahy pro SKPV ve věcech služebního poměru ze dne 2. 12. 2011 byl žalobce odvolán ze služebního místa vrchního komisaře Krajského ředitelství Policie hlavního města Prahy, Obvodní ředitelství Policie Praha 1, jako zástupce ředitele pro SKPV, a to ode dne 14. 12. 2011 z důvodu, že žalobce přestal splňovat podmínku držitele osvědčení fyzické osoby pro přístup k utajovaným informacím pro stupeň „Důvěrné“. K ukončení zproštění výkonu služby dle § 40 odst. 5 zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů došlo ke dni 14. 1. 2014, rozhodnutí bylo doručeno 15. 1. 2014, přičemž ode dne skončení zproštění výkonu služby náleží žalobci služební příjem ze služebního místa, na které bude ustanoven. Ode dne 15. 12. 2011 byl žalobce přeřazen na volné služební místo vrchního komisaře Krajského ředitelství Policie hlavního města Prahy s požadavkem přístupu k utajovaným informacím pro stupeň „Vyhrazené“. Žalobce tak byl zařazen do 8. tarifní třídy s příjmem v celkové výši 55 280 Kč. Dne 10. 1. 2014 bylo doručeno usnesení Městského soudu v Praze a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1, z nichž vyplývá, že řízení vedené proti žalobci bylo pravomocně ukončeno, skutky nejsou trestným činem, ale mohlo by se jednat o přestupek, podle bodu 3 se žalobci doplatí část služebního příjmu, o níž mu byl služební příjem po dobu zproštění krácen. Ze sdělení informace od Obvodního ředitelství Policie Prahy 1 ze dne 18. 12. 2018 vzal soud prvního stupně za zjištěné, že příplatek za vedení tvořící služební příjem vychází ze zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, součástí pozice vrchního komisaře u SKPV Obvodního ředitelství Prahy 1 je příplatek za vedení, jehož rozpětí je stanoveno interními akty řízení, a to v souvislosti s tím, jaké služební místo je daným komisařem zastáváno. Tento příplatek byl součástí pozice vrchního komisaře i v letech 2010 až 2014, je součástí pozice velitele SKPV Obvodního ředitelství pro Prahu 1 a bylo tomu tak i v letech 2010 až 2014. Od 1. 8. 2013 došlo k restrukturalizaci na vedení SKPV Obvodního ředitelství policie Prahy 1, kdy pozice velitele byla nahrazena vedoucími odborů ve služební hodnosti vrchních komisařů. Všem těmto funkcím náležel a stále náleží příplatek za vedení, a to i v letech 2010 až 2014, přičemž průměrné příplatky za vedení na pozicích obsazených vrchními komisaři Prahy 1 v letech 2010 až 2014 činily 4 187,50 Kč.
5. Z hlediska právního posouzení soud prvního stupně zhodnotil, že předpokladem odpovědnosti státu za škodu je splnění tří podmínek, a to existence nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu, vznik škody a příčinná souvislost mezi dříve jmenovanými. Soud prvního stupně uzavřel, že ke zproštění výkonu služby došlo v důsledku trestního stíhání, a posléze bylo ukončeno náměstkem ředitele krajského ředitelství, neboť pominuly důvody tohoto zproštění výkonu služby a žalobci byl stanoven 50% služební příjem, který po ukončení zproštění měl být doplacen. Ze mzdových listů dle soudu prvního stupně nevyplývalo, jaká část služebního příjmu je tvořena příplatkem za vedení a ani z dalších listinných důkazů nevyplynulo, že by v důsledku trestního stíhání žalobce o takový příspěvek přišel, respektive proč by takový příjem neměl být doplacen v souladu s příslušným rozhodnutím, tvořil-li nárokovou část příjmu. Soud prvního stupně sice konstatoval, že žalobce prokázal, že byl v určité průměrné výši příplatek za vedení poskytován, že je funkcionářům vyplácen a že tvoří standardní část příjmů, ale z provedených důkazů nevyplývalo (a žalobce to ani netvrdil) jaká konkrétní část jeho příjmu byla před trestním stíháním, jaká potom, co byl příplatek a odkdy jej již nedostával, jaká část byla doplacena a jaká nikoliv. Bez konkrétní vazby na vznik škody však stále v řízení zůstalo žalobcovo tvrzení, že odebrání příplatku za vedení a samotné přeřazení nastalo v důsledku déle trvajícího trestního stíhání, a z toho důvodu, že žalobce pozbyl bezpečnostní prověrku. Naproti tomu v řízení bylo dle soudu prvního stupně prokázáno, že žalobce byl zproštěn výkonu funkce s tím, že mu náleží 50% příjem, přičemž z rozhodnutí o výši příjmů z doby trestního stíhání (tedy z konce roku 2010 a poté z roku 2011) bylo zjištěno, že tento příjem byl stanoven stejný, nebo dokonce vyšší, než byl podle mzdových listů v době předcházející trestnímu stíhání. Z obou rozhodnutí o výši příjmů dle soudu prvního stupně plynulo, že součástí takto stanoveného příjmu byl osobní příplatek a příplatek za vedení. Soud prvního stupně žalobu zamítl, neboť v případě zbylých žalovaných nároků žalobce nesplnil povinnost tvrzení ohledně toho, že by skutečně příslušných kázeňských odměn dosahoval, že by vykonal konkrétní přesčasy a že mu byla nařízena pohotovost, ač byl ke splnění této procesní povinnosti cestou poučení veden.
6. Odvolací soud vyšel částečně ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, zejména ze skutečností, že žalobci příslušel dnem 1. 1. 2011 služební příjem ve výši 59 280 Kč (z toho příplatek za vedení činil částku 4 000 Kč), že byl žalobce dne 14. 12. 2011 odvolán ze služebního místa vrchního komisaře zástupce ředitele pro SKPV, neboť přestal splňovat podmínku držitele osvědčení fyzické osoby pro přístup k utajovaným informacím pro stupeň „Důvěrné“ a dne 15. 12. 2011 byl ustanoven na služební místo vrchního komisaře odboru obecné kriminality, za nějž mu byl přiznán služební příjem 55 280 Kč (bez příplatku za vedení), neboť zde postačoval přístup k utajovaným informacím na stupni „Vyhrazené“. K výzvě odvolacího soudu při jednání dne 28. 8. 2019 žalobce doplnil svá tvrzení a uvedl, že v období od března 2010 do ledna 2014 fakticky nevykonával činnost u Policie ČR. Odvolací soud dále doplnil dokazování rozhodnutím Národního bezpečnostního úřadu ze dne 14. 6. 2011, č. j. 50125/2011-NBÚ/P, jímž byla zrušena platnost osvědčení fyzické osoby pro stupeň utajení „Tajné“, neboť žalobce přestal splňovat podmínku bezpečnostní spolehlivosti. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí dle odvolacího soudu vyplývá, že úřad není vázán rozhodnutím jiných orgánů státu a je v jeho plné kompetenci bez ohledu na postup a výsledek trestního řízení samostatně rozhodnout, zda v chování žalobce spatřuje bezpečnostní riziko, přičemž dovodil, že schopnost žalobce, respektive ochota dodržovat povinnosti v oblasti ochrany utajovaných informací, je zásadním způsobem snížena či zcela chybí, a proto u něj bylo zjištěno bezpečnostní riziko. Odvolací soud dále konstatoval, že v období od července 2009 do září 2009 žalobce konal přesčasy (za které byl ohodnocen částkami 15 107 Kč, 16 546 Kč a 11 019 Kč) a pohotovost (za kterou byl ohodnocen částkami 4 418 Kč, 4 676 Kč a 373 Kč), v srpnu 2009 mu byla vyplacena zdanitelná odměna 25 000 Kč, v červenci a září 2009 žalobce získal odměny v celkové výši 33 000 Kč, avšak v období od října 2009 do ledna 2010 mu nebyly vyplaceny přesčasy, pohotovost ani kázeňské a zdanitelné odměny. Od listopadu 2009 do ledna 2010 nebyl žalobci vyplacen ani základní plat a žalobce pobíral pouze náhradu příjmu, v únoru 2010 byla žalobci vyplacena základní mzda ve výši 53 461,33 Kč, částka 1 955 Kč za přesčasy a částka 5 650 Kč za pohotovost. V březnu 2010 mu byla vyplacena základní mzda 16 434,48 Kč a částka 4 000 Kč jako zdanitelné odměny. V období od dubna 2010 do prosince 2010 byla žalobci vyplacena základní mzda ve výši 62 650 Kč, od ledna do srpna 2011 ve výši 59 280 Kč, od září do listopadu 2011 ve výši 60 420 Kč, v prosinci 2011 pak částka 58 238 Kč, v roce 2012 a 2013 ve výši 56 420 Kč a v lednu 2014 činila základní mzda 25 645,47 Kč.
7. Odvolací soud se ztotožnil s právním posouzením soudu prvního stupně stran toho, že usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 ze dne 25. 2. 2010 a ze dne 27. 5. 2010, jímž bylo zahájeno trestní stíhání, je nezákonným rozhodnutím, když Městský soud v Praze usnesením ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. 67 To 304/2013, zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 18. 9. 2013, sp. zn. 7 T 35/2010, ve výroku o vině a věc postoupil řediteli Krajského ředitelství Policie ČR hlavního města Prahy s tím, že nejde o trestný čin, avšak skutek by mohl být jiným orgánem posouzen jako přestupek či kárné provinění. Odvolací soud se dále zabýval otázkou ušlého zisku žalobce. Uvedl, že nárok žalobce, který je předmětem tohoto řízení, sestává z pěti samostatných složek, z nichž pouze příplatek za vedení je nárokovou složkou služebního příjmu podle § 113 písm. b) ve spojení s § 118 zákona č. 361/2003 Sb. Žalobce jej uplatnil v celkové částce 100 000 Kč za dobu od prosince 2011 do ledna 2014 (24 měsíců x 4 000 Kč a 2 měsíce x 2 000 Kč). Tento nárok neshledal odvolací soud důvodným. Nárok představující ušlý příjem v důsledku nemožnosti vykonávat práci přesčas ve výši 321 010 Kč za období od března 2010 do ledna 2014 (který žalobce vypočítal z průměrné mzdy za období od ledna 2007 do června 2009, tj. 47 měsíců) také neshledal odvolací soud důvodným, neboť práce přesčas v rozhodném období nebyla součástí služebního příjmu, ale naopak představuje výjimečné opatření, které umožňuje nařídit výkon služby nad rámec základní doby služby pouze tehdy, pakliže je to v důležitém zájmu služby, který je dán jen ve výjimečných případech. Byť má příslušník povinnost takovou práci vykonat, tato povinnost nastupuje až tehdy, jestliže je nařízena, na což není právní nárok. Služební příjem za službu přesčas nastupuje až v případě, kdy bezpečnostní sbor příslušníkovi neposkytne náhradní volno, které se poskytuje primárně. V posuzované době žalobce žádnou službu přesčas fakticky nevykonával, neboť mu nebyla nařízena. Odvolací soud proto uzavřel, že se není možné domáhat plnění, které existuje pouze v hypotetické rovině, ale musí být konkrétně prokázáno. Z totožných důvodů odvolací soud žalobci nepřiznal ani ušlý zisk v důsledku nemožnosti vykonávat pohotovost ve výši 231 616 Kč za období od března 2010 do ledna 2014 (který žalobce také vypočítal z průměrné mzdy za období od ledna 2007 do června 2009, tj. 47 měsíců), neboť ani zde se nejedná o garantované právo, že bude pohotovost nařízena, ačkoliv pakliže je nařízena, příslušník ji musí vykonat, přičemž až tehdy má nárok na odměnu. Vzhledem k tomu, že žalobci žádná služební pohotovost nařízena nebyla, jedná se opět pouze o hypotetický nárok. Stejně tak nárok na kázeňské odměny ve výši 292 199 Kč za dobu od března 2010 do ledna 2014 představuje podle odvolacího soudu nárok pouze v hypotetické rovině. Nejenže kázeňské odměny nejsou součástí služebního příjmu a není na ně právní nárok, ale navíc byly žalobci v době před trestním stíháním vypláceny nahodile, nepravidelně a v různé výši, přičemž naposledy byla kázeňská odměna vyplacena žalobci v září 2009, po dobu jeho následné pracovní neschopnosti mu vyplácena nebyla vůbec. Ač trestní stíhání bylo zahájeno teprve usnesením ze dne 25. 2. 2010, žalobce při svém výpočtu nijak nezdůvodnil, proč vychází ze mzdových listů za období let 2007 až červen 2009 a nikoli jiných. Uvedené platí i pro nárok na zdanitelné odměny ve výši 266 349 Kč za dobu od března 2010 do ledna 2014, kdy požadavek žalobce posoudil odvolací soud také jako nedůvodný. Ač odměna tvoří složku služebního příjmu podle § 113 písm. f) ve spojení s § 123 zákona č. 361/2003 Sb., jedná se o nenárokovou složku příjmu náležící příslušníkovi pouze tehdy, když jí lze jednorázově ocenit například splnění mimořádného nebo zvlášť významného služebního úkolu či naléhavých služebních úkolů za nepřítomného příslušníka či při dosažení věku 50 let. Z provedeného dokazování odvolací soud naznal, že žalobci byly odměny vypláceny nahodile a v různé výši, přičemž žalobce by musel tvrdit a prokázat konkrétní okolnosti, z nichž by bylo možno usuzovat, že by v jeho případě přicházelo v úvahu jejich přiznání za rozhodné období. Odvolací soud na závěr poukázal na usnesení zvláštního senátu ze dne 15. 1. 2019, č. j. Konf 11/2018-16, v němž bylo dovozeno, že zákon o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů obsahuje v § 98 a násl. komplexní úpravu náhrady škody způsobené ozbrojeným sborem jeho příslušníku, přičemž tento zákon neumožňuje posoudit odpovědnost za tytéž újmy podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“. Odvolací soud tak po doplněném dokazování rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil, byť s jiným odůvodněním.
II. Dovolání a vyjádření k němu
8. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v rozsahu částky 1 111 174 Kč skládající se z nároků ve výši 231 616 Kč z důsledku nemožnosti vykonávat pohotovost, částky 321 010 Kč za práci přesčas, částky 266 349 Kč za zdanitelné odměny a částky 292 199 Kč za kázeňské odměny dovoláním. V rozsahu částky 100 000 Kč s příslušenstvím představující ušlý výdělek za příplatek za vedení zůstal napadený rozsudek dovoláním nedotčen. V dovolání žalobce uplatnil následující dovolací důvody.
9. Odvolací soud nesprávně posoudil otázku týkající se nároků na ušlý zisk v podobě nevyplacení odměny za služby přesčas, zdanitelné a kázeňské odměny, neboť je zhodnotil dle obecného pravidla pro náhradu ušlého zisku v § 442 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, a nepoužil § 28 OdpŠk. Ač žalobce uvádí, že tuto konkrétní otázku dovolací soud samostatně neřešil, implicitní závěry je možné vyvodit z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1709/2005. Přípustnost dovolání ohledně dané otázky tedy spatřuje žalobce v tom, že tato právní otázka byla vyřešena v rozporu rozhodovací praxí dovolacího soudu.
10. Žalobce je přesvědčen, že v rozhodovací praxi dovolacího soudu doposud nebyla vyřešena navazující otázka, zda pokud příslušník bezpečnostního sboru uplatní nárok na ušlý zisk podle § 28 OdpŠk, má ušlý zisk odpovídat průměrnému výdělku dle zákoníku práce nebo průměrnému služebnímu příjmu dle zákona č. 361/2003 Sb.
11. Odvolací soud dle žalobce nesprávně aplikoval judikaturou dovolacího soudu vyvozené pravidlo ohledně zisku, který lze důvodně očekávat při pravidelném běhu věcí, když uvedl, že samotná skutečnost, že si poškozený nárokuje ušlý zisk za nenárokovou složku mzdy, popřípadě nárokovou složku mzdy za činnosti, na jejíž nařízení nemá právní nárok, stačí k vytvoření názoru, že se automaticky jedná pouze o hypotetický a nikoliv o reálně dosažitelný zisk, jehož lze při pravidelném chodu věcí důvodně očekávat a nelze jej tedy považovat za ušlý zisk dle § 442 občanského zákoníku, a to za situace, kdy existují i jiné skutečnosti, na jejichž základě si lze udělat kvalifikovanější představu o pravděpodobnosti dosažení ušlého zisku, například pravidelnost vyplácení těchto složek mzdy v minulosti. Tato otázka se dle žalobce vztahuje za každých okolností na nárok ušlého zisku za služby pohotovosti, a pokud by Nejvyšší soud odpověděl na otázku pod bodem 9 tak, že se neuplatní § 28 OdpŠk, vztahuje dovolatel tuto otázku i na ušlý zisk v podobě odměny za práci přesčas a zdanitelné a kázeňské odměny. Přípustnost dovolání ohledně dané otázky spatřuje žalobce v tom, že tato právní otázka byla vyřešena v rozporu s judikaturou dovolacího soudu, zejména s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 25 Cdo 2858/2015, a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2012, sp. zn. 25 Cdo 237/2011.
12. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
13. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
14. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. (a § 241a odst. 2 o. s. ř.).
15. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
16. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
17. Dovolání je přípustné pro posouzení otázky stanovení výše ušlého výdělku žalobce jako příslušníka ozbrojeného sboru za dobu jeho trestního stíhání, neboť se jedná o otázku v daných poměrech v judikatuře Nejvyššího soudu neřešenou.
IV. Důvodnost dovolání
18. Dovolání je důvodné.
19. Podle § 8 odst. 1 OdpŠk nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.
20. Podle § 28 OdpŠk způsob výpočtu průměrného výdělku pro určení ušlého zisku pro účely tohoto zákona stanoví vláda nařízením.
21. Podle § 1 odst. 1 nařízení vlády č. 116/1998 Sb., kterým se provádí zákon č. 82/1998 Sb. se průměrným výdělkem rozumí průměrný výdělek zjišťovaný podle zvláštního zákona pro pracovněprávní účely.
22. Podle § 353 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění účinném do 30. 9. 2015 (dále jen „zákoník práce“) průměrný výdělek zjistí zaměstnavatel z hrubé mzdy nebo platu zúčtované zaměstnanci k výplatě v rozhodném období a z odpracované doby v rozhodném období.
23. Podle § 354 zákoníku práce není-li v tomto zákoně dále stanoveno jinak, je rozhodným obdobím předchozí kalendářní čtvrtletí (odst. 1). Průměrný výdělek se zjistí k prvnímu dni kalendářního měsíce následujícího po rozhodném období (odst. 2).
24. Podle § 355 zákoníku práce, jestliže zaměstnanec v rozhodném období neodpracoval alespoň 21 dnů, použije se pravděpodobný výdělek (odst. 1). Pravděpodobný výdělek zjistí zaměstnavatel z hrubé mzdy nebo platu, které zaměstnanec dosáhl od počátku rozhodného období, popřípadě z hrubé mzdy nebo platu, které by zřejmě dosáhl; přitom se přihlédne zejména k obvyklé výši jednotlivých složek mzdy nebo platu zaměstnance nebo ke mzdě nebo platu zaměstnanců vykonávajících stejnou práci nebo práci stejné hodnoty (odst. 2).
25. Je ustálenou soudní praxí, že podle zákona č. 82/1998 Sb. odpovídá stát i za škodu způsobenou zahájením (vedením) trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozhodnutím trestního soudu; protože zákon tento nárok výslovně neupravuje, vychází se z analogického výkladu úpravy nejbližší, a to z úpravy odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, za něž je považováno rozhodnutí, jímž se trestní stíhání zahajuje. Neposuzuje se tedy správnost postupu orgánů činných v trestním řízení při zahájení trestního stíhání (nejde o nesprávný úřední postup), rozhodující je výsledek trestního stíhání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 1990, sp. zn. 1 Cz 6/90, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 35/1991; nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1487/2001, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1813).
26. Tak je tomu i v případě žalobce, který svou újmu odvozuje právě od skutečnosti, že proti němu bylo vedeno trestní stíhání, které neskončilo odsouzením. Okolnost, že byl žalobce trestně stíhán jako příslušník ozbrojeného sboru a že jeho újma spočívá v zisku ušlém na služebním příjmu a s ním souvisejících nárocích, není pro aplikaci zákona č. 82/1998 Sb. právně významná, neboť nejde o nároky plynoucí ze samotného služebního poměru, ale o nároky plynoucí z odpovědnosti státu za újmu způsobenou výkonem veřejné moci. Úvaha odvolacího soudu o tom, že na nároky žalobce nelze aplikovat zákon č. 82/1998 Sb., je proto nesprávná. K tomu Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že názor vyjádřený v odvolacím soudem odkazovaném usnesení zvláštního senátu ze dne 15. 1. 2019, č. j. Konf 11/2018-16, byl v důsledku vývoje judikatury Ústavního soudu překonán usnesením zvláštního senátu ze dne 20. 4. 2021, č. j. Konf 11/2017-83.
27. Ustanovení § 28 OdpŠk odkazem na § 1 odst. 1 nařízení vlády č. 116/1998 Sb. stanoví, že výše průměrného výdělku, jehož ztrátu žalobce v daném řízení tvrdí, se stanoví jako průměrný výdělek zjišťovaný podle zvláštního zákona pro pracovněprávní účely.
28. Je zřejmé, že se pracovní poměr žalobce neřídí zákoníkem práce, ale speciální právní úpravou v zákoně č. 361/2003 Sb. Ten však neupravuje způsob pro zjištění průměrného služebního příjmu, a tak je třeba při jeho zjišťování postupovat podle zákoníku práce (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 11. 2011, č. j. 4 Ads 72/2011-81).
29. Z výše uvedeného je zřejmé, že pro zjištění průměrného výdělku žalobce ke dni 1. 3. 2010, kdy byl postaven mimo službu a od tohoto data mu začal vznikat jím uplatněný nárok na náhradu škody, je nutné, aby soud prvního stupně zjistil skutkový stav stran toho, zda žalobce v rozhodném období, kterým je předchozí kalendářní čtvrtletí, v tomto případě tedy IV. čtvrtletí roku 2009, odpracoval alespoň 21 dnů.
30. V případě, že by žalobce odpracoval alespoň 21 dnů, průměrný výdělek se dle § 353 odst. 1 zákoníku práce zjistí z hrubé mzdy nebo platu zúčtované zaměstnanci k výplatě v rozhodném období a z odpracované doby v rozhodném období.
31. Pokud by však žalobce odpracoval méně než 21 dnů, tehdy by byla výše jeho ušlého příjmu stanovena jako výše pravděpodobného příjmu podle § 355 odst. 1 zákoníku práce, kterého by byl býval dosáhl, nebýt škodné události.
32. Pakliže by soud prvního stupně dospěl k závěru, že s ohledem na skutkový stav věci bude třeba aplikovat ustanovení § 355 odst. 2 zákoníku práce, Nejvyšší soud nad rámec konstatuje, že toto ustanovení patří – jak dále dovodila judikatura soudů (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 21 Cdo 4690/2009) – k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Vzhledem k tomu, že jde o zjištění pravděpodobného výdělku z hrubého platu, který by zaměstnancem byl v rozhodném období "zřejmě dosažen", soud tu přihlíží nejen k obvyklé výši jednotlivých složek platu zaměstnance, ale také k tomu, jakým způsobem byla v rozhodném období odměňována práce, kterou měl zaměstnanec konat, jaké měl podle platných předpisů pobírat "pohyblivé" složky platu (odměny), jaké měl zaměstnavatel v rozhodném období prostředky pro poskytnutí odměn svým zaměstnancům apod.; v tímto způsobem vymezeném rámci se soudu současně ukládá přihlédnout rovněž k platu zaměstnanců vykonávajících stejnou práci nebo práci stejné hodnoty. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby zjištěný hrubý plat byl vskutku "pravděpodobný", tedy takový, jaký by zaměstnanec zřejmě dosáhl, kdyby pracoval (kdyby mu zaměstnavatel umožnil řádný výkon práce – srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 21 Cdo 4325/2014, a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 11. 2011, č. j. 4 Ads 72/2011-81).
33. Jestliže odvolací soud uvedeným způsobem nároky žalobce neposoudil, je jeho právní posouzení těchto nároků nesprávné. Odvolací soud navíc svou úvahou o tom, že v případě nenárokových složek služebního příjmu (práce přesčas, služební pohotovost a kázeňské odměny), na které není právní nárok, nemohlo jim odpovídající plnění žalobci ujít, neboť v době, kdy byl postaven mimo službu, mu práce přesčas ani služební pohotovost nemohly být nařízeny a kázeňská odměna přiznána, vydal rozhodnutí potenciálně nespravedlivé. Pokud se poškozený nikoli vlastní vinou ocitne v situaci, kdy je postaven mimo službu a dojde tím ke snížení jeho služebního příjmu, vede úvaha odvolacího soudu k tomu, že mu nikdy nemůže být ušlý výdělek nahrazen a že tedy nemůže být navrácen do postavení, jako by žádná škodná událost do jeho poměrů nezasáhla.
34. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadený rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. v části potvrzující zamítnutí žaloby, s výjimkou částky 100 000 Kč s příslušenstvím odpovídající ušlému zisku za příplatek za vedení, a v navazujícím výroku o náhradě nákladů řízení zrušil. Protože se důvody pro zrušení rozsudku odvolacího soudu vztahují i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud podle ustanovení § 243e odst. 2 o. s. ř. i rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I ve stejném rozsahu a v navazujícím výroku II o náhradě nákladů řízení, a věc mu v uvedeném rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
35. Na soudu prvního stupně nyní bude, aby s případným využitím poučovací povinnosti podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. stanovil pravděpodobný výdělek, kterého mohl žalobce v posuzovaném období dosáhnout a v tomto světle nově zbylé nároky žalobce posoudil.
36. Soudy jsou ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
37. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Autor: -mha-