// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 22.09.2021

Zánik bezúplatného užívání pozemku v souvislosti s pozemkovými úpravami

Ustanovení § 11 odst. 8 věty páté zákona č. 139/2002 Sb. představuje jednu z výjimek ze zásady přechodu práv a povinností z nájmu na nového vlastníka, neboť pro případ výměny nebo přechodu vlastnických práv k pozemkům, uskutečněných v rámci pozemkových úprav, dává před ochranou nájemce naopak přednost ochraně nabyvatele pronajatého pozemku (tím, že normuje zánik dosavadních nájemních vztahů k takovým – z perspektivy ustanovení věty druhé § 2 zákona č. 139/2002 Sb. „novým“ – pozemkům). Svou povahou jde tedy v tomto směru nepochybně o lex specialis k obecné úpravě následků změny vlastnictví pronajaté věci zakotvené v ustanoveních § 2221 až § 2224 o. z.

Rozhodnutím o výměně nebo přechodu vlastnických práv, vydaným na podkladě schváleného návrhu pozemkových úprav (§ 11 odst. 8 zákona č. 139/2002 Sb.), zanikají rovněž obligace, jejichž předmětem je bezúplatné užívání pozemků, kterých se takové rozhodnutí týká.

podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 595/2021, ze dne 8. 6. 2021

vytisknout článek


Dotčené předpisy: § 11 odst. 8 zák. č. 139/2002 Sb.

Kategorie: smlouva o výpůjčce; zdroj: www.nsoud.cz 

Z odůvodnění:

Žalobci (podíloví spoluvlastníci „pozemků parc. XY v katastrálním území XY“ – dále jen „předmětné pozemky“, resp. „pozemky“) se domáhali, aby žalovanému, který je užívá, byla uložena povinnost je vyklidit.

Okresní soud v Rakovníku (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 4. června 2020, č. j. 8 C 127/2019-384, žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).

K odvolání žalobců Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 23. září 2020, č. j. 25 Co 195/2020-417, citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil v nákladovém výroku II. ohledně výše nákladů řízení (výrok I.) a potvrdil v zamítavém výroku I. (výrok II.); současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III.).

Z provedených důkazů učinil shodně se soudem prvního stupně zejména následující skutková zjištění. Předmětné pozemky žalobci nabyli do podílového spoluvlastnictví (žalobce a/ s podílem o velikosti ideálních 19/20 a žalobce b/ s podílem o velikosti ideální 1/20) jako účastníci řízení o pozemkových úpravách v k. ú. XY, konkrétně pak na podkladě rozhodnutí ze dne 13. prosince 2016, č. j. SPU 595111/2016/Röm, jímž Krajský pozemkový úřad pro Středočeský kraj, pobočka Rakovník, schválil návrh dotčených pozemkových úprav, resp. rozhodnutí ze dne 13. prosince 2017, č. j. SPU 022306/2017/Röm (dále též jen „rozhodnutí pozemkového úřadu ze dne 13. prosince 2017“), jímž Krajský pozemkový úřad pro Středočeský kraj a hlavní město Praha, pobočka Rakovník, rozhodl
– s odkazem na ustanovení § 11 odst. 8 zákona č. 139/2002 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech, ve znění účinném do 31. prosince 2017 (dále jen „zákon č. 139/2002 Sb.“) – o výměně nebo přechodu vlastnických práv, včetně jejich omezení, v k. ú. XY, a to způsobem uvedeným v příloze č. 1, která je nedílnou součástí daného rozhodnutí a která se týkala i předmětných pozemků. Žalovaný užívá pozemky jako dočasné zábory pro stavbu dálnice XY, obchvat (dále jen „stavba dálnice“), kterou realizuje prostřednictvím třetích osob. Právo užívání pozemků dovozuje ze smluv o právu provést stavbu dálnice, jež uzavřel v letech 2010 až 2015 s předchozími vlastníky pozemků (dále jen „Smlouvy“). Obsahem Smluv bylo zejména prohlášení tehdejších vlastníků pozemků, že souhlasí s jejich použitím k trvalému a dočasnému záboru pro přípravu a realizaci stavby dálnice a se vstupem pracovníků žalovaného a zhotovitele na pozemky. Smlouvy obsahovaly rovněž následující ujednání: „Smluvní strany se zavazují uzavřít kupní smlouvu a majetkově vypořádat do data kolaudace Stavby, na základě výzvy ŘSD ČR. Nájemní smlouva bude uzavřena neprodleně po zjištění konkrétního data zahájení Stavby.“. Ohledně nájmu pozemků vedli účastníci korespondenční jednání v období od dubna 2018 do dubna 2019, aniž vyústilo v uzavření nájemní smlouvy.

Na tomto skutkovém základě se odvolací soud ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že právní vztahy založené Smlouvami nezanikly rozhodnutím pozemkového úřadu ze dne 13. prosince 2017 podle ustanovení § 11 odst. 8 věty páté zákona č. 139/2002 Sb., jež upravuje zánik některých právních vztahů (k 1. říjnu běžného roku) k pozemkům, kterých se týká rozhodnutí o výměně nebo přechodu vlastnických práv, vydané na podkladě schváleného návrhu pozemkových úprav. Podle jeho mínění je tomu tak proto, že právní vztahy ze Smluv se svou povahou nejvíce blíží výpůjčce a nejde tu tedy o nájem a ani jiný právní poměr (zatímní bezúplatné užívání nebo časově omezený nájem), uvedený v taxativním výčtu zanikajících právních vztahů, jejž obsahuje citované (kogentní) ustanovení. Současně pokládal za správný rovněž právní názor, že žalobci vstoupili do právních vztahů založených Smlouvami v důsledku nabytí vlastnického práva k předmětným pozemkům, neboť z okolností specifikovaných v rozsudcích obou soudů měli a mohli existenci těchto právních vztahů (závad), váznoucích na pozemcích, zjistit (§ 1107 ve spojení s § 1108 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. z.“). Za této situace – stejně jako soud prvního stupně – uzavřel, že žalovanému do současné doby svědčí právo užívat předmětné pozemky za účelem stanoveným ve Smlouvách a nelze mu tudíž důvodně vytýkat, jak to nesprávně činí žalobci, že pozemky užívá (k dočasnému záboru nezbytnému pro realizaci Stavby) bez právního důvodu. Proto rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku I. potvrdil.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 296/2017 Sb. (dále jen „o. s. ř.“), a odůvodnili konstatováním, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu řešena, a sice otázky, zda podle ustanovení § 11 odst. 8 věty páté zákona č. 139/2002 Sb. zanikají pouze nájemní vztahy (a vztahy založené na již „historických“ institutech zatímního bezúplatného užívání a časově omezeného nájmu), nebo veškeré závazkové právní vztahy (obligace), včetně bezúplatných užívacích vztahů (zde vztahů ze Smluv, jež se blíží výpůjčce, jak to formuloval odvolací soud), jejichž předmětem jsou pozemky, kterých se týká rozhodnutí o výměně nebo přechodu vlastnických práv, vydané na podkladě schváleného návrhu pozemkových úprav. Předně podotkli, že primárním cílem pozemkových úprav je prostorově a funkčně uspořádat pozemky v určeném obvodu tak, aby se vytvořily podmínky pro racionální hospodaření vlastníků půdy (§ 2 zákona č. 139/2002 Sb.), a že integrální součástí tohoto procesu je i zánik dosavadních užívacích vztahů jako nezbytný předpoklad k tomu, aby se nabyvatelé dotčených pozemků mohli stát jejich „plnými vlastníky“ (v této souvislosti odkázali na „nález Ústavního soudu č. 152 z 27. května 1998“ /jde zřejmě o nález Ústavního soudu z 27. května 1998, sp. zn. Pl. ÚS 34/97, uveřejněný pod č. 152/1998 Sb./). Podle jejich mínění je tedy koncepce pozemkových úprav postavena na principu, že obligační užívací vztahy k pozemkům, které vstupují do pozemkové úpravy, mají zaniknout „jako celek“. Je pak zásadně na nových vlastnících, aby k pozemkům nabytým pozemkovou úpravou následně navázali nové smluvní vztahy (ledaže se již dříve se svými smluvními partnery dohodli pro případ pozemkové úpravy jinak, jak připustil Nejvyšší správní soud v rozhodnutí vydaném ve věci sp. zn. 2 As 186/2018). Měli za to, že tento princip plně koresponduje též s podstatou pozemkových úprav, které alespoň zčásti mohou nabývat též podobu nucené směny vlastnictví. V rámci takové směny vlastnictví by totiž zajisté nebylo spravedlivé po jejích účastnících požadovat, aby kromě ní samotné navíc ještě strpěli, že do vlastnictví nabudou majetek zatížený obligačními vztahy, které sami nesjednali a ani se jinak nepodíleli na jejich vzniku. Z řečeného pak usuzovali, že v dosahu působnosti právní úpravy obsažené v § 11 odst. 8 větě páté zákona č. 139/2002 Sb. by neměly být – selektivně – ponechány pouze nájemní vztahy (a zatímní bezúplatné užívání, resp. časově omezený nájem), nýbrž by do něj měly být zahrnuty i ostatní obligace, včetně bezúplatných užívacích vztahů. Dodali, že uvedené platí v tomto případě o to více, že smluvní strany podle obsahu Smluv od počátku předpokládaly, že po zjištění konkrétního data zahájení Stavby uzavřou ohledně užívání pozemků nájemní smlouvu, tj. sjednají spolu závazkový právní vztah, který by i podle názoru soudů obou stupňů po skončení předmětné pozemkové úpravy zanikl podle § 11 odst. 8 věty páté zákona č. 139/2002 Sb. I s ohledem na to tedy podle nich neexistuje jediný rozumný důvod, proč by měl být právní vztah ze Smluv jakkoli privilegován oproti „budoucímu“ nájemnímu vztahu, který se v nich smluvní strany zavázaly sjednat, jakmile bude známo datum zahájení stavby dálnice. Z obsahu dovolání vyplývá dovolací návrh, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání žalobců (dovolatelů) bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí, jímž bylo odvolací řízení skončeno a které závisí na vyřešení otázky hmotného práva (otázky, zda rozhodnutím o výměně nebo přechodu vlastnických práv, vydaným na podkladě schváleného návrhu pozemkových úprav /§ 11 odst. 8 zákona č. 139/2002 Sb./, zanikají rovněž obligace, jejichž předmětem je bezúplatné užívání pozemků, kterých se takové rozhodnutí týká), která v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla dosud řešena.

Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.

Na tomto místě pokládá dovolací soud za potřebné připomenout podstatu pozemkových úprav a jejich právní režim. Ve smyslu § 2 zákona č. 139/2002 Sb. se pozemkovými úpravami ve veřejném zájmu prostorově a funkčně uspořádávají pozemky, scelují se nebo dělí a zabezpečuje se jimi přístupnost a využití pozemků a vyrovnání jejich hranic tak, aby se vytvořily podmínky pro racionální hospodaření vlastníků půdy. V těchto souvislostech původní pozemky zanikají a zároveň se vytvářejí pozemky nové, k nimž se uspořádávají vlastnická práva a s nimi související věcná břemena v rozsahu rozhodnutí podle § 11 odst. 8 zákona č. 139/2002 Sb. Současně se jimi zajišťují podmínky pro zlepšení kvality života ve venkovských oblastech včetně napomáhání diverzifikace hospodářské činnosti a zlepšování konkurenceschopnosti zemědělství, zlepšení životního prostředí, ochranu a zúrodnění půdního fondu, lesní hospodářství a vodní hospodářství zejména v oblasti snižování nepříznivých účinků povodní a sucha, řešení odtokových poměrů v krajině a zvýšení ekologické stability krajiny. Předmětem pozemkových úprav jsou všechny pozemky v obvodu pozemkových úprav bez ohledu na dosavadní způsob využívání a existující vlastnické a užívací vztahy k nim (§ 3 odst. 1 zákona č. 139/2002 Sb.). Pozemkový úřad zajistí odborné zpracování návrhu pozemkových úprav (dále jen „návrh“) nebo návrh, popřípadě jeho část v nezbytných případech sám zpracuje (§ 9 odst. 1 zákona č. 139/2002 Sb.). Vlastníkům pozemků navrhne pozemkový úřad nové pozemky tak, aby odpovídaly jejich původním pozemkům přiměřeně cenou, výměrou, vzdáleností a podle možností i druhem pozemku. Porovnání ceny, výměry a vzdálenosti navrhovaných pozemků s původními pozemky se provádí celkem za všechny pozemky vlastníka řešené v pozemkových úpravách (§ 10 odst. 1 zákona č. 139/2002 Sb.). Pozemkový úřad rozhodne o schválení návrhu pozemkových úprav tehdy, pokud s ním souhlasí vlastníci alespoň 60 % výměry pozemků, které jsou řešeny ve smyslu ustanovení § 2 zákona č. 139/2002 Sb. v pozemkových úpravách. Váha hlasu podílového spoluvlastníka odpovídá jeho podílu na celkové výměře pozemků (§ 11 odst. 4 zákona č. 139/2002 Sb.). Schválený návrh je závazným podkladem mimo jiné pro rozhodnutí pozemkového úřadu o výměně nebo přechodu vlastnických práv, popřípadě o zřízení nebo zrušení věcného břemene k dotčeným pozemkům (§ 11 odst. 8 věta první zákona č. 139/2002 Sb.). Proti rozhodnutí o výměně nebo přechodu vlastnických práv, popřípadě o zřízení nebo zrušení věcného břemene, vydanému na základě schváleného návrhu se nelze odvolat (§ 11 odst. 8 věta čtvrtá zákona č. 139/2002 Sb.). Dosavadní nájemní vztahy, zatímní bezúplatné užívání a časově omezený nájem k předmětným pozemkům, kterých se rozhodnutí týká, zanikají k 1. říjnu běžného roku. Ustanovení zvláštního právního předpisu se nepoužije (§ 11 odst. 8 věta pátá a šestá zákona č. 139/2002 Sb.). Zástavní právo, které vázne na pozemku zahrnutém do pozemkových úprav, přechází na pozemek, který přešel do vlastnictví zástavce podle schváleného návrhu. Předkupní právo s věcnými účinky, které vázne na pozemku zahrnutém do pozemkových úprav, schválením návrhu pozemkových úprav zaniká, nedojde-li mezi oprávněnou osobou z předkupního práva a vlastníkem pozemku zavázaného předkupním právem k jinému ujednání nebo nestanoví-li zvláštní právní předpis jinak (§ 11 odst. 13 zákona č. 139/2002 Sb.).

Nájemní právo (jehož zánik je v souvislosti s pozemkovými úpravami normován ustanovením § 11 odst. 8 věty páté zákona č. 139/2002 Sb.) je obecně obligace, tj. závazek, který zavazuje pouze smluvní strany. Změna vlastnického práva k pronajaté věci by se v takovém případě neměla nijak dotýkat trvání závazku. Na druhou stranu by však neměla ani žádné účinky vůči novému vlastníkovi, držiteli nebo třetí osobě, např. jinému nájemci téže věci (srov. Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část /§ 2055–3014/. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, str. 295). Nájem má však mezi závazky specifické postavení. Je totiž ustáleně vnímán jako dlouhodobý stav, jehož zachování se jeví jako ekonomicky a sociálně žádoucí (srov. Eliáš, K. a kol.: Nový občanský zákoník s aktualizovanou důvodovou zprávou. Ostrava: Sagit, 2012, str. 845). Předestřené specifické postavení nájmu se projevuje právě i v úpravě následků změny vlastnictví pronajaté věci, obsažené v ustanoveních § 2221 až § 2224 o. z., která vychází ze zásady, že změnou vlastníka nájem nezaniká, nýbrž nájemní obligace trvá s tím, že práva a povinnosti z nájmu přecházejí na nového vlastníka (viz § 2221 odst. 1 o. z.).

Ustanovení § 11 odst. 8 věty páté zákona č. 139/2002 Sb. pak představuje jednu z výjimek z této zásady (další výjimku stanoví např. § 2222 odst. 2 o. z.), neboť pro případ výměny nebo přechodu vlastnických práv k pozemkům, uskutečněných v rámci pozemkových úprav, dává před ochranou nájemce naopak přednost ochraně nabyvatele pronajatého pozemku (tím, že normuje zánik dosavadních nájemních vztahů k takovým – z perspektivy ustanovení věty druhé § 2 zákona č. 139/2002 Sb. „novým“ – pozemkům). Svou povahou jde tedy v tomto směru nepochybně o lex specialis k obecné úpravě následků změny vlastnictví pronajaté věci zakotvené v již zmiňovaných ustanoveních § 2221 až § 2224 o. z. (o tom svědčí také poznámka pod čarou připojená k navazujícímu ustanovení § 11 odst. 8 věty šesté zákona č. 139/2002 Sb., která odkazuje na § 680 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. prosince 2013, jenž byl s účinností od 1. ledna 2014 nahrazen právě citovanými ustanoveními o následcích změny vlastníka pronajaté věci). Skutečnost, že ustanovení § 11 odst. 8 věty páté zákona č. 139/2002 Sb. nepamatuje na jiná obligační práva než nájem (zatímní bezúplatné užívání a časově omezený nájem jsou specifické právní instituty, které lze při řešení otázky otevřené dovolacímu přezkumu ponechat stranou), konkrétně pak na výpůjčku (bezúplatné užívání) pozemků, zahrnutých do pozemkových úprav, tudíž nelze – přinejmenším z hlediska formálně systematického výkladu – chápat jako mezeru v zákoně, jelikož právní úprava dotčené obligace neobsahuje obdobná pravidla následků změny vlastnictví vypůjčené věci, jaká normují pro nájem ustanovení § 2221 až § 2224 o. z. (začleněná do obecné úpravy nájemní smlouvy), na něž reaguje zmíněné ustanovení zákona č. 139/2002 Sb. O mezeru v zákoně tu však nejde ani z materiálního hlediska (zejména z hlediska zachování principu hodnotové bezrozpornosti právního řádu). Jestliže totiž zákonodárce výslovně nestanovil něco jiného (k tomu viz též posléze uvedený výklad § 1107 o. z.), uplatní se ve vztahu k předmětným závazkům obecná zásada, podle níž obligace zavazují pouze smluvní strany. Jinak řečeno, v případě změn vlastnictví k pozemkům zahrnutým do pozemkových úprav nepřejdou práva a povinnosti z obligací týkajících se těchto pozemků na nového vlastníka. Tento stav pak v konečném důsledku vede ke stejné ochraně práv nabyvatelů pozemků, zahrnutých do pozemkových úprav, ať už jsou tyto pozemky předmětem nájmu či výpůjčky (či vztahu obdobnému výpůjčce), neboť i když podle ustanovení § 11 odst. 8 věty páté zákona č. 139/2002 Sb. zaniknou jen dosavadní nájemní vztahy, vůči novým vlastníkům pozemků se zásadně neprosadí ani jiné obligace, které k nim sjednali jejich dřívější vlastníci. Zbývá dodat, že z pohledu zájmů subjektu, který nabyl vlastnické právo k pozemkům v rámci pozemkových úprav, by ostatně byl neudržitelný názor, že ve smyslu § 11 odst. 8 věty páté zákona č. 139/2002 Sb. sice zaniká (úplatný) nájem (jak to v souvislosti s ukončením pozemkových úprav naznačil odvolací soud pro případ, kdy by nájem před tím byl sjednán), zatímco (bezúplatná) výpůjčka se prosadí i vůči novému vlastníku proto, že ve smyslu citovaného ustanovení nezaniká. Na uvedeném závěru nic nemění ani ustanovení § 1107 o. z. (ve spojení s § 1108 o. z.), jež v dané věci aplikovaly soudy nižších stupňů. Formulace „závady váznoucí na věci“, užitá v citovaném ustanovení, je totiž typická pro závady věcněprávní. V zásadě jsou tedy závadou váznoucí na věci, která přechází na nabyvatele za podmínek stanovených v § 1107 o. z., pouze věcná práva (zástavní právo, věcné břemeno, právo stavby, věcné předkupní právo apod.); naproti tomu obligační práva takovými závadami nejsou (srov. Spáčil, J. a kol.: Občanský zákoník III. Věcná práva /§ 976–1474/. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, str. 401 až 404).

Uvedené teze se v posuzované věci prosadí následovně. Odvolací soud sice správně dovodil, že právní vztahy ze Smluv, jež se svou povahou nejvíce blíží výpůjčce, nezanikly následkem rozhodnutí pozemkového úřadu ze dne 13. prosince 2017 podle ustanovení § 11 odst. 8 věty páté zákona č. 139/2002 Sb., avšak pro posouzení dané věci není uvedený právní názor podstatný. Dotčené právní vztahy totiž mají povahu obligace (odlišné od nájmu), která se vůči dovolatelům neprosadí (jednoduše především proto, že se nijak nepodíleli na jejím sjednání), a to ani v důsledku nabytí vlastnictví k předmětným pozemkům (v této souvislosti nelze opomenout, že je-li povinen vydat věc nabyvateli /aktuálnímu nositeli vlastnického práva/ její bývalý vlastník, tím spíše je k jejímu vydání povinen pouhý detentor, jenž své právo k věci /odlišné od nájemního práva/ odvozuje od smlouvy uzavřené s tímto bývalým vlastníkem); o závady váznoucí na věci ve smyslu § 1107 o. z. (ve spojení s § 1108 o. z.) v tomto případě nešlo. Jestliže tedy odvolací soud uzavřel, že žalovanému do současné doby svědčí právo užívat předmětné pozemky za účelem stanoveným ve Smlouvách, jež uzavřel s dřívějšími vlastníky pozemků, a návazně potvrdil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně, spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).

Z řečeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu není správný. Jelikož dovolací soud neshledal podmínky pro jeho změnu, bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) jej zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 243f odst. 4 věty před středníkem o. s. ř.). Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i toto rozhodnutí a podle § 243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§ 243g odst. 1 věta první o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Autor: -mha-

Reklama

Jobs

Aktuální znění právních předpisů