// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 20.09.2021
K platnosti smlouvy o důchodu z hlediska sjednání doby trvání práva
I. Obecně platí, že smlouva je sjednána na dobu neurčitou, není-li předem stanovena doba, po kterou trvá její účinnost. Výplata důchodu (renty) je pojmově spjata s právem na doživotní plnění oprávněné fyzické osobě, popř. s takovým vymezením doby plnění, které se vyznačuje časovou neurčitostí (je omezena skutečností, o které se neví, zda a kdy nastane). Jak žádá definice smlouvy o důchodu dle obč. zák., má být doba, po kterou má věřitel právo na výplatu důchodu, stanovena neurčitě.
Tomu vyhovuje ujednání, podle něhož bude důchod vyplácen do smrti věřitele, tedy doživotně, ale i takové ujednání, které se vyznačuje neurčitostí například po dobu studia, po dobu invalidity, po dobu setrvání ve stavu svobodném atd. Naopak tedy nevyhovuje tomuto požadavku, je-li ve smlouvě uvedena doba trvání práva na výplatu důchodu výlučně přesně stanovenou dobou, například po dobu deseti let. Rovněž musí být uveden i počátek výplaty důchodu. Tento okamžik může být stanoven jak přesným datem (uvedení data, dovršení určitého věku apod.), tak může být ovšem vázán na určitou, třeba i nejistou, skutečnost (přijetí na školu a zahájení studia, promoce, smrt určité osoby atd.).
Sjednání doby trvání práva na vyplácení důchodu v projednávané věci [„období, po které bude syn v péči oprávněné, a to po dobu, po kterou syn nebude schopen sám se živit z důvodu přípravy na budoucí povolání …, případně objektivní nemožnosti soustavně se připravovat na budoucí povolání, nejdéle však do měsíce, ve kterém nabude 26 let“], nelze – i přes dovětek o dosažení určitého věku osoby – považovat za vymezení časově určité způsobující neplatnost smlouvy o důchodu podle § 39 obč. zák.
II. Povinný se zde zavázal k peněžitému plnění jen tehdy, bude-li o syna účastníků výlučně pečovat oprávněná. Takové ujednání není podmínkou, na jejímž splnění závisí účinnost právního úkonu ve smyslu § 36 obč. zák., ale podmínkou, kterou si účastníci právního úkonu sjednali jako předpoklad (náležitost) pro vznik smluvního nároku, tedy subjektivního práva a jemu odpovídající povinnosti. Požaduje-li oprávněná plnění za období, kdy syn nebyl v její výlučné péči, nemá na výplatu důchodu nárok, a to nikoliv proto, že výkon práva je v rozporu s dobrými mravy nebo že ujednání smlouvy jsou od počátku neplatná pro rozpor s dobrými mravy, nýbrž z důvodu nedostatku aktivní věcné legitimace, resp. neexistence práva z platně uzavřené smlouvy pro nenaplnění sjednaného předpokladu.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 3027/2020, ze dne 17. 6. 2021
Dotčené předpisy:
§ 35 odst. 2 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013
§ 36 odst. 1,2 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013
§ 39 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013
§ 842 obč. zák. ve znění do 31. 12. 2013
Kategorie: ostatní; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou domáhala, aby jí žalovaný zaplatil – podle sjednané smlouvy o důchodu – 584.000 Kč (dlužnou částku za dobu od 10. 2. 2015 do 10. 7. 2017) s příslušenstvím a smluvní pokutu ve výši 389.262 Kč.
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 27. 6. 2019, č.j. 134 C 5/2018-215, žalobu zamítl a žalovanému přiznal na náhradě nákladů řízení 227.238 Kč. Po právní stránce soud prvního stupně uzavřel, že k úpravě vzájemných vztahů účastníci přistoupili pro případ výlučné péče žalobkyně o syna („z důvodu péče oprávněné … o syna AAAAA(pseudonym)“). Pokud jde o právo a povinnost výplaty sjednané peněžní částky, je smlouva o důchodu – z hlediska vymezení doby založeného právního vztahu – určitým (platným) právním úkonem (§ 842, § 37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále jen „obč. zák.“). Ujednání inflační doložky a smluvní pokuty zajišťující řádné platby měsíčního důchodu jsou však neplatná, neboť se příčí dobrým mravům (§ 39 obč. zák.). Se zřetelem ke zjištěným skutečnostem je podle soudu prvního stupně výkon práva žalobkyně na zaplacení dlužných částek sjednaného důchodu se zákonnými úroky z prodlení v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.).
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 10. 6. 2020, č.j. 8 Co 315/2019-273, změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že žalobě v plném rozsahu vyhověl, a žalovanému uložil zaplatit žalobkyni na nákladech řízení před soudem prvního stupně 253.360 Kč a na nákladech odvolacího řízení 78.962 Kč. Odvolací soud považoval smlouvu o důchodu včetně ujednání o indexaci růstu cen a o smluvní pokutě za platný právní úkon (§ 37 odst. 1, § 39 obč. zák.). Smlouvu uzavřeli manželé v návaznosti na zúžení společného jmění až na věci tvořící obvyklé vybavení domácnosti a na vypořádání společného jmění dohodou. Z toho vyplývá, že se žalovaný zavázal vyplácet žalobkyni důchod ze svých výlučných prostředků, takže smlouva neodporuje kogentním ustanovením zákona o rozsahu společného jmění manželů. Péčí žalobkyně o syna byla – argumentuje odvolací soud – pozitivně i negativně specifikována doba neurčitého trvání závazku žalovaného vyplácet žalobkyni sjednané peněžní částky. Žalobkyně právo na plnění ze smlouvy nevykonala v rozporu s dobrými mravy; to, že nad rámec závazku ze smlouvy o důchodu žalovaný dobrovolně umožnil žalobkyni bydlet ve svém domě, hradil další náklady spojené s vedením společné domácnosti a stejnou měrou jako žalobkyně se podílel na výchově a výživě syna, není v projednávané věci rozhodné.
V dovolání, kterým napadl rozhodnutí odvolacího soudu, žalovaný - mimo jiné- prosazuje, že odvolací soud v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu vyřešil 1) otázku platnosti smlouvy o důchodu z hlediska sjednání doby trvání práva a 2) otázku výkladu právního ujednání smluvních stran. Podle dovolatele je smlouva neplatná, neboť byla sjednána na dobu určitou s odkládací podmínkou (započetí péče žalobkyně o syna) a s rozvazovací podmínkou (omezení doby účinnosti ke dni dosažení určitého věku syna), která může nastat před 18. 1. 2030.
Dovolání je přípustné, protože rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, závisí na vyřešení otázky hmotného práva [ad 2), tj. výkladu smlouvy o důchodu], při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu [§ 237, § 239 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“)].
Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle § 35 odst. 2 obč. zák. je třeba právní úkony vyjádřené slovy vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
Podle § 36 odst. 1, věty první, obč. zák. lze vznik, změnu nebo zánik práva či povinnosti vázat na splnění podmínky.
Podle § 36 odst. 2 obč. zák. je podmínka odkládací, jestliže na jejím splnění závisí, zda právní následky úkonu nastanou. Podmínka je rozvazovací, jestliže na jejím splnění závisí, zda následky již nastalé pominou.
Podle § 842 obč. zák. se smlouvou o důchodu zakládá někomu na doživotně nebo na jinak stanovenou dobu neurčitého trvání právo na vyplácení určitého důchodu.
Poté, co doplnil dokazování listinou (dohodou o vypořádání společného jmění manželů z 21. 12. 2009) odvolací soud převzal skutkový stav zjištěný v řízení před soudem prvního stupně. Účastníci – od 22. 1. 1994 manželé – uzavřeli 21. 12. 2009 dvě smlouvy:
O důchodu, jíž se žalovaný zavázal – počínaje kalendářním měsícem následujícím po měsíci, v němž nabude právní moci rozhodnutí soudu o zúžení společného jmění manželů až na obvyklé vybavení společné domácnosti – platit žalobkyni po dobu, kdy bude pečovat o syna AAAAA(pseudonym) 20.000 Kč měsíčně. „V případě, že dosáhne index růstu cen ve srovnání se stavem k měsíci následujícímu po měsíci, v němž nabude právní moci rozhodnutí soudu o zúžení společného jmění manželů až na obvyklé vybavení domácnosti, 10%, zvýší se peněžitý důchod počínaje kalendářním měsícem následujícím po uvedeném nárůstu indexu o 10%. K dalšímu zvýšení o 10% vypláceného peněžitého důchodu dojde obdobně vždy, když index růstu cen dosáhne 10% ve srovnání s prvním dnem měsíce, v němž došlo k poslednímu zvýšení peněžitého důchodu. Pro účely stanovení výše indexu růstu cen se bude vycházet z údajů zveřejňovaných Českým statistickým úřadem.“ V článku III bodu 2 strany pozitivně definovaly tzv. „dobu péče“ jako „období, po které bude syn v péči oprávněné, a to po dobu, po kterou syn nebude schopen sám se živit z důvodu přípravy na budoucí povolání …, případně objektivní nemožnosti soustavně se připravovat na budoucí povolání, nejdéle však do měsíce, ve kterém nabude 26 let.“ Podle článku III bodu 3 se za dobu péče o syna nepovažuje „nepřetržitý pobyt v dálce přesahující 1 měsíc mimo domácnost oprávněné, přičemž se nejedná o pobyt spojený s přípravou syna na budoucí povolání.“ Sankcí pro případ prodlení s plněním finančního závazku žalovaného byla v článku IV sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1% z dlužné částky za každý den prodlení.
O vypořádání společného jmění, jíž s účinky od právní moci rozhodnutí soudu o zúžení společného jmění až na věci tvořící obvyklé vybavení společné domácnosti účastníci určili, kdo z nich se stane výlučným vlastníkem specifikovaných nemovitých a movitých věcí, podniků spjatých s podnikáním evidovaným pod identifikačními čísly, věřitelem (dlužníkem) označených pohledávek, a provedli vyrovnání finančních hotovostí s tím, že se žalovaný zavázal do 15. 1. 2010 zaplatit žalobkyni 600.000 Kč.
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 2. 2. 2010, sp. zn. 85 C 1/2010, který nabyl 25. 2. 2010 právní moci, zúžil společné jmění účastníků až na věci tvořící obvyklé vybavení společné domácnosti.
Až do června 2016 žili účastníci ve společné domácnosti a bydleli v domě, který vlastnil žalovaný. Veškeré náklady společně vedené domácnosti platil žalovaný, oba pečovali o syna AAAAA(pseudonym) trpícího závažným zdravotním handicapem, přičemž žalovaný hradil náklady za asistenční služby poskytované synovi Centrem pro rodinu a sociální péči, z. s., stravné ve školní jídelně, družinu, školní výlety a nezbytné pomůcky (rovnátka, brýle apod.). Od 1. 7. 2017 účastníci bydleli odděleně, žalovaný platil žalobkyni 20.000 Kč měsíčně, ale o AAAAA (pseudonym) pečovali formou střídavé péče (žalovaný stále hradil platby spojené s výživou a výchovou syna, vozil ho do a ze školy, na kroužky).
Ad 1) K platnosti smlouvy o důchodu z hlediska sjednání doby trvání práva na vyplácení sjednaných částek
V rámci subjektivního práva na svobodné jednání plynoucího z článku 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod je chráněna smluvní svoboda a princip autonomie vůle (srov. nález Ústavního soudu z 6. 3. 2020, sp. zn. II. ÚS 3379/19). Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 33 Cdo 2472/2015, uvedl, že smlouva o důchodu zakládá závazkový právní vztah, jehož obsahem je povinnost zavázané osoby k opakujícímu se peněžitému plnění ve formě pravidelných splátek a právo oprávněné osoby na sjednané peněžité plnění. Obecně platí, že smlouva je sjednána na dobu neurčitou, není-li předem stanovena doba, po kterou trvá její účinnost. Výplata důchodu (renty) je pojmově spjata s právem na doživotní plnění oprávněné fyzické osobě, popř. s takovým vymezením doby plnění, které se vyznačuje časovou neurčitostí (je omezena skutečností, o které se neví, zda a kdy nastane). Jak žádá definice smlouvy o důchodu, má být doba, po kterou má věřitel právo na výplatu důchodu, stanovena neurčitě. Tomu vyhovuje ujednání, podle něhož bude důchod vyplácen do smrti věřitele, tedy doživotně, ale i takové ujednání, které se vyznačuje neurčitostí například po dobu studia, po dobu invalidity, po dobu setrvání ve stavu svobodném atd. Naopak tedy nevyhovuje tomuto požadavku, je-li ve smlouvě uvedena doba trvání práva na výplatu důchodu výlučně přesně stanovenou dobou, například po dobu deseti let. Rovněž musí být uveden i počátek výplaty důchodu. Tento okamžik může být stanoven jak přesným datem (uvedení data, dovršení určitého věku apod.), tak může být ovšem vázán na určitou, třeba i nejistou, skutečnost (přijetí na školu a zahájení studia, promoce, smrt určité osoby atd.) [ŠÍMA, Alexander. § 842 (Obsah smlouvy o důchodu) In: FIALA, Josef, Milan KINDL aj. Občanský zákoník: Komentář, Systém ASPI, Wolters Kluwer (cit. 2021-6-1), ASPI_ID KO40_1964CZ. Dostupné v Systému ASPI. ISSN: 2336-517X.].
Z výše uvedeného je zřejmé, že závěr soudů obou stupňů o platnosti smlouvy z hlediska vymezení doby trvání práva nevybočuje z mezí judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu. Sjednání doby trvání práva na vyplácení důchodu v článku III bodu 2 smlouvy [„období, po které bude syn v péči oprávněné, a to po dobu, po kterou syn nebude schopen sám se živit z důvodu přípravy na budoucí povolání …, případně objektivní nemožnosti soustavně se připravovat na budoucí povolání, nejdéle však do měsíce, ve kterém nabude 26 let“], nelze – i přes dovětek o dosažení určitého věku osoby – považovat za vymezení časově určité způsobující neplatnost smlouvy o důchodu podle § 39 obč. zák.
Ad 2) K výkladu smlouvy o důchodu
Ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák. předpokládá, že o obsahu právního úkonu může vzniknout pochybnost, a pro ten případ formuluje pravidla, která ukládají soudu, aby tyto pochybnosti odstranil výkladem. Určitost projevu vůle je objektivní kategorií a takový projev vůle by neměl vzbuzovat důvodné pochybnosti o jeho obsahu ani u osob, které nejsou účastníky daného smluvního vztahu. Podle ustálené judikatury soudů výklad právního úkonu může směřovat jen k objasnění toho, co v něm bylo projeveno a vůle jednajícího se při výkladu právního úkonu vyjádřeného slovy uplatní, jen není-li v rozporu s jazykovým projevem; tato pravidla se použijí i při výkladu písemného právního úkonu. Jazykové vyjádření právního úkonu musí být vykládáno nejprve prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud posoudí na základě provedeného dokazování, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy. Podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků však je – jak již bylo zmíněno – to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření. Interpretace obsahu právního úkonu soudem podle ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák. totiž nemůže nahrazovat či měnit již učiněné projevy vůle; použití zákonných výkladových pravidel směřuje pouze k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovy byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době jejich smluvního ujednání (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2012, sp. zn. 33 Cdo 2978/2010, ze dne 22. 8. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1569/99, ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, a ze dne 29. 8. 2016, sp. zn. 32 Cdo 1630/2016).
V projednávané věci je klíčový účel, k němuž měla smlouva o důchodu sloužit. Žalovaný se zavázal k peněžitému plnění jen tehdy, bude-li o syna účastníků výlučně pečovat žalobkyně (podle skutkových zjištění nastal rozpad vztahu účastníků v červenci 2017). Takové ujednání není podmínkou, na jejímž splnění závisí účinnost právního úkonu ve smyslu § 36 obč. zák., ale podmínkou, kterou si účastníci právního úkonu sjednali jako předpoklad (náležitost) pro vznik smluvního nároku, tedy subjektivního práva a jemu odpovídající povinnosti (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2003, sp. zn. 32 Odo 894/2002, a ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 23 Cdo 4357/2011). Požaduje-li žalobkyně plnění za období, kdy syn AAAAA (pseudonym) nebyl v její výlučné péči, nemá na výplatu důchodu nárok, a to nikoliv proto, že výkon práva je v rozporu s dobrými mravy nebo že ujednání smlouvy jsou od počátku neplatná pro rozpor s dobrými mravy, nýbrž z důvodu nedostatku aktivní věcné legitimace, resp. neexistence práva z platně uzavřené smlouvy pro nenaplnění sjednaného předpokladu.
Lze uzavřít, že odvolací soud dvoustranný právní úkon (smlouvu o důchodu) interpretoval v rozporu s ustálenými výkladovými pravidly a otázku, pro niž bylo dovolání připuštěno, vyřešil v rozporu s tím, co je uvedeno shora. Nejvyšší soud – aniž se zabýval dalšími námitkami dovolatele – napadené rozhodnutí podle § 243e odst. 1 o.s.ř. zrušil; protože kasační důvody se vztahují i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil i je a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2, věta druhá, o.s.ř.).
Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1, věta první, § 226 odst. 1 o.s.ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o.s.ř.).
Autor: -mha-