// Profipravo.cz / Občanskoprávní shrnutí 02.08.2021
Počátek běhu promlčecí lhůty u nároku na náhradu za změnu v území
Počátek běhu promlčecí lhůty k uplatnění nároku na náhradu za změnu v území podle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod se řídí § 619 o. z.; předchozí uplatnění nároku u povinné osoby není vyžadováno, ustanovení § 628 o. z. se proto nepoužije.
podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 3169/2020, ze dne 29. 4. 2021
Dotčené předpisy:
§ 619 o. z.
§ 628 o. z.
§ 102 odst. 5 zák. č. 183/2006 Sb.
Kategorie: promlčení; zdroj: www.nsoud.cz
Z odůvodnění:
Okresní soud v Ostravě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. 9. 2019, č. j. 123 C 4/2019-103, zamítl žalobu o zaplacení 906 600 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
Dospěl k závěru, že žalobce nabyl vlastnické právo k pozemku parc. XY, v k. ú. XY na základě kupní smlouvy ze dne 20. 10. 2004. Podle tehdejšího územního plánu města Ostravy ze dne 5. 10. 1994 byl pozemek součástí funkční plochy „bydlení individuální“. Z předložených důkazů žalobcem vyplynulo, že žalobce až v roce 2012 udělil plnou moc S. ke všem úkonům spojených se stavbou přípojky inženýrských sítí a oplocení parc. XY, XY v k. ú. XY. Z listin předložených žalobcem bylo prokázáno, že žalobci byla vydána příslušná rozhodnutí k umístění stavby přípojky vody, plynu a oplocení příslušného pozemku atd., ale nebylo vydáno žádné správní rozhodnutí, kterým by bylo žalobci povoleno umístění stavby rodinného domu na dotčeném pozemku. Územním plánem Ostravy, vydaným dne 21. 5. 2014, účinným od 6. 6. 2014, se pozemek ve vlastnictví žalobce stal součástí ploch „krajinná zeleň“ a z toho důvodu je stavba rodinného domu na tomto pozemku nepřípustná. Žalobce žádal dne 10. 5. 2018 o změnu územního plánu pozemku parc. XY opět na stavební parcelu. Žalobce uplatnil nárok u žalovaného na náhradu za změnu v území dopisem ze dne 13. 12. 2018, a to ve smyslu č. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod za přiměřeného použití § 102 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon) - (dále též jen „stavební zákon“).
Žalovaný vznesl námitku promlčení, kterou soud prvního stupně vyhodnotil jako důvodnou. Nový územní plán byl vydán dne 21. 5. 2014, účinný byl od 6. 6. 2014. Od té doby se žalobce měl či mohl dozvědět o změně územního plánu, která měla negativní dopad na využití jeho pozemku.
Soud prvního stupně věc posoudil podle § 629 odst. 1 a § 619 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „o. z.“). Žalobce se mohl dozvědět o možnosti uplatnění práva na finanční náhradu během měsíce června 2014, promlčecí doba tedy uplynula k 30. 6. 2017. V daném případě nelze použít na posouzení promlčecí doby § 628 o. z., neboť na danou věc nelze aplikovat zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád). V daném případě opatření obecné povahy, jímž byla změna funkčního využití území provedena, nebylo pro nezákonnost zrušeno rozhodnutím soudu. Navíc žalobce ani nesprávný úřední postup či nezákonnost rozhodnutí nenamítal. Z § 102 stavebního zákona v účinném znění nevyplývá, že promlčecí doba začne běžet až poté, kdy oprávněná osoba uplatní nárok na poskytnutí náhrady u obce. Navíc podle § 102 odst. 3 stavebního zákona účinného od 1. 1. 2013 již uplynula pětiletá lhůta od nabytí účinnosti územního plánu, neboť žalobce nepodal do jejího uplynutí (do 1. 1. 2018) žádost o vydání územního rozhodnutí. Z těchto důvodů soud žalobu v plném rozsahu zamítl.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 14. 5. 2020, č. j. 57 Co 388/2019-127, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil (výrok I) a ve výroku II změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů (výrok II). Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III).
Odvolací soud potvrdil závěr soudu prvního stupně o promlčení nároku žalobce podle § 619 a 629 o. z. Nesouhlasil s námitkou, že by promlčecí lhůta měla začít běžet podle § 628 o. z. až ode dne uplatnění práva u žalovaného, neboť výkladem nelze dospět k závěru, že jde o právo, které musí být uplatněno nejprve u příslušné osoby. Proto rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu výroku I podal žalobce dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť závisí na řešení právních otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly řešeny:
1) pokládá otázku, zda se počátek promlčecí lhůty žalobou uplatněného nároku žalobce na náhradu za změnu v území podle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod za přiměřeného užití § 102 stavebního zákona řídí podle § 619 nebo podle § 628 o. z. Podle něj se měla promlčecí lhůta v daném případě řídit podle § 628 o. z. Vzhledem k tomu, že u žalovaného nárok uplatnil 13. 12. 2018, měla promlčecí lhůta počít běžet až od tohoto data, nikoli ode dne účinnosti nového územního plánu (6. 6. 2014). Nárok uplatněný žalobou dne 14. 2. 2019 by tedy neměl být promlčený. Aplikace § 628 o. z. je podle něj namístě, jde-li o právo, které musí být uplatněno nejdříve u příslušné osoby. Podmínkou podle něho není, že následkem neuplatnění práva u takové osoby je sankce spojená se zánikem práva. Ani v zákoně č. 82/1998 Sb. se neuvádí jako sankce za neuplatnění práva nejprve u příslušné osoby (zde státu) zánik nároku. K § 102 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., který obsahově odpovídá současnému § 628, existuje judikatura, podle níž se tímto ustanovením bude řídit promlčecí lhůta nároku ustanoveného obhájce na odměnu hotových výdajů „podle § 151 odst. 3 trestního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2001“ (rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 2. 1999, č. j. 3 To 89/99-345, uveřejněné v Bulletinu advokacie č. 6-7/2000, str. 86); přitom nebyla stanovena lhůta, v níž musí obhájce svůj návrh podat (ta byla doplněna až do znění účinného od 1. 1. 2002). Ani z komentářové literatury (Lavický a kol. Občanský zákoník. I. Obecná část § 1–654. Komentář. 1. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, str. 2217) neplyne, že by se promlčecí lhůta podle § 628 o. z. vztahovala pouze na nároky, které při neuplatnění u příslušné osoby zanikají. Ustanovení se naopak aplikuje právě tam, kde je vhodné umožnit povinnému subjektu, aby plnil své povinnosti vůči oprávněnému dobrovolně, bez zásahu autoritativní moci státu (předcházení sporům), což je právě příklad postupu podle § 102 odst. 5 stavebního zákona. Že by se měl žadatel nejprve obrátit na obec či kraj s žádostí o poskytnutí náhrady uvádí i komentářová literatura (Potěšil, L., Roztočil, A., Hrůšová, K., Lachmann, M. Stavební zákon. Komentář. 3. aktualizované vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, komentář k § 102).
2) pokládá doplňující otázku, zda, řídí-li se počátek promlčecí lhůty uvedeného nároku podle § 628 o. z., lze na posuzování žalobou uplatněného nároku aplikovat § 102 odst. 3 stavebního zákona ve znění zákona č. 350/2012 Sb. účinném od 1. 1. 2013, či nikoliv. Aplikaci povinnosti uplatnit nárok v prekluzivní lhůtě pěti let od nabytí účinnosti územního plánu, zavedené novelou č. 350/2012 Sb., považuje žalobce v tomto případu za nesprávnou. Žalobce začal činit kroky směrem k výstavbě na konci roku 2012 (udělil plnou moc projektantovi ke všem úkonům spojeným se stavbou přípojek inženýrských sítí a oplocení). Nesouhlasí s uplatněním retroaktivity v této věci. Soud prvního stupně podle něj nepoužil analogii, nýbrž v rozporu se zněním právní normy její obsah modifikoval.
Navrhuje, aby dovolací soud zrušil výrok I rozsudku odvolacího soudu i rozsudku soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření uvedl, že žalobce neuvádí v dovolání žádné nové skutkové a právní okolnosti než ty, které uvedl v řízení před soudy obou stupňů, s nimiž se soudy vypořádaly v souladu s právními závěry obsaženými v rozhodnutích Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1529/2011, sp. zn. 30 Cdo 258/2015, sp. zn. 30 Cdo 1776/2020. V nich byl vysloven shodný právní závěr, že povinnost předběžného projednání nároku u příslušného subjektu nemá vliv na rozběh „subjektivní promlčecí lhůty“, neboť jak uplatnění práva (nároku) oprávněným subjektem, tak sdělení příslušného subjektu, mají povahu soukromoprávního jednání neformální povahy, na něž nelze aplikovat právní úpravu § 628 o. z., jak je tomu v souzené věci. Ta totiž dopadá výlučně na případy, v nichž ke vzniku, zachování či výkonu práva je zapotřebí podle zákona jeho uplatnění u osoby určené zákonem. To v plném rozsahu platí i ohledně žádosti o poskytnutí náhrady podle § 102 stavebního zákona, protože žalobce mohl uplatnit své právo u soudu nejpozději ke dni 30. 6. 2014, takže „subjektivní promlčecí lhůta“ uplynula ke dni 30. 6. 2017 a žalovaný vznesl námitku promlčení po právu. I kdyby měl být stanoven počátek běhu promlčecí lhůty pro uplatnění tohoto procesního nároku podle § 628 o. z., pak s ohledem na to, že příslušnou právní úpravou není stanovena lhůta pro učinění takového „zachovávacího“ jednostranného právního jednání, jak je tomu v jiných případech, musí pro právně platné a účinné učinění takovéhoto právního jednání platit opět obecná promlčecí lhůta v délce tří let, jejíž běh započal dnem 6. 6. 2014, tedy patnáctým dnem po vydání územního plánu a skončil dne 6. 6. 2017, přičemž žalobce učinil takové právní jednání až dne 13. 12. 2018, tedy opět po marném uplynutí „subjektivní promlčecí lhůty“. Navrhuje zamítnutí dovolání.
Soudy v dané věci posuzovaly otázku, zda počátek promlčecí lhůty k uplatnění nároku na náhradu za změnu v území podle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod se řídí § 619 o. z. nebo § 628 o. z. Protože na řešení uvedené otázky je rozhodnutí odvolacího soudu založeno, žalobce závěry odvolacího soudu napadá a jde o otázku, která dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla řešena, je dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné, není však důvodné.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
Podle § 3036 o. z. se podle dosavadních právních předpisů až do svého zakončení posuzují všechny lhůty a doby, které začaly běžet přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i lhůty a doby pro uplatnění práv, která se řídí dosavadními právními předpisy, i když začnou běžet po dni nabytí účinnosti tohoto zákona.
Jelikož promlčecí lhůta v této věci měla začít běžet po 1. 1. 2014 a zároveň nejde o lhůtu pro uplatnění práv, která se řídí dosavadními právními předpisy, postupoval dovolací soud podle zákona č. 89/2012 Sb.
Podle § 619 o. z. jedná-li se o právo vymahatelné u orgánu veřejné moci, počne promlčecí lhůta běžet ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé (odstavec 1). Právo může být uplatněno poprvé, pokud se oprávněná osoba dozvěděla o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty, anebo kdy se o nich dozvědět měla a mohla (odstavec 2).
Podle § 628 o. z. u práva, které musí být uplatněno nejprve u příslušné osoby, počne promlčecí lhůta běžet ode dne, kdy u ní bylo právo takto uplatněno.
Podle § 102 odst. 5 stavebního zákona (ve znění účinném od 1. 1. 2013) povinnost poskytnout náhradu za změnu v území na základě písemné žádosti vlastníka obsahující prokázání majetkové újmy má obec, kraj nebo stát, jejichž orgány vydaly územní opatření o stavební uzávěře, vydaly územně plánovací dokumentaci nebo její aktualizaci nebo změnu, anebo zrušily územní rozhodnutí, územní souhlas nebo veřejnoprávní smlouvu nahrazující územní rozhodnutí. Nedojde-li k dohodě o výši náhrady, rozhodne o její výši soud.
Nejvyšší správní soud v usnesení rozšířeného senátu ze dne 21. 7. 2009, sp. zn. 1 Ao 1/2009, uveřejněném ve svazu 10, ročník 2009, str. 865 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, formuloval mimo jiné názor, podle kterého podmínkou zákonnosti územního plánu je, že veškerá omezení vlastnických a jiných věcných práv z něho vyplývající mají ústavně legitimní a o zákonné cíle opřené důvody a jsou činěna jen v nezbytně nutné míře a nejšetrnějším ze způsobů vedoucích ještě rozumně k zamýšlenému cíli, nediskriminačním způsobem a s vyloučením libovůle (zásada subsidiarity a minimalizace zásahu). Za předpokladu dodržení zásady subsidiarity a minimalizace zásahu může územním plánem (jeho změnou) dojít k omezením vlastníka nebo jiného nositele věcných práv k pozemkům či stavbám v území regulovaném tímto plánem, nepřesáhnou-li spravedlivou míru; taková omezení nevyžadují souhlasu dotyčného vlastníka a tento je povinen strpět je bez náhrady.
Současně vysvětlil, že územní plán reguluje možné způsoby využití určitého území. V tomto smyslu představuje významný, byť ve své podstatě spíše nepřímý zásah do vlastnického práva těch, jejichž nemovitosti tomuto nástroji právní regulace podléhají, neboť dotyční vlastníci mohou své vlastnické právo vykonávat pouze v mezích přípustných podle územního plánu. Znamená to především, že jsou omezeni v tom, co se svým pozemkem či stavbou do budoucna mohou činit, na přípustné varianty využití jejich nemovitostí, jež vyplývají z územního plánu. V tomto smyslu může územní plán představovat zásadní omezení ústavně zaručeného práva vlastnit majetek (čl. 11 Listiny), jež je jedním ze základních pilířů, na nichž již po staletí stojí západní civilizace a její svobodný rozvoj. Zásahy do vlastnického práva proto musí mít zásadně výjimečnou povahu, musí být prováděny z ústavně legitimních důvodů a jen v nezbytně nutné míře a nejšetrnějším ze způsobů vedoucích ještě rozumně k zamýšlenému cíli, nediskriminačním způsobem a s vyloučením libovůle a být činěny na základě zákona. Jedná-li se o zásahy, jejichž citelnost přesahuje míru, kterou je vlastník bez větších obtíží a bez významnějšího dotčení podstaty jeho vlastnického práva schopen snášet, nastupuje ústavní povinnost veřejné moci zajistit dotčenému vlastníku adekvátní náhradu (čl. 11 odst. 4 Listiny), a to z veřejných prostředků nebo z prostředků toho, v jehož prospěch je zásah do vlastnictví proveden.
Omezení v podobě územního plánu je v obecné rovině uvedené podmínky schopno zpravidla splňovat. V první řadě má v principu legitimní důvody – územní plánování je prostředkem k harmonizaci poměrů na území jím regulovaném a umožňuje sladit veřejný zájem (včetně veřejného zájmu přesahujícího dimenze regulovaného území) s individuálními zájmy týkajícími se daného území. Znamená to tedy, že vlastníci dotčení územním plánováním jsou zásadně povinni – za předpokladu, že i další shora uvedené podmínky budou splněny – strpět i bez svého souhlasu omezení, která pro ně vyplývají z územního plánu, nepřesáhnou-li určitou míru, v rámci níž lze taková omezení po každém vlastníku bez dalšího spravedlivě požadovat (spravedlivou míru). Jaká míra to bude, je nutno posoudit vždy v konkrétním případě s přihlédnutím k rozhodným okolnostem. V některých případech dosažení ústavně legitimních a zákonem stanovených cílů územního plánování nebude možné dosáhnout způsobem, který by se každého jednotlivého z vlastníků pozemků a staveb na územním plánem regulovaném území dotkl toliko ve spravedlivé míře; v takovém případě je přípustný i zásah přesahující tuto míru, přičemž ani zde k jeho provedení není nutný souhlas dotčeného vlastníka. Přípustnost takového zásahu i proti vůli vlastníka je dána jeho ústavně legitimním a zákonem stanoveným cílem a splněním dalších podmínek, jejichž komplex lze souhrnně označit za zásadu subsidiarity a minimalizace takového zásahu.
Pokud však omezení daná územním plánem (jeho změnou) zasáhnou vlastníka ve větší než spravedlivé míře, je na místě uvažovat o mechanismu poskytnutí náhrady za takové omezení. Zákonodárce v některých případech takový mechanismus výslovně do stavebního zákona inkorporoval, konkrétně v jeho § 102, který zakotvuje náhrady za změnu v území. Taková náhrada přísluší podle odst. 1 zmíněného ustanovení „vlastníkovi pozemku nebo stavby, jehož práva byla při užívání pozemku nebo stavby na základě územního opatření o stavební uzávěře omezena“; náhrada dále přísluší (avšak teprve s účinností od 1. 1. 2012) podle odst. 2 zmíněného ustanovení „vlastníkovi pozemku, jehož určení k zastavění bylo zrušeno na základě změny územního plánu nebo regulačního plánu, anebo vydáním nového územního plánu nebo regulačního plánu nebo zrušením územního rozhodnutí podle § 94 odst. 3“ stavebního zákona. Výše uvedené skutkové podstaty náhrad nepokrývají celou škálu možných případů, kdy zásah (též v podobě omezení vyplývajícího z územního plánu) do vlastnického práva má takovou intenzitu, že je nezbytné jej kompenzovat náhradou. Vzniká tedy otázka, jak takovouto mezeru v právní úpravě řešit. Že se o mezeru v právní úpravě jedná, je zjevné – z čl. 11 Listiny, zejména z jeho odstavce 4, vyplývá, že každý jinak přípustný zásah do vlastnického práva vyjma zásahu „de minimis“ (viz implicitní omezení vlastnického práva vyplývající z odst. 3 zmíněného článku Listiny) musí být kompenzován. Pojem „nucený zásah do vlastnického práva“ je autonomním pojmem Listiny základních práv a svobod a je neodmyslitelně spojen s vlastnickým právem jako s jedním ze základních ústavně zaručených práv vytvářejících podmínky pro reálnou svobodu jednotlivce a pro jeho nezávislost na jiných jednotlivcích i na státu; jeho významové zužování je tedy vyloučeno z diskrece zákonodárce. Pokud tedy zákonodárce výslovně upravuje náhrady jen pro některé myslitelné případy, zatímco o jiných mlčí, nelze než – má-li být naplněn požadavek ústavně konformního výkladu „jednoduchého“ práva – dospět k závěru, že uvedenou náhradu by bylo možno přiznat na základě přímé aplikace čl. 11 odst. 4 Listiny za přiměřeného užití § 102 stavebního zákona, čítaje v to i ustanovení o subjektech povinných k výplatě náhrad, o lhůtách a procedurách k jejich poskytnutí a o soudní ochraně.
K závěrům tohoto rozhodnutí se přihlásila následně i rozhodovací praxe Nejvyššího soudu přímým odkazem na toto rozhodnutí [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2291/2016 (dostupný na www.nsoud.cz)].
Ustanovení § 628 o. z. stanoví počátek promlčecí lhůty u práv, u nichž se v prvé řadě vyžaduje jejich mimosoudní uplatnění. Na tom se shoduje i komentářová literatura [srovnej Bodečková, J. v Petrov, J. et al. Občanský zákoník: komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, str. 695; Lazíková, J. a Števček, M. v Lavický, P. et al. Občanský zákoník: komentář. I. Obecná část (§ 1-654). Praha: C. H. Beck, 2014, str. 2216–2217; Tégl, P. a Wienhold, D. v Melzer, F., Tégl, P. et al. Občanský zákoník: Velký komentář. Svazek III, § 419-654 a související společná a přechodná ustanovení. Praha: Leges, 2014, str. 979].
Dovolací soud sdílí závěry vyslovené v odborné literatuře ve směru, že v některých případech zákon vyžaduje, aby ke vzniku, zachování či výkonu práva došlo k uplatnění práva u zákonem určené osoby. Pokud nedojde k takovému uplatnění práva, právo je eliminováno nebo modifikováno. K uplatnění práva dochází jednostranným právním jednáním adresovaným osobě určené v zákoně specificky (zákonem je stanovena i lhůta). Jestliže včasné uplatnění práva u určené osoby nenastane, spojuje s tím zákon nepřípustnost uplatnění práva u soudu, resp. nepřípustnost přiznání práva soudem vůči subjektu, proti němuž je právo uplatňováno (Tégl, P. a Wienhold, D. v Melzer, F., Tégl, P. et al. Občanský zákoník: Velký komentář. Svazek III, § 419-654 a související společná a přechodná ustanovení. Praha: Leges, 2014, str. 980).
O takový případ však v řešené věci nejde.
Žalobce v dovolání odkazuje na § 102 stavebního zákona a na komentář ke stavebnímu zákonu (Potěšil, L., Roztočil, A., Hrůšová, K., Lachmann, M. Stavební zákon. Komentář. 3. akt. vyd. Praha: C. H. Beck, 2014, komentář k § 102), v němž se uvádí: „Pokud obec či kraj nárok nebo jeho výši neuznají, nevydávají rozhodnutí, pouze žadatele vyrozumí. Žadatel se pak může obrátit na soud se žalobou na plnění podle části třetí OSŘ“. Podle dovolacího soudu se z § 102 ani z této pasáže, která ostatně není nijak blíže odůvodněna, nepodává, že by se v prvé řadě vyžadovalo mimosoudní uplatnění nároku u povinné osoby, bez kterého by nemohlo dojít k započetí běhu promlčecí lhůty.
Z § 102 odst. 5 stavebního zákona nelze dovodit, že by předchozí uplatnění nároku vlastníka pozemku, jehož určení k zastavení bylo zrušeno vydáním nového územního plánu, u obce, kraje nebo státu bylo podmínkou přípustnosti civilní žaloby. Taková povinnost z něj neplyne. Toto ustanovení pouze vymezuje pasivní legitimaci obcí a krajů, resp. státu. Je v něm sice rámcově upraven postup uplatnění nároku u obce, kraje nebo státu, což je patrné z uvedených požadavků na písemnou žádost obsahující prokázání majetkové újmy, tuto formulaci je však třeba chápat jako vyjádření preference vyřešení sporu mimosoudní smírnou cestou. Tomu, že nejde o podmínku přípustnosti žaloby, odpovídá i poslední věta ustanovení: „Nedojde-li k dohodě o výši náhrady, rozhodne o její výši soud“. Na rozdíl od původního znění § 102 stavebního zákona účinného do 31. 12. 2012 již stávající znění neodkazuje na soudní řešení v případě, že by nedošlo ani k dohodě „o uznání nároku“ jako takového. Zmiňuje pouze situaci, v níž není dohoda ohledně výše náhrady.
Závěru o tom, že předchozí uplatnění nároku u povinné osoby není zákonem vyžadováno (z hlediska běhu promlčecí lhůty), svědčí i to, že právní úprava nestanoví lhůtu, v rámci níž by poškozený měl nárok u obce či kraje (státu) uplatnit, resp. lhůtu, ve které by mělo k rozhodnutí o takovém nároku dojít či jinak být založeno oprávnění soudu o nároku rozhodnout (k opačné zákonné konstrukci srovnej např. čl. LV zákona č. 303/2013 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím rekodifikace soukromého práva, podle kterého nedojde-li mezi vlastníkem pozemku a vlastníkem vodního díla k dohodě o náhradě za užívání pozemku podle § 59a zákona č. 254/2001 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, do 24 měsíců ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, rozhodne na návrh vlastníka pozemku nebo vodního díla o výši náhrady soud). Výklad žalobce by ad absurdum měl za následek, že by mohl počátek běhu promlčecí lhůty zcela nepřiměřeně oddalovat právě neuplatněním nároku u příslušného subjektu, aniž by v této souvislosti byl vázán zákonnou lhůtou k uplatnění nároku. Nelze také přehlédnout, že podle výše uvedeného výkladu se v těchto případech právní úprava stavebního zákona použije pouze přiměřeně, protože ani sám základ nároku se neopírá o stavební zákon, ale o Listinu základních práv a svobod.
Pokud ani stavební zákon nestanoví lhůtu, ve které by měl příslušný subjekt uvědomit žadatele o výsledku jeho žádosti, je zřejmé, že stejného účelu – pokud jde o zjištění jeho stanoviska – je dosaženo už i tím, že případné negativní stanovisko k nároku uplatní v soudním řízení poté, kdy je mu doručena žaloba s požadavkem na vyjádření se k uplatněnému nároku. Stavební zákon pak neobsahuje ani úpravu, která by spojovala s neuplatněním nároku u příslušného subjektu nepřípustnost uplatnění práva u soudu, resp. nepřípustnost přiznání práva soudem vůči subjektu, proti němuž je právo uplatňováno, případně jinou eliminaci či modifikaci práva.
Vzhledem k výše uvedenému je závěr odvolacího soudu o počátku běhu promlčecí lhůty vázanému na úpravu § 619 o. z. správný.
Jistou paralelu lze spatřovat i ve vztahu k uplatnění nároku podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci. Podle tohoto zákona je dokonce uplatnění nároku u příslušného orgánu podmínkou pro případné uplatnění nároku u soudu, přičemž se poškozený může domáhat odškodnění u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen. To však podle judikatury Nejvyššího soudu neznamená, že by poškozený nemohl podat žalobu i předtím, než se příslušný orgán k jeho nároku vyjádří [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1728/2011 (dostupný na www.nsoud.cz)]. Uplatnění nároku u příslušného orgánu má tudíž spíše podobu výše uvedeného „vyjednávání“ mezi poškozeným a státem, nikoli podobu správního řízení [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. 30 Cdo 258/2015 (uveřejněný pod číslem 89/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní)]. Poškozený tedy nemůže ani v případě stanovení podmínky předběžného projednání přestat sledovat promlčecí lhůtu [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1529/2011 (uveřejněný pod č. 16/2012 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní)].
Vzhledem k tomu, že dovolací soud dospěl k závěru, že se v dané věci počátek promlčecí lhůty podle § 628 o. z. neuplatní, nezabýval se již druhou dovolací otázkou pro její bezpředmětnost.
Jelikož dovolací soud neshledal dovolání důvodným a rozhodnutí netrpělo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř. ani jinými vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, postupoval Nejvyšší soud podle § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. a dovolání zamítl.
Autor: -mha-